Za Kuiperovým pásem se rozkládá ještě mnohem vzdálenější a rozsáhlejší zásobárna ledových kometárních jader – Oortův oblak, obří sférická obálka obklopující celou Sluneční soustavu. Na rozdíl od planet, těles hlavního pásu i četných členů Kuiperova pásu totiž objekty Oortova oblaku necestovaly bezpodmínečně stejným směrem ve společné orbitální rovině okolo centrální hvězdy. Místo toho kolem ní putovaly po dráhách s rozmanitým sklonem vůči ekliptice, a vytvořily tak hustou sférickou bublinu. Proto astronomové sáhli k označení „oblak“, nikoliv „pás“. 

Předchozí část: Na předměstí Sluneční soustavy: Tajemný Kuiperův pás a Oortův oblak

Oblasti se někdy říká též Öpikův–Oortův oblak. Už v roce 1932 estonský astronom Ernst Öpik předpověděl, že mají dlouhoperiodické komety původ v mračnu na nejvzdálenějším okraji naší soustavy. Roku 1950 danou myšlenku oživil jeho nizozemský kolega Jan Oort (viz Ti, kteří viděli dál), jenž nezávisle vyslovil hypotézu o lokalitě, odkud dlouhoperiodické vlasatice pocházejí: Na základě pozorování drah komet dospěl k závěru, že musejí existovat miliardy potenciálních kometárních jader ve sférické obálce kolem Sluneční soustavy.

Oortův oblak skutečně může obsahovat miliardy až biliony těles, přičemž některé odhady hovoří o dvou bilionech vlasatic. Jeho celkovou hmotnost odhadují vědci na pětinásobek Země. Jedná se o zásobárnu kometárních jader, obsahujících ledy z dob vzniku Sluneční soustavy. Jejich výzkum by tak mohl astronomům pomoct osvětlit podmínky v období zrodu našeho systému.

Mrak uvnitř oblaku

Vnitřní okraj Oortova oblaku začíná zhruba 1 000 AU od Slunce, vnější hranice leží v odhadované vzdálenosti 100 000 AU. Světlo z naší centrální hvězdy se k Zemi dostane asi za osm minut a k Neptunu doputuje za 4,5 hodiny. Za další tři hodiny projde vnějším okrajem Kuiperova pásu, k dosažení heliopauzy pak potřebuje 14 hodin: V dané oblasti se sluneční vítr, tedy proud nabitých částic šířících se od Slunce rychlostí 400 km/s, střetává s mezihvězdným prostředím. Než se ovšem sluneční paprsky „dotknou“ vnější hranice Oortova oblaku, musejí cestovat ještě asi 1,5 roku.

Oortův oblak tvoří již zmiňované sférické vnější mračno, sahající zřejmě do vzdálenosti 100 000 AU (odhady se různí v rozmezí 50 000–200 000 AU), a dále vnitřní disk ve tvaru koblihy: Označuje se jako Hillsův oblak, rozkládá se ve vzdálenosti 1 000–20 000 AU a jeho existenci predikoval v roce 1981 americký astronom Jack Hills. Podle modelů by se právě tam mělo nacházet mnohem víc kometárních jader než ve vnějším oblaku.

Vyhnanství na okraji

Převažující idea vzniku Oortova oblaku předpokládá, že se místní ledová tělesa nenacházela vždy tak daleko od Slunce. Po zformování planet před 4,5 miliardy let se v naší soustavě vyskytovalo velké množství zbytků, tzv. planetesimál, které se při tvorbě oběžnic neuplatnily. Gravitace planet, především Jupitera, je pak rozptýlila do větších vzdáleností prakticky do všech stran.

Některé objekty mladou soustavu opustily, jiné se dostaly na eliptické dráhy. Tam je stále ještě držela gravitace Slunce, zároveň se však pohybovaly dostatečně daleko, aby na ně působily galaktické vlivy. Slapové síly Galaxie zřejmě zapříčinily jejich rozptýlení v oblasti, kde je planety již nemohou ovlivňovat a kterou dnes označujeme jako Oortův oblak.

Miliony let na cestě 

Ve vzdálenostech, kde se objekty Oortova oblaku pohybují, panuje už jen velmi slabý gravitační vliv Slunce. Proto mohou i nepatrné gravitační poruchy vymrštit tělesa mimo jeho dosah, směrem k jiným hvězdám. Čas od času je však ledový objekt po narušení dráhy nasměrován do vnitřních oblastí naší soustavy, čímž započne jeho cesta k centrální hvězdě trvající miliony let.

