Český výraz „mnohonožka“ vznikl z latinského „millipede“, tedy „tisíc nohou“. Zatím jsme přitom neznali žádný druh, jemuž by zmíněné pojmenování skutečně „sedělo“. Situace se změnila s objevem mnohonožky Eumillipes persephone, na niž vědci narazili šedesát metrů pod povrchem v australském těžebním regionu Eastern Goldfields.

Její tělo sestává z 330 článků a navzdory neuvěřitelným 1 306 končetinám měří pouze 9,5 centimetru. Dosavadní rekord držel druh Illacme plenipes, pyšnící se 750 nohama.

TIP: Draci z temnoty. V čínských jeskyních objevili šest nových dračích mnohonožek

Nově objevený druh mnohonožky má nitkovité tělo, které se skládá až z 330 článků, s krátkýma nohama a kuželovitou hlavou. Stejně jako všichni živočichové, kteří žijí ve tmě, je slepý a bledý. Podle výzkumnice Juanity Rodriguezové se živočich díky své délce lépe pohybuje. Čím delší, tím snadněji se totiž přemisťuje nejrůznějšími štěrbinami ve skalnatých oblastech. Odborníci předpokládají, že se mnohonožka živí houbami, zatím ale ještě nemají dostatek informací.

Kouření tabáku opravdu není zdravé. Cigarety a další podobné produkty zvyšují riziko onemocnění srdce, mrtvice či rozvoje diabetu. Není tajemstvím, že naprostá většina případů rakoviny plic je přímo spojená s kouřením. Opačně to ale neplatí. Nádor na plicích se objeví přibližně „jen“ u 10 až 20 procent celoživotních kuřáků. Vyhne se dokonce i některým z nejsilnějších kuřáků, kteří řadu let kouří 20 a více cigaret denně. Jak je to možné? 

I když je vznik rakoviny plic ovlivněný nejen kouřením, ale i například pohlavím a širším zdravotním stavem, schopnost některých kuřáků vyhnout se rakovině plic nemusí být podle nejnovějšího výzkumu jen otázkou pouhého štěstí. Pneumolog Simon Spivack z americké Albert Einstein College of Medicine v New Yorku a jeho kolegové jsou přesvědčeni, že v tom má prsty velmi účinný systém pro opravy DNA či neutralizace škodlivých látek v buňkách.

Někteří kuřáci přežívají 

Spivack a jeho tým zjistili, že nejsilnější kuřáci nejsou nejvíce zatíženi mutacemi. „Naše data ukazují, že tito šťastlivci přežili dlouhou dobu velmi intenzivního kouření díky tomu, že v jejich těle nedochází k očekávanému nárůstu počtu mutací. Zřejmě mají velmi efektivní systémy pro opravy poškozené DNA anebo pro detoxifikaci látek obsažených v cigaretovém kouři,“ uvádí profesor Spivack ve své zprávě pro magazín Nature Genetics.

TIP: Nikdy není pozdě přestat: Plíce bývalých kuřáků jsou v překvapivě dobré kondici

„Přáli bychom si vyvinout metody, s jejichž pomocí bude možné změřit kapacitu daného člověka, pokud jde opravy poškozené DNA anebo detoxifikaci škodlivých látek v kouři,“ vysvětluje Spivack. Výsledky takového měření by mohly přinést nový způsob hodnocení rizika rozvoje rakoviny plic, včasnější detekci onemocnění a efektivnější léčbu. 

Třebaže se zlověstný hukot hřmící vody nese do vzdálenosti až čtyřiceti kilometrů, existence jednoho z nejvyšších vodních sloupců na Zemi zůstávala většině planety ještě donedávna utajena. Éru jejich moderní historie zahájil proslulý misionář David Livingstone, jenž místo spatřil v roce 1855 zřejmě coby první Evropan v dějinách a nazval jej na počest britské královny. O dvě desetiletí později dorazil k běsnícímu živlu i český cestovatel Emil Holub, kterému vděčíme za jeho první zmapování.

Pára, nebo dým?

Ani zdaleka přitom nešlo o jednoduchý úkol: Africká kaskáda svou mohutností směle konkuruje jihoamerickým vodopádům Iguaçu nebo proslulé Niagaře. Přestože nedrží primát z hlediska výšky či průtoku, oficiálně se jedná o největší vodní clonu na světě. Více než 1 800 metrů široký tok řeky Zambezi náhle padá přes kolmý útes do hloubky 140 metrů, přičemž se každou sekundu řítí dolů v průměru tisíc kubíků hřmící masy. 

Dokonce i v období sucha, kdy průtok dosahuje pouhých tří procent maximálních hodnot, se do vzduchu uvolňuje tolik vodní páry, že se při leteckém pohledu jeví jako dým z obřího požáru. Na jaře, kdy je průtok nejsilnější, lze potom sloupec spatřit až ze vzdálenosti dvaceti kilometrů. 

