Lahodné perníčky sice každý pečeme podle vlastního receptu, ale asi málokdo do nich přidává pepř. Přitom právě zmíněné koření dřív do perníkového těsta náleželo, a to v – pro nás nejspíš nezvyklé – kombinaci s medem. Navíc dokonce propůjčilo sladkému pečivu jméno: Jeho původní název totiž zněl „peprník“, a „pepř“ v něm tudíž slyšíme docela zřetelně.

TIP: Jazykovědma prozrazuje: Jak punč ke svému názvu přišel?

Teprve později se uvedené slovo zjednodušilo na současný „perník“, který už svůj pepřový původ dobře skrývá. Pepř v perníku ovšem nepředstavuje výsadu češtiny: V některých německých dialektech se perníku dodnes říká „Pfefferkuchen“, tedy doslova „pepřový koláč“.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Mnohým z nás hrozí v pokročilém věku infarkt a choroby kardiovaskulární soustavy. Proto určitě není špatné vědět, jaké chování či návyky mohou těmto nemocem předcházet či snížit riziko jejich vzniku. Zajímavé výsledky v tomto směru přinesl výzkum, který vedla Natalia Dmitrieva z amerického Národního institutu srdce, plic a krve.

Její tým zkoumal zdravotní stav více než 11 tisíc dospělých ve věku 45 až 66 let, které vědci sledovali po dobu 25 let. Výsledky jejich studie ukazují, že významnou roli v míře rizika infarktu hraje to, jak je člověk během středního věku zavodněný. Pokud má tělo dostatek vody, riziko infarktu klesá.

Sodík v krvi

Vědci zjišťovali zavodnění studovaných lidí prostřednictvím sledování hladiny sodíku v jejich krvi. Čím více je člověk zavodněný, tím nižší má obsah sodíku v krvi. Běžné rozmezí hladiny sodíku u lidí se, vyjádřeno molární (látkovou) koncentrací, pohybuje mezi 135 a 146 milimoly na litr (mmol/L).

TIP: Lékaři zjistili, co snižuje riziko vzniku Parkinsonovy choroby

Výzkum ukázal, že lidé, u nichž se hladina sodíku pohybovala u horní hranice zmíněného rozmezí (nad 143 mmol/L), tedy ti, kteří měli nižší příjem tekutin, byli během výzkumu vystaveni o 39 procent vyššímu riziku infarktu – v porovnání s lidmi, kteří se zavodňovali předpisově a měli v krvi nižší hladinu sodíku. Vědci také zjistili, že se vzestupem koncentrace sodíku o 1 mmol/L, ve zmíněných mantinelech běžné hladiny sodíku v krvi, stoupá šance na infarkt o nezanedbatelných 5 procent.

Pozitivní dopady zavodnění podle vědců platí i při započtení obvyklých rizikových faktorů – věku, pohlaví, indexu tělesné hmotnosti, hladiny cholesterolu, kouření, vysokého krevního tlaku nebo například spotřeby soli. Pokud jde o množství konzumovaných tekutin, doporučují vědci 1,5 až 2 litry tekutin pro ženy, a 2 až 3 litry pro muže denně.

Na stroji v popředí létal nadporučík William „Bill“ Boshart. Jednotka přezdívaná „Fighting Bengals“ se proslavila hned na počátku své existence a sice během bojů na Guadalcanalu. Tehdy ještě létala na stíhačkách Grumman F4F Wildcat a za méně než dva měsíce si nárokovala zničení více než 60 japonských letounů.

TIP: Spojenecká vylodění v Pacifiku: Taktika žabích skoků

Kromě toho její piloti prováděli také akce přímé podpory pozemních sil a významnou měrou přispěli ke klíčovému americkému vítězství. Poté přišlo přezbrojení na corsairy a účast v kampani nad Marshallovými ostrovy. Jednotka svou válečnou cestu zakončila nad Okinawou. Její historie tím ale ani zdaleka neskončila, neboť je aktivní až do dnešních dnů – její piloti aktuálně létají na proudových strojích F/A-18D Hornet.

