Finští vojáci pózují se sovětským praporem, který se stal jejich kořistí po znovudobytí města Sortavala dne 15. srpna 1941. V horní části vlajky je v azbuce nápis „Proletáři všech zemí, spojte se!“ a uprostřed se nachází státní znak Sovětského svazu doplněný o písmena SSSR.

Co nepřítel dal

Za povšimnutí stojí také různorodá výstroj a výzbroj finských pěšáků. Někteří mají ukořistěné sovětské samonabíjecí pušky SVT-40 ráže 7,62 mm. Muž zcela vpravo má kromě nových bot v rukou také sovětský obranný granát F-1. Seržant zcela vlevo drží kromě praporu i suvenýr v podobě šavle. Tři vojáci mají také původně československé přilby vz. 32, takzvané „hříbky“, které Finsko v počtu 50 000 kusů obdrželo v roce 1940 od Německa.

Urputná obrana

Sortavala leží na severním břehu Ladožského jezera a po zimní válce připadla podle podmínek moskevského míru Sovětskému svazu. Během úvodní finské ofenzivy pokračovací války se jednotkám VI. a VII. sboru na začátku srpna podařilo vytlačit obránce z jejich pozic severně od města přímo do Sortavaly a jejího blízkého okolí, nicméně 168. střelecká divize plukovníka Andreje Bondareva se i přes početní nevýhodu nadále urputně bránila, přičemž do karet jí hrál i vhodný terén.

Urputná obrana

Tři finské divize zahájily rozhodující úder 14. srpna a již následujícího dne byla po těžkých bojích nad Sortavalou opět vztyčena finská vlajka. Podařilo se přitom zajmout 540 rudoarmějců, zhruba 9 000 Bondarevových mužů ale dokázalo relativně spořádaně ustoupit na jih do zátoky Rautalahti, kde shromáždili dostatek plavidel, a unikli na ostrov Valaam.

TIP: Nechtěný konflikt mezi soby: Laponská válka mezi Finskem a Německem (1)

Sortavala se stala prvním městem ve finské Karélii, které se během pokračovací války podařilo osvobodit, a tento fakt měl velký dopad na morálku vojáků ze země tisíců jezer.

O templářích můžeme s nadsázkou mluvit jako o první nadnárodní korporaci v dějinách. Prakticky ve všech zemích Evropy i křesťanského Blízkého východu se řád usadil na vrcholku moci a poskytoval nenahraditelné služby, jež chtěl využívat každý: od prosperujícího tesaře, který potřeboval peníze na rozvoj své dílny, po neúspěšného krále, jehož stahovala ke dnu vyčerpávající válka. 

Tzv. komendy neboli templářská opevněná správní a duchovní centra představovala vzor organizační efektivity a stability uprostřed světa často zmítaného chaosem (viz Jak fungovaly komendy?). Členové řádu zůstávali mimo dosah světské spravedlnosti, a neohlíželi se tak na zájmy baronů a vévodů. A tam, kde by je někdo chtěl nutit, měli pádnou odpověď v podobě disciplinovaného a skvěle trénovaného rytířstva s nezlomnou morálkou. Ani takový kolos však nakonec nedokázal čelit tlakům historie. 

Křesťanské dědictví

Křesťané rozhodně nebyli ve Svaté zemi neznámí, naopak. Nevelký region mezi řekou Jordán a Středozemním mořem – zahrnující dnes zhruba území Izraele, Palestiny a části Sýrie i Libanonu – pro ně představoval domov už od zrodu jejich víry. Ačkoliv roku 638 dobyli oblast muslimové, stoupencům Ježíšova učení se tam velmi dařilo již od chvíle, kdy křesťanství povýšilo na státní náboženství Říma. Jeho rozkvětu pomohla rovněž pozdější nadvláda Byzance, jež podporovala poutě na svatá místa: Jedné z nich se počátkem 4. století zúčastnila i matka císaře Konstantina. S křesťany navíc žili promíseni původní židovští obyvatelé, takže ačkoliv se o Svaté zemi často mluví jako o muslimské, tvořili vyznavači islámu asi jen polovinu tamní populace. Moc však drželi v rukou chalífové a později si lokalitu podrobili seldžučtí Turci. 

Přes všechny dějinné kotrmelce ovšem poutě na svatá místa nikdy neustaly, ačkoliv s odchodem byzantských vládců proud poutníků výrazně zeslábl. Okolo roku 1000 nicméně zájem opět narostl, a řád špitálníků dokonce otevřel v Jeruzalémě ubytovnu a nemocnici. Představovat si ovšem poutníky jako lidové „turisty“ by bylo zavádějící: Cestovat tisíce kilometrů, platit si výlohy za přepravu lodí, ubytování a jídlo a během té doby přijít o výdělek doma – to si mohli dovolit výhradně úspěšní kupci nebo šlechtici. Ani pro zmíněnou elitu přitom nebyla výprava snadná či bezpečná. V přístavech, oázách i podél cest číhalo nemálo banditů, kteří si na neopatrné poutníky převážející peníze rádi počíhali. 

