Rok 1859 je významný pro každého biologa. Právě tehdy totiž Charles Darwin vydal své přelomové dílo O vzniku druhů. V téže době došlo i k řadě dalších významných událostí a nikoli poslední z nich jistě bylo otevření obřího parku ve středu New Yorku. V zimě předcházejícího roku zde byl vyhlášen největší městský park v USA.

Desítky milionů návštěvníků

Newyorský Central Park má čtyři kilometry na délku, necelý kilometr na šířku a plochu tří a půl kilometru čtverečních. Asi každý z nás toto parkové monstrum viděl ve filmu – patří totiž mezi nejčastěji filmovaná místa zeměkoule. Zároveň je nejčastěji navštěvovaným městským parkem Spojených států; ročně tudy projde či proběhne kolem 35 milionů návštěvníků.

Na základě takových informací byste asi čekali jen anglicky střižený trávník a pečlivě oholené okrasné keře v řádcích. Tedy místo nejméně vhodné pro pozorování přírody. Jenže realita je mnohem pestřejší.

Prales u stěn mrakodrapu

Celkový dojem z Central Parku je – podobně jako z americké kultury – smíšený. Ústřední park tvoří na jedné straně velké plochy anglického trávníku, široké silnice, umělá jezírka s mostky, kterých tu je celkem 36. Toto první zdání, které se vám nabídne po příchodu z okolních částí Manhattanu, však nevytváří kompletní obrázek. Stačí jen pár kroků a dostanete se do velmi neučesaně vyhlížející části parku zvané „The Rambles“. Padlé kmeny i stromy, které tlejí „ve stoje“, mají až nádech pralesa.

Podobně působí i oblast „The Ravine“ s podmáčeným okolím potůčku, za jaký by se nemusel stydět ani kdekterý „panenský“ les v hloubi některého ze severoamerických národních parků. Tady se opravdu cítíte jako v lůně přírody, daleko o civilizace. Alespoň do chvíle než z ulice lemující park zazní troubení taxíku a mezi korunami stromů probleskne palčivé světlo odražené velkou skleněnou plochou mrakodrapu.

Příroda podle Shakespeara

Městské prostředí primárně vnímáme jako pro přírodu nevhodné – je tady hluk, smog, odpadky, chodci i motorová doprava, tedy žádná selanka. Přesto některé druhy rostlin i živočichů do měst pronikají a někdy je dokonce upřednostňují. Nejnápadnější jsou, jako všude jinde, ptáci. V Central Parku byly zaznamenány neuvěřitelné tři stovky ptačích druhů! Asi třetina z nich se sem pouze zatoulala, ale zbývajících asi dvě stě druhů se tu vyskytuje pravidelně a často dokonce i hnízdí.

Ani ten, koho opeřenci vůbec nezajímají, nemůže přehlédnout hlasité špačky obecné (Sturnus vulgaris) či hašteření vrabců obecných (Passer domesticus). Jak se zde tyto starosvětské druhy ocitly? Vysvětlení je samozřejmě obsaženo v činnosti člověka. Americká aklimatizační společnost si totiž předsevzala introdukovat do Severní Ameriky všechny druhy, které ve svých dílech zmínil William Shakespeare. Nad takovým hlupáctvím dnes můžeme jen nevěřícně kroutit hlavou. Nicméně špačci (vypuštění v roce 1890) i vrabci (1852) se za oceánem uchytili a dnes dokonce patří k nejpočetnějším ptačím druhům, které obývají nejen Central Park, ale celou Severní Ameriku.

Pestrost přitahuje ornitology

Nepůvodním ptákům se tedy v srdci New Yorku daří. A co původní, nezavlečené druhy? Našince v první řadě zaujme barevnost místních ptáků, která je mnohem výraznější než u nás v Evropě. Pokochat se krásně modrou sojkou chocholatou (Cyanocitta cristata), nádherně karmínovým samcem kardinála červeného (Cardinalis cardinalis) nebo doslova zářícím samečkem čížka žlutého (Spinus tristis) je zážitek pro každého návštěvníka. A to nemluvím o záplavě pestrobarevných lesňáčků (čeleď Parulidae), kteří se parkem proženou během jarního i podzimního tahu.

Tito malí ptáčci nejsou o moc větší než naši budníčci, ale pestrostí barev a vzorů je na celé čáře předčí. Na jaře se park zaplní desítkami pozorovatelů ptáků, kteří pasou právě po lesňáčcích a mnoha dalších druzích, které parkem protahují. V květnu se tu během jediného dne nahloučí i celé stovky ptáčkařů!

Z původních druhů je nápadná také pestrá škála různých druhů kachen, které brázdí hned několik vodních ploch uvnitř parku (všechny uměle vybudované). Potkáme i „naše“ druhy, jako kachnu divokou (Anas platyrhynchos) nebo kopřivku obecnou (Anas strepera). Známkou kvalitního prostředí je i fakt, že v parku hnízdí hned tři druhy strakapoudů. A snad každého potěší, když zahlédne miniaturního kolibříka rubínohrdlého (Archilochus colubris), který tu také protahuje.

