„Bylo potěšující pozorovat, jak se rodí nový útes,“ uvedl Gareth Phillips, mořský biolog který tento fenomén sledoval ve vodách nedaleko města Cairns ve státě Queensland. Podle Phillipse, který vede průzkum zaměřený na reprodukci Velkého bariérového útesu, to ukazuje, že jeho ekologické funkce stále fungují. „Toto množení je dalším důkazem, že se útes zotavuje,“ domnívá se Phillips.

Podle mořského biologa je letošního rozmnožování zvláště důležité. Minulý rok odumřelo totiž nejméně 35 procent severní a střední části útesu. Za devět měsíců roku 2016 v jeho nejkrásnější severní části uhynulo největší množství korálů v historii. V tomto 700kilometrovém pásu jich zmizely téměř dvě třetiny. 

Podle Phillipse reprodukce korálů nastává, pokud se naplní několik podmínek. Množení se obvykle odehrává v noci mezi koncem listopadu a začátkem prosince a teplota vody se musí pohybovat kolem 26 stupňů. Obvykle se tak stává po úplňku, kdy je příliv i odliv méně intenzivní. Fenomén trvá tři až šest nocí.

TIP: Umírající poklad Austrálie: Velký bariérový útes má hodnotu 56 miliard dolarů

Ekologové již mnoho let varují před negativními jevy, jako je bělení, které zasahují Velký bariérový útes. To nastává, když se koráli v důsledku oteplování mořské vody začnou zbavovat barevných řas, které jim dopravují výživné látky. V roce 2019 australské úřady ve svém pětiletém hodnocení zhoršily prognózu této přírodní památky na nejnižší možnou úroveň. Za hlavní hrozbu pro tento unikátní ekosystém označily globální změny klimatu a oteplování. Předchozí výzkumy poukazovaly na to, že bělení a další podobné fenomény se negativně promítají i do schopnosti reprodukce korálů.

K prvním ostrým testům vystřelovacích sedaček došlo v roce 1946 na letounu Gloster Meteor a systém se plně osvědčil. Značka Martin-Baker se rychle šířila a do konce 40. let se objevila v desítkách prototypů i sériových strojů z různých zemí.

Image

Čtěte také

S výbušninou pod sedadlem: Jak fungují vystřelovací sedadla v letounech? (1)

Nezáviděníhodný primát odzkoušení systému v reálném ohrožení života náleží Johnu Lancasterovi, který se 30. května 1949 pomocí modelu Martin-Baker Mk 1 katapultoval z neovladatelného prototypu samokřídla Armstrong Whitworth A.W.52. „Em ká jednička“ se poté stala standardní součástí výbavy mnoha vojenských strojů (bombardér Canberra, bitevník Wyvern či stíhačky Attacker, Meteor nebo Hunter) a učinila ze společnosti Martin-Baker lídra v oboru. 

S raketovým pohonem

První generace poválečných systémů využívala výbušnou patronu s tuhou pohonnou látkou. Nacházela se uvnitř teleskopické trubky, která po aktivování sedačku i s pilotem jednoduše katapultovala směrem vzhůru. Stále vyšší rychlost bojových strojů ovšem způsobila, že se tato metoda záhy jevila jako nedostatečná – nedokázala totiž letce včas dopravit do bezpečné vzdálenosti od letadla.

Nápady na užití většího množství explozivní látky byly rychle smeteny ze stolu, protože by se enormně zvýšila pravděpodobnost poškození páteře katapultované osoby. Jako správné řešení se naopak ukázal raketový pohon, který se po úspěšných zkouškách v roce 1958 poprvé objevil u vystřelovacího sedadla pro americkou stíhačku F-102 Delta Dagger.

Jedna pro všechny

V těchto dobách záchranné systémy ještě většinou vyvíjel přímo producent letounu a pro každý nový stroj se připravoval i nový typ sedadla. Letouny F-86 a F-100 tak nesly systémy značky North American, námořní stíhačky F9F Panther obdržely sedačky od mateřské společnosti Grumman a podobně.

Katapultovací sedadla se však postupně stala natolik specifickým zařízením, že se jako účelnější i ekonomičtější ukázal opačný přístup – pro určitou kategorii letounů bude k dispozici jediný unifikovaný systém vyráběný úzce specializovaným týmem. Tato změna pohledu otevřela další cestu k úspěchu mimo jiné právě firmě Martin-Baker, jejíž inženýři vytvořili sedadlo podobné tomu z F-102 – s několika raketovými jednotkami ústícími do společné trysky. Výsledkem byl větší tah, jenž umožnil pilotovi katapultáž do dostatečné výšky, i když se letoun pohyboval blízko země.

Snaha o bezpečnost

Vývoj se pochopitelně nezastavil a ve druhé polovině 20. století vznikla dlouhá řada modelů. Inženýři se zaměřili především na možnost užití v jakýchkoliv podmínkách a libovolné fázi letu. V současnosti se za standard považují sedadla s parametry nula–nula, která dovolují katapultáž v nulové výšce za nulové rychlosti (tedy ze stroje stojícího na zemi). Tuto funkčnost zajišťují speciální rakety, jež vynesou sedadlo do dostatečné výšky pro otevření padáku, a malá nálož, jejíž exploze padák vytáhne z pouzdra.

Ačkoliv se typy sedadel různých výrobců v jednotlivostech liší, základní prvky se podobají. Patří mezi ně například vysoká opěrka hlavy poskytující oporu krční páteři nebo sofistikovaný systém popruhů. Dávají pilotovi relativní volnost pohybu, ovšem při katapultáži se kolem jeho těla stáhnou podobně jako bezpečnostní pásy v autech.

