Na přelomu 15. a 16. století se v Evropě od základu proměnila mentalita šlechty, měšťanů, duchovních i obyčejných sedláků. Za změnu, k níž společnost uzrávala desítky let, mohly mimo jiné zámořské objevy a ovlivnil ji rovněž vynález knihtisku, díky němuž se na starém kontinentu stále silněji prosazoval humanismus. Ve víru turbulencí se tehdy ocitli i šlechtici, kteří se z válečníků v poli stávali pomyslnými podnikateli, dvořany a vojenskými veliteli. 

Základ rytířské kultury spočíval ve válečné nadvládě šlechty. Už během raného středověku za panování Karla Velikého na přelomu 8. a 9. století se začaly formovat družiny těžce ozbrojených jezdců: Nejenže ochraňovali mocné vládce, ale panovníci jim zároveň svěřovali správu části svých území. Z přidělených oblastí se postupem času stala tzv. dědičná léna, přičemž leníci za odměnu slíbili svému pánovi věrnost a bojovali za něj při obraně jeho říše, stejně jako v útočných taženích.

Panovníci a poddaní

Vznikl tak feudální systém (z latinského „feudum“ neboli „léno“), v němž jednotlivá území patřila dvěma vlastníkům – jednak králi, císaři či knížeti jakožto vrchnímu vládci, jednak šlechtici čili leníkovi. Pokud měl leník dost velké území, mohl jej zas rozdělit dalším, menším leníkům, takže vznikal hierarchický systém vlády, pro středověk typický. V něm pak byly položeny základy důležité rytířské ctnosti, tedy věrnosti leníka vůči pánovi. 

Skuteční rytíři se z těžkých jezdců stali zhruba v průběhu 12. století na křížových výpravách. Tehdy se totiž zástupy ozbrojenců vydaly za dobytím Kristova hrobu, a aby se bojovníci mezi sebou rozeznali, začali používat rodové barvy či první heraldická znamení na štítech a varkočích (barevných přehozech přes zbroj). Zmíněné výpravy daly navíc jejich do té doby čistě zištnému bojovému snažení ideový základ, takže se jezdci mohli považovat za vojáky Kristovy, kteří jedou splnit vznešený úkol. Ve skutečnosti mnoho z nich motivovala především kořist a ctižádostivost, ale svaté ideály to lehce skryly.

Elita bitevního pole

Rytíři se nicméně vždy považovali především za válečnickou elitu, takže si do svých rituálů a vznikající kultury nechtěli od náboženských prelátů nechat moc mluvit – nebo jen v omezené míře. Církev však na odpor nedbala: Ostatně právě na křížových výpravách vznikl pojem „miles Christi“ neboli „voják Kristův“, který se ovšem vztahoval především k templářům, johanitům a německým rytířům. Právě zmíněné řády vznikly mísením rytířské kultury a křesťanských ideálů, zvýrazněných mnišskými pravidly. 

Světské rytířstvo fungovalo na zcela jiných základech: Anglický duchovní a filozof Jan ze Salisbury se snažil popsat obřad vstupu do rytířského stavu tak, že bojovníci symbolicky získají od svého pána v kostele meč, který zvednou z oltáře. Daný akt je měl na rozdíl od běžných vojáků zavazovat k vyšším morálním kvalitám. „Úkolem pravidelného rytířstva je ochraňovat církev, bojovat proti věrolomnosti, ctít klérus, chránit slabé před příkořím, zajistit mír v zemi a – jak káže přísaha – neváhat prolít krev za své bratry a v případě potřeby za ně položit život,“ tvrdil Jan ze Salisbury.

Nečekaný spojenec

Jenže jeho myšlenky se železným jezdcům příliš nezamlouvaly. Nehodlali poslouchat pátery, kteří jim kázali, kdy mají bojovat a kdy ne. Církev však nakonec našla nečekaného spojence v rytířských eposech, které se začaly šířit právě ve 12. století a šlechtice zajímaly daleko víc než teologická kázání.

TIP: Tucet tváří Robina Hooda: Pravda o sherwoodském zbojníkovi

První z eposů, Píseň o Rolandovi, vznikl zřejmě už v 11. století a popisuje hrdinskou smrt jednoho z družiníků Karla Velikého, který zemřel roku 778 v Roncevalském průsmyku v Pyrenejích při nenadálém útoku Saracénů. Je lhostejné, že ve skutečnosti se příhoda odehrála úplně jinak a útočníky byli křesťanští Baskové. Poselství o sebeobětování Rolanda ve službě pánovi v boji s nevěřícími je naprosto zjevné. 

Ve 12. století pak přibyla Píseň o Cidovi a zejména artušovské romány Chrétiena de Troyes a Geoffreyho z Monmouthu. Legendy o rytířích kulatého stolu a hledání svatého grálu si získaly popularitu v celé Evropě a rytířský ideál se pomalu usazoval i v hlavách méně zbožných šlechticů.

Pomáhat a chránit

V románech totiž rytířská morálka nebyla podmíněna čistě náboženskými důvody a mimo jiné zaručovala vstup mezi vyvolenou elitu: Jen ti nejlepší z nejlepších se dokázali za všech okolností chovat správně a přijetí mezi rytíře je k tomu zavazovalo. V eposech se promítal také motiv zastávání se chudých i slabých a s ním souvisela rovněž ochrana žen, za jejichž čest se rytíři museli bít. Artušovské romány proto dostávaly neskrývaný erotický náboj – například v příběhu o Lancelotovi a Ginevře –, který se středověkým šlechticům rovněž musel líbit víc než mravokárné kněžské poučování.

Dokončení: Rytířská kultura: Nevyhnutelný pád zastaralých hrdinů

A tak zápas o kontrolu rytířstva skončil pro církev rozporuplně. Na jednu stranu se jí podařilo vnutit bojovníkům víceméně křesťanské hodnoty, ale na stranu druhou zůstali světští rytíři od jejího vlivu odděleni, pořádali proti její vůli turnaje a také sami rozhodovali, koho přijmou do svých řad. Koncem 12. století pak můžeme spatřit prototypy rytířského chování třeba u slavného Normana Viléma Maréchala či u jeho pána Richarda Lvího Srdce, který se stal vzorem rytířského vládce.

Na rozdíl od Polska či Maďarska proběhlo v socialistickém Československu plošné zestátnění zemědělství a maloobchodu. Například v celé Praze fungovalo koncem roku 1960 již jen 50 soukromých obchodních jednotek, převážně trafik vlastněných invalidy, ponechaných zde „na dožití“. První kroky k tomuto stavu byly učiněny hned v roce 1945, kdy došlo mimo jiné ke znárodnění strategického potravinářského průmyslu. Měl vyhladovělé poválečné republice, v níž vázlo zásobování potravinami, které byly stejně jako za války na lístky, zajistit dostatek jídla.

