William Lubbeck se narodil v sasko-anhaltském Püggenu. V srpnu 1939 byl povolán do Wehrmachtu a zařazen k 13. rotě těžkých zbraní u 58. divize, v jejíchž řadách podstoupil bojový křest při tažení do Francie. Na jaře 1941 se divize ocitla ve svazku skupiny armád Sever, která se připravovala na invazi do SSSR.

Před branami Leninova města

Za mrazivé zimy 1941–1942 se Lubbeck zúčastnil obléhání Leningradu. Před poklidem v zákopu preferoval intenzivní kontakt s nepřítelem a stal se předsunutým pozorovatelem, což znamenalo neustálé střety se sovětskými odstřelovači, léčky partyzánů i přímé útoky rudoarmějců. Poté Lubbecka čekala série těžkých bitev u řeky Volchov, podél koridoru k Demjanské kapse, u Novgorodu nebo v okolí Ladožského jezera.

V září 1943 si vysloužil Železný kříž první třídy a byl odeslán do důstojnické školy v Drážďanech. Na frontu se vrátil koncem léta 1944, kdy už Wehrmacht ustupoval. Lubbeck se ujal velení své původní roty a v jejím čele absolvoval tuhé boje od lotyšské Rigy až po litevský Memel, při nichž se 58. divize střídavě stahovala na západ a přecházela do protiútoků.

Přes Balt do bezpečí

V dubnu 1945 jednotka čerstvě povýšeného kapitána uvázla ve Východním Prusku v dopravní zácpě a téměř celá padla za oběť leteckým úderům. Wilhelm přežil a podařilo se mu nalodit na torpédoborec, který 7. května po mnoha peripetiích doplul do dánského přístavu již ovládaného Brity.

TIP: Hon na sabotéry: Příběh tajemného Povstalce z obklíčeného Leningradu

Následujícího dne se Lubbeck dozvěděl, že válka skončila, a putoval do zajateckého tábora. Po propuštění se protloukal zbídačeným Německem a podařilo se mu dostat na rodinný statek v sovětské zóně. Po šesti letech se raději rozhodl zemi opustit. S rodinou emigroval do Kanady a nakonec se usadil v USA, kde přijal jméno William a sepsal paměti o svých válečných zážitcích pod názvem Před branami Leningradu.

Blíženci patří mezi zvířetníková souhvězdí, na ekliptice se nacházejí mezi Rakem a Býkem. Nejlépe se dají pozorovat v únoru a nejvýraznější stálice souhvězdí vytvářejí na obloze nepravidelný obdélník. Nejsnáz však Blížence identifikujete pomocí dvou nejjasnějších hvězd, Kastora a Polluxe, jež od sebe na nebi dělí jen 4,5°.

Podle řecké báje znázorňuje obrazec dvojčata Kastora a Polluxe, syny spartské královny Ledy a bratry trojské Heleny. Polluxe zplodil Zeus, který Ledu svedl v podobě labutě. Kastor měl podle jedné z verzí za otce také Dia, podle jiné královnina manžela Tyndarea. Ve druhém případě byl tedy, na rozdíl od Polluxe, smrtelný. Po bratrově skonu nechtěl Pollux sám pobývat mezi bohy, proto oba sourozenci střídavě putují mezi Olympem a podsvětím. 

Hvězdy a zajímavé objekty

Oranžový obr Pollux představuje sice v Blížencích hvězdu Beta, je však jasnější než Kastor coby Alfa. Dosahuje 1,1 mag a jde o Zemi nejbližšího hvězdného obra, vzdáleného 34 světelných let. Průměrem překonává Slunce asi devětkrát a hmotností dvakrát. Jeho naoranžovělou barvu lze rozlišit už při pohledu pouhýma očima. Jedná se o osamocenou stálici, zatímco Kastor tvoří složitou šestinásobnou soustavu: Viditelné složky A, B a C jsou samy spektroskopické dvojhvězdy. Při pohledu bez přístroje se však Kastor jeví jako jeden světelný bod, dosahující 1,6 mag.

