Australská společnost AMSL Aero připravuje letové testy svého pozoruhodného elektrického letounu s kolmým startem a přistáním (eVTOL) Vertiia. Podle vývojářů je jejich design ve své kategorii jedním z nejhospodárnějších a nejvíce cenově dostupných. Letoun vlastně tvoří rám zhruba obdélníkového obrysu, na němž je umístěno osm rotorů s kabinou pro cestující.

Tvůrci letounu uvádějí, že by Vertiia měla zvládnout slušné výkony – na palubu se vejde až 5 osob anebo 500 kilogramů nákladu. Letoun by měl na jednu nádrž s vodíkem urazit až 1 000 kilometrů, přičemž jeho cestovní rychlost se má pohybovat okolo 300 kilometrů za hodinu.

Letoun s uzavřeným křídlem

Společnost AMSL Aero tvoří pouhých 15 zaměstnanců. Podařilo se jim sehnat impozantní rozpočet, s nímž postavili prototyp letounu Vertiia. Teď dávají dohromady další prostředky na letové testy a přípravu na výrobu, včetně pořízení potřebných povolení. Pokud vše půjde podle plánu, výroba by se mohla rozeběhnout v roce 2024.

TIP: Elektrická kombinace letounu a vrtulníku ROSA má létat téměř 300 km/h

Vertiia využívá koncepci letadla s uzavřeným křídlem. V tom případě je to takzvaný „box wing“, kdy jsou horní a dolní plochy spojeny vertikálními žebry. Zdroj energie pro letoun zajišťují vodíkové palivové články se záložní baterií. O letouny již projevilo zájem několik zákazníků. AMSL Aero mají rovněž kontrakty s australskou armádou, která by chtěla mít nákladní verzi a verzi pro leteckou záchrannou službu.

Svým rozsahem a uměleckým provedením představuje Kodex Manesse jeden z nejznámějších středověkých iluminovaných pergamenových rukopisů, a to především díky obrazovému doprovodu, jenž je využíván zejména jako zdroj ilustrací s rytířskou tematikou.

Počin rodiny Manesse

Rukopis získal svůj název až v 18. století, kdy jej švýcarský historik a literát Johann Jakob Bodmer (1698–1783) pojmenoval po patricijském rodu Manesse sídlícím ve 14. století v Curychu. Podle univerzitní knihovny v Heidelbergu, kde je rukopis od roku 1888 uložen, bývá též označován jako Velký heidelberský sborník.

Ve své době představoval pokus o vytvoření uceleného souboru středo-hornoněmecky psané rytířské lyriky. Jádro sborníku vznikalo okolo roku 1300 ve švýcarském Curychu ve spojitosti se sběratelským úsilím příslušníků patricijské rodiny Manesse, zejména pak Rüdigera staršího († 1304) a jeho syna Johannese. Do kodexu bylo nadále zapisováno přibližně do roku 1340 a svým obsahem představuje skutečně reprezentativní sbírku německého laického básnictví. 

Jako takový je Kodex Manesse předním pramenem pro poznání vrcholně středověkého minnesangu. Na 426 foliích (listech) obsahuje bezmála šest tisíc slok písňových textů. Sbírka se však neomezuje na jeden žánr, ale představuje druhově i formálně pestrou směsici textů 140 autorů, většinou milostné, ale též náboženské lyriky, lejchů a didaktických básní. Jsou do ní zařazena díla náležící do širokého chronologického rámce od poloviny 12. století do počátku století čtrnáctého. Písňové texty jsou v kodexu představeny bez notového zápisu.

Obrazy ze života

Již v době pořízení rukopis obsahoval 137 celostránkových vyobrazení. Tyto iluminace jsou díly čtyř autorů, mezi nimiž dominuje tvůrce 110 z nich. Dnes představují významný doklad hornorýnské gotické knižní malby. 

Iluminace zachycují jejich autory při rozličných aktivitách, které se úzce vážou k ideálu rytířského a dvorského života přelomu 13. a 14. století. Obrazy vycházejí z postavení autora nebo obsahu jeho básní. Přední místo ve sborníku zaujímají nositelé říšské koruny: trůnící císař Jindřich VI. třímající v pravé ruce nápisovou pásku následovaný synem krále Konráda IV. Konradinem, adeptem na římsko-německý trůn, zachyceným při lovu pomocí dravých ptáků.

Z pohledu českého čtenáře je bezesporu zajímavé, že čtvrté místo ve sborníku náleží českému a polskému králi Václavu II., jehož zpodobnění následuje po iluminaci představující literární postavu (nikoli samotného básníka) krále Tyra.

Václav je v kodexu vyobrazen jako trůnící panovník obklopený pěvci, hudebníky a básníky a je mu zde připsáno autorství tří milostných textů. Následují texty a obrazy vévodů, markrabat, šlechticů, ministeriálů (nižší šlechtici vykonávající dvorské a vojenské služby) a básníků měšťanského původu. Ti všichni, a mezi nimi i mniši, byli minnesängry.

Pronikání do českých zemí

Václavova záliba v milostné rytířské lyrice, již považuje současné historické bádání za prokázanou, odpovídá celkové kulturní situaci na dvoře posledních Přemyslovců, kde již od doby Václavova dědečka, Václava I. zaznamenáváme aktivitu německy tvořících představitelů minnesangu. Ten lze chápat jako jeden z průvodních projevů přijímání rytířské kultury v českých zemích, jež se v našich zeměpisných šířkách poprvé ohlašuje ve dvou veršovaných příbězích štýrského ministeriála Ulricha von Liechtenstein, jednoho z nejznámějších středoevropských minnesängrů a též jednoho z básníků, jehož dílo je obsaženo v Kodexu Manesse.

