Normální těhotenství trvá 40 týdnů. Pokud k porodu dojde před ukončeným 37. týdnem, hovoříme o předčasném porodu, přičemž za dolní hranici pro šanci plodu na přežití je podle současných znalostí a doporučení považován ukončený 24. týden těhotenství.

Dítě, které se narodí v 32. týdnu, má asi 95procentní šanci na přežití. Při porodu ve 24. týdnu je to už méně než 50 procent. Dvojčata Curtis a C’Asya Butlerovi se narodila ve 21. týdnu těhotenství, tedy prakticky v polovině obvyklé doby a lékaři jim proto nedávali mnoho šancí. Holčička bohužel zemřela hned první den po narození. Její bratr ale žije dodnes. Curtisi Butlerovi je dnes 16 měsíců a stal se oficiálním držitelem rekordu nejpředčasněji narozeného přeživšího dítěte, což stvrzuje i zápis v Guinnessově knize rekordů.

Malý rekordman

Když se Curtis narodil, vážil jen 420 gramů, tedy jen méně než jednu osminu váhy průměrného novorozence. Potřeboval intenzivní péči v inkubátoru, kde dostával kyslík a léky, které mu pomáhaly s dokončením vývoje. Podle Briana Simse, jednoho z Curtisových ošetřujících lékařů, bylo ale vidět, že Curtis je bojovník a nechce to vzdát. Uplynulo 275 dní, než Curtise propustili z nemocnice, což je mimochodem zhruba stejně dlouhá doba, jakou obvykle trvá těhotenství. V té době sice ještě potřeboval kyslík a umělou výživu, jinak byl ale zdravý a relativně fit.

TIP: Lékaři bijí na poplach: Počet císařských řezů se za 15 let zdvojnásobil

Curtis Butler tím o jediný den překonal předchozí rekord nejpředčasněji narozeného přeživšího dítěte, který doposud držel Richard Hutchinson z Wisconsinu. Stalo se tak po dlouhých 34 letech, což naznačuje, že ani současná pokročilá medicína zřejmě nedokáže výrazně dříve narozeným dětem pomoci.

Samotný seskok západně od města proběhl klidně a výsadkáři nenarazili na žádný odpor. Zahájení operace německé velení naprosto zaskočilo, takže 5 191 mužů první vlny včetně velitele divize generála Urquharta přistálo bez problémů a poté vyrazili ke splnění svých úkolů. Němci v okolí města nevěřícně zírali na množství nepřátelských kluzáků snášejících se z nebe, ale jejich velitelé zareagovali rychle. Bittrich si ihned uvědomil, že bude třeba udržet zejména mosty u Arnhemu a Nijmegenu, a podle toho vydal rozkazy svým podřízeným.

Předchozí část: Montgomeryho příliš smělý plán: Operace Market Garden (1)

Oblast Arnhemu měla zajistit 9. tanková divize SS pod velením SS-Obersturmbannführera Waltera Harzera. Velkou úlohu hrál čas a Bittrich dobře věděl, že je třeba zaútočit co nejdřív, než si nepřátelští výsadkáři upevní své pozice. V bezprostřední blízkosti seskokových zón se nacházeli muži 16. výcvikového a záložního praporu SS pod velením SS-Sturmbannführera Josefa Kraff ta a tento velitel správně odhadl, že cílem útoku je arnhemský dálniční most. Proto nařídil svým mužům zadržet postup Britů do města. 

Klíčový most

Ve 14.20 se rozštěkaly německé kulomety a zprvu sporadické přestřelky brzy přerostly v boje o přístupy k Arnhemu. Krafftovi muži kladli tuhý odpor a britské ztráty narůstaly každou minutou. Výsadkářům navíc selhalo rádiové spojení, což velmi zkomplikovalo spolupráci jednotlivých součástí 1. divize. Generál Urquhart se znepokojením pozoroval vývoj situace, která se mu začínala vymykat z rukou.

Úkolem zmocnit se arnhemského dálničního mostu pověřil 2. parašutistický prapor podplukovníka Johna Frosta. Obsazeny měly být i další dva přechody přes Rýn, ale železniční most nacházející se o čtyři kilometry blíž po proudu řeky se německým ženistům podařilo na poslední chvíli vyhodit do vzduchu. Zhruba 1,5 km před dálničním pak stál pontonový most, z něhož ale Němci odstranili pontony ve střední části, takže ani ten se nedal využít. Když potom vyčerpaní Britové dorazili za neustálých bojů ke svému hlavnímu cíli, dokázali obsadit jen severní stranu dálničního mostu. 