Vratká stabilita

Situace se nijak nezlepšila ani poté, co v Evropě vypukla křižácká horečka. Nezrodila se samozřejmě z ničeho – za vším stála snaha byzantského císaře Alexia odlehčit náporu, který vytvářeli seldžučtí Turci na hranicích jeho říše. Jelikož krátce předtím dobyli Jeruzalém, přišlo panovníkovi vhodné „připomenout“ křesťanským souvěrcům na západě, že je třeba si vzít svatá místa zpět. Doufal, že omezená vojenská operace bude pro Turky dostatečným vyrušením. Nadšené přijetí jeho návrhu papežem Urbanem II. ho překvapilo a shromáždění stotisícové armády, jež se následně vydala do Svaté země, nejspíš také. 

Křížová výprava po mnoha krvavých střetech uspěla a roku 1099 skončil Jeruzalém v křesťanských rukou – jen aby se tam okamžitě odehrál krutý masakr civilistů. Většina dobyvatelů se poté vrátila domů a ve Svaté zemi zůstalo pouze několik tisíc odhodlaných jedinců. Celý Jeruzalém například držely jen tři stovky mužů!

V tomto kritickém období měli křižáci obyčejné štěstí. Muslimský svět se dělil na tři mocné znesvářené bloky: sunnitský sídlící v Bagdádu, šíitský v Káhiře a turecký v perském Isfahánu. Jeruzalém pro ně sice představoval náboženský symbol, ale také vzdálenou a ekonomicky nedůležitou výspu, které se zmocnili málo početní fanatici ze západu. Hrozba od tradičních muslimských sousedů se jim jevila jako mnohem větší a akutnější, díky čemuž měla nově ustavená křesťanská vláda šanci se stabilizovat. 

Dejte jim kříž a meč

A zmíněný okamžik zrodil templáře. Pomoc poutníkům skrz špitály byla sice potřebná, ale na bezpečí cest neměla vliv. S rostoucím přílivem „turistů“ se stále víc ukazovala jejich zranitelnost. Osm rytířů proto oslovilo jeruzalémského krále Balduina a předestřeli mu zcela nový koncept náboženského řádu, který by cestovatele chránil. Jeho členové měli být mnichy a dodržovat přísná pravidla i celibát, ale zároveň by šlo o jedince trénované a zocelené v boji. 

Panovník nápad schválil, a roku 1128 tak rytíři poslali petici papeži Honoriovi, ačkoliv netušili, jak se k myšlence postaví. Církev sice vždy hovořila o „boji“, ale mínila spíš zápas duchovní, směřující ke spasení. Katolické instituce neprolévaly krev z principu nikdy – i při inkvizičních procesech, kdy se používalo mučení a upalování, vykonávaly tyto neradostné povinnosti orgány světského práva, takže církev mohla zůstat formálně čistá. Nová situace si však žádala neotřelá řešení, a papež tedy o jedenáct let později založení řádu posvětil. 

Pro své hlavní sídlo dostali rytíři k dispozici část královského paláce přímo na Chrámové hoře, o níž se věřilo, že ukrývá ruiny Šalamounova chrámu. Nově vzniklý řád si tak dal do vínku vskutku ctihodné jméno – Chudí rytíři Kristovi Šalamounova chrámu – a prvním velmistrem se stal Francouz Hugues de Payens. 

Rodí se nová moc

Podle středověkých standardů znamenal nový řád okamžitý hit. Poutníci vracející se do Evropy nešetřili chválou a díky na adresu statečných mužů, kteří je doprovázeli na cestách a v klíčových přestupních uzlech vybudovali bezpečná útočiště. K řádu se přidávaly stovky ostřílených rytířů středního věku, kteří dosáhli vrcholu sil a cítili, že další úspěchy už je v životě nečekají, zatímco mohli dojít spasení skrze svatou službu. Příležitost ke kariérnímu vzestupu dostali rovněž příslušníci nižších vrstev, neboť se mohli stát „seržanty“ – nejen služebníky, ale také kaplany, úředníky či vojáky. 

Spojení až fanatické čestnosti a pokory s bojovými schopnostmi vyřešilo také staletí trvající problém, jenž se stal jedním z motorů raketového vzestupu řádu. Mezi šlechtou i vyšším měšťanstvem bývalo zvykem ukládat cennosti a peníze do úschovy u církevních institucí, přičemž se předpokládalo, že znesvěcení a rabování svatých míst se armády v časech války vyhnou. Morálka však byla obvykle jen slabým strašákem a vyplenit klášterní pokladnu chráněnou muži, kteří z principu nikdy nebojují, představovalo ohromné lákadlo pro obyčejné lapky i loupeživé barony. Nicméně úschova v komendě, kde majetek střeží nezkorumpovatelní a nejodvážnější válečníci křesťanského světa, a to zcela zdarma? Zájemci se jen hrnuli. 