Speciální popruhy ve spodní části přitáhnou letcovy nohy k sedadlu, čímž brání jejich „rozhození“, kontaktu se stěnami kokpitu a vážnému zranění. Vzhledem k tomu, že k nouzovému opuštění letounu může dojít nad neobydleným územím, nechybí plastový kontejner s nouzovým vybavením. Po oddělení sedadla zůstává připevněn ke kombinéze pomocí popruhu a letec v něm najde kupříkladu nafukovací člun, potraviny nebo vysílačku kombinovanou s majákem.

Aukční dům Christie’s měl v úterý 23. listopadu, ve své pařížské centrále, na programu dražbu velmi vzácného vědeckého rukopisu. Jeho autorem není nikdo jiný než slavný Albert Einstein se svým kolegou a přítelem, inženýrem Michelem Bessem. Rukopis o 54 stranách představuje klíčový krok při formulaci základů obecné teorie relativity.

Experti Christie’s před aukcí odhadovali, že by se rukopis mohl vydražit za 2,4 až 3,5 milionů dolarů (53 až 77 milionů korun). Už to by z něj udělalo nejdražší Einsteinův spis, co se kdy prodal. Podle oficiálního prohlášení Christie’s jde o bezpochyby nejhodnotnější Einsteinovo dílo dražené na aukci.

Předehra teorie relativity

Dokument vznikl mezi červnem 1913 a počátkem roku 1914, tedy prakticky v předvečer první světové války. Zachycuje pokusy o řešení tehdejších záhad fyziky, především problém s oběžnou dráhou planety Merkur, která se nepatrně odchyluje od předpovědi klasické newtonovské fyziky. Einstenovou rukou je napsáno 26 stran, Besso jich napsal 24 a zbytek sepsali společně. Fascinující jsou například četné poznámky obou učenců, z nichž lze vyčíst postupný vznik obecné teorie relativity.

TIP: Einsteinův dopis se slavnou rovnicí se v aukci prodal za více než milion dolarů

Einstein a Besso v tomto rukopisu problém s oběžnou dráhou Merkuru ještě nevyřešili. Vznikly v něm ale rovnice, které pak přímo vedly k formulaci obecné teorie relativity. Rukopis nakonec získal anonymní zájemce, za více než 13 milionů dolarů (přes 293 milionů korun). Jak vidno, i 66 po své smrti Albert Einstein stále táhne.

Lapků a mordýřů byste našli ve 14. století v českých a moravských lesích nepočítaně. A nebylo to jen proto, že král Jan Lucemburský raději rajsoval po světě, než aby doma řádně hospodařil a neřádstvo mordýřské hubil. Obživa se prostě tehdy špatně hledala, a tak si ji mnozí chlapi brali železem.

Přeživší sirotek

Nedaleko Koryčan tak jednoho kalného rána nalezli místní převržený vůz a kolem něj několik mrtvých. Už od pohledu šlo o loupežné přepadení a div byl, že mrtvým zůstaly šaty. Truhla byla vyrabovaná a koně pryč. Když lidé přišli blíže a popatřili na ono vlčí dílo, všiml si kdosi, že v náruči chladnoucího ženského těla se cosi hnulo. To malý chlapec křečovitě svíral matčinu ruku netuše, co se to s jeho světem stalo.

Když začali nakládat mrtvé na vůz a chystali se je odvézt do Koryčan, kde měli ulehnout k poslednímu odpočinku, zjevil se z lesa vousatý prostovlasý muž, který se jen ztěžka opíral o berli zdobenou křížem. Zaražení místní tak poznali, že to není zapomenutý lapka, ale místní poustevník Ivan, kterého z lesů přivedl nebývalý rozruch na cestě. Vida, co se přihodilo, rozhodl se o nebohého sirotka postarat. Vzal ho k sobě do trosek kláštera na svatoklimentské hoře, kde každou neděli kázal a od toho dne se také ptal, zda se někdo z věřících, kteří se před oltářem týden co týden scházeli, nedoslechl něco o chlapcových rodičích.

Příspěvek markraběte

Jednou na kázání přišel prý sám markrabě Jan Jindřich, mladší bratr nového krále Karla IV. Nedávno koupil blízký hrad Cimburk a chtěl poznat jeho okolí a lid. Když se dozvěděl, jaký osud potkal nebohého sirotka a viděl, v jak zuboženém stavu je klášter, rozhodl se, že to tak nenechá. Mladého Cyrila, jak poustevník svého chráněnce pojmenoval, poslal do Brna učit se na kněze a klášter na svatoklimentské hoře dal do správy augustiniánů, kteří jej z markraběcích peněz nechali opravit. Poustevník Ivan v něm měl dostat pokojík, ale nelenil a raději se vypravil na pouť po širé Moravě. Kam přišel, všude vyprávěl příběh o tom mordu strašlivém, co se udál u Koryčan. Živil naději, že nalezne Cyrilova otce, když matka zahynula.

Šťastný osud

Jednoho dne přibyl Ivan na hrad Světlov, kde byl tehdy pánem jakýsi Dětřich. Když Ivan započal svůj příběh, seběhla se kolem něj čeleď a jeden ze zbrojnošů, šedivý a zjizvený po chvíli vykřikl: „To se muselo stát tehdy, když jsme byli s panem Dětřichem v Litvě! Král Jan tam pomáhal německým rytířům proti pohanům. K Světlovu se tehdy blížili Uhři Matěje Trenčanského a pánův otec poslal jeho ženu s malým k příbuzným do Rajhradu. Tam však nikdy nedorazili, jako by se po nich slehla zem…“

TIP: Hrady, ze kterých mrazí: Tři historická sídla opředená krvavou historií

Hned jak se Dětřich doslechl o příběhu, který vyprávěl starý poustevník, vypravil se na cestu. Na Svatoklimentskou horu dorazil s nešporami a již se smrákalo, když zabušil na bránu. Bratr, který zrovna držel stráž, jej dovedl za mladým knězem, který před časem přibyl z Brna, aby ve zdejším klášteře kázal. Dětřich nevěřil svým očím, když poprvé po letech uviděl svého syna, nyní mladého muže. Když mu však ten ukázal zlatý křížek, který jako zázrakem loupežníci nesebrali a poustevník mu jej předal jako jediné dědictví po matce, věděl, že to je on...

