Ve spirálních galaxiích, jakou je například i Mléčná dráha, se nacházejí hvězdy velmi různého stáří. V některých oblastech takové galaxie se stále ještě rodí nové hvězdy. V eliptických galaxiích, které připomínají masivní vesmírná vejce, je to ale jiné. Všechny hvězdy tam jsou podobně staré a žádné nové tam už nevznikají.

Podle odborníků se jako nejpravděpodobnější vysvětlení tohoto rozdílu jeví, že v rané fázi vývoje eliptických galaxií došlo „zamrznutí“ tvorby nových hvězd. Zatím není jasné, proč k tomu dochází. Jednou z teorií, s nimiž astronomové pracují, je, že za to mohou supermasivní černé díry, které zamezí dostupnosti plynu, z něhož vznikají nové hvězdy.

Síla černých děr

Tuto hypotézu se rozhodl ověřit mezinárodní tým astronomů, který vedl Kei Ito z japonské univerzity Graduate University for Advanced Studies (SOKENDAI). Vědci využili rozsáhlý soubor dat Cosmic Evolution Survey (COSMOS), který zahrnuje pozorování řady významných teleskopů v oblasti rádiového, infračerveného, viditelného i rentgenového záření.

Analyzovali záření eliptických galaxií, vzdálených 9,5 až 12,5 miliard let, které pozoruje v mnohem mladším vesmíru, než je dnes. Díky kombinaci dat o záření různých galaxií, ve kterých vznikají, nebo naopak nevznikají nové hvězdy, se jim podařilo odhalit emise rádiového a rentgenového záření ze studovaných galaxií, v nichž nevznikají nové hvězdy.

TIP: Zažívací potíže ve vesmíru: Přejídání škodí i supermasivním černým dírám

Kei Ito a jeho tým jsou přesvědčeni, že pozorované rádiové a rentgenové záření je natolik silné, že jej nelze vysvětlit pouhou aktivitou hvězd. Podle nich jde o signál přítomnosti velmi aktivní supermasivní černé díry. Podle všeho tedy náhlý konec tvorby nových hvězd v eliptických galaxiích skutečně těsně souvisí s nárůstem aktivit příslušných supermasivních černých děr.

Rybáci obecní (Sterna hirundo) se podobají rackům, jsou ale štíhlejší a menší. Velmi dobře je lze poznat díky vidlicovitě vykrojenému ocasu a úzkým špičatým křídlům, která v rozpětí dosahují až 80 cm. Jejich let je lehký a houpavý. Na rozdíl od racků jsou ve vzduchu velmi obratní a dokážou na malém prostoru rychle měnit směr letu.

Lov a skromná hnízda

Rybáci loví kořist tím způsobem, že se ve vzduchu zastaví na místě a chvíli třepotají křídly jako poštolka. Pátrají po rybkách a jakmile zaměří kořist, střemhlav se z výšky okolo šesti metrů vrhají do vody, až voda vystříkne. Tímto způsobem racek nikdy neloví. Rybák je také schopen potopit se za rybičkou až 30 cm hluboko. Od racků rybáky rozeznáte taky podle hluboce vidlicovitě vykrojeného ocasu a černé „čepičky“ na hlavě. 

Rybáci hnízdí společně s racky na malých ostrůvcích nebo březích rybníků či řek. Jejich hnízda jsou jen malé důlky, které ptáci vykrouží tělem a často je jen spoře vystelou suchými stébly. V některých případech výstelka úplně chybí. Při stavbě hnízda spolupracují oba partneři. Občas rybáci nemají jinou možnost než postavit hnízdo na zaplavovaném místě. Tehdy si pod ním vybudují vyšší základ, aby jejich vajíčka byla vždy v suchu. 

Střed kolonie pro průbojné

Samice snáší začátkem května dvě až tři skvrnitá vajíčka, na nichž sedí převážně sama. Sameček ji jen občas při zahřívání vajec vystřídá. Když se mláďata vylíhnou, jsou pokryta prachovým žlutě kropenatým peřím. Jakmile oschnou, opouštějí hnízdo a toulají se společně s ostatními mláďaty po celé kolonii. 

