Platební karty jsou americkým vynálezem. Málokdo už ale ví, že jejich počátky sahají do šedesátých let 19. století, kdy některé dopravní a telegrafní společnosti nabízely svým nejlepším zákazníkům úvěrové karty z tvrdého papíru, takzvané Frank Card nebo Collect Card. 

Inspirující náhoda

Roku 1949 šel Frank X. McNamara, ředitel úspěšné úvěrové společnosti Hamilton Credit Corporation, na večeři se svými obchodními partnery do newyorské restaurace Major´s Cabin Grill nacházející se hned vedle Empire State Building. Sešel se tam se svým právníkem Ralphem Schneiderem a Alfrédem Bloomingdalem, synem zakladatele známého newyorského obchodního domu Bloomingdale´s. Když vrchní po večeři přinesl účet, McNamara začal hledat peněženku a zjistil, že ji nechal v druhém saku. Protože ho v restauraci znali, nabídli mu, ať zaplatí příště, on ale zatelefonoval manželce, která mu peníze přinesla. 

Tehdy McNamaru napadlo založit klub nazvaný příznačně Diners Club (z anglického diner – strávník), který by svým členům vydával úvěrové karty pro placení v restauracích, s nimiž uzavře smlouvu. Za poplatek 5 až 7 % jim měl účty proplácet. Majitele karta přišla na 5 dolarů měsíčně. 

První večeře

Diners Club spatřil světlo světa 28. ledna 1950. Hned v únoru navštívil McNamara s přáteli stejnou newyorskou restauraci, povečeřeli, a když došlo na placení, byznysmen k němu využil malou kartonovou kartičku Diners Club Identification Card. Zdánlivě obyčejné posezení s jídlem vešlo do dějin jako First Supper (první večeře). Ještě tentýž měsíc dostalo Diners Club Card asi 200 podnikatelů, kteří měli kanceláře v Empire State Building. Kartu zprvu přijímalo k placení 27 luxusních restaurací a 2 hotely na Manhattanu. Obrat za první měsíc činil 2 000 dolarů a McNamarův zisk pouhých 140 dolarů, ale myšlenka zafungovala. 

První platební karty Diners Club byly nejdřív z tvrdého papíru, plast zvítězil až začátkem šedesátých let (foto: Diners Club International)

Hlavní výhodou Diners Club Card bylo, že platila ve všech obchodech, které se ji rozhodly přijímat. Starší úvěrové karty a známky totiž vydávaly obchody jen pro své stálé zákazníky (splátky byly obvykle na 6 měsíců a bez úroku). Klubové karty byly takzvané Charge Card s finančním limitem podle bonity klienta. Držitel neplatil úrok, ale musel uhradit celou výši útraty do 14 dnů od data výpisu.

Přibližně před 15 miliony let, v období miocénu, se v místech dnešního Marylandu, objevil žralok. Zabořil svou hlavu do velryby a začal z ní rvát kusy masa. Možná nebyl sám. Musela to být přízračná scéna, na rozdíl od mnoha jiných podobných se ale otiskla do fosilního materiálu, který se uchoval dodnes.

Paleontologům to prozradila kost vřetenní (radius) dotyčné velryby, která je u těchto mořských savců součástí předních ploutví. Vedoucí výzkumu Stephen Godfrey, kurátor paleontologie amerického muzea Calvert Marine Museum v Marylandu, a jeho tým na kosti objevili stopy po zubech velkého žraloka.

Mrchožrout v akci

Ze stop je také patrné, že nejspíš nešlo o útok na živou velrybu. Žralok byl tentokráte mrchožroutem, který objevil mrtvou velrybu, pohupující se v pobřežních vlnách. K nálezu kosti došlo v oblasti Calvert Cliffs, která je vyhlášená mnoha mořskými fosiliemi, právě z období miocénu. 

TIP: Zabijácký delfín Ankylorhiza z oligocénu byl na vrcholu potravního řetězce

Objevená kost podle odborníků patřila dávno vyhynulé třetihorní velrybě Diorocetus hiatus, která v uvedeném období v této oblasti žila. Pokud jde o druh žraloka, který otiskl své zuby na kost mrtvé velryby, je ve hře několik kandidátů. Podle Godfreyho je nejpravděpodobnějším kandidátem rovněž vyhynulý Carcharodon (Cosmopolitodus) hastalis, který je považován za předka dnešního žraloka bílého, a který rovněž žil v dané době na daném místě.

Zatímco kavalerie krátce po začátku konfliktu pozbyla většinu svých tradičních funkcí, moderní zbraně se ukázaly jako podstatně účinnější. Právě v letech 1914–1918 se zrodila úzká kooperace pěchoty s letectvem, dělostřelectvem, tankisty a ženijními oddíly, jejíž zásady se v poválečném období dočkaly dalšího rozpracování.