Ďáblův bazének

Přelet nad Mosi-oa-Tunya, jak zní domorodé pojmenování místa, umožnuje vychutnat si pohled na jeden z přírodních divů černého kontinentu naplno. Pěší turisté se pak mohou vydat o něco blíž po mostě, který se nad impozantní scenerií tyčí už od roku 1905 a spojuje oba sousedící státy – Zambii a Zimbabwe. A ti nejodvážnější se nechají přemluvit k bungee jumpingu do hloubky 111 metrů. Volný pád trvá pouhé čtyři vteřiny, ale mnozí hovoří o nejlepším adrenalinovém zážitku svého druhu, jaký se dá absolvovat.

TIP: Yosemitský vodopád Horsetail Fall: Fascinující pohled na Hořící koňský ocas

Nejde přitom o jedinou aktivitu, kterou lze v bezprostřední blízkosti kaskády provozovat: Připočteme-li rafting, nafukovací kánoe, projížďku na slonech, či dokonce plavání v tzv. Ďáblově bazénku přímo na hraně vodopádu, není divu, že se Viktoriiny vodopády staly těžištěm turistického ruchu v celé jižní Africe. 

Jehuda Löw založil v Praze vysokou talmudickou školu Ješívu při Klausové synagoze a byl současně jejím rektorem. Svůj pobyt zde však několikrát na pár let přerušil. Poprvé od roku 1584 (na čtyři léta), podruhé Prahu opustil v roce 1592 – tehdy se stal školním rektorem v Poznani a zemským rabínem říše Velkopolské.

Vážený a ctěný 

Z Prahy musel odejít ze stejných důvodů, jako předtím. Neměl sympatie. Tedy neměl jich dostatek, aby získal místo vrchního rabína. Když se do Prahy vrátil naposledy, tak už jí zůstal věrný až do konce svého života. Jenomže vrchním pražským rabínem se stal až na sklonku svého života, v roce 1597. Pokud dobře počítáme, mohl mít 77 až 85 let.

Pražská obec si jej vážila a uctívala jej. Byl pokládán za člověka vysoce moudrého a spravedlivého. Jeho současníci mu říkali Maharal mi Prag, což znamená Náš učitel pražský. Se svou rodinou mimo jiné bydlel pražském Židovském městě v Pinkasově ulici (což je dnes ulice Široká) v domě číslo 36. Nad dveře svého domu dal vytesat lva s hroznem vína na znamení svého původu. Měl ještě jednu přezdívku: Höhe rabbi, čili Vysoký rabín. Toto přízvisko vypovídalo nejen o velikosti jeho srdce a ducha, ale i o tom, že měl být (pravděpodobně) vysoké postavy.

Literárně činný  

Napsal celkem patnáct až sedmnáct tiskem vydaných knih, všechny filosoficko-náboženského charakteru. Z toho tři kázání a pamětní řeči. Poměrně slušně rozsáhlé dílo, navzdory tomu, že začal publikovat v šedesáti, ne-li až ve svých sedmdesáti letech.

Bývalá ředitelka pražského židovského muzea Hana Volavková o rabi Löwovi napsala: „Ve svých spisech se jeví jako neobyčejně logický myslitel, znalec filosofie. Jako soudce a rozhodčí zastával názor, že zákon vyžaduje nestranné uplatnění, i když se soudce kloní na stranu obžalovaného. Chce zákon striktně uplatňovat, ale má pochopení i pro viníky. Útočí svými formulacemi spíš na city čtenářů než na jejich rozum. Je výtečným vypravěčem a používá s úspěchem kontrastů. Rád staví proti sobě učenost spekulativní, jejímž cílem je poznání, a proti ní moudrost, ústící v dobrý čin.“ 

Jak se dostat k císaři?

K tomu dobrému činu neměl rabi Löw nikdy daleko. I když to někdy chtělo chvilku přemýšlet. To rabínovi problémy nedělalo. Což dokázal i v kritické chvíli. Do Prahy tehdy přicházelo hodně židovských přistěhovalců z Ruska a z Balkánu. Město se stalo i útočištěm uprchlíků ze Španělska a Portugalska, kteří zde hledali záchranu před inkvizicí. Přicházeli také obyčejní kolonisté z německých měst a v neposlední řadě slavní talmudisté. Židovskému obyvatelstvu hrozilo zase jednou vypovídání z města – proto se rabín vypravil na Hrad, aby se objednal k císařské audienci.

Jenže proniknout k hlavě státu bylo prakticky vyloučeno, nešlo to ani přes komorníky a tajemníky, a tak si rabi Löw musel najít originální cestu, která se pak vyprávěla v následující legendární podobě. 

