Již od úsvitu křesťanství lákal některé věřící život v naprosté odloučenosti, v níž by se nerušeně mohli věnovat modlitbě a prostému kajícnému životu. Poustevnický život zaznamenal rozkvět hned prvním století po Kristu, kdy se lidé vydávali do pouští, zejména těch egyptských. Život ve „světě“ je neuspokojoval, toužili po něčem hlubším.

Za prvního z takzvaných pouštních otců se považuje svatý Antonín (přibližně 251–356). Za svůj vzor si ho později v rozpuku středověku vzali další muži, kteří tak jako on hodlali odejít do „pouště“, kterou v evropských podmínkách nejčastěji představovaly lesy či jiné přírodní samoty. Kromě jednotlivců to byly celé poustevnické řády, mezi něž patřili například italští kamalduliáni či kartuziáni, které založil svatý Bruno ve Francii.

Samota čtyř stěn

Zvláštní typ života v odloučení představoval anachoretismus. Na rozdíl od poustevníků žijících sice na samotách, ale s možností volného pohybu, šlo o skutečně přísně izolované jedince uzavřené do čtyř stěn své cely. Není jistě nutné zdůrazňovat, že anachoreti (též rekluzové) svůj čas trávili v modlitbách, zbožném rozjímání a za zachovávání více či méně tvrdé sebekázně. Takový život samozřejmě nebyl zdaleka pro každého.

Již zakladatel západního mnišství, svatý Benedikt z Nursie, považoval anachoretství za nejvyšší stupeň pokročilosti v duchovním životě. Navzdory své náročnosti mohla být tato cesta lákavá i pro ženy, zvláště ty z méně zámožných rodin. Mnohé toužily vstoupit do běžného kláštera, které však měly jen omezený počet míst, jež byly přednostně určené urozenějším zájemkyním. 

Ani život poustevnic ale nebyl prostý církevního dohledu a pravidel. Ženy se na svou životní dráhu přísné izolace vydávaly až po schválení příslušného biskupa. Ten musel posoudit vhodnost kandidátky pro tento způsob života. Poté dostávaly poustevnice k dispozici obydlí zpravidla o jedné, někdy více místnostech (stávalo se, že dům obývalo několik rekluz, každá ve svém vlastním pokojíku), jež sousedilo s kostelem či kaplí. Do něj vedlo z pokoje okno, aby mohly být přímo účastné mši.

Obvykle měla jejich místnost další okénko, jež jim zprostředkovávalo omezený kontakt s vnějším světem. Bylo totiž zvykem, že mnozí poustevnice vyhledávali a prosili je o modlitbu či radu. Skrz okno také dostávaly své životní potřeby, které jim zajišťovala služebná. Některá anachoretská obydlí jistě postrádala dveře, takže pak se bez nadsázky právem hovořilo o zazdění těchto žen i jejich mužských protějšků. Nebylo to však pravidlem a zazdění tak zůstávalo spíš v rovině symbolické. Ovšem bez vážného důvodu a schválení církevní autority svůj příbytek opouštět nesměly.

S Pánem Bohem zazděná

Průvodce pro poustevnice vznikl na počátku 13. století v Anglii a byl určen třem konkrétním ženám-rodným sestrám, jež se rozhodly poustevničit. Totožnost autora nám bohužel zůstala utajena. Lze pouze tušit, že pocházel z klášterního prostředí, snad šlo o vzdělaného cisterciáka či dominikána. Text je mimořádný už tím, že na rozdíl od podobných příruček není psaný v latině, ale anglicky, tedy mateřským jazykem adresátek. Protože tyto rekluzy nepatřily do žádného řádu, nebyly vázány příslušným soupisem řádových pravidel, takzvanou řeholí. Tu měl nahradit právě tento duchovní průvodce.

Autor píše živým stylem, často sestry přímo oslovuje, jako by s nimi chtěl vstoupit v dialog. Je jasné, že počítá s tím, že se jeho dílo rozšíří i mezi další čtenáře. Čtivost zvyšuje užíváním obrazů z každodenního života, jež slouží coby pomůcka pro vysvětlení někdy dost abstraktních duchovních pojmů. Šlo o oblíbený postup, doporučovaný zvláště v případě ženského publika, které bylo považované za intelektuálně slabší a světské příměry mu měly být bližší než mužům. Protože na ženy se již ve středověku nahlíželo také jako na osoby citově založené, využívá autor i tuto stránku. Chce zkrátka čtenářky dovést k hlavnímu cíli: k navázání osobního láskyplného vztahu k Bohu-Spasiteli a prožívání odloučení od světa v upřímné radosti srdce. 

Řád vnitřní a vnější

Pro Průvodce je charakteristické, že se více věnuje záležitostem duchovním než těm praktickým. Hned v úvodu činí rozdíl mezi jasně daným řádem vnitřním (tím, co žádá Bůh prostřednictvím desatera, biblických textů) a lidmi ustanoveným řádem vnějším, který podléhá okolnostem. Vnější řád „předepisuje, kdy se postit, kdy vstávat, kdy nosit lehké a kdy hrubé šaty i další podobná pokání, jež snad některá těla snesou lehce, jiná ovšem nikoli. Proto lze tento řád všelijak měnit podle povahy každé z vás a jejích schopností. Jedna je totiž silná, druhé se zas síly nedostává, a té lze vše zcela lehce odpustit, neboť Boha potěší i menším odříkáním. Některá je vzdělaná, jiná nikoli, a tím více se musí snažit a modlit se jiným způsobem. Další je stařičká a vetchá, a netřeba se tedy o ni tolik strachovat. Zato jiná je mladá a líbezná na pohled, a tudíž je třeba lépe ji střežit. Proto musí mít každá svůj vnější řád dle rady svého zpovědníka podle toho, k čemu ji on nabádá a v čem žádá její poslušnost.“ 

Chápavý přístup má autor i v dalším. Důležitý není formální rámec, v němž se život poustevnice odehrává, ale její vnitřní motivace a postoj srdce: „Krom toho, co slíbíte, je pouze na vás, zda takové věci a jiné jim podobné dodržíte, bude‑li vám kdy libo, anebo zda je pominete. Zato křesťanská láska – to jest čisté a milující srdce – a pokora a trpělivost, věrnost, jakož i dodržování všech deseti přikázání, zpověď a pokání, takové a další podobné (věci), nejsou výmyslem lidským, ani řádem, jenž by ustanovil člověk, nýbrž jsou přikázáním Božím. Proto se jimi musejí nutně řídit všichni, ovšem vy obzvlášť.“ Autor sestrám doporučuje raději se žádnými konkrétními sliby nezavazovat, tedy kromě toho základního: závazků čistoty, poslušnosti a setrvání v cele. 