Všudypřítomné dělostřelectvo

Co se týče artilerie, zprvu dominovaly lehké polní typy, které měly podporovat pěší i jízdní divize při očekávaném manévrovém boji. Teprve když německé moždíře „rozlouskly“ forty v Luchytu či Namuru, uvědomili si generálové význam těžkých děl. Ačkoliv se s nimi původně počítalo jen proti opevněním, uplatnila se též přímo v poli. Metrákové náboje zahnaly vojáky do zákopů, jejichž odolnost záhy vzrostla natolik, že přinutila inženýry vyvíjet stále účinnější zbraně i munici.

Tento vývoj vyvolal také proměnu taktiky dělostřelecké přípravy před útokem pěchoty. V prvních měsících války začínala obvykle soustředěnou palbou na obranná postavení protivníka, a jakmile infanteristé vyrazili na zteč, kanony přenesly palbu na cíle v týlu nepřítele. Tato jednoduchá taktika však pěšákům v podstatě nepomáhala, neboť je během nejkritičtější fáze útoku nepodporovala přímou palbou, jež by držela v šachu kulometná hnízda.

Palebná přehrada

Po vybudování zákopů a odolnějších opevnění vyvstala roku 1915 potřeba provést před každou ofenzivou těžké ostřelování houfnicemi velkých kalibrů. Taková metoda sice mohla obranné linie narušit (byť jen zřídkakdy zničit), znamenala ale pro útočníka ztrátu momentu překvapení. Méně se rozšířil jiný způsob palebné přípravy, jíž se někdy říká „hurikánová“. Šlo o velmi intenzivní, ale časově krátké ostřelování.

Za nejdokonalejší formu palebné podpory bývá považována pohyblivá přehrada. V takovém případě se dopadová linie granátů posouvala před postupující infanterií, čímž měla potlačovat obranu do okamžiku, kdy se vojáci dostanou na dohled nepřátelských pozic. Tato metoda se Dohodě osvědčila třeba v říjnu 1916 u Verdunu. Jednalo se nicméně o nebezpečný a náročný podnik, který často končil ztrátami – stačila drobná chybička a granáty zdecimovaly vlastní muže. Jediný recept spočíval ve zdokonalení výcviku, kdy infanterie a dělostřelectvo trénovaly vzájemnou koordinaci a velitelé od obou zbraní diskutovali o potřebách svých mužů

Létající oči

V roce 1909 přeletěl Louis Blériot průliv La Manche a po přistání prohlásil, že „při pohledu dolů viděl krajinu tak, jako nikdo před ním“. Tato slova definovala hlavní účel vojenských letounů: poskytnout velitelům pozemních sil pohled na bojiště z ptačí perspektivy. Aparát těžší než vzduch přitom nabízel zajímavější parametry než upoutané horkovzdušné balony (navíc extrémně zranitelné kvůli plynové náplni).

Nebyl vázán na jediné místo a díky své rychlosti dokázal propátrat velké plochy. Navíc mohl operovat i nad územím ovládaným nepřítelem, což představovalo splněný sen každého generála. Skutečnou revoluci přinesly průzkumné stroje v roli „létajících fotoaparátů“. Na vyvolaných snímcích se pak daly odhalit detaily, které jinak pozorovateli snadno unikly.

Pokračování: Jak fungovala spolupráce zbraní za první světové války (2)

Experti dokázali fotografie zvětšit až do té míry, že analytici rozeznali jednotlivá kulometná hnízda či velitelská stanoviště. Aby výhod nebylo málo, generálové se základní informace dozvěděli ještě před přistáním – pozorovatel ve dvoumístném stroji býval vybaven telegrafem a nejdůležitější fakta ihned hlásil. Díky tomu se letecký průzkum stal prospěšným nejen pro infanterii, ale i artilerii. Zatímco před bitvou určil kanonýrům polohu cílů, v jejím průběhu letci dělostřelbu řídili a koordinovali.

Pokud jde o galaxie, je zvláštní mluvit o smrti. Ale astronomové to dělají, neboť galaxie, ve které se přestanou rodit nové hvězdy, vlastně umírá. Taková galaxie může ještě dlouho jasně zářit, ale postupně vyhasíná a vychládá. Platí to například pro galaxie v kupě galaxií v Panně, která představuje nejbližší opravdu velkou koncentraci galaxií v okolním vesmíru.

Doposud ale nebylo jasné, proč se to děje. Řešení nabízí nedávný výzkum početného mezinárodního týmu odborníků. Vědci nakonec jako nejpravděpodobnějšího viníka označili přehřáté plazma, které postupně „rdousí“ galaxie a připravuje je o schopnost rodit nové hvězdy.