Příprava planetární obrany Země před možnou hrozbou střetu s vesmírným tělesem, který by někdy mohl způsobit nedozírnou katastrofu, přechází do aktivní, i když zatím jen zkušební fáze. Americká vesmírná agentura NASA ve středu zahájila svou první misi, s označením DART, jejímž cílem je otestovat možnosti ovlivnění dráhy letu planetky nárazem.

Z Vandenbergovy základny amerických vesmírných sil v Kalifornii odstartovala raketa Falcon 9 společnosti SpaceX. Do kosmu úspěšně vynesla aparát, který na podzim příštího roku dorazí k binárnímu systému planetky Didymos. 

Pozemšťané vrací úder

Přímým cílem je malý měsíc Dimorphos, který kolem planetky obíhá. Náraz rychlostí 6,6 kilometru za vteřinu by měl podle předpokladů vědců oblety tohoto menšího tělesa o průměru kolem 160 metrů pozměnit a tím i ovlivnit trajektorii 780 metrů velkého Didymosu. 

Vzhledem k tomuto záměru také pracovníci NASA misi, jejíž náklady dosáhly 330 milionů dolarů (7,5 miliardy korun), označili jako DART. Jde o zkratku plného názvu Double Asteroid Redirection Test (zkouška přesměrování dvojplanetky). Binární systém Didymos pro Zemi nyní nebezpečí nepředstavuje, byl jen vybrán k otestování možností ovlivňování trajektorie těles pomocí kinetické energie, tedy nárazem.

Výsledek mise budou zkoumat odborníci především pomocí teleskopů na Zemi. Cenné údaje jim ale poskytne i malý italský satelit LICIA, který se od impaktního aparátu včas oddělí a bude celý manévr dokumentovat. Ten je vybavený dvěma snímači pojmenovanými Luke a Leia – jejich jména jsou narážkou na populární kosmickou ságu Star Wars, kde jsou Luke a Leia potomky Darth Vadera.

Studování účinků tohoto projektu bude věnována také mise Hera, kterou by Evropská kosmická agentura (ESA) měla odstartovat v roce 2023 nebo 2024. Její součástí bude vyslání dvou malých satelitů, které budou asteroidy všestranně zkoumat a zřejmě i přistanou. Na přípravě jednoho z nich, označeného APEX, se vedle švédských, finských a německých partnerů podílejí i čeští odborníci.

Obavy vědců z planetek kroužících vesmírem jsou oprávněné vzhledem k tomu, že dopad takového tělesa na Zemi před zhruba 66 miliony let měl zřejmě za následek hromadné vymírání druhů, včetně dinosaurů. Právě proto se specialisté zabývají planetární obranou a možnými metodami včasného odvrácení hrozby, jež by mohla znamenat i zánik veškerého života na naší planetě.

Jak ubránit Zemi před vesmírnou hrozbou 

Planetární obrana má dvě fáze. První znamená odhalit co nejvíce vesmírných těles a poté je pozorně sledovat, aby odborníci mohli modelovat jejich trajektorie a porovnávat je s oběžnou dráhou Země dlouho do budoucnosti. Podle záznamů NASA vědci zatím identifikovali v relativní blízkosti Země více než 27 tisíc asteroidů, z nichž téměř 10 tisíc je větších než 140 metrů. To je velikost, při které se experti obávají, že by těleso mohlo způsobit velké regionální škody.

TIP: Čína má vlastní plán, jak odvrátit nebezpečnou srážku s planetkou Bennu

Vědci prozatím nevědí o žádném rozměrnějším objektu, který by mohl zasáhnout modrou planetu. Pokud by však nějaký takový odhalili, přišla by ke slovu druhá fáze planetární obrany – tedy udělat něco, co by lidstvo ušetřilo osudu dinosaurů. Zvažováno je několik technik k případnému vychýlení nebezpečných skalisek z jejich dráhy, včetně například použití jaderné bomby, popularizované filmem Armageddon. Mise DART je ale zaměřená na využití kinetické energie, které je mnohem méně riskantní. Exploze bomby by totiž mohla blížící se vesmírné těleso rozbít na více menších kusů, které by Zemi stejně zasáhly a měly by velké ničivé důsledky.

Zapomeňte na tuctově předžvýkané pravdy rádoby nutričních expertů a výživových poradců, zvlášť takové, které vám tvrdí že něco musíte, dělají to přece všichni, je to nezbytné… Každé lidské tělo je do značné míry originálem a někomu prostě víc sedí život bez snídaní, zatímco jiný si bez ní vážně neumí představit začátek dne. Řiďte se tím, co cítíte a co vám našeptává váš organismus. Většinou vás nenápadně upozorňuje, jen když je něco v nepořádku. Je nezbytné mu naslouchat – a pokud se neprojevuje negativně (například únavou, nabíráním hmotnosti, nebo naopak hubnutím či jinými signály), nejspíš to děláte dobře.

Vaše zaměstnání a pracovní doba, výdej energie podle měnícího se programu (v úterý se třeba nenadřete tolik jako ve čtvrtek), individuální výkonnost metabolismu, to vše vás jako člověka činí unikátním. A proto žádný recept na snídani – její složení ani objem – nemá univerzální platnost a není aplikovatelný na všechny bez rozdílu. Dbejte na pestrost, ale určitě si nekazte začátek dne snídaní, kterou jíte jenom proto, že by to snad mělo být bezpodmínečně zdravé.

