Gentlemani na talíři

Kdy: rok 1845
Kdo přežil: nikdo ze 128 mužů

V roce 1845 vyrazila z Londýna expedice 128 mužů v čele se sirem Johnem Franklinem s cílem objevit severozápadní cestu z Evropy do Asie. Vezli s sebou přitom i zásoby jídla na pět let. Velmi populární výpravu provázela velká publicita a veřejnost měla zpočátku k dispozici spoustu informací. Dva roky po odjezdu však už od Franklina a jeho mužů nepřicházely žádné zprávy. V roce 1848 se je proto vydala hledat první záchranná expedice a v následujících letech několik dalších. Nalezené stopy ovšem poskytovaly jen kusé svědectví.

Až roku 1854 potkali členové záchranného týmu několik Eskymáků, kteří jim popsali, jak od nich v roce 1850 asi čtyřicítka velmi zbědovaných bílých mužů kupovala tulení maso. Později téhož roku pak Eskymáci nalezli ostatky zhruba třiceti osob a tvrdili, že podle jejich stavu a obsahu konvic, které se nacházely v tábořišti, se na sobě členové Franklinova týmu bezpochyby dopustili kanibalismu.

Zmíněné zprávy tehdejší viktoriánskou Británii naprosto šokovaly a veřejnost je přijímala jen se značnou nedůvěrou. Postupně se našly hroby prvních zemřelých členů výpravy, v roce 1859 pak i těla, o nichž se zmiňovali Eskymáci. Výzkumy v pozdějších letech potvrdily, že aby si zachovali naději na záchranu, pojídali poslední vyčerpaní objevitelé ostatky svých mrtvých druhů. Za skonem všech statečných mužů stála nejen nesmírná náročnost celého podniku a následné vysílení, ale také otrava z jídla, které v důsledku uchovávání v konzervách obsahovalo obrovské množství olova.

Vrah, nebo „jen“ lidožrout?

Kdy a kde: USA, Colorado, 1874
Dnešní pohled: dodnes nevíme, zda byl Packer také úkladným vrahem

I příběh Alfreda Packera je spojen s hlubokými závějemi sněhu. Tento veterán z americké občanské války se v únoru 1874 vydal s dalšími pěti muži z tábora v Coloradu hledat zlato do Breckenridgeských hor. O dva měsíce později se vysílený Packer vpotácel do jiného tábora sám. Tvrdil, že skupinu zastihla sněhová bouře, a když vyrazili do lesů hledat potravu, jeden druhému se ztratili. Jeho popis nezněl věrohodně a zlatokop nakonec připustil, že když první člen skupiny zemřel, snědli jeho ostatky. Z dalších čtyř jeho druhů prý tři podlehli vysílení a jednoho sám Packer zabil v sebeobraně. Jenže v srpnu téhož roku byl nalezen jejich zlatokopecký tábor a ukázalo se, že muži nezemřeli vysílením, ale že je někdo násilím sprovodil ze světa.

Packer skončil za mřížemi káznice, nicméně se mu podařilo utéct a na dalších devět let se po něm slehla zem. Když jej nakonec dopadli, změnil výpověď: tvrdil, že jeden z mužů zabil ostatní tři a on sám zmíněného vraha usmrtil v sebeobraně. Přiznal, že když na dva měsíce uvízl v horách, stalo se jeho jedinou potravou maso mrtvých druhů. Nejprve ho odsoudili k smrti a později mu trest změnili na čtyřicet roků ve vězení, kde nakonec strávil patnáct let. Po propuštění v roce 1901 se prý stal vegetariánem a až do svého skonu o šest let později trval na tom, že je nevinný.

Cesta za lepším životem

Kdy: druhá polovina října 2008
Kdo přežil: čtyři lidé z 33

Většina známých případů kanibalismu se vztahuje k minulosti, což ovšem neznamená, že dnes už k ničemu podobnému nedochází. Potvrzuje to případ z roku 2008, kdy se skupina 33 lidí z Dominikánské republiky vydala na plavbu za lepším životem. Za cestu do 260 kilometrů vzdáleného Portorika zaplatili někteří uprchlíci až 1 800 dolarů. Obyčejný rybářský člun ovšem nebyl zárukou úspěšného přistání – po pouhém dni na moři se mu porouchaly motory.

TIP: Peklo v Andách: Letecká havárie uruguayských ragbistů

Lidé na palubě se nedokázali dohodnout, zda se pokusí plout dál, nebo se vrátí. Kapitán chtěl cestu dokončit, ale dalších šest dní je nekontrolovaně unášely proudy. Pak zemřel první z mořeplavců a další noci zmizel i kapitán. Možná jej hodil přes palubu někdo ze zoufalých cestujících, snad se sám pokusil plavat pro pomoc. Situace na člunu byla katastrofální. Lidé umírali každý den, takže po dvou týdnech zbyli už jen čtyři – a ti se rozhodli, že naporcují na malé kousky ostatky posledního nebožtíka a snědí je. Už následujícího dne je ovšem zachránila pobřežní hlídka USA. Jeden z mužů později prohlásil, že lidské maso se hodně podobalo hovězímu. 

V roce 2003 se vědci z Projektu lidského genomu (Human Genome Project) zapsali do dějin, když se jim podařilo přečíst 92 procent lidského genomu. Od té doby se téměř dvě desetiletí snažili rozluštit zbývajících osm procent. Nyní badatelé oznámili, že se jim to podařilo.