Z poslední doby takto známe například návštěvu komet C/2012 S1 (ISON) a C/2013 A1 Siding Spring. První zmíněná se rozpadla poté, co se v roce 2013 dostala příliš blízko Slunci. Druhá prolétla roku 2014 v těsné blízkosti Marsu a do vnitřních oblastí naší soustavy se nevrátí dřív než za 740 tisíc let.

TIP: Velký úlovek: Astronomové objevili 461 nových objektů ve Sluneční soustavě

Většinu známých dlouhoperiodických komet se v dosavadní historii podařilo zaznamenat pouze jednou, protože mají příliš dlouhé oběžné doby kolem Slunce (odtud také jejich označení). Dlouhoperiodické komety přitom představují 80 % všech vlasatic, které známe. Většinu ledových objektů Oortova oblaku ovšem lidé nikdy nespatřili – právě proto, že se kolem centrální hvězdy pohybují po velmi protáhlých elipsách. Některé mají tak dlouhou periodu oběhu, že když naposledy procházely vnitřní Sluneční soustavou, člověk možná Zemi ještě neobýval. A jiné se během miliard let své existence do blízkosti Slunce zatím nedostaly vůbec. 

Podle severokorejského uprchlíka Tche Yong-hoa obyvatelé komunistické země přes den oslavně provolávají jméno Kim Čong-una, zatímco večer potají sledují jihokorejská dramata či poslouchají tamní hubu. Po vzoru svých idolů se pak oblékají a přebírají od nich také způsob vyjadřování.

Ideologická a kulturní otrava

Vláda si „problému“ všímá stále víc a nově zavedla pokuty pro rodiče, jejichž dětem se podaří prokázat náklonnost k jihu poloostrova. Je-li někdo přistižen při dovážení jihokorejské kultury, hrozí mu až patnáctileté nasazení v pracovním táboře. Trest se může rozšířit i na doživotí, pokud je pašované množství veliké. A objemný kontraband amerického či japonského vývozu může znamenat dokonce smrt.

Tvrdé sankce pro obyčejné Severokorejce ostře kontrastují s chováním nejvyšších prominentů. Sám Kim Čong-un studoval na mezinárodní škole ve Švýcarsku, mluví několika jazyky a z mnoha indicií vyplývá, že je fanouškem rockové hudby a počítačových her.

TIP: Neuvěřitelná země: Jak se žije v severokorejském ráji pracujících

Jeho bývalí spolužáci ze Švýcarska například před časem prozradili, že si vzpomínají na jeho posedlost značkovými teniskami, lásku k basketbalu a náklonnost k písním německé skupiny Modern Talking. Americký basketbalista Dennis Rodman, který se s Kimem několikrát osobně setkal, novinářům popsal, že spolu poslouchali hudbu kapel Pearl Jam, Van Halen a Rolling Stones. I v tvrdé komunistické diktatuře tak zjevně platí okřídlené: „Co (je) dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi.“

„Noste na stůl!“ kývne král Richard III. zlehka rukou. Hodovní tabule se rychle plní. Sloužící přinášejí mísy s vybranými pokrmy. Je tu vše, co má mladý král rád. Pečení pstruzi, uzení lososi a vařená štika s pikantní omáčkou. Richard je obzvláště zvědavý, jaké jeho lovčí nachytal ptáky. Tady se to nese! To byl ale úlovek! Richardovi se sbíhají sliny. Pečená labuť, několik volavek a také nadívaný jeřáb. Král sáhne po labutím stehýnku a za chvíli už se mu vousatá brada leskne omastkem. 

„Víno!“ poroučí. „Hodně vína!“ Zvedne číši ke rtům. Vzápětí ji vztekle odhodí a pranic nedbá na to, že víno zkropilo tváře nejblíže sedících dvořanů „Vždyť je kyselé jako ocet! Copak nemáme v královských sklepích sud dobrého sladkého vína?“ Sloužící rychle přinášejí nové konvice. Král ani nečeká, až mu naplní číši. Zavdá si přímo. Lačně polyká doušky a víno mu rudě třísní nádherně vyšívanou kazajku.

Jídelní lístky z hostin pořádaných anglickým králem Richardem III. se nám nedochovaly. Dokonce ani doboví kronikáři o nich nezanechali svědectví. Přesto mají historici celkem jasno o tom, co Richard během svého života jedl a pil. Prozradily to izotopové analýzy jeho zubů a kostí. Král neměl vždycky bohatě prostřený stůl, ale poté, co ve třiceti letech usedl na anglický trůn, si žil opravdu „jako král“.  