Život na městských základech

Městští ptáci mají docela jiný život než příslušníci stejného druhu z prostředí mimo město. Město je spěch, město je stres. Z toho by jeden zešedivěl. Ptáci to mají asi podobně. Různé barevné úchylky, ať už úplné (albinismus) nebo částečné (leucismus) nám zkříží cestu ve městech podstatně častěji než v lese nebo na poli. V Central Parku jsem zřejmě proto zahlédl hned několik podivně vybarvených drozdů stěhovavých (Turdus migratorius), kteří tu ekologicky zastupují našeho kosa černého.

Ptáci města se od ptáků okolní krajiny liší v mnoha ohledech. Většiny z těch „divoce žijících“ si našinec nepovšimne, leda že by dohledal hnízdo. Pak by se možná podivil, proč je v něm tak málo vajec. Naopak lze těžko přehlédnout, že hustoty ptáků, v Central Parku, třeba právě drozdů stěhovavých nebo strnadců zpěvných (Melospiza melodia), jsou nápadně vyšší než za městskými humny. A krotkost opeřenců, kteří sdílejí životní prostor s víkendovými piknikáři a joggery, je do očí bijící.

Krásné místo

Další obyvatelé parku už nejsou tak nápadní – mývalové severní (Procyon lotor) i vačice virginské (Didelphis virginiana) jsou aktivní v noci a skokany volské (Rana catesbeiana) sice najdete, ale vyžádá si to trochu úsilí. Některé druhy se dokonce ukrývají natolik, že dlouhá léta unikaly pozornosti i bdělému zraku přírodovědců. Ti až v roce 2002 právě v Central Parku odhalili a popsali pro vědu nový druh stonožky Nannarrup hoffmani. Celkem park obývá 14 druhů savců, 9 druhů ryb a 8 druhů obojživelníků a plazů, včetně nepůvodních.

TIP: Jak vylepšit Central Park v New Yorku? Zanořenou krajinou s horami a jezery

Central Park je však atraktivní nejen svými živými obyvateli. Ještě před 12 000 lety tu kraloval ledovec a zanechal po sobě bludné balvany i krásně vyhlazené skalní výchozy. Místní sedimentární horniny dokonce tvoří nejstarší část severoamerické tektonické desky – jsou staré skoro půl miliardy let.

V každém případě není Central Park jen relaxační znouzecnost pro vystresované manažery spěchající do práce. I století a půl od svého založení zůstává tento obří park místem, které je pro každého zájemce o přírodu atraktivní samo o sobě.

Ztěchto důvodů Heinrich Himmler vytvořil „badatelskou“ organizaci SS-Ahnenerbe a vyslal ji do světa pátrat po starogermánských poselstvích. 

Reichsführerova vášeň

Adolf Hitler na podivné záliby svého nejvěrnějšího paladýna hleděl zčásti s pochopením, zčásti s neskrývanými posměšky. Vždyť Himmler důvěřivě naslouchal radám nejrůznějších šarlatánů, před každým závažným rozhodnutím si nechal vyhotovovat astrologické předpovědi, zkoumal starogermánské eposy i runové písmo, jehož údajných magických schopností chtěl využít k válečným účelům. Vedle toho toužil nalézt archu úmluvy, kopí osudu, kámen mudrců či pozůstatky bájné Atlantidy. 

K plnění pestré směsice pseudovědeckých úkolů na pomezí historie, mytologie a esoteriky vznikla již v roce 1932 soukromá nevýdělečná společnost Německé dědictví předků – Společnost pro studium prehistorie duchovního dědictví (Deutsche Ahnenerbe – Studiengesellschaft für Geistesurgeschichte). Jakmile nacisté ovládli celé Německo a Himmlerovi coby druhému nejmocnějším muži režimu se otevřely téměř neomezené možnosti, získalo nový rozměr také pátrání po „dědictví předků“. 1. července 1935 Himmler spolu s ministrem zemědělství a nadšeným stoupencem pohanských rituálů Richardem Waltherem Darré a nizozemským esoterikem Hermanem Wirthem stáli za zrodem nové podoby společnosti pod zjednodušeným názvem Ahnenerbe. 

Za dávným věděním 

Hlavním účelem spolku bylo s použitím exaktních vědeckých metod vyhledávat místa, činy a dědictví dávné indogermánské rasy, zkoumat kořeny její duchovní síly a informovat německý národ o výsledcích těchto bádání, které měly navíc potvrdit správnost Hitlerova učení o nadřazenosti a vůdčí úloze německého národa.

Původně zaštiťovalo aktivity Ahnenerbe pouhých osm osob. Když se v roce 1937 do čela dostal renomovaný profesor, indogermanista Walther Wüst z mnichovské univerzity, přivedl do ní mnoho akademiků a organizace se začala významně rozšiřovat, stejně jako záběr jejích aktivit. Před propuknutím druhé světové války již Ahnenerbe nabobtnala do spletitého molochu akademií, výzkumných center a knihoven, který zaměstnával přes sto vědeckých pracovníků. Byla přímo včleněna do struktur SS a podřízena Himmlerovu hlavnímu štábu. Útočiště zde našli uznávaní etnologové, archeologové, orientalisté, biologové, botanici, lingvisté, folkloristé, genetici či muzikologové, ale i celá řádka podivných individuí, která svými fantasmagorickými teoriemi pod rouškou vědy dokázala účelově zdeformovat platná historická zjištění na pelmel polopravd a náznaků ze severské mytologie.