Jak na to

Text začíná výčtem a přesnou citací modliteb, jež se poustevnicím doporučuje během dne pronášet. V tom se neměly prakticky nijak lišit od řeholnic v klášterech vázaných modlitbou takzvaných hodinek, které byly předepsány pro jednotlivé části dne. Nemá jít jen o nějaké suché odříkávání, ale citový prožitek: „Po políbení pokoje při mši, když kněz pronáší požehnání, zapomeňte na celý svět, vystupte ze svého těla a s horoucí láskou obejměte svého milého (Ježíše Krista), jenž sestoupil z nebes do komnaty vašeho srdce, a dokud vám neslíbí vše, čeho žádáte, nepouštějte jej ze svého sevření.“

Dále pojednává o lidských smyslech a čeho by se měly poustevnice v této oblasti vyvarovat. O zraku říká: „Své oči svědomitě střezte, jinak vám srdce uteče a vytratí se ven a vaše duše, jakmile se ocitne venku, z toho ochoří.“

Následuje povinná lichotka, v Průvodci často opakovaná, která má varovné vyznění: „Většinu z tohoto píši především pro ostatní, vás se to, mé milované sestry, nikterak netýká. Vy totiž nemáte, a s milostí Boží také nikdy mít nebudete, pověst vykukujících poustevnic ani žen, jež vábí pohledem či dělají nevhodné posunky jako některé, které se tak někdy, ach běda!, nepřirozeně chovají.“ Autor ženy varuje především před nemístnou zvědavostí, přičemž uvádí biblické postavy, starozákonního krále Davida nebo Evu v ráji, které jejich zrak a všetečnost přivedly do zkázy. 

Mlčte, ústa

Stejně jako oči by měla být zdrženlivá i ústa: „A proto je každá poustevnice bez výjimky povinna mlčet, byť by toho znala sebevíc. Nechť nemá povahu slepic. Když slepice snese vajíčka, neví nic lepšího než začít kvokat. Ovšem co z toho pro ni vzejde? Vzápětí přijde kavka, vejce jí sebere a pozře to, z čeho se měla narodit živá ptáčátka. Nu, a zrovna tak ďábel uzme vše dobré kdákající poustevnici.“

V dalších částech Průvodce vychvaluje výhody odloučenosti od světa a dává návody, jak odolávat pokušením. V rámci svého barvitého jazyka přirovnává jednotlivé neřesti ke zvířatům. Lakomství je například liška, zahálka medvěd, závist had, pýcha zase lev. Lidi se sklonem k obžerství nepřekvapivě přirovnává k praseti: „Nenasytný žrout dělá ďáblu hospodáře, jenže ustavičně mešká ve sklepě nebo v kuchyni. Srdce má v talíři, nemyslí než na číši, život má v díži a duši v rendlíku. Před svého pána předstupuje celý umaštěný jako čuně, v jedné ruce mísu, ve druhé veliký kalich. Plácá páté přes deváté, potácí se jako ochmelka, jen se svalit, poulí oči na svoje obrovské panděro a ďábel se mu zatím chechtá.“

TIP: Svatá ctihodná vdova: Kult svaté Hedviky se rozšířil také do Čech

Teprve poslední krátká kapitola se věnuje praktickým záležitostem jako stravování, odívání či hygiena. Zajímavé je, že navzdory dnešním zažitým představám o špinavém středověku autor čtenářky nabádá: „Myjte se, kdykoli vám je třeba, a tak často, jak si přejete, a taktéž (umývejte) i své ostatní věci. Boha sice těší chudoba a prostota, avšak špína mu nikdy milá nebyla.“

Populární čtivo

Obliba Průvodce byla ve středověku značná, o čemž svědčí nebývale vysoký počet dochovaných exemplářů z doby mezi 13. a 16. stoletím a jeho překlady do dalších jazyků. Latinskou verzi měl ve své knihovně dokonce i anglický král Jindřich VIII. Svým univerzálním pojetím a čtivým stylem zpracování se stal Průvodce oblíbenou inspirací věřících – jak těch, co si vyvolili samotu, tak i dalších, kteří usilovali o zbožný život.

Tyrannosaurus rex, teropod z období křídy, byl jedním z nejhrozivějších predátorů, jací kdy obývali Zemi. K jeho děsivé pověsti ovšem příliš nepasují drobné a rozhodně nepříliš hrozivě vypadající přední končetiny. Jsou tak malé, že když americký paleontolog Barnum Brown na počátku 20. století vykopal prvního tyranosaura, nevěřil, že přední končetiny patří k objevené kostře. T-Rex navíc nebyl jediným dravým dinosaurem s podobnými končetinami, což vyvolává řadu otázek. K čemu jim tak nešikovně vypadající „ruce“ mohly sloužit?

Postupně se objevila řada hypotéz, které se snaží tento zvláštní znak některých velkých predátorů vysvětlit. Nově se k nim připojila i teorie, jejímž autorem je americký paleontolog Kevin Padian z Kalifornské univerzity v Berkeley. Jeho představa vychází z toho, že T-Rex mohl lovit v tlupách a že se nad jednou kořistí mohlo setkat více těchto děsivých dravců.

Riziko při porcování kořisti

Představme si, jak několik tyranosaurů vášnivě rve maso z uloveného zvířete svými obrovskými tlamami s ostrými zuby. Takoví dravci by se snadno mohli ohnat po ostatních a v záchvatu nenasytnosti jim utrhnout část jejich těla. Podobné situace ostatně nejsou úplnou vzácností například u dnešních krokodýlů, u nichž bylo pozorováno, že při vzrušeném požírání kořisti mohou amputovat končetinu jinému krokodýlovi, který se ocitl příliš blízko hostině.

TIP: Hrozivý rekord: Tyrannosaurus rex měl doopravdy drtivý stisk čelistí

Kevin Padian je přesvědčený, že podstatné zmenšení předních končetin mohlo uchránit tyranosaury i další velké dravé dinosaury před většinou podobných nehod. Souvisí to podle něj s tím, že tyranosauři vzhledem ke svému způsobu lovu a požírání kořisti přední končetiny nejspíš nepotřebovali. „Ruce“ se jim mohly nejprve zmenšit náhodnou mutací, a když se ukázalo, že je to jejich životnímu stylu vlastně prospěšné, přírodní výběr takovou změnu podpořil.

