Stalin, jak známo, zemřel za kuriózních až groteskních okolností. Umírání trvalo dlouho, protože nikdo včas nepřivolal lékaře. Báli se prchlivého starce vyrušit, nebo nechali obávaného diktátora schválně zemřít? Výklady se různí. Paranoidní vládce s neomezenou mocí každopádně vzbuzoval strach. Kde se tato temná aura vzala? Vězela za jeho negativním obrazem nevypočitatelnost stárnoucího cholerika? Hrálo hlavní roli všeobecné povědomí o procesech a likvidacích, které se v sovětském Rusku staly běžnou součástí života? Anebo byla na vině samotná povaha „rudého cara“? 

Už ve Stalinově rodině a ve školních zážitcích lze vystopovat faktory, které utvářely jeho nelítostnou osobnost. Na co později generalissimus Stalin nebyl hrdý? Mělo z něj okolí obavy už v dobách jeho mládí?

Soukromník proletářem

Stalin vzešel z problematického prostředí. Ponechme stranou pochybnosti o biologickém otcovství. Stalinova matka sice v závěru života vypadala skoro jako jeptiška, za mlada se však nejspíš měla k světu. Podle řady svědectví ji Stalin miloval, najdeme však také opačná tvrzení, podle nichž svou rodičku nazýval děvkou. Ve Stalinově dětství každopádně hrálo důležitou roli více mužů, kteří se kolem jeho matky točili, zvlášť poté, co s budoucím diktátorem zůstala sama. 

Stalinův zákonný otec se živil jako švec. Nejprve pracoval sám na sebe a v té době se ještě rodině nežilo nejhůř. Později však holdoval víc alkoholu než práci a skončil jako tovární dělník. Z někdejšího družného a zábavného společníka se vyklubal domácí tyran a násilník. Svou ženu i syna bil a dostával se stále víc na okraj společnosti. Tou dobou už ale s rodinou nebydlel a Stalin sám se později cynicky smál, že ačkoli jeho rodina původně „vykořisťovala dělníky“, díky otcově alkoholismu vyrůstal v proletářském prostředí.

Ať už Beso Džugašvili Stalina zplodil nebo ne, otec i syn skončili v jistém smyslu podobně. Ačkoli si během života oba vysloužili pověst zábavných společníků, ke konci života se jim okolí raději vyhýbalo, a to včetně těch nejbližších. Stalin sám zřejmě své děti nebil – na rozdíl od psychického teroru, jímž rodinu dusil. Ale násilí používal zcela běžně – jako prostředek k dosažení svých cílů i jako způsob, jak ulevit svému vzteku a pomstít se nepřátelům. Vzpomeňme známý citát, podle nějž mu největší potěšení působilo pomstít se nepříteli a jít s dobrým pocitem spát.

Premiant a výtržník

Stalinův otec nikdy nesouhlasil s tím, aby se jeho syn vzdělával. Považoval to za zbytečné. A jak mu docházely peníze na pití, zřejmě si přál, aby kluk už domů přinesl nějaký ten rubl. Studium naopak něco stálo. Stalinova matka, po níž syn zdědil neústupnost a houževnatost, však domácímu tyranovi odolala. Stalin studoval a vedl si dobře! Nejprve navštěvoval církevní školu a vynikal v mnoha směrech. Především se vyznačoval neobvyklou až pedantickou svědomitostí. Kromě toho skvěle zpíval a lidé dokonce chodili do kostela, aby si poslechli hlas toho talentovaného chlapce. Přesto se budoucí diktátor nevešel do kategorie „šprt“. Kromě dobrých výsledků se prezentoval také drzostí. Měl svou hlavu a často neposlechl. Po celý život měl problémy s autoritami. Chtěl o všem rozhodovat sám.

Jako chlapec vyhledával rvačky. To v tehdejší Gruzii nepředstavovalo u dospívajících kluků nic neobvyklého. Stalin se však sebevražedně vrhal i do prohraných bitev se vzrostlejšími soupeři. Přiznat, že někdo má větší sílu? Nemyslitelné. Pro své slabší kamarády představoval obdivovaného vůdce a záštitu. Pro ostatní však spíše hrozbu.

Seminář milovaný i nenáviděný

Stalin toužil po vzdělání natolik, že dokonce plakal, když se zdálo, že nebude moci navštěvovat kněžský seminář. I zde nakonec patřil k nejlepším, alespoň ze začátku. Když se však seznámil s literaturou, která byla budoucím kněžím zapovězena, obrátil. Po četbě Darwina už v Boha nevěřil. Hltal raději knihy o revolucionářích a vojevůdcích. Zajímaly ho romány Victora Huga, učil se od Napoleona. Platona dokonce dokázal číst v řečtině a Dostojevského Běsy doslova počmáral svými poznámkami. Uviděl před sebou jinou kariéru, než jakou si vysnila jeho matka. Nenáviděný a vězení připomínající kněžský seminář nedokončil. Legenda o tom, že jej vyloučili z politických důvodů, vznikla účelově až později. 

Budoucí agitátor, revolucionář a nakonec diktátor Stalin se však od metropolity nelišil tolik, jak by se na první pohled zdálo. Kněžské vzdělání ve Stalinovi vypěstovalo smysl pro dogmatiku. Nikdy se z něj nestal filozof, který by svět obdaroval novými a překvapivými myšlenkami. Ale uměl jako inkvizitor střežit tu správnou víru a nauku, dovést ji do důsledků a trvat na jejím dodržování a uvádění do praxe. Možná překvapí, že se za své kněžské vzdělání nestyděl a v soukromí rád a často používal příměry a žargon z církevního prostředí.

Dělníky nepotřeboval

V prvních letech své revoluční činnosti působil Stalin mezi dělníky. V praxi to znamenalo přesvědčovat je o správnosti marxistických ideálů. Stalin chodil podobně jako potulný kněz či misionář a šířil svou „víru“. Snažil se přesvědčit pracující k akci. Dalo to dost práce. Tehdejší revolucionáři zkrátka nefungovali jako politická strana, která by prosazovala názory pracující třídy. Naopak. Požár v lidských myslích bylo třeba teprve zažehnout. Stalin a jemu podobní chodili mezi dělníky, aby je přesvědčili o tom, co si mají myslet.

Stalin prosazoval dělnické zájmy, aniž by s touto třídou nějak výrazně počítal. Na rozdíl od jiných sociálních demokratů zastával názor, že ve stranickém výboru dělnické strany žádné dělníky nepotřebují. Profesionální revolucionáři to přece zvládnou sami, rychleji a lépe. Cynismus? Jistě. Z machiavellistického hlediska však měl Stalin pravdu, jak ukázala jeho úspěšná budoucnost. Na rozdíl od řady utopistů a idealistů vedl politiku, která směřovala k vítězství.

Udavač?

Stalinovi nikdy nechyběla jistota, že jeho přesvědčení je to správné. A za přirozené považoval, že druzí jej budou následovat. Svědčí o tom i jedna nedoložená spekulace z období, kdy opustil kněžský seminář. Tehdy kdosi udal jeho spolužáky. Kvůli porušení školních pravidel potkalo hned několik studentů najednou vyloučení ze školy. Chlapci poté svou nenávist vrhli do politiky a začali se věnovat revoluci podobně jako jejich bývalý spolužák Stalin. Kdo je udal? Mohl to udělat jejich kamarád Stalin, aby tak expresně získal řadu přívrženců, pro něž bude představovat autoritu a bude si moci hrát na vůdce?

Od prvních chvil, kdy mladý Stalin vstoupil na dráhu revolucionáře, projevoval značnou nechuť k jakýmkoliv demokratickým principům. Pravdu měl vždy on. Odmítal se podvolovat názorům jiných, a to dokonce i tehdy, když přišel jako nováček mezi ostřílené straníky. Předpokládal zkrátka, že bude po jeho. Když na jeho argumenty neslyšeli, začal okamžitě jednat na vlastní pěst a zřídil vlastní frakci, v níž měl rozhodující slovo on sám. Této taktiky se v podstatě držel celý život. Měl neobyčejný smysl pro zákulisní politiku a dokázal vždy podkopat moc svých oponentů. Zdá se, že ve svém životě ctil jedinou autoritu, k níž vzhlížel – Lenina. Tomu jedinému se dokázal podvolit, ačkoli ne bezvýhradně. Stalin neposlouchal nikdy a nikoho.