Výzkum publikovaný ve čtvrtek mezinárodním vědeckým konsorciem T2T v časopisu Science dodává do dříve přečtené DNA dalších 400 milionů písmen. Přečtení zbývajících osmi procent lidského genomu trápilo vědce dlouhá léta kvůli své složitosti. Průlom umožnila až kombinace dvou nových metod sekvenování, z nichž jedna dokáže s určitou mírou chybovosti přečíst milion písmen DNA najednou, druhá jich sice přečte „pouze“ 20 000 v kuse, ovšem s přesností 99,9 procenta.

Lidské puzzle

Sekvenování DNA je jako skládání puzzle, líčí vedoucí výzkumu Evan Eichler z americké Washingtonské univerzity. Vědci musí DNA nejprve rozdělit na menší části a poté je pomocí takzvaných sekvenátorů poskládat ve správném pořadí. Dosavadní nástroje dokázaly najednou sekvenovat pouze malé úseky DNA. U skládačky o 10 000 dílcích je obtížné složit malé, často se opakující a na první pohled shodné dílky ve správném pořadí. Když je ale dílků pouze 500, jde to mnohem snáze.

Nová zjištění by mohla být nápomocná v medicíně. „Až si někdo v budoucnu nechá přečíst svůj genom, budeme schopni identifikovat všechny varianty v jeho DNA a využít tyto informace k lepšímu řízení jeho zdravotní péče,“ uvedl podle deníku The Guardian Adam Phillippy z Národního institutu pro výzkum lidského genomu v americkém Marylandu. „Skutečné dokončení sekvence lidského genomu bylo jako nasadit si nové brýle. Nyní, když vše vidíme jasně, jsme o krok blíže k pochopení toho, co to všechno znamená,“ dodal.

TIP: Tajemství čtyřlístku: Jeho DNA je složitější než ta lidská

Vědci budou nyní moci analyzovat i to, jaké genetické odchylky hrají roli při onemocnění. „Ukázalo se, že tyto (dosud nepřečtené) geny jsou nesmírně důležité pro adaptaci,“ uvedl Eichler. „Jsou mezi nimi geny zodpovědné za imunitní reakci, které nám pomáhají přizpůsobit se a přežít infekce, nákazy a viry. Obsahují geny, které jsou velmi důležité z hlediska předvídání reakce na léky,“ dodal.

V roce 2016 představili inženýři společnosti Boston Dynamics čtyřnohého robota jménem Spot. Původní verze počítala s primárním nasazením během pátracích a záchranných misí, které jsou nebezpečné či komplikované pro lidské záchranáře. Od té doby uplynulo šest let a ze Spota se stal opravdový přítel člověka.

Žlutočerní roboti se již objevili na řadě pozoruhodných míst. Pomáhali například na kosmodromu Boca Chica společnosti SpaceX při nehodě s kapalným dusíkem nebo při mapování radioaktivního záření v Černobylské jaderné elektrárně.

Robotický strážce Pompejí

Přednosti tohoto robota zaujaly vedení Archeologického parku Pompeje. Rozhodli se pověřit Spota hlídáním slavné a nesmírně cenné archeologické lokality planetárního významu.

Pompeje jsou totiž cílem řady ilegálních aktivit. Zaměřují se na ně vykradači památek, kteří v zde hloubí tunely pochybné konstrukce. Pohyb v těchto tunelech je pro lidi velice riskantní, ovšem drsný robotický pes by si v těchto místech měl snadno poradit. Spot je již na místě a účastní se úvodních testů. 

TIP: Robopasáček: Čtyřnozí roboti Spot dostali dálkové ovládání a mohou pást ovce

V Pompejích souběžně probíhají experimenty s jiným technologickým zázrakem – létajícím laserovým skenerem Leica BLK2FLY, speciálním dronem, který autonomně pořizuje 3D snímky prostředí. Robopes Spot může v Pompejích využívat vlastní autonomní laserový skener, nicméně počítá se i spoluprací s tímto létajícím parťákem.

O hvězdách se dlouho soudilo, že jde jen o statická světla na nebeské klenbě. Roku 1717 porovnával Edmund Halley skutečné polohy stálic se starověkým Hipparchovým katalogem a zjistil, že některé z nich – konkrétně Aldebaran, Sirius, Arcturus a Betelgeuze – se nenacházejí v zaznamenané pozici. Bylo jasné, že hvězdy musejí vykazovat paralaktický posun, stejně jako Slunce či planety. Vzdálenosti hvězd však překonávaly jakékoliv rozumné představy a měřit jejich paralaxy se nedařilo. V té době činila přesnost měření přibližně deset obloukových vteřin, což je sice nesmírně málo, přesto se žádná stálice nenachází tak blízko, aby vykazovala podobný paralaktický posun. 

Předchozí část: Jak se měří nekonečno: Dějiny měření vzdáleností vesmíru

Úspěch přišel až v 19. století, kdy tři vědci nezávisle na sobě měřili paralaxy jasných hvězd: Předpokládalo se, že zmíněné objekty leží blízko, a tudíž budou mít relativně velký paralaktický posun. Jako první uspěl ředitel observatoře v Königsbergu Friedrich Bessel, který roku 1838 určil paralaxu hvězdy 61 Cygni jako 0,314″, což odpovídá 10,4 světelného roku (ly). Krátce poté zveřejnili své výsledky u jiných stálic také Thomas Henderson a Friedrich Struve. 