Roku 1947 přestala do Československa proudit humanitární pomoc OSN v rámci akce UNRRA, Gottwaldova vláda se odmítla zapojit do amerického Marshallova plánu obnovy zdevastované Evropy a sovětská obilní injekce po neúrodě způsobené suchem byla jednorázovým politickým gestem, nikoliv systémovým opatřením.

S prázdnou taškou

Ačkoliv mnoho obyvatel slavilo státní převrat v únoru 1948 jako poslední překážku před cestou k šťastným zítřkům, ani funkcionáři KSČ nebyli schopni a ochotni zajistit plynulé zásobování a odstranit takzvané lístkové hospodářství. Vládnoucí komunisté sice nezrušili ministerstvo vnitřního obchodu či ministerstvo výživy (potravinářského průmyslu), jenže v éře vrcholného stalinismu let 1948–1953 měl přednost těžký a zbrojní průmysl.

Na třetí světovou válku se připravující hospodářství sice zalévalo chřtány imperialistů tunami oceli, ale všední životy jednotlivců trápil nedostatek, který zaznamenal například penzionovaný brněnský úředník a spisovatel Čestmír Jeřábek: „(…) večeřeli jsme opět při svíčkách (…) Zdenka včera přišla z nákupu, nedonesla nic (…) večer oznámilo rádio, že od prvního ledna 1952 budou sníženy příděly potravin a textilií na lístky některým kategoriím obyvatelstva (mj. pensistům a ženám v domácnosti)“.

Konec konkurenčního prostředí, zavírání malých obchodů, málo flexibilní centrální plánování, přesun obchodníků do továren a příchod nezkušených, málo motivovaných a nestíhajících náhrad vedl k znatelnému poklesu kvality nabízených služeb a zúžení sortimentu. Propaganda se katastrofální stav snažila svést na původní majitele obchodů, neboť zejména ti starší někdy mohli v provozovnách zůstat. Úpadku potravinářské výroby a obchodu měla zabránit například povinnost vést knihu přání a stížností zákazníků, později se postupně obnovovaly zemědělské trhy, kde především družstva směla prodávat své přebytky.

Stalinistické třídní hledisko diskriminovalo „bývalé lidi“: osoby samostatně výdělečně činné potravinové lístky nedostávaly a musely nakupovat na volném trhu, kde bylo třeba máslo pětkrát dražší.

Rychlé občerstvení v paláci Koruna v roce 1963 (foto: ČTK)

I na nejlepších adresách v centrech měst byly zřizovány podniky určené dělníkům, levné bufety a uzenářství, přičemž specifickou roli hrály podniky rychlého občerstvení s částečně samoobslužným prodejem (takzvané automaty), z nichž největším se stala pražská Koruna s proslulými koktejly.

Ze Sovětského svazu přišel trend vytváření obchodních středisek se širokým sortimentem a velmi dlouhou dobou prodeje, avšak růst velikosti provozoven a zároveň zmenšování jejich počtu nepředstavoval specifikum sovětského bloku – probíhal například (i když za dost odlišných podmínek) také ve Vídni. V Československu byl tento trend již po válce prezentován coby definitivní rozchod s kapitalismem a start skutečně moderního prodeje v prostorných, světlých a hygienických obchodech.

Maso bude zítra

Teprve opatrná destalinizace po smrti Stalina a Gottwalda v březnu 1953 situaci postupně zlepšila, ačkoliv problémy s poloprázdnými obchody se opakovaně vracely například při zásobovacích potížích v roce 1961, způsobených nákupní horečkou v době berlínské krize a hroutící se třetí pětiletky.

Obecně rétoriku studené války střídal pomalý přesun k socialistickému konzumerismu, který lze zjednodušeně popsat jako zlepšení zásobování, mírné snižování cen a zvyšování mezd a zrušení lístkového hospodářství. Třídní hledisko ovšem nezmizelo, preferována měla být v první řadě centra těžkého a důlního průmyslu, kam bylo v případě potřeby posíláno zboží i z jiných míst republiky. Také proto se některé zemědělské oblasti musely smiřovat s trvalým nedostatkem masa či vajec, byť se po dokončení kolektivizace v šedesátých letech poměry na venkově zlepšovaly.

Nejvíce privilegované postavení měla i z důvodu spádovosti milionová Praha (ovšem nižší ve srovnání s hlavním městem Německé demokratické republiky, které bylo přímo konfrontováno s výsledky hospodářského zázraku v Západním Berlíně), kde se v roce 1955 realizovalo skoro 11 % z celkového prodeje potravin v republice. V případě ovoce šlo například až o 19 %, u kávy o 25 % a u drůbeže dokonce o 30 % celostátního prodeje, naopak méně než jinde se v české metropoli spotřebovalo „jídla chudých“ – tedy chleba a lihovin.

Svou roli v tom hrál za stalinismu netušený příliv statisíců turistů (včetně těch ze Západu). Praha se měla stát výkladní skříní československého socialismu, a tak zejména v centru bylo otevřeno přes sedmdesát přednostně zásobených prodejen (v ČSSR bylo takových podniků celkem 345), kde bylo možné koupit proslulé potravinářské speciality jako pražskou šunku nebo špičkové druhy českého piva.

Ani metropole se nestala jakýmsi ostrovem dostatku, když například v roce 1959 pracovníci Ústředního národního výboru „přímo u dodavatele prováděli operativní zásahy a dirigovali přísun vajec do klíčových prodejen a provozoven Restaurací a jídelen, zvláště těch se zahraničními hosty“, což dokládá rostoucí váhu konexí konkrétních funkcionářů při distribuci potravin pro „jejich“ region. Kontakty a osobní vliv hrály roli i na straně konzumentů, neboť socialistická rodina většinou neměla problém potraviny zaplatit (to se týkalo spíše průmyslového zboží), ale sehnat je.

Luxusní domácí i zahraniční zboží v bratislavském tuzexu, otevřeném roku 1957 (foto: ČTK)

V uvedeném roce 1959 v pražských obchodech chybělo především vepřové maso a sýry, nakupující nemohli sehnat luštěniny (zájemci nakupovali čočku v Tuzexu), mléčné konzervy, povidla, mák, arašídy, sterilované okurky nebo populární smetanovo-tvarohový krém Pribináček, ale možná překvapivě i cibuli či zelí, jejichž pěstování bylo náročnější na lidskou práci.