Svědectví zubů a kostí

Kostra Richarda III. nalezená před dvěma roky pod asfaltem parkoviště v anglickém Leicesteru se dochovala ve velmi dobrém stavu. Kosti stále ještě obsahovaly molekuly Richardových bílkovin a také zuby zůstaly relativně neporušené. Tým Jane Evansové z Britské geologické služby na nich mohl provést analýzy izotopů nejrůznějších chemických prvků. Ty se dostávají do organismu s potravinami a nápoji. Z kostí a zubů se tak dá vyčíst nejen, co člověk v různých obdobích života jedl a pil, ale také kde pobýval, protože v zastoupení izotopů ze zkonzumované vody, rostlin a zvířat se odráží chemické složení místních hornin. 

Protože druhé zuby se zakládají v čelisti už v dětství, vypovídá jejich složení o potravě, nápojích a místech pobytu právě v tomto období života. Izotopové „svědectví“ z dětství je v zubech „zamčené“ až do smrti. Jinak je tomu u kostí. Jejich hmota se neustále rozkládá a zase obnovuje. Proto se jejich izotopové složení může za života měnit. Velké kosti se obnovují poměrně pomalu a např. izotopy z kosti stehenní nesou zprávu o tom, co člověk jedl, pil a kde žil v posledních deseti až patnácti letech. Menší kosti, jako například žebra, se obnovují rychle a prozrazují, kde a jak člověk pobýval v posledních dvou až třech letech. Jane Evansová a její spolupracovníci analyzovali zuby, žebro a stehenní kost Richarda III. a to jim dovolilo nahlédnout do králova osobního života. 

Královský luxus

Kost Richardova žebra obsahovala jiné poměry izotopů dusíku a kyslíku, než zuby i stehenní kost. To signalizuje, že Richard v posledních dvou letech života pojídal maso živočichů stojících poměrně vysoko v potravním řetězci – především divokého ptactva a sladkovodních ryb. Velká obliba ryb měla původ v náboženských praktikách. Jejich maso bylo totiž povoleno jíst i v postní dny. Prostí lidé si dávali v den půstu obvykle levné slanečky. Richardovi připravovali kuchaři luxusnější krmi, například štiku. 

Izotopy kyslíku se dostávají do těla v největší míře z vody. Pokud jsou v kostech či zubech patrné změny v jejich poměru, pak to s vysokou pravděpodobností signalizuje, že se člověk přestěhoval do jiného kraje. V novém bydlišti pak pil vodu, jež nachytala z místních hornin jiné spektrum izotopů. Analýzou izotopů kyslíku si tak vědci z týmu Jane Evansové mohli ověřit informace z historických dokumentů o místech králova pobytu.  Přitom narazili na záhadu. Richard III. žil ke konci svého života výhradně ve východní Anglii. Přesto je v jeho kostech z posledních dvou let života patrná změna v poměru izotopů kyslíku. Jak je to možné?

Jane Evansová je přesvědčená, že Richard v té době zdaleka nepil jen vodu. Začal silně holdovat vínu. Jako král si to mohl dovolit, i když víno tehdy představovalo opravdový luxus. Z účtů anglické šlechty dochovaných z 15. století plyne, že zhruba pětina útraty za potraviny padla právě na nákup vína. Po nástupu na trůn si Richard dopřává, co hrdlo ráčí. Asi pětina izotopů kyslíku v jeho žebrech pochází právě z tohoto nápoje. Zbytek se do králových žeber dostal z vody. 

Olovo z pohárů i z vína

Izotopy vypovídají o tom, jak se Richard III. stěhoval. Z historických pramenů víme, že se narodil ve východní Anglii na hradě Fotheringhay. Zprávy o králově dětství jsou ale útržkovité. Dochovalo se svědectví, že jako sedmiletý snad pobýval ve Walesu na hradě Ludlow. Zastoupení izotopů stroncia a kyslíku v zubech tomu odpovídá. Král musel trávit dětství v oblasti s velmi starými horninami a intenzivními srážkami. Tomu podmínky panující ve Walesu celkem dobře odpovídají. Analýzy stehenní kosti prozrazují, že se král jako teenager vrátil na východ Anglie.