Lupič a mafiánský boss

K nejdramatičtějším epizodám Stalinova mládí patří nepochybně jeho účast na loupežných přepadeních. Není divu, že právě tyto kapitoly se v jeho životopise retušovaly. Vlastně už v době, kdy k přepadením docházelo, bylo lepší o účasti pomlčet, a to i před spolustraníky. Oficiální politika sociální demokracie, k níž tehdy Stalin patřil, totiž tento způsob získávání peněz nepřipouštěla. Pro Stalina byl však každý způsob, jak pomoci revoluci, dobrý. Úspěšná politika vždy potřebuje finanční zdroje. Stalin, který chápal politiku jako boj a válku, se násilí neštítil. Údaje o tom, zda se přepadení bank osobně účastnil, se liší. Pravděpodobně vše pouze řídil zpovzdálí. Fungoval jako mafiánský boss, který akci naplánuje a potom ji sleduje z bezpečné vzdálenosti, aby se vždy mohl tvářit, že jeho ruce zůstaly čisté. Do akce se zapojil až tehdy, když v prstech svíral pytel s uloupenými penězi.

Podle historika Simona Sebaga Montefioreho, autora knihy Mladý Stalin, řídil budoucí gneralissimus i slavné bankovní přepadení v Tiflisu v červnu 1907. Tehdejší událost se dostala dokonce do světového tisku a Stalin mohl nabýt pocit, že píše světové dějiny. Nevíme, kolik přesně Stalin se svou bandou ukořistil, šlo asi o 300 tisíc rublů. Tato částka by v dnešní době představovala kupní sílu milionů dolarů. Pořádný příspěvek pro stranickou pokladnu! A co teprve pro soukromé výdaje revolucionářů!

Bilance akce? Na rušné ulici, kde banda transport s penězi přepadla, zůstala ležet roztrhaná těla a desítky zraněných – převážně z řad náhodných kolemjdoucích. Stalin šel za svým gangsterským cílem s mimořádnou brutalitou, která připomíná spíš divoký západ než Evropu 20. století. Při pohledu na prolitou krev se nabízí srovnání s jiným odbojem, který bývá odsuzován kvůli nevinným obětem. Příznivci komunismu vykazují často neobyčejnou ochotu omlouvat zvěrstva, které za sebou zanechali apoštolové komunismu. Jedním dechem ale odsuzují bratry Mašíny, kteří ve jménu boje proti komunismu rovněž zabíjeli. V případě bratří Mašínů lze mluvit o kontroverzních činech, v případě Stalina však je možné použít pouze slovo masakr.

Vězeň „bez chyby“

Revolucionáři v carském Rusku velmi často používali přezdívky. Šlo vlastně o krycí jména usnadňující politickou činnost v ilegalitě. Stalin sám používal hned několik pseudonymů. Jméno Stalin přijal až kolem roku 1910. Dlouhá léta byl znám jako Koba. Toto jméno přijal po hrdinovi knihy Otcovrah gruzínského spisovatele Kazbegiho. Dílo inspiroval boj Gruzínců proti Rusům. 

Stalin žil dlouhá léta prakticky neustále na útěku a musel se schovávat. Za ilegální politickou činnost jej několikrát zatkli. Deportovali ho na Sibiř, odkud opakovaně utíkal. Neuvěřitelné? Ne tak docela. Na rozdíl od pozdějších sovětských gulagů totiž carské Rusko zacházelo s politickými odsouzenci poměrně humánně. Tresty smrti sice také padaly, většinou však zůstalo u vyhnání na Sibiř. Zde však odsouzenec nemusel žít v táboře za ostnatým drátem. Mohl si svobodně najít ubytování a nesměl pouze svévolně opustit místo a navrátit se do centra politického života. 

Snad právě tehdy se Stalin poučil, že velkomyslnost vůči nepřátelům se nevyplácí. Na rozdíl od cara se chtěl odpůrců zbavit jednou provždy. Sibiř nikdy předtím nebudila takovou hrůzu jako v době, kdy zde Stalin vybudoval síť pracovních táborů. On zkrátka „chyby“ jako car nedělal.

Proč on?

Na otázku, proč právě lidé jako Stalin mohou uspět v dějinách a měnit svět, nenajdeme lehkou odpověď. Velikášství a pocit nadřazenosti v něm snad zažehla už matka, která vždy věřila v jeho budoucnost. Nespravedlnost otce a tvrdost matky ho zřejmě zbavila sentimentu a citlivosti vůči druhým. Škola mu dala dobré vzdělání, rozhled, systematičnost a houževnatost. Život v ilegalitě ho naučil podlosti. 

TIP: Po Stalinovi: Co se dělo v Sovětském svazu po smrti „Muže z oceli"?

Ale úspěšní politici musejí mít charisma a potřebují budit nejen strach, ale především dobrý dojem. Stalin dokázal hrát roli zábavného společníka. Tím si získával důvěru a také oslaboval ostražitost protivníků. I přes fyzické handicapy přitahoval řadu krásných žen. Přátelé a spolustranící se přiznávali, že neodolali jeho osobnosti a nejen že ho následovali, ale měli také tendenci ho napodobovat. Změnil dějiny světa. Dostoupal na vrchol. A jeho matka? Pocítila hrdost? Ne. Litovala, že se nestal knězem. 

Na vznik trvale obydlené modulární stanice se čínský pilotovaný program systematicky připravuje už minimálně dvacet let. Svého prvního kosmonauta vyslala asijská země do vesmíru v roce 2003 a od té doby všechny další mise směřovaly k jedinému cíli – vybudovat vědecko-technologickou základnu mimo rodnou planetu. Čínské orbitální stanice Tiangong (Tchien-kung) se často porovnávají se sovětskými Saljuty a Mirem. Uvedené srovnání však v některých ohledech pokulhává a je opředeno několika hojně rozšířenými mýty či polopravdami. Pojďme se tedy s čínskými orbitálními laboratořemi nejprve seznámit obecně, zasaďme je do širšího kontextu a uveďme věci na pravou míru.

Tiangong není Saljut

První čínská kosmická stanice Tiangong 1 zamířila na oběžnou dráhu v roce 2011. V následujících dvou letech se k ní vydaly lodě Shenzhou 9 a 10 (Šen-čou) s tříčlennými posádkami, které na její palubě strávily vždy dva týdny. Jednomodulová stanice kroužila okolo Země až do roku 2016, s hlavním cílem ověřit dlouhodobou funkčnost klíčových systémů a také nacvičit setkávání i připojování dvou těles na oběžné dráze. Pobyt kosmonautů na palubě a několik krátkodobých experimentů znamenaly „jen“ přidanou hodnotu a zejména cenné zkušenosti posádek.

Naproti tomu sovětské stanice Saljut ze 70. a 80. let již od prvního exempláře vznikaly jako plnohodnotné vojenské a vědecké základny, kam se měly postupně vydávat posádky v lodích Sojuz, dokud se nevyčerpají staniční zásoby a zdroje. Saljut byl navíc oproti Tiangongu výrazně větší a víc než dvakrát těžší. Kromě toho disponovaly Saljuty 6 a 7 dvěma dokovacími porty, umožňujícími souběžné připojení dvojice lodí. Díky tomu u nich mohlo zakotvit nákladní plavidlo se zásobami paliva, kyslíku, vody i jídla a dalšího suchého nákladu nebo bylo možné připojení dvou pilotovaných lodí a předání služby přímo na palubě, což zaručilo její trvalé obydlení.