Režim své úsilí uspokojit zákazníky soustřeďoval primárně na předvánoční období, neboť oficiální ideologie po roce 1948 raději podporovala konzumního ducha Vánoc na úkor toho křesťanského – například tropické ovoce se v padesátých letech do Československa dováželo prakticky jen před vánočními svátky. 

Éra samoobsluh

Ani obrovský boom samoobsluh s potravinami (první byla otevřena v roce 1955 na Žižkově a v roce 1970 jich v ČSSR fungovalo již přes 10 tisíc), který opět zažívali jak například východní Němci, tak Rakušané, problémy s potravinami nevyřešil. Výpadky dodávek byly na rozlehlých regálech vidět víc než u pultového prodeje, průmysl nebyl schopen zajistit dostatek obalů a chladících zařízení a zákazníci si stěžovali na neochotný personál, například v anonymním článku Občané a občanky, poslužte si sami (1957). 

Intenzivně budovaná nová sídliště se časem neobešla bez místní samoobsluhy, byť většinou přetížené a postavené s velkým zpožděním. Jiné propagované nové formy distribuce se příliš neuchytily. Například nákup s donáškou, který se údajně velmi osvědčoval v Sovětském svazu, narážel na příliš vysokou cenu nabízené služby a nedostatek pracovních sil.

V první československé samoobsluze na pražském Žižkově se zboží ukládalo do vozíků na kolečkách podobně jako dnes (foto: ČTK)

Technooptimisté si hodně slibovali od zavádění prodejních automatů bez lidské obsluhy, ty však skomíraly následkem nedostatku údržby i problémů se zásobováním. Prodejny a výrobny polotovarů, další novinka s problematickými výsledky, měly pomoci především stále více zaměstnaným ženám. Podle historika Martina France tyto podniky přispěly k rozšíření smaženého sýra. Sýr za socialismu patřil mezi dotované potraviny, takže například ve srovnání se stejným množstvím masa vyšel daleko levněji.

Stálice domácích regálů

Podle expertů se měla nedílnou součástí socialistického životního stylu stát zdravá a vyvážená strava. Ve skutečnosti podobu jídelníčku často předurčoval stav zemědělské produkce a zásobování, kdy třeba v případě nadúrody jablek zdůrazňovala propaganda jejich prospěšnost. Do výživové politiky silně zasahovala potravinářská lobby i laické názory členů nejužšího stranického vedení, které odpovídaly spíše představám typickým pro proletářské prostředí – první tajemník ÚV KSČ a prezident republiky Antonín Novotný si někdy i v poledne vystačil s 15 dkg tlačenky, kusem salámu, rohlíky a chlebem. 

Rudé elity ovšem měly přístup k jinak nedostupným požitkům a privilegované vrstvy nakupovaly zahraničí zboží za bony v obchodech Darex, od roku 1957 Tuzex. V témže roce byl na Václavském náměstí naproti Národnímu muzeu otevřen Dům potravin, nejexkluzivnější potravinářský obchod s restaurací v zemi otevřený pro širokou veřejnost, kde bylo možné sehnat i „tuzexové jídlo a pití“. Jeho prvním ředitelem se stal bývalý zaměstnanec firmy Kuklík a vedoucí velkoprodejny č. 1 v ulici Na Příkopě (dříve Lippert) Karel Pikola.

Sortiment čítal tisíce domácích i zahraničních potravin, lahůdek a cukrovinek a uváděly se zde do prodeje veškeré novinky, například Majolka (průmyslově vyráběná majonéza, jež přispěla k popularitě vánočního bramborového salátu), Glutasol (suché polévkové koření), Jesenka (kondenzované slazené mléko v tubě), Laktino (sušené mléko) či Kalorka (ovesná sladká ochucená kaše).

TIP: Slavné československé nealko nápoje: Co jsme pili za socialismu

Dům poskytoval i dodávkovou službu, kterou v roce 1966 využívalo až 500 stálých zákazníků. Několikapatrová prodejna byla zvláště před svátky přecpána, ačkoliv se zde lahůdky díky výjimce prodávaly za vyšší ceny, než určovaly státní normy. Otevření Domu potravin symbolizovalo obnovu přijatelnosti jistého luxusu a jeho zaměstnanci organizovali i nejrůznější spotřebitelské akce. Ženy zde například mohly soutěžit o nejlepší domácí pečivo a pro opačné pohlaví probíhala akce Muži vaří večeře.

Vesmírný dalekohled Jamese Webba (JWST) již má úspěšně sestavené všechny segmenty svého primárního zrcadla a jeho přístroje nyní procházejí kalibrací. V tuto chvíli jej dělí pouhé týdny od zahájení plnohodnotných vědeckých pozorování. Mezi prvními objekty, na které se dalekohled JWST zaměří, jsou i dvě podivuhodné exoplanety. 

Jde o superzemě 55 Cancri e a LHS 3844 b. Obě tyto exoplanety obíhají svou hvězdu za dobu kratší než jeden den a jsou tudíž velice horké. 55 Cancri e je naprosto pekelný, roztavený a zřejmě i vulkanický svět u hvězdy podobné Slunci, na jehož ozářené straně panují teploty výrazně přesahující 2 000 °C. Jeho atmosféra obsahuje vodík, helium a snad i kyanovodík, ale nikoliv vodní páru.

Zácvik na exoplanetách

Superzemě LHS 3844 b krouží kolem červeného trpaslíka, takže klima tohoto světa je o něco „mírnější“ – tamější teploty šplhají „jen“ k 770 °C. Odborníky exoplaneta LHS 3844 b zaujala hlavně tím, že podle všeho nemá prakticky žádnou atmosféru, protože na odvrácenou stranu planety nepřechází téměř žádné teplo.

TIP: Příprava na pozorování: Vesmírný dalekohled Jamese Webba si pořídil selfie

Operátoři dalekohledu Jamese Webba počítají s tím, že dalekohled na zmíněných superzemích zacvičí, především pokud jde velmi přesné spektrografy na palubě JWST. Planetární vědci očekávají, že dalekohled JWST odpoví na řadu zajímavých otázek. Brzy bychom se tak mohli dozvědět, zda má 55 Cancri e hustou atmosféru nebo z čeho se skládá povrch exoplanety LHS 3844 b. Uvedená pozorování přitom svým významem značně přesahují důležitost samotných exoplanet 55 Cancri e a LHS 3844 b. Vědci si od nich slibují, že přispějí k pochopení geologické diverzity a evoluce terestrických planet v celé Mléčné dráze.

