Země se otáčí kolem vlastní osy východním směrem, a přestože naše smysly nedokážou její rotaci zaznamenat, odehrává se ohromnou rychlostí, s maximem necelých 1 700 kilometrů v hodině v rovníkových oblastech. Kdyby se tedy zeměkoule náhle zastavila, všechny objekty na povrchu by setrvačností pokračovaly prudce k východu. Například „uvolněné“ skály by pak v oceánech způsobovaly vlny tsunami a masa atmosféry proudící dál by dokázala zdevastovat celé krajiny. 

TIP: Planetární závody: Jak rychle se točí planety ve Sluneční soustavě?

Otáčení planety také vyvolává odstředivou sílu, v jejímž důsledku vzniká vydutí na rovníku, potažmo zploštění na pólech. Stačilo by tudíž i pouhé zpomalení rotace a obří objem vody soustředěný kolem rovníku by se převalil k pólům. Cestou by zaplavil naprostou většinu souší, zatímco část dna obepínající Zemi přibližně uprostřed by naopak vystoupila nad hladinu a utvořila nový světadíl.

Vše začalo v roce 2018, kdy 31letá Sonia přišla o práci. Zaujal ji inzerát nabízející místo závodního lékaře ve městě Champs-sur-Marne na severu Francie. Přestože měla jen bakalářský titul v oboru správy nemovitostí a neměla žádné medicínské vzdělání, rozhodla se, že se bude o místo ucházet. Zfalšovala několik diplomů a osvědčení ze štrasburské fakulty a místo lékařky skutečně získala.

V říjnu 2021 byl její podvod odhalen, nicméně kariéra v bílém plášti se jí natolik zalíbila, že se rozhodla v lékařském stavu působit i nadále – ze všeobecné lékařky se měsíc po svém propuštění stala oftalmoložkou. Aby toho nebylo málo, po většinu doby, kdy působila jako lékařka, nosila Sonia na kotníku elektronický náramek za dřívější trestnou činnost.

TIP: Italský podvodník předstíral 12 let, že je chromý: Oklamal úřady, lékaře i papeže

Během tří a půl let, kdy pracovala jako lékařka, se podílela například na očkovací kampani proti koronaviru a provedla přibližně 20 očkování. Předepisovala nejrůznější léky, aniž by měla ponětí, co pacientům předepisuje. Podle francouzských médií si za tuto dobu vydělala zhruba 70 tisíc eur. Soudci odhalená podvodnice a matka tří dětí tvrdila, že jí „poháněla finanční potřeba“ a že na místo lékaře „byla přijata s otevřenou náručí“. Soud jí vyměřil trest v délce tří let, z nichž dva jsou podmíněně odložené.

V polovině 6. století našeho letopočtu dorazili do střední Evropy kočovní Avaři. Mísili se s místními Slovany, s nimiž měli složitý a rozhodně ne idylický vztah. V Panonské pánvi vytvořili vlastní říši, Avarský kaganát, která v této oblasti hrála významnou roli až do počátku 9. století. Říše Avarů zanikla v důsledku střetu s Karlem Velikým a zbylí Avaři se časem asimilovali s nově příchozími Maďary.

O Avarech toho víme málo, v neposlední řadě kvůli tomu, že po sobě nezanechali písemné záznamy. Tajemstvím je obestřený především jejich původ, kolem něhož se objevila řada hypotéz. Nedávno se do této záležitosti vložili společně s archeology také genetici, v rámci mezinárodního týmu, který vedli odborníci německého Institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii v Lipsku.

DNA z koster Avarů

Badatelé analyzovali ostatky celkem 66 Avarů z hrobů v Panonské pánvi, včetně lidí pohřbených v osmi hrobech s nejbohatší výbavou, jaké kdy byly u avarské kultury nalezeny. „Hledali jsme odpověď na otázku, která je záhadou už více než 1 400 let. Odkud vlastně přišly elity Avarů, které svého času málem vyvrátily Konstantinopol a pak vládly více než 200 let na jihu střední Evropy?“ popisuje vedoucí výzkumného týmu Johannes Krause.

TIP: Obři děsivého vzhledu: Skutečně Avaři přinášeli Slovanům jen smrt?

