Koncem 18. století spatřil přírodovědec Carl Linné na tržišti v Kapském Městě vodní melouny, v Evropě do té doby poměrně málo známé. Plody jej zaujaly a na základě pozorování je zařadil do rodu Citrullus neboli lubenice. Následující generace botaniků pak neměly důvod o jeho úsudku pochybovat. 

Že se věhlasný Švéd mýlil, odhalilo až nedávné sekvenování DNA rodu Citrullus, které provedl tým evoluční bioložky Susanne Rennerové z Washington University v St. Louis. Ukázalo se, že vodní meloun dělí zřejmě od ostatních příslušníků zmíněné skupiny daleko větší genetická propast. Podle nových závěrů se osvěžující plodina nejspíš vyvinula z melounu rodu Kordofan, pocházejícího z někdejší Núbie v oblasti dnešního Súdánu. 

Červená mutace

Myšlenka jihoafrického původu melounů tak dostala povážlivé trhliny. Tomu, že spatřily světlo světa v severnějších oblastech, napovídá i několik podobných plodů na vyobrazeních starých přibližně 4 300 let, jež archeologové objevili v egyptské Sakkáře. Na první pohled se přitom oba druhy poměrně liší: Oválný kordofan dorůstá průměru jen 15 centimetrů a nemá červenou dužinu, ale bílou. 

TIP: Geneticky modifikované růžové ananasy míří na prodejní pulty

Vědci mezi oběma plody skutečně nalezli celkem 15 824 rozdílů v genetické informaci, nicméně všechny pravděpodobně vznikly teprve při cíleném šlechtění. Původní kordofany například postrádají gen pro charakteristické červené zbarvení dužiny, jež se tak zrodila zřejmě jako náhodná mutace. A naopak disponují genem sladké chuti, který se pěstitelům podařilo zachovat. 

Polní maršál Bernard Montgomery velel koncem léta 1944 britské 21. skupině armád. V té době se jednalo o nejrespektovanějšího velitele Jeho Veličenstva s velkými zkušenostmi z předchozích bojů v severní Africe, Sicílii, Itálii i Normandii. Spojenci již počátkem září 1944 ovládali většinu Francie, ale jejich velení mělo rozdílné představy o dalším vedení bojových operací. Montgomery poukazoval na rostoucí zásobovací obtíže a tvrdil, že je třeba se soustředit na vybraný úsek fronty a zde provést rozhodující úder. Cílem mělo být zajištění předmostí na Rýně a následné rychlé proniknutí do oblasti Porúří, což by podle něj vedlo k brzkému zhroucení Německa.

Obsaďte mosty! 

Ambiciózní plán počítal s tím, že v první fázi operace nazvané Market obsadí 82. a 101. americká společně s 1. britskou výsadkovou divizí několik mostů přes řeky Mázu a Rýn, které poté zajistí do příjezdu pozemních jednotek. Nejobtížnější úkol připadl právě Britům pod velením generálmajora Roye Urquharta, jelikož měli být v součinnosti s polskou 1. samostatnou parašutistickou brigádou vysazeni 120 km za frontovou linií u nizozemského Arnhemu. Tam měli překvapivým úderem obsadit velký silniční most přes Dolní Rýn.

Mezitím by začala druhá fáze operace nazvaná Garden, během níž měly jednotky 2. britské armády pod velením generálporučíka Milese Dempseye vyrazit co nejrychleji na sever vstříc výsadkářům. Cestu měl razit XXX. sbor generálporučíka Briana Horrockse. Plán počítal s tím, že britští a polští výsadkáři budou muset držet most u Arnhemu nanejvýš tři dny (optimisté mluvili o 48 hodinách), než k nim pozemní síly dorazí. Pokud by zůstal most neporušený, mohly by pak přes něj spojenecké jednotky projít a následně stočit osu postupu na východ směrem k nepříliš vzdáleným německým hranicím. Plánovači však byli až příliš optimističtí, když se domnívali, že Němci jsou již v koncích a jejich obrana bude slabá. Představa celé operace jako idylického nedělního výletu ale vzala rychle za své. 

