Kdebatě o tom, jak dobře nebo špatně se lidem žilo, jedlo a pilo v minulosti, můžeme přistupovat z nejrůznějších úhlů. Můžeme listovat v kronikách, řešit vývoj dobových cen potravin, movitost různých sociálních vrstev obyvatelstva, studovat dochované kuchařky a rozvržení porcí. Ale velikost samotného nádobí? To je zatím málo prozkoumaná oblast!

Důkazy blahobytu

Metrika nádobí a zaužívaných příborů je totiž velmi těsně vztažena jak k dobové kultuře stolování a gastronomie, tak i k vlastnímu objemu zpracovávané potravy. Je v tom kus prosté logiky: pokud nemáte skoro co do úst, nebudete to schválně servírovat na obřím talíři, aby pak porce vypadala vizuálně ještě menší. Spíš vsadíte na menší nádobí, na kterém i ta trocha sestřádaných kalorií vynikne jako plnohodnotný chod. Na tomto základě pak jde odvodit, že se v posledních 110 letech nemáme v Evropě vůbec špatně. Velikost našich talířů se totiž zvýšila v průměru o 23 %. Na bázi muzejních vzorků domácí keramiky s datací od roku 1900 a s akcentem na západoevropské prostředí to svou starší studií dokládá Koert Van Ittersum, profesor univerzity v Groningenu.

Klasikou počátku 20. století byl talíř desetipalcový, tedy s ložnou plochou 25 centimetrů v průměru. Kolem roku 2010 už se ale evropská norma pohybovala okolo 12 palců – skoro 30 centimetrů v průměru! Tento praktický poznatek pak můžeme volně přetavit v poznání, že jedna současná porce na talíři je přibližně o 50 kalorií vydatnější. Případně, že je tu potenciál k nabrání tělesné váhy 2,5 kilogramu ročně, pokud vás náhodou trápí dietní otázky.

Ty se určitě vyplatí zmínit, protože když nahlédnete do souhrnných jídelníčků našich dávnějších předků a porovnáte je se současnými kalorickými tabulkami, neubráníte se dojmu, že se vlastně nehezky přejídali. Ve středověku pochopitelně záleželo na sociálním postavení strávníka, ale i tak…

Porce pro bezzemky

Obilí, oves, ječmen, tedy vydatné zdroje uhlohydrátů, byly základem každodenní stravy. Ať už ve formě nastavovaných kaší, zahuštěných polévek, placek, kvasů nebo pečeného chleba. Zdrojem proteinů byly luštěniny: fazole, hrách nebo čočka. Maso bylo velkou vzácností, jen obtížně a výjimečně dostupnou. A běžný člověk se spíš odbýval přesoleným slanečkem. Další tuky suplovaly v potravě mléčné produkty a sýry. Dodatečné živiny, minerály a vitaminy zajišťovala sezoně podávaná zelenina. Sladilo se povidly a sušeným ovocem... Slavné ani pestré to tedy moc nebylo, nicméně v čistém úhrnu to „házelo“ kolem 3 500 až 4 500 kalorií na den. To je skoro dvakrát tolik, než doporučená norma dnes. Jak je to, v časech nedostatku a bídy, možné? 

Tady se vyplatí znát historický kontext, který utvářela každodenní dvanáctihodinová fyzicky náročná práce od-nevidím-do-nevidím. Lidé se pohybovali většinou pěšky a celý čas trávili „na čerstvém vzduchu“. Prostí lidé neměli touto kaloricky vydatnou (byť poněkud monotónní) stravou šanci ztloustnout, protože jejich energetický výdej byl často větší než příjem. K pozvolnému přejídání jsme naopak odsouzeni dnes, byť jíme skoro jen polovinu, co naši předci. Většina z nás totiž kalorie nespaluje s takovou vervou jako nevolníci a bezzemci, na které dozíral dráb. V obraně našeho moderního životního stylu můžeme operovat s tím, že aspoň tolik „nechlastáme“. Jenže i tady jsme na špatné adrese.

Objem a kvantita

Dobrým zvykem dávných časů bylo popíjení piva ve velkém. Regionálně to dělalo kolem 2 až 6 litrů na osobu a den. Velký obsah alkoholu v těchto heroických porcích ale nehledejte. Vodnatá piva se podobala spíš vlažným škrobovým polévkám. Jejich hlavním kladem bylo to, že konzumentům zprostředkovávala pití „převařené“, tedy hygienizované vody a nikoliv nutně opilecké delirium. Na vypíjení dřív prostě nebyl čas a většinou ani peníze. 

Zajímavý vhled do tradiční historické konzumace alkoholu nám na už známém principu „konzumační velikosti“ přináší aktuální studie Theresy M. Marteau z univerzity v Cambridge. Soustředila se na design a objem, přičemž si k měření vybrala 411 různých typově příhodných nádob, sklenic a číšek, datovaných až 300 let nazpět. Svou práci přitom primárně vztáhla k Velké Británii. Tam popíjení vína, na rozdíl od piva, patřilo k výsadám movitých. Jednalo se tu totiž o dovozové zboží. Nicméně i její zjištění podtrhují, že si tu šlechtici kolem roku 1700 nedávali příliš do nosu, i když večer vypili pět a více skleniček. Průměrný objem jedné číšky tehdy totiž činil jen 66 mililitrů. Takže ani pět skleniček (tři deci vína) vás nejspíš do tenat alkoholismu neuvrhlo.

TIP: Truňk s jedovatým blínem: Původní keltské pivo by nás nejspíš otrávilo

Můžeme vlastně jen závidět: dnešní objem sklenice na víno je většinou 449 mililitrů. Takže při dvou plných skleničkách vypijeme na posezení ve vinárně ekvivalent toho, co střízlivě konzervativní britský šlechtic v 18. století zvládl za tři večery. Platí tedy, že naši předci jedli a pili opticky více než my? Ano, pokud to tedy budeme přepočítávat jen na kalorie a vypité skleničky. Hodí se však doplnit, že realita jejich života, stejně jako rozměry nádobí, byly o dost jiné. 