Fantasti v uniformách

Někteří z Himmlerových vědců ve stejnokrojích SS vzývali boha Wotana, hlásili se k nacionalistickému a silně antisemitskému učení armanismu a ariosofii. Jiní věřili v magický geomantický čtyřúhelník spojující Vídeň, egyptské pyramidy, svatyně v mongolské Urze (dnes Ulánbátár) a sídlo dalajlámy v Tibetu, nebo byli přesvědčeni, že v runovém písmu, oslavách slunovratu či rituálech teutonských rytířů naleznou cestu k věčnému životu. Himmler se vyžíval v četbě pamfletů těchto nových praporečníků germánské vědy a díky pochybným finančním machinacím získával štědré dotace pro jejich nákladné výpravy a experimenty. A skutečně nešetřil. Některé prameny uvádí, že Ahnenerbe všeho všudy utratilo více peněz, než Američané investovali do vývoje atomové bomby. 

Ahnenerbe se chlubilo národu svými „převratnými zjištěními“ na stránkách měsíčníku Germanien a dalších specializovaných časopisů, kterými Himmler usilovně zaplavoval stranické sekretariáty, univerzity a školy po celé říši. Málokdo mimo SS však bral organizaci vážně. Dokonce sami esesáčtí generálové považovali Ahnenerbe za soukromý vrtoch  jejich šéfa, který se poněkud vymyká kontrole. Vojáci se smrtihlavem na čepicích, které si vůdce vychovával k dobyvačným tažením, totiž moc dobře nechápali, jak jim výzkum erbů, starověkých pohřebišť nebo pohanských písní a legend pomůže ke konečnému vítězství. Heinrich Himmler se však nenechal odradit a dál pátral po svém svatém grálu. 

Cesty hákového kříže

Paleontologické, archeologické či zoologické výpravy, které Ahnenerbe od poloviny třicátých let vysílalo do světa, měly režimu sloužit především k politickým a propagandistickým účelům. Nacisté počítali s brzkým osidlováním oblastí obývaných dosud rasově méněcennými národy. Organizace budoucím osadníkům na nálezech starověkých sídlišť ukazovala, jak postupovali při kolonizaci tehdejší Germáni. Ahnenerbe pátralo, jak stavěli vesnice a zohledňovali při tom astrologická hlediska, jaká koňská plemena a hospodářská zvířata chovali, jaké plodiny pěstovali. Není třeba zmiňovat, že s výsledky bádání bylo manipulováno, aby přesně zapadaly do nacistické ideologie. Prehistorickou keramiku, nalezenou v Polsku a Rusku, tak například zruční umělci z SS uměle obohacovali o „německé znaky“ včetně svastiky, některé hliněné nádoby prastarého vzezření se pro jistotu rovnou vyráběly.

Jak už bylo řečeno, coby primární úkol nadřízení uložili Ahnenerbe odhalit ztracenou historii fiktivní rasy nordických nadlidí a sehnat důkazy, že tito árijci, původně dlící v krajích věčného mrazu na severu Evropy, stáli za rozkvětem antického Řecka a Říma nebo že ovládali mocné říše v Orientu a na Dálném východě. Himmler schválil mnoho expedic, do nichž vkládal velké naděje.

Ahnenerbe působilo v Nizozemí na Fríských ostrovech, ve finské Karélii, známé jako země šamanů. Na jihošvédské pahorkatině Bohuslän vědci z SS luštili skalní rytiny, zkoumali jeskynní komplexy v Itálii, pozůstatky obchodních stezek v Transylvánii, dostali se až do Bagdádu a Damašku. Himmler se nadšeně chytil i teorie, že výtvorem árijských stavitelů jsou dokonce pyramidy v bolivijských Andách, a hodlal za oceán vyslat další týmy.

Propuknutí druhé světové války ovšem učinilo nákladným expedicím přítrž. Musely se odložit již naplánované výpravy na Krym, Kanárské ostrovy a do hlubin roklí na Kavkaze. Ani vytouženého vylodění oddílů SS u arktických břehů už se Heinrich Himmler nedočkal. Chuť mu spravily alespoň loupeživé nájezdy Ahnenerbe na muzea, univerzity a galerie na okupovaných územích, odkud putovaly do Německa exponáty často nevyčíslitelné umělecké a historické hodnoty. 

Dokončení: Mystika třetí říše (2): Himmlerova Ahnenerbe hledala kořeny „čisté rasy“ (vychází ve středu 3. října)

Exoplanet – tedy planet, obíhajících jinou hvězdu než Slunce, známe již více než čtyři tisíce. Tisíce dalších jsou pak na čekací listině „kandidátů“. Všechny se ale nacházejí v Mléčné dráze. Američtí astronomové teď dost možná objevili vůbec první planetu mimo naši Galaxii. Objekt zhruba o velikosti Saturnu je od Mléčné dráhy vzdálený desítky milionů světelných let.

Na hledání mimo galaxii se zaměřil tým z Centra pro astrofyziku v americké Cambridgi pod vedením doktorky Rosanne Di Stefanové. Postupovali ale jinak, než při hledání bližších exoplanet. Obvykle se existenci nových exoplanet daří odhalovat díky jejímu tranzitu přes mateřskou hvězdu. Planeta během tranzitu hvězdu částečně zastíní a výsledný pokles jasu je pak vidět teleskopem. Takové pátrání ale funguje jen do určité vzdálenosti. Astronomové proto tentokrát zvolili novou cestu a pátrali ve spektru rentgenových paprsků. Použili k tomu teleskop Chandra americké vesmírné agentury NASA.