Císař Rudolf II. jezdíval v některých dnech z malostranského břehu na staroměstskou stranu po Kamenném mostě. O nejbližším z nich se rabi Löw vmísil do houfu zvědavců, kteří na místě postávali a čekali na podívanou. A někteří tu stáli už o hodinu dřív, jen aby nezmeškali. Jak se kočár blížil, letěla o tom zpráva od úst k ústům a lidé císaře zdravili a tlačili se, aby lépe viděli. Hluku a zmatku využil rabín Löw. Protáhl se mezi diváky a zastoupil kočáru cestu. „Z cesty, z cesty!“ volali lidé okolo rabína, ten ale stál uprostřed mostu jako kámen vsazený do dlažby. Kočár se rychle přibližoval, ale rabín se ani nehnul. „Z cesty, uhni!“

Někteří diváci zvedali kamení a kusy ztvrdlého bláta a házeli je po rabínovi, aby ho zahnali, ale kamení i bláto se ve vzduchu proměňovalo a k jeho nohám prý dopadaly květiny. Císař zaslechl neobvyklý křik a vyhlédl z kočáru. Vtom se koně prudce zastavili, jako by před nimi vyrostla zeď. Zarazili se těsně před rabínem Löwem. Rabín sňal z hlavy čepici, hluboce se uklonil a žádal císaře o slyšení. Ten překvapen, čeho byl svědkem, milostivě přislíbil, že rabína přijme. Ať vyčká sedm dní a sedmého dne nechť se nevzdaluje z domu.

Audience u panovníka

Ta pověst má ještě pokračování, ale už to není pověst. Protože ke schůzce pražského rabína Löwa a císaře Rudolfa II. skutečně došlo. Stalo se tak 23. února roku 1592 v císařově paláci na Hradčanech, a zprávu nám o tom zanechal rabínův žák, matematik a astronom David Gans ve své kronice. Podle Ganse „hovořili rabbi a císař mezi čtyřma očima jako přítel s přítelem.“ Přítomen byl ovšem i Löwův zeť, načež císař nakonec vyjádřil přání, aby byl obsah rozhovoru zachován v tajnosti. Což je naše smůla, protože tím pádem o jejich jednání téměř nic nevíme. 

Možná spolu hovořili o alchymii či židovské mystice, ale v pozdějším lidovém podání narostlo toto setkání do neuvěřitelných rozměrů, protože nebylo obvyklé, aby císař zval rabíny na návštěvu. Říkalo se, že Löw vyvolal před zraky císaře i dvořanů přízraky starozákonních bytostí. Pravdou je, že Rudolf II. byl rozporuplnou osobností. Byl postižený duševní chorobou, která se však výrazně projevovala až po roce 1600, ale zejména se kromě umění zajímal o různé esoterické vědy včetně alchymie, pročež mohl mít upřímný zájem dozvědět se i něco o židovské mystice, v níž se Löw bezpochyby vyznal. Všechno ostatní už si dotvořila lidová představivost.

Můžete za ukřižování? 

Jediná spolehlivá zpráva o rabiho audienci u císaře pochází z rukopisu, který zanechal zmíněný zeť rabína Löwa, Jicchak Katz-Kohen: „Dnes v neděli, 10. adaru 5332 po stvoření světa (23. 2. 1592, pozn. red.) byl dán knížetem Bertierem rozkaz císařův, že můj tchán rabbi Löw má se dostaviti na Hrad. Na tento rozkaz se tam vydal, provázen svým bratrem rabbim Sinaiem a mnou. Kníže Bertier uvedl tchána do jiné místnosti, kde ho posadil na čestné místo, zatímco on sám usedl naproti. Kníže s ním hovořil o tajemných věcech, mluvil však tak nahlas, že jsme mohli všechno slyšet. Bylo to proto, aby císař, který stál za záclonou, mohl slyšet celou rozmluvu. Záclona se pak náhle rozhrnula a císař vystoupil a položil mému tchánovi několik otázek vztahujících se k rozhovoru. ‚Ještě se tě na něco zeptám. Jestli dobře odpovíš, vezmu vás Židy do ochrany. Řekni mi: jsou Židé vinni ukřižováním Krista, nebo nejsou?‘.“ 

Těžká otázka. A v té době i nebezpečná, ale rabi se nedal. „Císařská Výsosti, dovolte mi, abych odpověděl podobenstvím. Jeden mocný král měl syna a ten syn měl spoustu nepřátel. Princovi nepřátelé pomluvili prince u krále, že prý ho chce svrhnout z trůnu. Král si dal syna předvolat, ale syn, ačkoli byl nevinný, nepromluvil ani slova. Proto byl postaven před soud. Princ ani nemusel mluvit, bylo dost svědků z řad nepřátel. Soudci proto prince odsoudili ke ztrátě hrdla. Teprve když katovi pacholci vedli prince na popraviště, obrátil se princ k místu, kde sedal při popravách král, a prosil, aby od něho odvrátil utrpení a smrt. Ale král mlčel a princ byl popraven. Kdo byl víc vinen: soudci nebo král ‚Rozumím ti. A spolehni se na mou pomoc!‘.“ 