Výsledky výzkumu ukazují, že Avaři přišli z velké dálky a velmi rychle. Avarské elity pocházejí z oblasti severovýchodní Asie a jejich příchod zřejmě souvisí se zhroucením Rouranského kaganátu, který se nacházel zhruba v oblasti dnešního Mongolska. Do Evropy se dostali přes Kavkaz a vzdálenost více než pěti tisíc kilometrů urazili během jediné generace. Migrace Avarů je tím pádem jedním z nejrychlejších a také největších známých přesunů etnik ve známé historii.

Planetka (162173) Ryugu, která měří v průměru zhruba 800 metrů, patří do tzv. Appolonovy skupiny. Vzhledem k její velikosti a oběžné dráze se řadí k planetkám, které jsou pro nás potenciálně nebezpečné. Není proto divu, že se dostala do hledáčku vědců. Na konci června 2018 k ní přiletěla japonská sonda Hajabusa 2, jejíž návratový modul dopravil na Zemi vzorky z Ryugu v prosinci 2020.

Data i vzorky, které sonda získala během návštěvy planetky, představují velmi cenný materiál, který se stále intenzivně studuje. Tým japonské Nagoya City University nedávno uveřejnil výsledky analýz, které mění náš pohled na složení a původ planetky Ryugu. Podle japonských vědců Ryugu není kompaktním kusem horniny, ale spíše slepencem malých kusů s vysokým obsahem organického materiálu, které drží pohromadě především díky gravitaci. Tvar planetky, který připomíná káču, udržuje rychlá rotace.

Mrtvá kometa

Japonští odborníci jsou na základě řady důkazů přesvědčeni, že planetka Ryugu není pozůstatkem kolize dvou větších planetek, jak se doposud předpokládalo. Namísto toho jde zřejmě o pozůstatek „mrtvé“ komety, která přišla o většinu svého vodního ledu. Tento závěr ještě bude nutné potvrdit dalšími analýzami.

Komety se obvykle skládají z vodního ledu, kamení a prachu. Připomínají obrovské špinavé sněhové koule, která vznikly na periferii Sluneční soustavy, aby se následně vydaly směrem ke Slunci. Průlety kolem Slunce sice vyvolávají atraktivní efekty, včetně typického kometárního ohonu, ale komety při nich zároveň postupně přicházejí o vodní led. Planetka Ryugu nám názorně ukazuje, co se z komety stane, když už jí téměř žádný vodní led nezbývá.

Pracovníci knihovny Cambridgeské univerzity objevili dva zápisníky v růžové dárkové tašce, kterou někdo nechal ležet opuštěnou mezi regály. Uvnitř byly archiválie v hodnotě mnoha milionů liber a vzkaz s přáním veselých Velikonoc.

Univerzitní knihovna o krádeži deníků napsaných před rokem 1840 oficiálně informovala teprve v listopadu 2020, i když je pohřešovala od roku 2000. Původně se ale mělo za to, že je knihovníci jen zařadili na nesprávné místo. Darwinův archiv, který knihovna spravuje, tvoří celkem 189 krabic s dokumenty.

„Mám obrovskou radost... Jsou v bezpečí, jsou v dobrém stavu a jsou doma,“ řekla knihovnice Jessica Gardnerová, když novinářům oznamovala dobré zprávy o tom, že ztracené deníky jsou opět v držení knihovny. „Myslela jsem si, že to potrvá roky. Pocit úlevy, který jsem cítila, když se deníky bezpečně vrátily, byl obrovský a je těžké ho vyjádřit slovy,“ dodala.

Velikonoční dárek

Odborníci si jsou po přezkoumání jistí, že do sbírek knihovny se vrátily pravé a zcela nepoškozené Darwinovy deníky, které jejich neznámý držitel nejspíš dobře opatroval. Do knihovny je donesl 9. března pečlivě neprodyšně zabalené v plastové fólii, zasunuté do velké obálky s nápisem „Knihovníku, veselé Velikonoce, X“. Knihovna nález po konzultaci s policií odhalila teprve nyní.

Vyšetřovatelé nyní pátrají po tom, kdo archiválie do knihovny přinesl. Snaží se analyzovat záznamy bezpečnostních kamer a vyzývají veřejnost, aby se na ně obrátila, pokud má nějaké informace.