V rentgenovém stínu

Cílem jejich pozorování byly tzv. rentgenové dvojhvězdy – těsné dvojhvězdy (tvořené hvězdou a neutronovou hvězdou, případně hvězdou a černou dírou), které produkují silné rentgenové záření. Podle vědců je pravděpodobné, že tranzit planety přes takovou rentgenovou dvojhvězdu by bylo možné zaznamenat podobně, jako zaznamenáváme změnu v jasnosti viditelného spektra u tranzitu exoplanet. 

TIP: Co dokážou astronomové vyčíst z různých částí světelného spektra?

Badatelé se zaměřili na trojici galaxií a zvláštní signál se jim podařilo objevit ve spirální Vírové galaxii (M51) ze souhvězdí Honicích psů. U rentgenové dvojhvězdy M51-ULS-1 zaznamenali po dobu několika hodin úplný pokles rentgenového záření a jeho opětovné obnovení. Podle vědců by zmíněný jev mohl svědčit o tranzitující planetě. Zmíněnou teorii navíc podporují i počítačové simulace. Na to, aby byl úkaz způsobený jinou hvězdou, trvalo zatmění dvojhvězdy příliš dlouho a bylo příliš výrazné. Plynový nebo prachový oblak by zase nebyl tak dobře ohraničený. Tým z Cambridge ovšem připouští, že nejde o důkaz existence exoplanety a je třeba získat další data, která by jejich odvážné závěry potvrdila.

Mozek průměrného člověka spotřebuje až pětinu denního energetického příjmu. Orgán vážící sotva půldruhého kilogramu je tak v poměru ke svému podílu na celkové hmotnosti organismu suverénně největším konzumentem kalorií. Energii spaluje dokonce i ve chvílích, kdy člověk nevyvíjí žádnou činnost, a to v zájmu zachování základních životních funkcí. Dvě třetiny jeho energetického „rozpočtu“ přitom využívají neurony k vysílání signálů, zbytek připadá na obnovu a údržbu těchto klíčových buněk.

TIP: Zázrak lidské paměti: Jak na ni vyzrát a jaká je kapacita lidského mozku?

Primární palivo představuje pro mozek glukóza, kterou neustále čerpá z krve. Kdyby se její přísun z nějakého důvodu přerušil, má orgán k dispozici nouzové zásoby přibližně na dvě minuty. Pokud však otázka zní, zda je pro něj energeticky náročnější řešení matematických úloh, nebo koukání z okna, nepanuje podle všeho v popsaných činnostech téměř žádný rozdíl.

Podle výzkumů Národního ústavu pro duševní zdraví (NUDZ) se v době pandemie potýká s depresivní poruchou každý třetí dospělý člověk. Už v květnu 2020 se počet duševních onemocnění zvýšil na 30 % a během celého roku, kdy se pereme jak se světovou pandemií, tak tvrdými opatřeními proti jejímu šíření, počet psychiatrických poruch ve společnosti neklesá. Spíše naopak.

Podle studie týmu dr. Petra Winklera z NUDZ se také v době pandemie o 60 % zvýšil počet těch, kteří pijí pravidelně každý týden nadměrné dávky alkoholu. Počet rozvodů se sice snížil, ale uzavření partnerů a dětí v jedné domácnosti vede často k neshodám ústícím v některých případech až v domácí násilí. Vedle toho všeho začali francouzští lékaři pozorovat zvláště u dětí tzv. syndrom zakuklení, který především u těch nejmenších může mít i dlouhodobé následky.

Bouření emocí

Syndrom zakuklení nepatří mezi psychiatrické poruchy: Jedná se spíše o přechodný emoční stav, jejž je možné překonat. Jeho příznaky se však často podobají depresím či úzkostným poruchám, které jsou v době pandemie také na vzestupu. Aby bylo možné tento syndrom pochopit v celé jeho šíři, je třeba se vrátit na začátek pandemie. První uzavření škol vláda vyhlásila 11. března 2020 a o den později omezila volný pohyb občanů, což pro většinu z nás znamenalo radikální změnu životního stylu.

Tou dobou jsme ještě doufali, že se to všechno přežene a bude to v pořádku, přesto už v březnu minulého roku jsme si z domovů podvědomě začali tvořit jakousi sebeobrannou zbraň. Kuklu, která nás a naše blízké ochrání před nákazou. „Být doma“ se stalo jedním ze symbolů boje proti koronaviru. U mnohých však tento symbol a zbraň přerůstá v problém. Opuštění domova se pro některé stává téměř nemožnou výzvou.