TIP: Ambiciózní Jindřich VII.: Jak se mu podařilo získat a udržet anglický trůn?

V souladu s tím, co je známo o životě ve středověku, vědce nepřekvapil vysoký obsah olova v Richardových ostatcích. Tento těžký kov se používal k výrobě trubek, jimiž se rozváděla pitná voda. Olovo obsahovaly i nádoby, v nichž se uchovávaly nápoje, a číše, ze kterých lidé pili. Král mohl dostat do těla významnou dávku olova i díky své slabosti pro víno. Nepoctiví obchodníci tehdy běžně „vylepšovali“ víno přídavkem octanu olovnatého, který má sladkou chuť. Král v sobě neměl tolik olova, aby na sobě pociťoval jeho toxické účinky. Výhody kralování si ale užíval pouhé dva roky…

V jednom z hrobů chrámové mohyly v peruánském Huaca Loro byly objeveny ostatky muže středního věku s impozantní pohřební výbavou o celkové hmotnosti 1,2 tuny. Jeho hlava byla oddělena od skrčeného těla a umístěna poblíž. Na obličeji měla nasazenou zdobenou masku ze zlata. Maska i kostra byly nabarvené na červeno.

Vědci již před 30 lety zjistili, že použitým barvivem byla rumělka, tedy sulfid rtuťnatý. Britskou chemičku Elisabete Pires z Oxfordské univerzity a její spolupracovníky ale zajímalo, jaké tehdejší lidé použili pojivo. Pomocí moderních metod se nakonec dopracovali k překvapivé odpovědi.

Krvavé proteiny 

Vědci využili hmotnostní spektrometrii a proteomiku (neboli výzkum souboru proteinů), díky čemuž identifikovali proteiny, které se v rudé barvě vyskytovaly. Mimo jiné objevili stopy vaječného proteinu albuminu, z čehož badatelé usoudili, že při výrobě barvy byla použita i vejce. To ale nebylo všechno. Vědci identifikovali i šest proteinů, které pocházejí z lidské krve, včetně sérového albuminu a protilátky imunoglobulinu G. Právě lidská krev byla zřejmě jednou z klíčových složek zkoumané barvy, pravděpodobně z rituálních důvodů.

TIP: Inkové obětovali děti na vrcholcích sopek: Vystavovali je zde úderům blesků

Pohřbený muž s maskou pomalovanou krví byl podle všeho místní vládce. V té době žili v Huaca Loro lidé kultury Sicán (Lambayeque), kteří skvěle zacházeli s kovy, jak ostatně dokládá i zmíněná maska. Jejich kultura existovala od 8. do 14. století našeho letopočtu (750 až 1375), což přibližně odpovídá době panování Přemyslovců. Sicánce poté vystřídali Inkové. 

Jde o téma pro autory vědecko-fantastických filmů: Vyspělá civilizace obepne svoji hvězdu kulovým povrchem, jenž zadrží veškerou energii, kterou stálice ve formě záření vysílá do prostoru. Obyvatelé tak vyřeší energetický problém, a navíc získají téměř neomezený prostor pro svoji existenci. 

TIP: Hřeje Jupiter? Kolik energie si vyrobí planeta sama?

Ve skutečnosti je však popsaná myšlenka technicky jen obtížně proveditelná. Pevná Dysonova sféra by zahrnovala mnoho nevýhod: V současnosti například neznáme dost pevný materiál, z nějž bychom ji mohli zkonstruovat. Za druhé by jej bylo zapotřebí ohromné množství. A obtíže by přinášely i fyzikální zákony. Z jednoduchých aplikací gravitačního zákona vyplývá, že by se sféra nacházela v ideální gravitační rovnováze s hvězdou, takže by se vůči ní mohla reálně pohybovat bez omezení. Hrozila by tudíž srážka a civilizace by musela mít možnost pohyb sféry korigovat. Blíž k realitě má proto představa neúplné Dysonovy sféry, například ve formě prstence, složitější struktury oblouků, nebo dokonce jednotlivých „ostrůvků“.

Slunce ve čtvrtek podle Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA) odpálilo silnou erupci třídy X1. V noci ze soboty na neděli by se tak mohla na obloze objevit polární záře, a to i ve střední Evropě. Efektní úkaz by měl být k vidění již po setmění. 

