Globální oteplování či změny klimatu již pociťujeme na vlastní kůži. Řada zemí přijala závazky snížit emise skleníkových plynů a čelit tak problému s narůstající teplotou planety. Odborníci ale upozorňují, že současné klimatické závazky nebudou stačit na změnu k lepšímu. Pokud se klimatické závazky ekonomicky významných zemí podstatně nezvýší, nejlépe již na blížící se klimatické konferenci „COP26 United Nations Climate Change Conference“ v Glasgow, nárůst teploty bude dramatický.

Podle aktuálních odhadů by se globální teplota planety v takovém případě do konce tohoto století zvýšila asi o 2,7 °C, tedy o dost více, než předpovídaly starší odhady. To by mohlo mít katastrofální důsledky, včetně zvýšení hladiny oceánů, odumírání korálových útesů, intenzity a četnosti období sucha, záplav, vln veder a řady dalších meteorologických a klimatických jevů.

Emise je nutné omezit mnohem víc

K těmto závěrům dochází výroční zpráva „Emissions Gap Report 2021“ Programu OSN pro životní prostředí (UNEP). Podle této zprávy by současné klimatické závazky vedly ke snížení emisí uhlíku v roce 2030 pouze o 7,5 procenta. Pokud ale chceme omezit oteplení planety do konce století na 1,5 °C, což také není žádná sláva, budeme muset do roku 2030 omezit emise mnohem více. Podle expertů až o 55 procent.

TIP: Chmurná předpověď: V roce 2100 bude horko ohrožovat tři čtvrtiny světa

Když bychom si řekli, že na konci století nějak zvládneme oteplení planety o 2 °C, což samo o sobě bude mít mnohé nepříjemné důsledky, musíme do roku 2030 snížit emise o 30 procent. Ve světle dosavadního vývoje ale i tento „snazší“ klimatický cíl vypadá jako nepříliš reálný. Možná budeme muset využít technologie geoinženýrství jako například rozprašování aerosolů do atmosféry nebo posilování mraků nad oceány.

Podle ředitelky Programu OSN pro životní prostředí Inger Andersenové nepředstavují změny klimatu problém budoucnosti, ale dneška. Poslelství zainteresovaných vědců je tedy jasné –  čas se krátí a teplota stoupá.

Významnou součást informační války tvořila během 1. světové všudypřítomná propaganda líčící nepřítele v co nejčernějších barvách.

Německé plakáty například varovaly před britským pavoukem spřádajícím sítě napříč světem, ruskými divochy z východu či francouzskými divochy z Afriky. Dohoda nejčastěji děsila své obyvatele obrazy „Hunů“ – krvežíznivých císařských vojáků, kteří se derou do jejich obydlí.

Známý je americký propagandistický plakát, na němž King Kong s rysy císaře Viléma II. unáší sochu Svobody, zatímco na britských letácích s heslem „Budeš čekat na tohle, nebo narukuješ?“ zase němečtí vojáci vnikali do poklidných anglických domácností.

Nenávist k nepříteli

V rámci propagandistických kampaní pak obě strany líčily hrůzy, které nepřítel páchá. Němci například šířili nepravdivé zprávy o masivním bombardování vlastních měst, či přinášeli příběhy o zákeřných koloniálních vojácích – nejčastěji Gurkhách či černoších – kteří se v noci plíží do zákopů a spícím řežou uši a vydloubávají oči. Dohoda nezůstávala nepříteli nic dlužna a „informovala“ o protivníkovi mrzačícím zajatce i civilisty na okupovaném území.

Objevovaly se zprávy o ženách s uřezanými prsy či nosy. V roce 1915 dokonce francouzský lékař Edgar Bérioll popsal zvláštní pach Němců spojený se sekrety, které způsobují jejich divokou a agresivní povahu. Téhož roku se také rozšířil příběh o ukřižovaném Kanaďanovi, kterého jeho spolubojovníci nalezli bajonety přitlučeného na vratech stodoly.

Ukřižovaný Kanaďan

Zřejmě smyšlená propagandistická historka začala žít vlastním životem a brzy se „křižování Kanaďanů Němci“ stalo pravidelnou záležitostí. Po válce se o jakémkoliv podobném činu nepodařilo nalézt jakýkoliv důkaz. Podobné zprávy však pochopitelně významně jitřily veřejné mínění a šovinistické nálady na obou stranách rostly. Pamětník Henry Dotchin z Middlesbrough na atmosféru vzpomínal: „Nenáviděl jsem je! Nebudu říkat, že ne. Ani dnes je rád nemám. Když si uvědomíte ty hrozné věci, co Němci dělali lidem, lidským bytostem.“

Percy Attwood z Hackney si přisadil: „Dobře si pamatuji protiněmecké bouře. Teda, tehdy jsme jim neříkali bouře, ale demonstrace. Na Chatsworth Road bydlel pekař jménem Heinrich Lunkenheimer, sám si říkal Henry Lunken. Utekl z Německa, aby se vyhnul tamnímu teroru, ale myslím, že to byla chyba. Lidé se scházeli u jeho domu a házeli mu do oken kamení. Bůhví, co se s ním pak stalo.“

Z utrpení pokrok

Události z let 1914–1918 však nepřinesly jen strádání a bídu. Už v průběhu války došlo k výraznému posunu chápání společenských otázek směrem k sociálnímu smíru. Tak například ve Francii vláda roku 1917 prosadila zákon srovnávající ženské mzdy s těmi mužskými. Ve Spojených státech prošla legislativa upravující pracovní dobu na osm hodin denně, byly uzákoněny odborové organizace a stanovena minimální mzda pro manuálně pracující.

