Obřízka je praktikována v historii lidstva už po tisíciletí. Ve starém Egyptě byla mužská obřízka běžnou součástí dospívání. Nebyla povinná, jednalo se spíš o rituál, který měl jedince zrovnoprávnit ve společnosti. Často byly důvody náboženské. Všeobecně se mělo zato, že lidská duše je bisexuální. Podobně jako egyptští bohové, kteří měli sílu obou pohlaví a na malbách jsou znázorňováni jako hermafrodité.

U mužů představovalo druhé pohlaví právě předkožka penisu. U dívek to byla část klitorisu. I ženské obřízky jsou tak zmiňovány v zápisech lékařů z dob antického Říma. Odstranění nevinného kousku kůže měl zajistit stoprocentní mužství a ženství. Obřízka měla dívkám přinést i lepší společenský status. Odlišovala je totiž od otrokyň a prostitutek. 

Mnoho odhalených mumií dokázalo napovědět, že obřízky se u chlapců konaly mezi 14. až 15. rokem života. Obřezávat se ale nechávali i starší muži. Obřezáni byli obyčejní lidé, úředníci, politici i panovníci. Obřízka byla potvrzena například i u faraonů Ramesse III. a Ramesse V. Dnes lze už jen stěží říct, jestli se tento zvyk rozšířil z Egypta do dalších zemí, nebo sem byl, i díky mnohým kočovným kmenům, „dovezen“ z jiných území. Podobné tradice se totiž prokázály i u národů v Etiopii, Fénicii nebo Malé Asii.

Naprostou součástí života mužů se ve starověku stala obřízka u židovského národa. Dodnes symbolizuje nepsanou dohodu s Bohem. Je zanesena jako jedna z povinností v Tóře a vedle každotýdenních oslav šabatu patří mezi nejpraktikovanější tradice. U muslimů je dokonce přísnou povinností.  

Záruka prestiže

S příchodem křesťanství se utlumil i zájem o obřízku. Na světlo se ale dostala další a mnohem drastičtější genitální úprava: hemikastrace nebo také semikastrace. První termín označuje amputaci jednoho varlete. Semikastrace je totéž, jen úkon provádí kastrovaný jedinec na sobě samém. Jistá forma této starověké tradice se například v Evropě udržela i v novověku. Například členové kostelních chórů či operní zpěváci si vykleštěním před mutací hlasivek udrželi „andělský hlásek“ a získali tak úctu a prestiž. V Itálii byla tato deformace genitálií postavena mimo zákon v roce 1870, papež tento zákrok zakázal až o osm let později. 

Také kmeny na území Indonésie či v oblasti Pacifiku udržují tradice obřízky už dlouhá staletí. Plnohodnotným členem společnosti nebo kmene se stává jen ten, kdo často brutální zákrok bez anestetik podstoupí. Kmen Nandiů v Keni tak odedávna upaluje předkožku žhavým uhlíkem. Tahiťané nebo Samoané též podstupují zbavení předkožky, ale nikoli za pomoci ostrého předmětu. Předkožku natahují na bambusovou hůlku, dokud sama nepraskne. V oblastech, kde se vyskytují klokani, je zase běžné rozříznutí penisu v celé jeho délce, čímž dojde k jeho zploštění. A co s tím mají společného klokani? Jejich penis je totiž obdobný. Je plochý, má dva konce a vačnatcům umožňuje až několikahodinový pohlavní styk. 

Ani ženy

Dnes velmi diskutovaným tématem je ženská obřízka. Nábožensky je často spojována s islámem. I když v Koránu se ženská obřízka nikde neuvádí a v moderní muslimské společnosti se jedná spíše o raritu, u některých národů Afriky či části Asie je tento zvyk pevně ukotvený už od dob ptolemaiovského Egypta. Zkušenosti s touto praktikou má koneckonců i křesťanství. V euro-americkém prostředí byly obřízkou léčeny „ženské poruchy“. Šlo především o dětskou masturbaci, hysterii nebo homosexualitu. A není to rozhodně nikterak dávno. Tyto zákroky vymizely až v polovině 20. století. 

I obřízka u žen či dívek není jen jednoho typu. Zatímco v některých kulturách se jedná o závažný a často nehygienický zákrok s doživotními následky, jinde se jedná spíše o symbolický rituál spojený se vsazením šperku či nanesením barvy. Opět se jedná o zvyk předávající se mezi generacemi po staletí. Oslavy spojené s přijetím dívky, mnohdy už osmileté, mezi rovnocenné ženy konkrétní společnosti jsou detailně vylíčeny v knihách cestovatelů od 19. století.  

V umění

V období reformace křesťanství se stále více lidí upínalo k prapůvodnímu smyslu víry. Zájem o Bibli vzrůstal a mezi dobré mravy patřilo rozebírání počátku křesťanství. Pochopitelně i proto rostl zájem o židovství. Kdo jsou ti tajemní lidé, kteří se uzavírají ve svých kroužcích, kam nikdo cizí nepronikne? Jaké svátky to slaví, když ne ty, které všichni ostatní křesťané? Tajemno, které se nad židovským národem vznášelo, nenechalo v klidu ani umělce. A i díky malířům se téma obřízky dostalo na plátno.