Hlavní potravou těchto ptáků jsou drobné rybičky, občas mohou lovit i korýše a hmyz. Mláďata se toulají po okolí s jinými mláďaty, ale rodiče je bezpečně poznají, a vždy nakrmí ta svá. V kolonii rybáků panuje neustálý křik, a také souboje mezi jednotlivými ptáky jsou na denním pořádku. Stojí za zmínku, že podle umístění hnízda lze poznat „osobnost“ jednotlivých ptáků. Uprostřed kolonie hnízdí vždy ti nejprůbojnější jedinci, kteří dokážou obhájit své teritorium. Na okrajích pak najdete mladší jedince. 

Námluvy se svatebním darem

Ze zimovišť k nám rybáci přilétají v dubnu; koncem léta v srpnu nebo v září se vracejí zpět na zimoviště. Jsou mimořádně vytrvalými letci, kteří na cestě mezi hnízdišti a zimovištěm dokážou běžně překonat vzdálenost přesahující 10 000 kilometrů. Během jednoho dne přitom nemají problém přeletět 500 i více kilometrů. 

Na hnízdiště přilétají všichni společně, ale nespárovaní. Teprve na místě probíhá vyhledávání partnerů, které je spojeno se složitým obřadem. Sameček své vyvolené nabízí během toku „svatební dar“, což je drobná rybička. Přinese rybku v zobáku, usedne před dámu svého srdce a s nepatrnými úklony jí tento dar nabízí. 

Samička chvíli váhá. V okamžiku, kdy se rozhodne dar přijmout, jí ovšem sameček, který jako by si svůj záměr rozmyslel, s nabízenou rybičkou odlétne. Samička jej následuje a po chvilce dojde k předání rybky během letu. Partneři pak společně létají nad kolonií. 

Péče při sezení na vejcích

Svatební lety probíhají i během následujících dní, kdy si ptáci předávají dar jen symbolicky. Krouží vysoko nad hladinou bez mávání křídel, aby nabrali výšku. Potom postaví křídla kolmo vzhůru, a klesají k vodní hladině. Prolétnou nad vodou a pak usednou na břehu. Až po několik dnech nastává akt páření, při němž se samička přikrčí, partner jí naskočí na hřbet a za neustálého mávání křídel se snaží o spojení. Někdy je akt krátký, jindy může trvat déle. Občas lze vidět, jak sameček se stabilitou na hřbetě samičky zápasí. 

TIP: Zedníček skalní: Okřídlený krasavec z jihu Evropy

Svatební dar přebírá samička někdy i přímo na zemi. Podobný akt jako je tento, kdy samec předává ulovenou rybičku, můžeme ještě vidět i během sezení na vejcích, kdy opět sameček přilétá a svou družku na hnízdě krmí. 

Nejstarší dochované zprávy o výrobě a používání vonných látek se datují do doby bronzové (asi 2000 let př. n. l.) na ostrově Kypru, s rozdílem pár století se objevily i v dnešní Indii a ve staré Mezopotámii. Avšak opravdový rozkvět zažilo parfumérství až ve středověké Evropě. Do té doby bylo používání vonných mastí záležitostí převážně bohatších vrstev a dalším z řady rozmarů, které si chudší část společnosti buď nemohla dovolit, nebo o ně jednoduše neměla zájem.

To ovšem změnily morové rány, které se do Evropy poprvé dostaly z Asie v roce 1347. Nákaza dokonce mohla pocházet z provincie Chu-pej, jejímž hlavním městem je Wu-chan, kde se objevil COVID-19. Naznačují to alespoň první zprávy o vypuknutí nemoci v Číně z roku 1330. 

Černá smrt

Dnes již víme, že původcem onemocnění je bakterie Yersinia pestis, která se prostřednictvím blech dostala z hlodavců na člověka, jemuž následně přivodila vysoké horečky, kašel, respirační problémy, bolest hlavy, a především typické tmavé boule v tříslech, podpaží nebo na krku. Útrapy končily přibližně po osmi dnech smrtí nemocného. Podle dobových kronikářů bylo v některých místech tolik mrtvých, že je nejenže nestíhali pohřbívat do masových hrobů, ale že málokdo byl ochotný se k tělu přiblížit, leda za vysokou odměnu. Běžně se tedy stávalo, že mrtvá těla zůstávala ležet tam, kde skonala, a že je roztrhali potulní psi, kteří se tak sami mohli nakazit a mor šířit dál.