Tiangong 1 nic z toho ani vzdáleně neumožňoval. I kdyby tam kosmonauti chtěli pobývat déle než zmiňované dva týdny, nebylo by to reálné. Zatímco například systémy pro podporu života Saljutu 4 dokázaly komplex udržet obyvatelný po více než 90 dní, Tiangong 1 nabízel přibližně jen měsíc. Ačkoliv se tedy jednalo o první čínskou kosmickou stanici, překvapivě nebyla primárně určena pro pobyt lidí.

Podruhé a pokročileji

Tiangong 2 zamířil na oběžnou dráhu v roce 2016 a od svého předchůdce se na první pohled nijak významně nelišil – měl stejné rozměry i hmotnost a stejně omezené možnosti pro pobyt posádky. Opět šlo primárně o testovací platformu, jež měla ověřit technologie pro budoucí stanici. Tentokrát se k ní vydala jediná loď, Shenzhou 11, a navíc pouze s dvoučlennou posádkou. Vysvětlení znělo prostě: Číňané chtěli stanici obývat co nejdéle, aby si vyzkoušeli trvalejší pobyt v beztíži.

Misi naplnily z velké části pokusy sledující vliv mikrogravitace na lidský organismus, kosmonauti však vykonávali i některé technologické experimenty v rámci příprav prací na budoucím trvale osídleném komplexu. Mimo jiné prováděli telerobotické operace nebo vypustili jednu družici, přičemž celkově na stanici strávili 33 dní. Mnohem důležitější epizoda existence druhé čínské orbitální laboratoře ovšem nastala až po jejich odletu.

Dokončení: Čína na prahu nové éry (2): Na orbitě vzniká další trvale obydlená základna

V roce 2017 se totiž k Tiangongu 2 vydala nová kosmická loď, tentokrát ovšem nikoliv pilotovaná – šlo o první exemplář nákladní verze Tianzhou (Tchien-čou). Její konstrukce se odvozuje právě od stanice Tiangong, takže se na oběžné dráze potkala velmi podobná tělesa a v autonomním režimu se i spojila. Nejdůležitější bod mise pak tvořilo přečerpání pohonných látek z lodi do stanice a rovněž v tomto případě se vše zdařilo na výbornou. Tianzhou se poté vzdálila, načež celý proces s připojením a přečerpáním paliva opakovala ještě dvakrát – opět v rámci systematických příprav na provoz trvale obydleného komplexu na oběžné dráze.

Pokud patříte k lidem, kteří se obávají, že geneticky modifikované organismy proniknou do přírody a zničí ji, máme pro vás neradostnou zprávu. Děje se to. Naštěstí nejde (zatím) o nikterak nebezpečné organismy. 

V Brazílii se v několika potocích podařilo objevit světélkující akvarijní rybky. Podlo vědců jde o geneticky upravené dánia pruhovaná (Brachydanio rerio), do kterých byly uměle vloženy geny fluoreskujících proteinů, pocházející z rozmanitých žahavců. Společně s dalšími světélkujícími druhy ryb se prodávají akvaristům pod značkou GloFish.

Světélkující uprchlíci

Brazilci patří mezi vášnivé akvaristy a občas se stane, že se jejich ryby dostanou z akvária do volné přírody. Jen ve vnitrozemských vodách Brazílie bylo objeveno přes 70 nepůvodních akvarijních ryb, z nichž se 31 druhů úspěšně uchytilo. André Magalhães z brazilské univerzity Universidade Federal de Sao Joa del Rey a jeho kolegové k nim nyní přidávají světélkující dánia.

Geneticky upravené ryby jsou v Brazílii od roku 2017 oficiálně zakázané, ale tento zákaz se příliš nedodržuje. Odborníci po geneticky upravených rybkách pátrali v pěti potocích, které se nacházejí v oblasti řeky Paraíba do Sul v jihovýchodní Brazílii. Jde o místo poblíž velkého akvaristického a chovatelského centra, odkud se ryby dostávají do volné přírody poměrně často. Červeně světélkující dánia badatelé objevili ve čtyřech potocích, zelené ve třech. Podle všeho se jim tam daří dobře.

Badatelé se obávají, že by se uprchlé světélkující rybky mohly rozmnožit, což téměř vždy vede k větším či menším otřesům místních ekosystémů. U akvarijních ryb by to nebylo poprvé a nejspíš ani naposledy. Dobře zdokumentovaný je třeba případ perutýnů ohnivých, kteří unikli z floridského oceánaria během řádění hurikánu Andrew v roce 2006 a nyní decimují vody východního pobřeží USA a Bahamských ostrovů.

TIP: Vypouštěné zlaté rybičky devastují ekosystémy amerických jezer

Světélkující zbarvení uniklých danií je ve volné přírodě hendikepem, protože je prozrazuje. Pokud ale žijí ve vodách bez predátorů, může se stát, že se tato nevýhoda příliš neprojeví. Zároveň se ukazuje, že pokud jde o šíření na nová místa, je světélkování pro dánia naopak velmi výhodné. Lidem se nezvykle zbarvené rybky líbí a díky tomu se dostanou i na značně vzdálená místa, kde mohou při vhodné příležitosti uniknout do volné přírody.

V září 1944 se Spojenci pokusili jedním razantním úderem překvapit německou obranu západní fronty a otevřít si cestu do srdce Německa. Podle plánu operace Market Garden měly formace 1. výsadkové armády zajistit mosty přes řeky, které bránily spojeneckému postupu. Nejblíž frontě se chystala seskočit americká 101. výsadková divize, jejímž cílem se staly mosty v okolí Eindhovenu.

Dále na severu útočili muži 82. výsadkové divize na přechody přes řeky Mázu a Waal v blízkosti Nijmegenu. O dalších 15 km severněji pak měla britská 1. výsadková divize s podporou brigády polských parašutistů obsadit mosty přes další rameno evropského veletoku zvané Dolní Rýn. Čím hlouběji v sestavě nepřátelské obrany měli výsadkáři operovat, tím více narůstalo nebezpečí, že podpůrné pozemní jednotky z XXX. obrněného sboru nestihnou dorazit včas.

Blízko, nebo daleko?

Spojenečtí důstojníci se snažili urychleně vyhodnotit poznatky získané při seskoku v Normandii a analyzovat chyby, kterých se tehdy plánovači dopustili. V prvé řadě se upustilo od seskoku za tmy. Složitá navigace tehdy zabránila přesnému vysazení jednotek a došlo k velkému rozptýlení výsadkářů. Nyní měl první úder přijít těsně po poledni. Zároveň se ale vyskytly nové problémy.

Velitelé leteckých jednotek, které měly dostat výsadkáře do akce, kategoricky odmítli výsadek v těsné blízkosti cílů. Tamější silná koncentrace protiletadlové obrany hrozila způsobit letounům i kluzákům těžké ztráty. Velitelé výsadkových divizí argumentovali tím, že mnohem větší ztráty Spojenci utrpí, pokud se budou muset parašutisté a kluzáková pěchota složitě probíjet ke vzdáleným cílům.

Plán úderu

Před muži 82. výsadkové divize navíc leželo poměrně velké množství úkolů. V první fázi měli zajistit most přes Mázu u města Grave ležícího asi pět kilometrů jihozápadně od Nijmegenu. Před dobytím hlavního cíle v podobě velkého železničního mostu v Nijmegenu museli výsadkáři obsadit ještě několik menších mostů přes kanál spojujících Mázu a jedno z hlavních ramen Rýna zvané Waal.

Velitel divize brigádní generál James Gavin neměl z plánů operace vůbec dobrý pocit: „Pokud jde o mne, měl jsem obavy z přílišného rozptýlení výsadkářů, ke kterému dojde při prvním seskoku. Nevyhnutelně vzniknou široké mezery v perimetru, který mám obsadit a bránit, a bude se muset učinit několik velmi odvážných rozhodnutí, pokud jde o místa přistání.“ 

Příliš snadný začátek

Útokem na most u Grave byl pověřen 504. parašutistický pluk pod velením plukovníka Reubena Tuckera. Většina jednotky přistála východně od městečka, ale velitel divize se pokoušel přesvědčit letecké velitele, aby jedna rota seskočila v těsné blízkosti mostu západním směrem. Průzkum oznámil, že Němci mají v cílové oblasti jen slabé protiletecké zajištění, a tak nakonec Gavin uspěl a rota E zaútočila na most ze západu. Jejím úkolem bylo zajistit konec mostu, vybudovat zde silniční zátaras a pak s posilami zaútočit na samotné Grave.