Ve vzdálenosti zhruba 10 tisíc světelných let od Sluneční soustavy se nachází exotický hvězdný systém. Tvoří jej pulzar PSR J0610−2100, který rotuje děsivou rychlostí – jednu otočku stihne za necelé 4 milisekundy a hvězdný společník, který již přišel o množství své hmoty.

Dvojhvězdné systémy jako je tento, astronomové označují jako pulzary „černé vdovy“ (anglicky Black widow pulsar), neboť svým chováním připomínají známého pavouka. Podobně jako v pavoučím světě i v tomto případě platí, že těžší požírá a likviduje toho lehčího. Pulzar má sice mnohem menší objem než nešťastná hvězda, je ale výrazně těžší. Hmotnost tohoto konkrétního hvězdného společníka odpovídá pouhým dvěma setinám hmotnosti Slunce. Nebude to trvat dlouho a pulzar s velkou pravděpodobností svého společníka kompletně pozře.

Vesmírné majáky

Jako pulzary se označují rychle rotující neutronové hvězdy, které vydávají elektromagnetické záření. Představují pozůstatek závěrečných stadií extrémně hmotných hvězd, kdy dojde k velmi rychlému gravitačnímu kolapsu centrálních částí hvězdy a k odvržení jejích obálek při procesu zvaném výbuch supernovy. Následně proběhne rychlý kolaps hvězdy až do stavu neutronové degenerace, přičemž se její rozměr zmenší přibližně na 10 km.

V důsledku zákona zachování momentu hybnosti se tento hvězdný pozůstatek velmi rychle roztočí a dojde také k velkému zesílení původního magnetického pole hvězdy. Takové neutronové hvězdy vydávají rádiové záření, jež má původ v netermálních procesech, především v úzkých kuželech kolem magnetických pólů. Pokud je magnetická osa skloněna vůči ose rotační, pozorujeme „majákový efekt“, kdy se intenzita záření z pohledu vzdáleného pozorovatele pravidelně mění.

Pokud se záblesky objevují jednou za 10 milisekund nebo méně (jako v případě J0610−2100), pak astronomové hovoří o vzácné kategorii milisekundových pulzarů. Podobných systémů známe jen velmi málo – J0610−2100 vědci objevili již v roce 2003, a kromě něj známe ještě dva podobné systémy.

Detektor gravitačních vln

Přestože jde o bezpochyby vzrušující podívanou, astronomové nehodlají tento systém jen pozorovat. Emma van der Waterenová z nizozemského radioastronomického institutu ASTRON a její kolegové počítají s tím, že využijí jistých zvláštností tohoto pulzaru a „udělají“ z něj „přírodní detektor gravitačních vln“.

Vizualizace systému J0610−2100 (foto: ESA, CC0)

Jedním ze způsobů, jak lze podle vědců detekovat gravitační vlny, je souběžné sledování desítek milisekundových pulzarů. Tato metoda se nazývá PTA (Pulsar Timing Array) a dnes existuje několik spolupracujících projektů tohoto druhu – PTA na australské radioobservatoři Parkes, Evropské pole PTA využívající Lovellův radioteleskop a radioteleskopy v Effelsbergu, Wersterborku a v Nançay nebo třeba Severoamerická nanohertzová observatoř pro výzkum gravitačních vln, která využívá data z radioteleskopů Arecibo a Green Bank. Vědcům se tímto způsobem ještě gravitační vlny zachytit nepodařilo, věří ale, že je to možné. Právě proto je pro ně objev milisekundových pulzarů tak důležitý.

TIP: Amatérský astronom objevil ohromné skvrny na hvězdném společníkovi pulzaru

„Pro úspěšnou detekci gravitačních vln potřebujete pečlivě sledovat velký počet stabilních pulzarů. Na rozdíl od dříve objevených „černých vdov“ je pulzar PSR J0610−2100 velice stabilní“, říká van der Waterenová. Badatelé totiž u této „černé vdovy“ nepozorovali zákryty rádiového signálu ani drobné nepravidelnosti rytmu, které jsou přitom pro tento typ pulzarů typické.

Němci během první světové války vnímali jako vážný problém přibývající nálety britských těžkých bombardérů, z nichž některé se pohybovaly ve výškách prakticky na hranici dostřelu německých kanonů; o šanci na zásah nemluvě. Vzniklo proto několik modelů mobilních protiletadlových děl.

Vývojové projekty se rozběhly u dvou největších výrobců výzbroje vilémovské armády (Krupp a Rheinmetall – znám též pod jménem Ehrhardt). Armáda tak dostala dvě sady návrhů, z nichž ta od společnosti Rheinmetall obsahovala kanony ráže 88 a 105 mm, kdežto Krupp přidal ještě projekt 80mm děla.

Obecně se soudí, že německá armáda chtěla rozhodnout ve prospěch Kruppova 88mm kanonu, jelikož se dochoval armádní dokument navrhující, aby se na jeho sériových dodávkách perspektivně podílela také společnost Rheinmetall. Velká část údajů o činnosti a plánech firmy Rheinmetall se však nezachovala, neboť byla zničena při náletech za druhé světové války, a tak panuje určitá nejistota. Návrh se ovšem evidentně nerealizoval a každá zbrojovka vyráběla vlastní kanon.

Nastavování náměru a odměru

Onen nálet způsobil, že není přesně znám ani počet vyrobených „osmaosmdesátek“, a tak se dá produkce značky Rheinmetall jen odhadovat. Zpravidla se soudí, že vyrobila asi 60 kusů, kdežto v případě kanonu firmy Krupp se spolehlivě ví, že armáda převzala 160 sériových exemplářů. Obě zbraně byly každopádně zkonstruovány značně podobně a užívaly horizontálně pracující klínový závěr, se kterým pracovaly (stejně jako s dalšími prvky) už námořní 88mm kanony.

Systém tlumení zahrnoval dvě součásti, a sice hydraulickou zákluzovou brzdu pod hlavní a pneumatický tlumič nad hlavní. Hlaveň se závěrem byly usazeny na kolébce, jež umožňovala nastavování náměru až do maxima 70 stupňů. Mechanismus jeho nastavování zahrnoval dva propojené prvky, z nichž první určoval větší hodnoty náměru podle střeleckých tabulek, což bylo nutné pro základní zamíření při příletu nepřátelských letadel. Druhý prvek pak sloužil pro přesnější nastavování hodnoty náměru při vlastní palbě.

