Viditelnost rojových meteorů obecně závisí na mnoha parametrech a ten hlavní představuje poloha radiantu, tedy místa na nebi, odkud zdánlivě vylétají. I když ovšem bude radiant v ideálně symetrické pozici, tzn. nejvýš právě o půlnoci, a ideálně symetrické maximum připadne rovněž na půlnoc, uvidíme víc meteorů od 0:00 do rozbřesku než před uvedeným časem. To proto, že Země obíhá kolem Slunce. 

Mezi soumrakem a půlnocí se nacházíme na polokouli, která míří „proti směru“ oběhu Země kolem Slunce. O půlnoci se však situace změní a naše lokace se přesune na hemisféru, která je vůči meteorickým částicím na zdánlivě návětrné straně, „po směru“ pohybu Země kolem Slunce. Kvůli skládání rychlostí tak nad ránem směřujeme víc proti proudu meteorů než před půlnocí, a uvidíme jich tudíž víc. Je to podobné jako při běhu v dešti: Prší-li na nás shora dolů, budeme mokřejší z čelní strany, zatímco záda mohou zůstat relativně suchá. 

Stíhačka Nieuport 17 byla takzvaným jedenapůlplošníkem, neboť spodní křídlo bylo výrazně menší než horní. Díky tomu vynikal lehký letoun skvělou manévrovatelností a stoupavostí.

Tento koncept použili konstruktéři už u předchozího typu Nieuportu 11. Sedmnáctka se od něj odlišovala výkonnějším motorem a celkově propracovanější konstrukcí, jejíž drak postavil konstruktér Gustave Delage pro agregát Le Rhône 9J.

Standardní výzbroj představoval synchronizovaný kulomet Vickers umístěný před kokpitem. Na frontu se nový stroj dostal v březnu 1916 a 2. května se první jednotkou zcela vyzbrojenou tímto typem stala Escadrille N.57, do konce roku už se nacházel ve výzbroji všech stíhacích jednotek francouzského letectva.

TIP: Německé stíhačky Albatros: Elegantní lovec císaře Viléma (1)

S nieuportem tak bojovala téměř všechna největší francouzská stíhací esa včetně Georgese Guynemera či Charlese Nungessera. Stroj si objednali i Britové, neboť byl lepší než jejich vlastní stíhačky a používali ho také američtí dobrovolníci z Escadrille Lafayette. V Itálii, Rusku i Británii se stroj dokonce licenčně vyráběl. Od konce roku 1916 začaly být nieuporty doplňovány a postupně nahrazovány novými stíhačkami SPAD.

Jsou čtyři hodiny ráno. Teploměr ukazuje dvacet dva stupňů pod nulou a mrazem zpomalená řeka Setsuri se líně vine zasněženým korytem. Mlžný opar stoupá z hladiny až nad vrcholy pobřežních keřů a stromů. Ale ještě předtím, než splyne s ranními červánky, stihne jejich větve a větvičky odít do sněhobílého roucha námrazy vpravdě pohádkové. Začíná svítat a mráz vrcholí. V šeru jitra a skrz mlhavý závoj začínáme v dáli rozeznávat v jednom z říčních meandrů bíločerné přízraky. Chvíli stojí, pak popoběhnou, vyskočí do výše, vzlétnou a zase zůstanou stát. Občas se do dáli ozve slyšitelné troubení. Na nocovišti jeřábů mandžuských (Grus japonensis) začíná nové ráno… 

Na probuzení jeřábů ovšem nečekáme sami. Ozvou se první cvaknutí závěrek nedočkavých fotografů a za chvíli už znějí salvy spouští. Všichni chtějí pořídit ten nejlepší záběr. Na mostě Otowa je nás dnešního rána aspoň sto dvacet, a tak hned první den zažíváme japonskou realitu. Fotografování divoké přírody tady totiž není záliba osamocených lovců plachých okamžiků. Jde o masovou záležitost. 

„Okres“ na severu

Když se řekne „Japonsko“, vybaví se nám Středoevropanům mnoho tradovaných, avšak často zkreslených informací a zjednodušených klišé omezených na pár notoricky známých slov jako „samuraj“, „gejša“, „kamikadze“ a pak ještě „judo“ nebo „karate“. Většinou si také vybavíme, že Japonsko je ostrovní stát. Náhrdelník jeho ostrovů se táhne od severozápadu k jihovýchodu.

