Býložraví dinosauři druhu Protoceratops andrewsi jsou docela malé a roztomilé zmenšeniny mohutných triceratopsů, i když na rozdíl od nich nemají nebezpečně vypadající rohy. Protoceratopsové byli velcí asi jako ovce a jejich krky pokrýval kostěný límec, který vznikl protažením jejich lebky.

Paleontologové se už dlouhou dobu dohadují, k čemu tyto límce vlastně sloužily. Byla to součást obrany protoceratopsů proti nelítostným predátorům? Využívali protoceratopsové  límce kvůli regulaci teploty? Či snad byl hlavní smysl jejich límců nějaký jiný?

Kostěná paráda

Britští vědci z Natural History Museum London a Queen Mary University London nedávno detailně prozkoumali 65 různých lebek z fosilií různě starých protoceratopsů různého věku. Zaměřili se na to, jak se mění límce ve srovnání s dalšími částmi lebky. Ukázalo se, že límce podléhaly u těchto dinosaurům změnám nezávisle na zbytku lebky.

TIP: Skvěle zachovalá fosilie prozradila, že obrněný dinosaurus spoléhal na maskování

To je podle badatelů neklamnou známkou působení sexuálního výběru. Jinými slovy, zdá se, že límce protoceratopsů byly především na parádu. Zřejmě především samci se s límci předváděli před ostatními, jak před svými soky, tak i před potenciálními partnerkami.

Můžeme předpokládat, že límce byly nápadně zdobené, pravděpodobně barevné, možná nápadně skvrnité. Podle všeho byly tyto límce něco jako paroží dnešních kopytníků. Ostatní funkce, jako například obrana nebo regulace teploty pak mohly vzniknout až druhotně.

Rodák z Burjatska Cyrendáši Doržijev (1912–1943) pocházel z chudé rodiny – otec se živil jako kovář, tesař a stopař, ale také lovec. Malý Cyrendáši s ním chodíval do tajgy, učil se porozumět zvykům zvěře a už ve čtrnácti dobře střílel z pušky. Zatímco přes den pomáhal rodičům se sklizní a péčí o dobytek, po večerech navštěvoval vzdělávací kursy.

Tichý lovec

Jakmile Německo napadlo SSSR, vstoupil mladík v srpnu 1941 do armády. Nejprve pracoval u polní kuchyně, jenže taková služba jej neuspokojovala. Obrátil se na velitele s žádostí o podporu, aby se mohl stát odstřelovačem. Když nadřízený viděl, s jakou jistotou sibiřský lovec ovládá zbraň, zasadil se o jeho zařazení k 645. pluku 202. střelecké divize, která byla podřízena 11. armádě Severozápadního frontu.

V listopadu 1941 Doržijev otevřel své skóre a ze zamaskovaného úkrytu zastřelil dva německé vojáky, kteří neopatrně opustili zákop. V téže oblasti působil i v dalších dnech a přinutil nepřátele pohybovat se výhradně plížením. Pomyslných zářezů na pažbě přibývalo a v červnu 1942 se na střelcově hrudi objevil Leninův řád.

Mediální hvězda

Vojenské noviny Severozápadního frontu tehdy otisky článek, v němž vyzvaly všechny rudoarmějce, aby likvidovali nepřátele se stejným odhodláním. Zároveň elitní snajper vstoupil do komunistické strany a na popud propagandistů se zúčastnil delegace frontových bojovníků do rodného regionu. V září 1942 měl Doržijev na kontě už 216 zabitých vojáků i důstojníků Wehrmachtu a obdržel medaili Za odvahu.

TIP: Postrach sovětských vetřelců: Legendární finský snajpr Simo Häyhä

Své zkušenosti neváhal předávat nováčkům a vyškolil několik desítek odstřelovačů. V předposledním dnu téhož roku se však seržantovo štěstí vyčerpalo a u Valdaje jeho hlavu zasáhl šrapnel. Třetího ledna 1943 svým zraněním podlehl a byl pohřben 30 kilometrů od města Staraja Russa. Doržijevova služba trvala pouhých 17 měsíců, přesto stihl zlikvidovat 297 nepřátel (z toho 181 v oblasti Leningradu) a sestřelit jeden letoun Luftwaffe.