Historie zakuklení

Přesnější označení jevu, jenž se u lidí s postupující pandemií začal projevovat, je tzv. „kabinový syndrom“ a není úplnou novinkou. Poprvé se ukázal na začátku 20. století současně se zlatou horečkou. Jeho příznaky, se kterými se setkáváme i dnes, postihovaly muže, kteří se v nadšení vydávali hledat zlaté nugety. Při náročné práci v horách však trávili mnoho času o samotě, zavření v malých chatrčích. Po návratu do normální společnosti se tito muži nedokázali znova otevřít. Ztráceli zájem o společenské události i komunikaci s dalšími lidmi, trpěli nedůvěrou ke svému okolí a čím dál tím více se uzavírali sami do sebe. Také prožívali nostalgii po chvílích naprosté samoty. Syndrom se někdy označuje jako „syndrom vězně“. Často se s ním totiž lze setkat u vězňů, kteří se bojí opustit „bezpečný“ svět vězení a vstoupit zpět do normálního světa.

Stejně tak se může projevit u dlouhodobě hospitalizovaných pacientů či u lidí se samotářskými profesemi, například u strážců majáků. Nejedná se tedy o úplnou novinku, která by se pojila čistě s pandemií covid-19. Poprvé se však s tímto syndromem setkáváme i u dětí a v rámci běžného života.

Oběti lockdownu

Syndrom zakuklení se může projevit u každého. Neexistuje žádná více či méně ohrožená skupina a minimálně s úzkostí ze současného stavu se čas od času setkáváme všichni. Nejvíce ohrožené samotným syndromem i jeho následky jsou však děti, maminky na mateřské dovolené či singl lidé s minimem kontaktů. „Problém se sociální izolací se může projevit možná i více u lidí extrovertně laděných, kteří strádají omezením sociálních kontaktů,“ říká PhDr. Štěpán Vymětal Ph.D., psycholog se zaměřením na krizové situace. Nedostatek sociálních kontaktů už však dopadá i na uzavřenější děti i dospělé.

Vymětal uvádí, že zatím není existence syndromu zakuklení vědecky prokázána. Neexistuje dostatek dat a také ještě nedošlo k dostatečnému rozvolnění na to, aby bylo možné syndrom odborně popsat. U dospělých i dětí se však objevuje sociální stažení. Z praxe dětských psychiatrů také přicházejí zprávy, že aktuálně u dětí v ČR dochází k nárůstu problémů v oblasti duševního zdraví. Dominujícím obrazem je depresivita.

Introverti v ohrožení

Na první pohled se může zdát, že pro introverty je současná situace vlastně tak trochu „výhrou v loterii“. Tyto děti kontakt nijak zvlášť nevyhledávaly a on-line výuka je pro mnohé z nich snad i splněným snem. Mnohdy se u nich zlepšily jak studijní výsledky, tak i celková spokojenost. I tato skupina však může být současnou situací ohrožena. Tráví totiž více času na internetu a sociálních sítích.

Děti i dospělí mohou mít nedostatek pohybu a z toho plynoucí problémy se zády. Příliš časté koukání do monitoru či mobilu může vést k problémům se spánkem. A návrat do běžného života pro ně bude pravděpodobně také o něco náročnější oproti jejich společenštějším protějškům. Proto je i u této skupiny velmi důležité dbát na dostatečnou komunikaci alespoň v rámci rodiny a pravidelné procházky či jiný pohyb podle momentálních možností.

Věnujme se dětem

Z dlouhodobého hlediska může mít syndrom zakuklení největší dopad na nejmenší děti. Nedostatek socializace s jejich vrstevníky na hřišti či ve školce, stejně jako omezení kontaktů se širší rodinou mohou vést k tomu, že se u nich dostatečně nevyvinou sociální návyky a později budou mít problém se začleněním do kolektivu. 

 „Reakce dětí jsou individuální, stejně jako jejich schopnost zvládat zátěž, takže nelze popsat žádný univerzální obraz potíží. Co se týká práce s dětmi, je dobré proaktivně posilovat jejich vzájemné vrstevnické vazby a další sociální kontakty alespoň on-line formou. Důležité je podporovat i sociální rozvoj v rámci on-line kontaktů dítěte se školou a přímé interakce dítěte v rámci rodiny. Užitečné může být prostě si s dítětem více povídat o vztazích apod. Samozřejmě zde budou v potřebách rozdíly podle věku dítěte,“ dodává Vymětal.  

Méně nápadné příznaky

Nový syndrom zatím není diagnostickou kategorií, spíše jde o popis současné situace. Neexistuje žádný oficiální test ani způsob, jak zjistit, zda se s ním právě vy či vaše děti potýkáte. Rozpoznání tohoto syndromu se tak řídí především emocemi a pocity. Důležité je uvědomit si, že jeho projevy začínají pozvolna a ze začátku nenápadně.

Může jít například o častější úzkosti a vystupňování stresu z představy, že máte jít ven. Máte pocit, že jste v bezpečí pouze mezi čtyřmi zdmi svého domova? Přepadá vás strach z obchodů či veřejné dopravy, z toho, že se jednou budete muset vrátit do běžného pracovního života? Pak podle francouzských psychologů syndromem zakuklení trpíte.

Ohrožený druh

Na seniory, kteří již v minulosti neměli příliš kontaktů, může izolace dopadat se stejně negativními účinky jako na děti. Snažte se se svými rodiči či prarodiči udržovat kontakt alespoň telefonicky. Pomůže také, pokud jim občas přinesete nákup a popovídáte si alespoň při nasazeném respirátoru a s dostatečným rozestupem.

TIP: Infekce, nebo vakcína? Je lepší imunita z očkování, nebo ta po prodělání nemoci?