Dnešní letecký průmysl čelí výzvám snižování zátěže na životní prostředí, především pokud jde o emise uhlíku. Společnost Airbus na tom pracuje a testuje svá letadla se stoprocentně „zeleným“ leteckým palivem. Nedávno uskutečnili první let tohoto typu s největší dopravním letadlem světa, Airbusem A380.

Šlo o letoun Airbus ZEROe Demonstrator, což je A380, upravený pro testování nových technologií během letu. Airbus například plánuje, že tento stroj v dohledné době využije k testům vodíkových motorů. Pro uvedené testy byl letoun natankován 27 tunami paliva Sustainable Aviation Fuel (SAF), které je vyrobeno převážně z použitého stolního oleje a odpadních tuků.

A380 s biopalivem

S tímto palivem letoun absolvoval dva testovací lety. První z nich se uskutečnil 28. března 2022, kdy A380 odstartoval z letiště Blagnac v Toulouse a po třech hodinách na něm zase přistál. Následující den A380 přeletěla na letiště v Nice. Společnost Airbus hodlá do konce desetiletí získat certifikáty pro lety se stoprocentním palivem SAF.

TIP: Materiál inspirovaný žraločí kůží má snížit spotřebu leteckého paliva

Před letem otestovaly „zelené“ palivo SAF v minulém roce i Airbusy A350 a A319neo. Použití biopaliva SAF pro největší dopravní letadlo světa představuje významný krok v testování této technologie. Společnost Airbus rovněž usiluje o to, aby v roce 2035 dostala na trh první letoun s nulovými emisemi uhlíku.

Chorvatsko má své první muzeum konopí. Instituce věnovaná široké škále využití této rostliny od výroby textilních vláken po její omamné účinky se nachází přímo naproti hlavní policejní stanici v centru Záhřebu. V Chorvatsku je přitom rekreační užívání marihuany nelegální a její použití je vyhrazené pouze lékařským účelům. Podle majitele muzea Tvrtko Kracuna je ale umístění muzea v exponované části města pouhou náhodou. Zaměstnanci ministerstva vnitra, zdravotnictví a zemědělství, kteří jsou zodpovědní za regulaci konopí, mají každopádně garantovaný vstup zdarma.

TIP: Medicínská marihuana v Česku: Všechno, co jste chtěli vědět o léčebném konopí

„Konopí je přítomné v historii lidstva téměř ve všech civilizacích a bezpochyby si zaslouží muzeum,“ okomentoval novou záhřebskou atrakci muzejník Kracun.

Muzea konopí nejsou ve světě úplnou výjimkou – tím zřejmě nejstarším je Hash, Marihuanna & Hemp Museum v Amsterdamu, které funguje již od roku 1985. Jeho zakladatel Ben Dronkers je také duchovním otcem největšího muzea konopí, které se nachází ve španělské Barceloně. Mezi nejznámější a nejnavštěvovanější patří Cannabition Museum v Las Vegas.

Krabi Lybia leptochelis žijí v pobřežních mělčinách Rudého moře. Náhodný pozorovatel si jich nemusí vůbec povšimnout, protože na délku měří jen pár centimetrů a nenápadným zbarvením se na pozadí kamínků na mořském dně a plážích dokonale maskují. Ke zvláštnostem těchto korýšů patří to, že na každém klepetu nosí jednu malou mořskou sasanku z rodu Alicia. Krabům to vyneslo přezdívku „boxeři“, protože se sasankami na klepetech vypadají, jako kdyby si navlékli velké boxerské rukavice. 

Ochrana výměnou za dopravu

Soužití krabů se sasankami není nijak výjimečná záležitost. Touto symbiózou jsou dobře známí poustevníčci (Pagurus), kteří skrývají měkkou zadní část těla v prázdné ulitě mořských plžů a na ní mívají mořskou sasanku. Symbióza korýše a sasanky je oboustranně výhodná. Poustevníček je žahavými rameny sasanky chráněn před řadou nebezpečných mořských tvorů. Sasanka má naopak díky poustevníčkovi postaráno o dopravu z místa na místo, což nabývá na významu zvláště ve chvílích, kdy zavládne nedostatek potravy. 