Počáteční úspěchy 

V neděli 17. září 1944 spojenecké letectvo zahájilo nálety na německou protileteckou obranu. Tu se podařilo celkem bez obtíží eliminovat, takže se letouny s parašutisty nesetkaly s větším odporem a ztráty jednotek během seskoků byly nízké. Mužstvo tří výsadkových divizí a jeho vybavení musel přepravit úctyhodný počet 1 545 transportních letadel a 478 kluzáků.

Zprvu se zdálo, že operace skutečně proběhne podle plánu. Na jihu muži z americké 101. výsadkové divize přistáli ve městě Eindhoven a jeho okolí, kde obsadili celkem osm neporušených silničních a železničních mostů přes zdejší vodní kanály. Narazili přitom jen na slabý odpor. Výsadkáři z 82. výsadkové divize seskočili severněji u Nijmegenu a zajistili celkem tři neporušené mosty. Jeden z nich křižoval řeku Mázu, další dva vedly přes kanál Máza–Waal. Hlavní dálniční most u Nijmegenu však dobýt nedokázali a parašutisté se posléze dostali do prudkých bojů. Ještě horší situace nastala u Arnhemu. 

Proti elitním esesákům

Zóny seskoků britských výsadkářů z 1. divize byly zhruba osm kilometrů od cíle, protože blíže k mostu se nenacházelo dostatečně velké otevřené prostranství, kde by tisíce parašutistů mohly přistát. Britové navíc věděli, že okolo města jsou rozmístěny silné baterie protiletadlového dělostřelectva.

Spojenecké velení ale netušilo, že velitel německých sil na západě polní maršál Walter Model nařídil pár dní před spuštěním operace Market Garden II. tankovému sboru SS, aby se stáhl z fronty. Formaci velel SS-Obergruppenführer Wilhelm Bittrich a tvořily ji dvě elitní divize SS – 9. tanková „Hohenstaufen“ a 10. tanková „Frundsberg“. Po prožitých dvouměsíčních bojích potřebovali Bittrichovi muži odpočinek a toho se jim mělo dostat víc jak sto kilometrů za frontou. Ke smůle Britů právě v okolí Arnhemu.

Mise Apollo 14 se vyznačovala hned dvěma neobvyklými epizodami. První se odehrála v režii pilota lunárního modulu Edgara Mitchella, který příliš nezapadal do škatulky astronauta s ostře řezanými rysy a robotickým pojetím práce. Uznávali ho však pro výjimečný přehled o systémech a počítači lunárního modulu, a dokonce i šéf letových operací posádek Deke Slayton jej v oddíle astronautů považoval za „jednoho z těch chytřejších“. Ovšem Eda zajímaly rovněž věci mezi nebem a zemí. A když ho pak jmenovali do posádky Apolla 14, rozhodl se vyzkoušet, zda se dá uskutečnit telepatický přenos myšlenek přímo z vesmíru.

Setkání mimo prostor…

Celou záležitost zorganizoval potají. Vybral si čtyři přátele a dohodl s nimi způsob provedení experimentu. Hodlal použít Zenerovy karty – balíček 25 listů s pěti jednoduchými symboly. Běžně při pokusu vybere jeden experimentátor z balíčku náhodnou kartu a druhý by měl uhodnout její symbol. 

Ed však postup upravil: Vytvořil tabulky s 25 políčky, přičemž každé obsahovalo náhodně zvolené číslo od jedné do pěti. Mitchell chtěl vždy ke každému z pěti čísel náhodně přiřadit jeden obrázek Zenerových karet. Pak se měl postupně soustředit na jednotlivá políčka a u každého si vytvořit mentální obraz odpovídající kartě. Na jedno políčko si určil soustředění v délce 15 sekund, takže celá tabulka by zabrala zhruba šest minut. Ed plánoval šest seancí a jejich časy také s přáteli předem dohodl. Čtveřice mužů na Zemi pak měla zaznamenat svá pozorování. Jenže ne všechno se odvíjelo podle plánu.

… i mimo čas

Během mise nenašel Mitchell k provádění pokusu dostatek času a nepodařilo se mu ani dodržet dohodnuté termíny – mimo jiné vlivem čtyřicetiminutového odkladu startu, v důsledku čehož se během letu musely posunout palubní hodiny. Jeho přátelé na Zemi tak zaznamenali jednotlivé sekvence karet, ještě než je Ed zahájil. Navíc místo šesti seancí stihl jen čtyři.