Každopádně se ukázalo, že žádná hvězda neleží tak blízko, aby měla větší paralaxu než 1″ – jinými slovy není blíž než jeden parsek (pc). Dnes považujeme za naši nejbližší hvězdnou sousedku po Slunci velmi slabou Proximu Centauri, vzdálenou 4,22 ly neboli 1,3 pc. Moderní družice pak dokážou měřit paralaxy s přesností 0,001″. V každém případě se i ty nejbližší stálice nacházejí nesmírně daleko: K planetám či kometám se prostřednictvím nepilotovaných sond dostaneme již vcelku běžně, ovšem jakákoliv cesta k jiné hvězdě je zatím naprosto nemyslitelná. 

Objevitelka cefeid

Henrietta Leavittová pracovala na observatoři Harvardovy univerzity: Původně jako administrativní pracovnice přepisovala dlouhé a nudné tabulky o pozorovaných hvězdách, jelikož na konci 19. století ženy stále ještě nemohly být plnohodnotnými členkami akademických obcí. Leavittová však měla štěstí – jejího nadání a píle si všiml tehdejší ředitel observatoře Edward Pickering a podpořil ji v dalším studiu.

Když později zkoumala fotografie Malého Magellanova oblaku, objevila na nich řadu proměnných hvězd (tzv. cefeid), které s časem mění svou velikost a jasnost – jinými slovy pulzují. Následně se jí podařilo zjistit, že perioda pulzů dané cefeidy přímo závisí na jejím zářivém výkonu. Tato skutečnost se pak stala základem dalšího postupu v měření kosmických vzdáleností. 

Periodu pulzací, která určuje skutečný zářivý výkon hvězdy, dokážou astronomové změřit poměrně snadno. Dále je nutné změřit i zdánlivý zářivý výkon – tedy jak zářivá se nám hvězda jeví s ohledem na vzdálenost. A protože víme, že se vzdáleností zdánlivý světelný výkon klesá podle jednoduchého a známého vzorce, můžeme odvodit skutečnou vzdálenost dané cefeidy. Ovšem jen relativně: K získání absolutní hodnoty potřebujeme stanovit vzdálenost alespoň jedné cefeidy jinou metodou, například pomocí její paralaxy – a to se časem samozřejmě povedlo. 

Postupně se pak ukázalo, že cefeid existuje více typů a že při měření zdánlivých jasností musíme počítat například s mračny plynů. Proto se v průběhu 20. století jejich vzdálenosti vícekrát přepočítávaly. Ani cefeidy však nepředstavují univerzální měřicí nástroj.

Zářící supernovy 

Pro měření velkých vzdáleností využívají astronomové také výbuchy hvězd – tzv. supernovy. Konkrétně se jedná o supernovy typu Ia vznikající v soustavě bílého trpaslíka a hvězdy, z níž bílý trpaslík „odsává“ hmotu svou gravitací. Jakmile pak překročí tzv. Chandrasekharovu mez, přestane být stabilní a exploduje. Supernova je poté viditelná i na vzdálenost několika miliard světelných let. 

Protože zmíněné supernovy vznikají naprosto totožným mechanismem (hvězda vybuchne, jakmile překročí přesně danou mez stability), měly by mít také stejné parametry, zejména pokud jde o svítivost. Moderní výzkumy ukazují, že tomu tak zcela není, pro zjednodušení však budeme počítat přibližně se stejnou svítivostí. A pak platí totéž jako pro cefeidy: Jestliže je skutečný zářivý výkon identický, můžeme určit vzdálenost tím, že změříme jejich zdánlivý zářivý výkon. A opět jde o vzdálenost relativní, takže musíme stanovit vzdálenost alespoň jedné supernovy jinou metodou, například pomocí cefeid. 

Hubbleova konstanta

Ve 20. a 30. letech vznikly základy teorie, která může rovněž pomoct při určování vzdáleností v kosmu. Měření spekter vesmírných objektů se provádělo již poměrně dlouho a sloužilo zejména k chemické analýze hvězd na dálku. Takto se na Slunci podařilo objevit nový prvek, a protože se předpokládalo, že se vyskytuje pouze na naší hvězdě, dostal název helium.

Astronom Vesto Slipher si zase jako první všiml, že spektrum některých objektů vykazuje jistý posun. Dnes tento jev nazýváme rudý posuv, protože je spektrum posunuto směrem k červené části, a tehdy to mohlo znamenat jediné – tyto objekty se od nás vzdalují.

TIP: Poselství světla: Co dokážou astronomové vyčíst z různých částí světelného spektra?

Později například Edwin Hubble a Milton Humason odhalili úměrnost: Čím rychleji se objekt vzdaluje, tím dál se nachází. Konstanta této úměrnosti dnes nese Hubbleovo jméno a s její znalostí jsme schopni změřit posun spektra, odvodit z něj rychlost vzdalování a přímým dosazením do vzorce zjistit vzdálenost. I zde však narážíme na několik „ale“: Zaprvé je velmi obtížné pořídit a změřit spektrum vzdáleného objektu. Dále potřebujeme, stejně jako u předchozích metod, určit alespoň jednu vzdálenost jiným způsobem. A v neposlední řadě je složité změřit samotnou Hubbleovu konstantu – o její velikost se dlouhá desetiletí vedly spory, přičemž dodnes neznáme její zcela exaktní hodnotu. 