Už při pozorování amatérským dalekohledem je možné rozlišit několik zajímavých objektů: například vícenásobný hvězdný systém Kastor, pozoruhodnou planetární mlhovinu NGC 2392 či jednu z nejkrásnějších otevřených hvězdokup M35. Celkem známe v souhvězdí 67 objektů z NGC katalogu a čtyři stálice jasnější než 3 mag.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Vodnáře, 18. února v 11:44 SEČ vstoupí do znamení Ryb.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – nepozorovatelná
• Mars – viditelný v první polovině noci
• Jupiter – nepozorovatelný
• Saturn – nepozorovatelný
• Uran – viditelný v první polovině noci
• Neptun – nepozorovatelný

Zajímavé úkazy v únoru 2021

• 3. února – setkání Měsíce a Spiky z Panny na ranní obloze; vzdálenost cca 5,5°
• 6. února – setkání Měsíce a Antara ze Štíra na ranním nebi před rozedněním; vzdálenost cca 5,5°
• 18. a 19. února – setkání Měsíce a Marsu na noční obloze: 18. 2. vzdálenost cca 5°, 19. 2. cca 9°; nedaleko viditelná i otevřená hvězdokupa Plejády v Býku
• 20. února – setkání Měsíce a Aldebaranu z Býka na nočním nebi
• 23. února – setkání Měsíce a Polluxe z Blíženců na noční obloze 
• 26. února – setkání takřka úplňkového Měsíce a Regula ze Lva na nočním nebi

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Na obdělávaných polích se často hýbe s půdou. Není divu, že se tam občas nacházejí zajímavé věci, včetně dávných pokladů. Potvrzuje to i nový objev v Polsku. Na kukuřičném poli poblíž vesnice Słuszków, asi 23 km severovýchodně od Kališe se podařilo nalézt středověký poklad, starý asi 900 let. Obsahuje ingoty stříbra, zlaté prsteny a asi 6 500 stříbrných mincí.

Archeolog Adam Kędzierski z Polské akademie věd využil pomoci místních a s detektorem kovů loni v listopadu zkoumali lokalitu, kde byl v roce 1935 objeven jeden z největších pokladů mincí v historii polské archeologie. Při průzkumu narazili na keramickou nádobu, která se ukrývala jen asi 30 cm pod povrchem. V nádobě pak nalezli celý poklad. Nález druhého významného pokladu na tomto místě ukazuje, že zřejmě šlo o významné středověké sídlo či dokonce rezidenci polského knížete.

TIP: Na farmě v Maďarsku se podařilo objevit 500 let starý poklad

Ve třech lněných váčcích vložených do košíku tam bylo uloženo více než 6 600 cenných předmětů. Většina minci jsou stříbrné křížové denáry, které mají vyražený velký kříž. Nejde jen o polské mince, ale i české, dánské, maďarské a německé. Za pozornost stojí ale hlavně čtyři nalezené zlaté prsteny. Zlaté šperky totiž byly v době vzniku pokladu v Polsku velmi vzácné. Poklad pochází cca z roku 1105 a mohl prý patřit polskému knížeti Zbyhněvovi z rodu Piastovců, který vládl v Polsku v letech 1102 až 1107.

Ve Stockholmu si můžete prohlédnout královský palác, honosné secesní divadlo se zlatými sochami, ale také třeba gigantickou válečnou loď ze dřeva s největší palebnou silou své doby. Ve skandinávském přístavu s pestrými dějinami se však vystavování bohatství na odiv příliš nenosí – zlato tam najdete nanejvýš v muzeu či v historických budovách.

Jde sice o sídlo parlamentu i královské rodiny, ale Švédové pociťují averzi ke všemu, co zavání hierarchií a rozdělováním společnosti. Nezávisle na postavení, snad jen s výjimkou monarchů, se všichni oslovují křestními jmény. Přijde-li tedy někdo z občanů za premiérem, ani ho nenapadne říct „pane Löfvene“. Čelný představitel země zůstává pro Švédy jednoduše Stefanem. 

A přestože je severská země monarchií, na šlechtické tituly se tam příliš nehledí. Nynější král Karel XVI. Gustav se oženil se „ženou z lidu“ v době, kdy to mezi evropskou aristokracií nebylo příliš běžné. A také prosadil zákon, který přiřkl právo na trůn prvorozenému dítěti bez ohledu na pohlaví. 

Hřejivá socha u divadla

Na břehu zálivu Nybroviken se rozkládá náměstí Nybroplan. Shlíží na něj velkolepá budova Královského dramatického divadla v secesním stylu, dokončená v roce 1908. Stánek umění se zlatými sochami sice představuje ozdobu města, ale svému tvůrci Fredriku Lilljekvistovi obrazně zlomil vaz. Architekt totiž 2,5krát překročil rozpočet a budoucí investoři si pohlídali, aby už nikdy nedostal na starosti žádný velký projekt. 