Antioxidanty jsou látky, jejichž molekuly mají tu vlastnost, že omezují aktivitu tzv. volných (kyslíkových) radikálů – buď je přímo odstraňují (pak jde o antioxidanty primární), nebo je nějak deaktivují, inhibují nebo převádějí do méně reaktivních stavů (tzv. antioxidanty sekundární). Úlohu zlých v tomto příběhu skoro jednoznačně hrají právě volné radikály, tedy superoxidy, ozón, alkoxyly, hydroperoxyly a oxidy dusičité a dusné. Antioxidanty na sebe vzaly roli hrdinů, jenže jak už to tak se škatulkováním bývá, ne vždy je zohledněna celistvá realita komplikovaného lidského zdraví.

Radikální nebezpečí

Volné radikály totiž organismus potřebuje, a to jako užitečný nástroj mikrobiální ochrany a aktivní podpory imunitního systému. Antioxidanty pak vystupují v úloze regulačních látek, které zajišťují, že koncentrace volných radikálů nepřesáhne míru prospěšnosti a nedojde k tzv. oxidačnímu stresu, při němž už tyto látky škodí. Tuto přirozenou schopnost organismu uchovávat rovnováhu oxidačně-redukčních dějů v neprospěch volných radikálů vychyluje vnější působení okolního prostředí. Například ze znečištěného ovzduší dostává člověk do těla víc volných radikálů, než by bylo vhodné. Při honbě za zdravím (a zdravým životním stylem) se bohužel z antioxidantů dělá univerzální dobro, což ale není úplná pravda.

„Zlé“ volné radikály mohou v nadbytku například stimulovat buňky k rakovinnému bujení, čemuž normálně zabraňují „hodné“ antioxidanty v roli preventivních ochránců. Pokud už ale bylo zhoubné bujení nastartováno, budou antioxidanty chránit i ony rakovinné buňky, přispívat tím k šíření metastáz a celou terapii dost komplikovat.

Antioxidanty jsou prostě jen dílčí složkou jednoho z mnoha metabolických procesů v lidském těle a pravděpodobně není žádný důvod přikládat jejich cíleně zvýšenému příjmu zásadní prioritu. Lidské tělo si je ve formě nejrůznějších enzymů průběžně vyrábí samo, případně je získává z přijímané vyvážené stravy.

Na antioxidanty totiž narazíte všude tam, kde se nacházejí karotenoidy, polyfenolické třísloviny, rostlinná barviva na bázi flavonoidů, najdete je také v některých sloučeninách selenu, zinku, manganu (působí jako antioxidanty i samy o sobě), a platí za ně i vitamíny A, E, C a B3. Tyto látky jsou obsaženy například v ostružinách, lékořici, dobromyslu, kopru, malinách, černém rybízu, červeném vínu, mátě, grepových semínkách, borůvkách, brusinkách, burácích, pomerančích a citronech.

A ano, nemalé množství jich je zastoupeno i v čajích. Převážně tedy těch sypaných, s prapůvodem v jedné ze tří kultivarových odrůd čajovníku rodu Camellia. To je pro lidské zdraví dobrá zpráva; čaje jsou totiž na světě (díky Indii a Číně) v pořadí druhou nejkonzumovanější tekutinou, hned po vodě.

Hra na lepšího

Které čaje jsou z hlediska svých antioxidačních vlastností lepší? O odpověď na tuto otázku se přou experti nejen z oblasti chemie potravin a nutričních poradců, ale i milců čaje. Při výrobě pravého čaje mají sice výrobci k dispozici otrhané listí víceméně jednoho a toho samého keře, ale to, co dodá výslednému nápoji barvu i specifické chemické a organoleptické vlastnosti, je proces zpracování. Když totiž otrháte listí čajovníku, začne přirozeně zavadat a polyfenoly v něm obsažené budou fermentovat, kvasit.

Proces fermentace se však dá snadno zastavit sušením. V sušárnách u plantáží tak může vzniknout černý čaj (dokonale fermentovaný), částečně fermentovaný polozelený (oolong), dodatečně fermentovaný žlutý, lehce fermentovaný bílý nebo nefermentovaný zelený. Samotné zpracování může probíhat od regulované délky zavadání přes rolování, lisování nebo dodatečnou sekundární fermentaci až po uzení.

Svou roli hrají také specifické faktory vlivu terénu a abiotických podmínek na růst čajovníku, srážky, teplota, složení půdy, nebo cílené zastiňování keřů a doba (pořadí) sklizně. Kombinací této mozaiky faktorů vznikne neskutečně komplexní a zmatený systém nejrůznějších čajů s příhodně rozmanitými vlastnostmi i obsahem látek, které podle jejich efektu nazývají odborníci právě antioxidanty. 

Labyrint z čajových lístků

Zelenému čaji po stránce antioxidantů dominuje chemická sloučenina epigalokatechingalát (EGCG), doprovází ji ještě epikatechin (EC), epikatechingalát (ECG) a epigalokatechin (EGC). Černé, plně fermentované čaje proti němu mohou postavit vlastní theaflaviny (TF3) a thearubiginy, což jsou antioxidanty, které jako další bioaktivní fytochemikálie na trochu jiné bázi s EGCG snesou ve svém účinku srovnání s těmi „zelenými“. Černý čaj navíc obsahuje ještě theobrominy, theofyliny, linalool a kyselinu fenolovou, jeden vedle druhého také vynikající antioxidanty. Zelené čaje mají obecně antioxidantů v součtu víc než ty černé, ale vzhledem k rozmanitosti čajové říše narazíte často na černé čaje, jež obsahem antioxidantů trumfnou i ty průměrné zelené. 