Ulrich se údajně dvakrát – poprvé roku 1227 a podruhé roku 1240 – vydal na rytířskou pouť Evropou. V obou případech na ní absolvoval rytířská klání v řadě zemí, mimo jiné i v Čechách. Jakkoli je dosud nezodpovězenou otázkou, kde k avizovaným turnajům na území přemyslovského regna došlo, samu výpověď potvrzující schopnost Čechů, respektive Moravanů, utkat se v první třetině 13. století v rámci rytířského klání se zkušeným turnajovým zápasníkem, je třeba brát vážně. 

O dvě desetiletí mladší zprávy v takzvané lávské sbírce (soubor dokumentů a formulářů sestavených za časů Katolda z Wehingu, hejtmana Přemysla Otakara II. v Lávě) napovídají, že přinejmenším v hraničních regionech na jihu českých zemí, kde se mnohdy usazovala rakouská šlechta a kde byly běžné přeshraniční sňatky, nebylo turnajové klání, jakož další projevy vrcholně středověkého rytířství, ničím neobvyklým.

Na přemyslovském dvoře

Pro rozvoj rytířské lyriky i epiky v českém prostředí, respektive přímo na panovnickém dvoře, sehráli zásadní roli minnesängři z říšských oblastí. Prvním jednoznačně doloženým básníkem na pražském dvoře byl Reinmar von Zwetter (kolem 1200 – kolem 1260), pozvaný do Čech někdy kolem roku 1236 ze sousedního babenberského dvora, u něhož, přes svůj původ na Rýně, působil. Tento básník a pěvec, jenž vytvořil během svého života na pražském dvoře více jak tři sta krátkých písní s politickou, moralistní a náboženskou tematikou, byl následníkem velkého německého básníka Waltera von der Vogelweide (kolem 1170 – kolem 1230). Díla obou obsahuje přirozeně i Velký heidelberský sborník. 

Je otázkou, nakolik našla jeho činnost na panovnickém dvoře Václava I. odezvu. Nevíme totiž, zda česká šlechta opravdu znala klasická díla žánru a zda Reinmarovi naslouchala i ona (některé jeho verše jako by svědčily o opaku – viz Bez dámy, i koníka). Oproti tomu lze předpokládat, že aktivitu německy mluvícího a píšícího minnesängra podporovala královna Kunhuta Štaufská. Ostatně vzor královen a jejich fraucimoru, přicházejícího z oblasti říše, nelze při šíření rytířství v českých zemích v žádném případě podcenit, podobně jako vliv některých manželek českých šlechticů pocházejících z rakouských, bavorských, míšeňských či slezských rodů. 

TIP: Praví muži ve zbrani: Co obnášelo stát se ve středověku rytířem?

V samém závěru vlády Václava I. působili v Čechách i další z německých minnesängrů, mistr Sigeher a Friedrich von Sonnenburg (činný ve třetí čtvrtině 13. století), kteří zde působili i za vlády Přemysla Otakara II., jehož činy zachytili ve svých básních. Ani tito dva jmenovaní neunikli pozornosti kompilátora tvořícího Kodex Manesse. Již počátkem sedmdesátých let 13. století se na pražském dvoře objevuje též básník Ulrich von Etzenbach (kolem 1250 – po 1300), tvůrce dvou významných rytířských eposů o Alexandru Makedonském a Wilhelmovi von Wenden, jenž v přemyslovském prostředí setrval i za panování Václava II., jehož vyobrazení v kodexu tak celkově zapadá do kulturního klimatu doby.

Japonsko leží v „horké“ vulkanické zóně, takže o události spojené se seismickou aktivitou zde rozhodně není nouze. Potvrdila to i nedávná aktivita podmořského vulkánu Fukutoku-Okanoba. Seismické otřesy, které se zde odehrávají již od srpna, pozvedly mořské dno. Změny se mimo jiné projevily i na březích ostrova Iwodžima, asi 1 200 kilometrů jižně od Tokia.

Přízraky dávných bojů

V důsledku pozvednutého mořského dna se zde vynořují mnoho let pohřbené artefakty. Helikoptéra japonské zpravodajské agentury All Nippon News (ANN) vyfotografovala celkem 24 lodních vraků, které se objevily u západního pobřeží Iwodžimy. Jde o japonská transportní plavidla, která klesla na dno před 76 lety.

Během 2. světové války se v roce 1945 na Iwodžimě odehrála slavná bitva mezi americkými mariňáky a japonskými obránci. Navzdory zdrcující převaze Spojenců to bylo dlouhé a až nečekaně krvavé střetnutí, v němž obě strany utrpěly značné ztráty. Od 16. února do 26. března zde padlo 7 tisíc Američanů a 20 tisíc Japonců. 

Transportní lodě duchů byly během bojů zajaty americkým námořnictvem a po ukončení bitvy byly záměrně potopeny. Iwodžima v té době neměla přístav, japonské lodě proto byly umístěny paralelně s pobřežím, aby vytvořily bariéru proti vlnám a chránily americké lodě i jednotky, které operovaly v oblasti Iwodžimy. Teď se vynořily jako přízraky a připomínka dávných bojů.

TIP: Australští odborníci objevili na dně Indického oceánu kus Tolkienova Mordoru

Kromě lodních vraků se z pod hladiny vynořil i nový ostrov ve tvaru půlměsíce. Podle Setsuya Nakady, ředitele japonského vládního Centra pro integrovaný výzkum sopek, lze ale očekávat, že ostrov vzniklý z pemzy a sopečného popela brzy v důsledku eroze zase zmizí pod hladinou.

František z Assisi – vlastním jménem Giovanni Battista Bernardone – se řadí mezi nejvýznamnější a také nejznámější svaté. Jeho nezdolná víra se opírala o asketický život, svým příkladem pomohl upevnit základní hodnoty křesťanské církve, která v 13. století procházela krizí, a jeho přičiněním se zrodil také žebravý řád františkánů. Dva roky po Františkově smrti jej papež Řehoř IX. v červenci 1228 svatořečil, načež byl položen základní kámen baziliky, která měla nést světcovo jméno. 