Galaxie v extrémním prostředí

Podle spoluautorky výzkumu Claudie Lagos z výzkumného centra International Centre for Radio Astronomy Research (ICRAR) se ukazuje, že extrémní vesmírné prostředí má na galaxie velký vliv. V centru kupy galaxií v Panně se dotyčné galaxie řítí rychlostí až několik milionů kilometrů za hodinu v plazmatu, které je tisíckrát žhavější než Slunce. Kvůli tomu postupně přicházejí o plyn, z něhož by jinak vznikaly hvězdy.

TIP: Umírající galaxie: NGC 1947 ze souhvězdí Mečouna přišla o většinu plynu a prachu

Vědci použili data z rádiového průzkumu oblohy Virgo Environments Traced in Carbon Monoxide (VERTICO) Survey, který probíhal na soustavě radioteleskopů ALMA v Chile. Tento průzkum byl zaměřený na oxid uhelnatý. Ten sice představuje jen vzácnější složku kosmického plynu, ale jeho pozorování je mnohem snazší než pozorování například vodíku. To badatelům umožnilo zmapovat situaci s kosmickým plynem ve zkoumaných galaxiích.

Legenda se zrodila počátkem 17. století v Anglii: Království tehdy mělo za sebou sedm dekád politické nestability a náboženských nesvárů, které vyvolal tudorovec Jindřich VIII., když vytrhl anglickou církev z rukou papežského stolce a učinil ji zcela nezávislou na přáních Říma. Církev přestala být katolickou a stala se anglikánskou. Její novou hlavou byl přitom sám král.

Jeho dcera Alžběta I. pak dokonce zavedla povinnou přísahu na panovníka pro kohokoliv, kdo usiloval o veřejný úřad. A pokud se občan neúčastnil státních bohoslužeb, musel počítat s pokutami, případně s vězením, či dokonce s hrdelním trestem. Lidé věrní Římu byli nuceni praktikovat svoji víru potají.

Až se ucho utrhne

Utlačovaní katolíci proto tajně doufali, že by svobodnou a bezdětnou Alžbětu mohla na trůně vystřídat skotská královna Marie, její sestřenice katolického vyznání. Prozíravá panovnice ji však obvinila z velezrady a nechala ji popravit. Královská rada, která koncem 16. století plnila roli vlády, poté v tajnosti zvolila za budoucího monarchu Mariina syna Jakuba I. Stuarta a výměna nakonec proběhla hladce: Většina „papežovců“ nového vládce vítala – ačkoliv byl totiž protestant, proslul svou tolerancí vůči katolíkům.

Náboženské uvolnění se však s novým panovníkem zcela nedostavilo – například tresty za nechození do anglikánského kostela Jakub nezrušil, pouze je nevymáhal. Jen pár měsíců po jeho korunovaci navíc vyšlo najevo několik katolických spiknutí a pohár královy trpělivosti přetekl, když našel mezi věcmi své ženy růženec, který jí přes špiona poslal papež: Panovník ve vzteku přikázal všem jezuitům a katolickým kněžím opustit zemi a obnovil vymáhání pokut za nepřítomnost na mši.

Boží bojovníci

V únoru 1604 se ve Flandrech vylodil anglický gentleman jménem Guy Fawkes, který ve službách španělského krále cestoval západní Evropou, kul pikle a podněcoval boj za katolickou víru. Ve Flandrech se potkal s anglickým katolíkem Thomasem Wintourem, jenž se zrovna marně snažil přesvědčit španělskou armádu, že je v zájmu církve zavraždit krále Jakuba. Zatímco Španělé odmítali spolupracovat, ve Fawkesovi objevil Wintour podobně smýšlejícího druha. 

Oba „svatí válečníci“ si padli do oka a o tři měsíce později se setkali v londýnské krčmě spolu s dalšími konspirátory. Celkem čtyři muži odpřisáhli na modlitební knížku mlčenlivost, a dokonce přijali svátost boží od kněze, který shodou okolností v přilehlé místnosti sloužil mši. Atentát na krále chtěli spáchat během ustavujícího zasedání parlamentu, jež se mělo konat v únoru roku 1605. Jednání však bylo odloženo na říjen kvůli moru, který právě pustošil zemi. Konspirátoři tak měli dost času na přípravu: Podařilo se jim zrekrutovat několik dalších mužů a podle legendy se následně pustili do kopání tunelu směrem k parlamentu. Při hloubení pak náhodou objevili sklepení domu, jež sahalo až pod zasedací sál ve Westminsterském paláci. 