Bezpečně na cestách

Úschova pokladů se tak vedle ochrany poutníků ukázala jako nejvíc vyžadovaná služba a vděční šlechtici věnovali řádu nemálo pozemků i zlata. Templáři sami sebe nikdy neprezentovali coby otevřeně ziskový projekt, nýbrž jako charitu, jež veškeré obdržené prostředky používá na budování hradů chránících nově vzniklé křesťanské státy v Palestině a Sýrii. Jejich výstavba a udržování posádek však polykaly astronomické částky, a řád proto svou „nabídku“ záhy rozšířil. 

Mezi hlavní služby patřilo vydávání směnek cestovatelům. Ti mohli složit obnos v některé z evropských komend a obtěžkáni pouze listinou si peníze zase vyzvedli ve Svaté zemi, což výrazně omezovalo choutky lupičů. Vděčný poutník sice formálně nemusel nic zaplatit, avšak obvykle řádu dobrovolně věnoval slušný obnos coby dar. Templáři začali peníze také půjčovat, aby se však vyhnuli nařčení z „lichvy“, nesměli si účtovat žádné úroky. Velmi chytře tedy přišli se systémem skrytých provizí a do smluv vkládali dodatečné podmínky: Pokud by například v období zápůjčky hodnota měny klesla, byl dlužník vracející peníze nucen dorovnat vzniklý rozdíl fixní částkou – a podle dochovaných účetních knih k nějakému tomu „poklesu“ došlo vždycky. Podobně dostávali templáři za finanční půjčky do držení půdu a mohli volně nakládat s jejími plody.

Další privilegia se jen hrnula. Komendy obvykle obklopovala pole a vinohrady a na jejich pozemcích vyrůstaly mlýny či dílny, které templáři pronajímali. Komendy měly také právo pořádat místní trhy a vybírat mýto. Peníze se tak kupily a obratem putovaly do Svaté země v přísně střežených konvojích. 

Image

Čtěte také

Za poklady templářů (2): Kam zmizelo ohromné bohatství po zničení mocného řádu?

Americká vesmírná agentura NASA připravuje zajímavou lunární misi se společností Intuitive Machines z texaského Houstonu. Její součástí je experiment Polar Resources Ice-Mining Experiment-1 (PRIME-1), což je těžařský robot, který bude na Měsíci vrtat a pátrat po ledu. Kvůli povaze mise bylo obtížné vybrat správné místo na povrchu Luny, kde by měl PRIME-1 zkusit štěstí.

NASA a Intuitive Machines v těchto dnech ohlásili, že jako místo přistání této mise, k němuž by mělo dojít v prosinci 2022, zvolili hřeben u kráteru Shackleton, jehož okraj se dotýká jižního pólu Měsíce. Vybraná lokalita musela splňovat přísné podmínky. Mise potřebuje solární energii, což znamená ozáření Sluncem a zároveň přímý výhled na Zemi kvůli komunikaci.

Místo pro hledání ledu

Současně musejí být podmínky místa přistání takové, aby tam byla slušná šance na objevení ledu do hloubky zhruba 1 metru. To je hloubka, do které se dostane speciální vrták The Regolith Ice Drill for Exploring New Terrain (TRIDENT). Na příliš osluněných místech by to byl problém. Pro NASA představuje experiment PRIME-1 významný krok pro přípravu těžby surovin na Měsíci i dalších vesmírných tělesech. Bez této těžby se důkladný průzkum vesmíru a stavba kolonií zřejmě neobejde.

TIP: NASA představila nákladní lunární modul pro přepravu roverů na Měsíc

Scénář mise počítá s tím, že na Měsíci přistane lander Nova-C společnosti Intuitive Machines. Přiveze experiment PRIME-1 a řadu dalších experimentů, včetně experimentu společnosti Nokia s vytvořením vysokorychlostního internetu na Měsíci a „skákajícího“ roveru Micro-Nova, který by měl „prohopsat“ nedaleký kráter.

Impuls k založení rozhlasové stanice, která by do sovětizovaných zemí střední a východní Evropy přenášela nezkreslené zprávy, vzešel od amerického ministerstva zahraničí a zpravodajské služby CIA. Po dvouletých přípravách začalo 1. května 1951 Radio Free Europe (RFE) s pravidelnými relacemi na středních vlnách. V jedenáct hodin dopoledne promluvil poprvé Ferdinand Peroutka, v nadcházejícím desetiletí ředitel československé redakce. Poděkoval Američanům za veliký dar Čechům a Slovákům v exilu a přislíbil lidem doma, že je rádio bude provázet v tvrdé realitě života v totalitním zřízení až do okamžiku osvobození. To se mělo blížit. 

Vzkazy domovu

Národní redakce (vedle československé ještě polská, maďarská, bulharská a rumunská) fungovaly na obou stranách Atlantiku. Vedení a sekce programu sídlily v Empire State Building v New Yorku, kdežto nahrávací studia se nacházela v Mnichově, od roku 1952 v rozlehlém komplexu zvaném Anglická zahrada. Toto řešení se kvůli neustálému převážení textů a nahraných pásek přes oceán a kompetenčním i osobním sporům příliš neosvědčilo a začátkem šedesátých let se vysílání definitivně přesunulo do Mnichova.  