S nákazou se pokusilo zkřížit cesty středověké lékařství, jenže to mohlo – vzhledem ke svým kvalitám – dopad morové epidemie snížit jen stěží. Většina znalostí navazovala na řeckou a římskou tradici z období antiky a nemohla efektivně zabránit šíření nemoci. Už jen proto, že hlavní léčebnou metodou tehdejších lékařů bylo pouštění žilou, projímadla a používání bylinných mastí. Příčina choroby byla odhalena až na konci 19. století, nicméně do té doby lidé přišli na způsoby, jak s nemocí zápasit formou karantény i izolace.

Vůně jako prevence i lék

Mezi úvahami, proč se nákaza šíří, se objevila také myšlenka otráveného vzduchu. Ještě před výskytem moru totiž lidé znali jinou infekční nemoc, malárii. O ní se mylně domnívali, že se přenáší zkaženým vzduchem a ne prostřednictvím komárů. Ostatně slovo malárie, z latinského mal-aria, označuje doslova špatný vzduch. Od první morové rány ve 14. století až do novověku získávala domněnka, že je potřeba zkažený vzduch vyčistit a provonět, stále více stoupenců, kteří přicházeli s novými způsoby, jak očistu provést.

Veřejně zakládané ohně obsahující vonné látky měly ulice měst zbavit nečistého ovzduší. V domácnostech lidé pálili směsi obsahující nejrůznější aromata, jako kadidlo, rozmarýn nebo jalovec. Lékaři ošetřující nemocné nosili zvláštní masky připomínající ptačí zobák, v jehož konci byla bylinná směs, která měla zabránit průchodu viru do těla. A zhotovovaly se rovněž vonné masti a oleje, kterými se lidé potírali po koupeli, neboť věřili, že horká koupel člověku otevírá póry a tím se vystavuje riziku nákazy. Mast tyto otvory zacelí a nedovolí moru do těla vstoupit.

Ti bystřejší si povšimli, že pracovníci v dílnách na výrobu parfémů se jen zřídka vyskytovali mezi nakaženými. To lékaře utvrdilo v používání vonných látek, které se později nepoužívaly pouze jako prevence či dezinfekce, ale rovněž jako lék pro již nemocné, přičemž léčba spočívala v inhalování bylinných a rostlinných výparů.

Povoňky či amulety

Dopad morových ran a snaha o prevenci před nákazou se odrazily i ve zvláštním ochranném šperku zvaném pomander, který se v Evropě objevil ve 14. století. Výraz pochází z francouzského pomme d´ambre, doslova jablko z ambry. Má vzor v jablku nebo pomeranči posetém hřebíčkem a dále dozdobeném skořicí, bylinkami a kořením, které dohromady tvořily vonný amulet, jenž si majitelé dávali do sáčku a připínali na pásek, nebo k jiné části šatů. 

S postupem času se pomandery staly předmětem obchodu s luxusním zbožím, když se začaly vyrábět do podoby zlatých či stříbrných šperků, které se nosily také na krku. O tom svědčí četné obrazy středověkých i pozdějších malířů.

Drobné schránky s dezinfekčními účinky se plnily jednak esencemi živočišného původu, už zmiňovanou ambrou nebo pižmem, a vonnými pryskyřicemi, kořením a bylinami. Pomander nosila též britská královna Alžběta I., která jeho účinnost posilovala pomocí naparfémovaných rukavic ze španělské kůže. 

Vykuř dům

Pařížští lékaři doporučovali dezinfikovat i domácnosti, a to v létě kouřem ze zápalné směsi růží, santalového dřeva, lotosu, octa, kafru a jablek. Naproti tomu v zimě bylo vhodné provonět místnost kouřem z teplejších ingrediencí, jako je agarové dřevo, pryskyřice či muškát. Ne všichni si ale mohli tyto látky dovolit, proto je chudší lidé nahrazovali dostupnějšími a levnějšími variantami obsahujícími majoránku, kadidlo nebo rozmarýn.