Začátek dne

Oblíbeným snídaňovým menu jsou cereálie. Představují vynikající zdroj vitamínů skupiny B, minerálů (železo, zinek, jód, měď, mangan, vápník, draslík, hořčík), selenu a vitamínu E a také jsou nabité pořádnou porcí zvláště důležité vlákniny. Většinou. Záleží totiž na tom, jaký proces má produkt za sebou. Pokud cereálie prošly rafinací, jsou ve své podstatě jen extrudovanými výrobky z obilí. Často mohou být navíc uměle dochuceny cukrem a s výčtem zdravých dobrot uvnitř to už zdaleka tak horké nebude. Pokud se nechcete splést, zkuste se dobrat informace o tom, kolik gramů vlákniny získáte jednou snídaňovou porcí.

Za den byste měli sníst asi 20 až 35 gramů a snídaně může být dobrým startem k tomuto cíli. Vlákninu rozlišujeme rozpustnou a nerozpustnou. Ani jedna sama o sobě moc stravitelná není. Ta první je spíš krmením pro mikroorganismy ve vašem zažívacím traktu (prebiotikum), druhá čistí střeva zevnitř a urychluje chod trávení. Pšeničné otruby jsou například charakteristické vyšším podílem nerozpustné vlákniny, ovesné vločky zase té rozpustné. Chybu neuděláte ani s jedněmi. Háček je v tom, že pokud si do misky naložíte otruby nebo vločky dehydrované, přínos takové snídaně vašemu zdraví se bude limitně blížit nule, pokud ne přímo minusu. 

Velké negativum představuje právě přidaný cukr, který výrobci do svých produktů dávají, aby jejich snídaně chutnala. V jedné misce křupinek ho může být i 10 gramů. Cornflakes a další křupavé pochutiny sešly ze správné cesty už dávno. Zrada číhá všude tam, kde v balení najdete více jak 15 gramů cukru na 100 gramů produktu.

Co si asi myslí müsli?

Müsli, dnes populární snídaňové menu, se zrodilo na samém počátku 20. století. Původně sloužilo jako předkrm, později jako strava chudých nemocných. Příslib zdraví a chuti se poté proměnil v recepturu, kterou důvěrně známe dnes. Je dobrý nápad pustit se do nich ráno? Záleží na způsobu jejich výroby, tedy jsou-li zapékané, či křupavé (sypané). První se pečou a smaží na tuku, a pro organismus jsou po ránu spíše zátěží než přínosem. Sypané se praží pomalu, každá složka zvlášť, bez narušení buněčných stěn vloček. Není to úplná výhra, ale je to lepší.

V zájmu vyrovnané bilance kalorií byste se ale měli zříct müsli dochucovaného, respektive měli byste si jej „doladit“ čerstvým ovocem sami těsně před konzumací. Ideálně třeba banánem nebo jablky. Do nebe a ještě výš je dnes vynášena granola, pražená směs obilnin. Sama o sobě je naprosto v pořádku a výtečná. Ale tam, kde ji začínají během výroby doslazovat medem nebo cukrem, nastávají problémy. Pochoutka přestává být zdravá a začíná být přeslazeně tučná.

Pokud je opravdu zdraví a optimální příjem vlákniny vaší prioritou, vyplatí se vsadit spíš na snídaňové kaše. Na trhu najdete nepřeberné množství druhů, například rýžové, ovesné, pohankové, kroupové, nebo i kuskusové. Když si je dochutíte místo kakaa a cukru domácím sušeným ovocem nebo krájenými křížalami, posypete mákem nebo oříšky, připravíte svému tělu blaho. Jen to chce vynechat instantní verze a obětovat trochu času na poctivou přípravu.

Co na chleba?

Pomazánky představují u snídaně něco jako divokou kartu. Mohou být zdravé a ideální, ale také těžké a problematické. Důležité je na nich „pojivo“, tedy poměr nasycených tuků másla, případně trans-mastných kyselin nejrůznějších margarínů. Zajímavostí je, že na tradiční anglické snídani jsou nezdravější fazole. Opravdu. Pokud byste dokázali třeba z červené čočky vytvořit pomazánku, jste určitě na správné cestě. Komplikace naopak mohou představovat džemy a marmelády. Může v nich být totiž příliš cukru, zvlášť v těch průmyslově konzervovaných.

Jak si stojí u ranní tabule paštiky? Pokud se nejedná o domácí produkty, bude nejspíš zbytečné nalhávat si, že by byly nějak extra zdravé. Přesto snídaně nemusí být bez masa, tělo docení rostlinnou i živočišnou složku. Jen zbystřete: jako nás u cereálií omezují cukry, u živočišných bílkovin je třeba hlídat soli. Taková šunka je proto naprosto fajn, jen vyberte kvalitní, s co nejvyšším podílem masa a svalových bílkovin (a obsahem solí do 2,5 %). Ani s rybou rozhodně chybu neuděláte.

Mléčné výrobky podle zažitých představ zkrátka patří ke zdravé snídani. Nebo ne? Ve skutečnosti jsou předmětem debat už hodně dlouho. Nejaktuálnější vědecké poznatky vycházejí z toho, že pravidelný přísun mléčných výrobků napomáhá s plněním výživových doporučení a je ochranou před chronickými onemocněními. U dětí jsou mléčné výrobky prevencí obezity, u starších snižují rizika vzniku cukrovky druhého typu. Znamená to, že je tedy všechno v pořádku? Ne úplně. Jogurty sice obsahují tolik žádaný vápník a mléčný tuk, ale tyto klady platí v zásadě jen pro jogurty bílé, nedochucené, bez přidaného cukru. Do takových už se strávníkům ale moc nechce. Jogurty smetanové a ochucené ale ideální zdaleka nejsou.

Na zdraví. A úspěšný den

Že je to všechno třeba něčím spláchnout? Určitě. Navíc po dlouhé noci naše tělo tekutiny ocení víc, než byste na první pohled řekli. Pozitivním startem do nového dne může být obyčejná sklenka vody, dochucená kouskem citronu. V průběhu snídaně můžete pokračovat mlékem (100 ml dobrého plnotučného mléka vynahradí masitou složku), hrnkem neslazeného bylinného nebo zeleného čaje (300 ml). Ani káva překvapivě nepředstavuje problém, pokud tedy počítáte s jejími lehce močopudnými účinky.