Dvakrát víc prachu

V tomto bodě se však legenda s pravdou rozchází: Na ražbu tunelu nebyli atentátníci vybaveni, neměli ani potřebné vzdělání, nemluvě o tom, že se po kopání nedochovala jediná stopa. Ve skutečnosti totiž nebylo třeba kopat – spiklenci našli sklepení přímo v areálu Westminsterského paláce. Tehdejší parlament se nijak nepodobal dnešním hermeticky uzavřeným a dobře hlídaným sídlům politických institucí a v jeho okolí se nacházelo mnoho kaplí, cechovních domů i soukromých příbytků. Muži si tedy pronajali dům hned vedle sněmovny, jehož zanedbané a nepoužívané sklepení zasahovalo přímo pod jednací místnost. 

Do prostor pod sálem posléze nanosili dvacet sudů střelného prachu, ten jim však zvlhl. Fawkes proto rozhodl, že je potřeba množství výbušniny zdvojnásobit – pro jistotu. Ve sklepě nakonec shromáždili dost trhaviny, aby zničila celý palác a zabila všechny v okruhu sta metrů. 

Za vším hledej ženu

Problém nastal v okamžiku, kdy ženám spiklenců začalo docházet, co jejich manželé chystají: Protože by exploze zabila také mnoho jejich přátel a příbuzných, deset dní před atentátem dostal lord Monteagle, švagr jednoho z konspirátorů, dopis, v němž stálo: „Pokud je Vám život milý, vymyslete si důvod, proč se nezúčastnit tohoto parlamentu, protože Bůh a člověk ztrestají špatnost doby.“ Psaní nakonec putovalo ke dvoru, načež byla 5. listopadu nařízena prohlídka paláce.

Při zkoumání sklepa stráže objevily podezřelou hromadu dřeva a cizího muže, který tvrdil, že otop patří jeho pánovi. Sluha ovšem uvedl jméno známého katolíka, což se králi právě nelíbilo – a tak nařídil další, důkladnější prohlídku. Při druhém pátrání přistihli Fawkese na stejném místě jako předtím, ovšem už nikoliv v přestrojení za sluhu, nýbrž v dlouhém kabátě, s širokým kloboukem a v jezdeckých botách s ostruhami. Nezvaným hostům se představil jako John Johnson a následně byl zajat: V jeho kapsách se našly zápalky, koudel a kapesní hodinky.

Jako domeček z karet

Jakmile se zpráva o zadržení jakéhosi Johnsona rozkřikla, sedli spiklenci na koně a tryskem opustili Londýn. V hlavním městě posílili hlídky u bran a zavřeli přístavy na Temži, Fawkesovy komplice se však polapit nepodařilo – a on sám při výslechu tvrdil, že se chystal krále zabít bez jakékoliv pomoci zvenčí. 

Atentátníka převezli do pevnosti Tower, aby jej na příkaz panovníka podrobili mučení, jež se v tehdejší Anglii uplatňovalo jen výjimečně. Fawkes se prý zprvu utrpení vysmíval, druhého dne odpoledne však jeho vůle zeslábla a začal vypovídat. Spiklenci na útěku se mezitím ubytovali v domě jednoho z nich, asi dvě stě kilometrů za Londýnem. Usedlost ale nakonec obklíčili vojáci: Během krátké přestřelky dva muži zemřeli, dva vyvázli se zraněním a ostatní se vzdali.

Příliš krátká oprátka

Domovy zatčených byly prohledány a vypleněny, některým rodinám sebrali veškerý majetek. Koncem ledna 1606 pak spiklenci stanuli před soudem, jehož se zúčastnil i král s rodinou. Hlavní obžalované čekal rozsudek smrti a symbolické popravě neunikli ani oba muži zabití při zatýkání – jejich těla vyhrabali a odseknuté hlavy napíchli před parlamentem. 

Dva dny po přelíčení přivázali první tři odsouzené za koně a za jásotu přihlížejících mas je vláčeli ulicemi Londýna. Před popravištěm je svlékli do košil a oběsili na tak krátkém laně, že jim pád skrz šibeniční propadlo nezlomil vaz. Těsně před udušením je kat a jeho pohůnci sundali, zaživa je vykastrovali a vyřízli jim vnitřnosti. Mrtvoly byly rozčtvrceny a poslány do čtyř koutů království jako děsivá putovní výstava. 

Zrodil se hrdina

Zesláblý Guy Fawkes dokázal vystoupat na lešení pouze s katovou pomocí. Na rozdíl od svých kompliců však nezažil agonii kastrace, neboť mu i zkrácené lano přece jen zlomilo vaz: Spekuluje se, že se z posledních sil vrhnul z tribuny do davu nebo měl prostě štěstí.

TIP: Jen pro odvážné: Ve středověkém Londýně šlo člověku doslova o život!

Každopádně z něj odvážný pokus odstranit krále a vrátit lidem svobodu vyznání udělal symbol spiknutí, potažmo celého století konfliktů v otázkách víry na britských ostrovech. Současníky zatracovaný a dlouhá léta rituálně zesměšňovaný Fawkes ovšem začal v 19. století ožívat coby literární hrdina a dnes se „jeho tváří“ zaštiťuje řada bojovníků za lidská práva. 