Pod Rudolfovou ochranou

V rukopisné zprávě ještě rabínův zeť dodává: „Dnes 11. adaru oznámil kníže, že císař měl rozmluvu s mým tchánem, který našel v očích císaře zvláštní přízeň. Nechť se neskonale dobrotivé srdce císaře a jeho rádce k lidu Izraele jen k dobrému obrací, a nechť je císaři ještě mnoho let štěstí a požehnání darování.“ 

TIP: Rabín a hliněný sluha: Opravdu stvořil rabi Jehuda Löw mýtického golema?

Když se rabín vrátil domů, měl údajně říct: „Přivezl jsem císařův slib, že se Židům nesmí činit žádné příkoří. Kdokoli z křesťanů by měl něco proti některému Židovi, předstoupí se svou obžalobou před řádný soud. Pro vinu jednoho Žida nesmí být trestána celá židovská obec. Ode dneška půjde s obžalovaným Židem k soudu i rabín a zástupce Židů.“

Tato slova mezi Židy vyvolala radost. Zdálo se, že pro ně nastává věk klidu a spravedlnosti. Vzhlíželi k vysokému rabínovi s vděčnou úctou a velebili ho slovy Starého zákona: „Pohleďte, člověka čistého srdce miluje Hospodin a muži příjemných rtů je přítelem král.“   

Parník MV Wilhelm Gustloff byl jednou z nejluxusnějších lodí Třetí říše. Před válkou sloužil pro potřeby rekreace „politicky spolehlivých pracujících“, za války se stal plovoucími kasárnami. Jeho osud se ale naplnil v roce 1945. Na počátku ledna roku 1945 pronikla Rudá armáda na území Východního Pruska. Začal panický útěk civilního obyvatelstva, jehož utrpení bylo umocněno krutými mrazy a sněhem.

Mnozí běženci hledali spásu na pobřeží, odkud je odvážely do relativního bezpečí lodě německého námořnictva. Jednou z nich byl i parník Gustloff, který vyplul 30. ledna z Gdyně s 10 000 uprchlíky a vojáky na palubě. Parník měl namířeno do Kielu, kam však nikdy nedorazil. Na cestě ho torpedovala sovětská ponorka S-13 vedená kapitánem Mariněskem.

Masakr civilistů, nebo potopení válečné lodi?

Potopení lodi dodnes provází mnohé kontroverze – na jednu stranu se jedná o jeden z největších masakrů civilního obyvatelstva (odhaduje se, že mezi mrtvými bylo až 3 tisíce dětí), na stranu druhou se na palubě nalézala i ponorková posádka přepravovaná na místo bojového určení. Loď měla navíc status válečného plavidla a dokonce byla vyzbrojena protiletadlovými kanóny, i když pravděpodobně nefunkčními. Vzhledem k tomu, že parník převážel i vojáky a nebyl označen červeným křížem, představoval zřejmě legitimní vojenský cíl.

TIP: Nové důkazy: Titanic šel ke dnu kvůli rozsáhlému požáru

Ať už na potopení parníku Wilhelm Gustloff nahlížíme jakkoli, v ledových vodách Baltského moře 30. ledna 1945 zahynulo na devět tisíc cestujících, civilistů a vojáků, což z této události dělá největší námořní tragédii v dějinách.

Vesmírná turistika zažívá v posledních letech boom a společnosti SpaceX, Virgin Galactic nebo Blue Origin, které nabízejí výlety do vesmíru nebo alespoň na hranici kosmického prostoru, nemají o zákazníky nouzi. Obě ale cílí především na movitější zákazníky – jejich ceny za 1,5hodinový let začínají na 450 tisících dolarech (v přepočtu téměř 10 milionů korun), v případě cest do vesmíru násobně více. Svůj díl z turistického koláče by si ráda ukousla i americká společnost World View. Na rozdíl od zmíněných společností ale nehodlá fušovat do řemesla raketových inženýrů. Jejich koncept počítá s výstupem do stratosféry pomocí heliových balónů.

Výstup ve speciální kapsli vynášené stratosférickým balónem do výšky 30 kilometrů by měl trvat 6 až 12 hodin (jde o pětidenní balíček) a pasažéři si mají užít zážitky podobné výletu do vesmíru – pohled na „čerň vesmíru“ nebo na zakřivení Země. Starty jsou navíc plánované z „kosmodromů“ v atraktivních lokalitách – poblíž Velkého bariérového útesu v Austrálii, Národního parku Grand Canyon, v Amazonii, v egyptské Gíze nebo v blízkosti Velké čínské zdi. World View počítá s prvními lety v roce 2024 a již nyní přijímá rezervace a zálohy. Ceny za tento nevšední zážitek začínají na 50 tisících dolarech (v přepočtu okolo 1,1 milionu korun). 