TIP: Nechte nás volit: Americké ženy se poprvé zúčastnily voleb v roce 1920

Osmihodinovou pracovní dobu ale krátce po skončení konfliktu zavedlo také Německo, Maďarsko, Polsko a o pár let později i Belgie. V Británii a Kanadě dostali po konci války dělníci volební právo do všech legislativních institucí. Řada evropských zemí včetně nově vzniklého Československa pak sáhla k rozsáhlým pozemkovým reformám rozdělujícím obří velkostatky aristokratů mezi drobné rolníky. Válečné utrpení na domácí frontě tak nakonec v některých ohledech přineslo i skokové zlepšení životní úrovně především evropských obyvatel.

Dne 16. října dokončil Masaryk daleko za mořem Deklaraci nezávislosti českého a slovenského národa a 19. října ji otiskly americké noviny. Co se však mezitím dělo na našem území? A jaké zmatky tento akt provázely?

Klíč k zásobování

8:00

Členové předsednictva Národního výboru (Rašín, Švehla, Soukup a Stříbrný) se sešli v kanceláři agrární strany na Havlíčkově náměstí s tím, že jakmile přijde zpráva o kapitulaci Rakousko-Uherska, vyhlásí samostatnost. 

9:00

Vůdce agrárníků Antonín Švehla a sociální demokrat František Soukup zašli do ústředí Obilního ústavu v paláci Lucerna na Václavském náměstí. Právě odtud se totiž řídilo rozdělování obilí a jeho vývoz do ostatních zemí mocnářství. „Bylo nutno okupovati celý problém žaludku, aby byly možné represálie,“ svěřil se Švehla. Nechal si svolat všechny úředníky a poté jim ohlásil: „Pánové, na základě manifestu Jeho Veličenstva se vytváří Československý stát a my dnes jeho jménem přebíráme správu Obilního úřadu. A proto je třeba, abyste nám jako představitelům tohoto státu složili slib věrnosti.“

Nastalo hrobové ticho. Nakonec se rozhoupal ředitel Schwarz. Přistoupil k oběma zmocněncům, podal jim ruku a slíbil věrnost. Po něm následovali ostatní. Okamžité převzetí Obilního ústavu bylo geniálním činem vedoucí čtyřky, díky kterému získali nejen klíč k zásobování vyhladovělé země, ale i k povolnosti vídeňské vlády.

Ve zmatku, který 28. říjen doprovázel, si každá strana myslela něco jiného. Rakouští úředníci se většinou domnívali, že probíhá akt předávání pravomocí vídeňské vlády do rukou místní vlády ustanovené císařem – tak, jak to předpokládal Karlův manifest o autonomii jednotlivých zemí. Generálové zase měli rozkaz ministerstva války, který dostali časně ráno – podle něho se mají dohodnout s národními radami. Zástupci Národního výboru jednali jménem státu, který sami vyhlásí – a nechávali druhou stranu v mylném domnění, že naplňují císařský dekret a příkaz z Vídně.

Nesmíme se přenáhlit!

9:15

Redaktoři Národních listů měli připravenou velkou ceduli s nápisem PŘĺMĚŘĺ. Když jim vídeňský dopisovatel Josef Penížek zatelefonoval do pražské redakce, že vláda přijala podmínky k ukončení války požadované americkým prezidentem Woodrovem Wilsonem, vyvěsili ji na ulici. Před redakcemi se shromáždily davy lidí. „Tak jsme samostatní!“ přehlušil změť hlasů postarší muž, jehož později historici identifikovali jako sedmapadesátiletého staroměstského zelináře Františka Kopeckého. „Měli bychom ozdobit Slovanskou lípu před Zlatou husou!“ 

Redakce obou deníků vyvěsily červenobílé prapory. Rašín se prý vyděsil a z redakce Národních listů volal do Národní politiky: „Nedělejte hlouposti! Dejte ten prapor dolů! Vždyť to nic není. To není konec války. To je jenom základ k novému jednání. Nechte si přece říct! Nesmíme se přenáhlit!“

10:00

Sociálně demokratický poslanec Lev Winter přišel za velitelem rakousko-uherské posádky generálem Eduardem Zanantonim v Josefských kasárnách. Zanedlouho tam vtrhl pobočník se zprávou, že se v ulicích srocují davy a napadají důstojníky. Zanantoni chtěl poslat do ulic vojsko, ale Winter ho přesvědčil, že střílet do lidí by nemělo smysl. „Pane poslanče, proto dávám posádku k dispozici Národnímu výboru,“ řekl znenadání posádkový velitel překvapenému vyjednavači. „A zmocňuji vás, abyste to pánům oznámil. Zatím neoficiálně, samozřejmě. A teď bychom ještě měli jít za velitelem VIII. sboru generálem Kestřankem.“

Kestřanek s dohodou mezi Zanantonim a Winterem souhlasil. Národní výbor má zřejmě doma autoritu a podporu ze zahraničí, nepochybně za ním stojí Dohoda. Hlavně ať vše proběhne v klidu!

Samostatnost vyhlásil kněz

10:20

Nadšení davů se už nedalo zastavit. Mladý český důstojník si strhl ze své čepice „jablíčko“ s iniciálami Karla Habsburského a místo toho si tam připnul červenobílou kokardu. Totéž dělali další vojáci a strážníci. Někdo zanotoval Kde domov můj a všichni se přidali. Vojáci a policisté salutovali.