Horrocks útočí 

Mezitím se o 120 kilometrů jižněji daly do pohybu obrněnce Horrocksova XXX. sboru. Generálovi se nelíbilo, že útok začíná v neděli, protože s boji v tento den neměl dobré zkušenosti. Později si poznamenal: „Žádný útok nebo zteč, kterých jsem se během války zúčastnil, zahájený v neděli, nebyl nikdy zcela úspěšný.“ Ani tentokrát tomu nemělo být jinak. Úder začal soustředěnou palbou 350 děl na úzkém úseku fronty, načež ve 14.35 vyrazily po silnici kupředu tanky Sherman 2. praporu irské gardy.

Zprvu šlo vše hladce a obrněnce bez problémů překročily nizozemské hranice. Nikdo netušil, že po obou stranách silnice se nacházejí dobře maskovaná postavení německých protitankových dělostřelců, jimž spojenecká palba nijak neublížila. Obsluhy nechaly v klidu projet první britské stroje a poté nečekaně zahájily přesnou palbu. Devět tanků stálo brzy v plamenech a jejich vraky zatarasily silnici, takže ostatní nemohly jet dál. Očekávaný rychlý průlom fronty tím skončil ještě dřív, než vůbec začal. Spojenecké velení pak nasadilo do bojů stíhačky Hawker Typhoon, které zasypaly nepřátelská postavení neřízenými raketami.

Řada německých pozic byla postupně zničena, ale důstojníci z Horrocksova štábu si uvědomovali, že ve směru postupu XXX. sboru se nachází mnohem víc protivníkových jednotek, než původně předpokládali. Jednalo se zejména o části 1. parašutistické armády generálplukovníka Kurta Studenta a vojáky Bittrichova II. tankového sboru SS. Do večera 17. září se britským tankistům podařilo překonat jenom deset kilometrů z původně plánovaných dvaceti a časový plán ofenzivy se tak dostal do výrazného skluzu. 

Peklo ve městě 

Situace Britů v Arnhemu se od dopoledních hodin 18. září postupně zhoršovala. K městu se stahovaly německé posily a izolovaná skupina Frostových mužů s vypětím všech sil bránila severní část mostu. Hlavní část 1. výsadkové divize se mezitím pokoušela probít do Arnhemu, ale sílící jednotky nepřítele v tom Britům během tvrdých pouličních střetů bránily. Ztráty výsadkářů rychle rostly a jednotlivé části divize mezi sebou navíc stále neměly rádiové spojení.

Odpoledne 18. září sice přistála u Arnhemu druhá vlna parašutistů, ale na celkovém vývoji situace už nic změnit nemohla. Britové nedokázali v prudkých bojích ovládnout město a Frostovi muži zůstali u mostu osamoceni. Jejich počet neustále klesal a dopoledne 21. září Němci překonali poslední organizovaný odpor. Zbytek obránců včetně zraněného Frosta se vzdal, ale vojáci se rozhodně neměli za co stydět. Vždyť se jim tři dny a tři noci dařilo držet arnhemský most proti velké přesile. 

Často opakovaná slova, že poškozené bývají v prvé řadě nepůvodní dřeviny, jsou sice pravdivá, ale vzniklá situace v porostech i její příčiny představují komplexnější problematiku. Podílejí se na ní škodlivé imise, vlivy klimatických změn a často extrémního počasí, aktivace biotických škůdců a jejich přemnožení, stejně jako rozšíření smrku na stanoviště, kam původně nepatřil.

Příběh smrku

Smrkové monokultury tvoří zhruba 17 % slovenských lesů. Jejich vysazování bylo vyvoláno zvýšenou poptávkou po této rychle rostoucí dřevině, a to zejména v devatenáctém a v první polovině dvacátého století. Ve velkém objemu se tak dělo v Čechách i Německu, tento trend neobešel ani území Slovenska. Smrky byly vypěstovány z kvalitního ale nepůvodního semene, což se projevilo v horší odolnosti zejména u starších porostů. Na zdravotním stavu lesů se s přibývající industrializací země začaly projevovat imise z místních i vzdálenějších zdrojů. Od devadesátých let minulého století jsou smrkové porosty stále výrazněji ohrožovány větrnými kalamitami.