Hned v počátcích novověku průběh rituálu znázornil norimberský malíř Albrecht Dürer. O století později Bernard Picart a jeho současníci – Rembrant nebo Francisco Goya. Zdá se, že touha nahlédnout pod roušku dávných semitských kultur a jejich zvyků vydržela evropským umělcům mnohá desetiletí.

TIP: Zavázat oči a třikrát říznout: Reportérka zmapovala děsivou praxi „ženské obřízky“

Malou raritou je v tomto případě socha Davida od italského sochaře Michelangela Buonarotiho. Umělec, který proslul svou precizností, vytesal z mramoru budoucího židovského krále Davida těsně před bitvou s Goliášem. Při detailním prozkoumání je ale patrné, že na jeden detail zapomněl. Jeho David totiž není obřezán. 

Tokijská olympiáda přinesla medailovou radost stovkám sportovců a nebyl mezi nimi snad jediný, který by svou trofej hned po převzetí nestiskl v zubech. Možných důvodů pro zdánlivě nesmyslné konání existuje hned několik a nejprostší z nich spočívá v tom, že fotografové chtějí po vítězích při dlouhém pózování nějaké gesto. A když borci cenný kov skousnou, zřejmě jen opakují tradici, jež se zrodila koncem 19. století v dobách zlaté horečky. 

TIP: Když outsideři porážejí favority: Pět nejpřekvapivějších sportovních triumfů

Zlatokopové tehdy vlastním chrupem zkoušeli, je-li nález pravý – pokud totiž byl, zůstal na něm otisk zubů. Nicméně olympijské medaile se paradoxně nevyrábějí ze zlata: Kvůli úspoře nákladů jde ve skutečnosti o stříbro s tenkým zlatým povlakem, a při pevném skusu si tak může sportovec i ublížit. Ostatně na zimních hrách ve Vancouveru roku 2010 si takto německý jezdec na saních David Moeller na stupních vítězů vylomil zub… 

Eduard z Woodstocku, známý jako „Černý princ“ byl nejstarším synem anglického krále Eduarda III. a rovněž otcem krále Richarda II. Žil v době Stoleté války a stal se významným vojenským velitelem anglických vojsk, vzorem rytířů své doby a respektovanou osobností. Nikdy se ale nestal anglickým králem – zemřel zřejmě na úplavici ve svých 46 letech (v roce 1376) ještě za života svého otce Eduarda III. Také přezdívku Černý princ dostal až mnoho let po své smrti. 

Náhrobek Černého prince

Ve své poslední vůli projevil Eduard z Woodstocku přání, aby byla jeho náhrobní socha zhotovena z kovu, a aby ho zobrazovala v plné zbroji. Takový náhrobek byl přitom v tehdejší Anglii zcela nevídaný. Dnes se nachází v Canterburské katedrále, na mramorovém hrobě, který ale neobsahuje ostatky Černého prince. Kde přesně se ostatky Eduarda z Woodstocku nacházejí není úplně jasné.

Vládnoucí král Eduard III. zemřel asi rok po Černém princi a vlády se ujal tehdy desetiletý syn Černého prince Richard II. Jeho panování nebylo příliš stabilní. Zřejmě proto se Richard II. rozhodl 10 let po smrti svého otce, zhotovit podle jeho přání kovovou náhrobní sochu. Tato socha sdílí řadu podobností s náhrobní sochou Eduarda III., která vznikla ve stejné době, a pravděpodobně ji vytvořil stejný umělec.

TIP: Nefalšovaná archeologická záhada: Kdo je pohřbený na Sutton Hoo?

Obě zmíněné sochy byly podle historiků součástí úsilí Richarda II. prosadit svou autoritu. Byla to vlastně svého druhu důmyslná středověká propaganda. Richard II. uskutečnil celou řadu podobných projektů, kterými se snažil těžit ze slávy svých příbuzných – známá je například nákladná přestavba Westminsterského paláce s patnáctkou soch králů v životní velikosti.

Jak uvádí Emily Pegues z americké National Gallery of Art ve Washingtonu, podobné velkolepé projekty se často odehrávaly v politicky neklidných dobách a hrály roli velmi nápadného symbolu moci. Ostatně nejinak je tomu i dnes, kdy nejrůznější vládci a politici oznamují velké stavební plány, zhusta proto, aby odvrátili pozornost od politických či hospodářských problémů svých zemí.

Soustava radioteleskopů ALMA v Chile si připsala další významný úspěch. Podařilo se jí detekovat vodu v největší známé galaxii v raném vesmíru. Vědci zaměřili radioteleskopy ALMA na dvojici galaxií SPT0311-58, která je od nás vzdálená 12,88 miliard světelných let. Ve větší galaxii této dvojice identifikovali vodu a také oxid uhelnatý.

Detekce velkého množství obou molekul v takto mladém vesmíru ukazuje, jaké stupně vývoje vesmír v té době dosáhl. Vesmír byl starý asi jen 780 milionů let a zhruba v té době vznikaly první galaxie a hvězdy. Galaxie dvojice SPT0311-58 tehdy zřejmě právě splývaly a vytvářely jednu velkou galaxii.