Asi týden po návratu se experimentu s telepatií dopátrala média. Velitele Sheparda to nijak zvlášť nevzrušilo a poměrně vstřícný byl i šéfastronaut Slayton. Posléze se nechal slyšet, že to stálo za pokus, protože „k čertu, NASA nemůže znát úplně všechno“. Překvapivě našel Mitchell zastání také u konstruktéra Wernhera von Brauna.

Důkaz spojení

O výsledcích experimentu existují rozporné záznamy. Podle jistého zdroje dosáhla úspěšnost u jednoho ze čtyř přátel 51 %, další zdroj uváděl rezultát téměř dokonale korespondující s jinými pokusy tohoto druhu a sám Mitchell v jednom případě zmínil zajímavý výsledek v tom smyslu, že byla úspěšnost výrazně nižší, než by odpovídalo normálu. Podle něj daná absence správných pozorování telepatické spojení vlastně přímo dokazovala.

TIP: Kontroverzní projekt Stargate: Jasnovidci ve službách americké vlády

Ať už ovšem z experimentu plynuly jakékoliv závěry, příhoda dokládá, že ani v kosmonautice není nouze o jedince ochotné vstoupit na tenký led na hraně obecně přijímaného náhledu na svět – a někdy i za ni. Přinejmenším v dohledné budoucnosti však telepatie, pokud existuje, rozhodně nenahradí konvenční komunikační technologie na Zemi ani ve vesmíru. 

Osádky německých junkersů letících v září 1941 nad Krondštadtem pod sebou jasně viděly bitevní loď Marat a vedle ní kotvící křižník Kirov. Kapitán Luftwaffe Ernst-Siegfried Steen zahájil střemhlavý let a nadporučík Hans-Ulrich Rudel jej v těsném závěsu následoval. Před akcí bylo domluveno, že k přesnějšímu zaměření použijí brzdy střemhlavého letu, což zpočátku oba učinili. Náhle Rudel zjistil, že se mu Steen vzdaluje, neboť vypnul zpomalovací klapky ve snaze proletět palebnou clonou co nejrychleji. To samé tedy učinil i on.

Předchozí část: Zásah tunovou bombou: Potopení sovětské bitevní lodi Marat (1)

Jako na dlani

Další líčení útoku vychází z Rudelova popisu událostí po vypnutí brzdy: „S maximální rychlostí se řítím za ocasem letounu přede mnou, jsem mnohem rychlejší a již nemohu zastavit. Těsně před sebou vidím zděšenou tvář Steenova palubního střelce, který očekává, že každou chvíli odříznu svou vrtulí kormidla jejich letounu. Přecházím do ještě kolmějšího letu, jistě je to 90 stupňů. Maximální rychlost vylučuje možnost přibrzdit.

Jako blesk míjím Steena, je asi řízením osudu, že jsme do sebe nenarazili. Střed bitevní lodi mám přesně v zaměřovači, můj Ju 87 rovnoměrně padá a vůbec se netočí. Mám pocit, že minout cíl je nemožné. Marat vidím před sebou v celé jeho mohutnosti, po palubě běhají námořníci, přinášející další munici. Na řídicí páce tlačítkem uvolňuji bombu a poté páku ze všech sil přitahuju. Bude to ještě stačit k úniku?“

Loď vybuchuje!

Rudelovy vzpomínky pokračují: „Pochybuji, vždyť jsem střemhlav útočil bez použití brzdy a jsem na výšce ne více než 300 metrů. Kapitán Steen nám přitom před akcí řekl, že bomby o hmotnosti 1 000 kg se musí shazovat z více než kilometrové vzdálenosti, protože jejich střepiny působí až do úrovně 1 000 metrů a mohou zasáhnout naše vlastní stroje. Na to však nemyslím. Znovu a znovu tahám za řidící páku, bez citu, pouze silou. Přetížení je příliš velké, nic nevidím, mám mlhu před očima a krátký výpadek vědomí, což jindy neznám.“