„Pokud bude geomagnetická bouře tak silná, jak astronomové předpovídají, budou záře pozorovatelné z našich končin nízko nad severním obzorem s největší pravděpodobností už po setmění. Pozorovat se ale vyplatí v průběhu celé noci,“ uvedl Petr Horálek ze Slezské univerzity v Opavě s odkazem na informace NOAA. Předpověď počasí se jeví slibně, pozorování nemá rušit ani Měsíc, který vyjde až v druhé půlce noci.

Pro pozorování je třeba najít místo s dokonalým výhledem k severu bez světelného znečištění. „Vyplatí se průběžně sledovat nějaký online aurorální monitor, například SolarHam," dodal Petr Horálek.

Polární záře lze podle Horálka v podmínkách ČR statisticky pozorovat zhruba jednou do roka. „Jsou roky, kdy se nic neděje, a pak jsou roky, kdy jsou třeba čtyři v jednom roce. Zpravidla v době okolo maxima jedenáctiletého cyklu sluneční aktivity – maximum se blíží, odehraje se v roce 2025,"  uvedl. Poslední výraznou polární záři jsme z území Česka mohli spatřit v březnu 2015.

Polární záře vznikají díky interakci nabitých částic, které putují kontinuálně ze Slunce, s molekulami a atomy vzduchu ve vysoké atmosféře Země. Běžně se vyskytují mezi 80 až 150 kilometry nad zemským povrchem. Za vzájemným působením stojí protony, elektrony a tzv. alfa částice, tedy jádra helia se dvěma protony a dvěma neutrony, které Slunce většinou produkuje během silných erupcí v magneticky uzavřených oblacích.

TIP: Příští sluneční bouře by mohla přinést internetovou apokalypsu, varuje vědkyně

„Země má svůj přirozený magnetický štít, díky němuž je většina tohoto životu nebezpečného záření odkloněna. Část tohoto slunečního materiálu se ale uvězní v oblastech okolo zemských magnetických pólů, kde siločáry magnetického pole Země (a tedy i nabité částice) proniknou do naší atmosféry. Tam pak díky srážkám s atomy a molekulami vzduchu dochází k excitaci i ionizaci a následnému vyzáření v podobě viditelného světla,“ popisuje Petr Horálek. „Tak vlastně sledujeme v zemské atmosféře doutnavý výboj, jehož odstíny odpovídají konkrétním hodnotám vyzářené energie,“ uzavřel.

Život vosy obecné (Vespula vulgaris) není tak dobře zmapovaný jako život včel nebo čmeláků. Přesto je o něm známo dost na to, aby odborníky překvapilo zjištění, že někteří jedinci tohoto společensky žijícího hmyzu mají výrazné tendence k individualismu.

Královna hledá domov

Podobně jako společenství včely medonosné, i kolonie vosy obecné se dělí na několik kast. Nejpočetněji jsou zastoupeny neplodné samičky, tedy dělnice, které se vzdaly šance na zplození vlastních potomků a místo toho se starají o potomky jediné plodné samičky – královny. Na přechodnou dobu se v hnízdě objeví i samečci.

Jako vůbec první vosy zahlédneme zjara v probouzející se přírodě oplodněné královny, které přečkaly zimu v bezpečí úkrytu a teď jej opouštějí, aby založily novou vosí kolonii. Tyto velké, osaměle létající vosy nejprve vyrážejí na průzkumné lety, při nichž hledají příhodné místo ke stavbě hnízda. Nejčastěji se jim zalíbí díra v zemi, třeba opuštěná myší nora. Někdy ale naopak vyberou místo v nějaké vysoko položené dutině, třeba v opuštěné ptačí budce. Samička pak ještě určitou dobu létá kolem zvolené lokality, aby si její polohu bezpečně uložila do paměti a v následujících dnech ji bez problémů našla.

Těžké začátky a „druhá směna“

Když se královna pustí do díla, leží zpočátku všechna práce jen na jejích bedrech. Kusadly seškrabává drobné částice z povrchu starého dřeva, mísí je se slinami a vytváří kaši z papíroviny. Z té uhněte kuličku a odnese si ji na staveniště. Kašovitou hmotu roztírá do tenké vrstvy, která na vzduchu rychle tuhne. Vosí královna z ní vybuduje několik prvních buněk plástu. Jsou obrácené dnem vzhůru a matka do nich naklade vajíčka. Ke dnu buňky je přilepí, aby nevypadla. V následujících dnech a týdnech má královna napilno. Léta ven z hnízda nejen pro další stavební hmotu, ale zároveň i loví, aby měla čím krmit larvy.