Kromě impozantního exteriéru divadla můžete obdivovat i jednu nezvyklou skulpturu: Není ze zlata, nýbrž z bronzu, a u rohu budovy stojí teprve krátce. Jde o poctu oblíbené herečce Margarethě Krookové, jež zemřela v roce 2001 na rakovinu. Svou diagnózu znala a zatvrzele odmítala, aby někdo vytvořil její posmrtnou sochu, protože zmíněná díla považovala za studená a neživá. Podobizna umělkyně nakonec spočinula na místě, kde Margaretha s oblibou kouřila o pauze během představení. Její kolegové si přitom s výhradami zesnulé přítelkyně chytře poradili: Socha ukrývá topné zařízení, které ji celoročně ohřívá na 37 stupňů. Zejména v zimě se proto těší značné oblibě, lidé se k ní tisknou a hladí jí břicho, takže je celé vyleštěné.

Dvakrát zdarma

Historické centrum Stockholmu s fasádami ve veselé paletě žluté, červené a oranžové představuje čtvrť Gamla stan neboli „staré město“ na ostrově Stadsholmen. Až se nabažíte toulání místními uličkami, můžete vystoupat na nedaleký kopec Monteliusvägen, odkud lze historické věže a stavby obdivovat v panoramatu s jezerem Mälaren. Výhled vás ohromí v jakoukoliv denní či noční dobu, ale obzvlášť krásný bývá při východu či západu slunce.

Pokud máte při návštěvě švédské metropole hluboko do kapsy, můžete navštívit i dvě galerie zdarma. Na bezplatnou prohlídku lákají fantaskní sochy zvířat a kovové konstrukce kolem muzea moderního umění Moderna Musset na ostrově Skeppsholmen. Dílo nazvané Ráj vytvořili Švýcar Jean Tinguely a Francouzka Niki de Saint Phalleová původně pro Světovou výstavu 1967 v kanadském Montrealu. Později ho umělci věnovali stockholmskému muzeu výměnou za bezplatnou údržbu. Druhou nezvyklou galerií ve městě se poněkud překvapivě stalo místní metro.

V nejdelší galerii světa

Stockholmské metro zahrnuje sto stanic, přičemž menší část se nachází pod zemí a zbytek na povrchu. Devadesát procent z nich se pyšní výzdobou, jež vznikla mezi lety 1953 a 2003: V nejdelší galerii světa, jak se také dráze říká, vystavuje svá díla na 150 umělců. Jízdenka na 75 minut stojí v přepočtu 130 korun, takže můžete vyzkoušet, kolik stanic za tu dobu zvládnete navštívit.

TIP: Po střechách švédské metropole: Stockholm očima kominíků 

Každému se líbí něco jiného, ale určitě si nenechte ujít zastávku Tekniska Högskolan, která se inspirovala fyzikou a přírodními zákony. Ze stropu visí Newtonovo jablko a najdete tam i odkaz na Johannesa Keplera, Mikuláše Koperníka či Leonarda da Vinciho. Za vidění stojí také Stadion s barevnou duhou na modré stěně, T-Centralen s folklorními motivy švédských vesnic či Solna Centrum, kde jízda po eskalátorech dolů připomíná bránu do pekla díky černé podlaze a sytým odstínům oranžové na zdech. 

Lidé se v dnešní době dožívají vyššího věku. To ale také bývá spojené s rozvojem neurodegenerativních chorob a demence, které v rozvinutých zemích postihují zhruba jednoho seniora nad 65 let věku z deseti. Proto jsou velmi užitečné poznatky, které mohou přispět k posilování odolnosti nervové soustavy a duševní čilosti v průběhu stáří.

Týká se to i spánku, kolem něhož koluje celá řada mýtů. Jak lidé stárnou, jejich spánek se mění a častěji si dopřávají odpolední „šlofíky“. Vědci se ale doposud neshodli, zda takové odpočinky lidem pomáhají, nebo zda jde o symptomy nastupující demence. Na tuto otázku se zaměřil tým čínských odborníků.