„Mám pocit, že letoun nereaguje. Avšak pokud to ještě půjde, musím se pokusit o únik. Ještě nejsem zcela při sobě, když slyším hlas palubního střelce ‚Pane nadporučíku, loď vybuchuje‘. Pokouším se o pozvolnou zatáčku a dívám se ven. Marat mizí ve 400 metrů vysokém sloupu kouře. Zřejmě explodoval sklad munice. Letíme asi 3–4 metry nad hladinou kronštadského přístavu a stále jsem naživu.“

Celkový výsledek

Po Rudelově zásahu, který skutečně vyvolal výbuch v úložišti munice, se od 180 m dlouhé bitevní lodě Marat odtrhla celá příď. Plavidlo se rychle potopilo, což zabránilo šíření požáru a druhotným explozím. Při zásahu bombou zahynulo 326 členů posádky včetně velitele lodi kapitána 2. stupně P. Ivanova. Podařilo se zachránit asi 800 dalších námořníků, kteří přežili explozi, mnoho z nich však potřebovalo nemocniční péči.

Kronštadský přístav byl v místě zásahu natolik mělký, že část bitevní lodi po dosednutí na dno vyčnívala z vody a jedna dělová věž se mohla později účastnit obrany Leningradu. Plnohodnotnou bitevní lodí se již Marat nikdy nestal.

TIP: Souboj elitářů: Námořník Royal Navy vs. námořník Kriegsmarine

Kromě poškození této chlouby sovětského loďstva dokázaly nálety střemhlavých bombardérů na Kronštadt zničit nebo vyřadit ještě druhou bitevní loď, dva křižníky, čtyři torpédoborce a mnoho menších plavidel. Velení německé 18. armády, pokoušející se v té době o zteč Leningradu, hlásilo štábu skupiny armád Sever, že se po náletech „palba z nepřátelských lodních děl výrazně zmenšila a 38. armádní sbor mohl opět obnovit svůj postup“.

Nově objevená černá díra byla nalezena ve hvězdokupě NGC 1850, kterou tvoří několik tisíc hvězd a leží ve vzdálenosti zhruba 160 tisíc světelných let od nás v malé sousední galaxii – Velkém Magellanově oblaku. 

Černá díra ukrytá ve hvězdokupě

„Podobně jako Sherlock Holmes sledující skupinu zločinců na základě chyb, kterých se dopustili, i my prohlížíme každou jednotlivou hvězdu v této kupě s ‚lupou‘ v ruce a snažíme se najít důkazy přítomnosti černých děr, aniž bychom je přímo spatřili,“ říká vedoucí výzkumu Sara Saracino z britského astrofyzikálního ústavu. „Uvedené výsledky sice ‚usvědčují‘ pouze jednoho z hledaných ‚pachatelů‘, ale když odhalíte jednoho, jste na dobré cestě najít další, dokonce i v jiných hvězdokupách.“ 

Ukázalo se, že první ‚usvědčený podezřelý‘ je objekt asi 11× hmotnější než Slunce. Nezpochybnitelným důkazem se pro vědce stalo jeho gravitační působení na hvězdu o hmotnosti pěti Sluncí, která kolem něj obíhá.

Astronomové již v minulosti zaznamenali takto malé černé díry ‚hvězdné hmotnosti‘ i v cizích galaxiích. To však bylo na základě sledování rentgenového záření, které emituje hmota padající do černé díry, nebo prostřednictvím gravitačních vln vznikajících při vzájemné kolizi černých děr (nebo černé díry a neutronové hvězdy). 

Většina černých děr hvězdné hmotnosti však o sobě nedává vědět rentgenovým zářením ani gravitačními vlnami. „Naprostou většinu těchto objektů je možné odhalit pouze dynamicky,“ říká další člen vědeckého týmu Stefan Dreizler. „Když černá díra tvoří systém s obyčejnou hvězdou, vzájemně ovlivňují svůj oběžný pohyb a takové soustavy můžeme nalézt našimi sofistikovanými přístroji.“ 

Dynamická metoda, kterou použila Sara Saracino a její tým, by mohla astronomům umožnit nalezení mnohem většího počtu černých děr a pomoci tak rozkrýt řadu jejich tajemství. „Každá jednotlivá detekce, která se nám podaří, bude důležitá pro naše chápání hvězdokup a černých děr v nich,“ upozorňuje spoluautor studie Mark Gieles z Barcelonské univerzity.