První generace dělnic se líhne po 5 až 6 týdnech a rychle přebírá královninu práci. Plodná samička už nemusí opouštět hnízdo a věnuje se výhradně kladení vajíček. Dělnice dál budují plástve, rozšiřují hnízdo a pečují o larvy, které se líhnou z vajíček. Vosí kolonie se během léta díky spojenému úsilí královny a dělnic rychle rozrůstá.

Ve velkých vosích hnízdech jsou plásty uspořádány do několika rovnoběžných pater propojených ve středu i na obvodu svislými pilíři. Celkový počet buněk se v nich vyšplhá na 7 000 až 10 000. Protože vosí královna klade do některých buněk vajíčka opakovaně, narodí se v jednom hnízdě za rok až 16 000 dělnic.

Lovci pro vosí školku

Podobně jako vajíčka jsou i larvy přilepené ke dnu buňky, aby se v plástu udržely. Zpočátku krmí dělnice larvy tekutou stravou – šťávami, které nasává na květech, na zralém ovoci, nebo tělními tekutinami uloveného hmyzu. Vosy jsou zdatní lovci. Číhají na sedící nebo pomalu se pohybující hmyz. Ve velké oblibě mají mouchy. Na oběť útočí kusadly a silnější hmyz navíc bodá žihadlem. Mrtvou kořist na místě zpracuje. Vysaje z ní tělní tekutiny a odkousne hlavu, nohy a křídla. Tělo vytvaruje do úsporného balíčku, který přenese do hnízda. Někdy se tak musí vypořádat i s hodně těžkým nákladem.

Vosa s obětí, které odkousne hlavu, nohy a křídla. Zbytek těla přenese do hnízda a krmí s ním odrostlejší larvy (foto: Shutterstock)

Malými porcemi oddělenými z balíčku krmí dělnice odrostlejší larvy.
Vosí larva se třikrát svlékne z pokožky a pokaždé výrazně zvětší objem. V posledním larválním stádium už není přilepená ke dnu buňky v plástu, protože buňku zcela vyplňuje a jen tak z ní nevypadne. Tato larva si nakonec svou buňku uzavře hedvábným víčkem a sama sebe opřede jemným vláknem. V kukle dojde k proměně larvy na dospělou vosu. Ta prokouše obaly a víčko buňky a vyleze ven. Záhy poté už se vydává na první lety do okolí.

Vzpoura na konci sezony

Na konci léta začne královna v kladení vajíček polevovat a dělnic ubývá. Zato se ve zvětšených buňkách plástů vyvíjejí i samečci a plodné samičky – budoucí královny. Samečci neumějí stavět hnízdo, nesbírají potravu, nepečují o larvy. Jejich jediným úkolem je oplodnit mladé samičky. Vosí dělnice však tyto trubce v kolonii bez problémů tolerují a jsou k nim podstatně shovívavější, než bývají k trubcům dělnice včely medonosné. Na podzim celá kolonie zaniká. Přežijí jen oplodněné samičky, které přečkají zimu v bezpečném úkrytu a na jaře vylétnou založit novou kolonii.

Když se kolonie ocitne za zenitem, oslabí v ní zavedené rutiny. Právě v této situaci vycítí dělnice svou příležitost a začnou klást vajíčka. Ta jsou neoplozená a mohou se z nich vyvíjet pouze samečci. Pokud se některému z nich podaří oplodnit budoucí královnu, přenáší geny své matky-dělnice na další pokolení.

Za běžných podmínek představuje plození potomstva dělnicemi povážlivé narušení dokonalého řádu kolonie. Ostatní dělnice podle pachu s devětadevadesátiprocentní úspěšností rozeznají vajíčka královny od vajíček dělnic a vajíčka svých sester sežerou. Někdy ale královna ke konci léta uhyne a pak je fungování kolonie těžce narušeno. V nastalém chaosu mají vajíčka dělnic šanci přežít a v péči dělnic se z nich mohou vyvinout samečci.

Kukačky v cizích koloniích

Dělnice zkoušejí klást vajíčka nejen ve vlastním hnízdě, ale snaží se proniknout i do jiných hnízd a i tam podstrčit do buněk plástů svá neoplozená vajíčka. Zdá se logické, že dělnice si budou pro své kukaččí výlety vybírat přednostně kolonie, kde domácí královna uhynula a panuje v nich zmatek. Ale není tomu tak. V koloniích bez matky začíná klást vajíčka větší podíl dělnic, ale ty se zkoušejí vetřít stejně často do kolonií s královnou jako do kolonií bez královny. Vosy zjevně nedokážou zvenčí zjistit, jestli kolonie svou královnu stále ještě má, nebo už ji ztratila. Vzduch v okolí vosího hnízda je plný těkavých látek pocházejících z kolonie. Nejsou mezi nimi ale takové, které by absenci královny prozradily.