TIP: Virgin Galactic zahajuje prodej lístků pro lety na hranici vesmíru

Nedávno World View odhalila i aktualizované detaily kabiny pro cestující. O její návrh se postarala britská designérská firma PriestmanGoode, která se jinak specializuje na kabiny pro letadla a vlaky. Šestiúhelníková přetlaková kabina má pojmout až sedm pasažérů a dva členy posádky. Chybět v ní nemá bar, toaleta, velká okna pro 360º výhled, dalekohled nebo internetové připojení.

Začátkem roku 1959 svolal Sergej Koroljov poradu. Její účastníci měli odpovědět na otázku: Kdo má letět do vesmíru? Sám vyslovil názor: „Nejlépe se hodí dobře vycvičení letci, především stíhači. Ideální by byli zkušební piloti.“ A zároveň nadiktoval požadavky na budoucí kandidáty: věk okolo 30 let, výška do 170 centimetrů a váha do 70 kilogramů, samozřejmě absolutně zdraví.

Velitelství letectva poslalo v srpnu 1959 ke stíhacím plukům v evropské části lékařské komise, které našly 3 461 kandidátů. Z nich nakonec zůstalo 206 mladých pilotů. Následující vyšetření byla tak přísná, že je ani tito piloti, jejichž zdraví všichni pečlivě sledovali, do té doby nezažili. Začátkem roku 1960 vybrala komise dvacet stíhačů, mezi nimiž byl i Jurij Gagarin, Vladimir Komarov, Alexej Leonov či German Titov. Zatímco Američané přijali do první skupiny zkušební letce, kteří nalétali aspoň 1 500 hodin, Sověti tak přísní nebyli – Gagarin strávil ve vzduchu 230 hodin, Titov 240 a Leonov 250.

Dvacet je moc!

V pondělí 14. března 1960 začala v Moskvě výuka budoucích kosmonautů. Raketovou techniku, dynamiku letu, konstrukci lodi a jejích jednotlivých systémů jim přednášeli nejlepší odborníci. Následovaly pobyty v izolaci, parašutistický výcvik, přežívání v pustině, ve vakuové komoře i na centrifuze či práce ve stavu beztíže.

Trénovat najednou celou dvacítku uchazečů však nebylo možné. Na podzim vybrali menší skupinu a nakonec se šéfové shodli na šestici Gagarin, Kartašov, Nikolajev, Popovič, Titov a Varlamov. Kartašov odpadl po jízdě na centrifuze. Po osminásobném přetížení mu lékaři našli na zádech mikroskopické krvavé podlitiny a raději ho z další přípravy vyřadili. Varlamov skočil při koupání v nedalekém Medvědím jezeře po hlavě na mělčinu a zhmoždil si páteř. Nahradili je Něljubov a Bykovskij.

Havárie může zazdržení

Pětadvacátého září oznámil viceprezident sovětské Akademie lékařských věd Vladimir Timakov: připravujeme let člověka do vesmíru! Tak se svět o tomto plánu poprvé dověděl z oficiálních úst. Státní komise a konstruktéři předpokládali, že k letu dojde ještě do konce roku 1960. Jestliže by se podařily následující dvě výpravy se psy, ve třetí lodi by mohl sedět člověk.

Jenže 24. října otřásla kosmodromem havárie. Při tankování vybuchla bojová raketa R-16. Zabila 92 lidí včetně maršála dělostřelectva Mitrofana Nedělina. Jeho úmrtí nemohla Moskva utajit, proto alespoň zamlžila příčinu a tvrdila, že zahynul při leteckém neštěstí. To byla rána i pro Koroljova. Riskovat život kosmonauta a tím i prestiž své země nemůže! Kosmickou loď proto musí ještě zkoušet.

Proto ještě před letem člověka musely dvě bezpilotní lodě absolvovat po jednom obletu Země – tedy cestu, na kterou se měl vydat první kosmonaut. Ve čtvrtek 9. března 1961 to Sputnik 9 se psem Černuškou a figurínou „Ivanem Ivanovičem“ zvládl. Všechno proběhlo podle plánu a Sověti mohli začít připravovat další stroj.

Na jeho vypuštění pozvali šestici kandidátů, která v sobotu 25. března přihlížela startu kosmické lodi Vostok se psem Zvězdočkou a s „Ivanem Ivanovičem II“ – oficiálně Sputnik 10. Sověti zkoušeli rádiové vysílání: Na palubě byl magnetofon, který přehrával rady k přípravě boršče. Tyto depeše zachytily západní sledovací stanice a americké odborníky to zmátlo.