Zmatek nikterak neumenšuje, když přijde na oolongy, tedy částečně fermentované čaje. Ty si ve svých listech a nálevu ponechávají část výbavy antioxidantů zelených i černých čajů. A mají ambice zužitkovat tuto širokopásmovou nabídku za obě hlavní čajové skupiny. Naštěstí podrobné poměřování jednotlivých odrůd či forem zpracování není třeba. 

Hnát se za cíleným doplňováním antioxidantů nad rámec běžné vyvážené stravy totiž nemá pro lidské zdraví význam. Spíše než vybírat „superpotraviny“ s vysokým obsahem těchto látek byste se měli soustředit na výběr pestré stravy, díky níž si vaše tělo udělá rovnováhu mezi těmi „hodnými“ a „zlými“ samo. Pokud už mermomocí chcete zvýšit příjem antioxidantů, soustřeďte se na ovoce pronikavých a výrazných barev – tam je jejich koncentrace nejvyšší.

TIP: Šampaňské mezi čaji: Ochutnejte indický Dardžiling

S čajem však také neuděláte chybu. A je v konečném důsledku jedno, zda si vyberete zelený nebo černý. Nejlepší pro vás bude takový, který vám bude opravdu chutnat. Zelené čaje vedou v obsahu EGCG, černé zase v TF3, oolongy nevedou ani v jednom, ale mají obojí. Čaje jsou zkrátka dobré, ale je lepší si je užívat pro jejich přirozené aroma a chuť než kvůli poněkud módnímu honu po antioxidantech. 

Mravenci Nyladeria fulva pocházejí z Jižní Ameriky a s ohledem na svůj zdánlivě chaotický pohyb si vysloužili anglické pojmenování „tawny crazy ants“, tedy „žlutohnědí šílení mravenci“. V posledních letech se úspěšně šíří i jinde ve světě, například na jihu USA v oblasti Mexického zálivu. Propojením kolonií tvoří ohromné superkolonie, které jim usnadňují pronikání do krajiny.

Podle amerického ekologa Edwarda LeBruna z Texaské univerzity v Austinu předvádějí takřka „hororovou show.“ V zasažených státech doslova tečou „apokalyptické řeky“ těchto invazních mravenců, které likvidují místní mravence i jiné druhy hmyzu, štíry, hady, ještěry i ptáky. Problémy se „šílenými“ mravenci mají i zdejší lidé, protože tito mravenci mají sklony lézt do přístupných elektrických zařízení, v nichž nezřídka vyvolávají zkraty. Ničí elektrické jističe, klimatizaci nebo čerpadla.

Kryptonit šílených mravenců

LeBrun si všiml, že „šílené“ mravence napadá doposud neznámý druh hmyzomorky, mikroskopického jednobuněčného parazita ze skupiny blízce příbuzné houbám. Tyto hmyzomorky přitom dovedou rychle nakazit velké množství mravenců a více než polovinu napadených kolonií za několik let úplně vyhubí.

Badatelé nedávno uspořádali experiment, v němž umístili mravence infikované hmyzomorkami na dvě vybrané lokality. Do sedmi měsíců se hmyzomorky rozšířily do celých kolonií v daných oblastech a během dvou let byly na obou místech kolonie mravenců Nyladeria fulva kompletně zlikvidovány.

TIP: Přijde invaze mravenců? Kolonie etiopských mravenců mohou zaplavit svět

Experiment potvrdil, že hmyzomorky jsou vysoce specifické a napadají jen tyto mravence. Také se ukázalo, že tvorba superkolonií může vlastně být slabinou „šílených“ mravenců, protože se v nich hmyzomorky šíří jako požár. Experimenty budou letos pokračovat a v dohledné době by se z hmyzomorek mohla stát účinná zbraň biologického boje proti těmto invazním mravencům.

Brazilský kaňon Guartelá vyhloubený řekou Iapó je dlouhý celkem 32 kilometrů a jeho stěny jsou od sebe v některých částech vzdálené až 450 metrů. To z něj dělá největší kaňon Brazílie a šestou největší rokli světa. 

Část tohoto území je chráněna v rámci Státního parku Guartelá, jenž byl na ploše 799 hektarů vytvořen v roce 1992. Okolí kaňonu včetně části spadající do Státního parku Guartelá je nesmírně bohatým ekosystémem s mnoha vodopády, peřejemi a pískovcovými útvary. Žije zde i množství běžnějších i ohrožených zvířat, jako například pásovci, kapybary, ale také pumy. 

Bohatá je i zdejší flóra. Krása a rozmanitost regionu lákají každým rokem víc návštěvníků, kteří mohou volit několik různě dlouhých trekových tras tímto pozoruhodným údolím, nebo se odvážit raftingu na řece Iapó či slaňování vodopádů.

TIP: Kaňon řeky Paria: Duha v rumělkovém kameni

Definice největšího kaňonu je poněkud obtížná (a částečně i nepřesná), neboť kaňony lze hodnotit z hlediska jejich délky, hloubky nebo třeba celkové rozlohy. Část těch opravdu obřích se navíc nachází v nepřístupných oblastech Himálaje nebo pod ledovým příkrovem Grónska.

Za nejhlubší kaňon světa je považován tibetský Yarlung Tsangpo, jehož hloubka se pohybuje mezi 5 500 až 5 800 metry. Na titul nejhlubšího kaňonu rovněž aspiruje nepálské koryto řeky Gandak. Rozdíl mezi její hladinou a okolními vrcholky činní až 6 400 metrů. Za nejhlubší kaňony Ameriky jsou považovány peruánské Cotahuasi a Colca, oba s hloubkou 3 500 metrů. Africe vévodí 160 kilometrů dlouhý a až 27 kilometrů široký namibijský kaňon Fish River. Údolí Capertee je zase rekordním kaňonem Austrálie.