TIP: Evoluce versus víra: Zaplať Pán Bůh za Darwina

Dva rukopisné deníky, které byly ukradeny, pořídil Darwin před rokem 1840 poté, co se vrátil z plavby na Galapágy. Jejich součástí je i nákres evolučního stromu, který se stal o 20 let později základem jeho slavné knihy O původu druhů, v níž přišel s teorií přírodního výběru.

Stříbřenec pcháčový (Protea cynaroides) je stálezelený až dva metry vysoký keř, jenž má původní domov v Jihoafrické republice, provinciích Západní a Východní Kapsko. Dnes se ovšem pěstuje v tropických a subtropických oblastech celého světa, zejména v Austrálii, na Novém Zélandě a na Havaji.

Stříbřenec pcháčový má celkem 81 barevných zahradních variací. U některých odrůd je růžová barva květů a červené okraje listů nahrazena krémově žlutou. V místech, kde byl introdukován, občas zplaňuje. Roste od úrovně moře až po nadmořskou výšku 1 500 metrů.

Název rostlinné čeledi Proteaceae i rodu Protea, do kterého P. cynaroides patří, je odvozen od jména řeckého boha Protea, božstva, které bylo schopno projevovat se v mnoha podobách. To je příhodné přirovnání, protože jak čeleď, tak rod jsou známé svou úžasnou rozmanitostí a pestrostí květů a listů.

TIP: Životodárná síla zuřícího ohně: Požáry lesa a krajiny

Stříbřenec pcháčový je národní květinou Jihoafrické republiky a jako takový propůjčuje své jméno národnímu kriketovému týmu, jehož přezdívka je Proteas. Na začátku 90. let 20. století se vedla debata o tom, zda a jak by se tato květina měla dostat na dresy národních ragbyových týmů.

Jed obsahuje biogenní aminy, které mají na svědomí bolestivou reakci. U včely je to histamin, u vosy a sršně histamin a serotonin. Další složkou jsou polypeptidy, z nichž včelí jed obsahuje melittin, apamin a MCDpeptid, vosy jsou vyzbrojeny tzv. vosím a sršni sršním kininem. Melittin narušuje strukturu buněčných membrán, rozkládá bílé i červené krvinky a způsobuje zánětlivou reakci. Apamin vyvolává neklid a křeče, působí na nervovou tkáň. Třetí složkou jedu blanokřídlých jsou enzymy zvané hyaluronidáza a fofolipáza A, vosy a sršni mají navíc ještě fofolypázu B.

TIP: Gigantická vosí hnízda: Mohou být velká jako auto a pojmout až desetitisíce vos

Tyto enzymy nacházíme také v hadích jedech a jejich přičiněním dochází například ke změně prostupnosti membrán a poškození mitochondrií. Bolestivost bodnutí hmyzem je ovšem zcela individuální.

Příznaky, které obyčejně vyvolává (bolestivý otok), jsou v případě včely, vosy a sršně prakticky stejné a nezávisí na složení jedu. Příčinou menší bolesti po bodnutí vosou však může být fakt, že vosa vpraví pod kůži menší množství jedu než včela, která při bodnutí zanechá na místě žihadlo i s jedovým váčkem, z něhož se „pumpuje“ do těla další jed.

Poblíž obce Kořenov, ležící při cestě z Tanvaldu do Harrachova, se na samém okraji Jizerských hor tyčí architektonický skvost: rozhledna Štěpánka. Kdo by hádal, že nedaleko najdeme místo, které dodnes budí vášně?

Stavba v novogotickém stylu se začala budovat na počest arcivévody Štěpána Františka Viktora Habsbursko-Lotrinského, který kraj hned několikrát navštívil. Po tomto českém a později uherském místodržícím dostala jméno Štěpánka.

Věž jako by ale přitahovala smůlu. Dlouho zůstávala rozestavěna a chátrala. V květnu roku 1888 našel v jejím torzu smrt neopatrný mladík. Nakonec se o osud ruiny začal intenzivně zajímat Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory a dostavěl ji po svém. Finální podoba vyhlídky se tak značně lišila od původních plánů, o čemž jasně svědčí rozdílný charakter čtyřmetrové základny a nové horní části.