Konečně bylo vše připraveno pro let člověka. Fotografie obou hlavních kandidátů – Titova a Gagarina – nakonec přes sekretariát ústředního výboru komunistické strany doputovaly až k Chruščovovi, který prý řekl: „Oba mládenci vypadají dobře. Ať dole sami rozhodnou.“ Nicméně funkcionářům vadilo Titovovo křestní jméno German. Generál Kamanin proto určil prvním kosmonautem Gagarina. Celý let měly řídit automaty podle předem stanoveného programu, člověk měl být jen pokusnou osobou. S manuálním ovládáním lodi se na rozdíl od amerických astronautů nepočítalo.

Kennedy to tušil

Raketa s kosmickou lodí Vostok 1 odstartovala bez obtíží. Byla středa 12. dubna 1961 – 9:07 moskevského času, 7:07 času středoevropského. Kabina s Gagarinem se dostala na oběžnou dráhu. Její vypuštění okamžitě zaznamenal americký radar v Turecku. O třináct minut později zjistila stanice radiotechnické špionáže Shemya na Aleutském souostroví, že ve stroji je člověk. Po pěti minutách odeslala šifrovanou zprávu do Washingtonu. Prezident John Kennedy toto oznámení čekal. CIA mu večer oznámila, že Sověti zřejmě chystají start člověka. Prezident však zakázal, aby ho kvůli tomu budili. „Zprávu mi podejte ráno!“

Zato zbytek světa ještě o ničem nevěděl – moskevský rozhlas novinu ohlásil až v 10:08 místního času, tedy hodinu poté, co ji odhalili Američané. Velitelství letectva čekalo, až se potvrdí, že se loď dostala na oběžnou dráhu.

Potíže s návratem

Let proběhl bez jakýchkoliv potíží. Teprve když se automaticky zapnul brzdicí motor, nastaly problémy. Od kabiny se měl oddělit přístrojový úsek, zůstal však spojen elektrickým kabelem. Loď začala rotovat. Kdyby se ji nepodařilo stabilizovat, nezamířila by do hustých vrstev atmosféry svým tlustým ochranným krytem, který měl při průletu shořet, nýbrž některou méně chráněnou částí. Gagarin o tom referoval sledovacím stanicím. I když věděl, že mu hrozí smrt, zůstal klidný. Na Zemi však vypukl poplach.

Když se neplánované soulodí ocitlo na pokraji atmosféry, první plameny plazmy kabel spálily. Jeho přetržení kouli vymrštilo a udělilo jí zrychlující se rotaci. Gagarin málem ztratil vědomí. Naštěstí rotace pozvolna ustala a kabina letěla po plánované návratové dráze. Ve velké výšce nad Zemí se nad ní postupně otevíraly padáky. Konstruktéři ji však nedokázali zbrzdit, a proto rozhodli, že se má kosmonaut ve výšce sedmi kilometrů i s křeslem katapultovat.

TIP: Deset kosmonautů, kteří změnili dějiny

Gagarin přistál neplánovaně poblíž Saratova v dnešní Samarovské oblasti. Navíc se snesl na pole třicet metrů od strmého břehu Volhy a kabina skončila pouhých deset metrů od prudkého srázu nad řekou, ale asi dva kilometry od Gagarina. Rozhlasové a televizní stanice na celém světě přerušily obvyklé vysílání a ve všech jazycích skloňovaly jméno sovětského kosmonauta. Podle tiskové agentury TASS proběhl let bez sebemenších závad – o všech potížích se tak svět dovídal s velkým časovým odstupem, o komplikacích před sestupem lodi do atmosféry dokonce až po třech desetiletích.

Podobně jako na Zemi i na Neptunu se během oběhu planety kolem Slunce střídají roční období. Rozdíl je však v tom, že při periodě oběhu 165 let trvá na Neptunu každé roční období asi 40 let. Od roku 2005 panovalo na jižní polokouli Neptunu léto a astronomové byli zvědavi na to, jak se budou měnit teploty s blížícím se slunovratem.    

Vědci proměřili téměř stovku záběrů Neptunu pořízených v tepelném (infračerveném) oboru během 17 let a zkoumali trendy teplotních změn v dosud nejjemnějších detailech. Data ukázala, že i přes příchod léta na jižní polokouli větší část planety posledních dvacet let postupně chladla. Průměrná globální teplota na Neptunu poklesla mezi lety 2003 a 2018 o 8 °C.

Překvapivý pokles, prudký růst

„Takové změny jsme nečekali,“ říká Michael Roman z Univerzity v Leicesteru, vedoucí autor studie, která byla publikována v časopise Planetary Science Journal. „Jelikož jsme Neptun pozorovali v období, kdy na jižní polokouli nastává léto, očekávali jsme, že teploty budou pomalu růst a nikoliv klesat.“

V posledních letech – mezi roky 2018 a 2020 – však astronomy překvapilo dramatické oteplení jižního pólu planety, kdy teplota vzrostla o 11 °C. A i když teplý polární vír na Neptunu je znám po mnoho let, takto rychlé oteplení dosud nebylo na planetě pozorováno.