Jednotlivé ostrovy se od sebe dost výrazně liší jak geograficky, národnostně, podnebím i počasím, tak i složením fauny a flóry. Nejinak je tomu v případě Hokkaida, druhého největšího ostrova celého souostroví. V současné době je to největší prefektura v Japonsku, ale k císařství vycházejícího slunce byl tento rozlehlý ostrov připojen teprve v polovině 19. století. V té době také vznikl jeho současný název Hokkaido, jenž znamená „oblast severního moře“. 

Země barbarů a jeřábů

Ostrov se rozkládá na ploše 77 900 km², což je téměř stejná rozloha, jakou má Česká republika. Na místní poměry je se svými 5,76 mil. obyvatel velmi řídce osídlen. Dva miliony z nich navíc žijí v Saporru a okolí. Zkrátka, není Japonsko jako Japonsko. Přestože ostrov leží ve stejné zeměpisné šířce jako Česká republika, zima je zde mimořádně mrazivá a bohatá na sněhové srážky. Není ničím neobvyklým, že města na pobřeží Ochotského moře zůstanou i více dní odříznuta od okolního světa kvůli sněhu na pevnině a ledu na moři.

Ostrov byl do doby před japonskou kolonizací poněkud hanlivě nazýván „Ezo“, což znamená „barbarský“. Jeho původními obyvatelé totiž nejsou Japonci, ale Ainuové. I přes jakousi odstrčenost od ostatních ostrovů má ale právě zde kořeny jeden z nezaměnitelných symbolů země – sněhobílý jeřáb s černými perutěmi.

Všechno pro jeřáby

Symbol jeřába najdete v Japonsku všude. Na účtence ze supermarketu, u benzínové pumpy, jako bronzovou sochu na silničním mostě, v podobě plyšových hraček, na obraze hotelové recepce v nadživotní velikosti nebo na bankovkách o nominální hodnotě 1 000 jenů. A můžete hádat, co mají japonské aerolinky na kormidlech svých letadel… Jeřáb je prostě fenomén a asi nikde na světě neprojevují tomuto opeřenci takovou vpravdě posvátnou úctu. Je národním symbolem, v taoistické filozofii pak symbolem štěstí, věrnosti, dlouhověkosti a nesmrtelnosti. V Japonsku se jeřábům říká „tančó“. Jako národní kulturní bohatství je chrání zvláštní zákon. 

Celá tato „jeřábománie“ na vás ještě více dolehne při návštěvě obrovského objektu Akan International Crane Centre. Z několika rozlehlých expozic se dozvíte o jeřábech úplně všechno, včetně podrobností o záchranném programu pro tento ohrožený druh. Najdete zde ale také odchovny jeřábích kuřátek, kde handicapovaní rodiče odchovávají mláďata, která se následně vypouštějí zpět do volné přírody. 

Představení tančících perutí 

Na ploše deseti fotbalových hřišť se v tomto záchranném centru volně žijící jeřábi shromažďují na krmištích, která jsou jim zde i na mnoha dalších místech nabízena. Jednak aby snadněji přečkali zdejší tuhou zimu, zároveň jde o velmi dobře fungující turistickou atrakci. Na těchto místech se totiž jeřábi lidí nebojí. Běžně se dostanou při svých tancích na vzdálenost pěti šesti metrů od pozorovatele. 

Právě tance a probíhající tok dospělých párů jsou největšími atrakcemi především pro fotografy a milovníky ptactva. Veškerý turistický ruch ve východní části ostrova je založen na tomto druhu turistiky. Ale nejde jen o nějakou senzaci na úkor přírody. Jako i v jiných částech světa, napomohl při záchraně jeřábů mandžuských především zájem veřejnosti. Díky tomu zde můžete obdivovat stovky bíločerných ptáků, nad něž elegantnější těžko najdete. Tance, zapadající slunce, trochu i sněžení a tisíce zážitků v srdci… 

Daleko od hlučícího davu

Český fotograf divoké přírody je v Japonsku zpočátku poněkud zaskočen. Těžko se tady hledá zajímavé místo, kde by nebyli fotografové. Nám se to nicméně podařilo. Jak osvobozující byly dva dny strávené „šouláním“ po místním, neuvěřitelně podmanivém březovém lese. Byl to úplně jiný zážitek daleko od houštin stativů a dlouhých objektivů. 