Ráno planety, večer galaxie. Tak lze ve stručnosti shrnout dubnový pozorovací program. Co se oběžnic týká, bude potřeba si přivstat a začít s jejich sledováním zhruba hodinu před východem Slunce. Ovšem vyplatí se to! Nad jihovýchodním horizontem se totiž objeví hned čtyři nápadné planety, od nichž se dočkáme několika zajímavých setkání. 

Žluto-oranžová konjunkce

Na počátku dubna půjde o trio tvořené „zleva doprava“ velmi jasnou Venuší, Saturnem a Marsem, které se nad obzor vynoří krátce po páté ranní. Planety budou uspořádány takřka v jedné linii vůči horizontu a budou je dělit přibližně stejné rozestupy, což se však v následujících dnech dramaticky změní.

Setkání Venuše, Marsu a Saturnu na ranní obloze 5. dubna. (foto: Stellarium)

Zatímco Venuše se od svých souputníků oprostí a vydá se směrem k východu, Saturn s Marsem si na nebi budou čím dál blíž: 5. dubna pak dospějí do těsné konjunkce – jasnější nažloutlý Saturn nahoře, jen nepatrně slabší oranžový Mars přímo pod ním – kdy je bude na obloze dělit pouze 0,3°. 

Znovu v jedné linii

Půjde ovšem jen o předehru k dalšímu dění. Svazek Marsu se Saturnem se totiž rozpadne a oranžová planeta zamíří k východu, podobně jako jitřenka Venuše. V polovině dubna se tak dočkáme další efektní kompozice, kdy planety spatříme opět v jedné linii – tentokrát ovšem šikmé vůči obzoru – a s obdobnými rozestupy vůči sobě navzájem. 

Mimořádně hezké seskupení ubývajícího Měsíce, Saturnu, Marsu, Venuše a Jupitera na ranní obloze nízko nad jiho­východem. (foto: Stellarium)

Ani tím ale nebeské divadlo neskončí. Na sklonku dubna se totiž na levém konci zmíněné „planetární linie“, velmi nízko nad východem, začne objevovat i žlutobílý Jupiter. Čtveřice oběžnic tak bude připomínat zářivé perly navlečené na neviditelné šňůře… Od 24. do 27. dubna pod nimi navíc projde ubývající Měsíc, čímž vznikne celá kaskáda dalších konjunkcí. 

Řetízek stálic

Od „řetízku planet“ se nyní můžeme přenést k podobně uspořádaným hvězdám. Vyžaduje to však přesun na večerní oblohu do souhvězdí Sextantu. Zhruba v polovině cesty mezi ním a severněji položeným Lvem se skrývá dvojice stálic šesté velikosti 35 a 36 Sextantis. Jejich pozorování proto vyžaduje alespoň malý dalekohled, pokud možno s velkým zorným polem – ideálně se tudíž hodí nejrůznější triedry. 

Jen o něco výš nad obzorem, směrem do souhvězdí Lva, spatříte ve větším triedru i několik poměrně jasných galaxií. Nejsnazší cesta k nim začíná u Regula ze Lva. Od něj se vydejte směrem k Thétě Leonis na východě, viditelné pouhýma očima, přičemž v polovině trasy zastavte u hvězdičky šesté velikosti 52 Leonis. Od ní se přesuňte přímo na jih, do úhlové vzdálenosti asi 2°. Pokud do zmíněné oblasti nastavíte střed zorného pole dalekohledu, měla by se v něm objevit trojice hvězdných ostrovů – tedy bude-li průměr zorného pole činit alespoň 2°. Galaxie se ukážou jako drobné difuzní skvrny s jasnějším bodovým jádrem. 

Eliptická i spirální

Nejnápadnější členkou zmíněného tria, a také nejméně vzdálenou od 52 Leonis, je eliptická galaxie M105 neboli NGC 3379. Má jasnost 9,2 mag, úhlové rozměry kolem 5′ a ve větších dalekohledech nabude kruhového tvaru s výrazným jasným středem. 

Zbylé dva hvězdné ostrovy klasifikovali astronomové coby spirální, přičemž se nacházejí jihozápadně od M105 v úhlových vzdálenostech 48′ a 77′. První z nich nese označení M96 nebo také NGC 3368, má jasnost 9,3 mag a s ohledem na úhlové rozměry 8′ × 5′ se jeví oválný. Druhou galaxii představuje o něco méně zřetelná a kompaktnější M95 alias NGC 3351 s 9,7 mag. Ve velkých přístrojích bude u M96 patrné protáhlé centrální zjasnění obklopené nápadným halem, kdežto jádro M95 zůstane i nadále bodové a halo kolem něj bude ve srovnání s M96 spíš průsvitné. 

Pro větší dalekohledy

Pokud máte přístroj s objektivem o průměru 15 cm a víc, zkuste se po prvotní obhlídce vrátit k M105. Těsně vedle ní, v úhlové vzdálenosti 7′ na severovýchod, se totiž nachází další galaxie, NGC 3384. Má jasnost 9,9 mag a úhlové rozměry 5′ × 3′, čemuž odpovídá i její eliptický tvar. Soustředěný pohled nicméně odhalí, že je jádro hvězdného ostrova spíš kruhové, kdežto slabé halo naopak oválné. 