Nejčerstvější marsovská mise Číny odstartovala loni v červenci. Po půl roce je sonda Tchien-wen (Tianwen) vzdálená 1,1 milionu kilometrů od Marsu a 184 milionů kilometrů daleko od Země. Očekává se, že Tchien-wen dorazí ještě tento týden na oběžnou dráhu Marsu. V květnu se pokusí na jeho povrch spustit marsovské vozítko, které by mělo zkoumat oblast Utopia Planitia na severní polokouli rudé planety po dobu 90 dní. Jde o oblast, kde v minulosti přistály i americké sondy Viking 1 (1976) a Pathfinder (1997).

Pokud se vše úspěšně podaří, stane se Čína první zemí, která při první misi k Marsu dostala sondu na oběžnou dráhu této planety a na její povrch vyslala výzkumné vozidlo. To by mělo mít celou řadu vědeckých úkolů. Tím hlavním bude analýza složení marsovského povrchu a mapování rudé planety, zejména s ohledem na možné zdroje vody. Neméně důležitým cílem bude pátrání po stopách života – ať už toho dávno zmizelého, nebo i toho, který by se mohl v některých částech planety ukrývat dodnes. 

TIP: Vesmírné ambice: Čína připravuje přistání lidské posádky na Měsíci

Celá mise má také sloužit jako demonstrace a otestování technologie, která by měla být základem budoucí čínské výpravy k Marsu. Ta by měla vyrazit přibližně za deset let a měla by vzorky půdy nejen studovat na místě, ale dokonce je dopravit zpět na Zemi k detailním analýzám.

Neznámý útočník získal v pátek 5. února vzdálený přístup k systému úpravy vody v patnáctitisícovém floridském městě Oldsmar a zvýšil hladinu hydroxidu sodného v pitné vodě více než stokrát. Tato chemická látka (louh) se v malém množství používá k řízení kyselosti vody, při požití ve vyšší koncentraci by ale mohla způsobit vážné popáleniny. V běžném provozu je hydroxid sodný používán při úpravě vody v koncentraci 100 dílů na milion, během útoku byla tato koncentrace zvýšena na 11 100 dílů na milion.

Přestože se samotný útok zdařil, k ohrožení obyvatel Oldsmaru podle policie nedošlo. Zvýšení hladiny hydroxidu sodného si všiml pracovník úpravny vody a koncentraci neprodleně upravil. Podle šerifa Boba Gualtieriho by ani případná nepozornost zaměstnance úpravny vody nevedla k otravě obyvatel města. Kvalita vody je podle něj sledována i na dalších úrovních.

TIP: Pacientka v kritickém stavu se stala první přímou obětí hackerského útoku

Útok vyšetřují místní orgány a také FBI. Zatím není zřejmé, zda šlo o hackerský útok, nebo zneužití přístupu. Vzdálený přístup k systému totiž využívají i pracovníci úpravny vody. Vyšetřovatelé zatím nepotvrdili ani to, zda šlo o útok z území Spojených států, nebo zda mohlo jít o útok ze zahraničí. 

Na podobu a povahu člověka má nepochybně vliv prostředí, v němž žije od svého narození. Zároveň ale platí, že náš vzhled i osobnost, jsou do značné míry vepsány do genů. Přesné mechanismy a vzájemné působení genů jsou stále předmětem intenzivního výzkumu, zejména v posledních letech se ale vědcům daří stále častěji objevovat nové související geny. Nejnovější úspěch si v tomto směru připsali vědci z britské University College London.

Vědcům se podařilo vystopovat celkem 32 oblastí genů, které u člověka ovládají rysy obličeje, jako například tvar a velikost nosu, rtů, čelistí nebo obočí. U většiny z nich jde o potvrzení dřívějších objevů, které byly založené na omezených důkazech. V devíti připadech ale jde o nové objevy.

TIP: Genetika pomohla s rekonstrukcí podoby japonské ženy doby kamenné

Jde o výsledek výzkumu, který zahrnoval více než 6 tisíc dobrovolníků z Latinské Ameriky, jejichž geny a obličeje vědci analyzovali. Jeden ze zmíněných genů, který nese označení TBX15, přitom zřejmě pochází od denisovanů, našich stále záhadných příbuzných, které známe jen na základě několika málo fosilií a genetického materiálu. Výzkumné studie tohoto typu jsou velmi užitečné pro medicínu, ale i pro řadu dalších oborů, včetně forenzního lékařství. Bude například možné sestavovat stále přesnější portréty obětí ale i pachatelů zločinů na základě DNA.