Po kalamitě v roce 1996 se ještě podařilo včas zpracovat kalamitní dřevo a zabránit vzniku následné kůrovcové kalamity. Lesníci považují za průlomový rok 2002, kdy se změnil přístup zejména na územích s vyšším stupněm ochrany. Orgány Státní správy ochrany přírody a krajiny přestaly udělovat povolení k zpracování dřeva v některých oblastech, což vytvořilo optimální podmínky pro přemnožení podkorního hmyzu a následně vedlo k zániku již zasažených, ale i okolních porostů. Současný stav smrkových porostů považují odborníci za kritický a podle odhadů lesních inženýrů může do třiceti let na Slovensku ubýt až 415 000 hektarů smrkového lesa.

Pak už nám to bude jedno

Podle odborné literatury mají rozpad smrkových porostů na svědomí dva typy poškození. Primární je ten, který způsobují abiotické faktory, v první řadě vítr a následné přemnožení podkorního hmyzu, který má v oblasti příznivé podmínky pro vícegenerační vývoj, až se postupně stává primárním škůdcem. Jen velmi malé části lesů se týká druhý typ poškození: odumírání a rozpad vysokohorských smrčin v důsledku souběžného vlivu zakyselení půdy, ozonu, klimatických extrémů a vysokého věku porostů.

„Jedna věc je počasí a škůdci, druhou je ekonomický rozměr těžby,“ dozvídám se od jednoho z obyvatel rožňavského okresu, se kterým na toto téma diskutujeme. Nepřeje si však být jmenován. „Ochránci i lesníci jsou za současný stav spoluodpovědní. Když se někde objeví lýkožrouti, vznikne takzvaný kotel. Pokud škůdce v tomto místě nezničíme a dřevní hmotu neodstraníme, kotel se zvětšuje a poškozené budou i stromy v okolí. První rok je ještě dřevo z nich použitelné, vyschnou až později. Proti škůdcům se často zasahuje pozdě nebo vůbec. Těžba v této části Rudohoří přitom probíhá masivním způsobem i s použitím harvestorů, přičemž takový stroj denně vytěží i tři sta kubíků dřeva. A dřevo je zisk. Na okolí je smutný pohled. Lesy zde jistě opět narostou, ale za mnoho desítek let. Nám to už pak bude jedno, krásné bychom je chtěli mít teď!“ dodává sympatický pán, který v lesích nad Rožňavou strávil velkou část života.

Snaha přibrzdit odumírání 

Jak se v praxi proti škůdcům bojuje? Důležité je zpracovat co největší množství zlomů a vývratů předtím, než se začnou rojit kůrovci. Důležitou roli hrají i návnadové kmeny a feromonové lapače lýkožrouta smrkového (Ips typographus), lýkožrouta lesklého (Pityogenes chalcographus) a dřevokaza čárkovaného (Trypodendron lineatum). V případě dřevokaza čárkovaného je třeba umístit lapače již v březnu. Na řadu přichází vícenásobné ošetřování leteckým postřikem – čtyři až pět týdnů před výletem první generace kůrovců a následně po výletu druhé generace, čili čtyři až pět týdnů od vrcholu rojení. Během aplikace i krátce po ní je oblast turistům uzavřena, následující měsíc vždy platí zákaz sběru lesních plodů.

Jako by problémů s lesy v Slovenském rudohoří nebylo dost, v posledních letech k nim přibyly i lesní požáry. Leteckou techniku, kterou v těchto případech bylo nutné využít v zájmu rychlé lokalizace požáru, lze nad lesy spatřit i v jiných souvislostech – při již zmíněných postřicích proti kůrovci, vápnění a hnojení. Úkolem posledních dvou činností je kompenzovat vliv kyselých složek ovzduší na lesní půdy, zpomalit jejich další ochuzování o živiny a vyrovnat nedostatky vápníku a hořčíku ve výživě dřevin. 