Odpolední spánek prospívá duševní kondici

Badatelé studovali celkem 2214 zdravých seniorů starších 60 let, kteří pocházeli z různých čínských měst. 1534 z nich si pravidelně dopřávalo odpolední odpočinek, zbylých 680 nikoliv. Za odpolední odpočinek přitom považovali minimálně pětiminutový a maximálně dvouhodinový spánek, k němuž dochází po obědě. Lidé v obou skupinách, poměrně překvapivě, spali v noci stejně dlouho, zhruba 6,5 hodiny.

TIP: Riziko života u dálnic: Lidé v jejich blízkosti častěji trpí demencí

Vědci u všech účastníků detailně sledovali jejich zdravotní stav, kondici a také mentální schopnosti, včetně testů zaměřených na odhalování demence. Výsledky měření a testů ukázaly, že lidé, kteří po obědě pravidelně odpočívají, jsou méně náchylní k demenci a jejich mentální výkony jsou v řadě ohledů vyšší, ve srovnání s lidmi, kteří si šlofíky nedopřávají.

První bojové vystoupení 1. československého samostatného polního praporu při obraně obce Sokolovo v březnu 1943 na sebe upoutalo značnou pozornost. O úspěších Čechoslováků vydala oficiální komuniké sovětská informační kancelář a v londýnském rozhlase o nich hovořili Edvard Beneš a Jan Masaryk. Tvrdý boj a následující ústup si však vyžádaly ztráty na životech i zajatce. Nacistům se tak naskytla příležitost, kterou hodlali bezezbytku využít. 

Propagandistická kampaň 

Nacistická bezpečnostní služba SD podrobně monitorovala světové ohlasy na zapojení československé jednotky do bojů na východní frontě. V protektorátu zajímal německé zpravodajce především názor obyvatelstva, mezi kterým se začaly šířit pověsti o činnosti nějaké české „legie“. Ta je prý početná a její vojáci bojují statečně. Za této situace se velení německé armády dohodlo s nacistickými špičkami v protektorátu, že zajatce získané u Sokolova dopraví do Prahy. 

O celou věc se živě zajímal i státní ministr Karl Hermann Frank, který zorganizoval setkání pěti vybraných zajatců s novináři. Představeni byli jako desátník Jiří Šmolík, desátník Imrich Kuric, desátník Karel Egger, vojín Vasil Maksimišinec a muž uvedený pouze jako „Karel“ (s odůvodněním, že jeho rodina zůstala v Rusku a on se bojí o její bezpečnost). Ve skutečnosti šlo o vojína Františka Šnajdra. Novinářům vyprávěli o svých osudech a pár dní poté proběhlo jejich naaranžované setkání se zástupci různých povolání, jimž barvitě líčili „skutečnou“ situaci panující u naší jednotky v Sovětském svazu. Ironií osudu byli tito muži u své jednotky považováni za padlé a „in memoriam“ obdrželi Československý válečný kříž 1939. 

Židé a bolševici

Vrcholem propagační kampaně se stala publikace Váleční zajatci vypovídají, vydaná v říjnu 1943 hned dvakrát po sobě. Snažila se vzbudit dojem, že československá jednotka na východní frontě má nečeský charakter a mužstvo tvoří hlavně Židé a Rusíni doplnění volyňskými Čechy. Všichni jsou pod vlivem bolševické propagandy.

Sokolovo prezentovali jako totální fiasko. Šmolík zde byl citován takto: „O nějakém odporu naší jednotky nemůže být vůbec řeč. Z věže kostela jsem mohl boj dobře přehlédnouti a zjistil jsem jen tolik, že naši lidé horempádem prchali zpět nebo se hroutili v ohni kulometů německých pancéřů.“

TIP: Mohla nacistická propaganda podlomit morálku amerických vojáků?

Publikace obsahovala i svědectví o otřesných podmínkách v sovětských lágrech, kterými vojáci před začleněním do československé jednotky prošli. Tady zřejmě nebyli ve svém líčení daleko od pravdy. Nemohlo to však změnit nic na skutečnosti, že propagační akce skončila neúspěšně. České obyvatelstvo jí ve své velké většině nevěřilo. 

A jak skončila ona pětice zajatců? Stopy po Eggerovi mizí v některém z nacistických koncentračních táborů. Ostatní byli po válce obviněni z vojenské zrady, degradováni a odsouzeni k trestům ve výši 15 až 20 let těžkého žaláře. 