Molekuly raného vesmíru

Jak připomíná vedoucí výzkumného týmu, astronomka Sreevani Jarugula z americké University of Illinois, kyslík a uhlík, které se společně s vodíkem vyskytují v molekulách vody a oxidu uhelnatého, náležejí k první generaci prvků, které vznikly v nitru prvních hvězd. A jsou to také základní prvky pro život pozemského typu.

TIP: Co dokážou astronomové vyčíst z různých částí světelného spektra?

Výzkum dvojice galaxií SPT0311-58 rozšiřuje naše obzory a přináší další otázky, pokud jde o raný vesmír, jeho galaxie i hvězdy. Nejde přitom jen o rekordně vzdálenou a rekordně starou vodu. Studium obsahu plynu a prachu v těchto raných galaxiích nám přináší odpovědi na otázky spojené s jejich vlastnostmi – kolik hvězd se v nich tvoří, jak rychle vznikají a jak galaxie interagují mezi sebou a s okolním mezihvězdným prostředím. To vše je podle Sreevani Jaruguly mimořádně důležité pro naše pochopení vývoje galaxií v raném i pozdějším vesmíru.

Vzdušní průzkumníci za první světové války přivolávali dělostřeleckou palbu na pozemní jednotky a jediný způsob, jak jim zabránit v práci, představoval sestřel jejich stroje. Právě z tohoto důvodu se zrodily první stíhačky, obvykle vyzbrojené jedním nebo dvěma kulomety. Ty pak mohly postřelovat letouny nepřítele, ale i pozemní cíle v čele s živou silou nebo dopravními prostředky.

Předchozí část: Jak fungovala spolupráce zbraní za první světové války (1) 

Déšť olova z nebes

Pěšáci obou stran zpočátku pozorovali vzdušné souboje s nadšením, fandili svým pilotům a sázeli se, kdo v řeži nad jejich hlavami zvítězí. Ve druhé polovině války už si však nemohli být jisti, zda se některý stroj nespustí střemhlav nad jejich zákop, nebo se „nepřiplíží“ přízemním letem a nepokropí je dávkou. Tak se zrodili první bitevní piloti – byť zatím nelétali na specializovaných strojích.

Ačkoliv vzdušný průzkum zůstával hlavním úkolem pilotů, letectvo se od prvopočátku využívalo i ke shazování bomb. Nejprve šlo o čistou improvizaci – letci ručně svrhávali drobné pumy nebo ruční granáty. K prudkému rozvoji bombardérů došlo až roku 1917, kdy mechanici upravili vysoké počty starších průzkumných letounů instalací speciálních závěsníků.

Zrod bombardérů

Takto vybavené stroje se stávaly vzdušným dělostřelectvem, které poskytovalo infanterii dosud nevídaně flexibilní podporu. Navíc disponovalo řádově vyšším „dostřelem“ než polní houfnice a – slovy historika Petera Harta – „…mohlo účinněji narušovat a ztěžovat pohyb nepřátelských vojsk. Letci se totiž zpravidla pokoušeli napadat mosty, železniční tratě, nádraží nebo silniční křižovatky“.

Kooperace průzkumných, bombardovacích i bitevních letounů s příslušníky pozemních vojsk se ukázala jako mimořádně účinná. Pokud počasí dovolilo vzlet a stíhači dokázali udržet vzdušnou nadvládu v daném sektoru fronty, šance protivníka na skryté přesuny a utajení pozic klesaly k nule. Co si letouny vypátraly, to také napadaly – a šetřily tak práci pěšákům i dělostřelcům. Defenzivní linie oslabené leteckými pumami představovaly pro útočící pěchotu menší hrozbu. I kdyby se osádkám bombardérů nepodařilo své cíle zničit, jejich přítomnost měla na nepřítele alespoň demoralizující účinek.

Obrněná beranidla

Patová situace na západní frontě stála též u zrodu tankové zbraně a její následné spolupráce s infanterií. Obrněnce měly působit jako beranidlo, jež prorazí díru v nepřátelské obraně a poskytne krytí pěchotě postupující v závěsu. Pro takové zadání se jako ideální jevily kanony či kulomety instalované na pohyblivé pancéřované platformě, která si díky pásům poradí s obtížným terénem a bude odolná vůči palbě.

Dokončení: Jak fungovala spolupráce zbraní za první světové války (2)

Šlo de facto o obdobu válečných lodí nasazenou do pozemní bitvy. Z jiného úhlu pohledu můžeme tanky z let 1916–1918 popsat jako samohybnou artilerii. Její palebná síla měla ničit bunkry, zatímco infanterie by se během postupu ukrývala za masou pancíře. Taková kooperace přinášela výhody i tankistům, neboť pěšáci odráželi pokusy nepřítele napadat stroje zblízka třeba výbušninami.