Britské a francouzské jednotky na západní frontě za druhé světové války usilovaly o účinnou kamufláž na zasněženém pozadí už v zimě 1939–1940. Uplatňovaly se jak oficiální zimní převlečníky, tak „podomácku“ spíchnuté pláště z prostěradel. Ačkoliv boje v Norsku začaly až v dubnu, v této skandinávské zemi i během jara běžně mrzlo a krajinu pokrýval sníh. Proto královští vojáci vyslaní na sever fasovali nejen vlněné svetry, gumové boty a kabáty s beránkem, ale také lehkou zimní kamufláž. 

Předchozí část: Bílý a neviditelný jako sníh: Zimní kamufláž v průběhu 20. a 21. století (1)

Udržet se v teple

V průběhu války se britská zimní výstroj zlepšovala a na přelomu let 1944– 1945 mělo stále více vojáků i důstojníků k dispozici větruodolné haleny a kalhoty. Dílny je šily jak v tříbarevném maskovacím vzoru, tak v čistě bílé podobě. Ta měla sice stejný střih, avšak vyráběla se z hřejivějšího vlákna o vyšší gramáži.

Američtí vojáci nasazení v Evropě museli častěji improvizovat a vyráběli si zimní pláště, peleríny nebo ponča i návleky na helmy z bílého ložního prádla. Takové oděvy se snadno zašpinily, což se v krajině zářící bělostným sněhem mohlo stát nositeli osudným. V městské zástavbě, kde se sníh rychle měnil v bahno, naopak částečně umazané doplňky kryly pěšáky ještě lépe. Dodejme, že vojáci všech armád kamuflovali i své zbraně, kolem jejichž hlavní obmotávali natrhané pruhy bílého plátna. 

Speciální vzory versus převleky

Ve druhé polovině 20. století se ve většině ozbrojených sil rozšířily stejnokroje opatřené maskovacími vzory, které vizuálně rozbíjejí vojákovu siluetu. Zimní kamufláž řeší dvěma různými způsoby. První skupina vzorů má přímo svou „sněhovou“ variantu, kdy se původní podkladová barva – obvykle zelená – nahradí bílou. Typickým příkladem může být vzor Flecktarn vyvinutý pro Bundeswehr (a v různých modifikacích převzatý řadou dalších armád), jehož zimní variantě se někdy říká Schneetarn. Patří sem také oblíbený americký Multicam s velmi účinným zimním provedením.

(foto: Bundeswehr, Maximilian Schulz)

Druhou možnost představují klasické bílé převleky navlékané přes standardní letní uniformu. Touto cestou se vydala i Armáda ČR – aktuálně používaný maskovací vzor 95 má variantu les se zeleným potiskem i poušť (béžový potisk), ovšem zimní nikoliv. Vojákům tedy pomáhá splynout se sněhem výstrojní součástka „převlek maskovací zimní vz. 2000“.

Co nosí naši?

Sestává z blůzy s kapucí doplněné palčáky a kalhot. Původně se vyráběl z kombinace bavlny a polyesteru, dnes se šije ze 100% polyamidu. Výhodou nového materiálu je nižší hmotnost (převlek přidá k hmotnosti uživatelovy výstroje asi 480 g) a snadnější udržovatelnost včetně rychlejšího schnutí. Žádná růže ale není bez trní a polyamid podstatně méně přispívá k tepelnému komfortu. K zimnímu maskovacímu oděvu se přes přilbu nosí bílý povlak vz. 95 z 65 % polyesteru a 35 % bavlny.

TIP: Maskovací kombinéza hejkal: Dokonalé splynutí odstřelovače s okolím 

Oba popsané přístupy mají své výhody i nevýhody. Kompletní zimní uniforma je mnohem nákladnější a spoustu peněz i času spolyká též samotný vývoj a testování speciálního vzoru. Jednoduchý převlek stojí méně, jenže v čistě bílé variantě vojáka spolehlivě schová jen přímo na sněhu. V lesním porostu, kde větve, křoví a další části vegetace vytvářejí nepravidelné tvary, je sněhobílá postava poměrně snadno viditelná a voják se musí pečlivěji krýt. 

Lidské tělo se bohužel neumí samo regenerovat v takové míře, jak to vidíme například u některých obojživelníků nebo třeba ploštěnek. Zároveň to ale neznamená, že jsme při obnově poškozených tkání a orgánů odkázáni jen a pouze na medicínu. Naopak – lidské tělo je v opravách sebe sama až překvapivě zdatné.

Lékaři dobře vědí, že když dojde k infarktu a pacient přežije, srdce se dokáže z části opravit samo. Patolog Edward Thorp z americké Severozápadní univerzity v Evanstonu a jeho spolupracovníci přišli na to, že v regeneraci poškozeného srdce hraje klíčovou roli imunitní systém.

Makrofágy v akci

Konkrétně jde o makrofágy – imunitní buňky z první linie obrany těla, které požírají cizorodé mikroby i nečistoty, a také se podílejí na spuštění zánětlivé reakce. Když dojde k infarktu, makrofágy jsou mezi prvními buňkami, které dorazí na „místo katastrofy“. Jejich úkolem je odstraňovat, tedy požírat, poškozenou či mrtvou tkáň v místě infarktu.

Tím ale jejich role nekončí. „Makrofágy kromě úklidu zničené srdeční tkáně také uvolňují speciální protein, růstový faktor C (VEGFC). Ten spouští tvorbu nových lymfatických uzlin v okolí a podporuje hojení srdeční tkáně,“ vysvětluje v recenzovaném lékařském magazínu Journal of Clinical Investigation Edward Thorp.

Zároveň s těmito makrofágy ale v místě infarktu působí i „zlí hoši“, čili makrofágy, které neuvolňují zmíněný protein, nýbrž spouštějí zánětlivou reakci. Ta může snadno napáchat mnohem více škody než užitku. Budoucí výzkum by se měl zaměřit na to, jak při léčbě infarktu zvýšit počet „hodných“ makrofágů a omezit počet těch, které hojení srdce sabotují.

TIP: Jako mloci: Lidé mají skrytou schopnost regenerace kloubní chrupavky

Lepší pochopení procesů, které vedou ke kardiovaskulárním onemocněním, umožní lékařům lepší a včasnější diagnostiku rizik srdečních selhání, které jen ve Spojených státech ročně usmrtí stovky tisíc lidí. V Česku jsou kardiovaskulární onemocnění příčinou přibližně třetiny všech úmrtí.

Její příchod na svět nepatřil zrovna k těm nejšťastnějším. Marie Larischová se roku 1858 narodila s cejchem nemanželského dítěte krásné herečce Henriettě Mendelové a Ludvíkovi Bavorskému, prvorozenému synovi bavorského vévody Maxe. Mimochodem, Ludvík byl bratrem císařovny Alžběty zvané Sissi. Takové milostné avantýry, které obvykle nezůstávaly bez následků, nebyly v šlechtických kruzích vůbec ničím neobvyklým. Většinou končívaly tak, že musela být budoucí matka vůbec ráda, když se mohla provdat za nějakého náhradního otce z řad měšťanstva. 