Zdánlivě opuštěný les začal po chvíli trpělivého procházení vydávat svá tajemství. Kromě luňáků hnědých, přesněji řečeno východoasijského poddruhu luňáka hnědého sibiřského (Milvus migrans lineatus), se nám podařilo pozorovat a nakonec i vyfotografovat místní vzácnost, jakou je do hněda zbarvený strakapoud ussurijský (Dendrocopos kizuki) nebo drobného obyvatele zdejších listnatých lesů brhlíka čínského (Sitta vilosa). Vzdálit se občas od hlučícího davu se prostě vyplatí. 

Král před barevnými kulisami

Setkání s mořem v suchozemcích vždy vzbuzuje rozmanité pocity. O to intenzivnější, pokud se jedná o arktické moře, na němž od obzoru k obzoru plují masy ledových ker. Jakýkoli respekt a možné obavy jsou ale potlačeny ve chvíli, kdy se na průsvitné rozlámané ledovce, které sluneční paprsky rozzáří zlatou a růžovou barvou jako ranní lampičky, začnou za úsvitu slétávat největší orli světa, orli východní (Haliaeetus pelagicus).

Jako u jeřábů, i zde se jedná o masovou záležitost. Majestátní dravci sem na krátké dva měsíce přilétají přečkat zimu z pobřeží Kamčatky a Kurilských ostrovů. Po tuto dobu se na východní pobřeží ostrova začnou sjíždět tisíce nadšenců, aby zblízka spatřili krále králů, jímž tento dravec vskutku je.

TIP: Výstupy v japonských horách: Alpy v zemi samurajů 

V obligátní čas, ve čtyři hodiny ráno, nastupujeme ještě za tmy do výletních lodí. Každá pojme asi 30 lidí a každá je vybavena několika bednami zmrzlých ryb, které jsou dostatečným lákadlem pro orly, krkavce a racky. Přes masový charakter této akce jsme naprosto pohlceni a vtaženi do světa ledových ker, vzdušných soubojů a nespoutané volnosti. Paprsky slunce vycházejícího zpoza prvního z Kurilských ostrovů obarvují nebe do fialova a průsvitný led do zlatova. Z původně plánovaného dne jsme zde nakonec strávili dny tři. Jen těžko se toho lze nabažit. Každý východ slunce je jiný, každé ráno jsou kulisy arktického moře jedinečné.

V rozmezí dnů až měsíců po porodu se u matek a vzácněji i u otců mohou objevit poporodní deprese. Postihují zhruba 15 procent žen a 4 procenta mužů, jimž se narodil potomek. Nejsou tak devastující jako poporodní (laktační) psychóza, ale mohou trvat dlouhé týdny a měsíce. Ve hře je celá řada rizikových faktorů, ale přesné příčiny a mechanismy této deprese, která postihuje rodiny v náročné situaci, nejsou doposud známé.

Genetik Jerry Guintivano z americké Univerzity Severní Karolíny a jeho spolupracovníci analyzovali vzorky krve celkem 482 žen s poporodními depresemi a pátrali po společných projevech. Z jejich výsledků vyplynulo, že se ženy po porodu s depresí liší od žen bez deprese aktivitou B-lymfocytů.

B-lymfocyty a deprese

B-lymfocyty jsou významné bílé krvinky, tedy buňky imunitního systému, které jsou zodpovědné především za imunitní odpověď v podobě protilátek. Mají také velký význam pro tvorbu imunitní paměti, což souvisí například s očkováním. Vědci zjistili, že krvi žen s poporodními depresemi se, na rozdíl od žen bez depresí, nachází množství transkriptů, čili molekul RNA, které vytvořily B-lymfocyty.

TIP: Na světě se rodí zřejmě nejvíc dvojčat v historii: Proč to není dobrá zpráva?