K slavnostnímu otevření došlo až roku 1892, tedy plných 45 let poté, co kníže Kamil Josef Idesbald Filip Rohan započal s výstavbou! Od té doby zažila Štěpánka i její okolí mnoho bouřlivých časů a proměn. Vyhlídku zpustošil nejen kulový blesk, ale obsadila ji také armáda. Československý vzdor vůči nacismu připomíná na padesát bunkrů na přilehlých svazích.

Na čí počest?

Pod patou rozhledny se překvapivě nachází urovnaný terén shromaždiště. Během druhé světové války se na tomto místě scházeli nacisté, aby uctívali své padlé hrdiny. Na jejich památku zde také vztyčili masivní žulový pomník ve tvaru vyznamenání známého jako železný kříž. Ten odkazuje na dávnou tradici – inspiroval se symbolem, který používali němečtí rytíři už ve středověku. 

Podle některých pramenů ke kříži putovali již ordneři v čase mezi světovými válkami. Tyto teorie se však zřejmě nezakládají na pravdě. Žulový kříž byl na place pod Štěpánkou vztyčen zřejmě až v květnu 1944. Nesl ve svém středu hákový kříž, který na něm dnes už nenajdeme. Místo sloužilo k uctění památky padlých německých vojáků pocházejících z okolních městeček a vesnic. 

Areálu vévodil právě kříž, ale neodmyslitelnou součást pietního místa tvořily také menší kameny připomínající menhiry. Na každém z nich bychom tehdy nalezli cedulku se jménem jedné z místních obcí, jejíž synové za Říši krváceli. Pozůstalí k těmto kamenům přinášeli květiny. Někdy sem dokonce umisťovali atrapy přileb se jmény zabitých vojáků a prsť z bojišť druhé světové války. Uprostřed prostranství nechyběla květinová výzdoba, jakou bychom asi u symbolického hřbitova čekali. 

Znovu sestaven

Co všechno místo zažilo? Že by i noční nacistická shromáždění plná planoucích loučí, jak tvrdí někteří pamětníci? Po druhé světové válce se v kraji opět usídlili Češi. Nejprve z žulového pomníku odstranili hákový kříž a následně celý symbol připomínající nacistickou hrůzovládu svalili. Jednalo se o hromadnou a organizovanou akci. Zaznělo kázání, modlitby, zpívala se hymna. Při pádu do údolí se pomník rozlámal na více kusů. Na místě zůstalo pouze torzo v podobě kamenného podstavce.

Ne však navždy. Proč? Vidí to současná generace jinak? Opravdu už kříž nevnímáme jako nacistický symbol, ale jen coby součást historie zdejšího kraje? Zdá se, že ano. Jednotlivé části se podařilo na strmé stráni pod rozhlednou nalézt a kříž znovu sestavit. V roce 2011 se pomník pod Štěpánkou znovu objevil a má vyjadřovat naši úctu obětem válek. Názory na něj se přesto dramaticky různí. Co symbolizuje? Hold všem obětem konfliktů? Nebo je jeho znovuvztyčení dokladem toho, jak snadno lidé zapomínají na prožité hrůzy nacismu?

TIP: Mystika třetí říše: Himmlerova Ahnenerbe hledala kořeny „čisté rasy“

Jedno pozitivum nepopře nikdo. Přítomnost kontroverzního nacistického památníku nutí turisty zaujmout vlastní postoj k naší historii a přemýšlet o odplatě a odpuštění. Hlas kritiků znovuvztyčení kříže pak mírní především informační tabule umístěné poblíž, které pohnutou historii místa objektivně popisují. To zavírá ústa všem, kteří by snad v žulovém monumentu chtěli spatřovat oslavu nacismu. Navíc původní význam byl především pietní. A slzy, které zde matky vojáků prolévaly, nebyly kvůli zvrácené nacistické ideo­logii méně bolestné a opravdové. 