Vosí královna produkuje netěkavé látky, které ulpívají na těle dělnic z její kolonie i na vnitřních papírovitých stěnách hnízda. Cizí vosí dělnice je rozeznává až poté, co se jich dotkne tykadly. Teprve pak jí čichové buňky spolehlivě prozradí, do jaké kolonie se vloudila. Pokud se cizí vosa ocitla v kolonii bez královny, její snaha klást vajíčka výrazně sílí. V kolonii s královnou zkouší klást vajíčka asi 2 % domácích dělnic a 12 % cizích vos, které se do hnízda vetřely. V hnízdě, kde královna uhynula, klade vajíčka každá pátá dělnice – bez ohledu na to, zda je domácí nebo se sem vloudila.

TIP: Včely stále záhadné: Co se děje ve včelím úlu

Zatím není jasné, jak jsou potomci dělnic úspěšní a kolik potomstva nakonec zplodí. To odhalí až další výzkum týmu vedeného Tomem Wenseleersem z Katholieke Universiteit v belgické Lovani, který vosu obecnou při tomto tzv. vnitrodruhovém hnízdním parazitismu přistihl jako první.

Natalia sedí na posteli, zády opřená o zeď. Ve ztemnělé místnosti je jí hrozné horko. Kapky potu jí po spáncích stékají na krk. Snaží se alespoň v myšlenkách uniknout ze zatuchlého pokoje, kde v zoufalém křiku a nesouvislých větách zaniká smutný zpěv. Kovové palandy hlasitě vrzají. Pach moči je všudypřítomný. Natalia upře pohled na špinavé okno, za kterým tuší neudržovanou zahradu. Ven už se nikdy nedostane. Zavře oči, zakloní hlavu, rty se jí neslyšně pohybují. Modlí se. Slova ji přenášejí do světa, kde žila, než ji pohltily zdi blázince. Do nesvobodného světa, který ji za víru v Boha odsoudil, prohlásil za blázna a zavřel do vlhké budovy daleko od rodiny a přátel. Po její tváři stékají slzy, jako by se nikdy neměly zastavit...

Jak vyléčit disidenta

Věřící, disidenti, ochránci lidských práv, demokrati. Ty všechny režim považoval za psychicky nemocné. A tak je také léčil! Izoloval je od společnosti, zavíral do psychiatrických léčeben, kde se je snažili zlomit psychickým i fyzickým nátlakem. V některých případech byla metoda bohužel úspěšná. Spisovatelé, básníci, studenti, protestující intelektuálové… Ti všichni měli ve svých zdravotních složkách napsáno: doba propuštění – neurčitá. V blázincích však museli setrvat až do „úplného uzdravení“. Mnozí z nich kruté zacházení a psychický teror nepřežili! 

Ti, kdo se směli vrátit domů, zůstali pod neustálým dohledem tajné policie i lékařů. Politické vězně pobyt v psychiatrických klinikách poznamenal do konce života. Fyzicky i psychicky. Nedostatek světla, čerstvého vzduchu, malé porce nepoživatelného jídla, konzumace silných léků a bití – to vše z nich po fyzické stránce udělalo mrzáky. A psychický nátlak? Mnozí političtí vězni se skutečně zbláznili!

Terapie šílenstvím

Zneužití psychiatrie v politice se přitom nezrodilo v sovětském Rusku. Už v 19. století plnila psychiatrie přání vládnoucí třídy. A tak se z revolucionářů ze dne na den stávali psychopati. Psychiatrie se však v rukách bolševiků stala mocnou zbraní a tak se termín „jinakmyslící“, neboli ten, kdo nesdílí většinový názor, rozšířil až po Říjnové revoluci. Vypořádání se s politickým odpůrcem nikdy nebylo jednodušší – stačilo označit politické aktivisty za schizofreniky a pak je „léčit“ pro dobro jich samých i dobro společnosti, kterou svým chováním ohrožovali.

Na začátku čtyřicátých let na příkaz Lavrentije Beriji přešla vězeňská psychiatrická klinika pod správu tajné policie. Odlišný názor byl v sovětském Rusku odchylkou od normy, deviací, úchylkou. A proto režim takové lidi léčil. Nebo spíš trestal.