Ani takové zásahy ovšem nejsou všemocné. Někteří odborníci upozorňují, že na základě současných poznatků nelze považovat velkoplošné vápnění, hnojení, nebo aplikaci biologicky aktivních látek za univerzální opatření, které by dokázalo utlumit, nebo dokonce zastavit novodobé odumírání smrčin.

Výhled do budoucnosti

Okřídlenou větu, podle které si „příroda sama pořadí“, lze z úst ekologů slyšet často. V takovém případě však přichází na mysl i jiné přísloví, podle kterého „všechno bude, jen my nebudeme“. Bez ohledu na nejrůznější prognózy vývoje je zřejmé, že obnově lesů a jejich přechodu k (odolnějšímu) smíšenému složení v oblastech, kde dnes nejsou původní porosty, je potřeba dopomoci. 

TIP: Poklady moravskoslezského pohoří: Beskydy, pohoří bez hranic

Jen tak lze slovenské hory zachovat zelené i v následujících obdobích, která stále viditelněji přinášejí klimatické změny. O jejich globálních příčinách zde není třeba diskutovat – chování lidstva potřebuje výraznou změnu. Jen tak se v hlubokých zelených údolích a na hřebenech budeme moci setkávat i v budoucnosti.

Amatérští archeologové se opět blýskli. V západním Norfolku během několika let odkryli doposud největší poklad zlatých mincí anglosaského období. Tvoří jej 131 mincí a 4 zlaté artefakty. Podle odborníků Britského muzea byla větší část pokladu objevena jediným nadšencem s detektorem kovů, který si přeje zůstat v anonymitě.

S nalezeným pokladem se pojí zajímavý „kriminální“ příběh. Deset mincí tohoto pokladu našel pomocí detektoru kovů dnes již bývalý policista David Cockle. Cockle si ovšem nechal nález pro sebe a ilegálně jej prodal za 15 tisíc liber (přes 440 tisíc Kč). Když na to britské úřady v roce 2017 přišly, byl Cockle zatčen, propuštěn od policie a odsouzen na 16 měsíců do vězení. Z deseti mincí, které prodal, jich bylo nalezeno jen osm.

Anglosaský zlatý poklad

Většinu mincí norfolkského pokladu tvoří francké tremissisy, malé mince z doby po pádu západořímské říše, které obvykle obsahují 85 až 95 procent zlata. V pokladu je rovněž zastoupeno 9 byzantských solidů, což jsou o něco větší zlaté mince, jejichž hodnota byla oproti tremissisům trojnásobná. Poklad byl z nejasných důvodů ukrytý někdy kolem roku 600 našeho letopočtu.

TIP: V Dánsku objevili zlatý poklad náčelníka doby železné

Podle Garetha Williamse, kurátora raně středověkých mincí v Britském muzeu, jde o mimořádně významný nález. Společně s dalšími nedávnými nálezy ve východní Anglii totiž podle něj ukazuje vývoj a uspořádání ekonomiky i společnosti raně anglosaské Anglie, v době před jejím sjednocením.

Rusko během včerejšího dne otestovalo protidružicovou zbraň ASAT a zničilo vlastní vysloužilý 3,5 metru velký satelit Ikar 39L z programu Celina-D z roku 1982. Zničený satelit se proměnil v mračno 1 561 sledovatelných úlomků a stovky tisíc menších kousků, které ohrozily posádku Mezinárodní vesmírné stanice. Posádka ISS musela uzavřít části stanice a uchýlit se do kosmických lodí Sojuz a Crew Dragon.

Bezohledné a nebezpečné

Administrátor NASA Bill Nelson považuje akci Ruska za nezodpovědný a destabilizační čin. „Při dlouhé a bohaté historii Ruska na poli pilotované kosmonautiky je nepředstavitelné, že by ohrozilo nejen astronauty americké i mezinárodních partnerů, ale i své vlastní kosmonauty. Jejich činy jsou bezohledné a nebezpečné. Ohrožují i čínskou kosmickou stanici a tchajkonauty na její palubě. NASA bude v dalších dnech, a i poté pokračovat ve sledování úlomků, aby bylo zajištěno bezpečí naší posádky na oběžné dráze.“

Posádka ISS dostala v reakci na událost pokyn uzavřít průlezy z centrální osy stanice do bočních modulů včetně Kibó, laboratoře Columbus, víceúčelového modulu Leonardo, modulu BEAM a Quest. Posádka se navíc musela dvakrát zhruba na dvě hodiny přesunout do dokujících kosmických lodí Sojuz a Crew Dragon. Na ISS se v současné době nachází celkem 7 členů posádky – čtyři Američané, dva Rusové a Němec Matthias Maurer.