Železný kříž

Coby vyznamenání se Železný kříž objevil již za válek proti Napoleonovi, kdy tento symbol propůjčoval vojákům pruský král Fridrich Vilém III. Nacisté později udělovali takzvaný Rytířský kříž Železného kříže. Rozlišovalo se několik stupňů tohoto vyznamenání a podle významu se touto poctou také více či méně šetřilo. Kříž s dubovou ratolestí ve zlatě, s meči a brilianty měl dokonce takovou váhu, že ho z rukou nacistických špiček obdržel jen jeden jediný voják! Po pádu Hitlerova režimu vyznamenání zaniklo, ale i Bundeswehr začal brzy udělovat vyznamenání se stylizovaným křížem.

Koncept chytré silnice je dílem estonských startupů Bercman Technologies, zabývajících se technologickými řešeními chytrých měst a startupu Krakul, orientovaného na řešení v oblastech internetu věcí, autonomních dopravních systémů a bezpilotních platforem.

Pilotní projekt, který má odstartovat již v červnu tohoto roku, počítá s vybudováním 2,7 kilometru dlouhého úseku silnice, vybaveného nejrůznějšími senzory rychlosti, skenery poznávacích značek, variabilním dopravním značením a 14 chytrými přechody pro chodce. Cílem projektu je snížení počtu dopravních nehod a úrazů na silnicích. Výsledná data mají následně posloužit rozvoji podobných projektů v dalších částech Estonska.

TIP: Naše domovy se probouzejí: Přichází konečně doba internetu věcí?

Estonsko je zemí moderním technologiím zaslíbenou a Põlvu si projektanti nevybrali náhodou. Městečko na jihu země je baštou malých a středních podniků zaměřených na zemědělství, lesnictví a rybolov. Místní samospráva se ale v posledních letech snaží cíleně lákat firmy a podniky orientované na inovace a moderní technologie.

Také si při vyslovení jména Tiffany vzpomenete na tu šarmantní mladou dámu v podání Audrey Hepburnové, co chodí snídat koblihy před obchod s luxusními šperky této značky? Vězte, že tuto proslulou společnost založil otec umělce, o němž bude řeč, Charles Lewis Tiffany. Funguje dodnes. Jakpak se asi Tiffanyovi odměnili Trumanu Capoteovi za tak skvělou reklamu, jakou je Snídaně u Tiffanyho, novela, která se stala předlohou stejnojmenného filmu, se můžeme jen dohadovat.

Vzory v cibuli

Louis Comfort Tiffany (1848–1933) se narodil do šťastné kolébky. Jeho dědeček byl úspěšný textilní továrník v Connecticutu a otec se díky již zmíněné podnikavosti stal jedním z nejbohatších mužů v zemi. Louis byl tedy zvyklý na život v pohodlí a kráse. Pohyboval se v nejvyšších společenských vrstvách, bavil se jako princ a stylově cestoval. Miloval vzácná vína, dobrá jídla, divadlo a operu. Na druhé straně ale také les, květiny, stromy, vážky, pampelišky a muchomůrky. Miloval ranní procházky, když se rosa třpytila na pavoučích sítích a první paprsky slunce pronikaly skrze listy stromů a s oblibou si prohlížel vzory v čerstvě rozkrojené cibuli. 

Louis navštěvoval dvě vojenské akademie, avšak nepřekvapí, že se stejně vydal na uměleckou dráhu. „Studoval“ soukromě malbu u George Innesse, u Samuela Colmana v New Yorku a u Léona Baillyho v Paříži. Zdá se, že na Tiffanyho měl zásadní vliv právě Colman, který se zajímal o dekorativní umění, a Edward Ch. Moore, umělecký ředitel v otcově podniku, jenž vlastnil velkou sbírku antického, středověkého i orientálního dekorativního umění a rozsáhlou knihovnu s literaturou o témž.

Okna v Chartres

V roce 1865, když mu bylo sedmnáct, Tiffany poprvé přeplul Atlantik a přicestoval do Evropy (jak posléze učinil ještě nesčetněkrát). Maloval, navštěvoval divadlo, operu a dobré restauranty. Spoustu času trávil ve Francii, podíval se také do Španěl a na sever Afriky. Mezitím ovšem čerpal vizuální zkušenosti. Ve sbírkách londýnského South Kensington Museum (později Victoria and Albert Museum) se seznámil s velkou kolekcí římského a arabského skla, které na něj učinilo velký dojem. Pozorně vstřebával kouzlo raně křesťanské mozaiky v italské Ravenně a gotických oken katedrály v Chartres. 