Osádky dopravních letounů, piloti kluzáků i vojáci 504. parapluku se při zahájení operace vyznamenali. Chyby z Normandie se neopakovaly a kolem 80–90 % výsadku skončilo v přistávacích zónách nebo v jejich těsné blízkosti. To umožnilo rychlou konsolidaci jednotek a útok na překvapené Němce dřív, než se stačili vzpamatovat. Rota E díky tomu stihla kulometnou palbou zlikvidovat skupinku nepřátel, která se pravděpodobně snažila umístit na mostovku výbušniny a zničit ji, než padne do rukou Spojenců.

Sádky firmy Cermaq u Tofina na ostrově Vancouver pojmou až 500 000 lososů. Lachtanům se podle zástupců společnosti podařilo na konci března vyhnout se sítím i elektrickým plotům. Ochránci přírody, kteří nesouhlasí s chovem ryb na farmách, se domnívají, že čím déle ploutvonožci v sádkách zůstanou, tím větší nebezpečí jim hrozí.

„Viděli jsme, jak jeden překonal plot skokem přímo do sítě natažené nad sádkami proti ptákům. Chvíli zápasil, než se vyprostil. Je tam mnoho lan a hadic, bojíme se, že se do nich zamotají,“ sdělila Bonny Glambecková z místní skupiny ochránců Clayoquot Action. Před zhruba deseti lety se utopilo přes 100 lachtanů, kteří se zapletli do sítí rybích farem.

Lososí hostina

V případě skupiny v Tofinu zatím selhalo vše, co mělo lachtany zastrašit a přimět k ústupu. Podle Cermaqu únikové cesty existují, avšak vetřelci je zatím nepoužili. 

Cermaq má chovná zařízení i v Norsku a Chile. Při podobném lachtaním přepadu jí v roce 2016 vydalo kanadské ministerstvo pro rybolov a oceány povolení zvířata zastřelit. Teď ministerstvo důrazně žádá, aby ani jeden lachtan nebyl zabit.

Lachtani jsou ve vodách kolem ostrova Vancouver vidět často, ve skupinách loví sledě, lososy, ropušnice i malé žraloky. Lososí farma je ovšem zlatý důl. V té u Tofinu může být až půl milionu lososů, i když firma začala hned po nájezdu loupeživých lachtanů v březnu s výlovem. Úspěch prvních odvážlivců se „rozkřikl“, takže se k nim k zoufalství firmy Cermaq postupně přidávají další. Společnost doufá, že sádky vyloví do třetího dubnového týdne.

Federální vláda v Britské Kolumbii nedávno přikázala ukončit tento druh chovu do roku 2025. Důvodem je kritika ze strany ochránců přírody i původních obyvatel. Společnosti jako Cermaq ale bojují proti tomuto rozhodnutí a argumentují mimo jiné tím, že tisíce lidí přijdou o práci.

Název amerického souostroví Florida Keys má kořeny ve španělském výrazu „los cayos“ neboli „ostrůvky“. Ačkoliv zdaleka nejde o jediný odkaz koloniální mocnosti, zároveň se nedá tvrdit, že by se do tamní historie zapsala nějak výrazněji. V oblasti se totiž nevyskytují naleziště zlata ani jiných „pokladů“, a dokonce postrádá i zdroje pitné vody – kterou ostatně dodnes musí přivádět potrubí. Španělští dobyvatelé tak o území rychle ztratili zájem a přesunuli se jinam.    

Šnečí domy

První osadníci se na ostrovech trvale zabydleli až v průběhu 19. století. Jednalo se o stoupence protestantského hnutí metodistů, kteří se nezalekli strastí plynoucích z neúrodné půdy, náletů moskytů ani odříznutí od zbytku světa. Vedle těchto pracovitých poctivců se však oblast stala také domovem vykradačů vraků: Tzv. wrecking neboli „vrakování“ se zejména na ostrově Key West proměnil v lukrativní a prakticky nejdůležitější formu obživy – vždyť jen Španělé přišli v okolních bouřlivých vodách zhruba o dva tisíce galeon. 

Wreckeři časem zbohatli natolik, že si na Key West mohli postavit krásné vily, zdobené dřevěnými ornamenty. Řada tzv. conch houses je tam k vidění dodnes a tvoří nedílnou součást koloritu města. Samotné slovo „conch“ označuje široké spektrum mořských šneků a obydlí nesou jména podle jejich krásných, často pichlavých ulit. Tímtéž výrazem nakonec sami sebe označují i obyvatelé souostroví, kteří zmíněné šneky považují za výtečnou pochoutku. 

Navzdory živlům

Vedle vykrádání vraků si místní vydělávali také pěstováním tabáku, výrobou doutníků a k úspěchu přispěl rovněž obchod s mořskými houbami. V roce 1860 tak Key West dokonce představovalo nejbohatší město Ameriky. Moderní civilizace však na souostroví dosáhla až začátkem 20. století: V podstatě ji tam přivezl železniční magnát Henry Flagler, který se postaral o vlakové propojení téměř celé Floridy (viz Jedinečné dílo). Ostrovy zůstávaly posledním nepokrytým územím a nakonec padlo rozhodnutí, že je s pevninou spojí asi 200kilometrová trať z Miami až do Key West. 

Gigantická stavba započala v roce 1905 a o sedm let později vyjel na trasu první vlak. Následné dekády relativně poklidné dopravy narušila katastrofa z 2. září 1935, kdy se při řádění hurikánu převalila přes koleje masivní vlna a strhla do moře takřka celou soupravu. Živel si vyžádal stovky životů a uštědřil železniční společnosti smrtící úder, neboť vedle její pověsti zničil také četné úseky trati. Do situace se následně vložil stát a do roku 1938 vybudoval namísto nových kolejí silnice. Vozovka přitom mnohde vede paralelně s Flaglerovými mosty a jejich oblouky, které působí jako opuštěný antický akvadukt.  

Po mostech za aligátory 

Návštěva města Key West se dá pojmout jako jednodenní výlet z Miami, kdy necháte nekonečná předměstí metropole za sebou a zamíříte na jih. Projedete okolo rozlehlého bažinatého národního parku Everglades, který zaujímá prakticky celou jižní špici Floridy a stal se útočištěm mnoha chráněných druhů i aligátorů. V městečku Florida City se pak napojíte na dálnici, po níž vás budou provázet slavné zelené „milníky“, končící právě až v Key West. Než tam ovšem dorazíte, čeká vás kouzelná cesta, na které se klene celkem 43 mostů – a nejdelší z nich měří přes deset kilometrů. 

Po celou dobu se pod vámi bude rozprostírat safírově modrá voda, pravidelně přerušovaná souší subtropických ostrovů. Zastavit byste se určitě měli třeba na Key Largo, se státním parkem John Pennekamp Coral Reef. V proslulém ráji potápěčů si můžete prohlédnout jediné, a tudíž přísně chráněné korálové útesy Spojených států. Milovníky filmů zas jistě nadchne loď The African Queen, jež si zahrála ve stejnojmenném snímku s Humphreym Bogartem. 

Všichni jsou vítáni

Hned na pěti ostrovech se pak rozkládá městečko Islamorada, které si pro změnu oblíbili rybáři a navštívit tam můžete i známé delfinárium. O několik desítek kilometrů dál se nad hladinou klene ikonický Seven Mile Bridge, spočívající na 546 betonových sloupech, a společnost mu dělá paralelní most, který v minulosti poničily živly. Dnes se proto proměnil ve vyhledávané rybářské molo. Následuje pár posledních ostrovů – a už vjíždíte na Key West, který se navždy pojí se jménem spisovatele Ernesta Hemingwaye. 