„Naše měření pokrývají méně než polovinu jednoho ročního období na Neptunu, proto nikdo nepředpokládal jakékoliv rozsáhlé nebo rychlé změny,“ vysvětluje Glenn Orton z amerického Caltechu.

Vědci měřili teplotu planety pomocí astronomických kamer citlivých na infračervené záření. Ke své analýze použili všechny snímky Neptunu pořízené v tomto oboru pozemními přístroji za poslední dvě desetiletí, přičemž zkoumali tepelné záření přicházející z jeho stratosféry. To jim umožnilo vytvořit mapu teploty a jejích změn v průběhu části léta na jižní polokouli.

Snímky tepelného vyzařování planety Neptun pořízené mezi lety 2006 a 2020 (foto: ESO/M. Roman, NAOJ/Subaru/COMICS, CC BY 4.0)

Jelikož se Neptun nachází asi 4,5 miliardy kilometrů od Slunce, je velmi chladný. Průměrná teplota planety se pohybuje kolem -220 °C a měření ze Země proto není snadné. „Tento typ výzkumu je možný pouze pomocí citlivých infračervených detektorů a velkých dalekohledů. Ty dokáží pozorovat Neptun bez problémů, takto výkonné přístroje jsou však k dispozici pouze posledních 20 let,“ upozorňuje spoluautor práce profesor Leigh Fletcher z Leicesterské univerzity.

TIP: Na Neptunu vypukla bouře: Je větší než planeta Země

Jelikož teplotní změny na Neptunu byly neočekávané, astronomové v tomto okamžiku ještě nevědí, co je jejich příčinou. Mohly by souviset se změnami v chemickém složení atmosféry Neptunu, aktuálním průběhem počasí, nebo dokonce se slunečním cyklem. V následujících letech bude potřeba získat další pozorování, aby bylo možné příčiny těchto fluktuací odhalit.

Jak dobře vědí i žáčci školy základní, mají brambory (stejně jako kukuřice, rajčata nebo tabák) svůj domov v Novém světě. Od vpádu Evropanů do Ameriky na konci 15. století se začíná psát novodobá bramborová historie. Jenomže se psala nesměle. Brambory k nám do Starého světa nevtrhly, ani nepřišly, spíše se neslyšně a nevýrazně vplížily. Nebylo to jednoduché, proniknout do hospodářství, kde rozhodující úlohu měly obiloviny, a už vůbec nebylo snadné ovládnout tradiční jídelní lístek, na kterém u bohatých vládly potraviny jako maso a ovoce, u chudých pak prosná kaše, zelí a hrách.  

Exotická rostlina

Brambory se do českých zemí dostaly během 16. a 17. století a dochovalo se několik verzí, kdo je pěstoval jako první. Jedna je františkánská. Roku 1632 se prý objevily jako pochoutka na stole jihočeského velmože Viléma Slavaty. Darovali mu je k svátku jindřichohradečtí františkáni. Pěstovali je ve svých zahradách jako vzácnou zelinu a posílali tento nebývale cenný dar svým urozeným sousedům a příznivcům. Klášterní zahradnictví, které mělo starou tradici, bylo určitě z prvních, které si nové plodiny a vlastně zeleniny všímalo. Irští františkáni, zvaní hyberni, si k nám údajně přivezli brambory ze své vlasti a pěstovali je v Praze U Hybernů (Hibernia znamená latinsky Irsko). 

V další verzi se mluví o tom, že brambory u nás za třicetileté války zavedl jeden nizozemský důstojník, který je zaslal českému šlechtici. Jiná uvádí jáchymovského učence 16. století Jiřího Agricolu (příjmení znamená rolník), který překvapil hosty svého domu různými jídly z brambor. Instrukce lichtenštejnská a brtnická nařizuje, aby „v dubnu o svatým Marku vysazovaly se melouny, fíky, zemský jablka a těm podobné vlašské zrostliny“. Brambory se v hospodářských příručkách dostávají do přímého sousedství jižních plodů a pokládají se za choulostivou rostlinu, kterou může v našem drsnějším podnebí poškodit jarní mráz.   

Pro dobytek, nebo pány?

Historik František Kutnar ve svých Malých dějinách brambor napsal, že v českých zemích nabyly brambory skutečný hospodářský význam až v 18. století. Tehdy se u nás jedlo zhruba 15 kilogramů na hlavu ročně – tento údaj pochází z Táborska. Na Frýdlantsku a Chrudimsku se v šedesátých letech 18. století připravovala z brambor po domácku mouka a pekl se z ní chléb. Ne všude však měli venkované k pěstování brambor důvěru, i když jim to přikazovala vrchnost, a dokonce i kněží, říkalo se jim bramboroví kazatelé. Brambory byly někde považovány za krmivo pro dobytek, jinde zase za lahůdku pro pány, a kolovalo i mnoho pověr o jejich škodlivosti.  