Existovala spousta receptur na složení vonné směsi. Lidé většinou volili takové vůně, které byly příjemné čichu, nicméně v době průmyslové revoluce obyvatelé smogem zamořených průmyslových center věřili, že kouř vycházející z továren má zničující účinky pro morovou nákazu a de facto ochranné vlastnosti. Podobný neblahý důsledek měla i zmíněná fáma, že by se virus mohl dostat do těla otevíráním pórů při horké koupeli. Opak byl pravdou a časté mytí naopak riziko onemocnění snižovalo.

Rozvoj parfumérství

Rostoucí poptávka po vůních a zdraví prospěšných přípravcích otevírala nové možnosti. Výrobci nejenže experimentovali s dosud neznámými kombinacemi bylin, koření a živočišných výrobků, rozhlíželi se i po nových přísadách z cizích krajů. Italští mořeplavci udržovali četné kontakty s Orientem, kde získali jak přístup k novým ingrediencím, tak také poznatky z dlouhé tradice výroby parfémů. Objevení Ameriky zase přineslo aromatické látky, jako je vanilka nebo kakao. Do čela parfumérství se nicméně vypracovaly Itálie a Francie.

TIP: Parfémy se používaly ke svádění i skrývání zápachu

Zásadní změnu představovaly nové metody přípravy vonných směsí. Hojně používanou technikou se stalo uchovávání vůně v tuku. Odolné květiny jako růže nebo narcisy se promíchaly s tukem, a zahřívaly do doby, než se částečně rozpustily a uvolnily do tuku své vůně.

Jiným způsobem přípravy bylo destilování zakládající se na schopnosti páry absorbovat vůně a v 18. století se rozšířila metoda uvolňování ingrediencí v rozpouštědle (například ethanolu), které se poté nechalo vyprchat. Ve většině případů se používal oheň a výpary z vařených látek, není proto divu, že parfémy získaly svůj název z latinského per-fumus, tedy látka procházející skrze kouř.

„Je v ohrožení života... její zdravotní stav je velmi špatný,“ řekl stanici France 3 Gerard Mauger z organizace na ochranu přírody GECC, který savce pozoruje. Kosatka má podle něj problém obstarat si jídlo a sladká voda škodí jejímu zdraví. Podle Maugera je velmi složité najít řešení, jak kytovce přemístit zpět do oceánu. Hrozí totiž, že pokus o záchranu zvíře ještě víc vystresuje.

Čtyřmetrová kosatka, která je podle vědců samec, byla poprvé spatřena 16. května v ústí Seiny mezi přístavem Le Havre a městem Honfleur v Normandii. Poté se vydala desítky kilometrů proti proudu řeky a dorazila západně od města Rouen.

TIP: Záchrana zachránce: Britská horská služba zachraňovala bernardýnku

Kosatku je nutné naléhavě zachránit, řekla Muriel Arnalová, která předsedá francouzské organizaci na ochranu práv zvířat One Voice. Upozornila také na skutečnost, že samci kosatek se obvykle celý život drží v blízkosti své matky. Podle Arnalové by bylo lepší kytovce z řeky vyvést pomocí sítí, než jej umístit na člun a do oceánu převézt.

Na příležitostné výkyvy počasí jsme zvyklí, přesto zpravidla tušíme, co čekat od jednotlivých ročních období. Podle aktuální zprávy meteorologů bychom však měli postupně začít své představy upravovat: Hodnoty, jež v minulosti spadaly do kategorie „extrém“, se totiž pomalu dostávají mezi dlouhodobý normál.

Průměrná roční teplota stoupla oproti starému modelu o 0,4 °C, přičemž nejvíc je rozdíl patrný během ledna, června a srpna, kdy se zvýšení blíží 0,9 °C. Co se týče srážek, čísla zůstávají stejná. Leckterý laik by tak mohl snadno nabýt dojmu, že se vlastně nic neděje. Z hlediska pocitového vnímání je sice letní jednostupňový rozdíl skutečně zanedbatelný, ovšem v přírodě se může i takový detail projevit poměrně výrazně. Stoupající teplota a stagnující srážky vytvářejí rovnici s jednoznačným výsledkem: Voda se v krajině udrží kratší dobu, takže do budoucna můžeme čekat víc sucha.