Kopecký, jehož najednou začal mnohatisícový dav poslouchat, vedl lidi přes Příkopy a Celetnou ulicí k soše Jana Husa na Staroměstském náměstí, odtud ke Staroměstské radnici a potom nazpátek na Václavské náměstí. Cestou lidé potkali agrárního poslance a volnomyšlenkářského kněze Isidora Zahradníka a průvod získal samozvaného vůdce.

U sochy svatého Václava se zastavili a katolický kněz Zahradník proklamoval nezávislý československý stát. Nakonec dav zamířil k nádraží Františka Josefa I. (dnešní Hlavní nádraží) a mluvčí požádali železničáře, aby rozeslali po celé zemi telegram: „Československý stát proklamován dnes dopoledne o 11. hod. u sochy sv. Václava na Václavském náměstí v Praze. Odstraňte ihned všechny znaky a značky bývalého státu rakousko-uherského. Do Vídně a do Německa všechno zboží zadržte.“ A tak se venkov dověděl, že v Praze začal převrat – převrat, o kterém Národní výbor prozatím nevěděl.

11:30

Redaktor Jan Hajšman přiběhl do kanceláře Národního výboru v Obecním domě: „Ulicemi procházejí obrovské davy lidí! S prapory. Provolávají slávu Masarykovi a Wilsonovi!“ Všechny to zaskočilo a začali horečně improvizovat. „Nikdo nic nevěděl napřed, “ přiznal později Švehla.

12:00

„Nejdřív na místodržitelství!“ nařídil Rašín. Na místodržitelství na Malé Straně se ohlásili u viceprezidenta Jana Kosiny. Druhý nejvyšší rakouský úředník se nestačil divit a posléze se přiznal, že nečetl noviny a naprosto není v obraze. Netušil ani, že se císař rozhodl ke kapitulaci a že v ulicích jsou davy lidí, které odstraňují všechny známky mocnářství a provolávají slávu novému státu.

„Přišli jsme vám oznámit, že Národní výbor jako vykonavatel vůle lidu se chopil vlády v novém československém státě, který byl právě ustaven,“ sdělil Švehla trochu slavnostním hlasem Kosinovi. Viceprezident nebyl schopen slova. Potom ze sebe vyrazil: „Ano, pánové, vyžádám si instrukce, instrukce z Vídně.“

Švehla si však nenechal vzít iniciativu: „Národní výbor zaručuje udržení klidu a pořádku v Praze. Sokolské hlídky už jsou v ulicích. Předání moci se musí uskutečnit klidně. Dosavadní zákony a nařízení zůstávají v platnosti. Vyhlášku o tom připravujeme.“ Kosinovi nezbylo, než opět zopakovat, že vše předá do Vídně. Konečně, co jiného měl dělat? Na fototelegram však dostal nicneříkající odpověď, a tak se vzdal.

13:30

Členové předsednictva Národního výboru přešli do nedaleké Sněmovní ulice, kde sídlila zemská správní komise. Přijal je nejvyšší zemský maršálek hrabě Vojtěch Schönborn, známý svou oddaností Habsburkům. Netušil, co se děje ve světě, ve Vídni a v Praze. Zpráva, že Národní výbor převzal moc, ho ohromila. Nakonec třaslavým hlasem sdělil, že se dává plně do služeb nového státu.

„A teď se chceme podívat do zasedací síně!“ napadlo Švehlu. „V nejbližších dnech se tam sejde Národní shromáždění.“ Zemský maršálek se omlouval: „Ale je tam aprovizace. To víte, pánové, válka!“ Když jim sluhové otevřeli dveře velkého sálu, zavalil je dusivý zápach hniloby a podívaná jim vyrazila dech. Po zemi se válely brambory a kroupy, na sedadlech stály pytle mouky a vzduch byl nasycen zápachem hnijících brambor. „To musíte dát okamžitě do pořádku, Vaše Excelence!“ nařídil Švehla.

V poledne vydaly Národní listy a Národní politika zvláštní vydání s nótou rakousko-uherského ministra zahraničí Gyuly Andrássyho adresovanou Wilsonovi.

Zpěvem proti drancování

Když se čtveřice vrátila do Obecního domu, národně socialistický poslanec Jiří Stříbrný si uvědomil, že musí poslat do ulic muzikanty, aby předešli drancování obchodů. V jednu hodinu začala hrát první kapela, kterou bleskově odvolali ze svatby. Mezitím se sokolské stráže, které od rána vartovaly hlavně na předměstích, stáhly do centra a začaly hlídat důležité objekty.

14:00

Ve Vídni zasedala poslední rakouská vláda za předsednictví Heinricha Lammasche, když přišly zprávy o situaci v Praze.

„Národní výbor v Praze požaduje, aby mu místodržitelství předalo řízení státní správy v Čechách,“ referoval ministr vnitra rytíř Edmund von Gayer. „To je věc jenom několika českých politiků,“ shodli se ministři. „Švehla a Stříbrný chtějí využít nepřítomnosti Kramáře a Klofáče v Praze.“ Skupina českých politiků totiž jednala v Ženevě s Edvardem Benešem.