TIP: Nepořádek na orbitě: Kolik odpadu se nyní nachází v kosmu?

Podle odborníků mohou trosky ze zničeného satelitu představovat reálné nebezpečí po dlouhou dobu. Úlomky přitom nepředstavují nebezpečí jen pro vesmírné stanice, ohrozit mohou i další satelity na oběžné dráze a komplikovat mohou i budoucí starty v příštích letech. 

Nástup sovětského středního tanku T-34 představoval pro Němce šok. Převyšoval totiž jejich standardní obrněnce PzKpfw IV Ausf. F1 a PzKpfw III Ausf. J pancéřováním i výzbrojí. Panzerwaffe reagovala ustavením zvláštní komise, která měla situaci na východní frontě důkladně zhodnotit a navrhnout patřičná řešení. Objevily se i návrhy „téčko“ okopírovat, jenže to Němcům nedovolovala nejen jejich hrdost, ale také nedostatek klíčových surovin, zejména hliníku.

Tigerův lehčí sourozenec

Nakonec se proto rozhodli pokračovat ve vývoji již rozpracovaného těžkého tanku (budoucí PzKpfw VI Tiger) a souběžně rozběhnout práce na lehčím obrněnci, který by disponoval všemi hlavními přednostmi T-34 – účinným skloněným pancéřováním, výkonným dlouhým kanonem a velkými pojezdovými koly.

Vývoj dostaly na starost firmy MAN a Daimler-Benz, které v lednu 1942 představily dřevěné modely, následně vypracovaly podrobné technické specifikace a již v květnu téhož roku komise rozhodla ve prospěch návrhu prvně jmenované společnosti. Ta obdržela pokyn urychleně zahájit výrobu a sériové tanky dodávat již od listopadu 1942. Později se měly do produkce zapojit i další továrny včetně poražené Daimler-Benz.

Problémová věž

Stanovený šibeniční termín se téměř podařilo dodržet, když první sériové panthery sjely z výrobní linky v lednu 1943. Následné zkoušky v Grafenwöhru a Kummersdorfu ale odhalily řadu vážných potíží. Jako problémová se ukázala věž – zejména systém jejího otáčení, dále motor Maybach HL230 P30, který byl nespolehlivý a velmi náchylný k samovznícení. Stejně tak převodovka vojáky při testech rozhodně nepřesvědčila. To vše museli konstruktéři řešit za pochodu, kdy sériová výroba dále běžela a navíc nabírala na intenzitě – nové stroje tak odcházely z výroby rovnou do opravárenských dílen.

Do poloviny června zařadila armáda do výzbroje pouhých 65 strojů a o stavu vývoje svědčí také fakt, že i generálplukovník Heinz Guderian v té době považoval panther za neodladěný a nevhodný k frontovému nasazení. I když šlo o uznávaného odborníka a koneckonců generálního inspektora tankových vojsk, nebylo to nic platné. Bojový křest tanku PzKpfw V Panther přišel ještě téhož léta.

Ohnivá předpremiéra

Prvními jednotkami, které dostaly panthery do výzbroje, se staly speciálně zformované tankové prapory 51 a 52. Ty byly pro potřeby operace Citadela podřízeny štábu tankového pluku 39 a podléhaly tankové brigádě 10, která se začlenila do elitní divize tankových granátníků Grossdeutschland. Každá rota disponovala čtyřmi četami po pěti pantherech a se dvěma štábními stroji tak čítala celkem 22 tanků PzKpfw V. Celý pluk (zvaný někdy podle svého velitele také von Lauchert) tedy měl úctyhodnou sílu 200 pantherů a čtyř vyprošťovacích vozidel. Jako celek ale neprošel dostatečným secvičením a také samotné osádky ještě nebyly stoprocentně připraveny a před bitvou například nestihly provést test radiostanic.