Prší jindy než dřív

Zatímco průměrné množství vody skrápějící naši krajinu se příliš nemění – s výjimkou Libereckého a Královéhradeckého kraje, kde zaznamenali pokles přibližně o 4–5 % – distribuce srážek se za poslední tři dekády proměnila výrazně. Během dubna, listopadu a prosince je jich až o 5 % méně než dřív, přitom právě v uvedených měsících hraje vláha v krajině obzvlášť důležitou roli. Pro úplnost dodejme, že dlouhodobě prší v Česku nejméně v únoru a nejčastěji naopak deštníky vytahujeme v červenci.

TIP: Počasí na objednávku: Dokážeme řídit počasí, nebo povedou experimenty ke katastrofě?

Průměrná roční teplota se nyní na našem území pohybuje okolo 8 °C, nicméně v oblasti mírného pásma podobný údaj mnoho nevypovídá: Nejchladnější měsíc představuje leden s dlouhodobým normálem −2 °C, kdežto v červenci se vzduch zahřívá na 17,8 °C. V průběhu roku tak průměrné teploty kolísají přibližně na dvacetistupňové škále. Pokud bychom však do výpočtů zahrnuli i zjištěné rekordy, dostaneme se k rozmezí přesahujícímu 80 °C: Nejnižší naměřenou teplotu, konkrétně −42,2 °C, zaznamenali v únoru 1929 v Litvínovicích u Českých Budějovic, a naopak nejtepleji dosud bylo ve středočeských Dobřichovicích v srpnu 2012, kdy záznam ukázal 40,4 °C. 

Oběť švagrovy zášti

• neznámá žena

O Vratislavově první manželce toho mnoho nevíme, vlastně neznáme ani její jméno. Kronikář Václav Hájek z Libočan ve své Kronice české sice zmiňuje jméno Arabona, to ale nepotvrzuje žádný dobový pramen a ani sám kronikář jej nijak nedokládá. Vzhledem k tomu, že se může také jednat o přibližný latinský přepis názvu uherského města Györ, lze spíše spekulovat, zda šlo v Hájkově případě o nedůsledné zapracování informace o domnělém původu této ženy nebo o úmyslnou mystifikaci.

S jistotou můžeme tvrdit jen to, že po nástupu Vratislavova staršího bratra Spytihněva II. (1055–1061) na český knížecí trůn začala být pro některé z jeho mladších sourozenců na Moravě, kde obdrželi úděly, horká půda. Sám Vratislav se rozhodl uprchnout z Olomouce, kde byl údělníkem, do Uher. Při chvatném odchodu na svém panství zanechal manželku v pokročilém stupni těhotenství doufaje, že starší bratr ženě v očekávání neublíží. Kolikrát si asi později musel vyčítat, jak slepá byla jeho důvěra ve Spytihněvovo milosrdenství. Český kníže, ovládán zlobou a podezíravostí vůči všem členům své rozvětvené rodiny, se hodlal vypořádat s každým příbuzným, který by pro jeho panování mohl představovat i sebemenší hrozbu. Takové jednání ostatně nebylo v českých poměrech ničím překvapivým.

Vratislavovu těhotnou ženu Spytihněv svěřil do „péče“ hradskému správci Mstišovi, jehož pohostinnost lze označit za krajně neuspokojivou. Kosmas nám dokonce zanechal zprávu, že Mstiš ji na hradě Lštění, kde byla šlechtična držena, nechal každou noc připoutávat okovy ke své noze. Jestli si kronikář své vyprávění poněkud připepřil špetkou pomluv, se dnes již nedozvíme. Nezpochybnitelným faktem ovšem zůstává, že když Spytihněv svou švagrovou na přímluvu biskupa Šebíře propustil, těhotná žena při předčasném porodu na cestě do Uher náhle zemřela.

Odkaz, který vyhasl

• Adléta Uherská (1057–1062)

Vratislav v exilu neměl zůstat osamocen příliš dlouho. Uherský král Ondřej I. (1046–1060), který před usednutím na trůn sám dlouhá léta pobýval ve vyhnanství v Čechách, v Polsku a na Kyjevské Rusi, ovdovělému Přemyslovci nabídl ruku své sedmnáctileté dcery Adléty. Princezna však patrně nepocházela z otcova svazku s Anastázií Rurikovnou, která se stala Ondřejovou manželkou až v roce jeho uherské korunovace. Narodila se tak buď do předcházejícího manželství tehdejšího arpádovského exulanta, o kterém nemáme žádné zprávy, nebo šlo o nemanželskou dceru. 