Deset ran za minutu

Oba prvky byly konstruovány jako části planetového soukolí, které ovládali za pomoci točidel dva muži stojící po pravém boku kanonu. Třetí muž se staral o nastavení odměru (otáčení křížové lafety s kolébkou), což se dalo uskutečňovat točidly z levé i pravé strany. Lafeta měla kruhový odměr a při střelbě se opírala o masivní podpěry, které se vysouvaly ze spodní části. Další dva vojáci nabíjeli munici o hmotnosti 9,6 kg. Vlastní střelbu spouštěl už zmíněný muž, jenž ovládal ono točidlo pro přesnější nastavení odměru, a šestým členem obsluhy byl velitel.

Dobře vycvičení dělostřelci mohli dosáhnout nejvyšší kadence zhruba 10 ran za minutu a kanon nabízel skutečně výborné balistické výkony. Teoretický dálkový dostřel činil skoro 11 km a tabulková hodnota výškového dostřelu uváděla 6 850 metrů, přestože v praxi v takových výškách létalo velmi málo potenciálních cílů. Přesné míření bylo ostatně v tehdejších podmínkách značně obtížné a obsluha musela zohledňovat i technická omezení munice.

Evoluce časovačů pro granáty

Zbraně od firem Krupp a Rheinmetall používaly identickou 88mm munici, která spadala mezi tříštivé, respektive především střepinami působící náboje. Efektivita takového granátu však logicky závisela na správném místě exploze v blízkosti nepřátelského letadla, což kladlo nároky na kvalitu časovaných zapalovačů. Právě to ale tehdy představovalo problém, protože tehdejší úroveň miniaturizace nejdříve nestačila na adekvátně přesné zapalovače, jež by se mohly vejít do 88mm granátu a dokázaly by ustát i enormní hodnotu přetížení při výstřelu.

Zejména právě onu odolnost se dlouho nedařilo vyřešit, a proto se na počátku musely používat zapalovače na bázi zápalných šňůr. Nastavením délky šňůry se určovala doba hoření a tím pádem moment výbuchu granátu v potřebné výšce, pro což existovaly speciální tabulky. Jistě si lze domyslet, že takovéto časování už z podstaty nebylo příliš přesné, což se podepisovalo na značně variabilní efektivitě palby. Teprve v roce 1918 se začal dodávat nový zapalovač Doppelzüse 16 A2, jenž sázel na miniaturní a současně velmi odolný hodinový strojek.

Vysoce mobilní

K nastavení okamžiku exploze se užívalo otáčení klíčkem zasunutým do otvoru ve střele, což bylo zákonitě mnohem přesnější, díky čemuž rostla i účinnost palby. K užitečnosti „osmaosmdesátek“ přispívala také (pochopitelně na tehdejší dobu) výborná pohyblivost, o kterou se staraly motorové tahače. Pro přesuny kanonů značky Krupp sloužil tahač Daimler KDL s motorem o výkonu 75 kW, jenž uděloval celé soupravě rychlost 25 km/h.

Tahání kanonů firmy Rheinmetall pak zajišťovaly vozy od značky Ehrhardt, jež se však vyznačovaly horší terénní průchodností, což znamenalo, že se tyto kanony používaly spíše v týlu, zatímco ty Kruppovy operovaly také na frontě. Společnost Krupp svou zbraň dále zlepšovala a v roce 1919 chtěla předvést modernizovanou verzi. Tomu sice zabránil rychlý konec války, jenže Kruppovi inženýři pracovali dál a z jejich snahy vzešla ona budoucí legendární podoba „osmaosmdesátky“.

Zmíněnou památku UNESCO tvoří celkem jedenáct někdejších trestaneckých osad, které na australském území založili britští kolonizátoři v průběhu 18. a 19. století. Jsou roztroušeny napříč celou zemí: západně je vymezuje okolí přístavu Fremantle a na východě dosáhly až na tichomořský ostrov Norfolk 1 400 km od pevniny. Několik z nich najdeme i v blízkosti Sydney a na Tasmánském ostrově. Každá z někdejších osad kdysi plnila trochu jiný účel, ale vůbec nejobávanější místo určené pro těžké kriminálníky, odkud prý nebylo návratu, představovala trestnice na zmíněném ostrově Norfolk.

Vrahové i malé děti

V letech 1787–1868 se trestanecké osady staly nedobrovolným domovem asi pro 166 tisíc mužů, žen a dětí, které nejprve odsoudili v Anglii a následně je vypověděli do Austrálie. Nebylo výjimkou, že vězni putovali za oceán za drobné krádeže, v jednom případě dokonce za zcizení kapesníku. Mimo těžké kriminálníky a politické vězně se k protinožcům dostalo také mnoho žen (asi 20 % všech vyhnanců) a dětských „zločinců“, kterým často nebylo ani deset let.

Nové začátky

Pro řadu nebožáků skončila jejich pouť už na přeplněných trestaneckých lodích, kde vládly otřesné podmínky, bujely nemoci a neexistovala žádná hygiena. Ty „šťastnější“ umístili Britové do jedné z osad, kde poté museli tvrdě pracovat, přičemž se sebemenší přestupek krutě trestal. První trestanci se dostali do zátoky Botany Bay na východě země, později se osídlení posunulo severněji k dnešnímu Sydney. Pro některé z vězňů znamenal paradoxně pobyt v kolonii cestu k lepšímu životu – po omilostnění dostali půdu a později si usilovnou prací a podnikavostí mohli vydobýt úctu a majetek. 

TIP: Vězeňské metody historie: Úmorná dřina, naprosté ticho, hlad a poplatky

Trestanecké osady dál existovaly především jako věznice a nápravná zařízení i poté, co jednotlivé kolonie získaly nezávislost a deportace skončily. Poslední z nich, Fremantle Prison, Australané uzavřeli počátkem 90. let minulého století, načež ji přebudovali na modernější vězení s maximální ostrahou Casuarina Prison. Dnes ve většině někdejších osad připomíná smutnou historii řada památníků, muzeí a parků.

Vědci se obávají, že psinka může vyhladit tygry podobně, jako kdysi dopomohla k vymření vakovlka tasmánského. Ačkoli se dříve jednalo výhradně o psí onemocnění, dnes napadá i kočky a mořské savce. Například v 90. letech stála psinka za uhynutím třiceti procent lví populace v Serengeti. Zdrojem nákazy byli psi z okolních vesnic, které velké kočky rády loví.

Také v Rusku bylo hlášeno několik případů kočkovitých šelem s atypickým chováním. Tito jedinci chodili do vesnic, aniž by projevovali strach z lidí, čímž se vystavovali nebezpečí nejen ze strany pytláků. U některých z těchto případů byla později skutečně potvrzena nákaza psinkou.