To, co se děje na Slunci, můžeme pozorovat jen nepřímo. Užitečné je například sledování slunečních skvrn, jejichž počet a velikost odrážejí intenzitu sluneční aktivity. Problém je v tom, že použitelná data o slunečních skvrnách máme k dispozici jen za posledních cca 400 let. Dále do minulosti se sluneční aktivita stopuje jen obtížně. Musejí se k tomu používat chytré nápady.

Hans-Arno Synal ze švýcarské techniky ETH Zürich s kolegy propojili astronomii s botanikou a vyčetli sluneční aktivitu od současnosti až do roku 969 našeho letopočtu, tedy pro více než 1000 let, z letokruhů stromů. V letokruzích za tímto účelem měřili množství radioaktivního izotopu uhlíku-14.

Kosmické záření a radioaktivní uhlík-14

Tento uhlík je přitom pozemský a ani ho přímo nevytváří sluneční záření. Atomy radioaktivního uhlíku-14 vznikají především díky působení kosmického záření. Sluneční aktivita přitom souvisí s množstvím kosmického záření, které zasahuje Zemi. Jednoduše řečeno, čím aktivnější je Slunce, tím lépe chráněná je Země magnetickým polem Slunce, a tím méně kosmického záření zasáhne Zemi. Proto je možné vyvodit změny sluneční aktivity ze změn množství radioaktivního uhlíku-14, například právě v letokruzích.

TIP: Nový největší solární teleskop světa pořídil první snímek sluneční skvrny

Radioaktivní uhlík-14 je v letokruzích dřeva nesmírně vzácný. Nachází se tam jeden atom uhlíku-14 na každý jeden bilion běžných atomů uhlíku-12. Badatelé i přesto dokázali analyzovat jeho množství v jednotlivých letokruzích, pomocí moderní technologie urychlovačové hmotnostní spektrometrie (AMS, anglicky Accelerator Mass Spectrometry), využívající částice z urychlovače. Díky tomu získali záznam sluneční aktivity s obdivuhodným rozlišením na jeden rok, který pokrývá více než tisíc let.

Vědci z Kalifornské univerzity v San Francisku zveřejnili závěry své (doposud nerecenzované) studie, podle které jsou za nejrizikovější povolání v souvislosti s koronavirem považováni kuchaři, lidé obsluhující balicí a plnicí linky, pracovníci v zemědělství, pekaři a stavební dělníci. U všech těchto profesí je riziko úmrtí na koronavirus dokonce vyšší než u zdravotníků, včetně těch, kteří pracují na koronavirových odděleních.

Údaje vědci čerpali z úmrtních listů zemřelých obyvatel Kalifornie od března do října loňského roku. V Kalifornii v tomto období zemřelo o 22 % více lidí ve věku 18 až 65 let, než kolik činní dlouhodobý průměr.

TIP: Povolání s příchutí smrti: Tohle jsou statisticky nejrizikovější zaměstnání

Podle vědců není primární příčinou vyšší úmrtnosti lidí z potravinářského a zemědělského průmyslu (ne)dostupnost nebo snad nízká kvalita ochranných pomůcek. Větší roli podle nich hrají socioekonomické efekty – pracovníci v potravinářství se ve větší míře rekrutují ze skupin žijících pod hranicí chudoby (roční příjem pro jednotlivce 12 760 $, případně 26 200 $ pro čtyřčlennou rodinu). Často také žijí v přeplněných bytech, kde se nákaza snadno šíří. Mnoho z nich také pracuje za nízkou mzdu, často bez zdravotního pojištění a je tak pro ně extrémně složité s nemocí ulehnout. Vyšší míru úmrtnosti vědci evidují také u Afroameričanů a Latinoameričanů, přičemž opět jde o skupiny s vyšší mírou nezaměstnanosti a lidi, kteří pracují za nejnižší mzdy.

Cesta směřující do argentinské osady El Chaltén, která má jeden a půl tisíce obyvatel, je rovná jako pravítko. Řidič autobusu má přesto plné ruce práce, aby udržel vůz na své straně cesty. Člověk ani nemusí vystupovat ven, aby mu bylo jasné proč. Vozidlo se houpe pod náporem pověstných patagonských větrů, nezřídka přesahujících rychlost sto kilometrů za hodinu. Jsou součástí zdejšího každodenního života, protože nad relativně úzkým pásem země, vysunutém do oceánu jižněji než jakákoliv jiná pevnina s výjimkou Antarktidy, je nemá co zastavit. Přicházejí převážně od západu a na nebi vytvářejí typické čočkovité mraky Altocumulus lenticularis. Poryvy jsou někdy tak silné, že z hladin jezer zvedají vodní tříšť do výšky několika metrů a když se díváte na vodopády, podle kapek strhávaných větrem můžete mít občas dojem, že padají vzhůru.