Situace se však rychle měnila. Když se po sedmileté válce roku 1764 vracel pozdější královéhradecký dějepisec František Švenda z Olomouce do svého rodného města, spatřil poprvé ve svém životě, jak se pěstují brambory. Velkou důvěru k nim neměl, kritizoval jejich požívání jako nevlasteneckou novotu, viděl v nich oproti starým českým jídlům málo vydatnou potravinu a vyjadřoval obecné obavy z jejich pěstování, protože vytlačí obilí a způsobí novou bídu:

„Tu taky – ponejprv – spatřil jsem na polích sázená zemská jablka, neb, jak jich nazývají, Erdäpfel. Pozůstalý to užitek vojny, když jen toliko při plotě a pro prasata se sázely, lidé pak jich jísti stydíce se báli, jen sviňský dobytek žírnější a hladovitější po nich jest, neboť skrze ten pokrm v síle prospívá. Od vojska rozličného, zvláště od francouzského národa, dychtivě taková jablka nalezená jisti když viděli, Čechové (všech mravů i nemravů jiných národů se chytající) zapomínají obživy svých předků, zanedbávají řepy, zelí, hrachu, čočky, bobů, prosa (…), tedy silné potravy, toho tak lehkého a prázdného pokrmu se uchopili, jímž toliko jedině více se rozžírají, a když již nyní skutečně více než tři kraje i nejlepší půdu českou tou lehkou bylinou zasazují, tolik tisíc korců obilí a podstatné potravy zem českou zbavují, však jen když něco novýho, dobrovolně na sebe uvalují!“

Hlad je naučil

Brambory zkrátka leckdo považoval za „sviňskou stravu“, což ostatně připomíná i milčický rychtář Jan Antonín Vavák: „Co dím o tom, prv zde nikdy nevídaném pokrmu, jenž zemská jablka slove. Němci jej jmenují Erdäpfel a skoro každý jim říká spíše po německu než po česku, totiž erdteple. Ten pokrm a dar Boží, ačkoli dobrý, chutný a zdravý, prve u veliké ošklivosti mnozí jej zde měli a smích sobě z něho činili, ba v ústa svá jej vzíti nechtěli, pravíc, že jest to sviňská strava.“ Leč brzy se názor na brambory, jak rychtář Vavák naznačuje, změnil. Zlom nastal za velkého hladomoru v letech 1770–1772, kdy lidé pekli chleba z otrub a strouhaného zelí, živili se lebedou, moukou z kůry bříz, mechem, lišejníkem a žaludy, ale přesto mřeli. 

Desetitisíce chudých, především v podhorských oblastech, tenkrát před jistou smrtí zachránily brambory. Za vlády Marie Terezie bylo dovezeno značné množství brambor z Pruska a lidé je (údajně) nazývali podle Braniborska: brandembury, brambury, brambory. Tvrdí se ale také, že slovo brambory pochází od botanika Jana Svatopluka Presla (1791–1849), který pojmenoval bramborovou rostlinu lilek bobál, pro její hlízy vymyslel výraz bamboly, a z těch bambol že se nakonec vyvinuly brambory.  

Bramborová válka

V sedmdesátých letech 18. století brambory zabíraly další a další plochy a vlastenecká hospodářská společnost odměnila jinecké panství na Hořovicku za vzorné pěstování brambor. Během rakousko-pruské války o bavorské dědictví (1778–1779) bylo v Podkrkonoší tolik brambor, že obě armády, z nedostatku jiné potravy, se na ně vrhly a bramborová pole u Mnichova Hradiště a Vrchlabí vyjedly. Této válce, při níž se vojska nestřetla v žádné velké bitvě, se pak říkalo bramborová válka. 

TIP: Naše krmě včera a dnes: Kdy se k nám dostala mrkev, brambory nebo banán?

Zhruba od těch dob se brambory staly vůbec nejdůležitější potravinou v českých zemích, čemuž odpovídá i množství jejich jmen. Zatímco jiné plodiny se spokojí s jedním, dvěma názvy, bramboru se může říkat jablko, jablíčko, jablouško, zemské jablko; zemák, zemňák, zemják, zemče, zemčák, zemia, zemčátko, zemník, zemská hruška; krumpel, krumpolec, krompach, grumbír, krumpír, krumbolec, krumple; bobál, bambola, kobzola, kobzal, kobzol, kobzole; erteple, švábka, koroptve, kavanč; lilek, babče, brandembura, bandur, bandora. A ještě santák a santaburák.