Krabí boxeři a dvojice jejich sasančích hostů se ale přeci jen pravidlům běžného soužití sasanek s kraby vymyká. Dokazuje to výzkum izraelských vědců, jehož výsledky zveřejnil vědecký časopis PeerJ. 

Výhradní život na klepetech?

Tým pod vedením Yaira Achituva se zaměřil nejprve na sasanky, které krabi nosí napíchnuté na ostrých výběžcích klepet. Mnohé naznačuje, že krabi spojili svůj život s jediným druhem sasanky. Jeho zástupce však vědci nacházeli výhradně na klepetech krabů. Po sasankách stejného druhu žijících přisedle na mořském dně pátrali marně dlouhé čtyři roky. Achituv a jeho spolupracovníci nevylučují, že někde v Rudém moři tyto sasanky žijí samostatně bez krabů. Za velmi pravděpodobné však považují i možnost, že sasanka žije výhradně v symbióze v krabem Lybia leptochelis. 

Pokud nemůže krab žít bez sasanky a volné sasanky nejsou k dispozici, pak je namístě otázka, kde si mladí krabi své sasanky opatří. Nabízí se jim pouze sasanky jiných „boxerských“ krabů a ti jsou v mnoha případech mnohonásobně větší. Krade snad krabí drobotina sasanky mnohem větším krabím seniorům? To se vědcům nezdálo pravděpodobné…

Zápasy s velkou opatrností

Z přírody i ze sledování poustevníčků chovaných v akváriích víme, že se poustevníčci o sasanky někdy poperou. Když vyrostou z ulity, musí se přestěhovat do větší a na tu pak nasadit novou sasanku. Uzmout ji jinému poustevníčkovi ale dokážou jen jedinci, kteří jsou větší a slabšího majitele sasanky přemohou. Naproti tomu maličcí „boxerští“ krabi se při pokusu o krádež sasanky silnějším jedincům ocitají v roli boxera muší váhy, který vstoupil do ringu proti borci váhy supertěžké. V ringu končí takový zápas rychlým knokautem troufalého mrňouse. 

Krab druhu Lybia edmondsoni vypadá na pozadí světlého korálu jako drobný šperk, ale na písčitém dně byste tohoto zhruba 13 milimetrů velkého živočicha snadno přehlédli. (foto: Shutterstock)

Kupodivu, při zápolení krabích „boxerů“ bez rozdílu vah není výsledek předem jasný. A často je vítězem právě maličký outsider. Během zápasu útočí krabí „boxer“ na soupeřovo klepeto. Snaží se ho znehybnit a odloupnout z něj aspoň část sasanky. Sasanky mají vysokou regenerační schopnost a uloupené části rychle doroste zbytek. 

Na kláních krabů Lybia leptochelis je pozoruhodné, že i když vědci pozorovali desítky podobných zápasů, nikdy nebyli svědky poranění některého z aktérů. Souboj zjevně probíhá podle velmi přísných pravidel, která chrání jeho účastníky před újmou na zdraví. 

Klony, klony, klony …

Na konci zápasu si může každý krab odnášet jednu sasanku. Poraženému jedna zbyla, vítěz jednu uloupil. Oba ale potřebují mít na každém klepetu po jedné. Kde vezmou druhou? Krabi svou zbývající sasanku roztrhnou a na každé klepeto si nasadí půlku. Ta díky silné regenerační schopnosti rychle doroste, a tím je krabova výbava úplná.

Rozdělením na dvě části vznikne dvojice sasanek, která sdílí stejnou dědičnou informaci. Jde o proces připomínající vznik jednovaječných dvojčat spontánní rozdělením embrya v těle nastávající matky. Takto vzniklé geneticky totožné jedince biologové označují jako klony. 

Mnoho živočichů vytváří vlastní klony. Pokud se například tělo ploštěnky roztrhne vpůli, dorostou obě části v plnohodnotnou ploštěnku. Obě takto vzniklé ploštěnky sdílejí stejnou dědičnou informaci. Jsou to klony. 