Zoufalí ministři dlouho debatovali a nakonec přijali usnesení: „V zásadě se nebudeme stavět proti převzetí vlády Národním výborem […] vyjadřujeme však pochybnosti o oprávněnosti osobností, protože vlastní vůdcové jsou ve Švýcarsku a také otázka německých Čech je stále otevřená.“

15:00

„Pánové, do ulic se chystají němečtí vojáci!“ přerušilo debatu politiků v Obecním domě několik důstojníků ozdobených stužkami. Vojsko obsadilo Staroměstské a Václavské náměstí.

Poslanci Winter a Jan Šrámek přeběhli náměstí do Josefských kasáren. Na nádvoří viděli útvar německých vojáků, který se chystal do ulic. Okamžitě tomu chtěli zabránit, ovšem narazili, protože důstojník nebyl připraven přijímat rozkazy od nepovolaných osob. Nakonec je alespoň pustil k telefonu.

Winter vyčetl Zanantonimu: „Jsme v kasárnách a vy prý jste vydal rozkaz obsadit město. To je přece v rozporu s naším dopoledním ujednáním.“ Generál však zuřil: „Jménem Národního výboru jste mi slíbili, že mě budete o všem důležitém, co budete chtít podniknout, informovat. A já se dovídám z ulice, že jste vyhlásili republiku.“

Poslanec se ho snažil uklidnit: „Plenární schůzi Národního výboru svoláváme na večer. Ale potom, co byla zveřejněna Andrássyho nóta Wilsonovi, přece nemůže být v ulicích klid.“ Drobná lež pomohla: „Ten blbec!“ ulevil si generál, když mu došlo, že začíná konec monarchie. Pak nařídil, že vojsko nesmí do ulic, pohotovost samozřejmě trvá.

Mezitím vypochodovaly dva prapory uherského pěšího pluku z kasáren v Brusce. Nerudovou ulicí a přes Malostranské náměstí došli vojáci na Karlův most, kde plukovník vydal rozkazy a malý oddíl ho uzavřel. Další Maďaři obsadili Staroměstské náměstí.

Samostatný stát československý

Rakouští generálové věděli, že podle císařského manifestu se národní výbory mají stát zárodky budoucích národních vlád. Vídeň vyjednávala s českými politiky, aby se nezhroutilo zásobování.

17:00

Na Žofínském ostrově se sešli čeští vojáci – zranění, nemocní a dovolenci, kteří pobývali v Praze. Z rozhodnutí Národního výboru jim začal velet starosta Sokola doktor Josef Scheiner.

18:00

V Grégrově sále Obecního domu začala plenární schůze Národního výboru, která slavnostně přijala zákon číslo jedna o převzetí moci a o platnosti všech dosavadních právních aktů. Tento zákon, který v noci narychlo sepsal Rašín, začíná slovy: „Samostatný stát československý vstoupil v život.“ Potom Národní výbor vydal provolání k národu.

Lidé, kteří bojovali v zahraničí za samostatnost Československa, o událostech v Praze v pondělí 28. října nevěděli. První československá brigáda francouzských legionářů, složená z 21. a 22. střeleckého pluku, útočila na středním úseku fronty u Vouziers proti Němcům. Až v noci na 31. října ji vystřídaly čerstvé francouzské oddíly.

TIP: Třikrát co by kdyby: Jak mohla vypadat alternativní historie Československa

Příslušníci 39. výzvědné brigády italských legií byli roztroušeni po rotách i menších skupinách na celé frontě. Ostatní útvary československé 6. divize v Itálii skončily začátkem října boje na obtížném úseku fronty v oblasti Cassina a nyní odpočívaly v týlu.

Legionáři v Rusku se už půl roku bránili v Povolží a na Uralu před ruskými bolševiky, kteří jim nechtěli dovolit přesun na západní frontu. Teprve postupně se Češi v zahraničí o pražských událostech dovídali a byli šťastni, že se vrátí do svobodné země. 

Klobouky jsou znakem elegance a krásy. Právě takové motto razí slavný irský designér a modista Philip Treacy, jehož mistrovská díla nosí na hlavě řada světových osobností. Poměrně nedávno byly klobouky, které svým vzhledem připomínají spíše umělecké předměty, k vidění na výstavě v největším muzeu současného umění v Rusku – v petrohradském muzeu Erarta.

Humr jako inspirace?

Opravdu je na co koukat. Blyštivá party buřinka osázená drobnými kamínky z broušeného křišťálového skla, škraboška jako stvořená pro lesní žínky nebo opulentní klobouk, s nímž si budete připadat jako loď plující po moři. To je jen pár kousků z extravagantní kolekce známého návrháře.

Treacyho osobitý styl je kombinací těch nejdivočejších fantazií – není výjimkou, když je vzhled klobouku inspirován třeba humrem. A s materiály je tomu v dílně světoznámého módního mága podobně. Při tvorbě originálních kousků neváhá použít plasty, kovy, rostliny nebo elektroniku.

Zpátky na „místo činu“

Do druhého největšího ruského města se prý slavný návrhář vydal kvůli tomu, aby obyvatelům Petrohradu přinesl v době epidemie koronaviru aspoň špetku rozptýlení. Pokud bychom měli soudit podle reakcí návštěvníků, zřejmě se mu to podařilo. „Tohle nejsou klobouky, to jsou umělecká díla, stejně jako třeba krásné obrazy nebo fotografie. Je jasné, že jen málo lidí si je odváží vzít na sebe. Jsou ale skutečně překrásné,“ soudí třeba Rašíd Chryumkin, který se na výstavu také přišel podívat.