TIP: Snídaně šampionů: Co snídají nejlepší sportovci planety?

Nedokážete si představit snídani bez džusu? Pozor na něj. Jestli si nepřipravujete 100% rostlinnou šťávu i s dužninou a dření, ideálně čerstvou a hned z odšťavňovače, nejspíš si neprospíváte. Do těla si s průmyslově zpracovaným produktem pustíte stabilizátory, konzervanty, umělá aromata a dodané cukry. V jedné skleničce džusu je přitom cukru skoro jako ve třech pomerančích. Mimochodem, u zdravé snídaně by ovoce rozhodně chybět nemělo. Aspoň jeden kousek každé ráno. Jeho výběr už je na vás. 

Zvířata žijící ve vodě a blízko ní vytvářejí úžasná společenství a dohromady s rostlinstvem tvoří v optimálním případě vyvážený ekosystém. Každý druh v něm má své opodstatnění a s ostatními jej pojí vzájemné vazby a souvislosti, o kterých většinou ani nevíme vše. Společenství fauny a flóry směřuje k ekologické rovnováze, kterou v největší míře narušuje člověk. Někdy velmi radikálně, a to až k vymizení určitého druhu. Takový je i příběh bobra evropského (Castor fiber), který se do naší přírody vrátil po více než 150 letech nepřítomnosti.

Neslavná bobří historie

Bobr evropský patří k původním druhům evropské fauny, o čemž se zachovaly důkazy už od středověku. První písemná zpráva o výskytu bobrů v našich zemích pochází z roku 1251 a asi není náhoda, že zmiňuje bobří lovce na řece Turiec. Už tehdy byl totiž bobr ceněným úlovkem. Poskytoval maso a velmi cennou kožešinu, která díky své hustotě (23–30 tisíc chlupů na jeden centimetr čtvereční) a jemnosti patřila mezi nejkvalitnější. K tomu ještě získávali lovci z bobřích análních žláz „kastoreum“, používané při výrobě voňavek. Bobři tímto výměškem značkují teritorium a zvyšují i vlastní atraktivitu v období páření. Anální žláza měří u dospělých zvířat až osm centimetrů a váží kolem 160 gramů. 

Pro tyto vlastnosti a možnosti využití byl bobr loven takovou měrou, že se na více než 150 let zcela vytratil z Evropy. Jak se později ukázalo, přežil v malém počtu na severu ve Skandinávii, Německu, Polsku a v Rusku. Z území České republiky zcela vymizel již na přelomu 17. až 18. století. Koncem 18. století byl sice znovu vysazen v jižních Čechách, ale po obnovení lovu byl znovu vyhuben. K jeho vymizení přispěly kromě intenzivního lovu i změny v ekosystémech a možná i záměrné hubení, jelikož byl považován za škůdce. Poslední bobr v Čechách byl zaznamenán v roce 1852 a na Slovensku roku 1858. Na přelomu 19. a 20. století se početnost celé evropské populace pohybovala jen kolem 1 200–2 000 jedinců. 

Útěk s výstřelem a vodní hrady

Bobr je soumračný a noční živočich, který není zrovna snadno k zahlédnutí. Nejjistějším důkazem jeho přítomnosti jsou kmeny stromů ohryzané do typického tvaru přesýpacích hodin. Pozornému znalci přírody se autor této práce prozradí neobvyklým zvukem, který připomíná suchý výstřel. Rána se ozve tehdy, když se poplašený bobr vrhne do vody a úderem plochého ocasu o hladinu urychlí ponoření. Zároveň tím upozorní ostatní zvířata na hrozící nebezpečí. Obyčejně však vklouzne do vody nehlučně a my můžeme vidět jen „véčko“ z vln, které se na hladině dost rychle pohybuje. 

Při plavání na hladině bobrovi vyčnívají z vody pouze nozdry, oči a uši, přičemž v uších a v nose má proti vniknutí vody chlopně. Život bobra je s vodou bytostně spojen. Na zadních nohách má mezi prsty plovací blány, umí výborně a elegantně plavat a potápět se. Na souši se oproti tomu pohybuje nemotorně a těžkopádně.

Bobři vytvářejí několikačlenné rodiny. Žijí v norách vyhrabávaných do hliněných břehů nebo staví tzv. bobří hrady. Ze dřeva a bláta navýší kopu, která je často několik metrů vysoká a má průměr 3–5 metrů. Základ stavby důmyslně zakotví zapíchnutím větví do dna a využijí tlak vody pro její stabilizaci. Ve středu této kupy je suchá komora – o průměru cca 80 cm a výšce kolem 35 cm. Přístup do ní umožňuje několik nor, které mají z bezpečnostních důvodů vchody pod vodou. 

Sklad dřeva na dně řeky

Bobr je přísný vegetarián. Mohutnými oranžově zbarvenými řezáky obvykle dokáže jako ostrým dlátem ohlodat do podoby přesýpacích hodin stromy do tloušťky 20 cm. Bobří řezáky ovšem vyvinou tlak cca 80 kilopascalů (u člověka je to 40 kPa), takže si tento hlodavec poradí i se stromem, jehož průměr se blíží k metru. S neomylnou přesností navíc umí svalit strom do vody tak, aby se dostal k jeho olistěné koruně. Za větvičkami potopeného stromu se potápí, oddělí je od kmene a vynáší si je k břehu. Po okusu kůry zůstávají na místě oloupané větvičky. Když už nemá v blízkosti vhodné stromy, okusuje větší haluze, které stahuje k vodě. Živí se především měkkými, nezdřevnatělými částmi a dává přednost například topolům, vrbám a osikám. Jako všichni hlodavci si bobr kousáním dřeva obrušuje své hlodavé zuby, které mu po celý život dorůstají. 