Baronka z Wallersee

Jenže Ludvík Bavorský byl čestný muž a aby se mohl s milovanou Henriettou oženit, vzdal se kvůli ní raději svého prvorozeneckého práva. Sňatek, který se konal v květnu 1859 po narození druhého společného dítěte – syna Karla Emanuela, byl samozřejmě morganatický. Henrietta byla sice povýšena na baronku z Wallersee, nicméně žádné dědické nároky z toho pro její děti neplynuly.

Malá Marie, jejíž bratříček zemřel coby tříměsíční miminko, zůstala jedináčkem. Otec, který si přál syna, ji vychovával jako chlapce. Dcerka dostávala v dětství naprostou volnost, podobně jako kdysi její otec a vlastně všichni jeho sourozenci včetně budoucí císařovny Sissi. Marie milovala jízdu na koni. Byla mimořádně odvážná, jezdila jako ďábel, čímž si získala nejen přízeň svého otce, ale i tety Sissi.

Té byla představena coby jedenáctiletá v roce 1869 – to právě začínala růst do krásy. Obě si okamžitě padly do oka a po několika letech přerostl příbuzenský vztah v důvěrné přátelství. Sissi chtěla mít Marii stále nablízku a svěřovala se jí se svým „těžkým osudem císařovny“. Zejména Mariina matka považovala za vyznamenání, že má jejich dcera tak blízký vztah s rakouskou císařovnou. I když ji povýšili do šlechtického stavu, Henrietta Mandelová zažívala kvůli svému nízkému původu ústrky. A tak doufala, že Sissi najde pro dcerku vhodnou partii. 

Marie flirtovala i se svým bratránkem, stejně starým následníkem trůnu Rudolfem. Možná doufala, že by se mohla stát v budoucnu i ona císařovnou. Jenže Rudolf, ač nebýval k ženským půvabům imunní, podle všeho nejevil o vyzývavou sestřenku zájem. To ale neznamenalo, že by nemohl využívat jejích služeb, jak se ostatně později ukázalo. 

Ženich dle císařovny

Císařovna Sissi nakonec našla Marii vhodného ženicha ve slezském hraběti Georgu Larischovi, který ale vůbec neodpovídal Mariiným romantickým představám. Nakonec se ovšem tetinu přání podřídila. Jak jinak? Manželství uzavřené v roce 1877 na zámku v Gödöllő nebylo vůbec šťastné. Marie se ve Slezsku zoufale nudila a svého muže nesnášela. Uvítala, že ji císařovna jmenovala svou dvorní dámou a jejího manžela komořím. 

Ačkoli hraběnka Larischová přivedla na svět hned v prvních letech svého manželství dvě děti, stále častěji musela dělat společnost Sissi nebo její nejmladší dceři Marii Valerii. Nevadilo jí to. Od císařovny se v té době prakticky nehnula ani na krok. Nenechala si ujít žádný dvorní ples, navštěvovala operu a využila každičkou příležitost, kde by mohla dokázat, že je důležitou součástí císařské rodiny. I tak se nudila, a proto si pořídila milence Henriho Baltazziho. Bylo veřejným tajemstvím, že právě on se měl stát otcem hned dvou Mariiných dětí, i když ty oficiálně nesly jméno hraběte Larische.  

Nad poměry

Ač Marie vyrůstala skromně, velmi rychle si zvykla na přepych. A ne ledajaký! Vedla nákladný život – dobré pro ni bylo vždy jen to nejlepší. Začala se zadlužovat. Její dluhy nejdříve splácel manžel, ale brzy mu došla trpělivost. Neměl důvod dál podporovat nevěrnou choť. Marie tedy musela hledat jiné zdroje. Na císařovnu se obrátit netroufala, a tak se jejími pravidelnými sponzory stali milenec Baltazzi a korunní princ Rudolf. Když si ale Rudolf musel začít brát úvěry u barona Rothschilda, začal to být problém. 

Henri Baltazzi seznámil Marii Larischovou se svou sestrou Helenou, provdanou Vetserovou. Ta neměla ve Vídni zrovna valnou pověst. Udržovala totiž tajný poměr s korunním princem Rudolfem. Když se její sotva dospělá dcera Marie, zvaná Mary, do Rudolfa bláznivě zamilovala, nesměla se o tom matka Helena dozvědět. Do celé záležitosti byla zasvěcená právě Marie Larischová, která milencům organizovala tajná dostaveníčka. To byl nejspíš také jeden z důvodů, proč Rudolf Marii Larischovou finančně dotoval. 

Skandál

Právě 28. ledna 1889 byla Marie Larischová viděna v kočáře s Mary Vetserovou v blízkosti Hofburgu. A o pár hodin později odcestovala Mary i korunní princ Rudolf do Mayerlingu. Odjeli pochopitelně každý zvlášť vlastním kočárem. Za dva dny byli oba nalezeni mrtví. Co se stalo? Na celou tragédii, o níž byly od té doby popsány tuny papíru, uvalila císařská rodina zpočátku informační embargo a později mlžila, jak to jen šlo… Ztráta jediného syna znamenala pro císařské manžele skutečnou tragédií! Neuvědomovali si, jak moc se na duševním zdraví korunního prince oba podepsali. Zoufalé signály, které už delší čas vysílal, i jeho chátrající zdraví, brali rodiče na lehkou váhu. 

Přesné okolnosti společné sebevraždy Rudolfa a Mary nebyly nikdy oficiálně zveřejněny – o to více spekulací vyvolávaly. Císařovna Sissi však měla jasno. Marii Larischovou nazvala kuplířkou a nadobro s ní skoncovala. Mariina slibně se rozvíjející kariéra u vídeňského dvora skončila ze dne na den. Teta jí spoluvinu na synově smrti, o níž byla skálopevně přesvědčená až do konce svého života, nedokázala odpustit.

Další osudy 

Na Larischovou čekalo ještě dalších padesát let života. Už zdaleka ne tak idylických. Když se s ní v roce 1896 její manžel Georg rozvedl, uchýlila se do Bavorska. Zůstala úplně bez prostředků, a tak stále vymýšlela, jak se dostat k penězům. Nejjednodušší se jí jevilo vydírání. Vyhrožovala císaři, že prozradí důvěrné informace, s nimiž se jí svěřila císařovna v dobách jejich přátelství. František Josef I. se všemožně snažil skandálu zabránit, a tak zaplatil celkem asi 400 tisíc korun, jen aby intimnosti ze života jeho milované Sissi nevyšly najevo. 