Díky postupné automatizaci se dnes se strážci majáků setkáváme spíš už jen v knihách či na televizních obrazovkách. Například ve Spojených státech skončila éra těchto profesionálních správců v roce 1998 a přibližně 700 tamních majáků teď řídí výhradně počítače. Neznamená to, že by zůstaly zcela opuštěné. Jejich osádku však tvoří vesměs turističtí průvodci, jejichž zkušenosti s provozem zařízení bývají nulové. Kupříkladu známý michiganský Tawas Point každoročně shání brigádníky pro dvoutýdenní letní výpomoc a láká je na takřka prázdninový pobyt ve viktoriánské budově u Huronského jezera. Zájemců bývá tolik, že příjem přihlášek končí několik měsíců před nástupem. 

Sami proti živlům

Koncem 19. století by takový inzerát zřejmě vypadal jinak. Místo důrazu na romantický odpočinek během nezapomenutelného léta by v něm dost možná zazněly požadavky na ochotu pracovat v noci, být neustále v pohotovosti a příležitostně zachránit tonoucího. Za samozřejmost by se považovala schopnost vyrovnat se s dlouhodobým odloučením od světa, a především nutnost počítat s rizikem předčasné smrti.

Historie majáků zahrnuje tragické příběhy o životech, jež vyhasly v zuřící bouři nebo při zdolávání útesů vedoucích k věži svítící do tmy. Ačkoliv mezi podmínky přijetí jistě patřilo i plavání a orientace na moři, nejeden strážce se rovněž utopil. Za smutného rekordmana lze považovat maják Minots Ledge nedaleko Bostonu: Rozhodnutí o jeho výstavbě padlo v roce 1843 poté, co v místních vodách během předcházejících deseti let ztroskotalo na čtyřicet lodí a v důsledku toho utonulo přes čtyři sta lidí. Nestál však ani sedm let, když ho smetl hurikán a připravil o život oba tehdejší správce. Později bouře strhla i nový maják vztyčený na jeho místě, takže se muselo stavět znovu. 

Obdobné komplikace provázely i budování majáku St. George Reef, přibližně deset kilometrů od kalifornských břehů. Kvůli extrémně náročným podmínkám vyrůstal celou dekádu a oproti plánům se dvojnásobně prodražil: S přepočtenou cenou odpovídající dnešním 21 milionům dolarů jde o nejdražší stavbu svého druhu. A od roku 1892, kdy se nad vlnami Pacifiku rozzářil poprvé, tam podle oficiálních údajů přišlo o život přinejmenším pět strážců.

Olovo v žaludku

Strážci majáků ovšem nečelí pouze vodním živlům. Před zavedením elektrického osvětlení se k navádění lodí využívaly klasické olejové lampy, jež se musely každý večer zapalovat. Permanentně tak hrozilo riziko požárů a čas od času k nim skutečně docházelo. Nebyla to tedy voda, nýbrž právě oheň, který zahubil Henryho Halla – příslušníka jednoho z klanů střežících od nepaměti majáky v Cornwallu, nejzápadnější výspě Británie. 

Na svět přišel v shakespearovské Anglii roku 1661 a život zasvětil službě na majáku Eddystone v hrabství Devon. Zemřel v požehnaném věku 94 let poté, co se na něj při hašení požáru vylilo roztavené olovo z plechové střechy: Žhavý kov mu stekl na tvář i ramena, ale také se mu dostal do úst. Přesto Henry přežil ještě šest dní, než v plymouthské nemocnici vydechl naposledy. Lékaři mu při pitvě vyjmuli ze žaludku dvousetgramový kus olova, který je dnes k vidění ve Skotském národním muzeu.

Od romantiky k šílenství

Kandidáti na post strážce majáku museli kromě fyzické průpravy prokázat i značnou psychickou odolnost. Důsledky dlouhodobého odloučení od světa se na duševním zdraví dřív či později podepíšou i u těch nejtvrdších jedinců, a výhodu tak vždy měli ti, kteří se mohli přestěhovat alespoň s nebližší rodinou. V horizontu měsíců a posléze let si ovšem společnost stejných lidí začala rovněž vybírat svou daň: Existují tak celé legendy, jak popsané podmínky vyústily v doslova hororové události. 

Například maják Seguin v Maine dnes „díky“ tomu představuje vyhledávaný cíl turistů, které láká pověst, že tam straší. V polovině minulého století však o příliš přitažlivé místo nešlo a jeho správce koupil manželce klavír, aby jí dopřál alespoň nějaké rozptýlení. Chvályhodný nápad se nicméně změnil v noční můru, když žena opakovala pořád dokola tutéž skladbu, až manžela dohnala k šílenství: Jednoho dne se neovládl a sekerou nejprve zničil hudební nástroj, načež ji obrátil i proti družce a nakonec se zabil sám. Ve zdech majáku se prý dodnes ozývají tlumené tóny piana…

