Profesor Masaryk již v podzimních měsících roku 1914 objížděl západní Evropu a sbíral informace o probíhajícím konfliktu a možnostech podpory české státní svébytnosti. Poté se vrátil do Prahy k nutným poradám se svými spolupracovníky včetně Edvarda Beneše, načež v prosinci definitivně opustil Rakousko-Uhersko. Uchýlil se do politického exilu, neboť od přátel obdržel varování, že na něj byl vydán zatykač a nemá se za žádnou cenu vracet do vlasti. V zahraničí začal organizovat protihabsburský odboj. 

Podpora z české Ameriky

Pro zahájení odbojové činnosti potřeboval Masaryk pochopitelně finance, na západě měl ovšem jen pár přátel z řad inteligence a novinářů. Naštěstí přispěchali na pomoc američtí krajané. Obecně se soudí, že od porážky revoluce v roce 1848 do propuknutí první světové války se za oceán odstěhovalo na 350 000 Čechů. Jedním z hlavních důvodů jejich odchodu byl odpor vůči německé dominanci, katolické církvi a habsburské monarchii. Proto když se objevil silný vůdce, odhodlaný bojovat navzdory nepříznivým okolnostem za sebeurčení českého národa, neváhali jej podpořit.

Nutno dodat, že Masaryk nebyl v USA neznámou osobností. S chotí Charlottou se kdysi oženil v New Yorku a v letech 1902 a 1907 uspořádal pro americké univerzity a krajanské spolky přednášková turné, kterým se dostalo značné pozornosti i v tisku. 

Američtí Češi v New Yorku, Chicagu a dalších místech po vyhlášení války a útoku c. a k. armády na Srbsko v létě 1914 zmobilizovali síly, pořádali veřejné protesty a schůze, kde docházelo k revolučním prohlášením a strhávání symbolů mocnářství. Již během zmíněného podzimního pobytu na západě, konkrétně v Rotterdamu, Masaryk obdržel prostřednictvím krajana Emanuela Vosky vůbec první platbu ze zámoří. 

V nadcházejících měsících a letech Masaryk a jeho společníci byli zcela závislí na tomto příjmu. Podzemní organizace Maffie, komunikace s domácími členy odboje, náročné cestování, publikace, budování československých legií, to vše se mohlo realizovat díky šekům, které přicházely v hojné míře z USA. Masaryk zprvu neopomínal vést důkladné záznamy a za každý přijatý obnos poděkoval odesilatelům dopisem z Ženevy, Paříže, Londýna či jiného města, v němž se zrovna nacházel. 

Nedocenění krajané

Když v březnu 1917 padl v Rusku carismus a moci se ujala prozatímní vláda, Masaryk přispěchal z Londýna, aby z válečných zajatců rekrutoval tisíce mužů do československých legií. Turbulentní vývoj, zakončený bolševickou revolucí na konci roku, jej donutil k dalšímu přesunu. Cílem se logicky staly USA, které 7. prosince vyhlásily Rakousko-Uhersku válku. 

Masaryk absolvoval vyčerpávající několikatýdenní putování z Petrohradu přes Sibiř, Japonsko a Kanadu do Chicaga, kde byl 5. května 1918 vítán mnohatisícovými davy. Než se v červnu konečně setkal s americkým prezidentem Woodrowem Wilsonem, aby mu předložil své ideje o budoucím uspořádání Evropy, navštívil všechna větší města s početnou krajanskou komunitou (New York, Baltimore, Filadelfie, Cleveland, Pittsburgh, Boston), řečnil, děkoval za dosavadní štědrou pomoc a zároveň upozorňoval, že dosud není dobojováno.

TIP: Z Chicaga do Prahy aneb Triumfální návrat Čechoameričana Tonyho Cermaka

Čechoameričané správně vycítili historickou šanci, jejich nadšení a úsilí nabíralo na obrátkách, částky adresované odboji narůstaly a příspěvky pravidelně přicházely až do samotného vyhlášení Československa 28. října. T. G. Masaryka zpráva o zvolení prezidentem nového státu ostatně zastihla ještě v New Yorku při obědě. Ani po sto letech od těchto památných událostí bohužel nejsou zásluhy české Ameriky zcela známé a po zásluze doceněné.

Zdá se to neuvěřitelné, ale naše planeta se každý rok střetne asi s 80 tisíci tunami kosmického materiálu. Většinou se jedná o docela drobné částice nebo prach, občas se však Zemi do dráhy připletou i několikametrové balvany či skály velké jako rodinné domy. Právě takto hmotná tělesa ztrácejí při střetu se vzdušným obalem Země svou kosmickou rychlost a padají hluboko do atmosféry.