Do kubánské Havany je odtud blíž než do Miami a místní motto zní „come as you are and lay back“, tedy „uvolněte se a relaxujte“. Historická část města Key West nezapře tropické kouzlo, v němž se snoubí bohémství a ležérní atmosféra. Jinak zcela neamerické „mañana“ neboli nedbalé odkládání povinností na další den je na ostrově běžné a domov tam našla řada vyznavačů alternativního způsobu života či příslušníků menšin.

Nejlepší roky života 

Zdaleka největší místní magnety samozřejmě představují Hemingwayův dům a jeho oblíbená hospoda. „Papá“, jak se spisovateli na ostrově přezdívalo, poprvé přijel v roce 1928 a bohatý strýc jeho druhé ženy Pauliny jim později koupil přepychový dům na Whitehead Street. Hemingway místo miloval a označil ho za nejkrásnější, jaké kdy navštívil. Právě v pracovně zmíněného domu napsal mimo jiné romány Mít a nemít či Zelené pahorky africké. 

Dopoledne tvořil a pak to měl jen pár kroků do hospody Sloppy Joe’s, kde již čekali jeho kumpáni: Popíjel s nimi daiquiri a vyráželi také na lov tuňáků či marlínů modrých. Pauline se kromě jiného starala o zahradu, kde Hemingway nechal vybudovat první bazén ve městě. Problémy nastaly, až když spisovatel ve svém oblíbeném podniku poznal 28letou Marthu Gellhornovou, s níž pak manželku čtyři roky podváděl. Nakonec si Marthu vzal a vycestovali spolu nejprve do Evropy a poté na Kubu. 

Z hospody do hospody 

Z Hemingwayova domu je dnes muzeum napěchované všemožnými připomínkami běžného života jako fotkami, rybářskými háčky nebo třeba urinálem ze Sloppy Joe’s. Pravý genius loci však vládne v podkroví, kde se nacházela pracovna: Uvidíte tam stůl se starým psacím strojem, spoustu knih, lovecké trofeje i suvenýry z cest. Na zahradě pak potkáte slavné a místními obyvateli zbožňované kočky: Pocházejí prý od spisovatelova kocoura a mají jeden prst navíc.

„Víte, že ten původní Sloppy Joe’s byl o kus dál? Tady stála jiná putyka, ale Hemingway do ní chodil taky,“ líčí v legendární přeplněné hospodě rozesmátý vousáč, který se bez mrknutí oka představuje jako Ernest. Přijel, aby se v rámci hemingwayovského festivalu zúčastnil populární každoroční soutěže o nejlepšího spisovatelova dvojníka. A rozhodně mu nelze upřít jisté šance…

Potlesk slunci

Až se nabažíte hemingwayovského odkazu, zjistíte, že Key West nabízí i mnoho povyražení, jež s významným spisovatelem nesouvisejí. Například z turisticky oblíbeného starého přístavu na severozápadě města se můžete vydat lodí na ostrovy Dry Tortugas a do tamního národního parku s nedotčenou přírodou i s pevností Jefferson z 19. století. Za návštěvu stojí rovněž námořní muzeum na Greene Street, jež mapuje hlavně španělskou mořeplavbu v oblasti. Zabývá se však také hledáním potopených lodí a zřejmě nejatraktivnější exponát tvoří víc než dvoukilová zlatá cihla, jedna z mnoha, které v lokalitě našel slavný lovec pokladů Mel Fisher.

TIP: New Orleans: Mekku světového jazzu koupil prezident Jefferson od Napoleona

Turisté se rádi fotí u posledního „milníku“ na rohu Whitehead a Fleming Street nebo před velkou barevnou bójí na konci South Street, která označuje nejjižnější bod kontinentálních USA. Závěr dne se pak dá příjemně strávit třeba na Mallory Square: Karibská romantika západu slunce se na zmíněném náměstí mísí s výstupy pouličních hudebníků či výtvarníků a po zmizení posledního paprsku za obzorem se tleská. Jde o specialitu místa, kde geograficky začínají nebo končí Spojené státy. 

„Jsem připravená,“ nebo „Kliď se odsud!“ sdělují si nosorožci trusem na společných latrínách. Voňavé vzkazy mohou nést i řadu dalších, často životně důležitých informací. Dá se říct, že nosorožčí veřejné záchodky jsou Facebookem těchto ohrožených lichokopytníků.

„Nejděsivější je přímé setkání se slony. Před nosorožcem utečete na strom, ale před slonem ne. Jednou jsme se vraceli k autu a přímo vedle něj jedl slon. Nemohli jsme dělat nic. Sedli jsme si v uctivé vzdálenosti a dost dlouho čekali, než se uráčil odejít,“ vzpomíná mladá britská bioložka Courtney Marneweck na terénní výzkum v jihoafrické rezervaci Hluhluwe–Imfolozi. 

V cestě běžícímu nosorožci

Víc než tři roky procházela Courtney africkou buší s dost netradičním cílem: Hledala tady velké kupy trusu nosorožců bílých (Ceratotherium simum). Věřila, že tato sociální zvířata nechávají na společných latrínách víc než jen nestrávený odpad. A rozhodně to nebyly jednoduché vycházky. „Do buše jsem vždy musela vyrážet s ozbrojeným strážcem přiděleným zdejšími ochranářskými autoritami,“ popisuje Marneweck výzkum, který vedla mezi lety 2012 a 2014. 

Přítomnost eskorty se hodila hned z několika dobrých důvodů. Vedle toho, že i samotný nosorožec může být životu nebezpečný, žijí na pláních Hluhluwe–Imfolozi také hyeny, levharti nebo lvi a jedovaté kobry či zmije. „V průběhu výzkumu jsem tváří v tvář potkala všechna zvířata z velké pětky – slona, buvola, lva, levharta a samozřejmě nosorožce,“ popisuje Marneweck.

Opakovaně se dostala i do situace, kdy proti ní nosorožec běžel plnou rychlostí. „Mají hodně špatný zrak. Jakmile ucítí nebo zaslechnou něco nebezpečného, často se vrhnou k útěku zrovna vaším směrem. Prostě tudy, kudy se zdá nejbezpečnější cesta. A neuhnou. Nevidí vás,“ popisuje. Nezanedbatelnou hrozbou v době, kdy nosorožčí rohy vyvažují na černém trhu zlatem, byli i případní pytláci.

Vzkazy od místní společnosti

Časem se Marneweck naučila poznávat nosorožce nejen podle vzhledu, nýbrž také podle pachu. „Dnes dovedu čichem rozeznat samce od samice,“ popisuje. Přitom už od začátku věděla, že sami nosorožci dokážou pachy rozlišovat podobně, jenže jejich vnímání je mnohem ostřejší. Rozsáhlá studie, kterou se svým týmem provedla, ukázala, že se nemýlí. 

Nosorožci používají odkladiště trusu stejně jako lidé v historii používali ohniště. A nebo jako dnes používají Facebook a další sociální sítě. Ke sběru životně důležitých informací, ale také k hledání drbů. Najít takové místo v buši pro ně není nic těžkého. S ohledem na to, že bílí nosorožci jsou vůbec nejspolečenštější ze všech dnes žijících druhů těchto lichokopytníků, je takový veřejný záchodek těžko přehlédnutelný i pro lidi.

„Největší, který jsem kdy našla, měl v průměru asi dvacet metrů,“ popisuje zooložka. Dodává ovšem, že velikost je značně rozmanitá. „Hodně záleží na prostředí. Pokud se výkaliště nachází v otevřené krajině, je pravděpodobné, že se bude postupně rozrůstat. Naopak na nějaké vegetací či terénem sevřené stezce bude jistě menší,“ doplňuje. Na jednom místě se schází celá společnost z oblasti. Najdete tam vzorky od teritoriálních samců, samic i dospívajících zvířat. 

