Příběh prvního francouzského těžkého tanku se začal psát již v roce 1919 a byl úzce spojen s osobou armádního generála Jeana Baptisty Estienna (1860–1936), jehož vize pásového bojového vozidla nakonec vedly až ke vzniku francouzských obrněných sborů a vysloužily Estiennovi přezdívku „Pére des Chars“ (Otec tanků). Rok po konci první světové války Estienne, toho času ve funkci šéfinspektora tankových vojsk, sepsal memorandum Studie nasazení tanků v poli, ve kterém představil svou vizi budoucnosti obrněnců ve francouzské armádě.

Estiennův mezičlánek

Kromě potřeby pásových vozidel různého určení (muniční vozidla, samohybná děla, vozidla pěchoty) v tomto dokumentu Estienne představil i myšlenku takzvaného bitevního tanku (char de bataille).

Stroj měl kombinovat jak dostatečnou pancéřovou ochranu pro plnění úlohy průlomového vozidla, tak i výzbroj schopnou ničit měkké, ale i obrněné cíle. Mělo jít o jakýsi mezičlánek mezi lehkými a mobilními tanky po vzoru tehdy užívaného Renaultu FT-17, a v té době vyvíjeným průlomovým tankem Char 2C.

Estienne své memorandum následně předal špičkám francouzské armády a v roce 1921 vznikla speciální komise vedená generálem Edmondem Buatem, která dostala za úkol koncept char de bataille prozkoumat a posoudit jeho realizovatelnost. Výsledkem činnosti Buatovy komise se stala konkrétní technická specifikace vozidla, které mělo vážit maximálně 13 tun, disponovat pancéřovou ochranou o síle alespoň 25 mm, mít tříčlennou osádku a hlavní výzbroj, houfnice ráže 75 mm měla být umístěná přímo v korbě.

Zájem továren

Pro úsporu prostoru i nákladů pak měla být lafetována v horizontálně fixovaném uložení, které umožňovalo pouze změnu náměru, zatímco stranový odměr měl zajišťovat řidič otáčením celého vozidla. Proti pěchotě měla vozidlo bránit kulometná věžička. Tyto požadavky následně Estiennův úřad předal zástupcům francouzského průmyslu. Zájem projevily továrny Renault, Schneider, Saint-Chamond a FCM, které se urychleně pustily do práce na prototypech.

V roce 1924 pak spatřily světlo světa čtyři prototypy – SRA a SRB vzniklé ve spolupráci továren Renault a Schneider, FCM 21 stejnojmenné továrny a blíže neoznačený prototyp Saint-Chamondu. Všechny splňovaly základní požadavky dané specifikací, vzájemně se ale lišily užitým převodovým ústrojím, typem motoru a dalšími konstrukčními prvky. Po prozkoumání všech návrhů se nakonec Estiennův úřad rozhodl jako základ pro nový tank využít prototyp SRB, který kromě jiného disponoval i ve své době velmi vyspělým servomotorem Naeder, umožňujícím řidiči jemné korekce při zaměřování trupové houfnice.

Málo peněz na tanky

Prototyp SRB následně konstruktéři zkombinovali s vybranými částmi ostatních návrhů. Z typu SRA převzali 75mm houfnici a z FCM 21 pásy a odpružení. Estienne sám následně přispěl dvojicí nápadů: speciálním napínacím kolem pro změnu pnutí pásů zevnitř tanku a úzkou chodbičkou vedoucí podél pravého boku obrněnce pro rychlý přístup k motoru. Takto pozměněný prototyp obdržel označení Tracteur 30 a v roce 1926 pak padlo rozhodnutí postavit tři předsériové prototypy pod označením Char B1.

Po jejich dokončení v roce 1927 započaly vojskové zkoušky; během nich se projevila nízká spolehlivost servomotoru Naeder, všechny nabízené alternativy ale ztroskotaly. Když vyvstala potřeba zvýšit protitankovou palebnou sílu, kulometnou věžičku nahradila věž APX1 s kanonem SA33 ráže 47 mm. Ve stejné době došlo i k rozšíření osádky o čtvrtého člena v roli radisty. Kvůli výrazným škrtům v rozpočtu se začátek hromadné výroby neustále odsouval, první sériové B1 tak z linek začaly sjíždět teprve v prosinci 1935 a k útvarům se tank poprvé dostal v březnu následujícího roku.