Svatostánek vyrůstal na západě městečka Assisi, na tzv. „pekelném“ kopci, jenž proslul coby popraviště. Se vznikem baziliky se však zmíněná přezdívka změnila na „rajský“. Monumentální stavbu se podařilo dokončit v roce 1253 a vysvětil ji papež Inocenc IV.

Skryté místo posledního odpočinku

Bazilika se člení na dva chrámy – Horní a Dolní, tedy Chiesa Superiore a Chiesa Inferiore. Komplex zahrnuje také klášter Sarco Convento a historicky významné je rovněž náměstí, které lemují kolonády vystavěné roku 1474. Skutečný věhlas si však bazilika vysloužila až v roce 1818, kdy se podařilo objevit tajnou hrobku s ostatky sv. Františka.

TIP: Křesťanské památky v Ravenně: Historie v mozaikách

Tělo zesnulého uložili v roce 1230 v místě hlavního oltáře a hrob zazdili. Teprve počátkem 19. století došlo na základě papežské iniciativy k „sondování“ skály a po 52 dnech vyústila usilovná práce v nález hrobky. O dva roky později vznikla pro ostatky svatého kaple v klasicistním stylu, architektonicky se však s oběma chrámy rozcházela. Proto byla v roce 1932 přestavěna do podoby, kterou si uchovala dodnes.

V  noci z 16. na 17. července 1918 vzbudil rodinu Romanovců a služebnictvo doktor Botkin. Bylo okolo půlnoci, v okolí panovalo ticho a tma. Botkin všechny požádal, ať vstanou a rychle se oblečou, neboť mají být převezeni na bezpečnější místo. Jekatěrinburgem v té době zmítaly nepokoje a zdálo se pochopitelné, že má rodina být přesunuta. Botkin však tentokrát nejednal z vlastní vůle – vše dostal přikázáno od Jakova Jurovského, čekisty, který měl na povel všechny krvavé události oné noci.

Přípravy na dlouhou noc

Jurovskij, čtyřicetiletý muž s pronikavým pohledem a výrazným vousem, přesné provedení celé akce naplánoval už několik dní dopředu. Rozkaz k vykonání popravy pak obdržel 16. července večer. Okamžitě svolal své muže do kanceláře a seznámil je s průběhem nadcházející noci. Každému čekistovi přidělil jeho oběť a vybavil jej pistolemi, určenými přímo pro tuto akci. Dva z mužů odmítli jeho rozkazy uposlechnout, neboť nebyli ochotni zabíjet ženy. Museli tedy být z celé akce vynecháni. Jurovskij chtěl vše provést co možná nejrychleji a s co nejmenším množstvím hluku. Vojáci měli proto rozkaz mířit na srdce obětí a Jurovskij byl připraven bránit jakýmkoliv pokusům o následné olupování těl.

I přes snahu o pečlivé plánování se velitel nevyhnul několika zaváháním, která hladký průběh akce zkomplikovala. Hlavní Jurovského chybou byl výběr zbraní. Revolvery značky Nagant, jimiž vyzbrojil své muže, využívaly starý typ střelného prachu, který po výstřelu zanechával značné množství kouře a činil tak zbraň nevhodnou pro střelbu v uzavřených prostorách. Někteří popravčí se navíc při čekání na své oběti stihli vedle večeře posílit i nemalým množstvím vodky, což přesnosti jejich výstřelů také nepomáhalo.

Než padl první výstřel

Během čtyřiceti minut od probuzení se rodina shromáždila a sestoupila do sklepní místnosti o velikosti přibližně šest krát pět metrů. Carevič Alexej byl kvůli své nemoci natolik zesláblý, že jej jeho otec musel nést. Všichni šli zcela klidně, bez náznaku pláče nebo strachu. Většinu svého zbylého majetku za sebou nechali nesbalenou a neuklizenou – Jurovskij jim Botkinovými ústy dal pokyn, aby si s sebou nebrali žádná zavazadla.

Sklepní pokoj, do něhož vojáci rodinu a služebnictvo zavedli, byl prázdný a zcela bez nábytku, ideální pro účely střelby. Vězni požádali o dvě židle, na které by se Alexej a Alexandra, trpící ischiasem, mohli posadit. Popravčí jim v jejich přání vyhověli, ovšem mimo doslech se pošklebovali, že dědic trůnu chce zemřít na židli. Jurovskij měl Romanovce informovat, že se budou fotit, a pod touto záminkou je seřadil vedle sebe podél zdi. Rodina vyhověla jeho pokynům, neboť byla po několika měsících v zajetí na takové zacházení již zvyklá. Namísto fotografa ale vešla do místnosti popravčí četa.

Jurovskij přistoupil k Mikulášovi II. a z listu papíru mu přečetl rozsudek: „Nikolaji Alexandroviči, vzhledem k tomu, že vaši příbuzní nadále pokračují v útoku na Sovětské Rusko, Výkonný výbor Uralu se rozhodl vás popravit.“ Při čtení již svíral v druhé ruce pistoli. Mikuláše tato informace překvapila, zjevně ji vůbec nečekal. Pohlédl na svou rodinu a Jurovského se zmateně dotázal: „Co? Co?“ Jurovskij své oznámení zopakoval a poté cara z bezprostřední blízkosti poprvé střelil. 

Poprava, či vražda?

Jurovského výstřel se brzy ztratil v ohlušujícím třeskotu palby. Popravčí k sobě stáli velmi blízko a na malém prostoru stříleli těsně vedle sebe, často jeden druhému přes rameno. Mnozí proto utrpěli popáleniny od střelného prachu nebo dočasně ohluchli, když jim některý z „kolegů“ vystřelil příliš blízko u hlavy. 