Přístroj alespoň s 25cm objektivem pak přidá ještě další hvězdný ostrov, NGC 3389. Titěrná a mírně protáhlá galaxie leží 6′ jihovýchodně od NGC3384 a má v celé ploše víceméně rovnoměrný jas. To už jsme se však posunuli k objektům s jasností skoro 12 mag, které ocení dobře vybavení „fajnšmekři“. Naopak galaxie M105, M96 a M95 lze považovat za vhodné cíle i pro menší dalekohledy, jež trefíte „na první dobrou“.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Berana, 20. dubna ve 4:24 SELČ vstupuje do znamení Býka.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný ve druhé polovině dubna večer nad severozápadem
• Venuše – viditelná ráno nízko nad jihovýchodem
• Mars – viditelný ráno nízko nad jihovýchodem
• Jupiter – viditelný na sklonku dubna ráno nízko nad východem
• Saturn – viditelný ráno nízko nad jihovýchodem
• Uran – viditelný v první polovině dubna večer nad západem
• Neptun – nepozorovatelný

Zajímavé úkazy v dubnu 2022

• 5. dubna – setkání Marsu a Saturnu na ranní obloze nízko nad jihovýchodem (cca 0,3°), nedaleko pozorovatelná i Venuše
• 5. dubna – úzký měsíční srpek poblíž Aldebaranu z Býka na večerním nebi
• 9. dubna – dorůstající Měsíc poblíž Polluxe z Blíženců na noční obloze
• 12. dubna – Měsíc poblíž Regula ze Lva na nočním nebi
• 16. dubna – téměř úplňkový Měsíc poblíž Spicy z Panny na noční obloze
• 20. dubna – ubývající Měsíc poblíž Antara ze Štíra na ranním nebi
• 22. dubna – v noci nastává maximum meteorického roje Lyrid
• 24. až 27. dubna – mimořádně hezké seskupení ubývajícího Měsíce, Saturnu, Marsu, Venuše a Jupitera na ranní obloze nízko nad jiho­východem; v jednotlivých dnech Měsíc postupně projde kolem uvedených planet: 25. 4. u Saturnu, 26. 4. u Marsu a 27. 4. u Venuše s Jupiterem 
• 29. dubna – Merkur v největší východní elongaci, cca 21° od Slunce
• 29. dubna až 1. května – Merkur v blízkosti otevřené hvězdokupy Plejády na soumrakovém nebi nízko nad severozápadem (cca 1,5°); s ohledem na světlou oblohu Plejády viditelné pouze v dalekohledu

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Když se v roce 1283 vrátil do země mladý, teprve dvanáctiletý Václav II., obklopili jej důvěrníci a rádci jeho otce v čele z Purkartem z Vimperka a důležitou roli začal u dvora hrát také nový pražský biskup Tobiáš, člen moravského rozrodu Benešoviců.

Předchozí část: Válka a politika: Pán Opavy ve vádě s Falkenštejnem (1)

Podle jediného věrohodnějšího zdroje, který představuje Zbraslavská kronika, se královna Kunhuta Uherská pokusila si Václava po jeho návratu naklonit a usmířit se s ním. Chlapec po určité době podlehl matčiným slovům i stesku a pozval ji do Prahy. Její milenec Záviš z Falkenštejna zatím vyčkával na Moravě, protože si nebyl jist svou situací.

Když se podařilo královně „mateřským lichocením“ a pomocí některých šlechticů, jež ovlivnila, mladého krále uchlácholit, prominul Václav Závišovi jeho prohřešky a pozval jej ke dvoru. Pak Falkenštejn, člověk protřelý a zřejmě do značné míry charismatický, získal Václavovo přátelství a podřídil mladíčka svému vlivu.

Vzestup a pád

Vítkovec okamžitě také jednal ve věci zajištění mocenských pozic u dvora. Provedl krátce po Vánocích 1283 jakýsi palácový převrat a prosadil do nejvyšších úřadů své příbuzné. Zakrátko začalo napětí mezi oběma stranami eskalovat, nakonec ale došlo 24. května 1284 k smíření s tím, že šlechtici z obou stran slíbili Václavovi II. věrnost, osobní závislost, službu, stejně jako zachovávání míru. Závišův vliv u dvora však pokračoval dále, Vítkovec držel vládní otěže fakticky ve svých rukou. 

Na začátku září 1285 ovšem zemřela královna Kunhuta, s níž se Záviš nakonec spojil manželským poutem. Václavův otčím nyní chtěl hledět jen vysoko a začal vyjednávat u uherského dvora v Budíně, kde v klášteře dominikánek pobývala již nemladá sestra krále Ladislava IV. Kumána Alžběta, žena nepříliš valné pověsti. Na konci března 1288 se pak v Uhrách slavila svatba Záviše, který se vydával za opavského knížete, a princezny, zběhlé jeptišky, již si odvezl v létě do východních Čech na hrad Svojanov, kde se oddávali lásky hrám. Vůbec celá Závišova výprava do Uher svědčí více o jeho dobrodružné a ambiciózní povaze i egoismu než o státnické uvážlivosti, s níž se podle některých starších historiků měl snažit o opětovné povznesení českého království.

Někdy na samém konci roku 1288 přijel Záviš na královský dvůr do Prahy oznámit narození syna a zřejmě i pozvat královský pár na křtiny. Avšak Václav II. se tajně dohodl s předními šlechtici, kterým připomněl jejich slib římskému králi Rudolfovi, že ho pomohou zbavit Závišovy osoby. Když se Falkenštejn vracel z města na Hrad, byl v přízemí věže sousedící s královským palácem zajat dvanácti ozbrojenými urozenci a uvržen do věže při vnitřní bráně, snad dokonce v řetězech. 

Zrádce v řetězech

Závišovi příbuzní byli postupně zbaveni vysokých hodností a v krátkosti vystoupili proti králi v ozbrojeném odporu. Nešlo zřejmě o celý rozrod Vítkovců, hlavními nositeli vzdoru byli Závišův bratr Vítek z Krumlova a Hluboké a švagr Hroznata z Úžic a jeho synové. Jejich hněv se obrátil hlavně proti biskupu Tobiášovi, v němž spatřovali zřejmě hlavního podněcovatele králova postupu. Vyplenili mu městečko Pelhřimov a další statky a zajali jeho bratra Čeňka z Kamenice. Povstání doutnalo po celý rok 1289, Václav neměl evidentně dost sil se s ním vypořádat.