Na území Slovinska se vyskytuje více než 80 druhů orchidejí, z nichž celá řada roste v Julských Alpách, resp. na území Triglavského národního parku, nebo v jeho bezprostředním okolí.

Zpátky do slovinských hor

Řadu týdnů před odjezdem na Slovinsko jsem sháněl informace o výskytu orchidejí na území Julských Alp. V devadesátých letech jsem do těchto hor několikrát zavítal. Přesto, že jsem se tehdy věnoval především hmyzu, některá místa, kde se vyskytovaly zajímavé orchideje, mi uvízla v paměti a rozhodl jsem se, že se na ně opět pojedu podívat.

Protože jsem měl jen kusé informace, poprosil jsem svého přítele botanika, se kterým jsem do Alp několikrát zavítal, o nějaké tipy, kam za orchidejemi vyrazit. Vybaven turistickými mapami a poznámkami na malém papíře jsem první červencový týden vyrazil do malé podhorské vesnice Dovje, kde jsem měl zajištěno ubytování.

Běžná krása podél cest

Hned moje první cesta vedla do Trenty, malé vesničky nedaleko pramene řeky Soči. Tato řeka určitě patří k těm nejhezčím, jež můžete v Evropě vidět. Hluboké kaňony, průzračně modrá voda a spousta peřejí dodávají toku nezaměnitelný charakter. V okolí Trenty je několik údolí, z nichž především Zadnja Trenta je pro milovníky přírody opravdovým rájem. Téměř na každém kroku tady můžete vidět pětiprstku žežulník (Gymnadenia conopsea). V červenci jde o nejběžnější orchidej, která roste podél silnic, na loukách, ale i na lesních světlinách. V nižších polohách již pětiprstky pomalu začaly odkvétat, ale výš v horách byly v plném květu.

Další orchidejí, která určitě upoutá vaši pozornost, je okrotice červená (Cephalanthera rubra). Roste ve světlých lesích, podél cest, ale i v nivách řek. Přestože se jedná o jednu z nejběžnějších orchidejí, pohled na loučku u cesty, na níž kvete dvacet těchto krásných orchidejí, vás určitě nenechá chladnými. Dalším druhem orchideje, který je v okolí Trenty velmi hojný, je kruštík tmavočervený (Epipactis atrorubens). Roste zde ve světlých lesích, především s výskytem borovic, ale i na písečných přesypech, loukách a jinde. Několik exemplářů jsem dokonce viděl vyrůstat z kamenitých zídek podél cest.

Na schovávanou s toříčkem

Mým hlavním cílem tady však byla velmi drobná orchidej toříček jednohlízný (Herminium monorchis), která se měla vyskytovat v údolí Zadnji Trenty. Všude kvetly pětiprstky, ale po toříčku ani památka. Tato maličká orchidej roste na loukách, a tak jsem pročesával rozkvetlé horské louky podél vyschlého říčního koryta. Jednou jsem se už začal radovat, že toříček vidím, ale při bližším pohledu jsem zjistil, že jde o jiný malý druh orchideje, a to o měkčilku jednolistou (Malaxis monophyllos). Jasná obloha a teplota kolem třiceti stupňů zvyšovaly náročnost pohybu a mě pomalu začala opouštět energie.

Nikdy jsem toříček v přírodě neviděl, a to mé hledání ztěžovalo. Podle literatury tato rostlina dorůstá velikosti od 7 do 30 cm. Jak velké však budou rostlinky zde jsem netušil. Ve vzdálenosti asi 15 metrů jsem zahlédl drobné květenství nějaké menší orchideje, ke které jsem se ihned vydal. Už z větší vzdálenosti jsem poznal, že jde o velmi pěkný vstavač osmahlý (Orchis ustulata). Tento druh jsem viděl jen na tomto místě a přesto, že některé rostlinky byly odkvetlé, pár exemplářů bylo ještě v plném květu.

Množily se nálezy měkčilek, ale hledaný toříček pořád nikde. Na jednom místě jsem našel skupinku krásně rozkvetlých měkčilek a řekl jsem si, že si některé z nich vyfotografuji. Když jsem si však chystal stativ, zahlédl jsem asi půl metru vedle měkčilek další drobnou rostlinku. Podíval jsem se blíž a srdce se mi rozbušil, protože jsem v ní poznal vytoužený toříček jednohlízný. Ani jsem se nedivil, že jsem měl zpočátku problém tuto orchidej najít, protože rostlinky byly vysoké jen asi deset centimetrů. Jakmile jsem je ale „dostal do oka“, začaly se nálezy množit. Nakonec se mi podařilo najít asi deset toříčků velikých od 7 do 10 cm.