Co se týče tygrů sumaterských (Panthera tigris sumatrae), je potvrzených případů zatím poměrně málo, ale ředitel Wildlife Vets International John Lewis se domnívá, že mnohé z nich zatím nebyly zjištěny. „Zatímco někteří tygři si zřejmě vytvoří dostatečnou imunitu, většina z nich nemoci podlehne. Nemáme však dostatek informací, takže nevíme, kolikaprocentní je u tygrů úmrtnost.“

TIP: Pocta králi džungle: Co možná nevíte o tygrech indických

Podle veterinářů ze Sumatry se atypické chování, které by mohlo být způsobeno psinkou, vyskytuje i u zdejších tygrů. K potvrzení přítomnosti onemocnění je však nutná analýza mozkové tkáně, a tak se tým vědců chystá provést odběr vzorků, a to jak u tygrů, tak u místních psů. Teprve potom je možné pomýšlet na další opatření, která však rozhodně nebude snadné uvést v praxi. 

Stovky a tisíce hvězd, které můžeme spatřit na nočním nebi, mají jedno společné – všechny se nacházejí relativně nedaleko v rámci Mléčné dráhy. I ty nejvýkonnější dalekohledy dokáží za normálních okolností rozlišit jednotlivé hvězdy pouze u našich nejbližších galaktických sousedů. Občas se ale podaří nakouknout i za humna nejbližšího vesmíru, díky jevu známému jako „gravitační čočkování“.

Einsteinova čočka

Když světlo prochází v blízkosti hmotných objektů, jeho dráha sleduje zakřivený prostor a mění se jeho směr. Pokud se mezi námi a vzdáleným zdrojem světla v pozadí nachází hmotný objekt, může tento objekt světlo vychýlit a zaostřit jej směrem k nám – podobně jako čočka. Jde o jev, který poprvé předpověděl Albert Einstein ve své obecné teorii relativity.

TIP: Jak funguje gravitační čočka? Co díky ní uvidíme?

Touto metodou dnes dokážeme objevit vzdálené galaxie, které bychom jinak neměli šanci spatřit. Díky náhodě se galaxie v kupě s názvem WHL0137-08 seřadily tak, že zaostřily světlo jediné hvězdy směrem k nám. A tím tisícinásobně zesílily i její světlo. Kombinace této gravitační čočky a devíti hodin expozičního času Hubbleova vesmírného dalekohledu umožnila mezinárodnímu týmu astronomů hvězdu objevit.

Ranní hvězda Earendel

Astronomové hvězdě přezdívají Earendel, což pochází ze staroanglického slova znamenajícího „ranní hvězda“ nebo „vycházející světlo“. Toto jméno zpopularizoval spisovatel J. R. R. Tolkien v knize Silmarillion. Hvězda Earendel je podle výpočtů nejméně padesátkrát hmotnější než naše Slunce, ale možná až pětsetkrát a přibližně milionkrát jasnější. 

Když bylo světlo, které dnes vidíme, z Earendel vyzařováno, byl vesmír starý méně než miliardu let. To je asi šest procent jeho současného stáří. „V té době byla od Mléčné dráhy vzdálen čtyři miliardy světelných let – ale během téměř 13 miliard let, které trvalo, než k nám jeho světlo dorazilo, se vesmír rozšířil, takže nyní je od nás vzdálená neuvěřitelných 28 miliard světelných let,“ popisuje okolnosti objevu Victoria Straitová z dánského vesmírného centra DAWN.

Předchozí rekord Earendel výrazně překonává. Doposud ho držela hvězda Icarus, ukrývající se ve velmi vzdálené spirální galaxii, jejíž světlo potřebovalo 9,4 miliard let, než dosáhlo Země. Také hvězda Icarus byla objevena Hubbleovým dalekohledem a i při jejím objevu sehrála klíčovou roli gravitační čočka.

Příležitost pro dalekohled Jamese Webba

O nově objevené hvězdě toho zatím víme jen velmi málo. Vědci dokonce přiznávají, že Earendel by v zásadě mohl být více než jednou hvězdou – může být shlukem hvězd, které se nachází velmi blízko sebe. Aby tým tuto možnost ověřil, požádal o pozorovací čas na nedávno vypuštěném vesmírném dalekohledu Jamese Webba.

TIP: Astronomové objevili nejvzdálenější galaxii podobnou Mléčné dráze

„Díky Jamesi Webbovi budeme moci potvrdit, jestli je Earendel skutečně jen jedna hvězda, a zároveň kvantifikovat, o jaký typ hvězdy se jedná,“ těší se profesor Sune Toft z Niels Bohr Institute, který se na studii podílel. „Webb nám dokonce umožní změřit její chemické složení. Earendel by mohla být prvním známým příkladem nejstarší generace hvězd ve vesmíru.“

Borůvky bývají právem označované přívlastkem „superpotravina“ a platí to nejen pro jejich využití v kuchyni. Své uplatnění nacházejí i v medicíně. Borůvky obsahují spoustu zajímavých látek, včetně vitamínů, biogenních prvků, flavonoidů, karotenoidů či antioxidantů.

Díky tomu borůvky zlepšují zrak, imunitu, působí proti infekcím či stařecké demenci, pomáhají při střevních chorobách, podporují regeneraci, snižují cholesterol i tělesnou váhu a mají uklidňující a protistresový účinek. Tým odborníků americké Univerzity v Maine k těmto blahodárným účinkům připojuje novinku. Borůvky podle nich podporují hojení chronických ran, jako jsou například proleženiny při diabetu.

Hojení s borůvkami

Aby se rány mohly hojit, musí do nich vrůstat cévy. V případě chronických poranění je ale tento proces značně omezený, což vede k velmi pomalému hojení. Do chronické rány se navíc může dostat infekce a takové stavy pak mohou ohrožovat život pacienta. Borůvky by s tím mohly pomoct, především díky antioxidantům ze skupiny fenolů. Ukázalo se totiž, že tyto látky podporují růst cév a s ním související migraci kmenových buněk.

TIP: Co udělat pro snížení vysokého tlaku? Oblíbit si brusinkovou šťávu

Badatelé prováděli experimenty s gelem, který obsahoval extrakt z borůvek. Tímto gelem léčili poranění laboratorních potkanů. Podle vedoucí výzkumu Tolu Esther Adekeye mají borůvky slušný potenciál pro podporu migrace buněk, která souvisí s tvorbou cév a jejich růstem, stejně jako pro urychlení hojení poranění. Je to podle ní obzvláště důležité u chronických ran, ať už jde o diabetické vředy, popáleniny či proleženiny.