Protože vypadala Marie stále dobře, nechtěla zůstat po rozvodu sama. Ještě před čtyřicítku se provdala za operního pěvce Ottu Brukse. Šťastná ale podle všeho moc nebyla ani v tomto manželství. Na počátku první světové války Marii zemřel druhý manžel, a tak se přihlásila na západní frontu coby sestra Červeného kříže. 

TIP: Tajemný Mayerling: Nešťastný konec korunního prince Rudolfa

Po válce pak dostala nabídku hrát sama sebe ve filmu o císařovně Sissi. Deset let po smrti svého druhého manžela se provdala v roce 1924 potřetí – za amerického farmáře Williama H. Meyerse, s ním žila na Floridě. I tentokrát šlápla vedle! Z Henryho se vyklubal tyran, a tak ho po dvou letech opustila. Poté pracovala jako uklízečka v New Jersey. Po návratu do Německa žila v nuzných poměrech v Augsburgu.

Když v roce 1935 vydala knihu vzpomínek Císařovna Alžběta a já, doufala, že si napraví svou pošramocenou reputaci. Marně! Bývalá hraběnka Larischová zemřela v roce 1940 naprosto zapomenutá v jednom augsburgském chudobinci. Později vyšlo najevo, že ji už delší dobu sledovalo gestapo… 

Psal se 10. červen roku 1993 a do premiéry napjatě očekávaného Jurského parku Stevena Spielberga zbýval jediný den, když světem otřásla ohromující zpráva, jež se dala stěží načasovat lépe: Entomolog a molekulární paleontolog George Poinar ml. s kolegy údajně získali fragmenty DNA z brouka zachovaného v jantaru starém až 135 milionů let. Mělo se tedy jednat o skutečný vzorek deoxyribonukleové kyseliny z doby dinosaurů, a dokonce mnohem letitější než hlavní hvězda hollywoodského filmu – obří teropod Tyrannosaurus rex. 

Nabízela se proto otázka: Pokud dokážeme získat dědičnou informaci z tělíčka hmyzu starého přes sto milionů let, mohla by se naplnit vize autora románové předlohy Jurského parku Michaela Crichtona? Sám Spielberg údajně věřil, že reálná obdoba jeho filmu by mohla vzniknout do dvaceti let. Nicméně dnes, dekádu po uvedeném optimistickém datu, víme, že realita je jiná. Jak se to tedy má s onou toužebně hledanou dinosauří DNA? Podařilo se ji v minulosti skutečně objevit? A pokud ano, dá se vůbec rekonstruovat do té míry, abychom dokázali klonovat dinosaury? 

Boj s pryskyřicí

Na zmíněné otázky není snadné odpovědět. Vraťme se proto k Poinarovi a jeho výzkumu: V časopise Nature vyšla v uvedený den roku 1993 studie týmu vědců z Kalifornie, Atlanty a Libanonu popisující fantastický objev  – badatelé nalezli v jantaru skvěle zachované tělíčko brouka z příbuzenstva čeledi nosatcovitých. Býložravý hmyz se živil ve větvích tehdejších jehličnatých stromů a uvázl v pryskyřici, která jej zakonzervovala. 

Když Poinar odstranil svrchní vrstvy jantaru, vypadla ven zdeformovaná organická hmota. Vědec si ale všiml, že se ve vzorku nachází ještě jakási tmavá vrstva, nejspíš kousek původní tkáně. Nález pak poslal kolegům do laboratoře, aby se pokusili extrahovat fragmenty DNA. A k naprostému ohromení celého světa se jim to podařilo. Tělíčko hmyzu se sice okamžitě rozpadlo – podle odborníků bylo ve špatném stavu už v jantaru, zřejmě proto, že se brouk kdysi pokoušel z pryskyřice vyprostit – přesto se povedlo analyzovat dva segmenty nosatcovy genetické informace. 

Narušená pravda

Práce z roku 1993 se tak stala majákem, jenž ukazoval cestu Crichtonově vizi. Nesvítil však příliš dlouho: V dubnu 1998 publikovali dva genetici z univerzity v Seville studii, která naděje a optimistické vyhlídky na klonování dinosaurů pohřbila. Autoři znovu posoudili Poinarův výzkum a museli konstatovat, že jedna sekvence představuje nepochybně kontaminaci „současnou“ DNA, zatímco ve druhém případě vzorek narušil mykotický organismus. Mezinárodní tým tedy genetickou informaci skutečně objevil, nepatřila však dávnému hmyzu. 

Podle současného poznání nepřežije DNA déle než 400 tisíc až dva miliony let a v posledních zhruba patnácti rocích se opravdu nepodařilo nalézt téměř žádné další fragmenty starší než zhruba milion let. Rekord donedávna držel pravěký kůň z permafrostu kanadského Yukonu, který uhynul někdy před 560–780 tisíciletími. Později ho překonala DNA ze zubu mamuta o stáří 1,6 milionu let. 

Pod vlivem skeptiků

Mnozí tradicionalisté z řad geologů a paleontologů představu extrémně dobře zachovaných „otisků“ ve fosiliích odmítají. Poukazují přitom na to, že většina „úžasných objevů“ padá na vrub kontaminaci soudobým biologickým materiálem či chybnému postupu při výzkumu. Stále více moderních studií se však paradoxně přiklání k původní fosilní teorii. Jako příklad slouží kontroverzní objev pozůstatků buněčných jader jakýchsi mikroorganismů, jež se zhruba před 540 miliony let vyskytovaly na území dnešního Mongolska. 

Ačkoliv k reálnému vytvoření dinosaurů metodami genetického inženýrství máme stále daleko, a dost možná nebude proveditelné nikdy, věda se i zde posouvá kupředu. Optimismus vyvolává například objev z loňského září: Mezinárodní tým badatelů tehdy publikoval v periodiku Communications Biology práci, podle níž byly nalezeny fosilizované mikroskopické struktury původní buněčné hmoty, které by mohly tvořit součást DNA druhohorního teropoda rodu Caudipteryx. Skvěle dochovaná zkamenělina opeřeného dinosaura z čínské provincie Liao-ning je stará až 126 milionů let a pochází ze sedimentů proslulého souvrství I-sien. I s ocasními pery měřil tvor asi 70–90 cm a vážil 2–3 kg. Zřejmě se tedy jednalo o malého oportunistického všežravce. Mohla se nám však opravdu dochovat i jeho deoxyribonukleová kyselina?

Jak stárne DNA?