Potravu aktivně shání celý rok a na zimu si vytváří zásoby tak, že zapichuje větve do dna. Odhaduje se, že bobří rodina si dokáže takto uložit několik metráků dřeva. Svou činností bobři zadržují vodu v zemi. Ve výběru potravy je bobr celkem flexibilní a doplňuje si sortiment různými rostlinami a jejich plody, které jsou aktuálně dostupné v blízkosti jeho stanoviště – např. jablky, kukuřicí, apod. Potravu si podobně jako větve stahuje do vody a konzumuje ji na břehu blízko hladiny. 

Návrat oslavovaný i odsuzovaný

V roce 1976 byli bobři vysazeni v lužních lesích východně od Vídně a odtud se jejich populace šířila Dunajem a Moravou na naše území. Současně se bobři začali objevovat i na severovýchodním Slovensku, kam pronikli z Polska. Zpočátku šlo o senzaci. První nálezy typických ohryzů na Záhorí v roce 1977 a o několik let později i na Podunají vyvolaly nevšední zájem odborníků i veřejnosti. 

Přirozená kulminační křivka růstu populace zažívá boom, který však zřejmě nebude trvat do nekonečna. Přirozená bobří aktivita brzy vzbudila negativní reakce zejména v řadách vodohospodářů, lesníků a zemědělců. Kvůli škodám na porostech a vyhrabávání doupat v hrázích se vyhranila skupina odpůrců, kteří by rádi bobří populaci regulovali. Dokonce sílí hlasy, aby byl bobr zahrnut mezi lovnou zvěř. Společnost se rozdělila na ochránce a pronásledovatele bobrů a zdá se že lidstvo je nepoučitelné a historie se znovu opakuje. Naštěstí byl bobr prohlášen za chráněný druh a v rámci platné legislativy je za způsobené škody možné požadovat odškodné od státu. 

Vodohospodáři proti bobrům bojují zasypáváním děr a redukcí výsadby měkkých dřevin. Naopak ponechávají u řek akáty, které bobři nekonzumují. Obalování kmenů stromů na březích pletivem je také sice pracný, ale účinný způsob ochrany. 

TIP: Návrat bobrů do Česka: Vodní inženýři se vracejí

Lze předpokládat, že početnost bobrů během 20–30 let samovolně klesne. Počet mláďat se totiž přirozeně reguluje, když se obydlené teritorium populačně zahušťuje. Autoregulace by tedy měla zajistit přijatelnou rovnováhu ovlivněnou i teritorialitou a potravními možnostmi. Zůstává na nás, abychom se s bobry naučili žít v rovnováze.

V roce 1997 přišla profesorka Kristen Hawkesová z Univerzity v Utahu s tzv. „teorií babiček“. Podle této teorie byly babičky jedním z hlavních důvodů, proč v evoluci došlo k výraznému prodloužení života lidí. Ženy ve vyšším věku pomáhaly dcerám a snachám, které mohly tak mohly mít děti v kratších intervalech. Babičky takto měly předat „geny dlouhověkosti“ většímu počtu potomků a život lidí se z generace na generaci prodlužoval.

Dlužno dodat, že tato evoluční teorie vědců z Utahu vysvětlující postupné prodlužování života během evoluce, je podle řady odborníků kontroverzní. Podle některých vědců je nedostatek hypotézy v tom, že nezahrnuje účast otců. Kritizován je také fakt, že nezohledňuje postupné zvětšování mozku, lov velké zvěře a další faktory, které podle vědecké většiny hrály v minulosti našich předků významnou roli.

Pátrání po babičkovských emocích

Neurovědec a antropolog James Rilling z americké Emory University se na tuto problematiku podíval z trochu jiného úhlu. Rilling se svými kolegy použil zařízení pro funkční magnetickou rezonanci a skenoval s ním mozky 50 babiček. Součástí experimentu byly i snímky různých lidí, které dobrovolnice během vyšetření sledovaly. Na obrázcích byla vnoučata sledovaných subjektů (ve věku 3 až 12 let), neznámé děti, vlastní děti a neznámí dospělí.

Ukázalo se, že když babičky sledovaly snímky vlastních vnoučat, magnetická rezonance u nich vykázala intenzivní zapojení nejen empatických, ale i emočních okruhů v mozku. Babičky se podle badatelů dokáží doslova vcítit do svých vnoučat. Když babičkám ukázali obrázky jejich dospělých dětí, tedy rodičů vnoučat, mozek babiček opět zapojil empatii, už ale nedocházelo k tak silné emoční reakci.

TIP: Spánek řízený evolucí: Proč mnoho starších lidí vstává tak brzy?

Podle Rillinga šlo o první výzkum tohoto druhu, který se zaměřil na „babičkovský“ mozek. Výsledky podle něj potvrzují, že babičky mají vnoučata v hlavě a dovedou se s nimi naladit na podobnou emoční vlnu. Rilling dokonce uvádí, že řada babiček si svou roli užívá více než svou dřívější roli matky.

Existenci deváté planety Sluneční soustavy poprvé připustili vědci z Caltechu v lednu 2016. Její přítomnost naznačují zvláštnosti oběžných drah transneptunických těles – objektů, které obíhají Slunce za oběžnou drahou Neptunu. Podivné trajektorie těchto těles (které podle části vědců odporují současným teoriím o Sluneční soustavě) by podle badatelů mohla vysvětlovat existence doposud neobjevené planety – pětkrát až patnáctkrát hmotnější než Země, pohybující se ve vzdálenosti 100 AU od Slunce.

S novým vysvětlením gravitačních anomálií nedávno přišla dvojice teoretických fyziků – James Unwin z Chicagské univerzity a Jakub Scholtz z Univerzity v Durhamu. Podle obou mladých vědců by tajemným objektem na okraji Sluneční soustavy nemusela být planeta ale prastará černá díra.