Na dlouhé cestě

Měření ve vesmíru nebylo, není a nikdy nebude snadné. Ani v budoucnosti možná nezvládneme měřit větší vzdálenosti jakkoliv přímo a zůstaneme odkázáni na nepřímé metody, které navíc kaskádovitě stoupají od Sluneční soustavy až po ty největší vesmírné škály. Chyba na nižších stupních se pak na větších vzdálenostech logicky projeví násobně. Přesto dnes známe základní rozměrové uspořádání našeho kosmu – a to není tak málo. 

Třetí říše začala na projektech těžkých tanků pracovat ještě před vypuknutím války, zato američtí generálové se strojům této kategorie dlouho bránili. Doktrína „strýčka Sama“ se soustředila na lehké průzkumné typy jako M3 Stuart a střední obrněnce v čele se shermany. Ty měly podporovat pěchotu a prohlubovat průlomy, zatímco úkol bojovat s panzery připadl stíhačům tanků, protitankovým kanonům a letectvu. Změnu v myšlení způsobily až střety se stroji PzKpfw VI Tiger, které roku 1942 vyústily v zahájení vývoje typu M26 Pershing. 

Těžká váha z USA

Práce se protahovaly a teprve začátkem roku 1944 se zrodila varianta T26E3, která víceméně odpovídala sériovému provedení. Obrněnec vážil 41,7 tuny a parametry jej předurčovaly k úspěšným soubojům s kterýmkoliv strojem Panzerwaffe. Kanon M3 ráže 90 mm se mohl směle měřit s 88mm dělem tigeru a na rozdíl od něj disponoval gyrostabilizátorem, který umožňoval vést přesnou palbu i za jízdy. Tank (nazvaný po slavném generálovi z první světové války) těžil také z velmi dobré ochrany. Korba ze svařovaných plechů měla po stranách tloušťku 51–76 mm a na čele 102 mm. Věž z boků chránilo 76 mm oceli a zepředu opět 102 mm.

M-26 Pershing poblíž německého Vettweiss v březnu 1945. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Na frontu se pershing dostal vlastně ještě před rozběhnutím sériové produkce. Polovina z první čtyřicítky postavených T26E3 putovala do Fort Knoxu, kde měl typ absolvovat oficiální schvalovací proceduru (jež vyústila v přeznačení na M26). Druhá dvacítka zamířila v lednu 1945 do Evropy, aby prošla bojovým křtem. Zároveň se za oceán vydala skupina armádních techniků, vývojářů a vědců pod velením generálmajora Gladeona Barnese, která měla osádkám poskytovat technickou i metodickou podporu.

Po vyložení v Antverpách umístili logistici pershingy na speciální transportéry a převezli je do Cách. Tam na ně čekaly osádky vybrané z personálu 3. a 9. obrněné divize, které ihned zahájily intenzivní šestidenní výcvik. Tankisté drilovali především přesnou palbu – po seřízení zaměřovačů se učili takřka odstřelovačskému míření na konkrétní místo nepřátelského obrněnce. Zároveň mechanici řešili potíže s kanony, které odstranila instalace úsťových brzd.

Skryté nebezpečí

Bojový křest si pershingy odbyly 25. února 1945 u řeky Rour. Už následující noci se poprvé setkaly s tigery a tento střet pro ně nedopadl dobře. Stroj pojmenovaný Fireball narazil při projíždění Elsdorfem na zátaras, který musel překonat. Jakmile se vyhoupl na barikádu, stal se snadným cílem, protože jeho siluetu ozařoval nedaleký požár. Situaci využila osádka číhajícího PzKpfw VI a z pouhých 100 m v rychlém sledu vypálila tři rány.

První granát probil pancíř v místě spřaženého kulometu a zabil střelce i nabíječe. Druhý zasáhl hlaveň kanonu a poslední urazil poklop kupole. Američané Fireball opravili a za pár dnů se opět ocitl v první linii. Ještě během 26. února také pomstili své padlé, když další T26E3 u Elsdorfu vyřadil jeden tiger a dva PzKpfw IV. Německá šelma padla za oběť zásahu ze vzdálenosti 820 m, kdy protipancéřový náboj s wolframovým jádrem prorazil spodní část štítu kanonu.

Prvotní zhodnocení

Úvodní souboje tedy potvrdily, že pokud není americký stroj zaskočen ze zálohy, dokáže si poradit s kterýmkoliv soupeřem. Jenže právě k takové taktice se němečtí tankisté tváří v tvář materiální převaze nepřítele stále častěji uchylovali. Nejvýkonnější panzery i stíhače tanků vyčkávaly v pečlivě zbudovaných úkrytech, až jim kořist přijede do zaměřovače.

Pak stačilo jen pečlivě zacílit a vypálit, aniž měla oběť šanci zjistit, že se poblíž nachází smrtelné nebezpečí. Právě tímto způsobem Američané ztratili jediný pershing, který se Wehrmachtu podařilo neopravitelně zničit. Tento smutný primát připadl stroji T26E3 s číslem 25, který náležel do roty H v 33. tankovém pluku 3. obrněné divize. 