Mozaiky jej fascinovaly, vitráže jej pronásledovaly. Jejich barvy byly uvnitř skla, ne na něm, neboť vznikaly pomocí oxidů kovů rozpouštěných v roztaveném skle. Kolem poloviny 19. století nikdo nedělal okna tak, aby se jim kvalitou byť jen přiblížila: sklo bylo tenké, barvy hrubé a obrazy se nanášely pomocí štětců emailovými barvami. A tak začal Tiffany věřit, že základem umění musí být vytáhnout krásu z materiálu. Přestože měl nakročeno na dráhu úspěšného malíře, vzpomínky na temně modrou a krvavě červenou barvu v chartreských oknech mu nedávaly spát a mísily se s třpytivými barvami drahokamů v obchodě jeho otce, které odmalička obývaly svět Tiffanyho představ. 

Krása do domu

Zásadní bylo pro Tiffanyho také setkání s Williamem Morrisem v Londýně. Morris byl klíčovou osobností Hnutí uměleckých řemesel, které usilovalo o obnovu řemeslného mistrovství, které předcházelo strojové výrobě uměleckých předmětů. Cílem bylo spojit užitečnost s ryzí výtvarnou krásou. „Nemějte ve svém domě nic, o čem nevíte, že by mohlo být užitečné, a ani si nemyslíte, že je to krásné,“ hlásal Morris. Podobně jako kolegové v Anglii domníval se i Tiffany, že Amerika je příliš zaujatá pokrokem a krásu nezbytně potřebuje a že krásu je třeba dostat do běžného života, do každé domácnosti, zkrátka žít v ní. 

Přestože sklo bylo Tiffanyho prvořadou vášní, založil v roce 1879 na podnět zmiňovaného Samuela Colmana společnost L. C  Tiffany & Associated Artists zaměřenou na interiérovou dekoraci. Také Američany zasáhl věk přemíry a jejich domovy byly zaplněny mišmašem soch, orientálních koberců, zdobeného nábytku, importovaných maleb, řezeb a fontán. Rozvoj průmyslu mezitím „vyrobil“ novou aristokracii, která chtěla uzpůsobit své bydlo novému postavení. O zákazníky zkrátka neměl Tiffany nouzi. Přiznejme, že svou roli sehrály také tatínkovy peníze a styky, které by ale na druhé straně nebyly nic bez synova talentu a píle.

Tiffanyho inspirace byla jako u mnoha designérů té doby rozsáhlá: zajímalo ho umění Keltů, domorodých Američanů i exotických krajin, vzhlížel k přírodě i historickým zdrojům. A přestože i on vybavil domovy mnoha Američanů různorodými prvky, celek byl vždy občerstvující, harmonický a svým způsobem americký.

Tiffany si v New Yorku udělal takové jméno, že byl v roce 1882 na přání nastupujícího amerického prezidenta Chestera A. Arthura pověřen výzdobou Bílého domu. Novým nábytkem, malbami, osvětlením a okny vybavil pět reprezentativních prostor: vstupní halu, East Room, Blue a Red Room a State Dining Room.

Za zmínku stojí také design interiéru domu Marka Twaina v Hartfordu v Connecticutu z roku 1881, který dnes slouží jako muzeum. Podstatně později, v devadesátých letech Tiffany vyzdobil interiéry slavné pařížské restaurace U Maxima, přezdívané Muzeum Art Nouveau, a vytvořil tak hotové šperkařské dílo.

Sklo – barevné a rozzářené

Mezitím však stále holdoval sklu. Jak to viděl v oknech katedrál, u nichž obdivoval jejich barevnost, také on toužil vytvářet sklo, které by neslo patrnou texturu a syté barvy. Udělal pro to, co šlo. Experimentoval doma, v cizích sklárnách, založil si i vlastní dílnu, pro niž angažoval Andreu Boldiniho ze slavných skláren na Muranu u Benátek.