Vysílání dominovala strategie kontrapropagandy, kdy zprávy a komentáře československých státních médií redaktoři opatřovali svými komentáři. Výjimečný počin představovaly Vzkazy domovu vysílané před osmou večer. Umožňovaly uprchlíkům dát prostřednictvím vysílání svým blízkým vědět, že se v pořádku dostali na Západ. Neuváděla se konkrétní jména, přečtená sdělení v sobě skrývala různé kódy, smluvená hesla a zkratky, aby nemohlo dojít k odhalení a ohrožení příbuzných doma. 

Objekt Alfa

Poúnorový exil se okamžitě stal terčem nenávistné komunistické propagandy. Na stránkách Rudého práva, Práce či Lidové demokracie se pravidelně objevovaly útočné články proti „zrádcům lidu“, „válečným štváčům“ či „zaprodancům imperialismu“. Když prominentní emigranti začali promlouvat k domovu prostřednictvím rádia, komunističtí lídři nařídili Státní bezpečnosti zakročit. Už od roku 1952 byly v provozu rušičky vysílání a koncem roku 1955 přijala rozvědka první systémovou směrnici proti Svobodné Evropě s krycím názvem Objekt Alfa.  

Než se rozvědce povedlo infiltrovat samotné redakce, musela informace získávat od lidí, kteří se vrátili do republiky, popřípadě které unesla. Ze střípků zpráv příslušníci bezpečnosti poslepovali poznatky o vnitřní struktuře a personálním obsazením stanice. Pak zjišťovali vazby redaktorů, analytiků, technických či administrativních pracovníků na Československo. Nejlépe vydíratelní byli ti, jejichž rodina zůstala za železnou oponou. Státní bezpečnost se je prostřednictvím příbuzných snažila kontaktovat a přesvědčit buď ke spolupráci, nebo návratu domů. Několik zaměstnanců Svobodné Evropy se skutečně nechalo zlákat a podle připraveného scénáře pak v komunistických sdělovacích prostředcích očerňovalo exulanty a život na „prohnilém Západě“. 

Jako efektivnější se ukázaly takzvané rušivé akce – fyzické útoky, psychický nátlak, ničení majetku, distribuce falešných letáků a dopisů. Měly pracovníkům rádia ukázat, že ani v západním Německu pod ochranou americké armády nejsou v bezpečí. Vykonavateli těchto operací bylo několik naverbovaných agentů. 

Mluví Otec Křišťan

Muži a ženy nebyli ohrožení jen ve studiích. Měli za sebou útěk z Československa, často za dobrodružných okolností, a za dosavadními životy učinili tlustou čáru, což pro ně nebylo vždy lehké. Ale vnímali rádio jako jednu z účinných zbraní na bojišti studené války a byli práci pro Svobodnou Evropu ochotni obětovat mnohé. Na druhé straně éteru tušili pravidelné posluchače, kteří možná neznali jejich pravá jména, vnímali však hlasy, které považovali za věrohodné a s postupem času i důvěrné.

Ferdinand Peroutka, Jára Kohout, Pavel Tigrid a Josef Pejskar patřili mezi nejvýraznější osobnosti československé sekce Rádia Svobodná Evropa (foto: Archiv RFE)

V mnichovské i newyorské redakci se prosadila dlouhá řada osobností, jejichž podíl na vysílání patří k fenoménům moderní československé publicistiky. Kromě již uvedených musíme alespoň zmínit spisovatele Egona Hostovského a Jana Čepa, bývalé poslance Jarmilu Tumlířovou a Martina Kvetka, diplomata Karla Erbana, národohospodáře a někdejšího komunistu Miloše Vaňka, herečku Rozinu Jadrnou či duchovní Bedřicha Osuského a Alexandra Heidlera. Jelikož ve stalinistickém Československu začalo být náboženství omezováno, hlad některých lidí po tradiční duchovní útěše se zčásti přenesl na vlny Svobodné Evropy.

TIP: Návrat do totalitní vlasti: Co čekalo na exulanty, kteří se vrátili domů?

Největšího věhlasu dosáhl právě Alexander Heidler (1916–1980) neboli Otec Křišťan (na snímku vpravo). Od února 1950 pomáhal potřebným v uprchlických táborech v Ludwigsburgu. Na jaře následujícího roku se již nesla éterem jeho nedělní kázání v češtině a slovenštině z kostela sv. Štěpána v Mnichově, kam byli autobusy sváženi věřící přímo z táborů. Mimo to se intenzivně věnoval katolické misijní službě v Německu a publikoval.

Invaze nových organismů mohou být velice rychlé a šokující. Obyvatele severní části amerického státu Georgie letos děsí invaze mnoha milionů nepůvodních pavouků. Jejich výraznou aktivitu nelze přehlédnout, protože tkají masivní sítě, které mohou měřit až tři metry. Místní lidé nalézají pavučiny na elektrickém vedení, na zahradách, poštovních schránkách i na verandách.