Krab Lybia leptochelis je však vedle člověka jediným známým obyvatelem této planety, který vytváří klony živočichů jiného druhu. Zatímco biotechnologové potřebují ke klonování ovcí, krav, prasat nebo koz složité laboratorní vybavení, krab klonuje sasanky „ručně“. Genetické analýzy sasanek z klepet krabů potvrdily, že dvojice vznikají v drtivé většině rozdělením jedné sasanky. Dokonce i sasanky různých krabů jsou si geneticky tak podobné, že to svědčí o krádežích a klonování jako o hlavním způsobu získávání sasanek. Stín pochyb o tom, že sasanky Alicia žijí někde volně, tím ještě nabyl na intenzitě. 

Cílené pěstění sasančích „bonsají“

Sasanky žijící na pohyblivých krabech mají lepší přístup k potravě, protože je jejich krabí partner přenáší s sebou z místa na místo. Když se krab vydá za vydatnějšími zdroji potravy, zajistí tak zvýšený přísun živin i čile lovící sasance. V případě krabů Lybia leptochelis a sasanky Alicia jsme však svědky zcela opačné situace.

TIP: Tvůrci pomíjivé krásy: Krabi v roli plážových výtvarníků

Když sasanka uloví kořist, krab často začne máchat klepety a třepe sasankou tak dlouho, dokud úlovek nepustí. Krab tak drží sasanky na redukční dietě a stará se o to, aby příliš nerostly. Když vědci sasanky z krabů sundali a nechali je růst v samostatné nádrži s dostatkem potravy, vyrostly sasanky dvaapůlkrát. Krab si tak zcela cíleně pěstuje sasanku jako jakousi bonsaj.

Legendární lovec exoplanet, teleskop Kepler, oficiálně ukončil svou činnost 30. října 2018. Do té doby objevil více než 2 700 potvrzených exoplanet. Jak se ale ukazuje, data tohoto vesmírného teleskopu dál přinášejí pozoruhodné objevy. Důkazem toho je i nedávný objev nové exoplanety, tentokrát v rekordní vzdálenosti, pokud jde o exoplanety objevené teleskopem Kepler.

Tým vedený odborníky britského centra Jodrell Bank Center for Astrophysics analyzoval data teleskopu Kepler z roku 2016 a našel v nich exoplanetu s označením K2-2016-BLG-0005Lb. Je to prakticky dvojče našeho Jupiteru, pokud jde o hmotnost planety a její vzdálenost od hvězdy.

Nový rekord teleskopu Kepler

Objevená exoplaneta je pozoruhodná svou vzdáleností od nás. Podle vědců se nachází 17 tisíc světelných let od nás. Pro teleskop Kepler jde o nový rekord, který zhruba dvojnásobně překračuje doposud největší vzdálenost exoplanety objevené tímto zařízením.

TIP: Fenomenální teleskop Kepler se rozloučil pozorováním neobvyklé supernovy

David Specht a jeho spolupracovníci objevili zmíněnou exoplanetu neobvyklým způsobem – pomocí gravitačního mikročočkování. Tato metoda je založená na deformaci obrazu hvězdy působením gravitace exoplanety na prolétající světelné paprsky.

Vědci použili nové metody zpracování dat a nové vyhledávací algoritmy, s jejichž pomocí objevili několik slibných signálů možných gravitačních mikročoček. Z jednoho signálu se nakonec vyklubala zmíněná exoplaneta. Jak podotýká Eamonn Kerin, rovněž z centra Jodrell Bank, který byl členem výzkumného týmu: „Kepler nebyl navržen pro hledání exoplanet pomocí gravitačních mikročoček. Proto je v mnoha směrech úžasné, že se to povedlo.“

Abychom pochopili, v jaké situaci Ladislav Kumánský žil a vládl, je nutné podívat se do první poloviny 13. století. Uherský stát byl tehdy skutečným „tavicím kotlem“ nejrůznějších etnik, což samozřejmě přinášelo i mnoho problémů. 

Kumáni a Mongolské nebezpečí

Zhruba od počátku 13. století začaly do východní části uherského království, takzvaného Sedmihradska, pronikat kmeny divokých Kumánů. Jednalo se o kočovníky turkického původu přicházející z asijských stepí, kteří coby pohané a nomádi byli zcela odlišní od christianizovaných a usedlých Maďarů.