Úder na Kolín

K přelomové události došlo začátkem března 1945, kdy 1. armáda spustila operaci Lumberjack. Usilovala o dobytí západního břehu Rýna, kde se Američané hodlali zmocnit významných německých měst. Velitel tohoto svazku generálporučík Courtney Hodges věřil, že v případě úspěchu poskytne spojeneckým silám podél toku pevné zázemí, odkud pěší i obrněné svazky povedou další ofenzivy do srdce třetí říše. K hlavním cílům operace patřil i Kolín nad Rýnem, v jehož okolí se rozhořely tuhé boje.

Německá obrana se opírala o linii opevněných protitankových bodů, zálohy sestávaly z útvarů lidových granátníků a tankových jednotek. Ty byly značně oslabeny, protože velká část Panzerwaffe na západní frontě vzala za své při zimní ofenzivě v Ardenách. Osádky i podpůrné jednotky trpěly nedostatkem personálu a mezery vyztužovali instruktoři či studenti vojenských škol. Americká 3. a 9. obrněná divize se naopak nemusely v ničem omezovat – byly na plných stavech a těšily se podpoře artilerie i stíhacích bombardérů.

Třiatřicátý pluk 3. divize měl osudného 6. března k dispozici pět pershingů, které velitelé rozdělili do jednotlivých rot, aby podporovaly standardní shermany. Rota H spadala do úkolového uskupení Hogan a rozkazy jí uložily postupovat k německým pozicím u obce Glesch nedaleko severokolínské čtvrti Niehl. Linie Wehrmachtu se pod tlakem pancéřů začaly brzo hroutit, přesto otřesená Panzerwaffe dokázala pro nepřítele stále připravovat ošklivá překvapení. 

Rána ze zálohy

Tentokrát mělo podobu stíhače tanků Nashorn (Nosorožec) ukrytého za terénní překážkou. Stroj bez otočné věže byl postaven na šasi kombinujícím podvozky tanků PzKpfw III a IV. Měl polovinu váhy pershingu, vysokou siluetu a disponoval slabým pancéřováním o tloušťce 10–30 mm. Tyto parametry však plně odpovídaly taktice jeho nasazení – přesné palbě na dlouhé vzdálenosti, mimo dostřel nepřátelských děl. Výzbroj tvořil 88mm kanon PaK 43/1 L/71 – tedy stejný typ jako u königstigerů. Jeho projektil dokázal ze vzdálenosti jednoho kilometru prorazit 190mm pancíř se sklonem 30°.

Američtí tankisté měli při setkání s nashornem smůlu – šlo totiž o jeden z nejvzácnějších obrněnců na západní frontě. Osádka T26E3 s číslem 25 netušila, že míří do léčky – nikdo z jejích členů „nosorožce“ ani nespatřil. O to větší šok přišel, když kolem 5.30 pershing inkasoval přímý zásah. Příslušníci 2. roty z oddílu schwere Panzerjäger-Abteilung 93 vypálili způsobem, jaký si osvojili v boji proti shermanům.

Šťastný zásah

Mířili na spodní partii čela korby a protipancéřový granát prolétl vyděšenému řidiči mezi nohama. Vzhledem ke vzdálenosti 270 m nebyl pancíř Američanům nic platný. Náboj způsobil požár v bojovém prostoru, který celá osádka kupodivu stihla na poslední chvíli opustit. Plameny se za 10 minut dostaly k zásobě munice a přivedly ji k explozi, po které věž i přední část korby vyhořela. Technici vrak prozkoumali a sdělili nadřízeným, že motorový prostor zůstal nedotčen, jenže oprava by si vyžádala příliš času.

TIP: Stíhač tanků Jadgtiger: Nejtěžší obrněné vozidlo v boji

Důstojníci souhlasili a nechali stroj č. 25 odepsat, načež jej mechanici využili jako zdroj náhradních dílů. Žádný z osmi dalších kusů přidělených ke 3. obrněné divizi se Němcům do konce války nepodařilo vyřadit z boje, ačkoliv dva postihla závada na pohonném ústrojí. Skórující nashorn unikl bez trestu, přesto se osádky T26E3 pomstily – ještě 6. března si nedaleko Kolína připsaly na konto jeden tiger a v Mannheimu zničily PzKpfw IV.

Karibik, kdysi pirátský zlatý důl, se vyčerpal. Španělé tam definitivně ztratili dominantní postavení, konvoje mířící do evropské domoviny notně prořídly a koloniálním úředníkům a obchodníkům se podpora pirátů přestala vyplácet. Jelikož vyschl zdroj glejtů, jež ve jménu britské, francouzské či portugalské koruny umožňovaly soukromým kapitánům „legálně“ přepadávat plavidla nepřátelské mocnosti, stávali se z „poctivých“ korzárů plnokrevní piráti. Brali, kde se dalo, což obratem vyvolávalo hněv dřívějších spojenců. Následovalo zatýkání a veřejné popravy. 

Námořním lupičům tak nezbylo než podnikat daleké cesty napříč Tichým oceánem až k územím, kde se španělské koruně stále ještě dařilo udržovat výnosné kolonie. Galeony naložené zlatem, směřující z Acapulca do Manily na španělských Filipínách, znamenaly velké lákadlo. Již v roce 1684 pronásledovala loď Nicholas manilskou galeonu během plavby ze zmíněného mexického města. O totéž se pokusila o dva roky později loď Cygnet. Ani jedna z nich cíl nedostihla, protože pirátské posádky cestou zdecimovaly kurděje. Část dobrodruhů však přistála na ostrově Guam ve Filipínském moři a odtud nalezla cestu do Indického oceánu. 