Jde o zástupce nefil kyjovitých (Trichonephila clavata). Tito velcí žlutočerní zástupci čeledi křižákovitých nejsou pro lidi nebezpeční. Jejich jed je naštěstí jen velmi slabý. U lidí trpících arachnofobií by ovšem takové množství pavouků mohlo vyvolat nepříjemný záchvat paniky.

Invaze z východní Asie 

Nefily kyjovité pocházejí z východní Asie, kde žijí v Japonsku, v Koreji, na Tchaj-wanu a v Číně. V roce 2014 byly ale překvapivě objeveny asi 130 kilometrů severovýchodně od Atlanty v Georgii, kam se zřejmě dostaly v přepravním kontejneru z Asie. Od té doby se populace nefil v Georgii stále zvětšuje, až doposud šlo o růst spíše pozvolný.

TIP: Invaze krasavců: Proč jsou perutýni ohniví v oceánu tak úspěšní?

Letos ale zažívají tito pavouci v Georgii doslova populační explozi. Zatímco v loňském roce bylo podle entomologa Willa Hudsona z místní University of Georgie možné narazit na několik kusů nefil, letos jejich počty připomínají scény z hororových filmů. Většina pavouků zřejmě zahyne s příchodem chladného počasí, jejich zvýšené počty se ale podle entomologa dají očekávat i v následujících letech. Odborníci navíc předpokládají, že se nefily budou šířit i do dalších států USA.

Mravenci rodu Cephalotes žijí v amazonských lesích, které jsou často zaplavené a proto se jim hodí schopnost „létat“, přesněji řečeno seskočit z horních větví a řídit svůj pád tak, aby nedopadli do vody, ale na jinou větev nebo kmen. 

TIP: Nejbojovnější ze všech tvorů: Mravenci na válečné stezce

Mravenčí voják rodu Cephalotes dieteri (foto: Wikimedia Commons, Vincent Perrichot (www.AntWeb.org), CC BY 4.0)

Velmi pozoruhodná je u želvích mravenců míra společenské organizace, která se vyvinula jako přímý důsledek umístění jejich hnízd. Mravenci rodu Cephalotes totiž využívají různé stromové dutiny. Pro obranu vchodů do nich je určena zvláštní kasta mravenčích vojáků, kteří mají výrazně rozšířené hlavy, jimiž dokážou zablokovat vchod. Vytváří tak vlastně živé dveře. Výzkumy želvích mravenců ukázaly, že mravenčí kolonie si k usídlení volí výhradně taková místa, která mohou jejich vojáci efektivně bránit.

Nejvyšší budova světa Burdž Chalífa má jeden z nejpomalejších výtahů, svezete se s ním rychlostí 36 kilometrů za hodinu (10m/s). Naopak aktuálně nejrychlejší svezení nabízí mrakodrap Taipei 101 s rychlostí 60,48 km/h, do 89. podlaží se tak cestující dostanou za 39 sekund. Budoucí nejrychlejší výtah na světě má ale dosáhnout rychlosti až 72 kilometrů v hodině, přičemž pasažéry má být schopen dopravit do 95. poschodí za neuvěřitelných 43 sekund. Instalace nového výtahu v budově Guangzhou CTF Finance Centre má být dokončena v roce 2016.

Jak rychlé jsou výtahy v mrakodrapech

Vulkán, původně vysoký 1 000 až 1 500 m, byl výbuchem rozmetán do širokého okolí a místo něj zde vzniklo několik menších ostrovů s propadlou kotlinou sopečného kuželu (kalderou) uprostřed. Calliste (doslova „Nejkrásnější“), jak se ostrov dříve jmenoval, erupce pokryla vrstvou pemzy a popela až do výše 60 metrů a pohřbila na něm vzkvétající minojské osídlení. Souostroví známé jako Santorini dnes tvoří největší ostrov Théra, jenž podkovovitě obepíná záliv, menší ostrov Therasia, dva drobné ostrůvky Nea Kameni a Palea Kameni uvnitř zálivu, a miniaturní Aspronisi.

Vzkvétající město

Akrotiri na Théře představovalo jedno z nejdůležitějších prehistorických sídlišť Egejské oblasti. První obyvatelé se zde objevili před šesti tisíci lety. O tři tisíce let později se tu již nacházela rozrůstající se osada a ve 20.‒17. století př. n. l. se Akrotiri stalo jedním z hlavních městských center a přístavů této části řeckého světa.

Na jeho prosperitu ukazuje velká rozloha (zhruba 20 hektarů) a asi 2 000 obyvatel, přičemž na celém ostrově mohlo podle odhadů žít dalších 8 000 lidí v menších osadách a farmách. Archeologové tu našli doklady dobře promyšlené kanalizace, několikaposchoďových domů s nástěnnými malbami, jakož i jejich vybavení.