Pět Zemí v pěti centimetrech

Vědci představili teorii, podle které by se mohlo jednat o takzvanou primordiální černou díru. Tato tělesa jsou vysoce spekulativními objekty, které se zatím nepodařilo v kosmu nikdy pozorovat. Měly vzniknout krátce po samotném velkém třesku, tedy těsně po vzniku vesmíru; tehdejší podmínky mohly nahrávat tomu, aby tato drobná, ale současně velmi hmotná tělesa vznikala spontánně, a přitom ve značně velkém množství.

Jakub Scholtz a James Unwin soudí, že ty nejméně hmotné primordiální černé díry se už odpařily, ale ty hmotnější by mohly přežít až do současnosti. Hypotetická planeta Devět, která by mohla ležet asi 300–1 000 astronomických jednotek od Slunce, by mohla být právě takovým objektem.

Jejich teoretická černá díra by mohla měřit pouhých pět centimetrů, její hmotnost by ale překračovala pětinásobek hmotnosti Země. Díky tomu by byla prakticky neviditelná, s teplotou takřka stejnou jako okolní vesmír. Svá tvrzení vědci opírají o soubor podivných gravitačních anomálií, které nedávno zaznamenal experiment Optical Gravitational Lensing Experiment (OGLE). Výzkumníci během tohoto experimentu odhalili nejméně šest mikročočkových jevů, které podle nich mají na svědomí objekty o hmotnosti zhruba 0,5 až 20násobku hmotnosti Země. Podle badatelů by mohlo jít o primordiální černé díry.

TIP: Záhadná planeta X: Najdeme někdy dalšího člena Sluneční soustavy?

Autoři se pokusili také popsat způsob, jak po takovém temném tělese pátrat; navrhují hledat pohyblivé zdroje vysokoenergetických částic, které by jejich hypotézu mohly potvrdit. Výzkum vyšel na webu arXiv, kde se objevují vědecké práce, které ještě neprošly recenzním řízením. Je tedy možné, že tato hypotéza bude zavržena – přesto je pro vědu zajímavá tím, že přináší jiný a nečekaný pohled na letitý problém gravitačních anomálií v oblasti za oběžnou drahou Neptunu.

Dlouhý celoevropský konflikt přinesl především obrovité populační ztráty. Přesnou bilanci už nikdo nikdy nesestaví, protože chybějí podklady. Co se týká zemí Koruny české, nedokázali se historici shodnout, a tak se odhady pohybují se v rozmezích ztrát od 25 do 80 % obyvatel. Každopádně počet českého a moravského obyvatelstva nebyl v roce 1700 vyšší než v roce 1600. To znamená, že z populačního hlediska jako by se vývoj na celé století zastavil či dokonce vrátil zpátky.

Zdecimované srdce Evropy

Představa, že v kotli války zůstali čtyři lidé z pěti, je příšerná. Dostatečně krutý je však i předpoklad, že zahynul jeden ze čtyř obyvatel. Jsou ovšem důvodné obavy, že procent lidských ztrát v našich zemích bylo přece jen vyšší než oněch 25 %. Úbytkem obyvatel byla zasažena prakticky celá střední Evropa, ne však všechny země stejnou měrou. Byly oblasti, jež třicetiletý konflikt zasáhl málo – mezi ně patří těžko dostupná horská údolí, ležící stranou spojovacích cest. Ale to byly jenom výjimky.

Nejvíce lidí, kteří přišli o život, bylo mezi obyvateli vesnic a měst. Mnozí přitom podlehli epidemiím moru, jenž byl jedním z průvodních jevů války. Kromě toho bylo mnoho lidí zavražděno žoldnéřskými tlupami nebo zemřelo hladem. Německý historik Jürgen Kuczynski uvádí, že poměr mrtvých k celkovému počtu obyvatel za třicetileté války byl na území Německa nejméně patnáctkrát vyšší než za druhé světové války. 

„V Čechách a na Moravě se ztráty dají s těmi německými srovnávat,“ zjišťujeme v knize historika Arnošta Klímy Dlouhá válka. Čechy měly před válkou asi 1 700 000 obyvatel, po válce zde zbylo už asi jenom něco přes 900 000 lidí. Pro celou zemi se dá hovořit o pravděpodobných ztrátách ve výši 40 %. Morava měla před válkou 800 000 obyvatel a po válce jen půl milionu, takže ztráty zde nebyly o mnoho nižší. V českých zemích bylo na 6 000 obcí zcela zničeno. Jeden ze švédských velitelů, plukovník Adam Pfühl se chlubil, že dal sám vypálit na 800 vesnic. 

Podobně jako v Německu byly v Čechách oblasti, kde ztráty daleko převyšovaly celkový průměr. To platí především pro úrodné Polabí, které bylo po válce skoro liduprázdné. Švédský generál Banér rozbil v Brandýse nad Labem svůj hlavní stan a šest jeho pluků zde mělo zimní ležení. Nedaleko odtud zřídil zimní ležení svých vojsk i císařský generál Gallas a pro ležení si ji vybral rovněž generál Torstensson. Celá oblast byla dlouho obsazena Švédy, kteří odešli z Brandýsa nad Labem teprve v září 1649.

Zdejší obyvatelé opouštěli své vesnice a městečka a táhli jinam, aby unikli řádění žoldnéřů. Odcházeli do méně úrodných oblastí, které neležely při rušných cestách, často do Posázaví. Tam žili do konce války a pak se zase vrátili do Polabí. Někteří si pak mohli dokonce vybrat lepší domy i s poli, kterých bylo všude dost. 