Vědci porovnávali vzorky z kostry kaudipteryxe, kterou před fosilizací pohřbil jemný sopečný popel, s odpovídajícími kousky chrupavky dnešních kuřat. Z výzkumu vyplynulo, že se nález podobal chromatinu, tedy komplexu DNA a některých bílkovin, jenž se nachází v jádrech eukaryotických buněk. Navzdory úspěchu však badatelé zůstali nohama na zemi a během tiskové konference prohlásili, že reálný Jurský park ještě na obzoru není. 

Musíme si totiž uvědomit, že i kdyby se části původní DNA dochovaly, projdou značnou chemickou proměnou a nebudou plně odpovídat své druhohorní podobě. Vedoucí týmu Alida Bailleulová ovšem vidí pro podobný výzkum v následujících dekádách zářnou budoucnost. Podle jejího názoru bychom jednou mohli dokázat identifikovat malé části sekvencí genetického kódu, což by znamenalo revoluci například v pochopení dinosauří fyziologie.

Poklad v chrupavce

K podobným objevům došlo také u čínského sauropodomorfa rodu Lufengosaurus, ve fosiliích starých 195 milionů let, a u kachnozobého dinosaura Hypacrosaurus stebingeri z americké Montany, jehož stáří se pohybuje okolo 75 milionů roků. V lebce mláděte druhého zmíněného tvora se podařilo DNA detekovat ve zkamenělé chrupavce, tedy v části těla, jež se ukazuje jako ideální pro co nejkvalitnější zachování buněčné struktury deoxyribonukleové kyseliny. 

Opravdu je tak možné, že se ve zkamenělinách starých miliony až stamiliony roků může dochovat část původní DNA a všechny fosilie nepředstavují jen mrtvý kus horniny. Fosilizované chromozomy se však bohužel velmi těžko rozeznávají: Zatím totiž neznáme průběh jejich rozkladu a nevíme, zda se u nich i po mnoha milionech let uchová původní molekulární struktura.

TIP: Překvapení v genomu: Jen špetka naší DNA je unikátně lidská

Výzkum z roku 2012 přišel se závěrem, že se DNA v kosti kompletně rozpadne zhruba za 6,8 milionu let, což by na kříšení druhohorních dinosaurů nestačilo. Daný proces je ovšem značně individuální a do velké míry při něm záleží na vedlejších faktorech, jako jsou charakter prostředí a rychlost fosilizace. Jistá naděje na geneticky oživené dinosaury tak stále trvá. 

Mayové, kteří vládli ve Střední Americe zhruba mezi lety 1 000 před naším letopočtem a 1 500 našeho letopočtu, byli podle všeho neúnavní stavitelé. Mezi jejich stavbami nelze přehlédnout pyramidy, kterých vybudovali stovky. Jsou monumentální a zároveň tajemné. Každého asi napadne, co se skrývá uvnitř?

Archeologové postupně zjistili, že podobně jako pyramidy starověkých Egypťanů jsou i mayské pyramidy uvnitř duté. Některé sloužily jako chrámy a odehrávaly se v nich rituály, jiné jsou zase hrobkami významných hodnostářů. Ukrývají se v nich nejrůznější poklady, včetně velmi cenných artefaktů ze zlata nebo jadeitu. Zvláštností mayských pyramid je, že v jejich útrobách se často nacházejí další pyramidy a působí tak trochu jako pyramidové matrjošky.

Kukulkánova matrjoška

„Matrjoškou“ je i slavná mexická Kukulkánova, čili Quetzalcoatlova pyramida v Chichén Itzá, též známá jako „El Castillo“, která představuje tři pyramidy v jedné. „Dávní obyvatelé poloostrova Yucatán, kteří osídlili oblasti s opuštěnými stavbami, je obvykle nezničili, ale postavili přímo na původních monumentech své vlastní budovy,“ vysvětluje expert Andrés Tejero-Andrade z Mexické národní autonomní univerzity (UNAM).

„Recyklace staveb“ přitom není typická jen pro Maye. Jak potvrzuje Denisse Lorenia Argote Espino z mexického Národního institutu antropologie a historie (INAH), před příchodem Španělů byl takový postup na amerických kontinentech běžný.

TIP: Mayové postavili pyramidu přímo v místě mohutné sopečné erupce

Další zvláštností, kterou archeologové nacházejí v mayských pyramidách, jsou ostny rejnoků. Pro Maye byly symbolem sebeobětování a ve svých rituálech je používali k posvátnému pouštění žilou při obětování krve. Podle odborníků to muselo být velmi riskantní, protože ostny rejnoků v řadě případů obsahují nebezpečné toxiny.

Pro Rut Larssonovou šlo již o druhý seskok, ten první si dopřála před třemi lety. Tentokrát ji doprovázel parašutista Joackim Johansson, který s ní v neděli za krásného počasí bezpečně přistál poblíž města Motala, asi 200 kilometrů jihozápadně od Stockholmu.

TIP: Sedmdesátiletý amatérský sprinter ohromil svým výkonem na 100 metrů

Seniorka sice už špatně vidí a pohybuje se s pomocí chodítka, ale seskok si užila. „Tam nahoře bylo prostě nádherně,“ řekla švédské stanici SVT. Strach prý vůbec neměla. „Na padání jsem už zvyklá,“ zažertovala Larssonová, která překonala dosud nejstarší ženu na padáku jen těsně. V roce 2019 seskočila padákem Američanka Kathryn Hodgesová ve věku 103 let a 129 dní. Larssonové je 103 let a 259 dní.

Štír je noční živočich, proto nepřekvapí, že se i ten nebeský odváží nad obzor až po setmění. Za pozdního červnového soumraku se nad jihovýchodem objeví nejdřív jeho mohutná klepeta, načež následuje hlava a zavalité tělo, ověnčené jasnou stálicí Antares alias srdcem štíra. Nebezpečný ocas s jedovatým trnem už ovšem zůstane z větší části pod horizontem. Štír totiž obývá jižní hvězdnou oblohu, a ze severních zeměpisných šířek se nám na něj tudíž naskýtá jen omezený výhled. 

Oranžový veleobr

Na nebi poutá zmíněné souhvězdí pozornost především díky stálici Antares neboli Alfě Scorpii, vzdálené od nás 550 světelných roků. Patnáctá nejjasnější hvězda noční oblohy je velmi nápadná a její výrazný naoranžovělý odstín se dále umocní při pohledu malým dalekohledem: Pokud pak obraz maličko rozostříte, bude vjem ještě intenzivnější. Zabarvení stálice souvisí s její povrchovou teplotou, dosahující zhruba 3 500 °C, což je na hvězdné poměry docela málo. Slunce je o 2 000 °C teplejší, takže už září žlutobíle, a ještě „rozpálenější“ hvězdy jsou bílé až modrobílé. 