„Během těhotenství dochází k velmi přesnému vyladění imunitního systému. Tělo matky si musí i v těhotenství poradit s infekcemi a podobnými problémy. Zároveň ale nesmí napadnout plod, aby nedošlo k jeho zničení. Po porodu se imunita matky zase musí vrátit do stavu před těhotenstvím,“ vysvětluje Guintivano. Během toho může dojít ke změnám aktivity B-lymfocytů. 

Podle Jerryho Guintivana zatím není jasné, proč se mění aktivita B-lymfocytů, ani jaké je jejich propojení na psychický stav. Výsledky studie ale ukazuje směr, který se výzkumníci hodlají vydat.

Podnikatel z jihoturecké provincie Adana uspořádal unikátní reklamní kampaň pro svou restauraci. Jedno z jídel ze svého menu vyslal balonem do stratosféry. Balon s héliem ve výšce zhruba 38 kilometrů praskl a krabice se kebabem spadla do moře. Díky GPS lokátoru ji Yaşar Aydin našel a v médiích tak mohl zveřejnit záběry z „letu prvního kebabu do vesmíru“.

Kuriózní akce se odehrála 12. dubna, tedy v Mezinárodní den kosmonautiky, který je výročím prvního letu člověka do vesmíru. Datum ale v tomto případě nehrálo nejdůležitější roli – původně měl kebab do stratosféry vystoupat během tradičního festivalu pomerančového květu, který se v Adaně slaví na konci března. Pořadatelům ale nepřálo počasí a akce se proto uskutečnila v náhradním termínu.

TIP: YouTuber poslal do vesmíru hamburger: Ten pak přistál na fotbalovém hřišti

Let kebabu trval asi tři hodiny, než pokrm ve speciálním boxu spadl do Středozemního moře asi 13 kilometrů od pobřeží. „Náš kebab dosáhl určité úrovně cestou do vesmíru. Příště ho pošleme ještě výš,“ řekl Aydin. Na dotaz novinářů, proč balon explodoval, odvětil: „Mimozemšťané nám ho vrátili, protože na ně byl příliš ostrý.“

Když řekneme, že Milón z Krotónu křoupal soupeře jako krutony, přehánět nebudeme. Jako juniorský zápasník zazářil na olympijských hrách v roce 540 př. n. l., aby od té doby vítězil prakticky bez ustání. Šampionem olympiá­dy se stal pětkrát za sebou a v mezičase zvítězil desetkrát na isthmických hrách, devětkrát na hrách nemejských a sedmkrát si přijel pro titul i do Delf na pýthijské hry. Do svých pětačtyřiceti let zažil přibližně 1 200 vítězství a jen jedinou prohru. Tím překonává i nejvýkonnějšího zápasníka naší doby, Ruského King Konga Aleksandra Karelina (887 vítězství, 2 prohry). 

Dvoumetrový Milón s obřím hrudníkem a rukama jako lopaty stál pevně jako skála. Když se zapřel, nikdo prý nedokázal pohnout ani s jeho malíčkem, natož pak s celým tělem. Z jeho sevřené pěsti se nedalo nic vydobýt. Často se ve starém Řecku zmiňovalo, že jeho otcem bude možná sám Zeus – pochopitelně ne před Milónem, aby si to náhodou nějak špatně nevyložil.

Drtivé sevření

Hrdinský zápasník z této božské reputace těžil a soupeře rád zastrašoval svou divokou zvířeckostí. Pojídal třebas syrové býčí maso. Za den spořádal devět kilogramů masa a stejně tolik chleba. Zapíjel to vínem – denně na to padla jedna desetilitrová amfora s vínem. 

Na kolbišti ho porazil pouze zápasník praktikující tzv. akrocheirismos, tedy boj z odstupu. Při něm se k medvědovitému ramenáči nepřiblížil na délku paže a tím se efektivně vyhnul jeho drtivému sevření. 

Neobratného Milóna po pár desítkách minut doslova utahal. Nutno dodat, že i tento borec pocházel z Krotónu, evidentně šlo o líheň fantastických sportovců. Podruhé a definitivně Milón selhal, když se pokoušel roztrhnout naštípnutý strom holýma rukama. Půlky kmene ho skříply jako do kleští a už nepustily. Vyčerpaný silák padl za oběť hladovým vlkům. 