Další ránu přinesl vpád Mongolů v roce 1241. Mongolský vládce Čingischán vyslal svého vnuka jménem Batú k tažení na západ, což vedle Uher odnesla také Kyjevská Rus nebo polské oblasti. Na Uhry však dopadla mongolská invaze obzvlášť drtivě. Hordy zdivočelých „Tatarů“ se nezastavily před ničím a vraždami a pleněním si podrobily prakticky celou zemi. Odhaduje se, že o život tehdy přišla asi čtvrtina obyvatelstva.

Smrti málem neunikl ani samotný král Béla IV., který se nakonec zachránil potupným útěkem. V rozhodující chvíli mu totiž vypověděli poslušnost mocní šlechtici, kterým se mimo jiné nelíbilo, že hodlá v bojích angažovat také Kumány. Místo aby se tedy semkli proti nebezpečí, dali zavraždit kumánského knížete Kuthana, čímž Béla přišel o hlavního spojence a mnohatisícovou armádu. Nomádi místo pomoci přísahali pomstu a dali se do dalšího plenění již tak rozvrácené země. Úplnému zhroucení království zabránil jen náhlý skon velkého chána, kvůli kterému se Batú a jeho hordy rychle stáhli zase zpět do Asie.

Po této děsivé zkušenosti se zdálo skoro nemožné království obnovit. Béla byl však obratný a energický vládce, který všechny své síly napnul právě k tomuto cíli. Vylidněné oblasti bylo nutné zabydlit novými osadníky. Král proto do země pozval evropské kolonizátory z různých zemí a neváhal pro tento účel použít také Kumány. Ti však v té době stále žili značně divokým způsobem, podle starých zvyků a s kmenovým náčelníkem v čele. Formálně je Béla sice dal pokřtít, ovšem o jejich vnitřním křesťanském přesvědčení si nemůžeme dělat iluze. 

Temperamentní král

Styky s Kumány Béla navázal i jiným a značně osobnějším způsobem. Oženil totiž svého nejstaršího syna Štěpána s Kumánkou Alžbětou, která se po smrti svého tchána stala uherskou královnou. Svůj původ však nikdy nezapomněla a titulovala se „královna Uhrů a dcera císaře Kumánů“. Když její manžel Štěpán V. po dvouleté vládě roku 1272 zemřel, zanechal po sobě desetiletého synka Ladislava. Tomu tak v žilách kolovala napůl krev arpádovská a napůl kumánská, jež v něm, jak ještě uvidíme, převážila. 

Předčasná smrt Štěpána a nezletilost nového krále způsobila zemi mnoho problémů. Alžběta, která měla do plnoletosti svého syna vládnout jako regentka, se stala hříčkou v rukách mocných uherských pánů neváhajících využít příležitosti a prosadit svou moc. Není proto divu, že se matka i syn stále více uchylovali ke „svým“ Kumánům, kteří jediní měli jejich důvěru. To procesu asimilace tohoto etnika samozřejmě nepomohlo, jelikož domácí předáci v nich tím spíše viděli cizácké přivandrovalce. 

Mladý Ladislav byl oženěn s dcerou neapolského krále Karla Isabelou z Anjou a jemná, něžná a kultivovaná princezna s ním měla prožít opravdové peklo. Jinoch totiž už od kolébky nezapřel neklidné východní geny. Jeho temperament byl nezkrotný a nacházel nejrůznější projevy, z nichž nejvýznamnějším byl značný sexuální apetit. Na tom by ještě nebylo nic tak neobvyklého, skandál ovšem spočíval v tom, že jeho hlavní vyvolenou se stala Kumánka. Bez ohledu na Isabelu nechával této dívce jménem Edua vzdávat pocty coby královně. A co víc, Ladislav se prý dokonce neváhal své milenky zmocnit během zasedání královské rady, v přítomnosti vysokých církevních hodnostářů!

Vedle Eduy měl samozřejmě mnoho dalších milenek z řad Kumánek, zatímco nebohou Isabelu nechal zavřít do kláštera. Jednalo se o klášter na takzvaném Zaječím ostrově, kde v té době zrovna v hodnosti abatyše pobývala jeho sestra Alžběta.

