hvězda

Mlhovina Tarantule okem dalekohledu Jamese Webba. (foto: NASA, ESA, CSA, STScI, CC BY 4.0)

Ilustrace největší známé hvězdy ve vesmíru. (foto: NOIRLab/NSF/AURA, J. da Silva/Spaceengine, CC BY-SA 4.0)

Protoplanetární disk u mladé hvězdy FU Orionis. (ilustrace: NASA/JPL-Caltech, CC0)

Planeta těsně před pohlcením vlastní hvězdou

Slunce pohledem americké obervatoře Solar Dynamics Observatory z února 2015. (foto: NASA/SDO, CC0)

Umělecké ztvárnění hyperobra VY Canis Majoris, na základně nedávných poznatků

Oblast vzniku hvězd ve Velkém Magellanově mračnu. (foto: NASA, ESA, CC0)

Umělecká představa toulavé planety, tedy tělesa o velikosti oběžnice, které nekrouží kolem hvězdy. (foto: NASA/JPL-Caltech, CC0)

Utkání dvou černých děr

Tento snímek vznikl kombinací dat v oboru rentgenového záření z družice Chandra X-ray Observatory a fotografie ve vizuálním oboru, pořízené pomocí HST. Představuje galaxii NGC 6240, která je od Země vzdálena 400 milionů světelných roků a promítá se do souhvězdí Hadonoše.

Uprostřed snímku jsou dvě černé díry, které od sebe dělí vzdálenost 3 000 světelných let. Jsou viditelné jako jasné bodové zdroje rentgenového záření. Nakonec se pravděpodobně přiblíží k sobě a splynou v jednu velkou černou díru.

Co se stane, když se tyto exotické objekty začnou navzájem ovlivňovat, zůstává pro astronomy zatím hádankou. Jedno je však jisté: uvolní se při tom obrovské množství energie a do prostoru budou vyslány gravitační vlny. (NASA/CXC/MIT/C.Canizares, M.Nowak, CC0)

Astronomové odhadují, že Earendel je přinejmenším 50× hmotnější než Slunce a miliónkrát jasnější, čímž soupeří s nejhmotnějšími známými hvězdami ve vesmíru.

Slunce na snímku americké observatoře Solar Dynamics Observatory (SDO).

Modré opozdilce nacházíme v centrech hustých kup, přičemž mezi ostatními hvězdami nápadně vyčnívají právě mladistvým vzhledem – přestože podle všech ostatních indicií dosahují stejného stáří jako jejich souputnice zrozené zřejmě v tomtéž čase z identické zárodečné mlhoviny.

Nová vizualizace jedné z nejextrémnějších hvězd.

Blikání hvězd představuje optický klam, který se projevuje u stálic nízko nad horizontem. Na snímku jasný Sirius (vlevo) vedle souhvězdí Oriona. V popředí Hvězdárna Johannese Keplera v rakouském Linci.

Odhalené jádro hvězdy HD 62166 ze souhvězdí Lodní zádě je nejteplejší známou hvězdou. Povrchová teplota zde dosahuje 200 tisíc kelvinů (zhruba 200 tisíc °C).