Všechno na jednom místě

Pachová komunikace je velmi důležitá pro řadu zvířat. „Pachové signály jsou mezi savci velmi rozšířené a jde o dobře popsanou oblast komunikace. Dorozumívání pachy z trusu je ale popsáno daleko méně,“ vysvětluje Marneweck s tím, že vědci se v této oblasti věnují takřka výhradně domácím zvířatům. V minulosti se však již povedlo popsat například to, že pach trusu se mění u krav či koní v říji. Řada druhů zvířat také využívá trus ke značení území. „Jenže nosorožci nevyměšují jen na hranicích teritorií,“ zdůrazňuje Marneweck. „A u hromady trusu se navíc často zastavují a pozorně ji očichávají,“ říká. 

Takové chování není ničím novým, „centralizované“ odkladiště trusu má řada sociálních druhů. Třeba antilopy, králíci či některé druhy opic. U bílých nosorožců se to však Marneweck povedlo popsat jako první. „To, že nosorožci vyměšují na jedno místo, pozoroval už v sedmdesátých letech Norman Owen Smith, ovšem až rozvoj moderních technologií nám dovolil pustit se do výzkumu k této tezi. Mohli jsme potvrdit, že takovým způsobem po sobě zanechávají řadu důležitých zpráv pro ostatní,“ doplňuje Marneweck. 

Falešné vzkazy samcům

Po krátké době bylo Courtney jasné, že nosorožci v pachu z trusu nacházejí něco zajímavého. To, co si myslela, ale musela vědecky prokázat. A tak v roce 2012 začala s víc než tři roky trvající studií včetně víc než dvou let náročného terénního výzkumu. Přímo v Hluhluwe–Imfolozi sbírala vzorky trusu 150 divokých nosorožců, které pečlivě analyzovala v laboratoři. Tisíce hodin strávila pozorováním v terénu. „Myslím, že rekord drží jedno zvíře, za kterým jsem chodila v nesnesitelném vedru přes sedm hodin,“ popisuje bioložka. Při sběru vzorků nesměla nic nechat náhodě. Použitelné byly jen ty vzorky, které odebrala do pěti minut od chvíle, co je majitel „odložil“. 

Nejprve bylo nutné určit pomocí přesných chemických analýz provázanost chování divokých nosorožců na přítomnost těkavých látek v trusu. Marneweck se svým týmem vytvořila na základě rozborů umělou náhražku trusu z trávy, bahna a chemických látek, které napodobovaly říjnou samici nebo dominantního samce. Voňavé vzkazy pak nechávala na veřejných záchodcích nosorožců. „Dominantní samci se u náhražek s pachem samice v říji často vraceli. Trávili tam mnohem víc času a naše vzorky překrývali vlastním trusem,“ popisuje reakce mohutných lichokopytníků. 

Válka proti pytlákům

V případě, že zooložka vložila na veřejný záchodek napodobeninu trusu dalšího dominantního samce, nálezce se choval výrazně jinak. „Zneklidněl a ostražitě hledal hrozbu,“ popisuje reakce Marneweck. Pevně věří, že její výzkum může být využit jako zbraň proti vymírání nosorožců a napomoci jejich ochraně. Úbytek nosorožců je vlivem velké poptávky především z Číny mimořádně rychlý. Černý obchod a s ním spojený lov dosahuje obludných rozměrů. 

„Pytláctví je na nesmírně vysoké technické úrovni. Je to válka. Stále často dochází k trávení zvířat jednoduchými jedy, ovšem přibývá dosud nevídaných technických prostředků,“ popisuje například legendární ochránce nosorožců Tony Fitzjohn, který působí především v Tanzanii.

Ráj pro nosorožce

Sedíme s Courtney Marneweck v autě. Je únor, nesnesitelné vedro, v JAR vrcholí mimořádně suché a horké léto. V tetelícím se vzduchu se jen tu a tam pohne lístek akácie. „Tamhle přichází nádherná samice, letos porodila mládě,“ udivuje mě už poněkolikáté Courtney. Řadu nosorožců zná – pokud to tak lze říct – osobně. Do Hluhluwe–Imfolozi přijela před pěti lety a místo si nevybrala náhodou. Právě tady žije na 896 čtverečních kilometrech nejstarší rezervace v Jihoafrické republice vůbec nejvíc nosorožců na světě. A právě tady se moderní ochranné programy nosorožců bílých zrodily.

Narazit tady na bílé nosorožce, které studuje právě Marneweck, není vůbec vzácné. V parku jich podle odhadů žije přes 1 500. Když je velké sucho, potkáte nezřídka i osmi- nebo vícečlenné skupinky u bahnišť, jak pokojně odpočívají ve stínu akácií a křovisek. Nechybí ani partičky dorůstajících puberťáků, kteří jsou už příliš velcí na to, aby se drželi matky, ale osamělý život je zatím neláká. Při větší dávce štěstí narazíte i na vzácnější a plašší nosorožce dvourohé (Diceros bicornis). Zkrátka na první pohled ráj nosorožců.

Pomoc při ochraně

Záhy zjišťuji, že poznat samici nosorožce není zase tak těžké. „Většina samic má nesmírně dlouhý přední roh. Samci si je brousí o stromy i další předměty a tím pádem jsou jejich rohy ostřejší ale kratší. To samice nedělají, rohy pro ně jsou jen zbraní k ochraně mláďat,“ vysvětluje Marneweck. Courtney dobře ví, s kým má tu čest. Zná dokonce datum narození mláděte, které kolem samice pobíhá. 

„Věřím, že je ještě můžeme zachránit,“ šeptá. Doufá, že její výzkum může ochraně nosorožců pomoci. „Ta studie ukazuje možnosti, jak ovlivnit chování nosorožců na základě pachových vjemů. Nejrůznější pachy mohou nosorožce pobídnout k tomu, aby se někam přesunuli. To může být výhodné a důležité k tomu dostat je z míst, která jsou nebezpečná,“ uzavírá. Míst, kde nosorožcům hrozí rána z pušky nebo otrávená návnada, přitom bohužel přibývá.

Stále lákavější rohy nosorožců 

Cena nosorožčích rohů jde strmě nahoru. Zatímco v roce 2014 se kilo prodávalo na černém trhu za zhruba 55 000 dolarů, o rok později to už bylo víc než dvakrát tolik – asi 130 000 dolarů. Cenu zvyšuje vedle tradičního faktu, že rohovinu hlavně Asiaté považují za afrodiziakum (zřejmě i kvůli délce pohlavního aktu nosorožců) dokonce s preventivními účinky proti rakovině a dalším nemocem, i stále přísnější ochrana. Získat rohy nosorožců je stále těžší a lákavější. Přitom mají stejnou reálnou hodnotu jako lidské nehty nebo kravské rohy.

TIP: Podle barvy ho nepoznáte: Proč se rohatému kolosu říká „nosorožec bílý“?

Jak mimořádně nosorožčí rohy lákají ty, které láká rychlý zisk, se ukázalo na začátku února 2017. Právě tehdy mladého nosorožce bílého z francouzské zoo Thoiry nedaleko Paříže přímo v pavilonu zabili pytláci a roh mu uřezali motorovou pilou. Bezprecedentní událost vyvolala reakce v zoologických zahradách napříč celým světem.

Neurodegenerativní Alzheimerova choroba je stále rozšířenější hrozbou pro stárnoucí lidstvo. Až doposud se vědci a lékaři soustředili především na hromadění bílkovinné látky amyloidu beta a proteinu tau v mozku, což je považováno za hlavní příčinu neurodegenerativních procesů. Prakticky všechny slibné léky ale nakonec selhaly v klinických testech na lidech a řada farmaceutických společností na vývoj těchto léků rezignovala.

Biotechnologická společnost Neuro-Bio, kterou v roce 2013 založila britská neurovědkyně Susan Greenfieldová z Oxfordu, šla jinou cestou. Podle Greenfieldové je nutné cílit na mechanismy, které předcházejí samotnému hromadění zmíněných toxických látek v mozku pacientů s Alzheimerem. Neurovědkyně je přesvědčena, že když už se tyto látky v mozku hromadí a způsobují škody, je již na účinnou léčbu pozdě.