Pěstní souboje

Zápas zastupovaly na řeckých hrách obvykle tři kategorie. Kromě klasického zápolení šlo ještě o box čili pěstní souboj a pankration. Ten připomínal dnešní bitky svalovců v oktagonech, protože se při něm používaly tvrdé údery i kopance. A smělo se útočit i na soupeře, kteří už leželi na zemi. Ani řecký box si ale netřeba idealizovat. Zápasníci byli nazí, jen místo rukavic měli na kloubech zesílené kožené řemínky. Nepočítala se kola, neexistovaly váhové kategorie, neběžel žádný čas. Bušili do sebe zkrátka tak dlouho, dokud jeden z nich nepadl.

Možná proto Diagoras z ostrova Rhodu nepatřil k nejbystřejším, ale na olympiádě v roce 464 př. n. l. naprosto zazářil. Vyhrál dvě zápasnické disciplíny, byť prakticky stejným způsobem. Údajně 2,2 metru vysoký muž s předlouhýma rukama a nízkým těžištěm, se totiž jevil jako neporazitelný. Jeho trik spočíval v tom, že svého soupeře nechal, ať se útoky na něj vyčerpá a pak ho skolil nečekanou ranou ze strany, hákem, anebo se na něj prostě svalil. 

Dvojité vítězství z této v pořadí 79. olympiády pro něj mělo přídech senzace. Osobně exceloval spíš v boxu, kde za ta léta sesbíral kolem 1 300 vítězství. Porazili ho jen zřídka. Přezdívalo se mu euthymaches čili férový zápasník – před ranami se totiž nikdy nekryl. Později založil Diagoras celou dynastii úspěšných sportovců a jeho synové a vnukové získávali čestné tituly vcelku pravidelně. Zemřel prý štěstím a radostí při oslavě jednoho z rodinných vítězství. 

Vraždící socha

Vavříny za trojité vítězství si jednou odnesl i Theagenes z Thasosu, jehož osobní doménou byl pankration. Jeho dvaadvacetiletou kariéru lemuje 1 400 zápasů a 1 200 vítězství – čímž jasně překonává 229 vítězství „současného“ nejproduktivnějšího borce Williama Pepa. Nejvíc jej ale v řeckém světě proslavila jeho mohutná socha v rodném městě. Oslavný kolos nejspíš některé spoluobčany popuzoval, protože jednoho dne se ho jakýsi nenechavec pokusil sesadit. Jenže masa kamene jej přitom zavalila, a to zcela fatálně. Za zločin vraždy pak odsoudili onu sochu a za trest ji svrhli do moře.

Univerzální běžec 

Buď máte rychlost, anebo sílu. Ale mít obojí? Nepravděpodobné! Alespoň tak to viděli trenéři a rozhodčí, když se vcelku schopný běžec z ostrova Rhodu, jakýsi Leonidas, přihlásil na olympiádu v roce 164 př. n. l. do všech tří běžeckých disciplín. Šlo o to, že pro stadion a diaulos (ekvivalent dnešního běhu na 200 a 400 metrů) byla důležitá rychlost. Ale hipolitodromos vyžadoval sílu a vytrvalost – při něm se běželo 400 metrů v bronzové zbroji a se štítem, tedy s neforemnou zátěží skoro pětadvaceti kilogramů. 

Jenže zmíněný běžec z Rhodu se bez větších obtíží vypořádal se všemi třemi výzvami a odnesl si vavříny vítězů. Na dalších olympijských hrách už byl oslavován jako favorit a skutečně – ve své běžecké trojdisciplíně vydobyl třikrát vítězství. Leonidas z Rhodu se tak stal legendou a mohl se pyšnit přídomkem Triastes čili trojitý. Vavřínů vítězů za jednotlivá vítězství pak sesbíral dalších tucet a k nejrychlejším běžcům starého světa se počítal ještě v šestatřiceti letech.