I když se většina z nich během letu rozpadne, mohou jejich zbytky dopadnout až na zemský povrch. Takový „kámen“ potom označujeme jako meteorit a v současné době byste jich ve všech muzejních, vědeckých i soukromých sbírkách napočítali přes padesát tisíc.

K hledání meteoritů se nejvíce hodí oblasti, kde se tělesa z vesmíru hromadí na jednom místě a kde se dají dobře odlišit od hornin pozemského původu. Zdaleka nejvhodnější světovou lokalitou pro sběr meteoritů se ukázaly být oblasti ledových štítů v Antarktidě, kde bylo do roku 2011 sesbíráno celkem 36 tisíc meteoritů, což představuje 70 % všech jejich světových sbírek! Od 90. let minulého století se pozornost hledačů soustředila i do oblastí saharské pouště, kde případné meteority dobře kontrastují se světlým pískem.

Meteority jsou těžší

V mnoha případech se meteority liší od běžného kamení již na první pohled. Některé však dokážou pořádně zamotat hlavu i skutečným odborníkům. V několika případech musely dokonce jejich kosmický původ potvrdit až velmi nákladné a přesné laboratorní analýzy.

Pro čerstvé meteority je typická především tmavá kůrka natavení, jež vypadá, jako by povrch ošlehly plameny. Vzniká při prudkém zahřívání povrchu meteoroidu, které způsobuje odpor vzduchu během velmi rychlého průletu atmosférou, a je zpravidla tmavší než vnitřek meteoritu. Pokud má tedy podezřelý kámen stejné zabarvení na povrchu i na čerstvých lomech, nejspíš to meteorit nebude. Mějte na paměti, že kůrka natavení je velmi tenká a její tloušťka málokdy překračuje 1–2 mm.

Meteority často prozradí i jejich hmotnost, přesněji řečeno hustota. Když si potěžkáte meteorit  a běžný pozemský kámen podobných rozměrů, budou meteority o poznání těžší. Zatímco u nejrozšířenějších pozemských hornin, jako je žula, vápenec, čedič nebo pískovec, nepřekračuje hustota 3 000 kg/m³, u nejběžnějšího typu meteoritů – tzv. chondritů – to bývá kolem 3 400 kg/m³. Nejvíce se však svou velkou hustotou prozrazují železné meteority, jejichž měrná hmotnost dosahuje 7 000–8 000 kg/m³.

Pro mnohé, zvláště železné meteority je důležitým rozpoznávacím znakem přítomnost zaoblených jamek, které připomínají vtisky prstů. Vypadá to, jako by někdo uhnětl tvar meteoritu z hlíny. Tyto tzv. regmaglypty vyhlubují do meteoritu vířivé nadzvukové proudy žhavého vzduchu během jeho průletu atmosférou.

Bez ostrých hran

Pokud se nejedná o fragmenty jednoho rozpadlého kusu, pak meteority nemají ostré hrany nebo rovné plochy. Při průletu meteoroidu zemskou atmosférou se totiž odtaví až 90 % hmoty meteoritu, což způsobí, že se jeho ostré hrany ohladí. Avšak na rozdíl od oblázků a valounků pozemských hornin, které vznikly díky činnosti vody a větru, nemají meteority až na naprosté výjimky tvar oblázků.

V případě kamenných meteoritů jsou zejména na řezech a lomech dobře patrné kuličkovité útvary, kterým se říká chondry. Jde o tělíska s průměrem od půl milimetru až do velikosti vlašského ořechu. V pozemských horninách se chondry vůbec nevyskytují, přičemž se jedná o roztavená zrnka prachového disku, z něhož později vznikly zárodky planet Sluneční soustavy. Původ opakovaných zahřátí překračujících teplotu 1 027 °C je však stále neznámý.

Po naleptání železných meteoritů zředěnou kyselinou se na naleštěných plochách objevují typické Widmanstättenovy obrazce, které jsou tvořeny dvěma typy slitin železa a niklu. Podrobné studium ukázalo, že hmota meteoritů, jež tyto obrazce obsahují, musela chladnout velmi pomalu – řádově miliony roků. To znamená, že železné meteority pocházejí z jader vznikajících planet. Existují však i železné meteority bez těchto obrazců!

Jako magnety

Jelikož meteority obsahují železo v kovové formě, jsou často magnetické. Drobná zrnka železa jsou přitom mnohdy patrná i u kamenných meteoritů. Pozemské horniny ovšem železo v kovové formě neobsahují, a pokud jsou magnetické, pak proto, že obsahují minerál magnetit. Některé velmi vzácné typy meteoritů nebo silně zvětralá tělesa však magnetická nejsou.