Do bývalého sídelního města ruského impéria slavný Ir zavítal už v roce 2015. I tehdy se projevy jeho kreativního ducha setkaly s pozitivními ohlasy. Tentokrát bylo vystaveno celkem 46 děl, jež jsou podle Jekatěriny Miljukovové, která se v muzea Erarta stará o propagaci, absolutními hity. „Několik z nich jsme představili už na předchozí výstavě. Jsou tady ale i zbrusu nové kousky, které ještě nikdo neviděl,“ s nadšením popisuje Jekatěrina. 

Inspirace na podzim?

Treacy se ve světě proslavil už v roce 2011. Jeho klobouky se tehdy dostaly na jednu z nejsledovanějších svateb všech dob – sňatek prince Williama a vévodkyně Kate. Honosila se jimi většina pozvaných – včetně Camilly, která je manželkou prince Charlese a vévodkyní z Cornwallu. Treacyho klobouky má dnes v oblibě třeba také herečka Sarah Jessica Parker nebo zpěvačky Lady Gaga či Madonna.

TIP: Je libo paraplíčko? Jak se z deštníku se stal nepostradatelný módní doplněk?

V porovnání s minulostí, kdy byly roztodivné pokrývky hlavy nezbytným módním doplňkem, je dnešní doba na klobouky docela skoupá. Módní trendy se ale, jak víme, často vracejí. Tak proč si už teď skříně s oblečením malinko nepředzásobit? Inspirace máte i díky tomuto článku víc než dost. 

Ležíte pod hvězdnou oblohou, když ji náhle pročísne meteor. A další. Další. A ještě jeden. Frekvence závratně stoupá, až není na nebi místo, kde by v niterný okamžik nezazářila „padající hvězda“. Každou sekundu jich nad vámi sviští víc, než je prstů na ruce, a všechny vylétají z jednoho bodu, tzv. radiantu. Některé vybuchují, jiné dokonce oslňují. Strhující podívaná trvá desítky minut a pak jako když utne, vše se zase zklidní. Na hvězdném nebi se právě odehrálo jedno z nejdynamičtějších divadel – meteorický déšť.

Když z nebe „lije“ za sucha

Z oblohy během něj skutečně „lije“ za sucha. Za jedinečnou nebeskou show stojí průchod Země hustým proudem ledoprachových částic, jež za sebou zpravidla zanechá nějaká kometa či drolící se planetka. Dosahují velikosti zrnek písku, jsou jich miliony a vstupují do atmosféry rychlostí až 260 000 km/h. Třením o její molekuly se prudce zahřejí, zazáří, shoří – a právě tehdy pozorujeme „padající hvězdu“. 

S nadsázkou tak můžeme říct, že meteorické roje tvoří hořící částice kosmického smetí. A protože přicházejí z jednoho směru, tak se – podobně jako při pohledu na sbíhající se koleje na obzoru – vlivem perspektivy zdá, že vylétají z jediného bodu. O meteorickém dešti pak hovoříme, když frekvence překoná magickou hranici tisíce meteorů za hodinu.

Pod prašnou sprchou

Nejčastěji se lidé s meteorickými dešti setkávali v souvislosti s každoročním rojem Leonid, který vrcholí po půlce listopadu. Obvykle kolem jeho maxima mezi 17. a 19. dnem podzimního měsíce každoročně sledujeme jen slabý roj, s frekvencí okolo 15 meteorů za hodinu. Zhruba třikrát za století, když se ke Slunci vrátí mateřská kometa 55P/Tempel–Tuttle, však může hustší rozdrolený prach táhnoucí se za vlasaticí vykouzlit nezapomenutelné „dešťové“ představení. Nezřídka jej Leonidy nabízejí i několik let po průletu 55P, pochopitelně vždy v období svého listopadového maxima. 

Naposledy se kometa ke Slunci vrátila v roce 1998 a větší kusy materiálu tehdy vytvořily „bolidový déšť“, kdy do hodiny padaly stovky meteorů jasnějších než Venuše! Deště pak byly pozorovatelné až do roku 2002. Znovu vlasatice přilétne v roce 2031, kdy bychom také mohli vyhlížet další nebeský „spektákl“.

Zasažení zpuchýřujícím jedem se projevuje i u trávicího systému – subjektivně nevolností a bolestí v nadbřišku, objektivně sliněním, úporným zvracením a průjmem s příměsí krve. V extrémním případě může dojít až k hypovolemickému šoku neboli nedostatečnému prokrvení orgánů kvůli masivní ztrátě tekutin. Postižená místa se špatně a dlouho hojí, bojová látka i její metabolity navíc vyvolávají různé komplikace a mohou vést třeba k selhání ledvin nebo jater.

Image

Čtěte také

Dusivý oblak nad hlavou: Jak fungují chemické zbraně? (1)

Zásoby z minulosti

K nejznámějším zástupcům patří yperit a lewisit. Zasažené vojáky musejí medici co nejrychleji transportovat ze zamořeného prostředí, nasadit jim prostředky individuální ochrany a odmořit kůži i oděv například prostředkem DESPRACH. Jde o takzvanou valchařskou hlinku neboli přírodní prášek absorbující zbytky jedu. Nanáší se buď pomocí tamponů, nebo speciálních rukavic, které mají v dlaňové partii kapsu pro sorbent. Na DESPRACH sází většina moderních armád, existují ovšem i alternativy – například nanosorbent FAST-ACT. Ten do sebe otravnou látku nejdřív rychle „natáhne“ a poté ji zničí rozkladnou chemickou reakcí.