Prvotní snahy Švýcarů o samostatnost, kterou si mistrně podrželi přes všechny svízele až do moderní doby, se projevily již ve 13. století. Přestože o moderním národu lze hovořit teprve od 19. století, silná sounáležitost švýcarských obyvatel se začala utužovat už na prahu vrcholného středověku a po všechna následující století nadmíru sílila. Švýcarské kantony v době, o níž hovoří náš příběh, podléhaly přímo císaři Svaté říše římské. Ten měl být alfou a omegou veškerého politického počínání a nikdo další se neměl do vnitřních záležitostí alpského státečku plést. Skutečnost se však od právní praxe nezanedbatelně odlišovala.  

Nenávidění Habsburkové

Území švýcarských kantonů se totiž s příchodem 13. století stalo strategicky zajímavou krajinou především díky otevření alpského průsmyku Gotthard. Krkolomná a nebezpečná cesta přes strmé štíty hor byla sice známa již od antických dob, kvůli neschůdnosti se však až do této doby nevyužívala. V cestě na druhou stranu pasu totiž bránila řeka Reuss, kterou by případní cestovatelé museli přebrodit. Zjara a v časných letních měsících se však z průzračného toku stával rozbouřený a dravý proud, v jehož vlnách tajícího sněhu zahynul nejeden dobrodruh.

Průsmyk z kantonu Uri se záhy dostal do hledáčku mocné dynastie sídlící v blízkých rakouských zemích. Významný rod Habsburků, jejichž prestiž v téže době den ode dne sílila, si na zdejší panoramatickou krajinu činil nároky, provázené intenzivní snahou o podmanění si místní populace. Ostatně dříve, než Habsburkové ovládli rakouské země, byly některé švýcarské kraje (tehdy známé jako Švábsko) hlavní rodovou základnou. Původní sídlo rodu, hrad Habichtsburk, dodnes stojí ve švýcarském kantonu Aargau.

Navzdory neutuchající nevoli místních lidí se Habsburkové nakonec přece jen stali pány středního Švýcarska. Jejich moc zde měla být uplatněna pomocí vyslaných správců. Tito místodržící se ale k obyvatelům chovali krajně dobyvačně a často na chudých horalech nebo sedlácích vymáhali pod záminkou daní nesmyslné a především nereálné obnosy. Špatné zacházení a diktátorská nadvláda vyvolaly několikrát touhu uzavřít jakýsi obranný svazek jednotlivých kantonů proti nenáviděné habsburské vrchnosti. V roce 1291 se proto podle pověsti sešli zástupci kantonu Uri, Schwyz a Unterwalden na louce zvané Rütli, aby zde přísahou stvrdili budoucí společný postup proti rakouské dynastii.   

Klobouku se nepokloním

Začátek 14. století znamenal pro švýcarské horaly počátek dlouhého boje za nezávislost. Tento zápas prý velmi urychlilo selské povstání, jehož hlavou se po roce 1307 stal legendami opředený Vilém Tell. Několik textů, byť o mnoho generací mladších, vypráví, jak se tento horal navzdory těžké a soustavné práci jen taktak protloukal životem. V nehostinných vysokohorských podmínkách se zemědělské kultuře dařilo jen za cenu neustálé dřiny, která často neměla na jídelníček jeho manželky a dvou synů viditelnější dopad. Vilém Tell se proto často nořil do temných alpských hvozdů, aby z jejich štědré náruče přinesl ulovenou zvěřinu. Právě při honu na zajíce a vysokou získal sedlák jedinečnou dovednost při zacházení s kuší, jejíž tětivu dokonale ovládal a dokázal sestřelit i malou věc na velkou vzdálenost. Tato schopnost se Tellovi měla později stát osudnou. 

Příběh švýcarského ostrostřelce se začal psát jednoho podzimního dne, kdy horal procházel městem Altdorf. Místní zemský správce a zplnomocněnec habsburského domu, Hermann Gessler, totiž právě dokazoval místním obyvatelům svou nadřazenost až bizarním způsobem. Ve středu náměstí nechal na sloup vyvěsit svůj klobouk a rozkázal lidem klanět se před ním tak, jako by na onom místě stál sám Gessler. Lidé procházející trhem se před symbolem svrchovanosti váhavě zastavovali a skláněli svá záda, aby vzdali habsburskému správci hold a prokázali tím svou zoufalou pokoru. Mezi nimi se proplétala i postava Viléma Tella, který však na rozdíl od zbylé masy minul vyvěšený klobouk bez povšimnutí. Dohlížející voják se na horala nevybíravě obořil a vyzval ho k poklonění.

Podle legendy však Tell pohrdavě odvětil: „Vidím jen klobouk, žádného správce Gesslera nevidím. Klobouku se nepokloním, vždyť nejsem blázen.“ Za svůj protest byl ničemný sedlák okamžitě zatčen a odveden před Hermanna Gesslera.

Síla legendy

A právě tam se otevřela první kapitola legendárního příběhu, který se ve švýcarských dějinách tradoval jako jedna z největších národních svátostí. Svou jednoduchostí, přítomností silné a kladné osobnosti, stejně jako prvky dramatu se legenda o Vilému Tellovi stala známou i za hranicemi švýcarské země, podobně jako anglický příběh o Robinu Hoodovi.

Vilém Tell byl tedy předveden před nemilosrdného místodržícího, který, snad aby dostál své nevalné pověsti, nabídl sedlákovi možnost vykoupení se z vězení. Nikoliv však peněžitou formou, ale činem, který svou krutostí daleko předčil veškerá očekávání. Na místo byl totiž podle pověsti dovezen Tellův syn a na jeho hlavu usazeno jablko. V případě, že by ho střelec zasáhl, mohl z pout Gesslerova vězení uniknout. Cena za minutí by však byla příliš velká. Nicméně legenda o Tellovi žádné příkoří na dětech nedopustila. Švýcarský sedlák jablko sestřelil, ještě před napnutím tětivy si však připravil namísto jediného šípu střely dvě. Po dotázání, k jakému účelu by druhou ránu potřeboval, se Vilém Tell přiznal k úmyslu zabít v případě neúspěšné střelby samotného Gesslera.

Upřímnost se Vilémovi Tellovi již podruhé vymstila. Byl opět zatčen a transportován po Čtyřkantonském jezeře do Gesslerova hradu v Küssnachtu. Štěstěna však byla Tellově životu příznivá i tentokrát. Při přeplouvání rozlehlých vod horského plesa totiž udeřila náhlá a ničivá bouře, která hrozila brzkým převrhnutím lodi. Posádka se v zoufalé snaze o uchránění vlastních životů obrátila i na vězně Viléma Tella, sňala mu pouta a rozkázala kormidlovat. Náhle osvobozený sedlák však neměl na udržení stability plavidla nejmenší zájem a jednoduše se vrhl do vln Čtyřkantonského jezera.