Co se skrývá v stínech

Po úspěšném pátrání jsem si dopřál krátký odpočinek a pozoroval štíry rodu Euscorpius na okraji bukového lesa. Pak jsem se vydal pátrat po další orchideji, která byla v mém seznamu hledaných druhů na druhém místě. Smrkovník plazivý (Goodyera repens) roste i na našem území a měl se vyskytovat i v okolí Trenty.

Hledání začalo v nivě řeky Soča, kde se na ploše několika set metrů čtverečních rozkládal řídký borový lesík, na okrajích se smrčinami a bujnými porosty mechů. Právě na těchto místech jsem drobnou orchidej hledal. Netrvalo dlouho a začal jsem objevovat první smrkovníky – v mechu pod smrky, ale i pod borovicemi. A to na nejvlhčích a zcela zastíněných místech. Právě díky nedostatku světla a velmi drobným květům není vůbec snadné tuto orchidej dobře zdokumentovat.

Díky rychlému objevu smrkovníku jsem měl ještě dost času se po lokalitě víc porozhlédnout. Všude kvetly kruštíky modročervené a okrotice červené a na několika místech jsem našel další druh kruštíku, který zatím nemám určený. Teplota vzduchu byla stále nad třiceti stupni, a tak jsem se rozhodl zchladit v řece Soča. Když jsem se blížil k vodě, narazil jsem na malou bažinku. Nejprve jsem ji jen ledabyle proběhl, ale pak mi to nedalo a pozorněji jsem se podíval do porostu ostřic. Upoutaly mě poměrně velké bílé květy, v nichž jsem s velkým překvapením poznal krásný kruštík bahenní (Epipactis palstris). Kruštíky byly v plném květu, a tak jsem si na závěr celodenního hledání orchidejí dopřál pohled na tuto velmi dekorativní a krásou orchidej.

Křehký květ bez listí

Další dny mě čekaly cesty za vzácnými horskými a vysokohorskými orchidejemi a také za orchidejí, která byla na mém seznamu asi nejvýše. Šlo o sklenobýl bezlistý (Epipogium aphyllum), vzácnou a poměrně nenápadnou orchidej, jež roste ve stinných lesích. Nezřídka kvete pod zemí, a tak je na lokalitě jen obtížně k nalezení.

TIP: V záplavě pestrobarevných květů: Orchideje italského Gargána

Má první zkušenost s tímto druhem přesně odpovídala očekávání. Když už jsem někde v dáli zahlédl menší hnědý květ a s nadšením k němu běžel, zjistil jsem, že jde o hnilák smrkový (Monotropa hypopitys). Nakonec ale má snaha přinesla úspěch. Na velmi stinném místě v malé roklince jsem zahlédl drobné květy vykukující z bukového listí. S myšlenkou, že jde určitě opět jen o hnilák smrkový, jsem se šel podívat blíž a s nadšením jsem zjistil, že tentokrát se tady dere na svět několik květů sklenobýlu. Další vzácná orchidej mi tak alespoň poodhalila tajemství svého života.

Jsme obyvateli vodního světa. Obyvateli obří vesmírné oázy, která se řítí prázdným kosmickým prostorem kdesi mezi Venuší a Marsem. Voda formuje náš svět i nás samotné. Její možný nedostatek v nás vzbuzuje obavy. Víme, že bez ní to nepůjde. Proto je zpravidla také tím prvním, co si přibalíme na jakoukoliv delší cestu.

A to jsme pořád na Zemi, kde je voda téměř všude na dosah. Co když se ale vydáme někam opravdu daleko? Třeba do vesmíru? Vždyť hledání vody v našem nejbližším kosmickém okolí – tedy ve Sluneční soustavě – je jednou z priorit současné astronomie.

Po stopách vody ve Sluneční soustavě

Proto budeme po vodě v brněnském digitáriu pátrat napříč Sluneční soustavou: uvnitř hlubokých měsíčních kráterů, v žíravé výhni Venušiny atmosféry, v pouštích marsovských planin i na zamrzlých družicích Jupiteru a Saturnu. Budeme se vznášet nad gigantickými ledovými příkrovy, utajenými oceány i mezi vodní tříští podivuhodných kryovulkánů.

Představení Vesmírné oázy uvádí Hvězdárna a planetárium Brno ve 2D i 3D verzi s podmanivým komentářem Jany Štvrtecké a zvukem i hudbou Romana Kašníka z brněnského studia Reset. Na produkci spolupracovali Pavel Gabzdyl, Ondrej Kamenský, Pavel Karas, Jan Píšala a Roman Ponča z Hvězdárny a planetária Brno. Na působivých animacích se dále podíleli špičkoví tvůrci z ukrajinského studia UMA Vision – Yuriy Gapon a Maksym Kutlakhmetov. Kdy se vydáváme hledat vodu ve Sluneční soustavě, zjistíte na www.hvezdarna.cz.