Every a jeho Fancy

Zhruba v téže době dorazil do Indického oceánu druhý proud bukanýrů ze západu, podél břehů západní Afriky. Pravděpodobně jako první zvládl podobný podnik Angličan Henry Every, známý též jako Long Ben. Během pouhých dvou let, kdy se pirátství věnoval naplno, se stal legendou a jedním z nejbohatších námořních lupičů v historii. 

Jeho původní mise dobře ilustruje propletené mocenské vztahy v tehdejší Evropě: Coby první důstojník se měl podílet na akci anglických investorů, kteří slíbili zajistit španělský patent na přepadávání francouzských plavidel v Karibiku. Jenže Španělé dokument nedodali a posádka, sedící s rukama v klíně v přístavu La Coruña, neobdržela plat. Následná vzpoura vynesla Everyho do čela coby kapitána – jednoduše ukradl loď, přejmenoval ji z Charlese II. na Fancy a vypravil se s ní na lup i bez požehnání úřadů. 

Na černý kontinent

Every zamířil na západ Afriky. U pobřeží Guineje a Princova ostrova přepadl dvě dánská plavidla, poté obeplul jižní cíp kontinentu, doplnil zásoby na Madagaskaru a vydal se na sever, aby útočil na lodě v Rudém moři. V únoru 1695 vydal deklaraci, v níž se zavázal neohrožovat plavidla pod vlajkou své domoviny. Předpokládal proto, že jej anglická Východoindická společnost, jež měla v té době monopol na obchod ostrovního království se státy východně od mysu Dobré naděje, nechá v klidu.

Everyho Fancy tak útočila hlavně na lodě s poutníky mířícími do Mekky. Záhy se k nim přidala čtyři plavidla původem z amerických kolonií a s malou flotilou se z Everyho stal postrach. V jednom případě se dokonce spojil s dalšími kapitány, načež zdolali dobře střežený indický konvoj 25 lodí napěchovaný zlatem, směřující rovněž do Mekky. Lup měl cenu 600 tisíc liber, což by dnes odpovídalo téměř 2,7 miliardy korun. 

Kromě toho zvládl Every se svými muži vyplenit řadu indických přístavů. Výnosy Východoindické společnosti ohromně poklesly, což z něj učinilo vyvrhele v očích nejmocnější obchodní organizace světa i domovského impéria. Britský parlament ho prohlásil za „nepřítele lidstva“ a následoval hon na jeho hlavu ve všech koutech kolonií. Většina Everyho mužů byla nakonec dopadena, ale on sám zmizel jako pára nad hrncem. O jeho dalším osudu víme pouze tolik, že vstoupil do legend…

Svědectví stříbrných mincí

Odhalit osud piráta, po němž kdysi pátral celý svět, se dost možná podařilo amatérskému archeologovi Jimu Baileymu, který v roce 2014 pomocí detektoru kovů objevil na ostrově Aquidneck vzácnou stříbrnou minci arabského původu. Následný výzkum potvrdil, že se jedná o minci raženou v Jemenu v roce 1693.

TIP: Neuvěřitelné příběhy pirátů: Romantičtí hrdinové, nebo krvelační zločinci?

A jak souvisí nalezená mince s hledaným arcipirátem? Podle části odborníků by mohla pocházet z vyloupené lodi Ganj-i-sawai, jejíž přepadení je připisováno právě Everymu. Mohl Every připlout do Nové Anglie? Materiály, které Bailey od roku 2014 shromáždil ukazují, že nejspíš ano. Podle amatérského archeologa se Every vydával za otrokáře. Dokonce cestou přepadl jiné otrokářské plavidlo a otroky mu uloupil, aby vypadal věrohodně. Dost možná se tak jeden z nejhledanějších zločinců světa dožil pokojného důchodu a usadil se v Nové Anglii. V každém případě si svými činy vydobyl nesmrtelnou slávu.

Mitochondrie jsou buněčné organely, které vznikly z dávných symbiotických bakterií. Fungují jako miniaturní elektrárny, které vyrábějí pro buňku ohromnou spoustu energie spalováním glukózy. To ale zároveň znamená, že když mitochondrie z nějakého důvodu selhávají, přináší to buňkám zásadní problémy, které mohou být fatální pro celé orgány, především pro ty, co jsou náročné na energii, jako je srdce nebo mozek.

Léčba takových stavů bývá svízelná. Slibnou možnost představují transplantace „zdravých“ mitochondrií z fungujících buněk, které nahradí ty poškozené nebo zcela nefunkční. Prozatím jde o experimentální léčbu, jejíž využití je v klinické praxi jen omezené, spíše z praktických důvodů.

Transplantace s nanostříkačkou

Situaci by v dohledné době mohla změnit nová metoda transplantace mitochondrií, kterou nedávno vyvinuli švýcarští odborníci Spolkové vysoké technické školy v Curychu. Jejich metoda je založená na speciální injekční nanostříkačce s laserovým osvětlením, která umožňuje bezpečně manipulovat s jednotlivými organelami uvnitř buněk.