Když sedláci porazí rytíře

Samotné uprchnutí ze spárů Gesslerových vojáků by však neznamenalo pro švýcarskou společnost takřka nic. Zajímavým se stal Vilém Tell z pohledu národního měřítka teprve v okamžiku, kdy se rozhodl vyrovnat s habsburským zplnomocněncem účty a pomstít příkoří učiněné nejen na vlastní rodině, ale i na švýcarském lidu. Tellovi prý stačila jediná rána, aby ukončil život tolik nenáviděného představitele rakouské vrchnosti. Po Gesslerově smrti se v kantonu Uri rozhořelo povstání, do jehož čela se podle pověstí postavil právě Vilém Tell.

Vzdor proti habsburské nadvládě vyústil do krvavé řeže u Morgarten v roce 1315, které se podle legend Vilém Tell sám zúčastnil. Musíme však na celou věc pohlédnout z hlediska kontextu evropské politiky. Střetnutí švýcarské konfederace s rakouským vojskem totiž předcházela volba hlavy římského impéria. V roce 1314 byli zvoleni hned dva římští králové. Švýcaři samozřejmě podporovali Ludvíka Bavorského, protože proti němu stanul vzdorokrál Fridrich Habsburský. Z této pozice si opět začal činit nároky na kanton Uri, zejména na území okolo Gotthardského pasu, který znamenal vůbec nejrychlejší spojení z nitra Evropy do Itálie. 

Habsburské vojsko vedené Fridrichovým bratrem Leopoldem vyrazilo do Švýcar, aby svou početní převahou s konečnou platností zatočilo s místním povstáním. Navzdory mohutné přesile a účasti četných těžce vyzbrojených rytířů armáda vzdorokrále Fridricha těžce selhala. Nevycvičené jednotky švýcarského paktu tří kantonů vložily své šance do místního neprostupného terénu, který ke konečnému nečekanému vítězství přispěl více než samotný boj švýcarských sedláků. V úzké alpské soutěsce stanuly Leopoldovy voje proti horalům zcela bezmocné. Švýcarské hordy, dosud neobeznámené s pravidly rytířského boje, navíc krutě zdecimovaly ty přeživší, kteří nestihli před rozběsněným davem uprchnout. Za hranicemi své země si za takové počínání vysloužily opovržení, obyvatelé horských krajin Uri, Schwyz a Unterwalden však překypovali nadšením.

TIP: Tucet tváří Robina Hooda: Pravda o sherwoodském zbojníkovi

Překvapující výhra nad nenáviděnými Habsburky znamenala významný předěl v budoucím směřování země. Spolek konfederace se utužil a vstoupil do dalších dekád jako svébytný státní subjekt, s jehož vlivem se nyní muselo počítat. Postupem času se k němu přidávaly i další kantony. Kdesi v rozjásaném davu se ztratil i bájný hrdina Vilém Tell, jehož další osudy, byly-li vůbec nějaké, se ztrácejí v temnotě. Podle legend zahynul rek-ostrostřelec roku 1354 při pokusu o záchranu topícího se dítěte. Posledním udatným činem se tak uzavřela kapitola mytického vyslance dobra proti zlému habsburskému útlaku. 

Bitvě o Basru v roce 1982 předcházela dvoudenní dělostřelecká příprava na frontové linii. Pak íránským rádiem zaznělo heslo: „Ya saheb az zaman!“ (Ó pane všeho času!) a přes 100 000 vojáků, gardistů a příslušníků milic Basídž se vydalo k iráckým liniím. Íránci zahájili útok 13. července ve 22:15, přičemž počáteční atak vedly tři mechanizované divize (21., 40. a 77.), tři obrněné (16. vyzbrojená tanky M60, 88. s tanky M47 a M48 a 92. s chieftainy) a zhruba 30 000 gardistů.

Předchozí část: Irácko-íránská válka: Nekonečné lidské vlny proti tankům (1)

Íránci postoupili k mostu přes Šatt al-Arab v obci Haríta (zhruba 15 km od Basry), než narazili na odpor. Úvodní střety trvaly přibližně do 10:00 následujícího dopoledne a útočníci se dostali až na předměstí Basry. Poté se odehrála na východním břehu urputná tanková bitva v neskutečném vedru, které je zde v letním období typické, a teploty dosahují až 50 °C ve stínu.

Boje ve vzduchu

Následně však Iráčané, kterým přišly posily v podobě jedné pěší divize posílené o obrněnou brigádu, zatlačili útočníky zpět až na 4 km k hranici. Irácká strana zapojila do bojů i proudové letouny a především sovětské helikoptéry Mi-25 (jde o exportní verzi Mi-24) a francouzské Aérospatiale Gazelle vyzbrojené protitankovými střelami HOT.

Ve vytváření vrtulníkových týmů „hunter-killer“ (lovec a zabiják) pomáhali Iráčanům východoněmečtí poradci a v boji proti nepřátelským tankovým kolonám se ukázaly jako velmi účinné. Ve vzduchu se střetávaly irácké MiG-21 s íránskými F-4 Phantom II. Írán tak za cenu velkých ztrát získal jen pruh území o šíři 4–5 km od hranic. 

Basídži a gardisté

Íránci ale ještě tentýž den, 14. července před půlnocí, udeřili znovu, a to díky posilám v podobě 92. obrněné divize, dvou mechanizovaných divizí a 10 000 příslušníků Revolučních gard. Iráčané se bránili obrněnými vozidly a bitevními vrtulníky, aby noční útok otupili. Íránské dobrovolnické milice Basídž (do nich se mohli hlásit muži, kteří nepodléhali povinnému odvodu do armády, tedy ve věku mezi 12 a 18 lety, nebo naopak starší 45) vytvářely lidské vlny, které atakovaly irácké pozice, přičemž byly hnány nejen ideou mučednictví, ale také vlastenectvím a touhou bránit svou zemi.

Neměly prakticky žádný výcvik, většinou jen týdenní od gardistů, a šly hned na frontu. Velmi často tyto lidské vlny vůbec podporovala regulérní armáda, vesměs kvůli silné rivalitě mezi ní a islamistickými gardisty. Ztráty basídžů útočících s lehkými zbraněmi proti dělostřelectvu, raketometům a tankům byly doslova strašné.