Pokračování: Obr na hliněných pásech: Francouzský těžký tank Char B1 (2)

Vzhledem k vysoké ceně (až 1,5 milionu franků za tank) ale produkce běžela jen velmi pomalu a během prvních dvou let výroby tak továrny Renault, AMX, FCM a Schneider dokončily sotva 34 kusů. Výrobu se podařilo v dalších letech urychlit, dodávky ale nikdy nepřekročily 15 strojů měsíčně. V okamžiku vypuknutí druhé světové války se tak ve službě nacházelo jen 129 Char B1 a do pádu Francie se celkový počet vyrobených B1 zastavil na 369 kusech.

Kanadský výrobce letounů De Havilland Canada představil svůj nejnovější hydroplán určený pro boj s lesními požáry – DHC-515 Firefighter. Novinka přináší řadu vylepšení, včetně schopnosti nabrat plnou nálož sladké nebo slané vody za pouhých 12 sekund. 

Letoun vznikl v rámci programu CL-515, který navazuje na úspěšné hasicí hydroplány Canadair CL-215 a CL-415. Jde o víceúčelový stroj vybavený masivními vnitřními nádržemi. Většina dnešních hasicích letadel musí po vyčerpání vody přistávat na zemi a vodu opět doplnit. DHC-515 Firefighter patří k těm, které tankují vodu na hašení přímo z vodní hladiny, ať už mořské nebo sladkovodní.

Velmi výkonný hasič

Tento letoun čerpá vodu velmi rychle a efektivně. Při přistání na vodní hladině naplní své nádrže za 12 sekund. Při hašení dokáže dopravit do zóny požáru až 700 tisíc litrů vody denně, což je více než dvojnásobek oproti dosavadnímu nejvýkonnějšímu konkurentovi. Posádka může vypouštět vodu v dávkách, které následují v rychlém sledu za sebou, což zvyšuje účinnost hašení.

TIP: Nová verze čínského aerotaxi EHang je požárním letounem rychlé reakce

Díky své důmyslné konstrukci a pokročilé avionice i navigaci může DHC-515 Firefighter bezpečně operovat v komplikovaném prostředí, například při hašení v horském terénu. Dokáže se také velmi slušně vyrovnat s náročnými podmínkami, například s vichry vznikajícími při požárech anebo s až dvoumetrovými vlnami na hladině při čerpání vody.

DHC-515 Firefighter je nejen skvělým hasičem, poradí si i s jinými úkoly. Může být rychle přestavěn na letoun pro postřik vegetace, například proti hmyzu nebo třeba pro postřik vodní hladiny prostředky pro rozptýlení ropných látek při ekologické katastrofě. Díky svým mohutným nákladovým dveřím se také velmi dobře uplatní při transportu pomoci postiženým katastrofou nebo jako zdravotnický letoun. Ve výrobě je v současné době již 22 těchto strojů a první z nich se dostanou k zákazníkům v roce 2025.

Nejmenovaná Novozélanďanka se vracela z nákupu, a zatímco vynášela věci z auta, uslyšela v nedalekém křoví šustění. Poté ucítila, jak jí něco leze po noze, a když ze sebe vetřelce v šoku setřásla, zjistila, že jde o vačici. Vyděšená žena pak utekla domů a zůstala tam uvězněná: Útočnice totiž odmítala odejít, a kdykoliv dotyčná vykoukla ven, zvíře vyrazilo za ní. Nešťastnice nakonec zavolala na policii, že ji vačice drží coby rukojmí.

Když na místo dorazili strážníci, dotěrný chlupáč skutečně jednomu z nich vyšplhal na nohu, naštěstí však nešlo o útok: Nejspíš se jednalo o mládě, které odvrhla matka, nebo o zatoulaného domácího mazlíčka. Policisté každopádně narušitelku odvezli a situace se obešla bez dalších komplikací.

TIP: Opeřená invaze: Krocaní gangy terorizují obyvatele amerických měst

Zatímco lidská populace v Dunedinu tak může být opět v klidu, původní ptáci, hmyz a stromy na Novém Zélandu si o takovém štěstí mohou nechat jen zdát. Vačice jsou totiž invazním druhem, který měl původně sloužit jako zdroj kožešiny. Na Novém Zélandu se poprvé objevily v roce 1837 z Austrálie. Bez přirozených nepřátel a s ochranou, která platila ještě v první polovině 20. století, jejich populace explodovala na dnes odhadovaných více než 47 milionů kusů. Podle odborníků mají vačice na svědomí množství ptáků a původních druhů stromů, zejména rātā, totara, tītoki, kōwhai a kohekohe.