Léčba zahrnuje výplach očí a omytí pokožky například manganistanem draselným, inhalaci bikarbonátu a výplach žaludku. Následují různá antidota, širokospektrá antibiotika, kortikoidy i další medikamenty. Dodejme, že vývoj zpuchýřujících látek byl sice zastaven více než před 30 lety, přesto jich armády stále mají značné zásoby a jejich likvidace je velmi obtížná.

Když dochází kyslík

Dusivé látky do těla pronikají přes plíce, v nichž postupně vyvolávají otoky. Zjednodušeně řečeno dojde k hromadění vody uvnitř buněk a narušení buněčných stěn, načež kapalina zaplní plicní sklípky. Finální příčinou smrti bývá snížení koncentrace kyslíku v krvi nebo dechová nedostatečnost. 

Nebezpečnost těchto látek zvyšuje fakt, že vůči nim neexistuje protilátka a osoby zasažené dusivými jedy lze léčit jen zmírňováním příznaků. Navíc jde v některých případech o chemikálie používané třeba při produkci plastů. Kromě bojového užití tedy hrozí i zasažení obyvatelstva během havárií a úniků v továrnách.

Nezáviděníhodným titulem dusivé látky prvně použité v boji se honosí chlor, co do významu jej ovšem předčil fosgen. V základním stavu představuje rychle se vypařující kapalinu, která v ovzduší vytváří bílá oblaka s charakteristickou vůní sena. Ve výčtu nesmí chybět Bergerova dýmotvorná směs (oxid zinečnatý, hexachloroetanol a granulovaný hliník) nebo oxidy dusíku, jež tvoří také součást fotochemického smogu.

Inhalovat kyslík

Příznaky otravy se u zasažených vojáků mohou při slabší koncentraci projevit až po 24 hodinách, u fosgenu nicméně rychle nastupuje pocit dráždění očí a nosní dutiny. Pronikne-li do těla kůží nebo v potravě či vodě, nevyvolává plicní otoky – k jejich vzniku se do organismu musí dostat vdechnutím. Nejjednodušší způsob prevence spočívá v použití ochranných prostředků, zasažené osoby je opět nutné evakuovat a dekontaminovat prostředkem DESPRACH. Léčba symptomů zahrnuje omezení fyzické aktivity, inhalaci kyslíku nebo nitrožilní podávání krystaloidů a koloidů.

Zároveň se lékaři snaží odstranit plicní edémy. Jestliže voják otravu dusivými látkami přežije, může k obnovení jeho bojeschopnosti dojít překvapivě rychle. Při podráždění očí a horních cest dýchacích bez dalších známek intoxikace jde už o 12 hodin, v případě dušnosti bez příznaků plicního otoku o dvojnásobnou dobu. Muži a ženy vykazující symptomy edému se na frontu vrátí nejdříve po 48 hodinách – ovšem jen mají-li v pořádku rentgen plic, tlak krevních plynů i výsledky celkového vyšetření.

Jak bojovat proti bakteriálním rezistencím? Mezinárodní tým vědců, který vedl profesor Bart Hoogenboom z britské University College London, se jim „podíval na zoubek“. Vědci použili speciální technologii s nanojehličkou, která „ohmatala“ povrch bakterie E. coli. Mohli tak vytvořit nejdetailnější snímky bakterie v historii a zobrazit molekulární struktury povrchu bakterie.

Jde o osvědčený postup pro boj s bestiemi, který úspěšně využil Bard Lučistník, když v Tolkienově Hobitovi skolil obludného draka Šmaka Černým šípem. Zjistil totiž, že drak má ve své odolné šupinaté kůži zranitelné místo, kam jej může zasáhnout. Vědci nyní zjistili, že podobné slabiny mají ve své „kůži“ i bakterie.

Odhalená slabá místa

Bakterie E. coli náleží k takzvaným gramnegativním bakteriím, jejichž buňka je chráněná mohutným obalem z několika vrstev, včetně lipopolysacharidové membrány. Mezi tyto bakterie patří řada rezistentních kmenů a právě odolný obal bývá součástí jejich rezistence vůči antibiotikům. 

TIP: Bakterie se v boji s antibiotiky dokáží obětovat ve prospěch kolonie

Badatelé díky snímkům zjistili, že povrch bakterie E. coli netvoří jednolitá vrstva, ale hustá síť proteinů. V některých částech povrchu ale převažují glykolipidy, které zajišťují pevnost membrány a její pružnost. V místech s proteiny brázdí povrch bakterie E. coli velké množství nepatrných otvorů, jimiž bakterie přijímá potřebné látky. Teď, když víme, jak povrch bakterie jako E. coli opravdu vypadá, můžeme lépe cílit strategii na prolomení její obrany.

Santiago de Compostela v Galicii na severozápadě dnešního Španělska založili Římané na přelomu 4. a 5. století. Tehdy ovšem jeho název zněl Campus Stellae (tedy „hvězdné pole“, respektive „Mléčná dráha“), a teprve později byl zkomolen na Compostela. Jeho neutuchající sláva spojená s křesťanskou vírou se však zrodila až v 9. století. Podle legendy spatřil jednoho dne roku 814 poustevník Pelagius v místě dnešního města tajemné světlo, které silně ozařovalo římskou hrobku uprostřed lesa.

Cíl křesťanských poutí 

Křesťanským světem se brzy roznesla zpráva, že poustevník zázrakem objevil hrob sv. Jakuba, jednoho z apoštolů Ježíše Krista, kterého roku 44 popravili v Jeruzalémě. Jeho ostatky ovšem měly být převezeny právě do Galicie, kde světec za svého života působil, a následně zapomenuty. 