Postupně se však Íránci naučili útoky basídžů zefektivnit. Největší průnik se Íráncům podařil 16. července, když pronikli v jednom úseku fronty 16 km hluboko do Iráku. Dostali se až k řece Kutajba, což je přítok Šatt al-Arabu, ale překročit ji se jim nepodařilo. Pokusili se také obsadit město Al-Qurnah, ležící na soutoku Eufratu a Tigridu, kde se vytváří Šatt al-Arab. Jednalo se o ideální předmostí pro přerušení spojení mezi Basrou a Bagdádem.

Další týden, 21. července 1982, Íránci zaútočili na Basru znovu se stejnou silou. Během dne je posílila ještě další mechanizovaná divize a více než 10 000 gardistů. Tentokrát se spoléhali hlavně na pěchotu, že prolomí nepřátelské linie a obsadí mosty, jejichž kontrola byla k dobytí města nezbytná.

Boj v bažinách

Iráčané ustupovali a zatahovali Íránce do bažinatých oblastí, kde se jejich bojová vozidla bořila. Ti léčku neprohlédli, protože si mysleli, že v létě tam bude sucho. To byla sice logická úvaha, ale Iráčané nechali dva týdny předtím vyschlé močály zaplavit pomocí zavlažovacích kanálů z Šatt al-Arabu. Chomejního vojska se tak podařilo zastavit a ze tří stran atakovat, když uvízla v síti různých pastí asi 13 km od Basry. Íránské tanky, znevýhodněné tmou, se musely přesunout blíže, aby mohly podpořit svoji pěchotu, a dostaly se tak na dostřel iráckých protitankových oddílů a také tanků zakopaných na západním břehu Šatt al-Arabu.

Problémy činila íránským silám také minová pole, vodní příkopy a bariéry z ostnatých drátů. Iráčané je odřízli od logistické podpory a zatlačili do výchozích pozic. Podařilo se jim to mimo jiné i díky protitankovým raketometům s nočním viděním francouzské výroby a Íránci se po 36 hodinách stáhli. Pouze útoky vrtulníků Cobra na poslední chvíli zabránily jejich kompletnímu obklíčení. Přes tyto neúspěchy Íránci dále pokračovali v rozvíjení plánu na dobytí Basry.

Chemické zbraně v akci

Za další týden se pokusili o stejný útok jako 13. července, tentokrát se dvěma obrněnými (16. a 92.) a jednou mechanizovanou divizí (77.) a opět s 10 000 gardisty. Iráčané je znovu zastavili dobře připraveným dělostřelectvem, bitevními vrtulníky a pěchotou opevněnou a zakopanou okolo Basry. Použili zde také poprvé v této válce chemické zbraně, byť se jednalo o nesmrtící slzotvorný plyn.

Do konce července došlo ještě k několika menším íránským útokům okolo silnice Bagdád– Chorramšahr, ale neměly valného úspěchu. Posledního dne v měsíci navíc íránské velení odložilo svou další ofenzivu, aby doplnilo munici a pitnou vodu, jíž jednotky spotřebovaly za předchozí dva týdny mnohem více, než se předpokládalo. Poslední íránský pokus, nicméně již ne tak masivní, začal 1. srpna, kdy zaútočili na irácké obranné pozice u hranic a zabrali jen malý kousek území. Třetího srpna pak boje v tomto sektoru zcela ustaly.

Dokonalá obranná opatření

Iráčané sice utrpěli hodně porážek, jen třetina jejich letectva zůstala nedotčena, nicméně pozemní síly byly v pohotovosti, a když Írán přemístil velký počet svých sil východně od Basry, nezaskočilo je to. Dosavadní porážky je sice demoralizovaly, ale byli lépe vybavení i vycvičení, měli výborně zorganizované obranné pozice a zákopy s ostnatými dráty, kulometná hnízda, zakopané tanky, protitankové pasti a další nástrahy. Kromě toho vybudovali síť kanálů a umělých nádrží, které naplnili vodou z Šatt al-Arabu, aby útočníkům ztížili přístup k Basře.

Jejich ženisté se v tomto ohledu ukázali jako mnohem kvalitnější než íránští. I řada íránských velitelů kritizovala ofenzivy jako pouhé nekoordinované vlny útoků vedených gardisty, kteří šli na frontu fakticky jako na jatka. Irák neměl, naštěstí pro Írán, dostatek přístrojů nočního vidění, takže mu lidské vlny dělaly potíže v noci, ale za denního světla je díky technologické převaze Iráčané likvidovali se skutečně smrtící silou.

Kdyby měli k dispozici dostatek noktovizorů, odrazili by Íránce nepochybně mnohem dříve. Důležité je také zmínit, že výrazně stoupla bojová morálka Iráčanů, především proto, že najednou vedli obrannou válku o své území, a nikoli agresi vůči sousednímu státu. Husajn také svoji armádu více než zdvojnásobil – z 200 000 mužů (12 divizí a 3 samostatné brigády) na prakticky půl milionu (23 divizí a 9 brigád). V oblasti kromě 3. armádního sboru působily i 9. a 10. obrněná divize. 

Trpká zkušenost

Na obou stranách se do bojů zapojilo přinejmenším 180 000 mužů, ale reálně jich bylo zřejmě přes 200 000 (hlavně u íránských gardistů a milicionářů z Basídž se uvádějí různé údaje). Nemalé byly i ztráty, a to především na straně útočícího Íránu. Ten přišel o nejméně 12 000 padlých a 8 000 zraněných a přes 400 tanků a obrněných vozidel. Iráčané ale také nevyvázli lacino a například 9. obrněná divize byla prakticky rozprášena a již nikdy nedošlo k jejímu obnovení. Ztratili kolem 7 000 až 9 000 mužů (padlí, zranění i zajatí) a nejméně 370 tanků. Kromě toho také několik set obrněných vozidel a několik stíhaček a bojových helikoptér.

Celá operace Ramadán se stala pro Írán trpkou zkušeností, nicméně Iráčané si ze své úspěšné defenzivy také příliš ponaučení nevzali a umožnili Íráncům přeskupit se a zkonsolidovat. Operace otevřela třetí etapu irácko-íránské války a již na podzim 1982 zahájili Íránci novou operaci s názvem Muslim ibn Aqíl, když 1. října obsadili strategické vyvýšeniny na cestě z Basry do íránského Ábádánu. Nicméně boje měly podobný průběh jako předtím – Iráčané se nenaučili, že nemají dát šanci Íráncům na přeskupení. A ti si zase odmítali připustit, že neustále opakované jednoduché frontální útoky nejsou efektivní. Krvavá operace Ramadán tak byla zbytečná i jako poučení pro budoucnost a Íránu se ani přes opakované pokusy až do konce války nepodařilo Basru dobýt.