Oproti Česku zaujímá Namibie více než desetinásobnou rozlohu, takže při přesunech mezi tamními zajímavými lokalitami strávíte dlouhé hodiny v džípu. Občas se u cesty objeví zebra, slon či žirafa: Divokých zvířat tam žije opravdu hodně, a nejen v národních parcích. Safari však nepředstavuje jedinou místní atrakci – na své si přijdou i milovníci neživé přírody. 

Sto padesát milionů let stačilo, aby se i tvrdá žula alespoň zčásti poddala působení větru, vody, slunce a mrazu. Výsledkem se staly skalní brány, okna či mosty, prohlubně lemované divoce pokřivenou kamennou kůrou a mnoho dalších pozoruhodných útvarů. Přesně takovou krajinu nabízí oblast okolo hory Spitzkoppe, přezdívané „namibijský Matterhorn“. Její německý název není dílem náhody: Před první světovou válkou tvořila Namibie kolonii našich západních sousedů. Germánsky znějící pojmenování tak nese řada zdejších přírodních útvarů. 

Žulový ráj fotografů

Spitzkoppe se tyčí do 1 784 metrů nad mořem a okolní terén převyšuje o šest set metrů. S výjimkou žulových masivů Pontok a o trochu vzdálenější Kleine Spitzkoppe se kolem rozkládá rovinatá pláň, takže vrcholy působí opravdu impozantně. Samotná Spitzkoppe vyžaduje horolezecké vybavení, ale na menší skály vylezete za pěknými výhledy relativně snadno. Objevíte tam malby vytvářené generacemi křováckých lovců – nomádů, putujících krajinou. Okolí Spitzkoppe se stalo jedním z jejich domovů v dobách, kdy v regionu panovalo vlhčí klima a žilo tam víc zvířat než nyní, kdy jde prakticky o poušť. 

Dnes po skalách běhají agamy ostnité či damani skalní, kteří sice připomínají velké hlodavce, ale nejblíž jsou příbuzní slonům a sirénám, jak dokládají i jejich miniaturní kly a kopýtka. Naopak na planině hledají potravu v zemi surikaty, se svým charakteristickým vzpřímeným postojem. Ve škvírách se tu a tam drží sukulenty, schopné přežít jen s minimem vody. Podobná žulová skaliska se zdvihají i v národním parku Namib-Naukluft, jehož prozkoumání by nejspíš zabralo několik měsíců – jeho rozloha totiž odpovídá dvěma třetinám Česka.

Zkamenělý les

Pohledy na masiv Bloedkoppie doplňují téměř mimozemsky vypadající aloe rozsochaté a v údolí vyschlé řeky Swakop zas rostou welwitschie podivné, místní hříčka přírody. Mají jen dva listy, vítr je však roztřepil do spousty cárů. Nejstarší exempláře jsou přitom staré přes tisíc let.

I stromy mohou zkamenět – stačí, když po jejich odumření nastanou vhodné podmínky. Petrifikované dřevo byste našli na několika místech planety, ale kromě Arizony se nikde nevyskytuje v takovém množství jako u namibijského města Khorixas. Pravděpodobně jde o kmeny dnes již vyhynulých jehličnanů, které rostly před 280 miliony let jinde. Do současné lokality je zanesla velká povodeň, zároveň s pískem a bahnem, jež dřevo překryly. Díky tomu se nerozložilo a spolupůsobením obrovských tlaků během dalších milionů let zkamenělo. Většina kusů je relativně malá, ale ty rekordní měří i desítky metrů a mnohde zůstávají dobře patrné suky či větve.

Torza v rudých dunách

O kus dál, poblíž osady Twyfelfontein, se ve změti divoce „poházených“ skal rozkládá jedno z největších afrických nalezišť skalních maleb, zařazené i na seznam UNESCO. Tamní motivy zahrnují lovecké scény a zvířata, například včetně lachtanů – přestože dnes moře leží o sto kilometrů dál na západ. Obrazce do skal před deseti tisíci lety vyryli křováčtí lovci. 