Meteority neobsahují světlý křemen nebo kalcit. Křemen je totiž hojným minerálem v pozemských horninách, ale v meteoritech se nevyskytuje. Poznáte jej podle toho, že je čirý, zpravidla bílý, průhledný, průsvitný i neprůhledný, skelně lesklý, neštěpný a má lasturnatý lom. Nejvíce ho však prozrazuje jeho tvrdost. Je dokonce tak tvrdý, že jako jediný běžný minerál ryje do skla. Pokud tedy ostrou hranou podezřelého kamene uděláte rýhu do skla, pak nejspíš nejde o meteorit. Kalcit zase šumí ve zředěné kyselině chlorovodíkové nebo v silném octu. Jestliže tedy kámen „šumí“, rovněž to není meteorit.

TIP: Chondrity, pallasity, achondrity: Jaké druhy meteoritů existují a jak se poznají?

V některých pozemských typech hornin jsou patrné drobné dutinky a póry, které vznikají při chladnutí magmatu, z něhož unikají plyny. Takováto pórovitá struktura je však pro meteority velmi vzácná, takže pokud dutinky na kameni vidíte, s velkou pravděpodobností se nejedná o meteorit – nebo naopak držíte v ruce opravdu nesmírně vzácný typ vyvřelé horniny z Měsíce či Marsu!

Připraveno ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

„Záviš z Falkenštejna byl zajat!“ Zpráva se rozeběhla Prahou jako lavina. Ještě včera žil mocný Vítkovec spokojeně na svém rodovém hradě, sotva však přibyl do Prahy, byl bez okolků vsazen do Bílé věže Pražského hradu. Rodinné štěstí s v pořadí již třetí manželkou bylo násilně přetrženo.

Předchozí část: Záviš z Falkenštejna: Démonický zrádce a královnin milenec (1)

Alžběta Kumánka, dcera uherského krále Ladislava IV. a nová žena Záviše z Falkenštejna, která měla nahradit někdejší královnu vdovu Kunhutu, zatím netušila nic o osudu svého manžela. V dalším nerovném sňatku spatřovali čeští šlechtici novou mistrnou taktiku mocného pána uchvátit část majetku a prestiže patřící po právu českému králi.

Záviš z Falkenštejna si nový manželský život hýčkal. Alžběta záhy povila syna a rodinnému štěstí zdánlivě nestálo nic v cestě. Narození potomka a jeho křest pojal Záviš zároveň jako akt usmíření a opětovného přiblížení se českému králi. Netušil, jak se změnily poměry v prostředí pražského dvora, a jak zakolísala jeho vlastní pozice v očích samotného Václava II. Někdejší Závišova sláva a moc byla pryč, aniž by si to sám mocný Vítkovec uvědomil. Předpokládaje, že jeho postavení na královském dvoře zůstává i přes jeho dlouhou nepřítomnost neotřesitelné, pozval českého krále na křtiny na hrad Svojanov. Král odpověděl, že se obřadu zúčastní, ovšem pouze za předpokladu, když ho ze sídelního města doprovodí sám Záviš. 

Pražský královský dvůr se chvěl očekáváním jeho příjezdu. Nikoli však v radosti, nýbrž v neblahém vyčkávání rozhodujícího okamžiku. Mladičký český král Václav II. s obavami hleděl vstříc svému někdejšímu příteli a rádci, s nímž nyní hodlal zcela proti svému dřívějšímu přesvědčení skoncovat. Dvorští našeptávači již dávno získali nad Václavem převahu a posunuli jeho názory na Záviše z Falkenštejna do zcela odlišné polohy. „Je to zrádce“. Neslo se Prahou. „Chystá úkladnou vraždu mladého Přemyslovce“. Pražský biskup Tobiáš z Bechyně spolu s další dvorskou panskou klikou ponoukal Václava II. k rozhodujícímu kroku. Největším odpůrcem Záviše z Falkenštejna však byla sama královna Guta. K většímu vlivu na svého mladého manžela snad přispěla i předčasná smrt jejich nově narozeného dítěte. Společná ztráta mladý pár stmelila. Záviš se k českému králi dostavil ve slepé naději, že se jejich vzájemné vztahy zkonsolidují. Hned po příjezdu však byl násilně zajat.