Sňatek s Arpádovnou, který v Uhrách proběhl v roce 1056 či 1057, a s ním související podpora uherského krále jako by vrátily Vratislavův život do „správných kolejí“. Jeho bratr Spytihněv jej roku 1058 vyzval, aby se vrátil na Moravu a opět se ujal svého olomouckého údělu. Adléta svého muže následovala dost možná už i s některým z potomků.

Ze svazku Vratislava a Adléty se narodili dva synové a dvě dcery. Juditu její otec okolo roku 1080 provdal za polského knížete Vladislava I. Heřmana (1079–1102), druhá z dcer Ludmila vstoupila do kláštera. Jediným z Adlétiných synů, který se stal českým knížetem, byl prvorozený Břetislav, druhý z mužských potomků Vratislav totiž zemřel 19. listopadu 1061 v dětském věku. Sama Adléta pak své dítě na onen svět následovala po necelých třech měsících, 27. ledna 1062.

Matka „rozploditelka“

• Svatava Polská (1062–1092)

V době smrti své druhé manželky už Vratislav téměř rok nebyl olomouckým údělníkem, ale českým knížetem a hlavou přemyslovského rodu, neboť jeho starší bratr Spytihněv 28. ledna 1061 zemřel. Již podruhé ovdovělý vládce si tentokrát díky svému postavení mohl k politickému sňatku vybrat daleko výhodnější „partii“, takže když uplynula doba smutku, vybral si na polském dvoře sestru knížat Boleslava II. Smělého (1058–1079) a již zmíněného Vladislava I. Heřmana Svatavu, se kterou se oženil někdy na přelomu let 1062 a 1063.

V žilách Vratislavovy třetí choti kolovala vedle té polské i krev římsko-německých císařů a ruských knížat z dynastie Rurikovců, kterou předala i čtyřem synům: Boleslavovi, Bořivojovi, Vladislavovi a Soběslavovi. Nejstarší z nich, olomoucký kníže Boleslav, sice zemřel ještě za vlády svého otce roku 1091, zbývající tři ale do vývoje českého knížectví zasáhli výrazným způsobem. Dcera Judita si roku 1086 coby přibližně dvacetiletá vzala hraběte Wiprechta Grojčského (1050–1124). 

Kněžna Svatava rozhodně nehodlala zůstat ve stínu svého o patnáct let staršího manžela. Královské korunovace roku 1085 (či v poslední době některými historiky zvažovaném roce 1086) se účastnila po jeho boku a koruna jí byla vsazena na hlavu ve stejný den jako Vratislavovi, nikoli až o několik dní později, jak bylo v té době zvykem například při říšských obřadech. Kronikář Kosmas (jehož osobní přítomnost na slavnostním aktu není spolehlivě potvrzena) výslovně uvedl, že měla na sobě slavnostní roucho.

TIP: První česká královna? Polská princezna Svatava z rodu Přemyslovců!

Svatava nezmizela z politické mapy přemyslovského rodu ani po smrti svého manžela roku 1092. Tehdy přibližně pětačtyřicetiletá a nejspíš stále vitální žena využívala své prominentní pozice české královny a své tři zbývající syny nejen neúnavně podporovala v cestě na knížecí stolec, ale také sloužila jako prostředník a usmiřovatel ve sporech mezi nimi samotnými. Vlivná vdova sice dost možná strávila ve vyhnanství část období vlády svého nevlastního syna Břetislava II., roku 1125 ale jejím radám pozorně naslouchal kníže Vladislav I. Po své smrti 1. září 1126 byla uložena do hrobky ve vyšehradské bazilice, kterou za svého života štědře obdarovávala.

Nejspíš každý si občas přijde slabý a zranitelný vůči nemocem a dalším rizikům okolního světa. Přesto je pro patogeny obtížné se do lidského těla dostat a rozpoutat v něm úspěšnou infekci. Každá bakterie či virus, co to dokáže, si z jistého úhlu pohledu zaslouží obdiv. A co víc, zaslouží si naši pozornost. Byli bychom hloupí, pokud bychom nevyužívali vlastností mikroorganismů, jimž se daří uspět na náš účet.