Ve všech ostatních směrech však Antares dává Slunci „na frak“: Je asi 15× hmotnější, 700× rozměrnější a 70 000× svítivější, což jej řadí mezi hvězdné veleobry. Rozhodně jde o jednu z největších stálic, kterou můžeme snadno zahlédnout pouhýma očima (viz V zajetí nadměrné hmotnosti). Její řídká obálka navíc pulzuje, díky čemuž se může průměr hvězdy měnit až o pětinu. S tím souvisí i fakt, že její jasnost na nebi nepravidelně kolísá v rozpětí 0,6–1,6 mag, a Antares se tak řadí mezi proměnné hvězdy. Ke změnám jasnosti může rovněž přispívat látka, kterou ve velkém vyvrhuje do okolí (včetně chladnějších oblaků prachu) a jež nám poté zastiňuje výhled.

Nedostižný průvodce

Antares kromě toho tvoří dvojhvězdu, o čemž se však z našich zeměpisných šířek přesvědčíme jen obtížně. Vždy ho spatříme v blízkosti obzoru, který je navíc v letních měsících často silně rozehřátý, tudíž pozorování zpravidla poznamená chvění atmosféry neboli seeing. Obraz v dalekohledu se pak mihotá, což při hledání drobného průvodce nijak nepomáhá. Jelikož souputník označovaný jako Alfa Scorpii B dosahuje jasnosti jen 5,4 mag a od Antara alias Alfa Scorpii A jej na obloze dělí pouhých 2,5″, zaniká v jeho jasu. Pozorování proto vyžaduje zejména perfektní podmínky a také dokonale seřízený dalekohled, s objektivem o průměru alespoň 15 cm. 

Hvězda má modrobílý odstín, vedle naoranžovělého Antara se však jeví spíš nazelenalá. A že ji není jednoduché zahlédnout, dokládá i historie jejího objevu: Došlo k němu 13. dubna 1819, kdy ji v dalekohledu spatřil Tobias Bürg – ovšem teprve v okamžiku, kdy probíhal zákryt Antara Měsícem. Stálice totiž leží natolik blízko ekliptiky, že ji může tu a tam překrýt nejen náš přirozený satelit, ale výjimečně i některá z planet. Rakouský astronom postřehl Alfu Scorpii B během několika málo sekund, kdy byla viditelná osamocená v těsné blízkosti měsíčního okraje – zatímco se Antares ukrýval za Měsícem, a sledování tudíž nerušil jeho intenzivní naoranžovělý svit. Trvalo ovšem dalších 25 let, než se Bürgovo pozorování podařilo ověřit. Detaily uspořádání zmíněného dvojhvězdného systému znají navíc astronomové jen přibližně: Alfa Scorpii B krouží kolem Antara ve vzdálenosti přes 500 astronomických jednotek a oběh dokončí za jedno až dvě tisíciletí. 

Hvězdokupa s řetízkem

V poněkud odlehlejším okolí Antara, stále však v rámci jednoho zorného pole běžného triedru, spatříte další zajímavé nebeské objekty. Tím nejnápadnějším je dozajista M4 neboli NGC 6121 s jasností 5,9 mag, rozkládající se 1,3° západně od zmíněné stálice. Jde o jednu z nejbližších kulových hvězdokup: Dělí ji od nás asi 7 200 světelných roků a v dalekohledu vypadá jako nápadná světlá skvrna zjasňující se do středu, s úhlovým průměrem asi 0,25°.

Rozlišit ji na jednotlivé hvězdy není složité a zvládnete to už s dalekohledem o průměru objektivu 10 cm. Možná postřehnete i řetízek stálic jedenácté velikosti, který hvězdokupu protíná od severu k jihu. M4 rovněž představuje první objekt svého druhu, jejž astronomové spatřili rozložený na samostatné hvězdy: Povedlo se to Charlesi Messierovi v roce 1764.

Přehlídka mlhovin

Mezi M4 a Antarem se však nachází ještě jedna kulová hvězdokupa, NGC 6144. Narazíte na ni, pokud se od uvedené stálice vydáte 38′ směrem na severozápad. Jelikož má ovšem NGC 6144 jasnost jen 9 mag a úhlový průměr pouze 7,4′, není příliš nápadná. Při jejím pozorování se vyplatí přesunout zářivého Antara mimo zorné pole, aby vás neoslňoval.

S dalekohledem zkuste propátrat i oblast severně od něj, směrem ke 3° vzdálené hvězdě Ró Ophiuchi ze sousedního Hadonoše. Jedná se o region mimořádně bohatý na emisní, reflexní i temné mlhoviny, představující oblíbený cíl astrofotografů.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Blíženců, 21. června v 11:14 SELČ vstupuje Slunce do znamení Raka; nastává letní slunovrat, začíná astronomické léto.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný na počátku května večer nízko nad severozápadem
• Venuše – viditelná ráno nízko nad východem
• Mars – viditelný ráno vysoko nad jihovýchodem
• Jupiter – viditelný ráno vysoko nad jihovýchodem
• Saturn – viditelný ve druhé polovině noci
• Uran – viditelný na sklonku června ráno nad východem
• Neptun – viditelný ve druhé polovině června ráno nad východem

Zajímavé úkazy v červnu 2022

• 2. a 3. června – úzký měsíční srpek poblíž Polluxe z Blíženců na večerní obloze
• 5. a 6. června – dorůstající Měsíc poblíž Regula ze Lva v první polovině noci
• 9. a 10. června – Měsíc poblíž Spicy z Panny na nočním nebi
• 13. června – téměř úplňkový Měsíc poblíž Antara ze Štíra na noční obloze
• 14. června – první superúplněk letošního roku
• 16. června – Merkur v největší západní elongaci, 23° od Slunce
• 18. a 19. června – setkání Měsíce a Saturnu na ranním nebi nad jihovýchodem: 18. 6. asi 9,5°, 19. 6. asi 8°
• 21. až 23. června – seskupení měsíčního srpku, Marsu a Jupitera na ranní obloze nad východem: 22. 6. Měsíc mezi Marsem a Jupiterem, všechna tři tělesa seřazena na ploše o průměru asi 14°
• 26. a 27. června – seskupení úzkého měsíčního srpku, Venuše, Merkuru a Aldebaranu i Plejád z Býka na ranním nebi nízko nad severovýchodem, na ploše o průměru cca 13°; Merkur s Plejádami a Aldebaranem spatříme těsně při obzoru a pouze v dalekohledu

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno