Za první opravdovou samohybku považují experti britský Gun Carrier Mark I, který se zrodil za Velké války. S podobným konceptem, jaký představoval Mark I, experimentovala též Rudá armáda a inženýr Korotijev z konstrukční kanceláře továrny Krasnyj Arsenal začal roku 1922 připravovat projekt jednoduché samochodky.

Předchozí část: Od kavalerie k jadernému věku: Vývoj samohybných děl (1)

Šlo o primitivní konstrukci se 45mm kanonem na lehkém pásovém podvozku. Na každé straně se nacházelo velké hnací kolo, tři kola pojezdová, jedno napínací a dvojice kladek. V přední části našel své místo benzinový motor o výkonu 7,5 kW. Minimální výkon i rozměry (délka činila 2 metry, šířka 0,8 metru) neumožňovaly stroji převážet osádku, která by musela za strojem kráčet po svých – což platilo dokonce i o řidiči.

V letech 1925–1927 vznikla zkušební série, jenže vzhledem k mizivé bojové hodnotě se samochodky k jednotkám nedostaly. Nejlépe předznamenal vývoj reálně využitelných samohybných děl projekt SU-1 z roku 1932. Využíval podvozek a motor lehkého tanku T-26, na který inženýři umístili uzavřenou krabicovitou nástavbu se 76,2mm dělem. Svou koncepcí připomínala SU-1 stroje používané později za druhé světové války, přesto masová produkce nezačala.

Progresivní Sověti

Prototypy samohybek se jevily tak nadějně, že Stalinovi konstruktéři během 30. let vytvořili spoustu dalších experimentálních modelů. Vznikaly jak drobné a pohyblivé typy, tak mastodonti jako SU-100Y o váze 64 tun na podvozku tanku T-100, jehož kanon ráže 130 mm měl bořit bunkry a polní opevnění. Se „stovkou“ se počítalo pro boje s Finskem, avšak zimní válka (1939–1940) skončila dříve, než Rudá armáda stihla dokončit zkoušky.

Prototyp SU-5-1 (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Za první bojově nasazenou samohybku lze považovat subtilnější SU-5 vyrobenou v počtu 33 kusů. Generálové při zadávání 10,5tunového stroje uvažovali překvapivě moderním způsobem – měl tvořit součást typové řady na společné platformě v podobě šasi z T-26. Tím by armáda získala vozidla pro plnění různých úkolů při nižších nákladech na údržbu i logistiku. Uvažovalo se o samohybném plukovním kanonu ráže 76,2 mm nebo mobilním 152mm moždíři, nakonec se do produkce dostala jen 122mm samohybná houfnice.

SU-5 v praxi

O nasazení SU-5 se dochovalo minimum zpráv, jisté je, že se zapojily do ofenzivy proti Japoncům u jezera Chasan (léto 1938) a podle dochovaných záznamů „poskytly významnou podporu pěchotě i tankům“. Několik kusů se zúčastnilo polského tažení a poslední dosloužily až u Leningradu.

Přes nastíněný pokrok se situace na začátku druhé světové války nelišila od roku 1918 – většinu děl všech armád na frontu stále dopravovali koně nebo tahače. A to včetně Wehrmachtu, byť koncepce bleskové války stála na dynamické spolupráci různých druhů zbraní. Při taženích v Polsku a Francii totiž úlohu vysoce mobilního dělostřelectva účinně suplovaly střemhlavé bombardéry Ju 87, jimž sekundovaly tažené houfnice.

Omyly i úspěchy

Výjimku představovala sIG 33 neboli 150mm houfnice na podvozku lehkého tanku PzKpfw I. Pomáhala infanterii při čištění budov a její výkony přesvědčily německé velení, že též děla větších ráží lze použít v roli samohybných. Lafetace těžké zbraně na subtilní podvozek měla ovšem i stinné stránky. Kvůli vysoko umístěnému těžišti se sIG 33 mohla v terénu převrhnout, takže nakonec vzniklo jen 38 kusů.

TIP: Společně proti zákopům: Jak fungovala spolupráce zbraní za první světové války

Jak válka pokračovala, generálové ve většině ozbrojených sil si uvědomili výhody samohybných děl a do výzbroje se dostávaly nejrůznější modely. Rané typy bývaly primitivní a mívaly podobu polního či protitankového kanonu namontovaného na korbu nákladního auta. Takové samohybky se mohly pochlubit skvělou mobilitou, ale osádce poskytovaly nulovou ochranu. Proto další vývojová fáze zahrnovala lafetaci zbraně na pásový podvozek – obvykle převzatý ze zastarávajícího nebo již vyřazeného typu tanku, jehož otočnou věž nahradila pevná nástavba. První verze se často nevydařily a zkušenosti z jejich provozu pomohly inženýrům při vývoji úspěšnějších nástupců. 

Dokončení: Od kavalerie k jadernému věku: Vývoj samohybných děl (3)

Jaro dorazilo nejen na severní polokouli Země, ale také na severní polokouli Marsu. Potvrzují to nové snímky zařízení HiRISE (High Resolution Imaging Experiment), které snímá povrch rudé planety z paluby americké sondy Mars Reconnaissance Orbiter (MRO).

Na snímcích, které sonda pořídila,  je patrné, že se na západních svazích dun uvnitř kráteru Kaiser objevila částečně roztátá místa. Během zimy jsou jinak tmavě zbarvené písečné duny pokryté bílým sněhem. Když ale přijde marsovské jaro, osluněné strany dun začnou tát a tmavnou. 

Tání na rudé planetě

„Světlé plochy zmrzlého materiálu (na snímcích zvýrazněné bílou barvou), jsou jasně viditelné. Tvoří je vodní led a led z oxidu uhličitého,“ říká Susan J. Conwayová z týmu HiRISE. „Tmavé pruhy představují rozmrzlý písek. Vznikají po rychlé přeměně ledu, ohřátého jarním Sluncem, na plyn,“ dodává francouzská vědkyně.

TIP: Zkamenělá minulost: Na Marsu se nacházejí dokonale zachovalé fosilní duny

Kráter Kaiser patří na rudé planetě k těm velkým. V průměru měří 207 kilometrů a nachází se v oblasti Noachis Terra, západně od Hellas Planitia, na severní polokouli Marsu. Snímky HiRISE zachycují jednu z oblastí výrazných písečných dun, které se nacházejí v jižní části dna kráteru.

Potápěči už roky pořizují po celém světě snímky a nahrávky hlavonožců, kteří se schovávají v prázdných lahvích či nosí na hlavě polovinu vyhozené kokosové skořápky. Ale vědci se tomuto jevu zatím příliš nevěnovali. Proto se nyní vědecký tým rozhodl shromáždit 261 podobných záběrů – a zjistit, co přesně chobotnice s lidskými odpadky dělají.

Cílená adaptace

„Tyto hlubokomořské záznamy jsou nesmírně zajímavé, protože dokonce i ve velkých hloubkách se tito tvorové setkávají s odpadky,“ řekla Maira Proiettiová z Federální univerzity v brazilském Rio Grande listu The Guardian.

Primárním způsobem, jak chobotnice využívají odpadky, je vytvoření příbytku. Chobotnice zabydlují skleněné lahve všech tvarů, které jsou jejich primární volbou; po nich následují plastové a nakonec kovové nádoby.

Menší kousky odpadků také používají dalšími způsoby. Předměty, jako jsou kovová a plastová víčka či zátky, kousky skla a plastů, kovové lžičky a úlomky kokosových skořápek jim slouží jako maskování. Větší předměty, například plechovky, igelitové pytle a dokonce kus surfingového prkna, jim slouží jako pomůcky, jak se ukrýt mezi kameny.

TIP: Šťastné chobotnice: Vědci otestovali účinky hormonu štěstí na hlavonožcích

Podobná vynalézavost dokazuje inteligenci a extrémní schopnost adaptace hlavonožců. Odvrácenou stranou výzkumu je možnost, že chobotnice využívají lidské odpadky proto, že se tenčí zásoba dostupných mušlí. A některé lidské odpady pro ně mohou být vysloveně nebezpečné nebo škodlivé – jako úlomky skla, anebo autobaterie, kterou zabydlela jedna z chobotnic.

Kromě romantiky a zábavy skýtal pobyt na horách vždy i značné riziko. Jak dobře ví každý zkušený horal, nevyzpytatelné sněhové závěje a rychle se měnící počasí mohou z příjemného výletu v okamžiku udělat boj o holý život. Smutným potvrzením této pravdy se stala událost z Velikonočního pondělí 24. března 1913, kdy se v Krkonoších odehrával osmý ročník mezinárodního lyžařského závodu na 50 kilometrů. 

Prudká změna

Nebývale vysoká teplota 8 °Celsia vedla šestici účastníků k tomu, že v sedm hodin ráno vyrazili jen v krátkých rukávech. O dvě hodiny později už pochopili, jaké chyby se dopustili: prudce se ochladilo a stejně náhle se dostavila sněhová bouře. Rtuť teploměru sestoupila k bodu mrazu a závodníci v nedostatečném oblečení rychle promrzli. Všichni postupně odstoupili a své snažení vzdali. Jedinou výjimkou byl šestadvacetiletý Bohumil Hanč, favorizovaný držitel titulů Mistr lyžař a Mistr Krkonoš, který tutéž trasu v uplynulých letech již několikrát úspěšně zdolal. 

Letos se chystal zúčastnit naposledy. Vlastně se původně nepřihlásil, před sebou měl mistrovské zednické zkoušky a jeho manželka očekávala narození potomka. Jenže závod, který se poprvé jel jako rychlostní, přilákal i německé závodníky. A jilemnický ski spolek, jehož byl Hanč zástupcem, tak dlouho svého favorita přemlouval, až Hanč nakonec nátlaku ustoupil. Celá tragédie se tak vůbec nemusela stát – nebýt rivality mezi českými a německými sportovními spolky.

Osudové omyly

Když přišla sněhová vánice, netušil Hanč, že nikdo z jeho soupeřů už nepokračuje. Nepochopil ani signály jednoho z pořadatelů na kontrolním stanovišti, který se mu snažil naznačit, aby závod ukončil. Navzdory vyhroceným podmínkám se Hanč houževnatě hnal dál. U Harrachových kamenů potkal sedmadvacetiletého Václava Vrbatu, svého blízkého přítele a spolubojovníka z vojny. Původně vyrazil proto, aby Hanče na trati povzbuzoval. Teď se sám dostal do potíží. V tento okamžik se ještě mohli oba muži zachránit. Pokud by společně sjeli dolů do Míseček, unikli by bouři, mlze i mrazu. Jenže Hanč se rozhodl, že z trasy neuhne a závod nevzdá. Než se oba rozloučili, Vrbata ho aspoň přinutil, aby si od něj vzal kabát a čepici.

O pár set metrů dál však Hančovi selhalo srdce. Zhroutil se do sněhu u Zlatého návrší, necelé dva kilometry od Labské boudy. V té době však už dva z odstoupivších závodníků a ředitel závodu Fischer začali po Hančovi pátrat. Každý se rozjel jiným směrem. Na polomrtvého kolegu blouznícího v deliriu narazil pražský Němec a velký sportovec Emerich Rath krátce před druhou hodinou odpoledne. Několik set metrů táhl přítele sám na zádech. Když už ztrácel síly, zanechal jej u jedné ze signalizačních tyčí a dojel do Labské boudy pro pomoc. Ačkoli se ho poté ostatním podařilo dostat do bezpečí, jeho stav už nešlo zvrátit. Ochromené srdce se nepodařilo oživit. 

Tragický závod měl však toho dne ještě jednu oběť. Václav Vrbata zabloudil v husté mlze a shodou náhod se oklikou dostal k místu, kde předtím Hanč zkolaboval. Po kamarádovi tu však našel jen jeho zapíchnuté lyže. Ironií osudu odtud před pouhými několika minutami odjel Rath, aby přivolal pro Hanče pomoc. Promrzlý Vrbata po příteli pátral, ale i jemu došly síly.

Neznámý zachránce

Mezitím na Labské boudě záchrancům došlo, že něco není v pořádku. Jak je možné, že je Hanč teple oblečen, když poslední kontrolu ještě projížděl nalehko? Pochopili, že někde venku zůstal ten, kdo závodníkovi oblečení daroval. A že je ve velkém nebezpečí. Vyrazila proto další výprava, ačkoli netušila, koho má vůbec zachraňovat. 

Stejným směrem mířil i ředitel závodu Fischer, který po Hančovi pátral po cestě do Míseček. Nenašel ho, ale na jedné z bud se od německého podomka dozvěděl, že nahoře na Zlatém návrší seděl jakýsi vysvlečený člověk a cosi na něj volal česky. Fischer se domníval, že jde o Hanče, a okamžitě se vydal zpět na hřeben. To už ale k tělu neznámého lyžaře dorazila skupina z Labské boudy. Lze však už jen konstatovat smrt. Nikdo z pořadatelů ani závodníků muže neznal. Vrbata, rodák z pětadvacet kilometrů vzdálené Mříčné, prostě jen vyrazil Hančovi fandit. Jeho identita byla zjištěna až druhý den. 

Dozvuky tragédie

Hančova pohřbu v Jilemnici se zúčastnilo na sedm tisíc lidí. Ve stejný den byl v nedaleké Mříčné pochován i Václav Vrbata. Tragédie samozřejmě vyvolala vlnu solidarity. Ve prospěch těhotné Hančovy manželky se konala charitativní sbírka. Její syn Bohumil se narodil měsíc po smrti svého otce. 

TIP: Po stopách lyžců a lyžek: Kdy se v Krkonoších objevili první lyžaři?

Události z onoho Velikonočního pondělí se staly impulsem ke vzniku organizované horské služby. Už od poloviny 19. století sice fungovaly služby průvodců a nosičů pro turisty, mezi jejichž povinnosti patřila i znalost první pomoci, ovšem teprve tragédie Hanče a Vrbaty vedla ke vzniku profesionálního sdružení horských záchranářů. Právě 24. březen byl později u nás stanoven jako den Horské služby.

Chlapci se 18. února vydali chytat ptáky a až tento týden, po 26 dnech, je našel místní zemědělec. První týden po nich pátralo skoro tři sta lidí, většina z nich to ale po týdnu vzdala. V oblasti je nyní období dešťů, a i pro dospělé je obtížné se pohybovat v džungli, kde jsou navíc hadi, jaguáři a další nebezpečná zvířata.

„Jsme moc šťastní, že se konečně našli. Nemohli se chudáčci ani hýbat,“ citovala otce chlapců Claudia Ferreiru místní média. „Ještě dva dny a nepřežili by,“ míní jejich strýc Chico Mendes.

Glaucona a Gleisona Ferreirovy našli zhruba šest kilometrů od jejich vesnice. Poslední asi čtyři dny byli na jednom místě, protože se kvůli vyčerpání už nemohli hýbat. Přežili díky pojídání plodů a pití dešťové vody.

Podle lékařů je stav obou bratrů stabilizovaný a zřejmě se zcela zotaví. (foto: Telecinco)

Hrdinou místní vesnice se stal pětapadesátiletý Manoel Vilkem, který se v pondělí vydal do lesa na dříví. Když použil „mobilní telefon džungle“, což je tlučení do stromu, jímž příchozí hlásí svou přítomnost v lese, uslyšel ho jeden ze ztracených bratrů, popsala záchranu argentinská agentura Télam. Chlapec začal křičet a muž tak oba hochy našel.

TIP: Neuvěřitelné zápasy o přežití: Italský policista ztracený uprostřed Sahary

„Je to skutečný zázrak. Přežít v tomto období ztracený v našem pralese je téměř nemožné,“ uvedl Everaldo Ribeiro, šéf policie z města Manicoré, v jehož oblasti se nehoda s dobrým koncem stala.

Počátkem 20. let minulého století objevili archeologové ve Västernorrlandu na západě Švédska pozoruhodný hrob. Při stavbě silnice zde narazili na kamennou rakev, která obsahovala pozůstatky dvou lidí doby kamenné. Následný výzkum ukázal, že přibližně před čtyřmi tisíci lety zde byla pochována pětadvacetiletá žena a sedmiletý chlapec.

Není jasné, zda šlo o matku se synem, nebo například o sestru s bratrem, ani jak vlastně zemřeli. Podobné nálezy ale nejsou v této oblasti příliš běžné, což vědce přimělo k pokusu o rekonstrukci tváří pohřbených. Lebka chlapce byla bohužel v příliš špatném stavu, takže volba padla na ženu, jejíž lebka byla naopak až překvapivě zachovalá.

Forenzní archeologie 

Rekonstrukce vzhledu ženy se ujal archeolog Oscar Nilsson, který je známý využíváním forenzních metod při rekonstrukcích dávných tváří. V tomto případě bohužel nebylo možné využít DNA nalezené ženy, kvůli její značné degradaci vlivem nepříznivých podmínek. Barva vlasů, kůže a očí ženy jsou proto v tomto případě pouhým odborným odhadem.

TIP: Vědci použili genetická data k rekonstrukci podoby dívky z doby bronzové

Stejně tak i šaty, které žena z doby kamenné mohla nosit, představují odbornou interpretaci. Organické látky, které tvořily původní oděv pohřbené ženy, se do dnešní doby nezachovaly. Šaty a doplňky vytvořila Helena Gjaerum, která vycházela ze zkušeností, dřívějších nálezů a představ, co se v dané době a v dané oblasti obvykle nosilo.

Pravděpodobná podoba ženy z doby kamenné (foto: Oscar Nilsson, CC BY-ND 2.5 SE)

Loboš červenočerný (Cymbirhynchus macrorhynchos) patří do čeledi lobošovitých (Eurylaimidae), která je součástí řádu pěvců (Passeriformes). Lobošovití jsou původními ptáky jihovýchodní Asie, ačkoli dva rody obývají subsaharskou Afriku. Všichni příslušníci této čeledi jsou malí pěvci, jimž za potravu slouží hmyz, pavouci, ještěrky a stromové žáby. Některé druhy konzumují i malé ryby a pestrou škálu bezobratlých, především měkkýšů a krabů.

Loboš červenočerný je jedním z nejvýraznějších zástupců čeledi a svou pestrostí může připomínat vlhy pestré (Merops apiaster). Zobák tohoto druhu je nejen mimořádně velký ale rovněž nezvykle probarvený s tyrkysovou horní a zlatavou spodní částí. Žije v tropických a subtropických deštných pralesech a mangrovových porostech. Hnízda si staví během období sucha v mrtvých kmenech poblíž tekoucí vody. Jde o velmi teritoriální druh, který žije v párech nebo malých rodinných skupinkách. Během období hnízdění samci pomáhají se zahříváním zárodků, a když se vylíhnou mláďata, starají se o ně rovněž oba rodiče.

TIP: Prastaré kořeny ptačího rodu: Jak ptáci přišli o zuby?

Zbarvení lobošů červenočerných z nich dělá nezaměnitelný druh. Vedle výrazného zobáku není možné přehlédnout leskle černou hlavu a záda, purpurové břicho a „bradu“ nebo černá křídla s bílým pruhem. Upoutají i zelené duhovky a namodralé nohy. Samci i samice jsou zbarveni naprosto stejně.

Písně kočujících trubadú­rů a minstrelů mladým aristokratům konce středověku připomínaly slávu rytířů z minulých staletí. Pěli o osudech odvážných mužů, kteří se nebáli zkřížit meč i s nejstrašnějším nepřítelem, čímž si mohli získat náklonnost krále a jeho dvora včetně vznešených dam. Jenže tahle rytířská romantika už byla pár dekád mrtvá. 

Důstojné rytířství ve své nejčistší podobě mezi šlechtou vymíralo. Válka se změnila na špinavé řemeslo, při kterém už neumírali jen prostí vojáci, ale i jejich velitelé z řad aristokracie. Ne že by na smrti v boji bylo něco špatného. Ale nikdo z těchto rytířstvím poblouzněných snílků si nepřál být zabit šípem nějakého nevolníka nebo být ubit palicemi knechtů. Taková potupa!

Špatná smrt

Celá Evropa si ještě pamatovala bitvu u Kresčaku, kde 26. srpna 1346 právě takto hanebně padlo na 1 900 nejen francouzských rytířů. Do krvavého bláta bitevního pole byl zadupán výkvět šlechty a takto vedený boj už rozmařilí aristokraté zažívat nechtěli. Hrdinství a slávu chtěli získávat v soubojích čestných, vedených ideálně v poměru jeden na jednoho, aby při nich vynikl jejich šermířský um. 

Současně odmítali kašírovanou zábavu hradních turnajů. Celé to zápolení jim přišlo příliš umělé. Navíc klání citelně ubylo, protože na ně králům nezbývalo peněz. Jak tedy napodobit zápas na život a na smrt a současně si užít hodnotný zážitek? Jak se přiblížit slávě a dobrat se pověsti neohroženého hrdiny? Odpovědí se stalo oprášení tradice, známé jako pas d'armes.

Jenom hra 

Co přesně to značí? Řekněme, že jde o okolnostmi vyprovokovaný souboj, při kterém se vyzyvatel postaral o to, aby se jeho protivník do zápasu buď zapojil, nebo – pokud odmítne – odešel s ostudou. Nešlo o válku a ani o akt agrese. Odehrál se vlastně takový soukromý turnaj, při kterém se eliminovalo riziko, že do boje zápasících šlechticů zasáhnou neurození ozbrojenci. 

Jak takový pas d'armes probíhal? Rytíř se svou družinou vyrazil na nějaké frekventované místo, ideálně na most nebo před bránu sousedního města. Postavil si stan a nachystal zázemí. Vyložil svůj arzenál a nezapomněl ani na občerstvení. A poté osobně, v plné zbroji, zastoupil cestu procházejícím lidem. Nechal rozhlásit, že tento průchod neuvolní, dokud se jeho právoplatný majitel s ní neutká v haštiládě. Ačkoli název zní velmi infantilně, jde o zkomoleninu latinského termínu hastiludium – „hra s kopím“.

Dej fant!

Nevolníci a trhovci samozřejmě oním tenans, tedy stráží, projít mohli. S nimi rytíř zápolit nechtěl. Navíc kýženou informaci rychle roznesli po kraji a nejspíš se z nich rekrutovali i nepostradatelní diváci. Pokud ale kolem projížděl muž urozeného původu, moc na výběr nedostal. Byl ozbrojen? Musel se bít. Cestoval beze zbraně? Vyzyvatel mu přátelsky zbraň i zbroj nabídl. 

A když se ani tak nehodlal zúčastnit? Musel odevzdat něco na znamení své prohry a znectění. Například ostruhy nebo korouhev. Což pro čest vyzývaných znamenalo, že mohli být považováni za zbabělce. A to bolelo. Samozřejmě, že vyzývaný mohl rozkázat svému ozbrojenému průvodu, aby mu přes bojechtivého rytíře prosekali cestu… ale od toho tu byli diváci. Ti by takový postup neocenili a svého pána by považovali za ustrašence. 

Bez zášti

Podobně to probíhalo, když přes stráž projížděla urozená dáma. Musela se vzdát nějaké cetky – třeba svého závoje nebo vyšívaného kapesníčku. A na jejím muži, snoubenci či nápadníkovi pak zůstalo, aby troufalce vyzval na čestný souboj a zástavu dámy získal zpět. Pas d'armes měl v sobě zřídka kdy něco osobního, nebyl o vzájemné nesnášenlivosti a nevraživosti šlechticů. U nekonvenčně pojatého zápasu nešlo o srovnávání osobních účtů. Tedy, většinou. 

TIP: Turnaje na přemyslovském dvoře: Který král patřil k obávaným soupeřům?

Johana z Penthièvre, vévodkyně bretaňská, využila této příležitosti k tomu, aby se mohla pomstít vojenskému veliteli Jeanu de Beaumanoirovi, který byl nepřímo odpovědný za smrt jejího muže.

Přesto se pas d'armes dával za „nádherný příklad rytířského hrdinství“ a propagováno coby ideální náhradní varianta, jakou by šlechtici mohli řešit hraniční půtky bez skutečných a nákladných válek… 

Drtivou většinu vesmíru tvoří hmota. Vědci nicméně neustále nacházejí důkazy o relativně velkém množství pozitronů (antihmotných protějšků elektronů), což vede k otázce: Jaké jsou nejpravděpodobnější zdroje těchto subatomárních částic? Nová studie vědců z amerického Stanfordu naznačuje, že jednu z odpovědí by mohly přinést pulzary.

Pulzary – ožehlá jádra masivních hvězd, která přežijí explozi supernovy, nebývají nijak velké. Většina z nich by se vešla do většího města. Jeden takový pulzar, jehož průměr činí asi 16 kilometrů, v nedávné minulosti odpálil ohromující výtrysk hmoty a antihmoty. Odpálený výtrysk podle vědců měří zhruba 7 světelných let.

Tento výtrysk objevila americká rentgenová observatoř Chandra v roce 2020, u pulzaru PSR J2030+4415 (zkráceně J2030), jeho skutečné rozměry ale vědci zmapovali až nyní – v nové studii ho analyzovali Martijn de Vries a Roger Romani z amerického Stanfordu. Badatele zaujal především fakt, jak může tak nepatrný objekt vytvořit tak obrovský výron hmoty a antihmoty.

Velký výtrysk malého pulzaru

„Kdybychom tento výtrysk hmoty zmenšili na vzdálenost mezi New Yorkem a Los Angeles, pak by pulzar, který ho vytvořil, byl stokrát menší než nejmenší objekt viditelný pouhým okem,“ líčí de Vries.

Pozorovaný výtrysk hmoty zřejmě těsně souvisí s extrémními magnetickými poli pulzaru. Ty mohou urychlovat částice k vysokým energiím a vytvářet vysokoenergetické záření, které zase generuje páry elektronů a pozitronů.

TIP: Veliký výtrysk hmoty v blízké galaxii odhaluje detaily vzniku masivních hvězd

Drtivá magnetická pole pulzaru obvykle drží takové částice jako v kleci. U pulzaru J2030 se ale něco stalo, zřejmě když pulzar prolétal vysokou rychlostí mezihvězdným materiálem. Při tom by měla vzniknout rázová vlna elektricky nabitých částic a mělo by dojít ke změnám v magnetickém poli pulzaru.

Podle Romaniho to zřejmě vedlo k úniku částic, které byly natolik energetické, že při pohybu vyzařovaly rentgenové záření. Toto záření detekovala observatoř Chandra. Události jako je tato by přitom mohly být významným zdrojem antihmoty, s níž se setkáváme v okolním vesmíru.