Množství importovaných předmětů poukazuje na širokou obchodní síť, kterou Akrotiri udržovalo s okolním světem (s Krétou, řeckou pevninou, Kyprem, Sýrií a Egyptem). Život zde byl však náhle přerušen, neboť obyvatelé byli nuceni sídliště opustit. Archeologové tu tedy nacházejí věci, které si s sebou nemohli či nechtěli odnést.

Zkáza Nejkrásnějšího ostrova

Předpokládá se, že erupce vulkánu měla pět fází. Samotnému výbuchu předcházelo v důsledku stoupání magmatu jedno či více větších zemětřesení. Předtím si obyvatelé mohli povšimnout několika varovných signálů: zvýšila se seismická aktivita, hromaděním magmatu ve vulkánu se ostrov zvedal, objevily se horké prameny, vlivem vysokého množství oxidu uhličitého umírala zvířata i rostliny a šířil se zápach síry. Poté, co byl ostrov opuštěn, někteří lidé se asi v domnění, že nebezpečí pominulo, vrátili a začali odklízet trosky. Zastihla je ale samotná erupce, protože úklidové práce a opravy nebyly dokončeny a nářadí leželo opuštěno na hromadách suti. Dokladem může být i nález tří postelí na venkovním prostranství připravených k transportu. 

Hlavní fáze exploze začala velmi rychlým vyvržením pemzy, popela a uvolněním pyroklastických proudů. Část materiálu se mohla dostat až do výšky 30 km a jeho spad vytvořil 7–11 metrů silnou vrstvu. Tato fáze mohla probíhat až 8 hodin. Pak se do kráteru dostala mořská voda, což zvýšilo explozivitu erupce. Následující hodinu do všech stran směřovaly pyroklastické proudy o teplotě 100–300 °C. Při jejich dotyku s vodou mohly vznikat ničivé vlny tsunami. Následoval kolaps vulkánu způsobený vyprázdněním komory. Sopka se tak zhroutila sama do sebe a vytvořila kalderu se dnem asi 400 m pod mořskou hladinou. Pak přišla exploze s obrovským množstvím vyvržené horniny a v poslední fázi došlo k dalším pyroklastickým vlnám. Elektrické napětí na částicích popela v sopečných mračnech vyvolalo bouře doprovázené lijáky, které vytvářely bahenní proudy. 

Síla erupce byla odhadnuta na úroveň vyšší než 7 v indexu vulkanické explosivity (VEI). Pro porovnání výbuch Vesuvu v roce 79 n. l. měl VEI 5, což znamená, že santorinská exploze byla stokrát silnější a desetkrát mocnější než erupce Krakatoy v roce 1883, jež dosáhla stupně 6. Srovnatelný snad mohl být jen výbuch Tambory v roce 1815 s VEI 7.

Pod příkrovem popela

Sídliště v Akrotiri pokryla několikametrová vrstva sopečného spadu, který spolu se seismickými pohyby způsobil destrukci mnoha budov. Některé předměty (především nábytek) popel překryl, a tím zakonzervoval podobně jako v římských Pompejích. Ani zde se tedy nedochovaly dřevěné předměty přímo, ale formou otisků, jejichž sádrové výlitky dávají představu o jejich podobě.

Archeologické výzkumy lokality začaly již v 19. století, ale moderní metody došly uplatnění až ve druhé polovině minulého století, přičemž nejvýznamnější období je spojeno s řeckým archeologem Spyridonem Marinatosem. Akrotiri se mu stalo osudné ‒ při vykopávkách zde roku 1974 za nevyjasněných okolností zemřel. Již během prvních let výzkumů se ukázala výjimečnost lokality. Sopečný popel totiž zakonzervoval několik malovaných fresek nemajících v této době obdoby.

Objevené fresky v Akrotiri - Jarní krajina s vlaštovkami (foto: Flickr, Jean-Pierre Dalbéra, CC BY 2.0)

Na místě zůstalo množství keramiky, zejména předměty denní potřeby, jako picí a jídelní nádoby, olejové lampy nebo květináče, dále nádoby sloužící k transportu potravin a k jejich skladování. Na rozdíl od Pompejí se zatím nenašla žádná těla, ale to se může změnit dalším výzkumem, protože i v římských městech bylo mnoho ostatků nalezeno až později v přístavu, kde se lidé shromáždili, aby společně prchli před zkázou.

Znovuosídlení Santorini

Antickou Théru pravděpodobně trvale osídlili až o více něž 500 let později Féničané, respektive až o jejich osídlení existují archeologické doklady. Krátce poté se na ostrově objevili Řekové a v 6. století př. n. l. se stal kolonií Sparty. V jihozápadní části se na vrcholu kopce začala rozvíjet osada s názvem Théra, která později dala jméno celému ostrovu. Během archeologických výzkumů se zde našly doklady prosperujícího sídliště s obchodními kontakty po celém východním Středomoří. 