I k těm nejlépe přístupným majákům se loď se zásobami a poštou dostala nanejvýš jednou týdně, a navíc valná většina z nich neměla k dispozici elektřinu. Ještě v roce 1943 přinesl jeden mainský deník svědectví Roscoe Fletcherové, manželky strážce majáku Matinicus Rock ležícího přibližně čtyřicet kilometrů od obydlené pevniny: „Nemáme ledničku, takže jsme závislí hlavně na konzervovaných potravinách. Nejtěžší výzvu, kterou musíme zdolat, však představuje odloučení od našich dcer. Obě studují na pevnině a vídáme se s nimi, jen když v létě a na Vánoce přijedou domů. V mezidobí jsme rádi za každé rozptýlení – zejména za časopisy a noviny, jež nám sem posílají.“ 

Ostatně z téhož důvodu vznikla roku 1876 v Americe služba tzv. cestovních knihoven – na nejizolovanější majáky se posílaly bedny s knihami a jejich obsah se v pravidelných intervalech obměňoval. Trvalá ubíjející nuda však nakonec může vyústit v drama… Jedna z nejodlehlejších souší planety, dnes již neobydlený Clippertonův ostrov, leží přes tisíc kilometrů na západ od Mexika a až do roku 1915 se tam získávalo guáno neboli dobře zužitkovatelný ptačí trus. Poté však vláda středoamerické země nečekaně utáhla kohouty financí a místní obyvatele odřízla od zásobování. Většina z třinácti mužů na atolu tak záhy zemřela na kurděje a zbytek se utopil při pokusu doplout k pevnině. 

Na ostrově zůstal jen strážce majáku Victoriano Álvarez – s patnácti ženami a dětmi. Jak se však doba strávená v úplné izolaci prodlužovala, Álvarez si je postupně podmaňoval a zotročoval. Po dvou letech a mnoha příkořích i znásilněních ho nakonec jedna z žen v návalu vzteku zabila kladivem. Krátce nato zbývající osazenstvo zachránila posádka lodi proplouvající náhodou kolem. 

Dokončení: Poustevníci moře: Jak se žilo strážcům majáků (2)

Dnešní hlavatci, čili příslušníci živočišného kmene Priapulida, jsou nepatrným pozůstatkem kdysi velké a významné skupiny živočichů mořského dna. Své latinské jméno dostali podle antického boha plodnosti Priapa. Pojmenování není v tomto případě vůbec náhodné - svým tvarem totiž nápadně připomínají mužské přirození, což ostatně dokládá i jejich anglické lidové označení „penis worms“.

Hlavatci vznikli už na počátku prvohor, v období kambria a ve své době patřili k obávaným dravcům. Podle nedávného objevu ale zřejmě sami měli důvod k obavám a museli se chránit před predátory. Martin R. Smith z britské Durham University a jeho kolegové našli mezi fosiliemi z období kambria, starými asi 510 milionů let, čtyři hlavatce, kteří se nacházeli ve schránkách hyolitů (lat. Hyolitha).

Životní styl poustevníčků

Být to jediný případ, mohlo by jít o náhodu. Takto jsou ale paleontologové přesvědčeni, že tehdejší hlavatci záměrně vyhledávali schránky hyolitů a obývali je. Hyoliti žili v oceánech od kambria do masového vymírání na konci permu. Vědci je dříve považovali za příbuzné měkkýšů, dnes se ale řadí spíše k ramenonožcům.

TIP: Jantar z období křídy ukrýval perfektně zachovalou fosilii starobylého kraba

Vše nasvědčuje tomu, že si hlavatci před 510 miliony let osvojili životní strategii dnešních raků poustevníčků, pro které je typické, že žijí v opuštěných schránkách plžů. Bylo to ale přibližně o 310 milionů let dříve, než se na počátku období jury objevili první zástupci skupiny skutečných raků poustevníčků. Jak se zdá, jde o úspěšnou strategii, která po miliony let slibuje relativně bezpečný život na mořském dně.

Na nebi posetém stříbřitými hvězdami se zvolna rozsvěcují mlhavé zářící záclony. Vlní se nad obzorem jako lehké, čerstvě vyprané prádlo zavěšené ve vánku, nad hlavou se snaží prodírat až k vám, takřka na dosah. Občas se pásy záře jen táhnou a vlní, jindy poblikávají, někdy jako by plápolaly. 

Dynamiku tančících auror doplňují jejich odstíny, nejčastěji červené a zelené, vzácněji fialové. Nepotřebujete dalekohled ani speciální filtry – stačí zvednout oči k obloze a kochat se neskonalou nádherou. Někdy záře pohasnou po desítkách minut, jindy přetrvají hodiny, nebo i celou noc. Zcela jistě však nikoho nenechají chladným, navzdory mnohdy mrazivému počasí severu, kde se vyskytují nejčastěji.

Pod proudem částic

Těžko bychom hledali tak komplexní a úchvatný nebeský úkaz, který fascinuje svým principem i samotnou podobou. Příběh polárních září ovšem nezačíná nad našimi hlavami, nýbrž zhruba 150 milionů kilometrů nebo, chcete-li, osm světelných minut daleko. Jejich původcem je totiž Slunce, konkrétně proudění nabitých částic z jeho povrchu směrem k Zemi. 