Rychlý jako vítr

Šest olympijských vítězství zase provází rychlostního běžce Chionýsa ze Sparty, šampiona stadií i diaula. Škoda jen, že nevíme, jak rychle vlastně běžel – s časomírou to totiž Řekové nepřeháněli. O jeho proklamované božské rychlosti ledacos napovídá, že konkurenční běžce „dával“ na dráze o čtvrtinu až třetinu délky. Což muselo být něco neuvěřitelného. 

Na dnešním sprintu na 100 metrů by asi neměl protivníka. A evidentně se mu dařilo i v jiných disciplínách. V roce 656 př. n. l. ve skoku dalekém dosáhl 7,05 metru, což by mu na současné umístění stačilo. Pozoruhodný výkon podal i v trojskoku – 15,85 metru. Bohužel nevíme, jak přesně měli Řekové nastaveny parametry, organizaci a metodiku. Skoky totiž mohly být jen součástí ostatních disciplín, takže poté, co doskočil, pokračoval sportovec dál v běhu. Takto mohl klidně vypadat i celý pentathlon, tedy pětiboj. Při něm kromě běžeckých disciplín a skoků dalekých hrál roli ještě vrh oštěpem a diskem. Historie nám nezanechala mnoho jmen, ale Xenofóna z Korintu bychom jistě zmínit měli. Na 79. olympijských hrách totiž získal ocenění jak za krátký a dlouhý běh, tak i pětiboj a zápas.

TIP: Herkulové a Amazonky: Proč už mezi námi nechodí supermani? 

Ale kdo ví, jak to vlastně bylo. Informace z konkrétního průběhu olympijských a jiných starořeckých her jsou dost kusé. Nemalou záhadou například zůstává vrh oštěpem, při němž šampioni běžně dosahovali limitu 92 metrů. Náš rekordman Jan Železný by s nimi měl asi nemalou potíž. Oštěpy sice vrhali pravděpodobně lehčí, ale rozbíhali se jen krátce a kamenitá trať bosým nohou příliš nesvědčila. Při většině disciplín pak sportovci vystupovali zcela nazí a bosí, což bylo prý i důvodem, proč se – pod trestem smrti – nesměly mezi diváky vyskytovat ženy. 

Během stárnutí ztrácejí lidské buňky své schopnosti a snižuje se jejich výkon, což má své důsledky pro zdraví i pro kvalitu života. Co kdybychom je ale dokázali omladit? Právě na tom pracují odborníci britského Babrahamského institutu, kteří vyvinuli novou metodu pro omlazení buněk.

Vedoucí výzkumu Diljeet Gill a jeho kolegové využili běžný postup tvorby indukovaných kmenových buněk. Jde o proces, složený z několika kroků, při němž se z hotových specializovaných buněk stávají nespecializované kmenové buňky, z nichž pak mohou vzniknout nové buňky požadovaného typu. Původní specializované buňky při tom ztrácejí svou identitu.

Jak omladit buňky?

Gillův tým pozměnil proces tvorby indukovaných kmenových buněk tak, že ho ukončují, když ještě není kompletně hotový. Výsledkem tohoto postupu původní specializované buňky, v tomto případě kožní buňky, podstatně „omládnou“ – podle vědců asi o 30 let, aniž by přišly o své funkce. 

„V posledním desetiletí došlo k podstatnému pokroku v pochopení stárnutí na molekulární úrovni a ke vzniku metod, jimiž je možné měřit biologický věk buněk. Využili jsme to v našich experimentech, abychom určili, do jaké míry se nám povedlo buňky omladit,“ popisuje vedoucí výzkumu Gill.

TIP: Našli jsme lék na stáří? DNA mitochondrií v buňkách ovládá stárnutí kůže

Následné experimenty ukázaly, že omlazené kožní buňky se skutečně chovají, jako by byly mladé, například pokud jde o hojení poranění kůže. Přes slibné výsledky jde o výzkum, který je stále na svém počátku. V budoucnosti by ale mohl přinést pokrok v regenerativní medicíně, zvlášť pokud se tyto výsledky podaří zopakovat i pro další typy buněk.