Objev v NGC 1850 představuje první případ, kdy se podařilo černou díru najít v takto mladé hvězdokupě (která je stará pouze asi 100 milionů let, což je v astronomických měřítkách času jen okamžik). Použitím této dynamické metody při pozorování podobných kup by mohla být nalezena řada mladých černých děr, což dále umožní získat nové informace o jejich vývoji. Srovnáním s většími exempláři ve starších hvězdokupách by astronomové rádi zjistili, jakým způsobem tyto objekty ‚rostou‘ prostřednictvím pohlcování hvězd nebo vzájemným spojováním. Zkoumání demografie černých děr ve hvězdokupách také dále zlepší naše chápání původu zdrojů gravitačních vln.

Že fyzická aktivita ovlivňuje naše duševní zdraví, víme už dlouho. Vědci například zjistili, že existuje úzká spojitost mezi cvičením a zmírňováním deprese. Nově se tým švédských odborníků rozhodl ověřit, zda má fyzická aktivita vliv i na úzkost. 

Pro svůj výzkum si vědci vybrali poměrně velký vzorek 286 pacientů s úzkostnou poruchou. Jejich studie je tak jednou z největších svého druhu. Dobrovolníky si badatelé rozdělili do dvou skupin – část z nich čekal 12 týdnů dlouhý, středně obtížný cvičební program, druhou část intenzivní plán. V obou případech šlo o tři tréninky o délce 60 minut týdně.

Cvičením k duševní pohodě

Tréninky vedli specialisté, kteří dohlíželi na to, aby se srdeční rytmus pacientů ve skupině se středně obtížným tréninkem dostal na 60% maximální zátěže a ve skupině s namáhavým tréninkem na 75% maximální zátěže. Srdeční rytmus účastníků přitom během cvičení hlídaly přístroje.

TIP: Australští vědci zjistili, proč cvičení zpomaluje růst nádorů

U většiny pacientů, kteří se účastnili tohoto experimentu, došlo ke zlepšení stavu a k potlačení jejich úzkostných stavů. Zároveň byl ale patrný rozdíl mezi zmíněnými skupinami – u pacientů s namáhavým tréninkem došlo k podstatně většímu zlepšení. Podle vedoucí výzkumu Malin Henrikssonové z univerzity v Göteborgu je zřejmé, že cvičení má na pacienty s úzkostnou poruchou příznivý vliv. Zároveň podle ní platí, že čím častěji a intenzivněji tito lidé cvičí, tím je jejich stav lepší. Zdá se tedy, že okřídlené „sportem ku zdraví“ zde platí beze zbytku.

Komba jižní (Galago moholi) je drobný primát z čeledi kombovitých (Galagonidae). Dorůstá délky 14–17 centimetrů a ocas přidává dalších 11 až 28 centimetrů. Samci jsou asi o 10 % těžší (mezi 160 a 255 gramy) než samice. Komby mají nesmírně velké oči, které jim pomáhají při hledání potravy během nočních výprav. Rovněž sluch mají pozoruhodný, jak naznačují obrovské uši, které jsou v poměru k velikosti těla největší mezi všemi primáty. Tato zvířata navíc dokážou s ušima nezávisle pohybovat, podobně jako kočky. 

Živí se hmyzem, především motýly, můrami a brouky, a také pryskyřicí ze stromů. Pryskyřice tvoří velkou část jejich potravy a nejdůležitější jsou pro ně z tohoto hlediska stromy akácie dlouhotrnné (Acacia karroo), akácie zkroucené (Acacia tortilis) a akácie arabské (Acacia nilotica). 

TIP: Nepatrný nártoun filipínský: Nejokatější stvoření světa

Komby žijí v malých rodinných skupinách. Vzhledem k tomu, že 70 % času, kdy jsou vzhůru, se pohybují relativně samostatně, dorozumívají se i na větší vzdálenosti hlasitým voláním. Pravděpodobnou součástí jejich pachové komunikace je zvyk umývat si končetiny vlastní močí. Toto chování bylo pozorováno zejména u dominantních samců. Není ale vyloučeno, že si komby jen vlhčí tlapky, aby se lépe udržely na větvích stromů.