Pokud sami cítíte úzkosti, strach nebo ztrátu motivace, nebojte se požádat o pomoc. Zjistěte si, zda vaše pojišťovna přispívá na sezení u psychoterapeutů či psychologů a domluvte si schůzku. V dnešní době je často možné i sezení v on-line podobě. I jen promluvit si s někým o vašich pocitech, obavách a strachu může mít přímo zázračný ozdravující účinek pro vaši duši. 

Ač je korida ve všeobecném povědomí neodmyslitelně spjata se Španělskem, není Iberský poloostrov rodnou kolébkou této v současnosti vysoce kontroverzní kratochvíle. Nejstarší doklady o býčích zápasech se totiž vážou k minojské kultuře, kde mladí muži přeskakovali hřbety býků v plném trysku tak, jak to ukazují dobová vyobrazení v paláci v Knóssu. Má se za to, že se jednalo o adepty na kněžský úřad a že minojská protokorida jako taková nekončila smrtí zvířat. Nicméně následné rituální utracení některých kusů coby oběti bohům nelze zcela vyloučit. Z Kréty se pak v průběhu doby bronzové tento typ her šířil Středomořím.

Římská zábava

Do Hispánie je v 1. století přinesli Římané, kteří pro býky nacházeli mnohostranné využití. Nasazovali je spolu se lvy a medvědy v zápasech samotných šelem i ve hrách, kde se zvíře stavělo proti člověku. Nejkultivovanější podobu býčích zápasů ve starém Římě pěstovala nobilita, jejíž mladí příslušníci touto formou dokazovali své lovecké dovednosti. Naopak svědky nejdrsnější podívané byli účastníci poprav křesťanů odsouzených k rozervání rozzuřenou zvěří. Býci se někdy objevovali také v gladiátorských hrách.

Na Iberském poloostrově se tehdy nejvíce zápasů odehrávalo v oblasti dnešního Katalánska, jež bylo centrem romanizace a absorbovalo nejvíce římských vlivů. Uvádí se, že historicky vůbec první korida na Iberském poloostrově s největší pravděpodobností proběhla kdesi v okolí dnešního Empurias.

O osudech koridy na ostatním iberském území a zejména pak v následujících staletích panují vzhledem k absenci pramenů nejasnosti a dohady. Má se však všeobecně za to, že určitou formu klání s býky znali a provozovali jak Vizigóti, kteří od 5. století proudili ze severu, tak i muslimové, již ve století osmém začali pronikat z jihu. Prokázány jsou například býčí zápasy na córdobském dvoře chalífátu Omeya či v prostředí království Nazarí v Granadě. Křesťané se naopak od počátku stavěli ostře proti této drastické zábavě a pořádání býčích her zakazovali a trestali. 

Pro chudé i urozené

Navzdory zákazům, které se v dalších letech množily, bylo nesmírně obtížné čím dál oblíbenější zábavu vymýtit, neboť popularita koridy procházela napříč sociálními vrstvami. Dekret kastilského krále Alfonsa X. Moudrého ze sedmdesátých let 13. století zakazuje účastnit se býčích her pro peníze, což naznačuje, že již v této době existovali hráči, pro něž byla korida zdrojem obživy. Tito hráči se nazývali toreadoři či matatores (doslova „zabíječi býků“, později pouze „zabíječi“ – matadoři) a své především venkovské publikum bavili jednoduchými vystoupeními založenými na skocích a dráždění divokých dobytčat pomocí dlouhých kopí.

Sofistikovanější verzi koridy v této době předváděli šlechtici, kteří mívali v zápase s býkem k dispozici jednak koně a jednak častokrát i páže, jež svému pánovi vydatně pomáhalo nejen odváděním pozornosti býka, ale ve vyhrocených situacích i přímou účastí v klání. Zdaleka ne všechny pomazané hlavy se totiž ke koridě stavěly odmítavě. Zejména ty v renesančním období v ní nacházely obzvláštní zalíbení a na svých dvorech ji vítaly. Mezi velké příznivce patřil například Karel I. (římský císař Karel V.) či jeho syn Filip II., kteří býčími zápasy s oblibou zdobili rodinné oslavy.

Když v roce 1700 nastoupil na trůn Filip V. z bourbonské dynastie, zdálo se, že koridě definitivně odzvonilo. Cizozemský panovník neměl pro nejmilejší zábavu svých dvořanů pochopení a v roce 1723 dokonce zakázal provozování jízdní koridy. Jistě by v tu chvíli nikoho ani ve snu nenapadlo, že paradoxně právě tím významně přispěje ke zrodu tradiční podoby býčích zápasů. Oč menší totiž začala být účast šlechticů bojujících s býky ze hřbetů koní, o to více se začala rozvíjet pěší podoba koridy. 

Moderní korida

Postupně se zformovala vrstva profesionálních toreadorů převážně neurozeného původu, kteří zdokonalovali jednotlivé prvky a celému klání vtiskávali stále pevnější a unifikovanější podobu. Místo někdejších pážat zaujali cvičení pomocníci, jejichž počet se po čase ustálil na třech a z nichž pouze jeden – picador – zůstal jízdní. Tato tříčlenná cuadrilla úzce spolupracovala vždy s jedním toreadorem a provázela jej obvykle několik sezón. 