Národním a také tradičním arabským sportem bylo od nepaměti sokolnictví. V době, kdy celé národy žily kočovným životem, nebylo snadné najít vodu či potravu, a právě vycvičení dravci se v těchto situacích stávali nepostradatelnými přáteli člověka. 

I když dnes již nejsou sokoli tak populární jako v době beduínských kmenů, zůstávají nedílnou součástí katarské kultury. Dravci dnes slouží jako symbol statusu, jsou domácími mazlíčky i závodními šampiony v hodnotě milionů dolarů. Za udržení svých miláčků ve špičkové formě neváhají jejich chovatelé utratit obrovské částky. Není proto divu, že právě v Kataru vznikla jedna z nejmodernějších nemocnicí určená výhradně péči o sokoly.

Nemocnice Souq Waqif Falcon Hospital v katarském Dauhá vznikla v roce 2008 a dodnes patří mezi nejlépe vybavená zdravotnická zařízení na světě – včetně těch určených pro lidské pacienty. Nabízí špičková pracoviště poskytující komplexní péči – od krevních a ledvinových testů, přes endoskopická vyšetření a rentgeny, až po kosmetické procedury zahrnující úpravy peří a zobáku. Chovatelé sokolů zde najdou i nejmodernější laboratoře pro genetické sekvenování svých opeřených miláčků. 

TIP: Žena v mužském světě: Orlí lovkyně přepisuje tradice

Zařízení, které se rozkládá na několika podlažích, dotuje katarský vládce. Za den zde ošetří asi 150 sokolů. Většina ptáků zde absolvuje běžnou zdravotní prohlídku, obvykle při prodeji nebo nákupu. Část chovatelů ale přichází kvůli broušení drápů nebo instalaci GPS lokátorů. Nejzávažnější zákroky – které by ve volné přírodě pro ptáky znamenaly jistou smrt – se odehrávají na lůžkovém oddělení v samostatném patře.

Podle zaměstnanců nemocnice věnují sokolníci svým šampionům často větší péči než svým dětem. „Pokud potřebuje lékařskou péči jejich dítě, nezřídka s ním jako doprovod pošlou chůvu nebo řidiče. Sokoly do nemocnic ale vždy doprovází pán domu,“ uvedl Shagul Hameed, který dříve pracoval pro jednoho z členů katarské královské rodiny. 

V prosinci 2019 skončil další jedenáctiletý cyklus sluneční aktivity, který se označuje jako „cyklus 24“. Vyznačoval se nikoliv jedním ale dvěma výraznými vrcholy a byl nejslabším za posledních 100 let. Zároveň se neustále zlepšují naše schopnosti sluneční aktivitu předpovídat, i když stále plně nechápeme mechanismy, které jsou za cykly sluneční aktivity zodpovědné.

Odborníci dospěli k názoru, že cyklus 25, který už nějakou dobu běží, se bude vyznačovat nevýraznou aktivitou. Jak se ale ukazuje, Slunce na to má jiný názor. Od počátku cyklu 25 je patrné, že sluneční aktivita převyšuje původní odhady. Tento trend se navíc prohlubuje, takže v současné době je Slunce výrazně aktivnější, než s čím počítaly dřívější předpovědi.

Předpovědi slunečního cyklu selhaly

Jednoduchým měřítkem aktivity je množství slunečních skvrn. Na základě jejich pozorování, a také s využitím dalších parametrů americké agentury NOAA, NASA a International Space Environmental Service předpověděly, jak by měl vypadat současný cyklus 25. Předpovědi nevyšly a zdá se, že Slunce vstupuje naopak do cyklu s neobvykle vysokou aktivitou.

TIP: Zapomeňte na polární záře: Slunce možná vstupuje do extrémně klidné fáze

Zatím vše nasvědčuje tomu, že můžeme čekat častější a silnější sluneční bouře se všemi jejich negativními projevy. I v tomto případě ale platí, že vše zlé je k něčemu dobré. Pokud se potvrdí, že aktuální sluneční cyklus bude doprovázen silnou aktivitou Slunce, přijdou si na své přijdou milovníci polárních září. Můžeme čekat častější a velkolepější nebeská představení, která by se mohla objevovat i v našich zeměpisných šířkách.