Po Pelagiově objevu nechal král Alfons III. Veliký nad hrobem vystavět kostel, který se záhy stal důležitým poutním místem, přitahujícím tisíce lidí z celé Evropy. Kolem hrobky vyrostlo malebné městečko, se značným vlivem na architekturu okolní oblasti. Sláva lokality se ovšem rozšířila i za hranice Španělska – v severských ságách byla například celá Galicie známá coby Jakobsland.

Katedrála s průčelím slávy 

Santiago neproslulo jen jako poutní místo – svého času se stalo i symbolem boje španělských křesťanů proti islámu. Muslimové ho v 10. století vyplenili, ale Španělé jej v následujícím století kompletně zrekonstruovali. Románské, gotické i pozdější barokní budovy starého města dnes utvářejí jednu z nejkrásnějších historických čtvrtí na světě.

Tip na netradiční výlet: V italském městečku Caldari di Ortona teče z fontány víno

Komplex zapsaný na seznamu UNESCO zahrnuje staré město Santiaga spolu s odlehlým klášterem Santa Maria de Conxo. Za mistrovské dílo se považuje zejména románská katedrála sv. Jakuba Staršího, kde jsou uloženy i světcovy ostatky. Zdobí ji původní románský portál Pórtico de la Gloria („průčelí slávy“), klenot středověkého sochařství. Dalším architektonickým skvostem a zároveň symbolem města je západní barokní fasáda katedrály, která tvoří jednu ze stran působivého náměstí Obradoiro. 

Málokde můžete v jeden okamžik zahlédnout desítky barevných horkovzdušných balonů, jak se vznášejí nad nádhernými skalními útvary, jež někomu připomínají cukrové homole, jinému přerostlé houby a dalšímu zase vztyčené falické symboly. „Divadlo na obloze“ se přitom v turecké oblasti Kappadokie odehrává téměř každý den při východu slunce – pokud tedy nefouká příliš silný vítr. 

Na cestovatele však čeká mnohem víc než jen balonová fantazie. Historický region protkávají jeskynní domy, podzemní tunely i malebná údolíčka, kde se o neopakovatelné dekorace postaraly výbuchy nedalekých sopek. Navíc můžete navštívit přes tři tisíce kostelů z dob prvních křesťanů i Byzantské říše a obdivovat fresky na jejich stěnách.

Když sopka maluje

Do země krásných koní, jak zní překlad perského názvu Kappadokie, se dostanete z Istanbulu letadlem nebo nočním autobusem, přičemž budete směřovat do měst Nevşehir či Kayseri. Na rozdíl od většiny kappadockých obcí nezávisí živobytí obyvatel zhruba milionového Kayseri převážně na přílivu turistů. Jde o jednoho z průmyslových tahounů Turecka – a zároveň o město, kde má islám stále velmi silné slovo, takže například prodejny s alkoholem byste tam spočítali na prstech jedné ruky. V restauracích či obchodech vás navíc téměř vždy budou obsluhovat muži, protože ženy se starají o domácnost. 

V Kayseri objevíte středověké památky z období Seldžucké říše. Impozantnost pevnosti z 13. století, seldžuckého komplexu Hunat Hatun či hrobky Döner přesto bledne při pohledu na majestátní vyhaslou sopku Erciyes, tyčící se nad městem. Mohutný stratovulkán dosahuje výšky 3 916 metrů a v současnosti láká hlavně lyžaře či alpinisty. V minulosti však právě on vytvořil typický ráz pohádkové krajiny: Snové skalní komíny, jako z plátna Salvadora Dalího, vznikly nahromaděním sopečných hornin na stromech. Není úplně jasné, kdy naposledy chrlil Erciyes lávu. Podle geologů k tomu došlo v 7. tisíciletí př. n. l., nicméně na římských mincích ražených v Kappadokii se explodující vulkán objevoval i mnohem později…

Na modlitbu do jeskyně

Zatímco Kayseri mnoho cestovatelů bez výčitek mine, městečko Göreme přitahuje turisty jako magnet. Právě odtud za rozbřesku stoupají k nebi desítky horkovzdušných balonů, a pokud vás láká sledování jejich baletu, můžete si jej tam vychutnat takřka z každé ulice. Nejlepší výhled však nabízí kopec nad městem, který dělí od centra deset až patnáct minut chůze. Komu navíc nevadí si přivstat a projít se dál, ten najde kouzelných míst k pozorování balonů mnohem víc. Údolí Mečů, údolí Lásky, Bílé, Růžové nebo Červené údolí pak potěší i všechny milovníky nenáročných pěších túr. 

Nádherná měsíční krajina s roztodivnými přírodními výtvory jde přitom ruku v ruce s tisíci kostelů a kapliček vytesaných do skal. Poustevníci se v Kappadokii usazovali krátce po zrodu křesťanství, ale hlavní období rozkvětu náboženství se v regionu datuje do 4. století, kdy tam přebývali tzv. kappadočtí Otcové: Sv. Basil, Řehoř z Nyssy a sv. Řehoř z Nazianzu prosadili do církevní nauky koncept trojjedinosti, tedy existence Boha ve třech osobách – Svatého Ducha, Otce a Syna. 