Ruský rodinný park Kudykina Gora na okraji obce Kamenka (zhruba 100 kilometrů severně od Voroněže) je oblíbenou turistickou destinací. Za svůj věhlas vděčí park především jednomu exponátu – soše Zmeje Goryniše, realistickému a děsivě vyhlížejícímu ztvárnění bájného draka, známého z mnoha ruských a slovanských příběhů a legend. Impozantní socha, kterou ze železa a betonu vytvořil ukrajinský sochař Vladimir Kolesnikov, je vysoká zhruba 15 metrů, chrlí oheň a kouř a vydává divoký a hrůzu nahánějící řev.

Zmej Goryniš, nebo též Zmej (Zmaj nebo Zmij) představoval ve slovanském náboženství a mytologii dračího či hadího protivníka vládce Peruna. Někteří ruští jazykovědci jej ztotožňují s Velesem – patrně druhým nejvýznamnějším všeslovanským bohem.

TIP: Na slovanském Olympu: Kterým bohům se klaněli staří Čechové?

Nejpůsobivějším představením kudykinského draka je show, během které ze svých tří tlam chrlí oheň a kouř a vydává divoký řev. Spatřit rozzuřeného Zmeje se však nepoštěstí každému – zmíněná show je v rodinném parku Kudykina Gora k vidění vždy jen s končícím dnem a příchodem soumraku o víkendech a během státních svátků.

Benátské sklo se vyrábělo z křemičitého písku a popele ze solnomilných rostlin, který se dovážel z Levanty. Tato podstatná složka obsahovala sodu snižující tavný bod písku na zhruba 1 100 °C a příměs vápníku směs chemicky stabilizovala. Sklo založené na sodné receptuře bylo měkké, dobře tvárné a většinou téměř bezbarvé. Oblíbené modré zabarvení mu dodávaly oxidy mědi a železa, kdežto do hnědofialova ho barvil oxid manganu. 

Skleněný luxus

Do střední Evropy se benátské sklo dostávalo od počátku 13. století. Na Moravu a na území dnešního Slovenska putovalo uherskými rovinami obcházejícími Alpy. Nálezů z tehdejší doby není mnoho, dominují ty z bohatých královských měst Prahy či Brna.

Příznivá geopolitická situace a orientace posledních Přemyslovců na rakouská území a Uhry obchod s benátským zbožím posílila. Významnou roli hrálo také bohatství českého království plynoucí z těžby stříbrných rud a barevných kovů. Až devadesát procent benátských mincí bylo ve 13. století raženo ze stříbra z českých zemí! K dobrým prodejům za Alpy přispěla i postupující německá kolonizace spojená se vzestupem měst. Po nástupu Lucemburků počátkem 14. století se však těžiště zájmů posunulo na západ, což ovlivnilo i obchodní strategie kupců. Import z Benátek za Karla IV. a Václava IV. slábnul a v době husitských válek zcela ustal.

Benátské sklo se znovu objevuje až v době, kdy se Morava v osmdesátých letech 15. století dostala pod vládu Matyáše Korvína, který byl ctitelem italské renesance a benátského zboží zvláště. Tamější sklářský průmysl zažíval nový rozkvět související s objevem receptury na výrobu zcela bezbarvého skla (cristallo). Renesance přišla s novým tvarem – poháry, jejichž výzdobu tvořily barevné emaily a zlato. Písemné zprávy i hmotné nálezy dokládají velmi intenzivní dovoz především do Uher, z Moravy a rakouských zemí je známo zatím jen několik exemplářů a do Čech a německých zemí se toto sklo pravděpodobně nedováželo. Dobové malby z přelomu 15. a 16. století ukazují užívání benátských číšek také jako váziček pro květiny.

TIP: Vybroušené podnikání: Ludwig Moser dodával sklo i na císařský dvůr

Archeologové většinou nacházejí skleněné střepy, úplnější tvary jen výjimečně. Sklo bylo ve středověku drahé, a tak se i rozbité nádoby vykupovaly na trhu za slušnou cenu a jen málokdo je vyhodil do běžného odpadu. Nemalá část ceny skleněného zboží spočívala v dopravě, přičemž sebemenší poškození například jemné trubicové výlevky konvici zcela znehodnotilo, a kupci proto častěji sahaly k jednodušším tvarům.