Ani zjevem Ladislav nijak nepřipomínal klasického evropského panovníka. Svou příslušnost ke Kumánům demonstroval totiž také navenek. Jako ostatní nomádi nosil cop a špičatý klobouk a přestože byl pokřtěný, se zálibou se s kumánskými přáteli účastnil pohanských obřadů.

Nejhorší však bylo, že otevřeně vzhlížel k někdejšímu hunskému vojevůdci Attilovi, jenž si ne nadarmo vysloužil přízvisko „Bič boží“. Viděl v něm porobitele a vládce celého světa, jímž se rovněž toužil stát. Skutečnost však byla jeho snům na hony vzdálená, jeho vlastní moc se drolila čím dál víc. 

Pýcha předchází pád

Skandální chování uherského krále samozřejmě neušlo pozornosti. Když jej papež pokáral za jeho milenky a pohanskou suitu, horkokrevný Ladislav prohlásil, že dá „celé té sebrance pozutínat hlavy tatarskými šavlemi“. Onou sebrankou mínil uherské biskupy a vůbec všechny církevní představitele „až nahoru do Říma“. Vystupování uherského panovníka zkrátka přesáhlo všechny meze a Ladislav se měl brzy přesvědčit o tom, že nerespektováním základních křesťanských konvencí a pravidel ohrozil vlastní trůn. 

Vztah Ladislava k milovaným Kumánům dostal na konci sedmdesátých let jisté trhliny, vládce se totiž ocitl pod silným tlakem papeže, kterému nešlo déle vzdorovat. Vystoupil proto proti některým kumánským svobodám a zvyklostem, jako bylo například držení křesťanských zajatců. Dotčení Kumáni proti králi vyvolali vzpouru a zase začali plenit zemi. V roce 1280 s nimi Ladislav svedl bitvu na jezeře Hód, v níž Kumány porazil a na nějakou dobu vyhnal ze země. Tím ovšem přišel o hlavní oporu vůči rozpínavým uherským magnátům, kteří si hodlali utrhnout co největší podíl na moci a nezastavili se před ničím. V zemi vznikala stále větší anarchie. 

Ladislavovým hlavním protivníkem byl ostřihomský arcibiskup Ladomér, nejvyšší církevní představitel země. Ten si předsevzal zbavit zemi divokého polopohanského krále, ženoucího ji do záhuby. Obrátil se proto do Říma s žádostí, aby papež proti uherskému královskému kacíři vyhlásil křížovou výpravu. Dřív, než k tomu však mohlo dojít, papež Honorius IV. zemřel a záležitost výpravy poněkud zapadla. Odhodlaný arcibiskup se ovšem nevzdával a ze všech sil svolával do zbraně proti tyranovi. Jeho horlivost ještě více podnítily královy výhrůžky, že se spojí s krvelačnými Tatary, kteří zase začali ohrožovat Evropu.

TIP: Střet s krutými barbary: Kterak Mongolové vpadli na Moravu

Ladislavovým protivníkům se nakonec podařilo krále zajmout a donutit k pokání a ústupkům. Musel však slavnostně přísahat, že se již nespřáhne ani s Kumány, ani Tatary či Saracény, jak dříve prohlašoval. Dále byl nucen vrátit šlechtě všechny její dřívější majetky a v neposlední řadě musel slíbit, že upustí od svých pohanských zvyků a přijme zpět zákonitou manželku. Touto potupnou porážkou by Ladislav přišel nejen o svou moc, ale i o identitu. Je proto nasnadě, že jakmile se shromáždění rozešlo, vše odvolal a hodlal se svým pokořitelům pomstít. Zajal několik příslušníků šlechty a holedbal se, že spolu s Tatary potáhne na Řím. K tomu však již nedostal příležitost. Osmadvacetiletý Ladislav měl samé nepřátele a na jeho straně již nezůstal nikdo. Králův nespoutaný život tak v roce 1290 předčasně ukončila ruka vraha z řad jeho kdysi tak oblíbených Kumánů…