Pokračování: Jen pár kroků k dokonalosti: Německý tank Panther na bojišti (2)

Železniční transporty vezoucí oba prapory dorazily do zázemí fronty mezi 1. a 3. červencem a tankisté následně zahájili přesun po vlastní ose do místa soustředění u Tomarovky. Přitom Němci zažili první šok, neboť dva stroje jim kvůli vznícení motoru kompletně vyhořely už při vykládání z vagonů a dalších 20 pak po cestě postihly více či méně závažné technické problémy.

Přestože jde o práci spíš pro silnější pohlaví, známe z historie i několik žen a dívek, jež svým otcům na majáku buď pomáhaly, nebo z různých důvodů jejich roli dokonce plně převzaly.

Předchozí část: Poustevníci moře: Jak se žilo strážcům a strážkyním majáků (1)

Kupříkladu v polovině 19. století se správy ostrovního majáku Lime Rock u Newportu chopila tehdy ještě ani ne plnoletá Ida Lewisová. A podle dobových záznamů muselo jít o výjimečnou mladou dámu: Už ve dvanácti letech pomohla vytáhnout z rozbouřených vln čtyři tonoucí muže a později během víc než padesátileté služby zachránila čtrnáct dalších životů. 

Své povinnosti musela začít vykonávat  poté, co její otec v roce 1857 utrpěl mrtvici. Každý večer za soumraku a poté ještě jednou o půlnoci tak plnila lampu olejem a zapalovala ji, načež ji za úsvitu zase zhasínala, pravidelně zastřihávala knoty, leštila reflektory a zajišťovala zásobování. Kromě toho se starala, aby její mladší sourozenci navštěvovali školu na pevnině, což znamenalo s nimi každý všední den veslovat do zhruba dvě stě metrů vzdáleného Newportu a zpět. 

Poté, co Ida zachránila několik tonoucích vojáků, se z ní v očích veřejnosti stala „nejodvážnější žena Ameriky“. Vděční muži pro ni dokonce zorganizovali finanční sbírku a jeden z nich jí věnoval zlaté hodinky. Díky zájmu novinářů se brzy ocitla ve středu pozornosti a k majáku se hrnuly davy zájemců, aby se s ní osobně setkali. Dostávala také anonymní dary, dopisy, ale i nabídky k sňatku. Občas sice zaznívala kritika, že se podobná práce pro ženu nehodí, ale Idu podpořil i guvernér a mimo jiné se zasloužil o to, aby dostávala pravidelné státní prémie. Její roční plat ve výši 780 dolarů byl tehdy mezi všemi strážci majáků ve Spojených státech rekordní. Jako první žena navíc obdržela od vlády Zlatou medaili za záchranu života.

Když v roce 1911 coby 69letá podlehla mrtvici, visely vlajky v Newportu na půl žerdi a jejím ostatkům se přišlo poklonit na 1 400 lidí. Místo, kde strávila celý život, dnes v mapách najdeme pod názvem „Maják Idy Lewisové“. Jako první a dosud jediný v USA nese jméno na počest nějakého člověka. 

Rozložení kláves u prvních psacích strojů, jejichž vznik spadá do poloviny 19. století, kopírovalo abecední pořadí. Písmena pak zaujímala dvě až sedm řad nad sebou – šlo například o tři řady pro malá písmena, tři pro velká a jednu pro číslice. Brzy se však ukázalo, že při rychlém psaní se mechanická ramínka s klávesami zasekávají. Nový, dodnes používaný typ klávesnice tak vznikl ve snaze zpomalit příliš hbité prsty pisatelů. Autorem novinky se stal roku 1873 americký vynálezce a výrobce psacích strojů Christopher Sholes. Písmena jsou na ní přitom rozmístěna tak, aby se jejich časté shluky v angličtině – například th – nacházely u sebe kvůli omezení překlepů. 

TIP: Zauzlované abecedy: 5 nejpodivnějších písem a jazyků

Uspořádání typu QWERTY, podle prvních šesti písmen v horní řadě, postupně převzali všichni výrobci a v současnosti ho oficiálně stanovuje mezinárodní norma z roku 2003. Ta ovšem připouští i národní modifikace: Proto si například u nás a v německy mluvících zemích písmeno Y vyměnilo pozici s častěji používaným Z. Již v 30. letech se zrodila také tzv. Dvorakova klávesnice, určená pro anglické texty díky ergonomičtějšímu rozložení v souladu s četností jednotlivých znaků.