Mezi velmi úspěšné lidské patogeny náleží například salmonela Salmonella typhimurium, která je původcem běžných „otrav jídlem“. Tato bakterie přitom není úplným nováčkem v biotechnologiích a v dřívějších výzkumech již byla využita jako bezpečný a efektivní prostředek pro cílený transport léčiv.

Vylepšená salmonela

Na předchozí výzkumy navázal čínský tým, který využil salmonelu pro přepravu nanočástic s antigeny. Ty následně posilují imunitní reakci těla pacienta na bujení nádorových buněk. Vědci upravili salmonely pokrytím kladně nabitými nanočásticemi, k nimž se váží záporně nabité antigeny. Jsou to vlastně kousky nádoru po intenzivním ozařování, které výrazně označí nádorové buňky pro poněkud ospalou imunitu pacienta.

TIP: Nepravděpodobný spojenec: Anthrax pomáhá při rakovině močového měchýře

Když vědci použili vylepšené salmonely k léčbě myší s nádorem, uspěli v 83 procentech případů. Myší bez této léčby přežilo jen 25 procent. Výsledky experimentu ukázaly, že léčba vylepšenými salmonelami je bezpečná a účinná. V budoucnu by se mohla uplatnit například u nádorů, které silně potlačují imunitní reakci daného člověka. Než ale přijde řada na klinické testy s lidmi, budou muset vědci důkladně prověřit bezpečnost této léčby.

V mnoha významných ozbrojených střetnutích nehrály samochodky roli jediného zachránce, ovlivnily ale situaci ve prospěch sovětských vojsk tak významně, že se jim později připsaly hlavní zásluhy. Jedním z takových případů byla bitva z 12. ledna 1945 během sandoměřsko-slezské ofenzivy, první fáze viselsko-oderské operace.

Během ní 368. gardový dělostřelecký pluk 1. ukrajinského frontu, vyzbrojený mimo jiné samohybnými houfnicemi ISU-152, dostal za úkol podpořit útočící jednotky předběžnou dělostřeleckou palbou. Pluk za bezmála dvě hodiny přepadu vystřelil téměř tisíc čtyřicetikilogramových nábojů a sám ještě před samotnou útočnou operací zajistil zneškodnění praporu vojáků, dvou dělostřeleckých baterií a osmi baterií protitankového dělostřelectva.

Zachránci situace

O tři dny později se německé jednotky pokoušely silou pluků granátníků s podporou tanků a samohybných děl prorazit nedaleko městečka Borovoje asi 30 km jižně od tehdejší pevnosti Königsberg (dnes Kaliningrad) skrze postupující proudy sovětské pěchoty. Jak se později shodli účastníci bitvy, celá akce by skončila rozsáhlým masakrem, kdyby velení urychleně nepřisunulo jednotky 390. pluku, které palbou ze 152mm houfnic ML-20S na svých ISU-152 nápor odrazily a umožnily pěchotě rozvinout se k útoku.

Zveroboje ve městě

Při bojích v zástavbě pak dokázala ISU-152 jedinou ranou srovnat se zemí i několikapatrové budovy. Během nasazení ve městě ale hrozilo nebezpečí německých vojáků vyzbrojených ručními pancéřovkami, kteří se skrývali ve vyšších patrech budov a vedli palbu na obrněná vozidla seshora, kde byl pancíř nejslabší. Pro minimalizaci tohoto rizika proto často ISU-152 operovaly ve dvojicích, které doprovázela pěchotní družstva disponující odstřelovači a občas i plamenometčíky.

Samochodky pak pomocí přímé palby z místa nebo z krátkých zastávek ničily nepřátelské opěrné body umístěné v domech, troskách nebo na barikádách. Jako efektivní zbraň se rovněž osvědčily později na vozidla instalované protiletadlové kulomety DŠK, protože střelivo 12,7×108 mm dokázalo snadno projít skrz cihlové zdi, což umožňovalo zneškodňovat i ukryté nepřátelské vojáky.

Přestože ISU-152 i jeho předchůdce trpěly řadou neduhů, které pramenily zejména z překotnosti výroby a zavádění do výzbroje, ukázaly se být v krizové době velmi efektivními prostředky nejen pro boj s německou obrněnou technikou. Poté, co Rudá armáda převzala strategickou iniciativu, účastnily se řady těžkých dobývacích operací, během kterých jejich mohutná a účinná výzbroj zachránila život bezpočtu sovětských vojáků. 