TIP: Našli jsme lék na stáří? DNA mitochondrií v buňkách ovládá stárnutí kůže

Experimenty prokázaly, že tento postup je jen minimálně invazivní a přináší velmi slušné výsledky. Transplantované mitochondrie přežívají ve více než 80 procentech případů. Stejně tak perfektně přežívají buňky. „Tuto proceduru přežívají jak dárcovské, tak i ošetřované buňky, které jsou příjemci transplantovaných mitochondrií,“ uvádí vedoucí výzkumu Christoph Gäbelein.

Novou metodu je možné využít k léčbě poškozených orgánů, které zasáhlo onemocnění nebo třeba poranění. Uplatnit by se ale mohla i v procedurách proti stárnutí, které by zahrnovaly omlazování tkání i celých orgánů. Transplantace životaschopných mitochondrií by mohly navracet mládí stárnoucím buňkám.

Čekání, touha a naděje nedílně patří ke vzácným chvílím a nevšední okamžiky nepřicházejí zadarmo. Cyklámový poklad kvete na – pro mne – odlehlém místě a doba jeho květu je závratně krátká. Nikolaj Sladkov ve své knize Za pírkem modrého ptáka píše: „Když mě něco zajímá, musím za tím jít. A tak jdu.“ A na jiné stránce jeho knížky najdete: „A dny čekání měly také svůj hluboký smysl a překypovaly netrpělivostí a vzrušením.“ Předmět mé touhy má podivné jméno „kandík psí zub“! Moje marné pokusy o setkání s ním měly přinést kýžený obrat až jednoho časného jara…

V kolébce trampingu

Vzácný šperk paní Flóry naleznete v Česku ve volné přírodě na jediném místě: v kolébce českého trampingu na kopci Medníku. Tento nepřehlédnutelný vrch, který se tyčí nad údolím řeky Sázavy, dosahuje výšky 416,5 m n. m. a nachází se ve Středočeské pahorkatině nedaleko vsi Pikovice na území obce Hradištko. Velká koncentrace starých trampských osad v jeho okolí dokazuje, že tato oblast měla pro romantické duše mimořádný význam.

V žertovné písni Babička Mary se o Medníku zmiňuje Jan Werich, jehož životní přítel a spolupracovník Jiří Voskovec měl nedaleko Pikovic chatu. Medník také najdete v repertoáru písničkářů Honzy a Františka Nedvěda.

Šperk mezi šperky

Medník byl vyhlášen jako národní přírodní památka v roce 1933 na výměře 19,2 ha. Jeho svahy jsou porostlé zejména listnatými lesy, v nichž převládají habrové doubravy a bučiny. Horninové podloží Medníku je tvořeno bazickými vyvřelinami, které vznikaly v období proterozoika před více než půl miliardou let a náleží ke zlatonosnému jílovskému pásmu. Na úbočích tohoto kopce jsou dobře zachovány relikty štěrkopískové říční terasy řeky Sázavy z období kvartéru. Najdete tu i svahy s malými kamennými moři.

Na Medníku objevíte zajímavé a vzácné rostliny. Svou izolovanou lokalitu tu má např. ostřice chlupatá (Carex pilosa). Mezi vzácné druhy patří třeba i kopytník evropský (Asarum europaneum), jaterník trojlaločný (Hepatica nobilis), kostival hlíznatý (Symphytum tuberosum), bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), kyčelnice cibulkonosná (Dentaria bulbifera) a mnohé další. Jednoznačně nejvýznamnějším druhem je však liliovitá jednoděložná rostlina kandík psí zub (Erythronium dens-canis).

Uprostřed zlatonosných jam

Kandík psí zub je na květ skoupý a vykvétá pouze na několik málo dní v roce. Když jsme za ním vyráželi z Brna, známí botanikové vrtěli hlavami – tvrdili, že kandík pokvete nejdřív až další týden, zatímco znalci v Praze nám ironicky sdělovali, že doba jeho květu před pár dny minula. Z Pikovic jsme tedy od toku zlatonosné řeky Sázavy stoupali kolem ostrůvků sasanek pryskyřníkovitých a listnatými bukovými lesy po naučné stezce bez velkého očekávání…

Když jsme kolem sebe spatřili pravidelné terénní vlny, rozbušilo se mi srdce. Ocitli jsme se v lokalitě zvané V jámách. Habrová doubrava skrývá botanický klenot i nesmazatelné stopy po prastaré povrchové těžbě pikovického zlata. V lese jsou patrné kruhové propadliny a někde i kopečky vytěžené hlušiny, které zvolna zahlazuje sama příroda.

Tesák ukrytý v zemi

Kandík psí zub je vytrvalá jednoděložná rostlina z čeledi liliovitých, která kvete brzy zjara. Kvítky růžovofialové barvy, které se říká cyklámová nebo také cyklámenová, je možné vidět jen na krátký čas v březnu či počátkem dubna. 

Rostlinka zpravidla dorůstá maximálně dvaceti centimetrů. Její listy jsou vejčité až široce kopinaté, nachovo-tmavozeleně mramorované. Vyrůstají přízemně a vstřícně, zpravidla pouze po dvou. Lodyhu má kandík rudofialovou, tenkou a lysou. Okvětní lístky, při bázi tmavší, někdy skvrnité, jsou až pět centimetrů dlouhé a často se ohýbají nazpět. Jeho plodem je tobolka. Kandík psí zub skrývá v zemi malou cibulku podlouhlého tvaru, která připomíná psí tesák: ta dala rostlině její druhové jméno.