Nová léčba Alzheimera

Vědci v Neuro-Bio považují za jednu z klíčových molekul, které spouštějí procesy Alzheimerovy choroby, látku zvanou T14. Zvýšení obsahu této látky v mozkovém kmeni by mohlo být jedním z prvních patologických projevů této choroby. Látka T14 hraje významnou roli v raném vývoji mozku, ale zdá se, že v dospělosti může naopak škodit.

Tým společnosti Neuro-Bio vyvinul látku NBP14, která se aplikuje v nosním spreji, a která působí proti škodlivým účinkům molekuly T14. Nová léčba má za sebou preklinické testy na myších s uměle vyvolanou Alzheimerovou chorobou a výsledky jsou slibné. Po 6 týdnech aplikace spreje u těchto myší došlo k poklesu hladiny amyloidu v mozku a po 14 týdnech se chování a projevy myší dostaly na úroveň, která se blíží zdravým myším.

TIP: Nová naděje: DNA vakcína úspěšně léčí Alzheimera. Zatím funguje u myší

„Výsledky věrohodně ukazují, že látka NBP14 aplikovaná nosním sprejem může narušovat neurotoxické procesy, které vedou k degeneraci mozkových buněk při Alzheimerově chorobě,“ pochvaluje si Paul Herrling z vedení společnosti Neuro-Bio. Přestože tento léčebný postup zatím nebyl odzkoušen na lidech, testy na myších podle Herrlinga ukazují, že je založený na solidních vědeckých předpokladech. 

Felipe Guamán Poma de Ayala (asi 1534–1616) pocházel nejspíš ze vznešeného rodu, jeho mateřskou řečí byla kečuánština, ale ovládal i jiné indiánské jazyky. Už v dětství či mládí se naučil španělsky číst a psát, získal evropské vzdělání, a dokonce poznal klasická díla i dobovou teologickou a historickou literaturu. Zdatně se tak orientoval v obou tradicích, které spoluutvářely koloniální společnost. Stal se křesťanem, začal se oblékat jako Evropan, byť s andskými prvky, a vůbec žil evropským způsobem života. Na své kořeny ale nezapomněl.

Vnuk desátého Inky

Nová kronika a dobrá vláda (El primer nueva corónica y buen gobierno) vznikla mezi lety 1600–1615. Autor se v ní popisuje jako 80letý muž, z čehož se usuzuje, že se narodil kolem roku 1534, a to v departamentu Ayacucho ve střední části dnešního Peru. Někteří badatelé se však domnívají, že jde pouze o metaforu a Guamán Poma se narodil později, v padesátých letech, asi 20 let po příchodu Španělů. Jeho matka Cusi Ocllo (či Juana Chuquitanta) měla být jedním z potomků desátého Inky Túpaka Yupanquiho. Otec Martín Guamán Mallqui byl domorodý náčelník (kuraka). Dle synova vyprávění se účastnil jedné z bitev občanské války, kdy se Španělé mezi sebou rvali o dobyté území, a to u Huariny v roce 1547, na králově straně. Tehdy zachránil kapitána Luise Dávalose de Ayala před jistou smrtí a za odměnu směl používat jeho jméno. 

Guamán Poma se živil jako překladatel, nejčastěji pracoval pro kleriky a soudce, ale též pro Královskou audiencii v Limě. Konec jeho života však poznamenaly majetkové spory s koloniální správou, které vedl na sklonku 16. století. Bohužel všechny prohrál, a v roce 1600 mu byl zabaven veškerý majetek. Musel opustit rodnou Huamangu a odejít do exilu. Vydal se na dlouhou pouť po Peru, jež ho nejspíš spolu s pachutí nespravedlnosti přivedla k sepsání kroniky andské historie a návrhu reformy koloniální správy. Zemřel v roce 1616 v hlavním místokrálovském městě Lima, rok poté, co svoji kroniku dokončil.

Totožnost nejistá

Identita tohoto muže je však zahalena rouškou tajemství. Zdá se, že ji pečlivě utvářel a že si velmi považoval symboliky svého jména. Guamán Poma jsou kečuánské výrazy, které v doslovném překladu znamenají „sokol“ či „orel“ a „puma“. Toto indiánské jádro rámuje křestní jméno Felipe a rodové jméno Ayala. Nicméně historikové odhalili, že zmiňovaný kapitán Dávalos de Ayala přišel do Peru později, než udává Guamán Poma, a tak je možné, že si historku o jméně vymyslel. 

Zřejmě proto, aby podpořil přijetí svého díla u evropských čtenářů a španělského krále, neboť si byl vědom, jaký význam má v Evropě původ a jméno. Spíše než o podvod tu jde o sebeprezentaci a snahu podat dílo v dobově přijatelném kontextu, neboť je jasné, že Guamán Poma chtěl indiány uchránit před zkázou a jejich dědictví zachovat pro budoucnost. Jeho autorství je však nesporné, kroniku podepsal jako Guamán Poma.

Životní dílo

Kronika má 1 189 stran a je jedním z nejzajímavějších děl světové historiografie. Je psána převážně ve španělštině, ilustrace i text však doprovází krátké pasáže a nápisy v kečuánštině a ojediněle i aymarské výrazy. Dělí se do tří tematických celků.

V první části se autor zabývá křesťanským stvořením světa, čímž se snaží zasadit dějiny Incké říše do západní historie, respektive do dějin spásy. Andská společnost se tu líčí od počátku přes čas rozkvětu až po období conquisty, autor například představuje nejvýznamnější města, panovníky, ale i svátky a každodenní život. Tyto kapitoly vytvářejí základ pro reformu, kterou Guamán Poma navrhuje v druhé části. Ta líčí příchod Španělů ve třicátých letech 16. století, dobývání říše a občanské války mezi conquistadory, které na dvacet let zachvátily Peru. Třetí část popisuje soudobou koloniální společnost v období přelomu 16. a 17. století. 

Ukázka z digitalizované verze kroniky Guamána Pomy. (foto: Det Kongelige Bibliotek, CC0)

Autor kroniku věnoval španělskému králi Filipu III. a opatřil ji doprovodným dopisem. Adresát ale dílo pravděpodobně nikdy nespatřil. Ztratilo se a upadlo v zapomnění. Na počátku 20. století kroniku objevil německý orientalista a egyptolog Richard Pietschmann v Dánské královské knihovně, kde je uložena dosud a je možné si ji prohlédnout online. Tiskem vyšla poprvé ve Francii v roce 1936. Jak se kniha dostala do Dánska, je záhadou, na druhé straně dánští sběratelé měli o španělské rukopisy velký zájem. 

Není léku

Jasným cílem Guamána Pomy bylo popsat chování Španělů, které považoval za nekřesťanské, a dosáhnout u královského dvora nápravy. Uvědomoval si, že přítomnost Evropanů je už trvalá, a usiloval pouze o reformu v podobě jakési indiánské autonomie.

Sám jakožto zbožný křesťan oceňoval evropskou vzdělanost, křesťanské náboženství a morálku. Když ale psal, že Peru „je naše země“, protože „Bůh nám ji dal“, zdůrazňoval tím, že Španělé jsou v Jižní Americe cizinci. Poukazoval na zneužívání indiánů a jejich bezpráví, na násilí či epidemie zavlečených nemocí. Řešení nacházel v důkladném oddělení Španělů a indiánů a v zamezení míšenectví, které se stalo jedním z průvodních jevů latinskoamerických kultur. Nová vláda by podle něj měla být založena na společenské a hospodářské struktuře Incké říše, ale zároveň na evropské vzdělanosti, technologiích a křesťanství. Zároveň ale jako by se obával, že situaci již změnit nelze: „No hay remedio.“ („Není léku.“). 

TIP: Uloupené poklady: Zlato inckých bohů dobyvatelům štěstí nepřineslo

V rukopisu je 398 černobílých perokreseb, jimiž se Guamán Poma mnohdy satiricky vyjadřuje k soudobé situaci. Nejednou si v nich s ohledem na cenzuru dovolí to, co by v textu nebylo možné, například když kritizuje misionáře Martína de Murúu či inkvizitora Cristóbala de Albornoze, pro něž pracoval. Albornoz měl velkou knihovnu, z níž mohl Guamán Poma čerpat, snad byli i přátelé. Klerik mu také mohl věnovat papír a inkoust k sepsání kroniky, což byly tehdy drahé, špatně dostupné produkty. Guamán Poma je také považován za autora kreseb v kronice a Obecné historii Peru Martína de Murúy. Možná, že i tato zkušenost jej vedla k sepsání vlastní kroniky.