Neslavný konec

Vězeňské útrapy se zdály být nekonečné. Přesto však Závišův pobyt ve věži Pražského hradu sliboval alespoň pramalou naději, že se věci opět obrátí v jeho prospěch. Za „démonického“ Vítkovce se totiž postavil celý mocný rod. Přestože předpojatý soud vyřkl nad Ronovcem konečný rozsudek a rozhodl o jeho vině coby zrádce, Vítkovci odmítli ortel přijmout. Ztráta Závišova hrdla i statků naopak vedla k další snaze po nápravě stavu. Prosby a žádosti o pomoc byly směřovány do Uher i do Slezska. Zoufalá situace nakonec zdrcené pány rodu pětilisté růže vedla až k rozhodujícímu okamžiku, kdy se obrátili na Jindřicha, knížete vratislavského, řečeného Probus a nabídli mu českou královskou korunu. Takové počínání však bylo v Čechách nemyslitelné. Ať se dělo cokoliv, vždy zůstávala zachována úcta a respekt vůči nedotknutelnému přemyslovskému rodu. 

V roce 1290 byl Záviš konečně vyvlečen z vězeňské kobky. Nikoliv však proto, aby byl osvobozen a mohl se vrátit k manželce a dětem, ale aby sehrál poslední a ponižující roli ve svém partu. Závišovým katem se měl stát jeden z jeho největších soků a nepřátel Mikuláš Opavský, který se svého úkolu chopil s neobyčejnou kreativitou. Záviše vyvedl z vězení a jal se ho vozit před všechny pevné hrady, na nichž dosud dleli vzbouřenci, kteří neochvějně vytrvali na straně Záviše z Falkenštejna.

Pokořující cesta přinesla své výsledky. Mikuláš získal pro krále Václava II. nazpět hrady na Opavsku stejně jako panství Závišových bratrů Hroznaty a Smila. Pokaždé však Záviš neunikl nervy drásajícím přípravám na konečný ortel. Před popravou ho vždy zachránila bázeň a soucit svých příbuzných. Jejich pochopení však nebylo nekonečné. Závišův bratr Vítek sedící za mocnými zdmi hradu Hluboká v jižních Čechách totiž poslušnost odmítl. Nic nepomohlo provolávání a příprava k popravě. 

TIP: Příliš riskantní dobrodružství: Co plánoval Václav II. v Uhrách?

Nevyzpytatelný Mikuláš Opavský totiž mínil sehrát rozehranou partii až do samého konce. Přípravy k popravě snad původně měly být pouhým divadlem pro přihlížející, před Hlubokou však nabyly konkrétních rysů. Život démonického a charismatického pána Záviše z Falkenštejna spěl mílovými skoky ke svému konci. A tam před Hlubokou před zraky vlastního bratra padla Závišova hlava k nohám svého přemožitele. Kapitola o mocném Vítkovci byla jednou provždy uzavřena.

Ve snaze bojovat s globálním oteplováním se Evropská unie zavázala, že do roku 2020 budou 20 % její energetické spotřeby pokrývat elektrárny poháněné obnovitelnými zdroji. Následně členské země finančně podporovala ve výstavbě slunečních, vodních a větrných elektráren. Obzvlášť poslední jmenovaná kategorie zaznamenala za uplynulé dvě dekády překotný růst a jednu z předních pozic v něm zaujala i Česká republika. 

Ze srovnání produkce větrné energie mezi roky 2000 a 2018 vyplývá, že zdaleka největší rozmach zažilo Polsko, jež ve zmíněném období „poskočilo“ o neuvěřitelných 249 900 %. V praxi to znamená, že před dvaceti lety nebyly v zemi téměř žádné větrné turbíny, zatímco dnes jich stojí tisíce. Přesto naši sousedé pokrývají větrem pouhých 7,5 % své energetické poptávky, kdežto uhlí se na produkci elektřiny stále podílí ze 75 % (údaj z roku 2018). 

Zdánlivé vítězství

Z podobného důvodu se na druhé příčce umístilo Česko s 69 900 %: Na začátku 21. století u nás totiž podíl produkované větrné energie činil pouze 0,001 %, tedy nejméně z měřených evropských států. Obrovský nárůst vypadá impozantně, přesto jsme k roku 2018 pokrývali větrem jen 0,7 % domácí energetické poptávky.

TIP: Na východním pobřeží USA vyroste větrný park s největšími turbínami světa

Na druhou stranu zdaleka nejmenší posun zaznamenala trojice Španělsko, Lucembursko a Dánsko – poslední jmenované se zlepšilo o 287,29 %. Jedná se však o důsledek faktu, že zmíněné země spoléhaly na vítr již před rokem 2000. Ačkoliv byl tedy jejich „skok“ relativně malý, v roce 2018 krylo Dánsko produkcí větrných elektráren celkem 45,7 % potřeby svých obyvatel. Španělsko pak vzdušné turbíny poháněly z 18,5 % a Lucembursko z 11,6 %.