V rezervních skladech Armády České republiky se patrně stále nachází malý počet exemplářů zbraně, jež byla více než třicet let standardní pistolí příslušníků našich ozbrojených sil. Pistole vz. 52, ačkoliv se nerodila snadno a má své nevýhody, si postupně získala respekt a oblibu a pořád se vyskytuje v rukou vojenských i civilních uživatelů. Díky svojí pozoruhodné průbojné schopnosti se nakonec stala jistým měřítkem, se kterým se srovnávají další pistole a které má i značný význam pro dodavatele neprůstřelných vest.

Problematické prototypy

Po skončení druhé světové války se očekávalo, že československá armáda bude nadále používat základní konstrukce pistolí z meziválečné éry, které budou ovšem přestavěny na jiné typy střeliva. V úvahu připadal 9mm náboj Parabellum, jenž se velmi osvědčil za druhé světové války zejména v německých zbraních, nebo sovětský náboj 7,62×25 mm, označovaný také jako Tokarev a zavedený v mnoha sovětských pistolích a samopalech. Zpočátku zvítězilo první pojetí a v České zbrojovce v Brně začal vývoj nových pistolí kalibru 9 mm. Tak vznikla trojice prototypů s označením ČZ 471, ČZ 481 a ČZ 482. První dvě zbraně měly hlaveň, která vykonávala svislý kývavý pohyb, a uzamčení závěru ve stylu některých předválečných pistolí.

Největší zájem ale vzbudil prototyp ČZ 482, který v roce 1948 představili bratři Jan a Jaroslav Kratochvílové, s nimiž spolupracoval Jiří Čermák. Pro uzamykání závěru použili princip, jenž se podobal známému německému kulometu MG 42, u pistolí však představoval naprostý unikát. Mezi jeho výhody patřila eliminace pohybu hlavně ve svislé rovině, od čehož si tvůrci slibovali zlepšení přesnosti střelby. Zástupce vojenské správy nová konstrukce zaujala natolik, že nařídili pokračovat již pouze s ní. Vydali také pokyny k určitým změnám, po nichž se pistole počátkem roku 1950 vyvinula do podoby ČZ 491.

Všechno směřovalo k její sériové výrobě, ale přípravy byly v květnu 1950 zastaveny, jelikož směrnice nařídila, aby byly pistole československé armády stavěny na sovětský 7,62mm náboj Tokarev. Česká zbrojovka posléze reagovala rekonstrukcí ČZ 491 na toto střelivo, ale zkoušky vzorků, které proběhly na začátku roku 1951, nedopadly příliš dobře. Pistole se ukázaly jako složité, nepřesné a nespolehlivé. Na podzim se podrobily testům zrekonstruované pistole označené ČZ 513, avšak ani ty vojáky zrovna nepotěšily. Ve spisech se objevila hodnocení jako „konstrukční monstrum“ a „rarita do muzea kuriozit“. Zdálo se, že ČSR začne licenčně vyrábět sovětské pistole Tokarev, ale Česká zbrojovka pistoli takřka „na poslední chvíli“ zachránila.

Originální mechanismus

Na počátku roku 1952 byly předány ke zkouškám další vzorové exempláře, které již vyhověly (ačkoli z hlediska spolehlivosti stále zaostávaly za sovětskou zbraní), a tak bylo doporučeno zbraň zařadit do výzbroje. Oficiálně k tomu došlo 17. května 1952, kdy výnos ministra obrany oznámil, že se zavádí 7,62mm pistole vz. 52. Následoval ovšem pokyn, aby se ihned zahájily i práce na nové a lepší zbrani.

V České zbrojovce a Vojenském technickém ústavu v Praze byly mezitím prováděny další drobné změny, které pistoli výrazně zlepšily po všech stránkách, což znamenalo, že sériově vyráběné zbraně již náročným požadavkům vyhověly, ačkoli se stále poukazovalo na zbytečnou složitost zbraně.

Ve službě a po ní

Naprostá většina vyrobených pistolí sloužila v Československé lidové armádě, kam byl každý exemplář dodán jako součást soupravy, jež kromě samotné zbraně obsahovala i jeden rezervní zásobník, vytěrák a závěsnou šňůru, to vše v opaskovém pouzdru, zpočátku plátěném a později koženém. Vedle standardní verze pistole byl zhotoven též malý počet cvičných zbraní, které měly zúžené ústí hlavně a sloužily jenom pro cvičnou munici, a navíc zbraně pro střelbu krátkou municí ráže .22 z excentricky uložené hlavně.