Běžně jsou u nás nalézány vltavíny jen několik centimetrů velké. Drobnější kousky, pod jeden centimetr, často uniknou pozornosti sběratele. Naopak velké vltavíny, nad 10 cm, jsou velmi vzácné. Mezi nalezenými kameny lze rozlišit celotvary a tvary částečné, což jsou vlastně úlomky. Vzhled celotvarů je ovlivněn průletem taveniny atmosférou – můžeme tak pozorovat kapky, diskovité až téměř kulovité tvary, výjimečně oválné či pentlicovité činky. Většina vltavínové masy se však po dopadu roztříštila na kousky. K rozbíjení a praskání vltavínů docházelo i později, následkem geologického transportu, ale i samovolně v sedimentech vlivem vnitřního pnutí.

Tvarové rozdíly můžeme pozorovat i mezi českými a moravskými vltavíny. Moravské jsou v průměru větší a je mezi nimi více celotvarů, české jsou více úlomkovité a často mají tvar zploštělých kapek. Průměrná hmotnost českého vltavínu se pohybuje okolo sedmi gramů, u vltavínů objevených na Moravě je to přibližně třináct gramů.

Barva

Na první pohled je možné povšimnout si krásné barvy vltavínů. Běžně se odlišuje šest barevných odstínů: bledě zelená, světle zelená, lahvově zelená, olivově zelená, hnědá a jedovatě zelená. Hlavními barvícími komponenty jsou kationty železa, titanu a pravděpodobně také manganu. Jejich obsah roste směrem k hnědým vltavínům. Lahvově a světle zelené vltavíny převažují v jihočeské oblasti. Naopak na Moravě najdeme více olivově zelených a hnědých vltavínů. Zcela výjimečně je možné nalézt vltavíny dvojbarevné. Hranice mezi barvami bývá ostrá, protože takové kameny vznikly spojením ještě roztavených vltavínů před jejich dopadem na zemský povrch. Zhruba padesát takových vltavínů pochází z jihočeské oblasti a kolem deseti z Moravy.

Povrch

Charakteristickým rysem vltavínů je jejich povrch. Bývá přirovnáván k sušeným švestkám či kůře starých stromů. Povrch – tzv. skulptace vltavínů – je velmi rozmanitý. Tvoří jej přírodně vzniklé nerovnosti – jamky, žlábky, rýhy, výčnělky, ale i ostré hroty různé velikosti. Dlouho přetrvával názor, že skulptace je dílem aerodynamických vlivů během letu atmosférou. Podle této teorie by se povrch vltavínů po dopadu na zem už téměř neměnil. Teprve v druhé polovině dvacátého století byly nalezeny důkazy, že typický vrásčitý vzhled vltavínů vznikl až po utuhnutí vltavínové hmoty. Půdní kyseliny obsažené v okolních sedimentech mají totiž schopnost rozpouštět vltavínové sklo, které je jejich působení vystaveno po tisíce let. Ztráta hmoty způsobená chemickou korozí je od doby vzniku vltavínů odhadována na minimálně 2,5–4,5 mm, většinou však byla daleko větší. Vltavíny, které byly při dopadu na zem menší než 1–2 cm, měly tedy jen nepatrnou naději na zachování do dnešních dnů.

TIP: Stopa dávné katastrofy: Německý kráter Ries a české vltavíny

Skulptace je u některých vltavínů velmi výrazná (například tzv. ježci), zatímco u jiných není téměř znatelná. Postižení povrchu totiž závisí na několika různých faktorech (například délka působení koroze, klimatické poměry, charakter sedimentů a v nich obsažených roztoků atd.). Za nejdůležitější z nich je v poslední době považováno vnitřní pnutí samotného vltavínu. To je způsobeno především teplotními rozdíly mezi povrchem a vnitřkem vltavínu v době, kdy docházelo k jeho tuhnutí. Vnitřní pnutí má za následek vznik drobounkých trhlinek. Přednostně trhlinky vznikají v blízkosti různých uzavřenin, které pevnost skla podstatně snižují. Více trhlinek mívají velké vltavíny a ty, které zchladly extrémně rychle. Zvýšená rychlost chemické koroze podél prasklin byla experimentálně prokázána u všech tektitů.