Z naší hvězdy nepřetržitě do všech stran „vane“ prudký sluneční vítr: Jeho rychlá verze opouští povrch stálice zejména v koronálních dírách – v prostoru slabšího magnetického pole – a to rychlostí téměř tří milionů kilometrů za hodinu; u pomalého větru se pak jedná zhruba o poloviční hodnotu. Navíc se v době vysoké aktivity Slunce překotně uvolňuje energie v podobě tzv. erupcí, jež doprovázejí utržené oblaky s vlastním magnetickým polem – tzv. výron koronální hmoty nebo plazmoidy. 

Všechny popsané sluneční „prskance“ mohou při odpovídající orientaci směrem k Zemi velice silně rozbouřit jinak relativně klidné geomagnetické pole. Jistý podíl částic pak uvízne v jeho silokřivkách, které ústí v magnetických pólech: Protony, elektrony a alfa částice neboli jádra helia tak začnou ve vysoké atmosféře bouřlivě interagovat s molekulami a atomy vzduchu. A právě během uvedených srážek se uvolňuje energie, kterou následně pozorujeme na nebi jako úchvatné světelné divadlo.

Bezpečná nádhera

Musíme za polárními zářemi až za polární kruh? Nikoliv nezbytně. Zejména v době vysoké sluneční aktivity – tedy maxima 11letého cyklu naší hvězdy, přičemž to nejbližší nastane okolo roku 2023 – ovlivňují geomagnetické pole dost silné šokové vlny slunečního větru i výrony koronální hmoty. Oblast viditelnosti auror se tak může přesunout až do středních zeměpisných šířek, a vzácně dokonce do nízkých. 

Moderní člověk ovšem nemá tyto mimořádné události právě v oblibě. Polární záře totiž provázejí silné geomagnetické bouře, které dokážou indukovat ohromné proudy ve vedeních vysokého napětí, znemožnit rádiovou komunikaci a zničit mnoho družic na oběžné dráze. Naštěstí se však jedná o vzácné případy. 

Intenzitu geomagnetických bouří popisují vědci stupnicí G1–G5, přičemž už G3 představuje možnost vidět polární záře z našich zeměpisných šířek, a přitom ještě neočekávat katastrofické následky magnetické bouře. Světelné úkazy na obloze však bohužel nelze předpovídat dlouho dopředu, nanejvýš desítky hodin až několik dní s ohledem na aktuální sluneční aktivitu. Pokud tedy o polární záři nechcete přijít, musíte stále sledovat informace o Slunci – například na populárně-naučném webu Spaceweather.com. 

Přehled otravných látek se zneschopňujícím účinkem zahajují dráždivé substance, které se dále dělí na lakrimátory s okamžitým nástupem příznaků a sternity, u nichž se symptomy objeví až po několika minutách od zasažení. Do této skupiny patří třeba různé látky souhrnně označované jako slzné plyny včetně kapsaicinu. Vnikají do těla všemi branami a lékaři dodávají, že subjektivní příznaky převažují nad objektivními a lokální nad celkovými.

Slzy a kašel

Co se týče lokálních příznaků, zasažený voják pociťuje pálení a zarudnutí očí, které začnou silně slzet. Kůže svědí a pálí, pak nastupuje prudká bolest a puchýře. Podráždění dýchacího systému vyvolá kašlání i kýchání a otok plic, dostaví se také nevolnost, průjem a zvracení doprovázené závratěmi. K celkovým symptomům se počítají bolesti hlavy, pocit strachu, deprese, apatie nebo všeobecná slabost. Po evakuaci vypláchne lékař postiženému oči, ústa a nos roztokem bikarbonátu sodného, borovou vodou či fyziologickým roztokem. Na dekontaminaci pokožky a její omytí vodou s mýdlem navazuje potření zmíněným bikarbonátem, roztokem mentolového lihu nebo alkoholovým roztokem čpavku.

Podávané medikamenty zastupují antibiotika, sedativa, kortikoidy i léky působící proti alergiím a podporující tvorbu moči. Z celkového pohledu se jedná o méně nebezpečné bojové látky, kdy v průměru bývá 85 % otrav lehkých, 10 % středních a jen 5 % těžkých. Pro lehce a středně postižené vojáky postačí krátkodobá (1–2 dny) terapie v rámci první pomoci v týlu, těžce zasažení potřebují specializovanou lékařskou péči trvající 2 až 3 týdny. Dodejme však, že vysoké koncentrace lakrimátoru mohou vyvolat astmatický záchvat a následnou smrt. 

Halucinogeny v akci

Teoreticky se dají k paralýze nepřítele využít takzvané fyzicky zneschopňující látky v čele s tremorogeny. Vyvolávají stav podobný Parkinsonově nemoci, tedy třes hlavy a končetin nebo nekontrolovatelné svalové záškuby. Zabránit vojákovi v činnosti mohou ovšem i psychické dopady otravy. Psychicky zneschopňující látky způsobují biochemické změny v centrálním nervovém systému, jejichž výsledkem bývají poruchy paměti, vnímání a myšlení, změny stavu vědomí a emoční komplikace.