Zmrzlé Grónsko není místem, kde by se nacházela jedna fantastická fosilie dinosaura za druhou. Vlastně jsme odtamtud donedávna neznali žádného. Evropský tým paleontologů nedávno popsal jednoho z prvních dinosaurů, nalezených v Grónsku, z něhož se vyklubal velice zajímavý exemplář.

Tedy vlastně hned dva exempláře. Jde o dvě pěkně zachovalé lebky, které byly objeveny v roce 1994 při vykopávkách ve východním Grónsku. Vědci si nejprve mysleli, že minimálně jedna z lebek patří dinosaurovi rodu Plateosaurus, to se ale nakonec nepotvrdilo. Detailní analýzy fosilií s pomocí výpočetní mikrotomografie (microCT) ukázaly, že obě lebky náležejí doposud neznámému druhu dinosaura, jedna z nich byla mláděte, druhá dospělého dinosaura.

TIP: Dinosauří diskotéka na ostrově Skye odhaluje život jurských dinosaurů

Jde o býložravého dinosaura z příbuzenstva plateosaurů, který byl pojmenován Issi saaneq, což v jazyce grónských Inuitů znamená „studená kost“. Objevený dinosaurus žil ve druhohorách – před 214 miliony lety, v druhé polovině období triasu. V té době se začíná rozpadat superkontinent Pangea a vytváří se severní část Atlantického oceánu. Přestože se Issi saaneq pohyboval po dvou, byl předchůdcem početné skupiny často až monstrózně velkých sauropodů, pod nimiž se v pozdějších obdobích druhohor třásla země.

V 19. století se v Paříži objevuje nový typ žen: kurtizány orientované na členy nejvyšší šlechty či příslušníky bohaté buržoazie. Do jisté míry nahradily tradiční metresy či favoritky evropských panovnických dvorů, které fungovaly nejen jako panovníkovy milenky, ale i jako jeho rádkyně. Dokázaly získat velký politický vliv – a využít jej. Kurtizány tyto ambice postrádaly. Netoužily po vlivu, ale prahly po penězích či majetku. Tyto exkluzivní dámy svou přízeň „spravedlivě“ dělily mezi několik „mecenášů“, které si pečlivě vybíraly. Čím žádanější kurtizána byla, tím prominentnější ctitelé o ni usilovali. A naopak – čím vyšší status zákazník měl, tím získávala kurtizána na ceně.

Talentovaná módní ikona

Ne zrovna typickým příkladem byla Cléo de Merode. Ta totiž měla mnohem širší záběr. Určovala módní trendy své doby. Nejen Pařížanky jí mimo jiné vděčily za účes zvaný coiffure à la Mérode – dlouhé rovné či mírně zvlněné vlasy upevněné úzkou stuhou obepínající čelo. Ten se v uplynulém století několikrát vrátil do módy a skoro se nechce věřit, že má svůj původ na počátku 20. století v období tzv. belle époque neboli secese… Tato tanečnice rakouského původu byla nádherná jako obrázek, a tak není divu, že ji čtenáři různých časopisů volili v anketách jako nejkrásnější ženu Evropy. Podle fotografií by nejspíš obstála mezi současnými modelkami i v dnešní době.

Narodila se v roce 1875 jako Cléopâtre Diane de Mérode v Paříži, i když někde se uvádí jako rodiště Bordeaux či tehdy velmi módní lázně evropské smetánky Biarritz. Jejím otcem byl vídeňský malíř-krajinář Carl von Mérode, absolvent vídeňské Akademie výtvar­ných umění a potomek belgického šlechtického rodu. Matkou Cléo byla vídeňská herečka. Informace o jejím nejranějším dětství chybějí. Odmalinka ale udivovala svým pohybovým nadáním. Do baletní školy začala chodit v sedmi letech a jako jedenáctiletá už poprvé v Paříži vystupovala. Bez ohledu na talent, největší devízou byla bezesporu její krása, která upoutávala pařížské umělce – a nejen ty. 

Maloval ji kdekdo – uveďme třeba malíře baletek Edgara Degase, dále Henriho de Toulouse-Lautreca či Giovanniho Boldiniho. Fotil ji slavný Félix Nadar i jeho syn Paul a už v roce 1895 měla svou sochu v muzeu voskových figurín Musée Grévin.