TIP: Největší katastrofa v dějinách lidstva: Na celé Zemi zůstalo jen 10 000 lidí

Ve 3. století př. n. l. se zde usídlila ptolemaiovská válečná flotila a určitou míru prosperity si Théra zachovávala i v rámci Římské říše. Toto osídlení zde přetrvalo až do roku 726 n. l. kdy se sopka opět probudila. Po relativně malé erupci zasypala znovu město vrstvou popela a vyhnala obyvatele na dalších téměř 700 let z ostrova.

Trish Wilcherová měla pocit, že pod postelí zahlédla smetí, a tak se pro něj sehnula. K jejímu nemilému překvapení se však nepořádek začal hýbat a vzápětí už bylo jasné, že jde o klubko hadů. Návštěva plazů není v domácnostech státu Georgie úplně neobvyklá, proto Trish přispěchala za manželem Maxem, aby vetřelce polapil.

Bylo jich celkem osmnáct – hadí matka a 17 mláďat a Wilcherovi je následně vypustili do přírody. Přivolaný specialista je posléze ujistil, že nezvaní hosté nebyli jedovatí – jednalo se o severoamerické užovky rodu Thamnophis. Tyto užovky dobře znají zejména teraristé, neboť jsou vděčným chovatelským druhem. Mláďata těchto užovek po narození měří 15–20 cm a jsou plně samostatná. Většinou jich je 10 až 40, starší a tudíž větší samice mívají větší počet mladých.

Kráter Koperník má při sledování ze Země řadu předností. Jednak jde o nápadný útvar o průměru 97 km, a na měsíčním kotouči ho tudíž snadno rozeznáme už v divadelním kukátku. Navíc leží poblíž středu přivrácené strany, takže vidíme přímo do jeho dna. Kromě toho na hladkém a tmavém povrchu Moře ostrovů dobře vyniká a za úplňku ho prozradí i nápadná síť světlých paprsků. Pokud si tedy chceme užít pohled na velký impaktní kráter, lepší exemplář na Měsíci nenajdeme.

Nejstarší mladík

Koperník představuje velmi zachovalý otisk velkého impaktu. Už na první pohled jde o poměrně „čerstvý“ útvar, zjistit jeho stáří ovšem nebylo snadné. Tzv. absolutní stáří známe – poněkud překvapivě – jen u devíti lunárních kráterů, ale Koperník mezi ně naštěstí patří. Jeho věk se podařilo určit díky radiometrickému datování vzorků o souhrnné hmotnosti necelých 0,5 kg, které získala posádka Apolla 12 v listopadu 1969. Z dřívějších analýz vycházelo, že vznikl zhruba před 810 miliony let, dnes se vědci přiklánějí k názoru, že se tak stalo před 782 miliony roků.

V každém případě se kráter z pohledu naší civilizace zrodil neuvěřitelně dávno. Před 800 miliony let totiž neexistovala ani česká kotlina, a dokonce ani Evropa. Náš domovský kontinent tehdy tvořil pouze základ pevninského bloku, který se nacházel při jižním polárním kruhu. Kdyby Koperník nevznikl na Měsíci, nýbrž na Zemi, zbývaly by z něj dnes jen trosky. Vrásnění pohoří a eroze by ho totiž z povrchu planety dávno vymazaly. Z hlediska vývoje Měsíce ovšem patří k mladším útvarům, a vědci jej dokonce využívají jako milník pro skupinu nejmladších lunárních formací. Geologové tak občas v žertu tvrdí, že jde o nejstarší mladý kráter na našem souputníkovi. 

Pohroma pro celou Evropu

Nenechte se zmást podobou Koperníka v dalekohledu. Tento lunární „kroužek“ vznikl při dopadu zhruba sedmikilometrové planetky, jejíž střet se Zemí by měl v současném světě fatální důsledky. Obrovská energie skrytá v rychlosti dopadajícího tělesa by se vmžiku proměnila v energii gigantického výbuchu a místo nárazu by čelilo mnohonásobně vyšší teplotě, než panuje na povrchu Slunce! Pokud by taková planetka zasáhla Prahu, vše živé v oblasti střední Evropy by zahynulo a následné změny klimatu by na dlouhé roky postihly celý svět.

Pokud bychom popsaný impakt sledovali z Brna, dorazila by k nám už pět sekund po střetu mohutná tepelná vlna a sežehla by většinu stromů i dřevěných staveb. Necelou minutu po nárazu by město zasáhly otřesy půdy o síle dosud největšího zaznamenaného zemětřesení: Odehrálo se 22. května 1960 na jihu Chile a dosáhlo 9,5 stupně Richterovy škály. Zhruba čtyři minuty po dopadu by se na nás snesl déšť hornin vymrštěných z „pražského kráteru“ a dílo zkázy by dokonala tlaková vlna, jež by se zpustošenou moravskou metropolí prohnala deset minut po impaktu a dalece by překonala i ta nejničivější známá tornáda. 

Vzhůru ke dnu!