V polovině 18. století se začaly stavět první arény, do nichž se korida přesunula z provizorních ohrad či náměstí, kde se dosud odehrávala. Mimochodem, řada španělských náměstí bývala k tomuto účelu přímo adaptována – unifikované fasády s očíslovanými balkony, ze kterých přihlížející sledovali krvavou podívanou, jsou dodnes k vidění například v Madridu, Salamance či San Sebastianu. Vznikaly také první tauromaquías neboli psané sumáře technik definující moderní umění koridy.

Smrtonosné nástroje

Korida vždy stála a stojí na osobnosti toreadora, který je – pochopitelně spolu s býkem – hlavním aktérem zápasu. Prvním v předlouhé řadě slavných statečných mužů vstupujících do arény byl Francisco Romero (1700–1762). Do historie se zapsal jako otec moderní koridy a současně zakladatel první slavné toreadorské dynastie.

Byl to právě on, kdo rozdělil zápas na výše popsané třetiny a standardizoval používání pro toreadory tak typického červeného šátku. Na tomto místě je třeba zároveň říci, že lehký šátek výrazné červené barvy zvaný muleta je v tradiční španělské koridě určen výhradě pro závěrečnou třetinu těsně před smrtí býka. Tak jako je detailně rytmizován a ritualizován celý průběh zápasu, jsou přesně určeny i nástroje, které má matador k dispozici.

TIP: Rapa das bestas: Stříhání divokých koní

V úvodní části koridy se vedle dlouhých kopí zvaných varas používá těžká, několik kilogramů vážící pláštěnka zvaná capote. Nejčastěji bývá z jedné strany růžová, z druhé žlutá a díky použití opravdu hutné tkaniny a středovému vyztužení efektně vlaje. Ve druhé třetině přicházejí na řadu již zmiňované banderillas, 70–80 centimetrů dlouhé barevné tyče s ostrými háky. V poslední třetině se pak zaskví muleta, následovaná dlouhým ostrým mečem zvaným espada či dýkou nazývanou puntilla. Oba tyto smrtonosné nástroje jsou ostré pouze na špičce, aby během nebezpečného finálního manévru nedošlo k náhodnému zranění toreadora.

Když v roce 1993 kolumbijská policie zastřelila narkobarona Pabla Escobara, z jeho panství Hacienda Nápoles uprchli čtyři afričtí hroši. Ukázalo se, že jim jihoamerická příroda svědčí. Dnes jich tam je asi 80 a z bývalých mazlíčků se stal vážný environmentální problém. Ukazuje se, že „kokainoví“ hroši jsou zdatným invazním druhem.

Podle kolumbijských úřadů se kokainoví hroši vymykají kontrole. Rychle se přizpůsobují prostředí, až nečekaně dobře se množí, a také je dost nebezpečné je potkat, natož je chytat. Kolumbijští úředníci se rozhodli hrochy nepostřílet. Namísto toho je sterilizují pomocí důmyslné vakcíny GonaCon, kterou v 90tých letech vyvinulo americké výzkumné centrum National Wildlife Research Center ministerstva zemědělství.

Vakcína proti rozmnožování

GonaCon funguje u samců i u samic. Vakcína stimuluje tvorbu protilátek, které likvidují pohlavní hormony gonadotropiny. Tím dochází k poklesu sexuální aktivity a přerušení rozmnožování. Účinek vakcíny by měl vydržet několik let. Vakcína GonaCon se již osvědčila při kontrole populací jelenů a koní v USA i klokanů v Austrálii.

TIP: Narcos proti přírodě: Hroši Pabla Escobara devastují ekosystémy v Kolumbii

Americké ministerstvo zemědělství věnovalo kolumbijské organizaci CORNARE (Regional Autonomous Corporation of the Negro and Nare River Basins) 55 dávek sterilizační vakcíny, které již byly aplikovány hrochům. Během příštích měsíců by měl být „očkován“ zbytek hrochů. Jsou to ale velká zvířata a podle odborníků budou zřejmě muset dostat až tři dávky, aby byl zásah účinný. I tak je ale tento přístup levnější a bezpečnější, než by byl lov kvůli utracení nebo chirurgické kastraci.

Když před 4,6 miliardami let vznikala ze žhavé koule mladá Země, s velkou pravděpodobností neměla prakticky žádnou atmosféru. Během ochlazování se vytvořila prvotní atmosféra, nejspíš bohatá na oxid uhličitý a dusík. Po objevení prvních organismů s kyslíkovou fotosyntézou se v atmosféře postupně hromadil kyslík a povaha atmosféry se zhruba před 2,5 miliardami let změnila do dnešní podoby.

Nadja Drabon z Harvardu a její kolegové jsou  přesvědčeni, že za dlouhým obdobím nástupu kyslíkové atmosféry stojí dlouhodobé a intenzivní bombardování Země meteority, v období před 4 až 2,5 miliardami let. Podle jejich výzkumu bylo toto bombardování silnější, než jsme si doposud mysleli.

Meteority a atmosféra

Na Zemi v uvedeném období dopadlo množství malých i velkým meteoritů, z nichž některé se vyrovnaly tomu, který vyhubil neptačí dinosaury a další tvory na konci druhohor. Takové bombardování meteority přitom podle vědců zásadně ovlivňovalo chemii tehdejší atmosféry, především pokud jde o obsah kyslíku. Podle jejich modelů časté dopady meteoritů vedou k ubývání kyslíku v atmosféře.