Situace se změnila na jaře 1290, kdy do Prahy dospěl nevelký, ale zato silný kontingent bojovníků od krále Rudolfa. V létě pak začalo tažení proti pevnostem Závišových příbuzných a měl to být sám Václavův tchán, kdo navrhl, aby Záviše, jehož mezitím odsoudil pro zradu zemský soud, vodili od hradu ke hradu jeho straníků a vyhrožovali jeho smrtí. Pevnosti tak padaly jedna po druhé. Byly obsazeny Budějovice a začalo se s obléháním Hluboké, kterou držel Vítek z Krumlova.

Český král mezitím odjel ke svému tchánovi do Erfurtu a velením byl pověřen jeho nevlastní bratr, vévoda Mikuláš. Ten získal moc nad Závišovým životem a smrtí. Vězni bylo nyní zřejmé, že se blíží konec, protože Vítek odmítl hrad vydat. Nechal si proto podle kronikáře Otokara Štýrského přivolat kněze, kterému se vyzpovídal. Vzletnou řečí měl pak oslovit přítomné pány, postěžovat si na svůj osud a varovat je před králem. Vévoda ale jeho řeč přerušil a nechal jej stít. Došlo k tomu 24. srpna 1290, jeho tělo bylo pohřbeno ve vyšebrodském klášteře.

Oko za oko

Hradní posádka prý nechtěla zprvu věřit, že popraveným byl Záviš, a proto vyslala jakousi ženu, která totožnost mrtvého potvrdila. Když se tak stalo, nechal Vítek v odvetu ihned setnout zajatého Čeňka z Kamenice. Žena přinesla zároveň zdrceným obhájcům návrh, podle nějž jim král nabídl prominutí vin, když mu budou holdovat a Vítek odejde navždy ze země. K tomu dostali sedmidenní lhůtu. Vítek nakonec opustil hrad a zemi. Uchýlil se do Vídně, pak do Uher, kde také zemřel.

TIP: Plody zakázané lásky: Jak se žilo přemyslovským levobočkům

Epilog představuje Václavovo tažení do Polska v roce 1300, během nějž byl korunován polským králem. V jakési tvrzi tam zajal další Závišovy bratry a příbuzné a nechal je popravit. Do konfliktu se ale dostal i s nevlastním bratrem Mikulášem, jemuž odňal otcovské Opavsko, kam se levoboček už nikdy nevrátil. Zemřel v Brně roku 1318, to však byl již 13 roků mrtev i sám Václav II., poslední velký Přemyslovec.

Německá armáda prováděla za první světové války experimenty s montáží běžných polních děl na nové lafety s vyšším rozsahem náměru, ale zásahy představovaly spíš otázku velkého štěstí, jelikož úsťová rychlost těchto děl byla prostě příliš nízká na to, aby se dalo efektivně mířit. Navíc neustále rostly výkony letadel, která létala rychleji a ve větších výškách, takže logicky rostly i požadavky na protiletadlové kanony.

Image

Čtěte také

Zrození legendy dvou světových válek: Protiletadlové kanony K-Zugflak (1)

Němci sice používali Kruppova děla ráže 77 mm vytvořená proti balonům a vznikaly i nové kanony této ráže včetně (tehdy velmi progresivních) samohybných verzí na podvozcích automobilů, ale ani to nestačilo. Němci vnímali jako vážný problém přibývající nálety britských těžkých bombardérů, z nichž některé se pohybovaly ve výškách prakticky na hranici dostřelu německých kanonů; o šanci na zásah nemluvě.

Bratři jiných ráží

Mezi nepočetné výjimky ale náležely právě původně námořní kanony kalibru 88 mm, které to dokázaly, a proto vzbudily zájem německé generality. Zbraně se jevily jako dobrý základ, zásadní nevýhodu však představovala montáž na statických lafetách, které neumožňovaly rychlou změnu pozice. Armáda požádala zbrojovky o nová protiletadlová děla, ale s tím, že mají být (pokud možno) mobilní. Hmotnost těchto zbraní sice nedovolovala montáž na nákladní automobily, která se uplatňovala u 77mm kanonů, nabízelo se však řešení ve formě tažených přívěsů, případně také železničních vagonů.

Vývojové projekty se rozběhly u dvou největších výrobců výzbroje vilémovské armády (Krupp a Rheinmetall – znám též pod jménem Ehrhardt). Armáda tak dostala dvě sady návrhů, z nichž ta od společnosti Rheinmetall obsahovala kanony ráže 88 a 105 mm, kdežto Krupp přidal ještě projekt 80mm děla.

Omezený počet stopětek

Generálové v každém případě podpořili všechny návrhy, a tak se vyvíjelo celkem pět různých, byť technicky velmi podobných zbraní. Kanony se nalézaly na křížových lafetách se čtyřkolovými podvozky, jež byly optimalizovány pro motorovou trakci. Krupp použil u svého přívěsu masivní kovová kola, kdežto Rheinmetall sáhl ke kolům s pneumatikami. Kanony kalibru 105 mm se vyráběly také v dalších verzích, jelikož obě firmy dodávaly i stacionární zbraně a Rheinmetall navíc i dělo na železničním podvozku.

Zbraň ráže 105mm se však příliš neosvědčila, neboť bez lafety vážila kolem čtyř tun a každý náboj pak 25 kg, což velmi komplikovalo přesuny a obsluhu. Nakonec proto obě německé zbrojovky během první světové války vyrobily jenom něco přes čtyřicet protiletadlových kanonů ráže 105 mm, které sloužily pro střežení některých strategicky důležitých objektů v týlu. Mezi takto chráněné objekty příznačně patřily i areály samotných zbrojovek.