Po studiích působila jako tanečnice v pařížské Opeře i v řadě varieté.  Vystupovala i v mnoha evropských metropolích a v roce 1897 poprvé pracovně navštívila USA a New York. Ačkoli se její fotografie v obchodech prodávaly dlouho předem, přijetí nakonec nebylo tak vřelé, jak se očekávalo. Cléo to vynahradily americké honoráře, které byly nesrovnatelně vyšší než v Evropě. Ostatně fotografie vynesly Cléo de Mérode hotové jmění. Cléo si totiž jako zdatná obchodnice zajistila podíl z obratu.

Téma bulváru 

Jako krásná a žádoucí žena byla spojována s bohatými a mocnými muži tehdejšího světa. Jejím nejprominentnějším milencem se měl stát belgický král Leopold II. Ten svou manželku Henriettu bezostyšně veřejně podváděl s prostitutkami. Do Paříže se jezdil povyrazit docela často, protože si tady mohl vybírat. Speciálně pařížský baletní soubor byl považován za doupě kurtizán.

Romance mezi Cléo a Leopoldem, kterému se díky tomu říkalo Cléopold, se stala vděčným tématem pro francouzský bulvární tisk. Nebylo nic platné, že tento „vztah“ Cléo kategoricky popírala. Noviny barvitě líčily dary, které tanečnice od krále dostala. Jenže ji pobuřovalo, že ji házejí do jednoho pytle s nejznámějšími kurtizánami. Údajně rozhořčeně prohlásila, že tak krásná žena jako ona by se nikdy nesnížila k poměru s mužem tak starým a odpudivým, jakým je Leopold! Mohla si to dovolit – jako superstar tehdejší společnosti vydělávala tolik, že byla finančně zcela nezávislá.

Samozřejmě měla houfy bohatých i urozených ctitelů, kteří ji zahrnovali dary, ale od běžných pařížských kurtizán se lišila svým šlechtickým původem. Byla na něj patřičně hrdá a dávala to najevo. Cítila se být něco víc.

Ještě ve svých téměř pětasedmdesáti letech se urazila, když ji ve své knize Druhé pohlaví označila feministická spisovatelka Simone de Beauvoir za dámu z polosvěta a opět vytáhla onu „aféru“ s Leopoldem. Označila Cléo za lepší kurtizánu, a to už bylo na Cléo příliš. Na spisovatelku podala žalobu a žádala pět milionů franků jako náhradu škody. Soud sice vyhrála, ale odškodné nevysoudila. Simone de Beauvoir se jí musela omluvit a inkriminované pasáže z dalšího vydání knihy vypustit.

TIP: Zlobivé holky historie: Excentrická markýza Luisa Casati Stampa di Soncino

Psalo se o ní během těch let zkrátka ledacos. Údajně byla zasnoubená s ruským hrabětem, americkým milionářem i vévodou z Manchesteru, kterému vztah „zatrhla“ jeho babička. Spekulovalo se o jejím vztahu s francouzským boháčem i polským aristokratem. Skutečnost byla mnohem prozaičtější. Cléo se nikdy nevdala, neměla děti a osudové muže přiznala jen dva. První z nich – francouzský aristokrat, zemřel na tyfus. Španělský diplomat ji zase opustil kvůli jiné ženě. Cléo de Mérode se nakonec dožila krásného věku 91 let. Zemřela v roce 1966 a je pochována na hřbitově Père Lachaise. 

Jak se dnes můžeme přesvědčit ve světovém zpravodajství, Kanárské ostrovy mají nejen vulkanickou minulost, ale i současnost. Erupce sopky Cumbre Vieja na kanárském ostrově La Palma trvá již několik týdnů. Evropská vesmírná agentura ESA vyslala na Kanárské ostrovy tým astronautů, inženýrů a geologů, nejen evropských, ale i amerických, kteří tam v rámci pravidelné pozemské mise Pangaea trénují geologický výzkum.

Této mise se mimo jiné účastní i americká astronautka Kathleen Rubins, která je součástí skupiny astronautů, určených k přistání na Měsíci v rámci programu Artemis. Na Měsíci bude geologický průzkum zásadní, protože se plány na průzkum a případné trvalejší osídlení Měsíce točí kolem surovin, dostupných přímo na místě.

Geologický výcvik na Zemi

Účastníci mise Pangaea se učí odebírat vzorky, identifikovat zajímavé horniny a minerály nebo hledat případné stopy života. Kromě Kanárských ostrovů astronauté navštívili rovněž italské Dolomity a kráter Ries v Německu. Jejich výuku mají na starost přední evropští vědci. 