K nejvyhledávanějším lokalitám Namibie patří Sossusvlei, součást národního parku Namib-Naukluft. Právě tam totiž můžete nahlédnout do nekonečných dálav dun z rudého písku, přesypávajících se od obzoru po obzor. Vyšlapat v ranním chladu po hřebeni duny na vrchol a pozorovat, jak se červený písek stává ještě červenějším, když na něj dopadnou první sluneční paprsky, znamená neopakovatelný zážitek.

Tu pravou raritu však představují suché jezerní pánve „vlei“. Jejich dno pokrývá jílovitá vrstva, po deštích rozpraskaná do šestiúhelníkových dlaždic. Vznikla v době, kdy se do míst pravidelně rozlévala řeka Tsauchab, a také díky ní tam kdysi rostly akácie dosahující výšky až sedmnácti metrů. Před staletími se však klima změnilo, řeka vyschla a stromy odumřely. Díky tvrdému dřevu a suchému podnebí ovšem velká část z nich stojí dodnes: Podle odhadů jsou torza asi 600 let stará.

Hřmící masa vody

Severním cípem Namibie, Kaokolandem, protéká zhruba tisíc kilometrů dlouhá řeka Kunene. Pramení v horách Angoly, odkud směřuje na jih k namibijské hranici, kterou pak sama utváří od města Ruacaná po ústí do Atlantiku. Kromě známějších vodopádů Ruacaná na ní leží i kaskády Epupa, nazývané někdy Quedas do Monte Negro. Řeka je v těchto místech několik set metrů široká, ale u rekordního, 37 metrů vysokého skoku se zužuje do sevřené soutěsky. Při pohledu na hřmící masu, za slunečných dnů s duhou na kapkách vody, se vám na chvíli zatají dech.

TIP: Vyprahlý svět malého muže: Afričtí Křováci zažívají těžké časy

Fascinující však nejsou jen samotné vodopády, ale i jejich okolí s baobaby, fíkovníky a palmami. Nejvíc pozornosti přitahují mohutné baobaby prstnaté, rostoucí na skalách na samé hraně soutěsky, s kořeny plazícími se skrz skalní škvíry. Ty největší mají kmeny o průměru až deseti metrů, zajímavé jsou však i z hlediska stáří: Datování odhalilo, že některé gigantické exempláře už v místě rostou přes tisíc let, což je řadí mezi nejvěkovitější stromy na Zemi. 

V zemi Himbů

Chudý Kaokoland dnes obývají zejména Himbové, jedno z domorodých namibijských etnik, které tam vytlačili kolonisté i jiné kmeny. Obyvatelé mnohých vesnic ležících poblíž silnice se snaží přilepšit si nabízením ukázek běžného života. Himbové se tradičně živí pastevectvím a jejich osady sestávají z malých kupolovitých domků z jílu naplácaného na proutěnou kostru. Ženy si potírají pleť směsí jílu, másla a bylin, což jí dodává temně oranžový odstín. Tutéž směs používají i do vlasů, které tak vypadají jako rudé dredy. Fotogenická „kosmetika“ přitom učinila z Himbů symbol Namibie a jedno z nejznámějších afrických etnik. 

Fotografie, které pořizovala policie v australském Sydney mezi roky 1910 až 1930, vyzařují zvláštní půvab. Nejen že nejde o klasické snímky, které známe z policejních spisů. Mnozí ze zadržených navíc pózovali před fotoaparátem vůbec poprvé. Kdo zadržené fotografoval? A měl nějaké umělecké sklony? Protože právě tak se nám dnes fotografie jeví. Proč se některé z osob usmívají?

Spisovatel a kurátor Peter Doyle, který archiv forenzní fotografie soudního a policejního muzea zkoumal, přirovnává jejich znovunalezení v roce 1989 k pompejským vykopávkám. Jediné informace, které máme, jsou vyškrábány přímo do skleněných desek negativů.

Dnes už máme k dispozici velmi výkonné přístroje, které nám umožňují pořizovat nesmírně detailní snímky vzdálených i blízkých vesmírných objektů. Odborníci americké National Radio Astronomy Observatory (NRAO) ve spolupráci se společností Raytheon Intelligence & Space vyvinuli nové zařízení, které připojili k největšímu nastavitelnému radioteleskopu světa, americkému Green Bank Telescope v Západní Virginii.