Předpověď sluneční aktivity a skutečná pozorování (foto: NOAA SWPC, CC0)

Urzon kanadský (Erethizon dorsatum) dorůstá délky 60 až 90 centimetrů a hmotnosti od 5 do 14 kilogramů. V rámci Severní Ameriky je druhým největším hlodavcem a velikostí jej převyšují jen bobři kanadští. 

Urzoni mají skvělý obranný systém, takže se často nestávají obětí predátorů. Občas je ovšem i tak uloví rysi, pumy, kojoti, vlci, rosomáci nebo výři virginští. Většinou si ovšem útok na urzony rozmyslí a ti zase dělají vše pro to, aby je od ataku odradili. Jednak dokážou velmi dobře šplhat po stromech, takže jejich prvotní snahou je dostat se mimo dosah útočníka. V případě, že tuto možnost nemají, začnou vydávat výstražný zvuk drkotáním zubů. Jestliže toto varování selže, přichází ke slovu zhruba 30 000 ostnů, které mají umístěny na zádech.

Hroty ostnů jsou výstražně bíle zbarveny při naježení působí dost hrozivě. Zároveň s tím vypustí urzon páchnoucí sekret. Pokud útočník ani tak svůj úmysl nezmění, napadené zvíře do něj svými naježenými ostny nacouvá. Ostny jsou obvykle 75 mm dlouhé a 2 mm silné a jsou zakončeny mikroskopickými háčky. Ty se zachytí v těle útočníka a díky pohybům svalů mají schopnost posouvat se postupně hlouběji a hlouběji do těla. Proto byli nalezeni predátoři, kteří kvůli urzoním ostnům a infekci, již jejich přítomnost v těle vyvolala, uhynuli.

TIP: Boj o přežití: 5 netradičních způsobů zvířecí obrany

Ostny jsou ovšem nebezpečím i pro samotné urzony, kteří sice dokážou po stromech šplhat velmi jistě (a troufnou si i na ty nejjemnější větve), ale ani u nich není vyloučeno, že ze stromu spadnou. Zranění vlastními ostny se tak může stát osudové i jim samotným. 

Světová zdravotnická organizace (WHO) nedávno zveřejnila nové standardy pro zdravé ovzduší. Ukázalo se, že téměř nikdo na Zemi takový vzduch nedýchá.

Na základě nové analýzy dat o znečistění ovzduší, která zahrnovala údaje z více než 6 tisíc měst z celkem 117 zemí, WHO uvádí, že v současné době 99 procent světové populace dýchá vzduch, který nevyhovuje novým normám WHO. Mimo jiné to zahrnuje zhruba 80 procent oblastí s městskou zástavbou.

Škodlivý vzduch

Co lidé podle odborníků WHO dýchají? Velký problém představuje neviditelný oxid dusičitý (NO2), který pochází z automobilových emisí a průmyslu a který dráždí dýchací ústrojí. Může vyvolávat záněty, alergie, astma a celkově omezovat funkčnost plic. Značně nebezpečné jsou i pevné částice (PM), především pokud jde o nepatrné částice o velikosti menší než 2,5 mikrometru (PM₂,₅).

Pevné částice, hlavně ty malé, pronikají hluboko do plic a vstupují do krevního oběhu. Mohou vyvolávat obtíže s ucpáváním cév a fungováním plic. Rovněž se objevují důkazy, že pevné částice ovlivňují i další orgány a vyvolávají řadu dalších onemocnění.

TIP: Neviditelný zabiják: Téměř všechny děti do 15 let dýchají toxické škodliviny

Světová zdravotnická organizace ve své zprávě upozornila i na poměrně velké rozdíly v kvalitě ovzduší mezi bohatými a chudšími zeměmi. V zemích s vysokými příjmy obyvatel hodnoty pro polétavý prach dodržuje 17 procent měst, ve státech se středními a nízkými příjmy jen jedno procento.

Frida celý život snášela nepředstavitelné bolesti, které dost možná způsobily, že její obrazy bez ohledu na čas promlouvají nebývale sugestivně. „Celý můj svět prostupuje zlatozelená krajina tvých očí. Jsem prázdná, ty mě naplňuješ. Vesmír pro mne existuje v jediném pokoji, zde vychází z tebe a vrací se zpět do tebe.“

I po patnácti letech vztahu píše tato malířka svému Diegovi milostné dopisy, v nichž se vášeň násobí, místo aby uvadala. Oba umělci se vzájemně milovali, obdivovali a podporovali, ale nedovedli být trvale spolu. Intenzita jejich propojení nebyla závislá na prostoru ani času – přesto Fridiny obrazy prozrazují, že jí nejen bolest, ale i osamělost provázela celým životem. 