TIP: Autonomní rover NASA objevoval život v chilské poušti Atacama

Pokud jde o výcvik na Kanárských ostrovech, astronauté navštívili ostrov Lanzarote. Ten je z větší části pustý a pokrývají ho vulkanické horniny charakteristické červenohnědé barvy, vytvarované poměrně nedávnou sopečnou aktivitou. Člověk tam snadno získá pocit, že je na jiné planetě či měsíci. Lávové proudy připomínají krajinu měsíčních moří, zatímco zdejší sopky zase některé oblasti Marsu.

Kotě ruské modré kočky se kvůli dědičné genetické mutaci narodilo s dvěma páry uší. Tělesná vada mu ale vynesla hvězdnou popularitu – instagramový účet @midas_x24 si během pouhého měsíce našel desetitisíce příznivců.

TIP: Kočičí kleptomanka: Panička v Oregonu má kočku, která krade v sousedství

Midase, jak se kotě jmenuje, se krátce po narození ujala turecká majitelka Canis Dosemeci, která jej získala od své kamarádky. Podle veterináře nepředstavuje nadbytečný pár uší pro Midase žádnou výhodu ale naštěstí ani žádnou újmu. Sluch kočky je podle všeho zcela normální. Pár uší navíc ale není jedinou zvláštností kočičí hvězdy – na svém břiše se pyšní i roztomilou bílou skvrnou ve tvaru srdce. 

Zatímco se šiky českých a moravských pánů vydaly bojovat na Moravské pole, někteří členové Vítkovského rodu sledovali zápolení z bezpečí bavorského hradu. Za hranicemi českého státu dleli Ojíř z Lomnice a Záviš z Falkenštejna, jehož osudová role na velkolepém českém politickém jevišti měla teprve přijít.

Vítkovci proti královně

Zatímco rodiny oplakávaly své mrtvé z Moravského pole, oba Vítkovci neurvale vpadli do Čech, aby se opět chopili svých někdejších statků. Rychlému a nikým nebráněnému nájezdu neunikly ani nechtěné České Budějovice, ani klášter Zlatá Koruna. Jeho vypleněním si Záviš z Falkenštejna, nesoucí už tak na ramenou břímě všeobecné viny za prohru u Suchých Krut, připsal na svůj účet další provinění. Jeho vpád s obavami sledovala z Prahy zdrcená královna Kunhuta, aniž by v nejmenším tušila, že onen zlořád plenící jižní Čechy záhy ulehne do jejího lože jako milovaný a uctívaný protějšek.

Vdova Kunhuta zůstala osamocena s malým synem a bázlivě očekávala příští události. Tělo jejího manžela tlelo kdesi v daleké cizině, od jihu spěchaly do Čech uchvatitelské voje Vítkovců a z Moravy přicházelo vojsko samotného Rudolfa Habsburského. Situace vypadala beznadějně. Tak beznadějně, že se královna musela obrátit za hranice země do Braniborska. Že její výzva k tamějšímu markraběti Otovi Dlouhému byla osudným omylem, zjistila hned v následujících týdnech. Namísto dvorného a spolehlivého ochránce, který by zajistil chod českého státu, ochránil ji i malého Václava a navíc zabezpečil zemi před nájezdem uchvatitelského Rudolfa Habsburského, dorazil do Čech v čele vojska muž lačně toužící po moci, k níž se hodlal ubírat potíráním veškerých překážek. A jednou z nich byla sama královna.

Poznání přišlo příliš pozdě a následná snaha byla nadto další chybou. Bezradná Kunhuta se totiž obrátila na samotného Rudolfa Habsburského a došlo ke vzájemnému sblížení. Na situaci v Čechách to však mnoho nezměnilo. V Praze zůstal Ota Dlouhý Braniborský a královnu se svým synem dokonce nechal internovat na Bezdězu. Kunhuta však v pevných zdech severočeského hradu dlouho nepobyla a svého syna opustila.

Milencem královy matky

Královna dlela na svém skromném dvoře na Opavsku v Hradci nad Moravicí, který byl jen odleskem někdejší slávy pražského dvora. Kunhuta svou bitvu o syna prohrála. Ani po svém útěkem z Bezdězu nedokázala najít mocnou ochrannou ruku, která by malého Václava vytáhla ze zajetí a dokázala čelit vojskům Oty Dlouhého.

Život v Hradci byl jednotvárný, dokud se před branami královských statků neobjevil Záviš z Falkenštejna. Muž, který dosud trápil královnu vdovu stejně jako neurvalé šiky braniborského markraběte. Jeho pozice v Čechách však doznala podstatných změn. Zatímco se většina členů Vítkovské rodiny před novým českým pánem pokořila, Záviš z Falkenštejna neúprosně zůstával v opozici proti Braniborům. Jeho názory ho proto vedly až na dvůr královny Kunhuty. A právě tam, v odlehlých končinách českého království, se královna se Závišem sblížila. Vzájemné poznávání bylo brzy nahrazeno blízkým intimním vztahem.