S tímto zařízením vyslali silný rádiový signál k Měsíci a nechali ho odrazit od měsíčního povrchu, v oblasti místa přistání mise Apolla 15, na jihovýchodním okraji Moře dešťů. Na snímku jsou patrné detaily povrchu Luny, včetně meandrující brázdy Hadley Rille, což je zřejmě pozůstatek lávového tunelu, jemuž se probořil strop. 

Rádiové skenování Měsíce

Karen O'Neil a její kolegové vyvíjeli tuto technologii dva roky. Nakonec se jim podařilo na vzdálenost zhruba 384 tisíc kilometrů zobrazit objekty o velikosti 5 metrů. Když se vyslaný rádiový signál odrazil zpět, zachytila jej síť observatoří Very Long Baseline Array, která zahrnuje radioteleskopy s velkými anténami na různých místech USA.

TIP: Šikovný asistent: Měsíc pomáhá odhalovat tajemství vzdáleného vesmíru

Uvedený rádiový snímek Luny vznikl v listopadu 2020 a šlo o test, který prokázal, že nová technologie funguje. Tvůrci zařízení dál pracují na jejím vývoji a v dohledné budoucnosti by rádi „dohlédli“ mnohem dál. Spadeno mají na rádiové snímky ve vysokém rozlišení dalších objektů v blízkosti Země, ale i vzdálených planet Sluneční soustavy.

Anglická metropole je jedním z nejdražších míst na světě, alespoň pokud jde o ceny nemovitostí. Dokladem je superúzký dům ve čtvrti Shepherd's Bush. Realitní společnost Winkworth jej nyní nabízí za 950 tisíc liber (v přepočtu zhruba 27,5 milionu korun). Ještě před 14 lety přitom vyšel na polovinu. Pětipodlažní dům, který v některých částech měří na šířku jen 1,6 metru, tak vyjde dráž než leckterý hrad ve Walesu. 

Spodní část domu je vyčleněna kuchyni, ze které vede průchod do nejprostornější části domu – prosklené terasy situované ve dvorním traktu. Do patra vede točité schodiště, ústící do pokoje s výhledem na západní Londýn. Další patra jsou určená ke spaní a nacházejí se v nich celkem tři ložnice, obývací místnost s pracovnou, šatna a koupelna ve stylu art deco.

TIP: Jak se bydlí v „nudli“: Bydlení v extrémně úzkých domech má svá specifika

Přestože se to na první pohled možná nezdá, dům má za sebou pestrou minulost. V původně viktoriánském obchodě s klobouky z konce 19. nebo počátku 20. století se konaly velkolepé párty, které trvaly i několik dnů. V 90. letech byl domovem německého módního fotografa Juergena Tellera a v roce 2006 patřil anglickému herci Simonu Woodsovi, který ztvárnil roli pana Bingleyho v úspěšné filmové adaptaci Jane Austenové Pýcha a předsudek.

Pokud skály překryjí přívaly sněhu, jsou turistické trasy mezi nimi téměř neschůdné. Jestliže je ale zima na sníh skoupější, stane se procházka skalním městem příjemným a zároveň romantickým zážitkem.

Věže zasněženého velkoměsta

V zimě se skalní scenérie vyznačují neopakovatelným půvabem. Sněhový lem totiž na mnoha místech zvýrazní kontury pískovcových útvarů, které bychom jindy možná minuli bez povšimnutí. Platí to i pro plošně nejrozsáhlejší skalní město na území naší vlasti – národní přírodní rezervaci Adršpašsko-teplické skály, která je součástí CHKO Broumovsko. 

Rezervace je dobře dostupná i v zimním období, a to jak po silnici od Náchoda a Teplic nad Metují, tak od vlakových zastávek na trati Trutnov – Teplice nad Metují. Toto vpravdě skalní „velkoměsto“ je sice součástí jediné tabulové plošiny, ale samostatný vchod tu mají dvě pískovcové partie – severnější Adršpašské skály a na zbytku rozlehlejší Teplické skály. 