Označení pro pokusnou službu

Jako optimální se ale nejevily ani kanony ráže 80 mm, kterých firma Krupp postavila 78 kusů. Sice nabízely dobrou pohyblivost i snadnou obsluhu, ovšem balistické výkony nepostačovaly, takže generálové a představitelé obou zbrojařských korporací dospěli ke shodnému názoru, že cestu vpřed a správný kompromis reprezentuje protiletadlový kanon ráže 88 mm. V roce 1916 se proto definitivně rozhodlo o preferenci tohoto kalibru a do arzenálu císařské armády byla o rok později zavedena zbraň s názvem 8,8-cm K-Zugflak L/45. Termín „Zugflak“ uváděl, že jde o tažený protiletadlový kanon (Zugflugabwehrkanone) a písmeno K upřesňovalo určení pro motorovou trakci (Kraft).

Označení neobsahovalo rok vstupu do výzbroje, protože se zdá, že se nejednalo o definitivní přijetí do řadové služby, nýbrž spíše o službu pokusnou. O tom ostatně svědčí i skutečnost, že pod uvedeným označením figurovaly hned dva odlišné, ačkoli podobné, typy od konkurenčních firem. Německá armáda patrně chtěla oba nejprve prověřit, aby si pak vybrala jeden definitivní, jenž by dostal označení včetně roku oficiálního vstupu do služby. Některé zdroje sice používají názvy Flak 16 či Flak 17, jenže dobové německé dokumenty takové termíny neznají. Jedná se zřejmě o označení vzniklá až po válce, kdy je užívali zástupci vítězných velmocí a snad také německý Reichswehr, ale během první světové války byly kanony známy skutečně jenom jako K-Zugflak.

Tiberius Julius Caesar Augustus byl v pořadí druhým císařem říše římské. Působil až nebývale „normálně“ a vlastně docela schopně. Zvlášť když přihlédneme k tomu, že jeho přímým nástupcem byl Caligula a na trůnu impéria se dalších stoletích usadilo nemálo svérázných tyranů, diktátorů a šílenců. 

Tiberius měl přirozený talent vojevůdce i dobrého manažera. Za třiadvacet let vlády zbrzdil tempo výbojů a soustředil se na upevnění hranic. Zavedl sérii hospodářských reforem, naplnil pokladnice, vedl si poměrně svědomitě. Škoda, že v dobových pamětech téměř zapadá zpráva o počinu, kterým se od svých předchůdců i následovníků odlišil. Tiberius se totiž nevědomky zapsal do dějin kriminologie, jako velmi bystrý vyšetřovatel. 

Nehoda, nebo zločin?

Není zločinu bez oběti, a ta nechybí ani v případu, který se udál někdy roku 24. Je jí Apronia, mladá a podle všeho velmi pohledná žena. Jednoho rána ji nalezli zcela bez života na kamenné dlažbě přímo pod oknem její ložnice. Pád z takové výšky musel být jistě smrtící, ale co přesně ho způsobilo, už zůstávalo poněkud nejisté. Světlo poznání do toho jistě mohl vnést manžel krásné Apronie, prétor Marcus Plautius Silvanus. Tou dobou tvrdě spal v manželském loži, vlastně jen pár kroků od místa nehody. Mohl být korunním svědkem, ale zrovna tak hlavním podezřelým. Jenže to by v Římě musela působit nějaká policie či vyšetřovatelé. Taková funkce nebo profese tu ale tehdy vůbec neexistovala.

Na vlastní pěst

Římané totiž ostře oddělovali vnímání věcí soukromých od věcí veřejných. Zkažený chléb nebo smrduté ryby na tržišti? To byl problém všech, stejně jako nepořádek na ulicích nebo přeplněné městské toalety. Ale do cizích zavražděných manželek, otrávených mužů nebo probodnutých levobočků, do dění za dveřmi domů a paláců nikomu z poctivých lidí nic nebylo. Ani vláda a senát do takového činu neměla z moci své funkce co intervenovat. Pokud byla Apronia skutečně zavražděna, bylo úkolem jejího ochránce – manžela – zjednat osobně nápravu. V praxi to znamenalo vypátrat na vlastní pěst viníka, najít příslušného žalobce (nebo se jím stát), a smluvit stání u veřejného soudu. Pokud tedy nechtěla rodina obviněného vyplatit příslušnou kompenzaci. 

Zábava z nudy

Nedá se rozhodně říct, že to by Silvanus s iniciativou přeháněl. Snad sázel na to, že jemu coby prétorovi, jednomu z nejvyšších úředníků říše, to nikdo nevytkne. Evidentně ale pozapomněl na to, čí vlastně byla Apronie dcera. Což byla kritická chyba. Její otec, Lucius Apronius, totiž ani na moment nevěřil v nějakou nešťastnou náhodu. Asi o vztahu Apronie a Silvana věděl svoje. Hodí se zmínit, že pokud byl Silvanus jedním z nejvyšších úředníků říše, Apronius patřil k těm úplně na samém vrcholu. Konzul, ověnčený čestnými tituly a hodnostmi, včetně vyznamenání ornamenta triumphalia, potlačoval povstání v Dalmácii a válčil v Germánii a Frísii. Po všech stránkách platil za muže, kterého si vážil senát i Řím. A byl zadobře i s císařem. 

Byl to nakonec Lucius Apronius, který se vydal za Silvanem, aby ho vyzpovídal ohledně okolností skonu své dcery. A narazil prý jen na samé hrubosti a neuctivosti: Silvanus prý tvrdě spal a o ničem neví. Jeho žena nejspíš spáchala sebevraždu. Hotovo. Dále už jen nabídl blíže nespecifikovanou sumu jako formální vyrovnání za ztrátu blízké osoby. Nevíme, kolik to bylo, ale Apronius se nabídkou cítil být uražen. Žádal spravedlnost. A uměl si pomoci kontakty na nejvyšších místech. Vydal se za Tiberiem, který se nejspíš zrovna náramně nudil. Právě jeho majestát pak vedl k rozřešení celé detektivky. 