Řekněme, že od srážky uběhlo několik týdnů a na mapě Evropy se nyní vyjímá kráter Koperník. O věrnou kopii lunárního originálu by se však jednat nemohlo. Na Zemi totiž panují jiné podmínky než na Měsíci, takže se stopy po dopadech kosmických projektilů na obou tělesech liší. Kdybychom střed Koperníka přenesli do Prahy, lemovalo by hranice Středočeského kraje pohoří tyčící se až 900 m nad okolí. Čechy by se proměnily v kopcovitou krajinu protkanou řadou hřbetů a údolí, směřujících k centru kráteru. Celou Prahu i s Kladnem a Českým Brodem bychom našli na dně obří prohlubně, „zatlačené“ dopadem planetky víc než 3 km pod úroveň okolního terénu.

Kruhové pohoří obepínající Středočeský kraj by mělo v důsledku gravitačních sesuvů terasovitě uspořádané vnitřní stěny valů. Záhy po impaktu by se totiž utvořila dočasná prohlubeň, hlubší a s příkřejšími valy, než má kráter dnes. Nestabilní prudké stěny přechodné dutiny by „sklouzly“ na dno a zevnitř by se na valech zformovaly stupně, připomínající schody gigantického amfiteátru. 

V centru kráteru by se nacházely izolované i propojené pahorky, vypínající se až 1,2 km nad okolí. Tyto tzv. středové vrcholy začínají být patrné u měsíčních kráterů s průměrem nad 15 km a vznikají v důsledku změny toku sil, jež impaktní strukturu vytvářejí. Horniny v místě nárazu se ihned po vzniku přechodné dutiny chovají plasticky a zvedají se. Nastává tak podobný efekt, jaký pozorujeme při dopadu kapky na hladinu. Materiál středových vrcholů Koperníka pochází podle vědců z hloubky 20–30 km. 

Kobercový nálet 

Mezi poznávací znaky lunárního kráteru Koperník patří paprsčité sítě sekundárních kráterů, jež připomínají území zasažené leteckými pumami. V tomto případě však „bombardování“ zavinily ohromné bloky hornin, vyvržené z hlavního kráteru rychlostí okolo 1 500 km/h. 

Kdyby se jeho střed nacházel v Praze, dopadal by na Berlín, Varšavu i Milán déšť obřích balvanů o velikosti až jednoho kilometru! Výsledkem by se staly krátery seskupené do řetězů, které by mohly svou délkou pokrýt celý úsek dálnice z Prahy do Brna, přičemž směrem k centru kráteru – tedy k hlavnímu městu – by jejich velikost postupně narůstala. A jelikož se vymrštěný materiál pohyboval pomaleji než impaktor, nedošlo při jeho dopadu k explozi, jaká provází impakty. Proto jsou sekundární krátery Koperníka protažené, nikoliv přesně kruhové.

Lunární specialita

Stopy po vzniku kráteru Koperník bychom na mapě Evropy rozeznali od Jadranu po Balt – až tam by sahala komplikovaná síť světlých paprsků. Musíme si však uvědomit, že v pozemském prostředí by zmíněná ozdoba vůbec nevznikla. Světlé paprsky se totiž na Měsíci utvářejí proto, že jeho povrch nechráněný atmosférou postupně tmavne vlivem okolních podmínek. 

Na lunárním povrchu se pomalu formuje tmavá vrstvička materiálu, jakoby spečeného dopadem mikrometeoroidů a působením kosmického záření. Pokud ji překryje světlejší látka vymrštěná z místa dopadu, vytvoří se kolem kráterů světlé paprsky. Jde také o hlavní důvod, proč je na Měsíci pozorujeme jen u mladších útvarů zmíněného typu – obvykle jsou krátery s nápadnými paprsky staré „pouze“ několik stovek milionů let. Koperník tak patří k nejdávnějším kráterům s dobře viditelnými paprsky. 

Sourozenci na Zemi

Skupina japonských vědců loni publikovala práci, v níž se snažila vystopovat pachatele nejmladších lunárních impaktů. Analýza 59 tamních kráterů odhalila, že sedm z nich vzniklo ve stejné době jako Koperník. Měsíc tak před 800 miliony let čelil zvýšenému bombardování kosmickými projektily. 

TIP: Svědkové dávných kolizí: Největší krátery Sluneční soustavy

Autoři studie dokonce označili „hlavního podezřelého“: Asi před 730–1 200 miliony roků se totiž v pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem odehrála kolize, z jejíchž trosek vzešla rodina planetek označovaná jako Eulalia. Z teorie vyplývá, že materiál ze srážky později spustil kamennou smršť, jež u Měsíce vyvrcholila asi před 800 miliony let. A nejen u něj: Ostřelování tehdy neunikla ani Země. Podle předpokladů se na obě tělesa snesl materiál o 30–60násobku hmotnosti impaktoru, který před 66 miliony lety způsobil hromadné vymírání druhů. Koperník měl tedy nejspíš na Zemi sourozence, ale naše aktivní planeta jejich stopy dávno zahladila.