V roce 1682 proběhl v Moskvě palácový převrat, díky němuž se moci chopila princezna Žofie Alexejevna jako regentka. Vlastního bratra, cara Ivana V. nechala hlídat v Kremlu, zatímco nevlastního, „mladšího“ cara Petra I. poslala do vesnice Preobraženskoje, vzdálené pět kilometrů od Moskvy. Zde, uprostřed luk a lesíků, žil Petr ve skromných podmínkách v dřevěném loveckém zámečku.

Hra na vojáky

Petr vyrůstal společně s několika chlapci z bojarských rodin, služebnictvem, lovci a prostými vesnickými vrstevníky. U nich nepožíval přirozeného respektu kvůli svému původu, naopak si ho musel vydobýt fyzickou silou, vůdcovským nadáním, úspěchy u děvčat a pitím alkoholu. I proto se po celý život vyžíval v krutých žertech, pitkách a jednoduchém stolování, zároveň se stal neobyčejně šetrným. Jeho hry na vojáky se záhy proměnily ve skutečný vojenský výcvik.

V Preobraženském kolem sebe soustředil několik set rekrutů ze všech společenských vrstev, rozčlenil je na pěchotu, jízdu a dělostřelectvo, nechal pro ně postavit kasárna a ušít uniformy v západním stylu. Instruktory se stali cizinci. Petr se vypracoval od píky, v jedenácti letech uměl střílet z děla, ve třinácti z pistolí i mušket a absolvoval cvičení, při kterém se svými vojáky dobýval dřevěnou pevnost. Stříleli koženými koulemi z opravdových děl. Při těchto hrách vznikly dva pluky, preobraženský a semjonovský, a Petr získal základy válečného umění. Americký historik Richard Pipes o něm ve svých dějinách Ruska uvedl: „Jeho nevyčerpatelná energie byla již od nejranějšího mládí směřována k aktivitám zahrnujícím soutěžení a fyzické nebezpečí.“ Hry ho ale připravily na skutečnou válku.

Milované námořnictvo

V létě 1689 nechal Petr I. s pomocí svých dvou pluků Žofii přemístit do kláštera a sám usedl na trůn. Věřil, že budoucnost Ruska leží na oceánech, proto nejdříve navštívil jediný ruský přístav Archangelsk, ležící u zamrzajícího Bílého moře. Odtud vyplul na lodi na širé moře. „A tak se Ledovému moři poprvé dostalo cti, že na své hrudi neslo vladaře,“ napsal jeden z dobových spisovatelů. Po návratu se Petr stal nadšeným námořníkem, studoval potřebné vědy a při budování námořnictva dohlížel téměř na vše.

Jako panovník chtěl získat přístup k nezamrzajícímu moři, a to konkrétně na jihu na hranici s Osmanskou říší. Proto v létě 1695 podnikl své první válečné tažení a oblehl pevnost Azov. Po dvou nezdařených útocích ale od obléhání upustil, protože si uvědomil, že podcenil nepřítele a nemá k dispozici válečné loďstvo schopné překazit zásobování jeho pevnosti z moře. Poté zřídil ve Voroněži loděnici, kde nechal stavět válečné galéry. Tyto velké veslice byly sice již ve své době zastaralými plavidly, ale měly jednoduchou konstrukci, takže jejich stavba byla snazší a rychlejší. Díky tomu car získal během rekordně krátké doby válečné loďstvo, s jehož pomocí Azov v červenci 1696 dobyl.

Během tažení, kdy se nechal oslovovat „kapitáne“, se neohroženě sám vrhal do boje. Po zbytek své vlády podporoval rozvoj válečného námořnictva. Například v novém hlavním městě Petrohradu nechal zřídit loděnici, která se záhy stala největším ruským závodem, v němž bylo zaměstnáno na deset tisíc lidí.

Po úspěchu u Azova byl Petr I. přesvědčen, že nadešla vhodná doba k sestavení velké protiturecké koalice, proto se osobně vypravil na evropské dvory, aby ji vyjednal. Tím šokoval své poddané, protože žádný panovník dosud nikdy Matičku Rus neopustil. Jenže Evropa měla jiné starosti než válčit s Turky, proto car přijal nabídku saského kurfiřta a polského krále Augusta II. a dánského krále Frederika IV. ke společnému boji proti Švédsku.

Útěk, nebo rozvaha?