Zasažený může mít halucinace, zaomenout svůj úkol nebo dostat panický záchvat strachu. Změny jsou nicméně vratné a nedochází k poškození orgánů. Generálové pro psychicky zneschopňující látky stanovili řadu kritérií. Aby substancí šlo naplnit munici, musí se jednat o chemicky stabilní sloučeninu. Účinek by měl jít potlačit jednoduchou léčbou, chování zasažených vojáků musí být předvídatelné (aby nedošlo kupříkladu ke zvýšení pravděpodobnosti použití zbraní hromadného ničení zmateným důstojníkem). V neposlední řadě nesmí mít substance potenciál vyvolat katastrofální sekundární následky pro civilisty.

Slabost a schizofrenie

Ve vojenství se takové látky dříve užívaly ke zvýšení bojeschopnosti a odolnosti vlastních mužů vůči válečným útrapám, dnes slouží k dočasnému vyřazení živé síly nepřítele z racionální činnosti. Jednotka podlehne panice, velitel sektoru ztratí rozhodovací schopnost a podobně. V praxi se aplikují pomocí leteckého postřiku nebo zamořením zdrojů vody a potravy. Díky nízké toxicitě způsobují minimum trvalých poškození, jejich efekt trvá nejčastěji minuty až hodiny, výjimečně několik dnů.

Mezi nejznámější zástupce patří deriváty kyseliny D-lysergové (látky podobné serotoninu) nebo fenylethylaminy (deriváty adrenalinu). Jako konkrétní příklad lze uvést LSD-25, alkaloid obsažený v houbě paličkovici nachové. Po aplikaci se do 30 až 60 minut dostaví emoční labilita, halucinace a schizofrenní stavy. Postižený obtížně koordinuje pohyby, poklesne jeho svalová síla a dojde ke změně krevního tlaku i tepové frekvence. Preventivně se lze těmto účinkům vyhnout podáním látky BOL-148, jež má analogickou strukturu jako LSD, ale nevyvolává halucinace. Zasaženým osobám lékaři aplikují antipsychotika.

Svou poctivost a neúplatnost dávali templáři okázale najevo, a pokud byla potřísněna, rázně se očistili. Když například tři hrabiví mniši zabili v Antiochii křesťanské kupce, aby se obohatili, nechal je velmistr hnát ulicemi Akkry, Tripolisu a Týru, zatímco je švihaly biče v rukou bratrů. Na konci dlouhé a bolestivé cesty pak čekalo popraviště. 

Předchozí část: Za poklady templářů: Kam zmizelo ohromné bohatství po zničení mocného řádu?

Pověst zručných účetních zajistila templářům práci po celé Evropě, kde se nechali najímat jako nezávislí auditoři, pokud snad šlechtic pojal podezření, že se jeho úředníkům peníze někam ztrácejí. Kupříkladu v Irsku byli dokonce pověřováni výběrem daní ve vzdálených a těžce přístupných lokalitách, což jim ovšem mezi běžnými lidmi na popularitě příliš nepřidávalo. 

Ačkoliv byli jednotliví rytíři chudí, bohatství i moc řádu jako celku ohromně narůstaly. Coby církevní instituce zůstávali templáři zcela mimo dosah světské moci a svou imunitu se nebáli využívat. Žádný král jim nemohl nic přikázat, mohl jen slušně požádat. Přestože se dochovaly zprávy, že například angličtí vladaři dokázali několikrát zkonfiskovat pokladnici v londýnském templu, obvykle řád svěřené bohatství bezezbytku ubránil i proti nejmocnějším mužům. 

Spolu s obdobně vlivnými špitálníky se templáři stali v Jeruzalémě hlavními hráči, jenže osud provázaný se Svatou zemí jim nakonec zlomil vaz. Na sklonku 12. století totiž muslimští panovníci konečně pochopili, že „Frankové“ neokupují Palestinu dočasně, ale zůstávají natrvalo. Znesvářené frakce na čas sjednotil výjimečný kurdský vojevůdce Saladin a navzdory hrdinné obraně vyrval Jeruzalém v roce 1187 křižákům z rukou. Zachoval se však velmi šlechetně, propustil tisíce zajatců, ponechal křesťanská svatá místa nedotčená a dovolil poutníkům je nadále navštěvovat. Přesto znamenala ztráta města pro křesťany ohromný šok. 

Království se hroutí

Šlo však jen o počátek pádu křesťanských království ve Svaté zemi. Muslimský tlak neustával, a přestože Frankové nakrátko získali Jeruzalém zpět, templáři přesídlili do bezpečnějšího přístavu Akkra a spolu se špitálníky a řádem německých rytířů tam vystavěli mocnou pevnost. Když ovšem mamlúkové v roce 1291 město oblehli, bylo jasné, že ani fanatičtí rytíři nezvládnou neodvratný konec snu zastavit. 

Akkra tedy po krvavém dobývání padla a pouze zbožní rytíři ještě několik dní udrželi svou pevnost. Nakonec jich pár proklouzlo a s nimi zmizela i část pokladu, střeženého v templářské věži. Jak? Pevnost dnes již neexistuje, a únik tak dlouho zůstával záhadou, kterou nebylo možné rekonstruovat. Teprve v roce 1994 narazil místní instalatér na vchod do podzemí, z nějž se vyklubal rozlehlý tunel: Vedl přímo ze srdce věže až do přístavu, kam se nejspíš v noci prosmýkla loď. Kde ovšem skončil samotný poklad, dodnes nevíme – snad na Kypru, kam se přesunula hlavní základna řádu. 