Mikuláš II. padl k zemi a už nevstal. Některé z žen se údajně pokusily pokřižovat, gesto však nejspíše ani nestihly dokončit. V místnosti nastal chaos, když se někteří z Romanovců pokoušeli uniknout – například Marie, ale tu brzy zastavila kulka, která se jí zavrtala do nohy. Sklep se zaplnil kouřem, který nutil ke kašli. Navíc zastínil výhled, takže situace se stala nepřehlednou. Zvenčí přiběhl jeden z Jurovského mužů se zprávou, že střelba musí ustat, neboť je příliš slyšet. Obyvatelé okolních domů později opravdu uvedli, že hluk ze sklepa slyšeli. Popravčí zjevně podcenili unikání lomozu sklepním oknem do nočního ticha. Jurovskému se chaotickou střelbu podařilo zastavit až po chvíli, hned nato rozkázal místnost vyvětrat a k dobití přeživších použít bajonety.

Když se kouř rozptýlil, spatřili překvapení popravčí, že mnozí z Romanovců jsou dosud téměř nezraněni – šlo o některá z děvčat, jejichž šaty ukrývaly všité diamanty, šperky a cennosti, které de facto vytvářely neprůstřelné vesty. Dívky tak první salvu ustály bez vážnějších zranění a nyní se krčily u zdi, kryly si hlavu rukama a zoufale sténaly. Popravčí nejprve nechápali, proč někteří z vězňů dosud žijí, neboť přítomnost vrstev diamantů odhalili až mnohem později. Jurovskij ve své s odstupem psané zprávě o průběhu celé akce tuto situaci komentoval prohlášením, že mladé princezny si za své prodloužené utrpení mohly samy.

Vraždění bajonety se ukázalo jako pomalý a neúčinný proces. Proto nakonec muselo stejně padnout ještě několik dalších výstřelů, většinou zblízka a do hlavy. Celá poprava trvala nekonečných dvacet minut – dvacet minut naplněných strachem, úzkostí a agonií umírajících. Odhadem bylo vypáleno okolo sedmdesáti kulek.

Když dozněla střelba

Místnost stále zaplňoval kouř a zápach. Někteří z vojáků se na své dílo dívali s hrůzou v očích, jiní s opileckým nepochopením. Pohled na scénu celého masakru byl skutečně žalostný, neboť to, co mělo být rychlou a bezbolestnou popravou, se protáhlo do dlouhých minut zpackané práce a utrpení. A nejvíce trpěly děti. Zatímco nahoře v obytných místnostech kokršpaněl mladého careviče jménem Joy nešťastně bloudil chodbami ve snaze najít svého pána, ve sklepích zavládlo ticho. Jurovskij se rozhodl neponechat nic náhodě. Obcházel celou místnost a kontroloval tep obětí, a i další muži chodili od těla k tělu a propichovali je bajonety. Podlaha byla kluzká od krve a tělních tekutin a každý si musel dávat velký pozor, kam našlapuje.

Když bylo vše skončeno, zavelel Jurovskij přinést nosítka a zbavit se těl. Jedno z děvčat se ještě při manipulaci s výkřikem pohnulo a zkoušelo si krýt rukama tvář. Ihned k ní přiskočil nejbližší voják, bodl ji bajonetem do hrudi, a když tupá čepel nezvládla proniknout do těla skrz vrstvu šperků a drahých kamenů zašitých do oblečení, střelil dívku do hlavy. Když se někteří z přítomných pokusili začít těla obírat, Jurovskij jejich postup jasně zastavil prohlášením: „Nikdo si nesmí od mrtvých cokoli přivlastnit, jinak bude zastřelen!“ V tuto chvíli se mu ještě celou situaci podařilo rychle a bez problémů dostat pod kontrolu.

Málo času do svítání

Mrtvoly byla naloženy do Fiatu již čekajícího před budovou. Cesta, kterou se vůz vydal, se zakrátko stala blátivou a nesjízdnou, jak jen mnohé ruské silnice uměly být, a těžce naložený automobil ji zdolával jen stěží. Jurovskij tou dobou zuřil, neboť už při popravě mu došlo, že jeho pobočník Ermakov je opilý, ve stresových okamžicích nereaguje dobře a celou situaci nezvládá. A tak i když Jurovskij neplánoval sám dozorovat pohřbívání těl, v nastalé situaci se rozhodl osobně velet i této části akce.

Po cestě se k vozu připojilo asi dvacet pět Ermakovových mužů na koních, všichni silně opilí. Měli s sebou vozy, na které pomohli přeložit některá z těl, aby tolik nezatěžovala kapacitu automobilu. Když však Ermakovovi muži zjistili, že carova rodina je již po smrti, ovládl je vztek. Doufali totiž, že budou moci být součástí davu, který cara sprovodí ze světa, a také se těšili na to, že si ještě užijí s urozenými dívkami, než je popraví. „Proč jste je nepřivezli živé,“ volali.

Jurovskému se situace začala vymykat z rukou. Když přikázal mužům, aby některá těla přesunuli, došlo pouze k tomu, že intoxikovaní násilníci začali ve spodním prádle careven hledat schované cennosti. Dva z nich se dokonce neštítili ani pátrat po špercích v tělních otvorech carevny Alexandry. Jurovskij situaci ovládl až poté, co vytáhl pistoli a namířil ji na přítomné. Muži, kteří osahávali carevniny genitálie, byli ihned odesláni pryč, stejně jako někteří další, přistižení při loupení cenností. Teprve pak mohla cesta pokračovat.

TIP: Vyvraždění carské rodiny: Proč museli Romanovci zemřít?

Procesí ve tmě opakovaně bloudilo, neboť muži na koních museli hledat sjízdnou cestu pro automobil. Nakonec ale Fiat definitivně uvízl mezi dvěma stromy a všechna těla musela být přeložena na vozy tažené koňmi. Když se konečně celé procesí dostalo na místo, kde měla být těla pohřbena, prosvítalo už mezi stromy denní světlo. 