Nerovný svazek mezi královnou a mocným, přesto však pouhým pánem, nezůstal dlouho v tajnosti. Přestože dvorská kultura pracovala s představou rytíře a jeho dámy, doba středověku v praxi podobným vztahům nepřála. Navíc Záviš ulehl do sotva vychladlého lože po muži, jemuž v rozhodující chvíli ani nepřispěchal na pomoc. Královská památka Přemysla Otakara II. tak byla zneuctěna a stín nevěry a cizoložství padl rovněž na hlavu královny. Vyprávělo se, že Kunhuta zcela propadla osidlům démonického Záviše, který ji zanedlouho obtěžkal potomkem a slavila se nerovná svatba. Pomluvy a předsudky obestřely mileneckou dvojici jako pavučina a následný ničivý hladomor byl dokonce přičítán jejich nerovnému svazku. Záviš s Kunhutou však osočování čelili i poté, kdy museli Opavsko opustit a uchýlit se na Falkenštejnovo panství. Do země se totiž vrátil někdejší opavský pán Mikuláš.

Dokončení: Záviš z Falkenštejna: Démonický zrádce a královnin milenec (2)

Rodinnou idylu nerušenou očerňováním a předsudky kalila jen nepřítomnost malého Václava. Po dlouhých a svízelných jednáních byl však Přemyslův syn konečně propuštěn a roku 1282 za jásotu obyvatel vstoupil do Prahy. Přestože ho matka v nejobtížnějších okamžicích opustila a přestože po jejím boku vystupoval dřívější zrádce vlastního otce, navrátivší se Václav oba manžele přijal na milost. Záviš mladého Václava zcela oslnil a na jeho dvoře získal na několik let neotřesitelnou pozici. Královské úředníky dle své libosti vyměnil především za členy vlastního rodu a na dlouhou dobu se stal nejvýznamnější osobou království. Nic na tom nezměnila ani pozdější Kunhutina smrt. 

Poranění míchy stále zůstává závažným úrazem, který má často devastující a bohužel trvalé následky. Jen v USA je takto postiženo téměř 300 tisíc lidí. Navzdory velkolepému pokroku v medicíně stále v řadě případů nejsme schopni poranění míchy uspokojivě léčit do té míry, aby došlo k obnovení ztracené pohyblivosti a dalších funkcí, o které úraz pacienta připraví.

V posledních letech se ale rýsují pozoruhodné technologie, které by mohly v dohledné době přinést pronikavé zlepšení současného stavu. Velmi slibný je zbrusu nový výzkum týmu americké Northwestern University, který v těchto dnech publikoval prestižní časopis Science.

Léčba peptidovými nanovlákny

Jak uvádí vedoucí týmu Samuel Stupp, jejich léčba by měla zabránit pacientům s poraněním míchy, aby kvůli němu ochrnuli. Moderní léčebné postupy při poranění míchy obvykle zahrnují kmenové buňky. Nová léčba Stuppova týmu naproti tomu spočívá v injekci speciálního gelu, který obsahuje nanovlákna tvořená bioaktivními peptidy. Vpíchnutí gelu do tkáně v místě poranění míchy vytvoří prostředí vhodné pro regeneraci nervů.

Regenerace poškozené míchy myši. Červeně jsou znázorněny nervy, které regenerují v místě poranění. (foto: Northwestern University, Samuel I. Stupp, CC BY-SA 4.0)

Badatelé svou léčbu otestovali u myší. Poranili jim míchu a počkali 24 hodin, aby nasimulovali situaci u lidských pacientů, u nichž často dochází k podobným prodlevám. Pak pokusným myším vpíchli zmíněný gel. Po čtyřech týdnech léčby se myším vrátila schopnost chůze. Chodily téměř stejně dobře, jako před poraněním. Neléčené myši zůstaly ochrnuté.

TIP: Úspěšná léčba: Lidské kmenové buňky pomohly paraplegickým potkanům chodit

Podle Samuela Stuppa je jejich léčba jedním z prvních příkladů nastupující generace „supramolekulárních“ léčiv – látek tvořených nikoliv jednou molekulou, ale seskupeními mnoha molekul. Léčba je bezpečná, použité látky se za pár týdnů vstřebají do těla. Vzhledem k výraznému úspěchu a podobnosti nervových systémů mezi savci bude pravděpodobně brzy následovat klinický test nové léčby s lidskými pacienty, snad již příští rok.