Větru jsou tady věnovány i speciální dopravní značky a právě on je hlavním důvodem, kvůli němuž je ve zdejších národních parcích pod hrozbou několikaletého vězení zakázáno rozdělávat ohně. Vařit se dá jen na vyhrazených krytých místech s využitím malých plynových vařičů. Neustále se měnící počasí je i největší výzvou pro horolezce v patagonských žulových stěnách.

Česko-slovenská stopa na Kouřící hoře

Chaltén není jen název osady, ale také domorodé pojmenování 3 405 metrů vysokého štítu. Dominuje blízkému masivu a na mapách jej najdete spíše jako Fitz Roy. Nomádští lovci kmene Tehuelče mu zase říkají „Kouřící hora“, pravděpodobně proto, že vrchol často zahaluje oblačnost. Zřejmě i proto někteří obyvatelé El Chalténu tvrdí, že Tehuelčové považovali vrchol za sopku. Skutečnost je ale jiná a už pohled na jeho pravidelné tvary a strmé stěny napovídá, že je z mnohem odolnějšího granitu.

Hora Fitz Roy je vyhrazena výlučně horolezcům, nahoru nevede žádná snadná výstupová cesta. Na nejvyšší bod vystoupili poprvé Francouzi Terray a Magnone v roce 1952. Od té doby zde přibylo množství lezeckých cest. Posledním vážným počinem v oblasti byl kompletní hřeben celého masivu, takzvaný „Fitz Traverse“. Za pět dní ho zvládli překonat vynikající alpinisté Tommy Caldwell a Alex Honnold. Neznámí zde ale nejsou ani čeští a slovenští horolezci: v roce 1983 uskutečnili prvovýstup západní stěnou Róbert Gálfy, Michal Orolin a Vladimír Petrík.

Lesy a scenérie za oponou

Ačkoli nejvyšší štíty jsou pro turisty jen magickou nedosažitelnou kulisou, zdejší návštěvu bohatě vynahradí lesy. Skrze ně vede většina vzorně upravených chodníků zdejšího národního parku. Stačí kráčet potichu a můžete vidět třeba datla patagonského (Campephilus magellanicus), jak z kůry stromů dobývá potravu. Není téměř vůbec plachý a lidskou přítomnost ignoruje i poměrně rozšířené karančo jižní (Caracara plancus). Tento oportunistický dravec se nebojí přiletět ani do bezprostřední blízkosti stanů kempu Poincenot. Dokáže ulovit kořist do velikosti volavky, ale častěji se zaměřuje na hmyz, či vykrádání hnízd. Převážně se ovšem živí mršinami, které při vhodné příležitosti neváhá ukrást jiným dravým ptákům.

U jednoho z potůčků se klidně prochází husice rudoprsá (Chloephaga poliocephala). Jejím domovem jsou právě podmáčená zalesněné území a hnízdí ve vysoké trávě, nebo v dutinách stromů. 

Zatímco obyvatele lesa můžete vidět skoro za každého počasí, hory se ukážou jen občas. O to krásnější je však pohled na masiv Fitz Roy od jezera Laguna Capri, nebo od výše položeného plesa Laguna de los Tres, které obklopují už jen skály a zasněžené svahy. Jedním z nich stoupá pod stěnu dvojice horolezců. Horské divadlo ale rychle končí: štíty se skrývají do oblak a z oblohy padá drobný hustý sníh. Kouřící hora se už dnes ani zítra neukáže – v Patagonii se každý naučí těšit se i z krátkého pohledu na scenérie, které jsou častěji zahalené, než odkryté.

Nebezpečná ledová hráz

Přestože až devadesát procent světových ledovců v posledních dekádách ztrácí svůj objem, na jihu amerického kontinentu existují výjimky. Ledovec Pia IX. ležící na chilském území i argentinský Perito Moreno v současnosti rostou. Oba dva zásobuje ledem obrovské Ledové pole Jižní Patagonie, španělsky nazývané Campos de Hielo Sur. Názory vědců na růst některých ledovců se různí. Podle jedné teze přináší oteplení moří i změnu proudění, více vypařování a srážek. A když spadnou ve formě sněhu, mohou zapříčinit narůstání objemu ledovce.