Pštrosí mozek je menší než oko tohoto ptáka! Je to sice dáno nebývale velkýma očima pštrosů, ale na druhé straně jejich mozek velikostí nijak neomračuje. Pták s hmotností kolem 45 kilogramů má mozek těžký jen 25 gramů. Ostatní opeřenci na tom ovšem s mozky nejsou o mnoho lépe. Pokud bychom měřili inteligenci jen velikostí mozku, měli by ptáci patřit k největším hlupákům přírody. Ve skutečnosti je všechno jinak. Rovnice „malý mozek = hloupý tvor“ ale rozhodně neplatí. Opeřenci nás naopak udivují svými duševními výkony.

Geniální skladníci a „jazykovědci“

Američané používají slovo „coot“ jak pro označení lysek, tak i ve významu „hlupák“. Lysky americké (Fulica americana) přitom ale rozhodně hloupé nejsou. Ukázalo se, že si umějí velmi dobře spočítat vejce v hnízdě a díky tomu poznají, jestli se jim sousedi nepokusili podstrčit svá vejce v naději, že se o podvržené „kukačky“ postarají. Ostatně i česká nadávka: „Ty huso!“ je urážkou nejen pro osočenou osobu, ale i pro husu, jejíž divoký předek husa velká (Anser anser) patří k velmi chytrým opeřencům.

Straka obecná (Pica pica) pozná sama sebe v zrcadle, což je výkon, na jaký se nezmohou ani psi nebo kočky. Americká sojka chocholatá (Cyanocitta cristata) si zase zapamatuje nejen pozici stovek skrýší, do kterých si uložila zásoby potravy na zimu, ale také jejich obsah a dokonce i dobu, po kterou je potrava v úkrytu uskladněná. Rychle se kazící potravu vyzvedává dříve než trvanlivé zásoby. Mláďata pěvců, papoušků a kolibříků se učí zpěvu od rodičů a zvládají podobně náročný úkol jako děti, které se učí mluvit. Papoušci napodobují i lidskou řeč a naučí se stovky různých slov.

Mazaní výrobci nástrojů

Učiněnými Einsteiny ptačí říše jsou vrány novokaledonské (Corvus moneduloides), které si pro lov hmyzu ukrytého v nejrůznějších skrýších zhotovují nástroje z větviček. Ve „výrobním programu“ mají hned několik typů nástrojů, např. „háček“ nebo „párátko“, ale navíc si je upravují s ohledem na to, zda je raději drží na pravé nebo levé straně zobáku. Po použití navíc nástroje neodhazují, ale odkládají si je pro další použití. Skrýš pak celkem spolehlivě najdou.

Vrána novokaledonská zachycená při jednom z pokusů. Neomylně odhazuje bokem stejně vypadající polystyrenové bloky a používá těžší kvádříky, které vhazuje do vodou naplněného cylindru. Když se vodní hladina zvedne, dostane se vrána k vytoužené pochoutce.

V laboratorních podmínkách podávají vrány novokaledonské ještě neuvěřitelnější výkony. Pokud jejich oblíbená potrava plave v úzké, vysoké nádobě a vrány na ni zobákem nedosáhnou, nahází do nádoby kameny, aby se hladina zvedla a pamlsek se dostal blíž k okraji. Kusy polystyrénu nabízené společně s kameny ptáci ignorují, jakmile zjistí, že v nádobě plavou a hladinu nezdvihnou.

Především papoušci (Psittaciformes) a pěvci z čeledi krkavcovitých (Corvidae) se duševními výkony v řadě ohledů vyrovnají lidoopům (Hominidae). Jak to opeřenci všechno se svými miniaturními mozky zvládnou?

„Přecpané“ ptačí mozky

Vědci dlouho spekulovali o tom, že se ptáci překvapivě vysoké inteligence dopracovali jiným propojením mozkových center, než jakým jsou vybaveny mozky savců. Evoluční cesta savců a ptáků se rozdělila před 300 miliony roků, a tak měly mít obě skupiny obratlovců na rozdílné uspořádání mozku dost a dost času. Zevrubné studie mozku holubů však ukázaly, že ptáci a savci mají mozková centra propojená velmi podobně. V čem tedy tkví vysoká efektivnost práce ptačího mozku, který s malým objemem nervové tkáně zvládá i velmi náročné úkoly?

Záhadu rozluštil tým biologů pod vedením Pavla Němce z Přírodovědecké fakulty University Karlovy v Praze. Ve spolupráci s kolegy z Rakouska a Brazílie srovnávali čeští vědci velikost mozků různých druhů ptáků a savců a zároveň počítali neurony v mozcích těchto živočichů. Výsledky jejich výzkumu publikované v předním vědeckém časopise Proceedings of the National Academy of Sciences přinesly velké překvapení. Ptáci mají v porovnání se savci mozky přímo „nacpané“ neurony.

Například pěvec králíček obecný (Regulus regulus), který je jedním z nejmenších ptáků naší přírody, má mozek velký asi jako myš. V jeho mozku je však natěsnáno 164 milionů neuronů zatímco myš jich má jen 71 milionů. Špaček obecný (Sturnus vulgaris) se velikostí mozku vyrovná potkanovi, ale počtem bezmála půl milionu neuronů trumfne tohoto hlodavce více než dvakrát. Podobně se váhou podobají mozky lysky černé (Fulica atra) a sviště horského (Marmota marmota), ale mozek ptáka má neuronů rovněž více než dvojnásobek.

Králíček obecný (Regulus regulus) je asi devětkrát menší než myš. Přitom mají oba živočichové stejně velký mozek a králíček v něm disponuje 164 miliony neuronů. Myš jich má jen 71 milionů.

Afričtí primáti komby (Galagonidae) sice soupeří váhou mozku 10 gramů s australským papouškem kakadu žlutočečelatým (Cacatua galerita), ale v počtu neuronů s ním jasně prohrávají. Zatímco papouščí mozek skrývá více než dvě miliardy neuronů, v mozku komb se jich nachází slabá polovina.