Po roce 1989 se začala na komerční trh dodávat zbraň jménem Pi-52, která je vybavena výměnnou hlavní ke střelbě náboji ráže 9 mm Parabellum. Výrobce tak reagoval na velikou oblibu pistolí mezi civilními zájemci, s čímž byl ovšem spojen jeden zásadní problém. Pro vz. 52 totiž existuje fakticky pouze jeden standardní typ „ostré“ munice, a sice vojenský náboj s ocelovým jádrem, který zákon zakazuje. Pistole si díky němu získala smutnou přezdívku „zabiják policajtů“, protože výkonné střelivo této ráže probije většinu běžných neprůstřelných vest a má na svědomí téměř všechny životy českých policistů zastřelených ve službě.

Není známo, že by pistoli vz. 52 zavedla jako svou standardní zbraň nějaká jiná armáda na světě, ale oblíbily si ji některé nestátní ozbrojené skupiny, mj. italská teroristická organizace Rudé brigády, samozřejmě právě kvůli její vysoké průbojné schopnosti. Dokonce se objevily exempláře, jež byly přestavěny na jakési miniaturní samopaly, protože po demontáži přerušovače a dalších menších úpravách lze docílit toho, aby zbraň střílela dávkou. Mezi vojáky byla pistole vcelku oblíbená, ačkoliv někteří si stěžovali na poměrně velkou hmotnost; faktem však je, že kdo zvládne střelbu z „dvaapadesátky“, ten poté zvládá naprostou většinu lehčích zbraní.

TIP: Colt 1911: Hrdý symbol Ameriky

Od roku 1982 začaly tuto pistoli v naší armádě střídat pistole vz. 82 a 83 (ráže 9 mm Makarov, resp. 7,65 mm Browning) a následně i různé varianty legendární zbraně CZ 75, ale pistole vz. 52 nadále představuje velice respektovanou zbraň, jež demonstruje vynalézavost naší konstrukční školy.

Když se naše sondy dostaly k odvrácené straně Měsíce, čekalo tam na ně překvapení – odvrácená strana vypadá úplně jinak než ta, kterou můžeme spatřit ze Země. Přivrácená strana Měsíce je z velké části pokrytá tmavými plochami, které tvoří měsíční moře. Na odvrácené straně prakticky žádná moře nejsou, je na ní ale více kráterů. 

Stále není jasné, proč tomu tak je. Vědci již celá desetiletí hledají odpověď na tuto záhadu. Nejnovější vysvětlení nabízí výzkum, který vedl doktorand Matt Jones z americké Brownovy univerzity. Podle Jonese je za nápadně odlišné vzezření přivrácené a odvrácené strany Měsíce odpovědná ohromující srážka, která zasáhla jižní pól Měsíce.

Největší kráter Luny

Při této srážce vznikl největší impaktní kráter na Měsíci i v celé Sluneční soustavě, který nese jméno South Pole-Aitken. Obří kráter vznikl pibližně před 4,3 až 4,2 miliardami let a jeho průměr je asi 2 500 kilometrů. Jones a jeho kolegové jsou přesvědčeni, že doprovodná masivní vlna horka ovlivnila pohyb materiálu uvnitř Měsíce takovým způsobem, že došlo k vylití množství lávy na přivrácené straně.

TIP: Tajemství odvrácené strany Měsíce: Proč je jeho neviditelná část úplně jiná?

Když se horko, vytvořené zmíněnou srážkou, šířilo vnitřkem Luny, tak podle Jonese „připlavilo“ na přivrácenou stranu Měsíce větší množství draslíku, fosforu, vzácných prvků, a také radioaktivních prvků, které svým rozpadem vytvářejí teplo, jako je například thorium. Největší koncentrace těchto látek se nachází v oblasti Oceánu bouří, což je nejrozsáhlejší lunární „moře“. To podle badatelů vedlo k tavení pláště Měsíce, uvolnění množství lávy a vzniku měsíčních moří.