Spolu s dalšími velkými býložravci jsou sloni afričtí (Loxodonta africana) uváděni za příklad savců, kteří vystačí s velmi krátkým spánkem. Na pomyslného žebříčku zvířecích spáčů byli s třemi až šesti prospanými hodinami denně protipólem třeba některým netopýrům, kteří spánku každý den věnují až dvacet hodin.

Sloni nejenže nespí dlouho, ale skrovnou porci spánku mají navíc rozdělenou do několika kratších úseků. Nejvíce toho naspí v noci a mělo se za to, že se probouzejí s úsvitem. Někdy spí vestoje s chobotem svěšeným až na zem. Jindy k spánku uléhají a pak u nich lze pozorovat neklamné známky snění, např. záškuby nohou a chobotu nebo pohyby uší. Někdy slon ze sna dokonce troubí. 

Bezpečí a jistoty prodlužují spánek

Tento obraz sloního spánku byl z valné části poskládán z pozorování zvířat chovaných v zajetí. Jedna z prvních studií z roku 1938 popisuje spánek cirkusových slonů afrických a indických. Studium denního režimu zvířat v přirozených podmínkách volné přírody však naplno umožnila až moderní elektronika. S její pomocí vědci zjistili, že naše představy o spánku volně žijících tvorů mohou být dost zkreslené. V zajetí mají zvířata k dispozici jen omezený prostor, nečelí přirozeným nepřátelům a dostatek potravy získávají bez toho, že by vynaložili větší úsilí. Za těchto podmínek spí zvířata o poznání déle, než když se musejí potýkat s nástrahami života ve volné přírodě.

Lenochod hnědokrký (Bradypus variegatus) (foto: Wikimedia Commons, Sergiodelgado, CC BY-SA 3.0)

Například lenochod hnědokrký (Bradypus variegatus) byl na základě pozorování v zajetí považován za notorického ospalce, který denně prodříme kolem 16 hodin. Ve volné přírodě však spánkem netráví víc než deset hodin. Ostatně i člověk odkázaný na výdobytky moderní civilizace došel k závěru, že potřebuje denně osm hodin spánku, ačkoli lovci a sběrači žijící v přírodě spí obvykle jen kolem šesti hodin. 

S náramkem na chobotu

Jihoafricko-americký tým pod vedením Paula Mangera z Witwatersrandské university v Johannesburgu se podíval na spánek slonů afrických zevrubněji. Vědci využili elektronické zařízení, které se běžně používá k sledování spánku u lidí. Přístroj připomíná vzhledem hodinky, připíná se k zápěstí a registruje zrychlení pohybující se ruky. Období, kdy je ruka po delší dobu v klidu, vyhodnotí jako spánek. Pro sledování slonů vědci vyjmuli přístroj z náramku a zvířatům ho voperovali pod kůži. Místo končetiny zvolili chobot, protože ten vykonává podstatně víc pohybů a lépe reprezentuje aktivity zvířete. 

Zoologové vybavili přístrojem vůdčí samice dvou různých stád žijících v národním parku Chobe na severu Botswany. Obě slonice dostaly ještě obojek s GPS lokátorem a gyroskopem. Vědci tak měli přehled nejen o tom, kde se sloni nacházejí, ale také zda leží nebo stojí. Sledování po dobu 35 dní přineslo celou řadu zajímavých zjištění. V prvé řadě se ukázalo, že slonice spaly v průměru jen dvě hodiny denně. To je zatím nejkratší spánek, jaký byl u savců pozorován!

Bezpečí má přednost 

I když obecně klesá délka spánku s velikostí těla, slonům se nemohou v tomto ohledu rovnat ani mnohonásobně těžší velryby. Například plejtvákovec šedý (Eschrichtius robustus) s hmotností až 40 tun prospí denně asi devět hodin, i když usíná střídavě vždy jen na jednu mozkovou hemisféru, zatímco druhá bdí. Nejbližším konkurentem slonů v soutěži o „nejbdělejšího savce“ je tak domácí kůň (Equus caballus), který spí denně asi tři hodiny. Další velký býložravec žirafa (Giraffa camelopardalis) prospí za den skoro pět hodin. Tento údaj byl ale opět získán pozorováním v zajetí a nelze vyloučit, že volně žijící žirafy spí méně.

Spící žirafa síťovaná (Giraffa reticulata) v chesterské zoo. (foto: Flickr, Marc, CC BY-NC-ND 2.0)

Někdy sloni nenaspí ani své dvě hodiny. V několika případech přístroje nezaznamenaly spánek slonic po dobu 48 hodin. Vzhledem k tomu, že GPS zaregistroval ve stejné době urychlený přesun (za deset hodin urazili sloni vzdálenost kolem 30 kilometrů), dá se předpokládat, že zvířata byla vyrušena a prchala před nebezpečím. Na útěk se dala možná před lvy nebo před pytláky. Vyděsit je ale mohl i agresivní říjný sloní býk. Potvrdilo se, že sloni toho nejvíc naspí mezi druhou a šestou hodinou ranní. Nebudí se ale s východem slunce. Ze spánku procitají zjevně v reakci na změny teploty a vlhkosti vzduchu. 

Otázky kolem sloních snů

Pokud i pro slony žijící ve volné přírodě platí, že do fáze spánku se sny upadají, jen když spí vleže, pak si snových obrazů moc neužijí. Spánek vleže zaznamenaly přístroje u sledovaných slonic tak jednou za tři až čtyři dny a slonice ulehly obvykle na hodinu. Fáze spánku se sny je u savců včetně člověka důležitá pro ukládání informací do dlouhodobé paměti. Pozoruhodné je, že sloni si pamatují hodně a dlouho, i když jim k tomu sporadické snění nevytváří nejpříhodnější podmínky. 

Velmi krátká doba spánku se sny byla pozorována i u damanů stepních (Heterohyrax brucei), kteří patří k evolučně nejbližším příbuzným slonů. Z šesti hodin spánku připadá u damanů na fázi se sny pouhých šest minut! Jejich spící mozek však tráví plné tři čtvrtě hodiny zvláštní fází spánku, jakou u jiných savců neznáme. Vědci spekulují, že tato fáze nahrazuje fázi se sny. Jestli mají i sloni podobnou zvláštní fázi spánku a nakolik u nich může zastoupit fázi se sny, zůstává záhadou. V jihoafricko-americké studii vědci aktivitu mozku slonů během spánku nesledovali, a proto se mohou o charakteru fází sloního spánku jen dohadovat. 

Nespavost má své důvody

Ke krátkému spánku jsou sloni afričtí evolučně natlačeni celou řadou faktorů. Významnou roli tu zcela jistě hraje velikost těla a rostlinná potrava s nízkým obsahem živin. Sloni se proto musí takřka neustále krmit, aby pokryli potřeby svého několikatunového organismu. Pastvou tráví asi 18 hodin denně. Úprk slonů před nebezpečím na velkou vzdálenost provázený dvoudenní nespavostí zase naznačuje, že krátký spánek může být rovněž adaptací na riskantní život. Představa, že tak velkému zvířeti v přírodě vážnější rizika nehrozí, zjevně neodpovídá realitě. 

TIP: Chlupáči v říši snů: Opravdu mají psi podobné sny jako lidé?

I když jsou sloni mezi savci rekordními nespavci, ve srovnání s některými ptáky vypadají jako povaleči. Například rorýsi obecní (Apus apus) tráví drtivou většinu doby mezi podzimním odletem do zimovišť a jarním návratem na hnízdiště ve vzduchu. Někteří se plných deset měsíců nedotknou nohou pevného podkladu. Po celou tu dobu spí za letu a usínají zřejmě jen na krátké okamžiky.