Krásná chromá milenka

Zamilují se do sebe, když je Fridě dvacet jedna a Diegovi o dvacet víc. Berou se na žádost Fridina otce, dochází mu peníze, je třeba, aby se o dceru postaral její movitý milenec. Seznamují se ale mnohem dříve, symbolicky zrovna když Diego pracuje na své úplně první nástěnné malbě: „Stojím na žebříku a maluji, když se za mnou zpoza sloupoví ozve ženský hlas. Otočím se, ale není nikoho vidět. Ženský hlas křičí: Diego, přichází k tobě Nahui. Nahui bylo jméno velmi talentované indiánské malířky. Tehdy jsem nezjistil, kdo na mě pokřikoval. Později si upamatuji, jak pracuji na fresce, v místnosti je se mnou také má první žena Lupe, a v tom vtrhá do dveří hlučná skupinka studentů. Je mezi nimi také dívka, může jí být tak dvanáct let. Postaví se ke mně a velmi zpříma se mi zahledí do očí a zeptá se, jestli se může dívat, jak maluji. Souhlasím. Dívka na mě upřeně hledí několik hodin.“ 

„Brzy se dovídám, že se tato dívka se jmenuje Frida Kahlo a že to byla ona, kdo na mne předtím zpoza sloupů povykoval, aniž by se ukázal. Tehdy jsem ale opravdu netušil, že se jednou stane mou ženou a osudovou láskou,“ píše ve svých pamětech Diego.

Život bez vzduchu a slunce

„Diego, slez, musím s tebou probrat něco důležitého,“ křičí Frida na buclatého malíře, opět když maluje fresku, ale o deset let později. „Otáčím se a spatřím štíhlou dívku s velmi jemnou, ale uhrančivou tváří. Na ramena jí padají dlouhé husté černá vlasy, nad očima se klenou silné oblouky tmavého obočí, které se stýkají přesně uprostřed kořene jejího nosu. Má vznešené, ale lehce pokřivené držení těla způsobené nehodou a množstvím operací, které prodělala od doby, co jsem ji spatřil poprvé.“  Tak si osudové setkání zaznamenal Diego do  deníku.

I přesto, jako moc Diego Fridu miluje, věrný jí být nedovede. Ostatně byl vždy pověstný nekonečnou nenasytností svých smyslů, jak ve vztahu k jídlu, tak ve vztahu k ženám. Ani velká láska ho v tom nezmění. Frida je však na rány osudu zvyklá. Po překonání dětské obrny ji srazila na kolena dopravní nehoda, která učinila bolest jejím denním chlebem. Frida prodělala asi třicet operací, přesto se lékařům nepodařilo dát její křehké tělo už nikdy plně do pořádku. Nedostatek čerstvého vzduchu, slunce a pohybu u ní způsobuje deprese, které Frida rozpouští nejen v slzách, ale v alkoholu, cigaretách a barvách... 

Svatba, rozvod, svatba, smrt

Rivera Fridu podvádí i s její vlastní sestrou, což malířku posléze inspiruje k románku s ruským komunistickým revolucionářem Lvem Trockým. Následuje odloučení, poté rozvod, Rivera takovou nevěru nedovede přenést přes srdce. S kýmkoliv jiným ano, ale s Trockým?

Frida se dlouho trápí, spí s muži i ženami, pije čím dál víc, ohrožuje své okolí zbraní a poté se dostává do vězení, odkud se s výrazně zhoršeným zdravotním stavem stěhuje k sestře. Tam ji přichází Rivera opět požádat o ruku. Co na to Frida? Souhlasí...

TIP: Osudové setkání: Z románku Dorothey Tanningové se stal vztah na celý život

Poslední léta stráví u Diega. Bolesti se stupňují, je třeba si píchat silné dávky morfia. Přesto se Frida dočká ještě jedné obrovské životní radosti. Na posteli se nechá převést na vernisáž své velké souborné výstavy. Brzy na to umírá. Při kremaci čeká její rodinu, přátele a příznivce děsivé překvapení. Výbuch v peci způsobí, že se Fridino mrtvé tělo v otevřené rakvi zvedá. Okolo hlavy hoří hustý věnec jejích vlasů jako děsivá svatozář. Tak a ne jinak se loučí velká mexická umělkyně se světem bolesti, vášně a utrpení...