Velká severní válka ale začala v roce 1700 nezdařeným saským útokem na Rigu a porážkou Dánů na jejich vlastním území. Díky tomu se z mladičkého spartánského švédského krále Karla XII. stal nový severský lev. Projevil se jako velký taktik, ale i jako svéhlavý stratég a špatný diplomat. Byl nadšeným válečníkem, miloval vojenský život, a přestože dovedl svou zemi na pokraj katastrofy a připravil ji o velmocenské postavení, je dodnes oslavován jako národní hrdina. Na začátku války mu ale přálo štěstí, neboť v roce 1700 porazil i Rusy.

Petrova armáda totiž v září vstoupila do švédské Ingrie a oblehla pevnost Narvu, město v dnešním Estonsku. Karel tehdy neváhal a přispěchal obleženým na pomoc. Jakmile car zjistil, že se blíží švédské vojsko, povolal ve tři hodiny ráno 30. listopadu (podle juliánského kalendáře 19. listopadu) saského „přidělence“, vévodu von Croye do svého stanu a předal mu velení nad ruským vojskem. Sám odjel do Novgorodu, aby přivedl posily. Jinými slovy ujel před nepřítelem a střetu se nezúčastnil. 

Karel zahájil bitvu, přestože hustě sněžilo a nepřítel měl mnohem více mužů. Prohlásil, že „sníh nám fouká do zad, ale nepříteli vane přímo do obličeje“. A měl pravdu. Rusové ve většině případů netrefili cíl, proto jejich výstřely nezpůsobily žádnou škodu. V nastalé řeži nenalezli ostřílení švédští vojáci v ruských neukázněných a vyděšených mužicích skutečné soupeře. Opilý Croy rezignovaně prohlásil: „Ani ďábel by nemohl bojovat s takovými vojáky,“ a vzdal se. 

Petr věděl, že Rusové nemohou ze střetnutí u Narvy vyjít vítězně. Měl proto na výběr, buď spojí svůj osud s armádou a padne či se nechá zajmout, nebo ji přenechá jejímu osudu a zahájí válku znovu až poté, co vycvičí a vystrojí novou armádu. A vybral si druhou cestu... 

„Miluji ženy a vždy jsem jim odpouštěl. Ještě nikdy jsem žádnou neuhodil, příliš snadno se jim totiž dělají modřiny, což je pak velký problém…“ Urážlivé poznámky na adresu žen, které měl v televizním pořadu New Zealand Today pronést Ian Brackenbury Channell, známý spíše jako Čaroděj z Nového Zélandu, pohoršily radní novozélandského města Christchurch. V reakci na jeho vystoupení s ním město po 23 letech ukončilo spolupráci. Poslední výplatu tak jediný oficiální městský čaroděj na světě dostane letos v prosinci.

Podle Lynn McClellandové, asistentky generálního ředitele městské rady, šlo o složité rozhodnutí. Christchurch se podle ní mění a rada očekává, že se bude prezentovat jako moderní město plné života a rozmanitosti. Čaroděj Channell byl na městské výplatnici od roku 1998 a jeho náplní práce byla právě popularizace a prezentace města. Měl status živého uměleckého díla a ročně si přišel na 16 tisíc novozélandských dolarů (v přepočtu zhruba 250 tisíc korun).

Čaroděj doby minulé

Podle čaroděje Channella je pravým důvodem rozchodu skutečnost, že se radním nehodí do obrazu moderního města. Radní přitom označil za „byrokraty bez špetky fantazie“ a oznámil, že umělecké centrum v Christchurch hodlá navštěvovat i nadále. „Pořád budu pokračovat. Budou mě muset zabít, aby mě zastavili,“ prohlásil v reakci na ukončení spolupráce dosluhující čaroděj.

Hvězda Čaroděje z Nového Zélandu poprvé naplno zazářila v roce 1974, kdy se přistěhoval do Christchurch. V dlouhém plášti a špičatém klobouku tehdy vystupoval a řečnil na náměstí Cathedral Square, jakési obdobě londýnského Hyde Parku. Brzy se stal místní celebritou a uznávanou turistickou atrakcí. V roce 1980 získal titul Arci-čaroděje z Canterbury a o dva roky později byl Asociací uměleckých galerií vyhlášen živoucím uměleckým dílem. V roce 1990 jej tehdejší premiér Mike Moore jmenoval Čarodějem Nového Zélandu.

TIP: V zemi rudého krále: Bydlí v chýši, nesmí vlastnit televizi, telefon ani boty

Vedle řady titulů se čaroděj Channell může pochlubit i unikátní sbírkou „kouzelnických počinů“ – účastnil se například protestů proti demolicím památkově chráněných budov po zemětřesení v Christchurchu v roce 2011 a svedl (neúspěšnou) „dvanáctidenní bitvu“ s telefonním operátorem, který se rozhodl změnit tradiční červenou barvu telefonních budek na modrou. Nyní se zdá, že se kariéra městského čaroděje chýlí k definitivnímu konci a přesune se tam, kam čarodějové obvykle patří – do světa legend.