Pikantní detektivka

Rozhodně totiž nebývalo zvykem, že by „vláda“, tedy císař v doprovodu své stráže, někdy vpadl do domu svobodného římského občana. Tiberius tak ale učinil a podrobil Marka Silvana „výslechu“. Jeho nesouvislé a vzájemně si odporující odpovědi císaře neuspokojily. Zcela proti zvyklostem se rozhodl pro obhlídku místa činu. V ložnici zaznamenal „nelad a nepořádek“ – snad stopy zápasu. Z toho císař vyvodil důkaz a definitivní podezření. Předložil své závěry Senátu, jež bídného vraha odsoudil k trestu smrti. Matka odsouzeného prý využila svého vlivu, aby do jeho cely propašovala dýku. Silvanus si tak mohl vzít život bez veřejné hanby. Při pokusu ale selhal a žíly mu nakonec musel podřezat otrok.

TIP: Řím v zajetí plamenů: Zapálil legendární město skutečně císař Nero?

Císař Tiberius si nicméně mohl připsat první čárku za vyřešený kriminální případ. Že přitom pracoval s výpověďmi svědků, křížovým výslechem hlavního podezřelého a obhlídkou místa činu, tedy skutečně „moderními vyšetřovacími metodami“, si nejspíš neuvědomoval. Jeho úspěchu nahrálo i to, že pachatel si byl natolik jist svou nedotknutelností, že se ani nepokoušel po činu zahladit stopy na místě vraždy. A přitom jen stačilo uklidit. To, že by vám v Římě na vrata domu zabušil císař s gardou ozbrojenců a domáhal se prohlídky, bylo totiž skutečně nebývalé. Jenže císař Tiberius už takový byl. Historie na něj vzpomíná jako na trochu mrzoutského, ale výkonného vladaře, reformátora a znalce práva. 

„Sociální síť pro smutné. Sdílejte své smutné fotky, ukažte to svým smutným přátelům, buďte smutní dohromady,“ píše se na přihlašovací stránce Grustnogramu. Nepřihlášení návštěvníci si mohou prohlédnout plánovanou podobu aplikace, která se příliš neliší od instagramu – až na pochmurnou barevnou škálu a ikonku zlomeného srdce, jež nahradilo jásavější srdíčko originálu. Tvůrci černobílé, melancholické alternativy populární americké platformy pro sdílení fotografií a videí ji chtějí spustit už tento týden.

Sociální síť pro smutné

Instagram, který provozuje americká společnost Meta Platforms, je v Rusku nedostupný od poloviny tohoto měsíce. Omezení ruský cenzurní úřad Roskomnadzor, který podobně zakročil i proti Facebooku nebo Twitteru, nejprve zdůvodnil šířením obsahu s nenávistnými projevy vůči ruským občanům.

O týden později ruský soud označil společnost Meta za „extremistickou organizaci“. Firma předtím uvedla, že umožní uživatelům sociálních médií na Ukrajině zveřejňovat zprávy vyzývající k násilí proti ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi i proti ruským vojákům, které Moskva 24. února vyslala napadnout Ukrajinu.

TIP: V Rusku vzniká alternativa k Instagramu, bude se jmenovat Rossgram

Podle Instagramu zablokování platformy v Rusku zasáhlo 80 milionů uživatelů. Někteří lidé se k němu i dál připojují pomocí virtuální privátní sítě (VPN), přesto se v zemi objevilo několik alternativ domácí výroby.

„Vytvořili jsme Grustnogram, abychom společně truchlili (za odchodem některých služeb) a vzájemně se podpořili,“ prohlásil Afiša Daily Alexandr Tokarev, jeden ze zakladatelů Grustnogramu. Na vývoji aplikace se podle něj podílejí čtyři lidé, objevit by se do konce tohoto týdne měla na Google Play, později i na App Store.

Dávno předtím, než se vlády nad dnešním Peru chopili Inkové, vybudovala v této oblasti světa málo známá civilizace, pojmenovaná podle dvou řek Casma a Sechín, podivuhodný astronomický komplex, který je nejstarší solární observatoří na území amerických kontinentů. Tento komplex, známý jako Třináct věží v Chankillo, se v loňském roce dostal na seznam památek Světového dědictví UNESCO.

Komplex Třináct věží, který se nachází v pobřežních pustinách Peru, je podle hodnocení UNESCO: „Mistrovské dílo kreativního lidského ducha.“ Zahrnuje prvky, které se nenacházejí nikde jinde na světě. Prehistorická observatoř se třinácti kamennými věžemi v jedné řadě vznikla asi před 2 300 lety. Opuštěna byla v 1. století našeho letopočtu a podle všeho během násilného konfliktu.

Kalendář ze 13 kamenných věží

To, co na první pohled vypadá jako nedokončená pevnost, je ve skutečnosti velmi důmyslnou a promyšlenou stavbou. Pozorovatel, který se nachází ve stanoveném východní či západním bodu před Třinácti věžemi, dokáže při východu nebo západu Slunce určit, jaký je den v roce, s pozoruhodnou přesností na dva či tři dny. Například, při letním slunovratu vychází Slunce vpravo od věže nacházející se nejvíce napravo. Při zimním slunovratu vychází Slunce vlevo od věže, která se nachází nejvíce vlevo. 

TIP: 1000 let stará zlatá maska z Peru ukrývala krvavé tajemství

Archeologové se domnívají, že podobně jako v případě Inků o zhruba tisíc let později, i kultura Casma-Sechín uctívala Slunce jako božstvo a astronomická pozorování u nich splývala s rituály. Potvrzují to podle nich schodiště, která vedou ke každé ze třinácti věží. „Komplex Chankillo je svědectvím vyvrcholení dlouhé evoluce astronomických praktik v údolí řeky Casma,“ uvádí v hodnocení zástupci UNESCO.