Indiana Jones v Turecku

Při procházkách kappadockými údolími se nevyhnete prolézání skalních příbytků a domů. Pokud se po takovém objevování staré architektury stále nebudete cítit jako Indiana Jones, zamiřte do Sloupového kostela v Červeném údolí. Žádná šipka či ukazatel vás na něj neupozorní, takže když po dřevěném můstku vstoupíte dovnitř a ocitnete se v místnosti vybudované kolem roku 1000, neubráníte se úžasu objevitele. Strop navíc podepírají čtyři kamenné sloupy, vysoké 8,5 metru.  

Návštěva Tmavého kostela nabízí zas trochu jiný zážitek: Svatostánek tvoří součást muzea pod širým nebem v Göreme, které patří k nejnavštěvovanějším místům Kappadokie. Velmi pravděpodobně tedy budete čekat ve frontě a ještě zaplatíte zvláštní vstupenku, i když už jste si koupili lístek do areálu muzea. Šetřit se nicméně nevyplatí, neboť fresky na stěnách Tmavého kostela platí za nejkrásnější v celé Kappadokii. Fotit se však uvnitř nesmí a nad bezpečím uměleckých děl bdí ostraha. 

Podzemní města

Vedle nádherných scenérií a kostelů představují hlavní kappadocké lákadlo komplexy podzemních měst, jejichž labyrinty se táhnou desítky metrů do hloubky. Někdy se mylně traduje, že je vybudovala křesťanská komunita, aby se začátkem 1. tisíciletí měla kam ukrýt před Římany. Rozsáhlá síť ovšem vznikla až během 7. a 8. století, kdy se křesťané potřebovali chránit před arabskými nájezdníky. Díky systému signálních ohňů, spojujících Jeruzalém s Konstantinopolí, se o blížícím nebezpečí dozvěděli včas, aby se schovali pod zem i s dobytkem, koňmi a zásobami. 

Dnes je turistům přístupná jen malá část složitého labyrintu – tunely můžete prozkoumat třeba pod městy Derinkuyu či Kaymaklı. Chodby ve druhém zmíněném jsou užší a strmější, proto zájemci častěji míří právě do Derinkuyu. Dnes už nicméně na křesťany v Kappadokii téměř nenarazíte. Jako poslední větší skupina se k této víře hlásili Řekové, ovšem i oni museli při výměně obyvatel mezi Řeckem a Tureckem region opustit, na základě Lausannské smlouvy z roku 1923. 

S češtinou pochodíte

V Kappadokii se dá strávit klidně týden, a je proto škoda, že tam mnoho turistů zůstane jen den či dva při okružní cestě Tureckem. Za návštěvu určitě stojí také městečka v okolí Göreme – třeba Çavuşin s ruinami skalního hradu nebo Uçhisar, jehož panoráma vypadá jako krajina na planetě Tatooine, kde žil Anakin Skywalker z Hvězdných válek. 

TIP: Archeologický zázrak: Nejstarší chrám světa vznikl s nečekanou znalostí geometrie

Zastavte se rozhodně i v malebném městě Avanos, proslulém keramikou z typicky červené hlíny, kterou hrnčíři získávají z řeky Kızılırmak. Zatímco tamní muži se věnují hrnčířství, ženy pletou koberce. Obchod Sentez Hali navíc nabízí bezplatné prohlídky, kde se o výrobě luxusních dekorací dozvíte vše. A když se vás zeptají, v jakém jazyce si výklad přejete, nebojte se zmínit, odkud jste. V kobercovně totiž působí i turecký průvodce obstojně ovládající češtinu, neboť v naší kotlině strávil dvacet let života. 

Už jsme si zvykli, že jantar z Myanmaru obsahuje spoustu zajímavých fosilních nálezů z období křídy, tedy ze sklonku druhohor. A stále se objevují další. Nejnověji jde o pozoruhodný nález starobylého kraba, který dostal jméno Cretaspara athanata. Fosilie z této skupiny jsou přitom v jantaru naprosto výjimečné.

Členovci se v jantaru nacházejí běžně. Obvykle jde ale o převážně suchozemské skupiny, jako je hmyz, mnohonožky nebo třeba štíři, jejichž zástupci lezou po stromech a snadno se mohou dostat do kontaktu s čerstvou pryskyřicí. U krabů, kteří obvykle žijí ve vodě, je to ale obtížně představitelné, pokud by nešlo o suchozemské zástupce.

Krab s obojživelnými sklony

Krab objevený v jantaru žil asi před 105 až 95 miliony let. Měří jen dva milimetry a podle odborníků je skvěle zachovalý. Krab Cretaspara athanata zřejmě žil dílem ve sladké vodě a dílem na souši. K této úvaze paleontology přivedl fakt, že stromy, které produkují pryskyřici, obvykle rostou daleko od slané vody.

Nalezená fosilie je vůbec nejlépe zachovalým dokladem o tomto tvorovi, zachovaly se dokonce i měkké tkáně a jemné části, které jinak zub času ohlodá úplně dokonale. „Tento exemplář je naprosto velkolepý, protože je jediný svého druhu. Je naprosto kompletní, nechybí mu vůbec nic,“ uvedl hlavní autor studie Javier Luque z Harvardu.

TIP: Extrémně vzácný nález: Vědci objevili vyhynulého hlavonožce v jantaru

Severní Maynmar má jedny z nejbohatších zásob jantaru na světě. Teď ale nejspíš tento zdroj zajímavých objevů poněkud vyschne. Paleontologové totiž kvůli nepřijatelnému jednání myanmarské vojenské junty a páchání genocidních zločinů vyhlásili moratorium na výzkum myanmarského jantaru, který byl objeven po roce 2017.