Nuzota z lidí lotry činí

Úbytek lidí a hmotná bída nebyly jedinými důsledky války. Mnohem horší byla degradace lidství. Obyčejní lidé vyrostli za dlouhé války bez vzdělání, bez náboženství a uprostřed ekonomického i správního chaosu. Za celý svůj život nepoznali nic jiného než krev a loupežení. Nebylo divu, že duchovně zpustli, zesurověli, stali se tupými ke všemu lepšímu. Jednou z hlavních postav této války byl švédský král Gustav Adolf. Když viděl, jak se žoldnéři chovají na obsazeném území, řekl: „Válka není řekou, ale mořem všech zločinů.“

Německému spisovateli Hansi Jakubu von Grimmelhausenovi nebylo v době, kdy jeho rodné město dobyla císařská armáda, ani čtrnáct let. Jako dospělý muž napsal o svých zážitcích knihu Simplicius Simplicissimus, a v ní výčet toho, v čem spočívala ta dlouhá válka: „Žraní a chlast, hlad a žízeň, smilnění a vyhrožování, řinčení a hraní, hýření a potlačování, zabíjet a být zabit, sužovat a být proháněn, hnát a být hnán, nahánět hrůzu a trpět hrůzou, loupit a být olupován, ničit a být ničen, vyhrožovat a trpět vyhrožováním, působit bolest a trpět bolestí, bít a být bit.“

„Jsem plný vší, ubohé, opuštěné stvoření,“ citujeme z dopisu, který poslal své manželce praporčík Christian Schneiden, sloužící v kolínském dělostřeleckém pluku. „Šaty mi hnijí na těle, nemám ani punčochy, ani boty [...]. Nikdo si nás necení, ať jsme zdraví nebo nemocní, ať stojíme či ležíme. Nezbylo nás z celého pluku ani 150 mužů [...]. Ležíme jako mrtvý dobytek. Trpíme velkou nouzi. Kéž bychom měli chléb a čerstvou vodu. Dostáváme jednou za čtyři dny libru chleba. To je vše. Až doposud jsem se choval poctivě a rytířsky, jak se má chovat poctivý praporčík, ale déle už nebudu moci.“

Ti, kteří loupili a drancovali, si přilepšili, ale zdaleka ne všichni. Ať už to byli žoldnéři nebo civilové, decimovaly je hlavně zimy a mořil je hlad. Lidé byli zesláblí a nedokázali vzdorovat epidemiím. Pole ležela ladem, protože hodně sedláků zemřelo a nezůstal, kdo by je obdělával. Následkem toho ceny potravin stoupaly. Bylo jen málo těch, kteří si mohli koupit chléb, obilí nebo dokonce maso. 

V bludném kruhu

Na rozdíl od starších dob existuje o třicetileté válce řada svědectví. Zanechali je domácí kronikáři, lidé znalí písma, duchovní nejrůznějšího vyznání. Jedním z nich byl český jezuita Bohuslav Balbín. Ten o těch časech píše: „Spatříš mnohdy na opuštěném místě trčeti bránu, sloup, ohromné trosky veliké budovy. To je vše, co zbývá ze zámku, který se tu vypínal. Jinde strmí osamělá věž, jediný to zbytek vesnice či tvrze, jež pohltily plameny. Nebylo by možná uvést města, ba ani hradu, který by nebyl vypálen.“ 

Kromě domácích svědectví se však dochovaly i dobové zprávy těch, kdož se k nám v době války dostali zvenčí. Například francouzský úředník jménem Balthasar Monconys k nám zajel na návštěvu v době, která byla pro turistiku nejméně vhodná: „Cesty jsou hluboce rozježděny, ve vsích se nedostane k jídlu než to, co si kdo přinese, a k spaní jen sláma. V Plzni, kde jsme se ubytovali u Zlatého orla, nespali jsme lépe než obyčejně, na slámě rozestřené doprostřed pokoje a přikryti špatnou peřinou. Náměstí a ulice v Praze jsou sice dosti pěkné, ale tak nečisté a krámy kupců tak nuzné, že se město zdá nepříjemné. Viděl jsem tandlmark židovský, potom kožešnický. V obou zeje jen holá bída.“

Pouze zdánlivě bezvýznamnou zprávičku čteme v Dějinách královského města Kolína nad Labem. Vztahuje se ke konci dlouhé války a říká se v ní: „Rodičky rodily tehdy plod slabý a neduživý, takže ani přebytkem porodů nad úmrtími nevzrůstal počet obyvatel. Důkazem toho jest, že mládeže ve věku od 9 do 14 let bylo v Kolíně v tu dobu jen 59 hlav, kdežto při počtu komunikantů [těch, kteří přijímali svátost oltářní] dle nynějšího poměru mělo dětí býti ne 59, ale 108 hlav.“

Strasti války, hlad a přímo neskutečná bída ovlivňovaly tehdejší porodnost. O hospodaření se nikdo nestaral, protože bylo málo lidí. Lidí bylo málo, protože byla zoufalá nouze. Nouze byla, protože se nikdo nestaral o hospodaření. Byl to začarovaný kruh. 

Také jedna ztracená generace

Nastal toužebně vyhlížený mír. Boj ukončila generace znající víceméně jenom krev a pustošení, generace otrlá i zubožená. Její oběť bude celoživotní. Dokud tato generace neopustí svět, bude atmosféra poznamenána zostřenou surovostí a bezcitností. Prostředky duchovní obnovy budou dlouho dosahovat jen hubených výsledků, protože se budou obracet k vyprahlým srdcím a otupělým mozkům. Jaký život ty lidi čekal? V jakém světě?

TIP: Uloupené poklady: Švédská loupež uměleckých děl v Praze

Silnice budou krajně nebezpečné. Práce na polích se na léta stane riskantní. V kdejakém temném zákoutí bude číhat smrt. V loupežích, v organizovaných přepadech povozů či samot, ve vraždách kvůli košili nebo ovci a v dalších projevech devastovaného lidství, v tom všem bude doznívat drsná třicetiletá zkušenost války jako všedního dne.