Pád Akkry rozmetal většinu vojenské moci řádu a s ní i důvody pro jeho existenci. Chuť vyrážet na další křížové výpravy v Evropě silně opadla a šance, že by se křesťané do Svaté země vrátili coby vládci, se rozplynula. Z osmičlenné skupinky chudých rytířů se za dvě stě let stala ohromná organizace, ovládající na starém kontinentu asi tisíc komend a přidružených statků. Pokorní obránci víry přerostli v arogantní „prodavače v chrámu“, které Ježíš v evangeliích s takovým gustem ze svatostánku vyhání. Jejich služby sice utvořily páteř evropského finančního systému, ale ohromné dluhy, jež u nich měli mnozí králové, jim nadělaly nepřátele. 

Chystá se hranice

Nejmocnějším z dlužníků byl francouzský král Filip IV. Tvrdý a nekompromisní muž se neštítil jakéhokoliv nástroje, který se ukázal být užitečným. Když si vypůjčil ohromné sumy od finančníků z řad Židů, neváhal místo splacení dluhu vyhnat celý jejich národ ze země. Šlo o předehru toho, co čekalo templáře. 

Filip měl postaršího papeže Klementa dokonale pod palcem – Svatý otec byl také Francouz a do úřadu mu pomohla právě podpora krále. A protože se v Itálii necítil bezpečně, přesunul papežské sídlo do Avignonu, kam je to z Paříže blíž. Panovník tak vycítil šanci, jak se z tíživých dluhů vyvléct: Coby záminka mu posloužila stížnost templáře vyhoštěného z řádu, že jeho bývalí bratři uctívají při tajemných ceremoniích podivnou sochu Bafometa, páchají sodomie a šlapou po kříži. 

Církevní autority označily uvedené svědectví obratem za nesmysl, jenže Filip už svou šanci nepustil. V říjnu 1307 nechal pozatýkat všechny bratry na území Francie a výhružkami donutil papeže svolat inkviziční soud. Mnozí templáři se při těžkém mučení k domnělým zločinům přiznali, ale jakmile za katy s jejich nástroji zapadly dveře, vše odvolali. Soud je označil za nevinné a zmíněný výsledek uznaly všechny evropské země kromě Francie. Jenže Filip na podobné „technikálie“ nedbal. Pod pohrůžkou fyzické likvidace přinutil Svatého otce řád rozpustit a zajaté templáře v čele s velmistrem Jakubem z Molay nechal upálit. 

Veškerý majetek řádu přešel do vlastnictví špitálníků a většina bratrů také jen převlékla bílý hábit za červený. Kam se však podělo jejich bájné jmění? V jedné z inkvizičních výpovědí se lze dočíst, že se prý druhý muž v hierarchii řádu Gerard de Villiers o chystané vlně zatýkání dozvěděl. V noci předtím proto naložil poklady pařížského templu na hřbety padesáti koní a proklouzl s nimi do přístavu La Rochelle, odkud pak zmizel i s osmnácti loděmi neznámo kam. 

Hody pro záhadology

Lidová představivost se samozřejmě hemží obrazy naplněných pokladnic, které templáři ukryli. Pravda však zní, že cennosti a zlato tvořily jen zlomek řádového majetku a zabavili je světští vládci, na jejichž území se dané komendy nacházely. Skutečným měřítkem bohatství byla ve středověku půda, kterou templáři drželi v ohromném množství. Nicméně prostý přepis vlastnických práv v zemských deskách podráždí fantazii jen velmi málo. Záhadologové tak neustále přicházejí s novými teoriemi, kam se mohly templářské poklady ztratit. 

Jako stébla se chytili i senzačního odhalení, jež loni proběhlo především britskými bulvárními médii. Soukromý sběratel Hamilton White spojil síly s milionářem Carlem Cooksonem a tvrdí, že během poslední dekády dokázal vypátrat a shromáždit templářský poklad, který by na dnešním trhu se starožitnostmi vynesl v přepočtu až tři miliardy korun. Obsáhlá sbírka se měla znovu dostat na světlo v roce 1960 při vykopávkách v portugalském sídle řádu, ovšem tehdejší nálezci ji prý po částech rozprodali. 

TIP: Bájný poklad templářů: Ukryli ho rytíři skutečně na hradě Veveří?

White a Cookson o svém snažení dokonce natočili televizní sérii, v níž vystupují jako „Indiana Jonesové“ reálného světa. Ze zveřejněných snímků je však zjevné, že sběratel neshromáždil kupy mincí a drahých kamenů, ale zcela běžné kousky – poháry, meče a helmy. Aby se ovšem novinka dobře prodávala, označil pohár za legendární svatý grál a meč za osobní zbraň posledního velmistra. Je tedy pravděpodobné, že cennější templářské „poklady“ už se nikdy najít nepodaří.