Jde o jediný druh rodu kandík, jenž roste v Evropě. Je rozšířen nesouvisle v jižní a střední Evropě – od severu Portugalska a Španělska přes Francii, Švýcarsko, Itálii, Rakousko, přes Slovensko (např. Slovenský kras, Muránská planina atd.) na Ukrajinu a dále na sever Balkánského poloostrova. Roste zpravidla ve světlých květnatých bučinách.

Málo květů, hodně lidí

Na úbočí vrchu Medník při levém břehu Sázavy byl kandík psí zub objeven teprve roku 1828 a jak bylo řečeno, dnes už jej v Česku jinde nespatříte. I tady se ovšem bohužel vyskytuje v nepatrném množství – ve světlé bučině v nadmořské výšce 300 m n. m. Otázka původnosti tohoto druhu na Medníku nebyla dosud botaniky jednoznačně zodpovězena. Některé hypotézy tvrdí, že jde o reliktní stanoviště kandíku, zatímco jiné teorie se domnívají, že sem byl kandík zavlečen a vysazen z jižní Evropy v průběhu středověku, například mnichy ze Sázavského kláštera.

Václav Burle, velký milovník přírody, který lokalitu na Medníku po desetiletí soustavně sleduje a dělá vše pro její ochranu, na svém blogu o letošním stavu kandíků píše: „Lokalitu na Medníku, nedaleko soutoku Zlaté a Velké řeky, jsme začali kontrolovat téměř denně od poloviny března. Dlouho se nic nedělo a pak doslova přes noc začal ten každoroční zázrak. Vše vyvrcholilo v sobotu 25. března. Rostlin, oproti minulým rokům, bylo opět méně, ale zajímavé bylo velké množství psích zubů v trsech. Něco takového jsme snad ještě nikdy neviděli. Byl to velkolepý koncert. Ale co se nestalo. Vrátili jsme se na rezervaci v pondělí sedmadvacátého hodně brzy po ránu. Na první pohled bylo vidět, že kandíků je tam oproti sobotě znatelně méně. Kam se ty rostliny poděly? Tak to jsme nepochopili. Všechny zbývající byly unavené. Vypadaly, jako by jim chyběla vláha. Jak jich bylo málo, tak o to víc tam bylo lidí…“

Osobně se obávám, že úbytek květů během takové chvíle byl přímým důsledkem přítomnosti většího množství lidí, pod jejichž nohama, respektive rukama, vzácné kandíky nenávratně zmizely…

Kdo nese vinu?

Skutečností je, že na Medníku bývaly kandíků miliony! Ze starších dokumentů vyplývá, že shánčivé ženy nosily do Prahy i do dalších měst plné nůše cyklámových květů na trh tak, jako později nosily nůše plné vonných fialek. Přitom dnes na lokalitě najdete sotva stovku kvetoucích kandíků, protože z místní populace každoročně vykvete maximálně 5 % rostlin.

TIP: Plodné tygřice z české džungle: Invazivní křižák pruhovaný

Kdo za to může? Stovky statných nepůvodních smrků, které zastínily sluncemilovným rostlinám světelnou lázeň? Vždyť v minulosti už dokonce bylo vydáno rozhodnutí, že mají být vyrubány… Kdysi zde byly srázy plné rozkvetlých kandíků psích zubů; dnes na kamenitých stráních neroste ani jediný. Nebo jsou na vině kuriozit chtiví zahrádkáři, kteří bělostné cibulky vyrýpali? Nebo desetitisíce turistů, kteří chodí mimo vyznačené stezky a nevšímavě zadupávají nekvetoucí rostlinky? Či snad dokonce státní ochrana přírody, která nejeví o kandíky psí zuby zájem, jak tvrdí Václav Burle? Příčin asi bude víc, ale důsledky jsou jasné. Poslední populace kandíků řídne a já asi můžu být rád, že jsem je nakonec alespoň jednou viděl v květu…

Hyády v souhvězdí Býka patří mezi tzv. otevřené hvězdokupy, tedy relativně mladá seskupení stálic, které vznikly společně z matečného mlhovinového oblaku. Počet jejich členek dosahuje několika stovek až několika desítek tisíc, což na gravitační stabilizaci nestačí. Proto jsou zmíněné útvary obecně nestálé a postupně se rozplývají do prostoru. Dochází k tomu obvykle při vícehvězdných setkáních, při nichž může jedna ze stálic získat větší než únikovou rychlost.

TIP: Krvácející Hyády: Jedna z nejznámějších hvězdokup se rozpadá

Další roli hrají galaktické slapy. Nedávný výzkum s českou stopou dokázal u Hyád identifikovat dlouhé slapové ohony ztrácejících se hvězd. Tyto stálice původem ze zmíněné otevřené hvězdokupy dnes nalezneme na celé obloze. Podobná studie by přitom nebyla možná bez přesných měření jejich pozic a rychlostí pomocí družice Gaia.

Data získaná družicí Gaia umožnila odhalit skutečný rozsah slapových ohonů a dohledat bývalé členky hvězdokupy Hyády (růžově). (foto: ESA, Gaia, DPAC, S. Jordan/T. Sagrista, CC BY-SA 3.0 IGO)