Velmi lichotivá urážka

Počtem neuronů v předním mozku, kde se odehrává většina procesů důležitých pro inteligentní jednání, se ptáci vyrovnají nejinteligentnějším savcům – primátům. Kupříkladu sojka obecná (Garrulus glandarius) má přední mozek ve srovnání s jihoamerickými opicemi mirikinami (Aotidae) pouze čtvrtinový, ale počtem neuronů přesahujícím půl milionu se jim bohatě vyrovná.

Havran polní (Corvus frugilegus) počtem neuronů v předním mozku konkuruje velmi chytrým jihoamerickým opicím malpám (Cebinae), i když hmotností je jeho mozek čtvrtinový. Přední mozek papouška ary ararauna (Ara ararauna) má při velikosti jádra vlašského ořechu a při čtvrtinové hmotnosti ve srovnání s opicemi makaky (Macaca) o něco víc neuronů.

Ptáci vykazují i vysoký poměr hmotnosti mozku k celkové hmotnosti těla. Již zmíněný králíček obecný je asi devětkrát menší než myš, ale oba živočichové mají stejně velký mozek a pták v něm skrývá více než dvojnásobný počet neuronů.

TIP: Prastaré kořeny ptačího rodu: Jak ptáci přišli o zuby?

Co vedlo ptáky k tomu, aby si během evoluce tak výrazně mozky „zahustily“? Ptačí organismus je mnoha různými způsoby odlehčen, aby opeřenci nebojovali s nadměrnou hmotností při letu. Menší a tudíž i lehčí mozek jim přinášel významnou výhodu. Růst velkého počtu neuronů představoval sice v útlém věku zátěž, ale ti nejinteligentnější ptáci, jako jsou pěvci a papoušci, se o čerstvě vylíhlá mláďata pečují a krmí je. To dává ptáčatům pro náležitý rozvoj mozku dostatek času, živin i energie. Nahuštěné neurony přinášejí i jednu velkou výhodu pro práci mozku. Neurony dělí v ptačím mozku výrazně kratší vzdálenosti než neurony v mozku savců. Přenos vzruchů je proto mnohem rychlejší a to přispívá ke kvalitnější práci malého ptačího mozku. 

Označení „ptačí mozek“ sice chápeme jako urážku, ale ve skutečnosti by to měla být pro každého lichotka. Ptačí mozky patří k nejúžasnějším výtvorům přírody a umožňují svým majitelům podávat úchvatné duševní výkony.

Červenobílé tenisky značky Nike Air Ship, v nichž Michael Jordan nastupoval ve své nováčkovské sezoně v Chicago Bulls roku 1984, byly vydraženy v síni Sotheby’s za pohádkovou částku. Věhlasný sběratel Nick Fiorella za ně zaplatil 1 472 000 amerických dolarů (v přepočtu zhruba 32 milionů korun). 

TIP: Rekordní aukce: Kanadský sběratel zaplatil za raritní tenisky 10 milionů

Sportovní obutí bývalé superstar, jež ukončila kariéru v roce 2003, se rázem stalo nejdražším sběratelským kouskem svého druhu v historii. Prodej překonal cenu za další Jordanův pár, v němž odehrál v roce 1985 exhibiční zápas v Itálii. Za ty sběratel zaplatil „jen“ 615 tisíc dolarů (13 milionů korun). Zcela nejdražšími teniskami ale Jordanův vydražený pár není. Boty rapera Kanyeho Westa se při dubnové soukromé akci prodaly za 1,8 milionu dolarů.

Sledování hvězdného nebe v listopadu ohraničí pětice planet viditelných i bez dalekohledu. Tou první a nejjasnější se stane zářivá večernice Venuše, pozorovatelná již krátce po západu Slunce nízko nad jihozápadem v souhvězdí Střelce. Záhy ji však budou následovat i planetární giganti Jupiter a Saturn, kteří se zjeví v Kozorohovi vysoko nad jihem až jihozápadem. 

Planetární trpaslíci

Ranní obloha za svítání bude naopak vyhrazena planetárním trpaslíkům v podobě Merkuru a Marsu, ovšem jen v omezené míře. Zatímco menší z oběžnic zahlédneme pouze na počátku listopadu v blízkosti světlého východního horizontu v již nerozpoznatelném souhvězdí Panny, Marsu se dočkáme až ve druhé polovině měsíce nad jihovýchodem v souhvězdí Vah. 

U planet ještě chvíli zůstaňme, ale jelikož půjde o trpasličí oběžnici, vyžádá si její sledování alespoň malý dalekohled. V noci z 2. na 3. listopadu jej zkuste zacílit na Aldebaran, velmi nápadnou stálici první velikosti v souhvězdí Býka. Zhruba 9‘ od ní najdete trpasličí planetu Ceres, s jasností 7,5 mag, a do rána pak zmíněný rozestup klesne ještě o čtvrtinu. K planetce Ceres se však určitě zkuste vrátit i během následujících nocí: Uvidíte, jak doslova utíká od Aldebaranu pryč směrem na severozápad. 

Prvotní odraz

Pro pořádek musíme dodat, že se 19. listopadu dočkáme i částečného zatmění Měsíce. Proč pro pořádek? Protože bude z našeho území v podstatě nepozorovatelné. Začne totiž až v sedm hodin ráno, kdy se bude úplňkový kotouč nacházet těsně nad severozápadním obzorem. A jelikož za něj zapadne již o 15 minut později, „spatříme“ během oné čtvrthodinky pouze první fázi extrémně nevýrazného polostínového zatmění. 