TIP: Výzkum australského kráteru prozradil, jak často Zemi zasahují větší meteority

Jak uvedl vedoucí výzkumu Simone Marchi z coloradského institutu Southwest Research Institute v Boulderu, hladina kyslíku v atmosféře podstatně vzrostla, až když před 2,5 miliardami let na Zemi konečně poklesla intenzita „deště meteoritů“. Tím se otevřel prostor pro nástup organismů, které dýchají kyslík, jejichž potomky jsme i my.

V prosinci 1941 došlo na první střety stíhaček Hajabusa Ki-43 s Brity a brzy se ukázalo, že nad hurricany RAF mají jasnou převahu. Pokud došlo na manévrový souboj, Ki-43 se dokázala dostat hurricanu za ocas po pár otáčkách. Japonci díky tomu dokázali nepřátelům vnutit svůj styl boje a opanovali oblohu nad Barmou.

Předchozí část: Stíhačka pro samuraje: Japonský letoun Nakadžima Ki-43 Hajabusa (1)

V japonské firmě Nakadžima zatím nezaháleli a poněkud zesílili konstrukci ocasních ploch, která měla tendenci se při prudkých obratech bortit. Z jejích výrobních linek už také tou dobou sjížděla subvarianta Ki-43-Ib, vyzbrojená jedním kulometem ráže 7,7 mm a jedním značně účinnějším 12,7mm. Po zvýšení dodávek velkorážních zbraní byla do výroby zařazena verze Ki-43-Ic se dvěma těmito kulomety.

Dvojka jde do akce

V únoru 1942 nařídil Hideo Itokawa stáhnout z výrobních linek pět rozestavěných draků a do jejich přídí nechal zamontovat motor Nakadžima Ha-115 o výkonu 890 kW. Tak vznikly prototypy nové verze Ki-43-II, jejíž sériová produkce začala v listopadu 1942. Na první pohled se odlišovala od předchůdce třílistou stavitelnou vrtulí. Měla také vyztužené křídlo se zmenšeným rozpětím, které skrývalo palivové nádrže s jednoduchými gumovými ochrannými obaly. Pilotní sedadlo již bylo pancéřované a dosavadní teleskopický zaměřovač nahradil modernější gyroskopický.

Dne 7. srpna 1942 se na Japonci okupovaném ostrově Guadalcanal vylodili vojáci americké námořní pěchoty. Zaskočení okupanti pod náporem ustupovali a Američané rychle obsadili rozestavěné letiště, kam už 20. srpna přelétly stíhačky Grumman F4F Wildcat. Ty byly velmi robustně stavěné, měly kvalitní pancéřování pilotního prostoru a benzinové nádrže potažené samosvornými obaly. Za to však musely platit vyšší hmotností, než jakou měly japonské stíhačky, a tudíž i menší obratností.

Japonské oskary

Ostrov se nacházel v doletu japonských stíhaček z Rabaulu a okamžitě propukly intenzivní letecké boje. Nej prve zde operovalo jen námořní letectvo, ale Japonci do Rabaulu brzy přesunuli i 1. a 11. sentai s hajabusami. Američané si je ze začátku pletli s námořními zery, pak jim ale pro odlišení dali vlastní pojmenování Oscar.

TIP: Micubiši A6M2: Japonský drak, jenž děsil Američany

Boje nad ostrovem trvaly až do února 1943 a mnoho Ki-43 skončilo na dně moře mezi Rabaulem a Guadalcanalem. Jejich lehká konstrukce totiž velmi špatně snášela zásahy z amerických kulometů ráže 12,7 mm. Japonci si uvědomili, že cena za udržení ostrova by byla příliš vysoká, a začali s evakuací. Jako obrovský problém se také ukázaly americké těžké čtyřmotorové bombardéry, které snesly značné poškození, a piloti hajabus měli s jejich ničením velké potíže. 

Dokončení v úterý 2. listopadu

Gwenny Blanckaert a Marino Vaneeno jsou hrdými rodiči jedenácti dětí – sedmi dívek a čtyř chlapců. Všechna jejich dítka mají čtyřpísmenná jména a všechna jsou sestavená ze čtyř stejných písmen – A, E, L a X.

První dvě dítka dostala jména Alex a Axel. Pro jména devíti dalších si pak Gwenny a Marino vystačili se stejnou čtveřicí písmen. – A, E, L a X. Jejich potomci se jmenují Xela, Lexa, Xael, Xeal, Exla, Leax, Xale, Elax a Alxe. Na jaře příštího roku čeká pár další přírůstek a ani jeho jméno nebude žádným překvapením. Vzhledem k tomu, že čtyři písmena umožňují 24 různých kombinací, mají na výběr ještě dalších 13 variant křestního jména.

TIP: Pár ve Švédsku chtěl pro syna jméno Vladimir Putin, úřady to zamítly

Podle rodičů není výběr jména až tak složitý, jak by se možná mohlo zdát. Jinak se prý ale na věc dívají učitelé, zvlášť když hned pět dětí Gwenny a Marina navštěvují stejnou školu.