Velkou sklárnu založil Tiffany v roce 1893 – Stourbridge Glass Company (později Tiffany Glass Furnaces) v Coroně na Long Islandu. Angažoval pro ni Angličana Arthura J. Nashe z proslulé britské sklářské firmy Thomass Webb and Sons ve Stourbridge. Ještě předtím vznikla designérská Tiffany Glass and Decorating Company (1886), která se v roce 1902 přeměnila ve slavnou značku Tiffany Studios. Tyto dva podniky, Tiffany Glass Furnaces a Tiffany Studios, existovaly téměř do konce umělcových dní (Furnaces skončila činnost roku 1932). 

Ve své továrně používal Tiffany unikátní metodu výroby: lil barvy přímo do tekutého skla. Svým výrobkům říkal „favrile“ a v roce 1894 si také dal „favrile“ patentovat. „Favrilové sklo se vyznačuje jasnými nebo hluboce sytými barvami, obvykle irizujícími jako křídla některých amerických motýlů, krky holubů a pávů nebo křídla některých brouků,“ vysvětloval Tiffany. Podle něj byl název odvozen od „fabricate“, aby indikoval, že jde o ručně vyrobený předmět.

Později jako favrile označoval všechno své sklo, ale i smalt a keramiku. Zmíněné irizující sklobylo jen jedním z řady typů, které v Tiffanyho sklárně vznikaly. Vyráběl také sklo drapériové, mramorované, úlomkové, vláknité nebo kamejové a tím výčet nekončí. Při bližším pohledu zjistíte, že různé druhy skla utvářejí také jeho vitráže a lampy. 

Úspěch, sláva a …

V roce 1893 posbíral Tiffany na Světové výstavě v Chicagu za své výrobky přes padesát cen. Rok nato začal spolupracovat se Siegfriedem Bingem, slavným obchodníkem s uměním, který v roce 1895 v Paříži založil prestižní obchod La Maison de l´Art Nouveau, jenž otevřel Tiffanymu cestu do Evropy. Na další dekorativní umění v Evropě měl Tiffany vliv jako žádný jiný Američan.

Úspěch střídal úspěch a Tiffanyho dílny produkovaly masově, ale s podílem ruční práce textilie, koberce, nábytek, mozaiky, oltářní kříže, posvátné nádoby, náhrobky, keramiku, vázy, zrcadla, zástěny, především ale vitráže a lampy, které Tiffanyho tolik proslavily. I na stínidlech a lampách použil Tiffany mnohobarevné a texturované katedrální sklo zasazené do olověných nebo měděných pásků, které vytvářely jednoduché geometrické vzory nebo složitější organické motivy. 

Do jisté míry kráčel Tiffany ve stopách svého otce, neboť navrhoval také šperky, které nazýval „malými misionáři umění“. V roce 1894 se stal ředitelem otcova podniku a po jeho smrti roku 1902 viceprezidentem a art directorem. Do roku 1902 všechno šperkařské zboží distribuovali pečlivě vybraní dealeři, poté bylo vystaveno v šestipatrovém domě společnosti a zveřejněno v Blue Book, která obsahovala všechny položky produkované Tiffany & Comp. Knížka byla na žádost zaslána komukoli. Ceny se pohybovaly od jednoho dolaru (dóza na bonbony) po předměty za tisíce.

TIP: Kovový věk Augusta Rodina: Necudná socha, která pohoršovala Pražany

Přibližně od roku 1905 umění směřovalo stále více k modernismu a abstrakci, Tiffany Studios sice prosperovalo, avšak zlaté časy pomíjely, a Tiffany se stále více věnoval jen některým projektům (např. masivní mozaice pro Národní divadlo v Mexico City).

Mělo by být zmíněno, že ač se Tiffany nevěnoval architektuře, navrhl dům pro svého otce a také domy svým dcerám, když se vdaly. Jeho vlastní Laurelton Hall v Oyster Bay na Long Islandu byl v zásadě jediný význačný secesní dům v Americe a vyznačoval se velkou tvořivostí. Toto obydlí o 84 místnostech Tiffany na sklonku života převedl do nadace, která se měla starat o vzdělání mladých umělců – k tomuto účelu jí Tiffany věnoval 1 500 000 dolarů. Dům později vyhořel. Tiffanyho nadace však údajně dodnes poskytuje 100 000 dolarů ročně na pomoc začínajícím umělcům, kteří toho často o svém dárci příliš neví.