Naopak na bezměsíčném tmavém nebi se můžete pokusit o galaktický trojskok, musíte se však pořádně odrazit: Hned na úvod je totiž potřeba překlenout asi 2,5 milionu světelných roků – přibližně tak daleko se nachází první meta, známá spirální galaxie M31 neboli NGC 224 v souhvězdí Andromedy. Zhruba s 3,4 mag představuje nejjasnější objekt svého druhu na pozemské obloze, takže se na ní můžete skvěle rozcvičit.

Stačí se vydat necelé 4° na sever od stálice čtvrté velikosti Ný Andromedae, kde pouhýma očima zahlédnete oválnou mlhavou skvrnu o úhlovém průměru asi 2°. Vezmete-li si na pomoc malý dalekohled, přidá se k jejímu jasnému jádru i okolní slabé halo a rozměry M31 narostou o čtvrtinu. Ostatně nejde o žádného drobečka: V jejím nitru sídlí přes bilion stálic!

S triedrem do Trojúhelníku

Udělejte nyní další skok: na obloze do sousedního souhvězdí Trojúhelníku, ve vesmíru pak tři miliony světelných roků daleko od Země. Druhou metu tvoří spirální galaxie M33 neboli NGC 598, ve srovnání s M31 je však výrazně menší – obsahuje pouze 40 miliard hvězd. A protože leží ještě o kus dál, je také se svými 6 mag mnohem méně nápadná. 

I za dokonalých podmínek a pod velmi tmavou oblohou zůstává M33 na hranici viditelnosti bez dalekohledu, proto bude lepší po ní zapátrat třeba s triedrem v ruce. Zkuste se vydat od hvězdy třetí velikosti Alfa Trianguli zhruba 4,5° na severozápad a ve vašem zorném poli spočine takřka kruhová mlhavá skvrna o úhlovém průměru 0,8°. Mimochodem, různý tvar obou galaxií v dalekohledu není dán jejich uspořádáním, nýbrž úhlem, pod jakým je sledujeme. Jak M31, tak M33 mají totiž podobu plochého disku s jasným galaktickým jádrem. Na první z nich ovšem hledíme zboku, takže se jeví silně eliptická, zatímco druhou sledujeme z nadhledu, a proto vypadá spíš kruhová.

Náročný vrchol

Třetí skok vás zavede na jih, do souhvězdí Ryb, bude však ze všech nejnáročnější. Na jeho konci totiž čeká jeden z nejobtížněji pozorovatelných objektů slavného Messierova katalogu: Spirální galaxie M74 či NGC 628 má jasnost jen 9,5 mag, a tu plošnou dokonce ještě o 4,5 mag menší! Abyste ji tedy zahlédli, připravte si dalekohled s objektivem o průměru alespoň 50 mm a použijte malé zvětšení, díky němuž se galaxie snáz oddělí od hvězdného pozadí. 

S pozorováním začněte u hvězdy čtvrté velikosti Éta Piscii a vydejte se od ní 1,5° na severovýchod. M74 bude vypadat jako nepatrné difuzní zjasnění v zorném poli, zkuste však trochu „zašilhat“ (viz Boční vidění), a promění se v okrouhlou mlhavou skvrnku o úhlovém průměru 8′. S rostoucím průměrem objektivu pak bude čím dál zřetelnější: Ten 10centimetrový přidá světlé bodové jádro, uložené poněkud mimo geometrický střed útvaru, a v dalekohledu s 20–25centimetrovým objektivem se objeví i dvojice spirálních ramen. 

Jak daleko jsme tedy nakonec doskočili? Asi do vzdálenosti 30 milionů světelných roků – což bohatě stačí, aby se z majestátní galaxie o průměru 100 tisíc světelných let a se 100 miliardami hvězd stal na pozemské obloze snadno přehlédnutelný mlhavý flíček…

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Štíra, 22. listopadu ve 3:34 SEČ vstupuje Slunce do znamení Střelce.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný na začátku listopadu ráno nízko na východem
• Venuše – viditelná večer nad jihozápadem
• Mars – viditelný ve druhé polovině listopadu ráno nízko nad jihovýchodem
• Jupiter – viditelný v první polovině noci
• Saturn – viditelný večer nad jihozápadem
• Uran – viditelný téměř po celou noc kromě rána
• Neptun – viditelný v první polovině noci

Zajímavé úkazy v listopadu 2021

• 2. listopadu – setkání trpasličí planety Ceres a Aldebaranu z Býka na noční obloze, nejmenší vzdálenost cca 0,12° ráno 3. 11.
• 3. listopadu – seskupení velmi úzkého měsíčního srpku, Merkuru a Spicy z Panny před rozedněním nízko nad jihovýchodem, na ploše o průměru cca 7°
• 5. listopadu – Uran v opozici se Sluncem
• 7. a 8. listopadu – setkání úzkého měsíčního srpku a Venuše na soumrakovém nebi nízko nad jihozápadem (7. 11. cca 8°, 8. 11. cca 6°), nad jihem pozorovatelné také planety Saturn a Jupiter
• 10. a 11. listopadu – seskupení Měsíce, Saturnu a Venuše na večerní obloze: 10. 11. Měsíc cca 5° od Saturnu, 11. 11. cca 5,5° od Jupitera
• 17. listopadu – v noci nastává maximum činnosti meteorického roje Leonid
• 19. listopadu – částečné zatmění Měsíce, z ČR v podstatě nepozorovatelné
• 20. listopadu – takřka úplňkový Měsíc poblíž Aldebaranu z Býka na nočním nebi
• 23. listopadu – Měsíc poblíž Polluxe z Blíženců na noční obloze 
• 27. listopadu – Měsíc poblíž Regula ze Lva na ranním nebi; trpasličí planeta Ceres v opozici se Sluncem

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Na sklonku období křídy a celých druhohor byl ostrov Jamese Rosse u pobřeží východní Antarktidy porostlý lesy plnými jehličnanů, kapradin, kvetoucích rostlin a samozřejmě také dinosaurů. Podle nedávných paleobotanických nálezů to ale rozhodně nebyl idylický ráj.