Perito Moreno nese jméno argentinského akademika a objevitele Francisca Morena, přezdívaného Perito, tedy Specialista. Růst až tři desítky kilometrů dlouhého útvaru však není jedinou zajímavostí této šedomodré ledové masy. Postupující čelo ledovce se pravidelně „opírá“ o protilehlý svah, čímž dokáže zablokovat vody Brazo Rico – části jezera Argentino. Ty pak za touto přírodní hrází stoupají až o desítky metrů výš a jednou za několik let ledovou bariéru prolomí. Není snadné představit si takové divadlo. Vždyť i nárazy podstatně menších odštípnutých kousků ledu o vodní hladinu vzbuzují respekt. Dnes se na ně všichni dívají z bezpečné vzdálenosti moderního chodníku, ale vždycky to tak nebylo. Proto jen za dvě dekády, v letech 1968 až 1988, zde padající kusy ledu zapříčinily smrt přes tří desítek neopatrných zvědavců.

Věže pod Jižním křížem

Pomyslnou čáru mezi Argentinou a Chile na hraničním přechodu při Lago Esperanza tvoří jen malá dřevěná rampa na úzké prašné cestě. Na přesném průběhu dělící linie se zatím obě země nedohodly. Ležérní tempo dvojice uniformovaných celníků a ne zrovna svižná kontrola pasů vyžaduje jistou dávku trpělivosti. Zvířata ovšem nemusí respektovat pohraniční formality, a tak se na obou stranách hranice spokojeně pasou lamy alpaka (Lama guanicoe), které z jednoho státu do druhého občas prohánějí nandu Darwinovy (Rhea pennata). Na horizontu se ve vzácně jasném počasí rýsují siluety věží Paine, které se tyčí dva a půl kilometru nad okolní krajinu.

Následující dny můžeme zapomenout na civilizaci i čas, kochat se nočními pohledy na Jižní kříž a během dlouhých dní se procházet horskými stezkami. I tady je krása soustředěna ve stejné míře nad hlavami i pod nohama. Na vyhřátých skalních žebrech se v termických stoupavých proudech točí kondoři andští (Vultur gryphus) a jakmile získají výšku, nespotřebují při elegantním plachtění už skoro žádnou energii.

Zem je na více místech doslova posetá milými barevnými kvítky pantoflíčků (Calceolaria uniflora). Horské scenérie se mění doslova v každé údolí, za každým ohybem chodníku a je těžké uvěřit, že hladina vysokohorsky působícího jezera Nordenskjöld se nachází pouze v přibližně stometrové nadmořské výšce. Daleko od rovníku skutečně začínají drsné velehorské pohledy mnohem níž.

Rozloučení z ostrova tučňáků

Jen dvě hodiny plavby od posledního většího města na chilském území a zároveň centra nejjižnějšího regionu země, osmnáctitisícového Punta Arenas, leží nevelký skalnatý ostrov Isla Magdalena. Neobydlený kousek země s majákem, jenž omývají vody Magalhãesovy úžiny, je domovem více než šedesáti tisíců párů tučňáků magellanských (Spheniscus magellanicus). Jejich plavecké dovednosti lze pozorovat již před přistáním z paluby lodě.

Pohled zblízka na každodenní aktivity těchto sympatických tvorů pak nabízí jedenapůlhodinová procházka po ostrově. Tučňáci odpočívají, hlasitě řeší sousedské spory a páří se. Jako by je lidští návštěvníci vůbec nezajímali a vše bylo navlas stejné jako v dobách, kdy sem žádný zvídavý dvounožec nezavítal.

TIP: Obří ledovec v argentinské Patagonii jako jeden z mála roste

Plavba zpět do Punta Arenas probíhá rychleji než bychom chtěli a ke konci se chýlí i návštěva jednoho z nejvzdálenějších regionů naší planety. Teprve po návratu z jižního „konce země“ si člověk uvědomí, jaké ticho panuje v bezvětří. Po zvuku vichru v uších i po drsné patagonské přírodě se mu však začne velmi rychle stýskat: Patagonie si rychle získá duši každého, kdo do ní jednou nahlédl.