Skutečný vrchol ale přišel až s rokem 1968. Politika Leonida Brežněva psychiatrii přetvořila v oficiální nástroj v boji s opozicí. Osm disidentů protestujících proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa bylo zadrženo a přivedeno k výslechu. Jednomu ze zadržených demonstrantů tajní policisté vymlátili všechny přední zuby. Událost vyvolala světový skandál, což pro sovětské Rusko nebyla dobrá vizitka, především pak v zahraničí.

Bdělí právníci ale přišli s řešením, jak pozornost veřejnosti od těchto „vyvrhelů společnosti“ odvrátit. V nepřítomnosti a bez možnosti odvolání je odsoudili k pobytu v psychiatrické klinice. A důvod? Obvinění zastávají jiné názory a narušují veřejný pořádek! Přestože zahraniční psychiatři poukazovali na nedostatky v lékařských expertizách, kde například zcela chyběl popis průběhu nemoci včetně změn myšlení a chování, lidé obvinění z antisovětské agitace nebo zastávání menšinových názorů trávili na klinikách mnoho let.

Vlastní názor nežádoucí 

Nejrozšířenější diagnóza? Takzvaná pomalá schizofrenie. A kdo byl v očích tajných policistů potenciálním pacientem? Mladí lidé mezi dvaceti a devětadvaceti lety. Nebáli se vyvolávat konflikty, toužili se prosadit, odporovali tradicím a normám, nepřijímali názory autorit. Připomíná vám to něco? Kdejaký puberťák by dnes podle sovětských standardů skončil ve svěrací kazajce! A jaké tedy byly typické příznaky jinakmyslících? Dobová učebnice medicíny jmenuje tyto: uzavřenost, nezájem o život, pesimismus, melancholie, apatie, obrácení se do vlastního vnitřního světa, neadekvátní názory a činy, podezřívavost. 

TIP: Vězni uranového pekla: Práce v komunistických lágrech byla cestou na smrt

Tichý a nekomunikativní člověk zklamaný dobou, neochotný měnit svoje názory a stanoviska, který se obrací sám do sebe, aby unikl těžké atmosféře nesvobody, měl svoji jednosměrnou jízdenku do jedné z mnoha psychiatrických klinik jistou! Co na tom, že cenzura, udavačství, sledování a odposlouchávání ve společnosti jen bujely? Zmínit se o nich, nebo nedej bože vyjádřit s takovými praktikami nesouhlas, bylo považováno za podezřívavost a tudíž příznak nemoci.

Společnost Lockheed Martin spojila síly s Nanoracks a Voyager Space, aby společně postavily a vypustily komerční orbitální stanici Starlab. Mělo by k tomu dojít v roce 2027. Stanice Starlab by měla být z části nafukovací a měla by na ní trvale pracovat posádka. Starlab bude k dispozici americké vládě a soukromým společnostem.

Mezinárodní vesmírná stanice ISS by měla skončit v roce 2030. Spojené státy pracují na tom, aby ISS pohotově nahradily. Jedním ze slibných projektů je právě Starlab, který by se mohl stát první samostatnou komerční orbitální stanicí. V době, kdy Čína dělá pokroky s vlastním programem pilotovaných letů do vesmíru, by se Starlab mohl postarat o to, aby Západ udržel svou trvalou přítomnost ve vesmíru.

Experimenty, výcvik i turistika

Stanice Starlab by měla nabídnout rozmanité využití. Měla by tam probíhat řada vědeckých experimentů, včetně materiálového výzkumu nebo biologických pokusů. Zároveň by tam mohl probíhat výcvik astronautů pro lety k Měsíci či Marsu. Stanici by mohli využívat i vesmírní turisté, což by zajistilo část potřebných finančních prostředků.

TIP: Bigelow Aerospace hodlá postavit nafukovací stanici na orbitě Měsíce

Vývoj stanice Starlab má na starost společnost Nanoracks. Obchodní stránka věci je na Voyager Space. Lockheed Martin stanici postaví a bude ji provozovat. V současné podobě design stanice zahrnuje velký nafukovací modul a pevný servisní modul s připojovacím místem. Měla by mít objem 340 metrů krychlových a její čtyři solární panely jí dodají 60 kW elektrické energie. K dispozici bude i robotické rameno. Posádku budou tvořit 4 stálí členové plus „návštěvy“.