Tým odborníků, který vedla Flaviana Jorge de Lima z brazilské Federal University of Pernambuco v Recife, prozkoumal fosilní vrstvy na ostrově Jamese Rosse a narazil na množství zuhelnatělých zbytků rostlin. Nálezy jim prozradily, že přibližně před 75 miliony let v této oblasti zuřily četné lesní požáry.

Zuhelnatělé lesy 

Objevené uhlíky dávných lesních požárů nejsou velké, měří maximálně pár centimetrů. Badatelé přesto pomocí snímků rastrovacího elektronového mikroskopu zjistili, že jde o zuhelnatělé zbytky dřeva jehličnanů, zřejmě ze skupiny blahočetů (araukárií). Jde o první doklady o dávných lesních požárech, které známe z této části světa.

TIP: Před 50 miliony lety kralovali antarktickému nebi draví ptáci s šestimetrovým rozpětím křídel

Výzkum na ostrově Jamese Rosse se stává dalším potvrzením představy, že v tomto období křídy byly v Antarktidě požáry mnohem častější, než si vědci doposud mysleli. Hořelo ostatně po celém světě, ale doposud jsme o tom měli důkazy spíše ze severní polokoule. V té době se rozpadal superkontinent Gondwana a v Antarktidě probíhala intenzivní sopečná činnost. Ta mohla podle vědců podstatným způsobem přispět k častým lesním požárům.

S vypuknutím druhé světové války čítal Sbor královských ženistů kolem 60 000 příslušníků. V rámci britského expedičního sboru bylo do Francie posláno celkem 22 rot královských ženistů, kteří se tam věnovali zejména dílenským pracím, stejně jako obnově cest a železnic. Ve Francii ale působily také tři roty chemické a čtyři roty tunelářů a minérů, navíc i jedna rota průzkumná a dvě coby bojová záloha.

Předchozí část: Miny, mosty, výbušniny: Britský Corps of Royal Engineers (1)

Na všech frontách

Během operace Dynamo byla většina těchto sil dislokována u Bray-Dunes, odkud se větší část podařilo úspěšně evakuovat na lehkém křižníku Calcutta a minolovce Halcyon zpět do Británie. Poté sbor fungoval v rámci domácí fronty, kde vykonával podobné práce jako ve Francii.

Už v roce 1939 dostal také za úkol plnit pyrotechnickou službu. Vznikly tak speciální týmy, které zejména likvidovaly nevybuchlé bomby po náletech. I když měli v tomto ohledu ženisté jen minimální výcvik a prakticky nedisponovali potřebným vybavením, učili se rychle. Zatímco v červnu 1940 zlikvidovali jen 20 pum, v srpnu jich bylo již 300 a v září přes 3 000. Do července 1941 pak bezpečně odstranili dalších 24 000 německých bomb.

Ženisté ale působili také na frontě, kde prováděli čištění minových polí či výstavbu prefabrikovaných ocelých mostů (Bailey Bridge). Vzhledem k této roztříštěnosti úkolů na různých místech byly jednotlivé roty dány k dispozici vyšším útvarům či samostatným divizím, což vedlo k vyšší efektivitě takového bojového tělesa. Prakticky na každém úseku frontové linie tak bylo možné najít královského ženistu – od Británie po Maltu, od Barmy po severní Afriku, ať už s minohledačkou, kleštěmi nebo za rýsovacím prknem.

Umělé přístavy

Zřejmě největším „projektem“ královských ženistů se nicméně staly přípravy spojeneckého vylodění v Normandii. Benzinové potrubí Pluto stejně jako umělé přístavy Mulberry A a B dostaly nejvyšší prioritu a termín jejich dokončení tudíž ovlivňoval konečné datum invaze. Bez zapojení těchto zařízení, stejně jako betonových kesonů Phoenix, transportních ramp Whales a mnoha dalších prvků umělých přístavů, by invaze nejspíše do měsíce skončila, jak tomu bylo v Anziu v lednu téhož roku.

Mulberry A se nacházel v americkém sektoru pláže Omaha, Mullbery B v britském sektoru pláže Gold. První vozy se zásobami projely po umělém přístavu 14. června, ovšem čtyři dny nato se zhoršilo počasí a strhla se bouře, dle tehdejších pamětníků nejhorší za posledních 20 let. Ta zcela zničila americký Mullbery A, zatímco britský vážně poškodila. Zachráněné díly pak ženisté použili k opravě druhého jmenovaného přístavu a tím zvětšili jeho plochu na 5 km².

Ačkoli konstruktéři předpovídali životnost těchto speciálních konstrukcí jen na tři měsíce, vydržely osm měsíců, než se podařilo opravit mola zničených přístavů v Cherbourgu a Le Havre. Zbytky kesonů umělého přístavu Mulberry B, smontovaného, udržovaného a provozovaného královskými ženisty u Arromanches v Normandii, jsou k vidění dodnes.

Hobbartovy legrácky

Během plánování vylodění vznikl také problém efektivního průchodu z pláží do vnitrozemí. Z toho důvodu byl z vojenské penze znovu povolán všemi neoblíbený generálmajor královských ženistů Percy „Hobo“ Hobbart, který se v duchu tradice sboru nebránil žádné inovaci a improvizaci.

TIP: Zahnat Spojence zpátky do moře: Jak vypadala německá obranná opatření v Normandii

„Hobo“ vzal tanky typu Churchill a Sherman a začal s nimi dělal pokusy, při nichž tyto stroje upravil pro účely invaze a dalšího postupu do vnitrozemí. Tanky byly dodány 79. obrněnou divizí, kterou kvůli tomu velení přeorganizovalo na ženijní. Speciální obrněnce dostaly přezdívku „Hobbartovy legrácky“, u nezasvěcených vojáků mnohem jednodušeji „Funnies“ (šašci).