Vyhlídkový hrad a tajemné podzemí

Vchod do Teplických skal je blízko železniční zastávky Teplice–Skály a samozřejmě zde nechybí ani parkoviště. Na vstupném v zimě ušetříte (pokladna je zavřená) a hned za vchodem se cesta noří do hlubokého, skalami lemovaného údolí. Minete dřevěný altán Ozvěnu (dříve se tu střílelo z moždíře a pak střelci počítali, kolikrát se ozvěna odrazí od skalních stěn…) a po modrých značkách celkem zvolna stoupáte roklí Skalního potoka. Ke zpestření trasy zde patří odbočka na vyhlídkový ostroh někdejšího hrádku Střmen. Výstup k němu po kovovém schodišti a v horní části i strmém žebříku je však v zimě limitovaný množstvím sněhu a někdy také námrazou. Na vrcholku však oceníte pěkný výhled přes záplavu lesů i hlubinu pískovcových kaňonů – Skalního potoka a Vlčí rokle – i do blízkého okolí Teplic nad Metují.

Nedaleko odbočky na Střmen si asi jen málokdo povšimne malých otvorů na dně rokle, přecházejících do temné hlubiny Teplické jeskyně. Tvoří ji soustava převážně těsných síněk a chodbiček v mezerách mezi skalními bloky a zřícenými balvany, vyplňujícími dno rokle. Zdejší podzemí je proto dostupné (přesněji řečeno průlezné) jen speleologům, kteří zde pronikli do délky 1 065 metrů. To je i rekordní údaj mezi všemi pseudokrasovými jeskyněmi (tj. vzniklými jinak, než krasovými procesy) na území naší vlastí. 

Od Smetany k Řeznické sekyře

Ve všech částech údolí je k vidění řada rozličných „kamenných hříček“. Mnohým z nich lidská obrazotvornost dala více či méně přiléhavá pojmenování. Cestou například minete Sklad sýrů, což jsou oblé, jakoby na sobě naskládané vrstvy pískovců, ve stromoví se skrývá Pernikářka, Permoník a dokonce tu „sedí“ i Bedřich Smetana u klavíru. 

Projdete Skalní bránou, kde má pamětní desku německý básník a nadšený geolog Johann Wolfgang Goethe, jenž zdejší i sousední Adršpašské skály obdivoval na sklonku 18. století. Vysoko nad cestou se pak klene Vlaštovčí hnízdo, respekt budí k „ataku napřažená“ Řeznická sekera a přilehlému Skalnímu náměstí dominuje štíhlá Strážní věž s něžnou Skalní nevěstou.

Chrám i kamenné safari

Na Skalním náměstí začíná i končí okružní trasa ústřední částí Teplického skalního města, provázená informačními tabulemi naučné stezky. Zprvu se proplétá úzkými soutěskami s poněkud širšími partiemi Velkého a Malého chrámové náměstí. Za Skalní korunou, což je štíhlá věž s malebně „zčechraným“ vrcholkem, se rozevře impozantní amfiteátr strmých Chrámových a Martinských stěn, protnutý temnou průrvou Skalního chrámu. Pod jeho „gotickou“ klenbu směřuje odbočka ze značené trasy a v počátcích zdejšího turistického ruchu se dovnitř chodilo dokonce s průvodcem vybaveným hořící loučí. A k potěše návštěvníků tu vyhrával i flašinet… 

Následujícímu a poněkud rozevřenějšímu úseku při prohlídkové trase se odedávna říká Krakonošova zahrádka, ovšem v zimě je jeho půvab poněkud studený. Sněhový lem zde – podobně jako v přilehlém kaňonu Anenského údolí – zvýrazňuje řadu pitoreskních útvarů, z nichž některé připomínají zkamenělé safari. A tak tu snadno rozeznáme Kance, Psa, Ledního medvěda, Orla, Spící labuť a dokonce i poněkud kuriózní dvojici Ježka na žábě. Stejně tak jako řady dalších působivých útvarů jde samozřejmě o zcela nahodilé přírodní výtvory, vzniklé postupným zvětráváním nestejně odolných vrstev pískovců. 

Sněhu jako na Sibiři 

Neméně zajímavá je i závěrečná část turistického okruhu, kde se cesta vine vskutku těsnými a na sebe navazujícími soutěskami s příznačným pojmenováním Podsvětí a Sibiř. V zimních měsících, a někdy i dlouho do jara, to tu skutečně bývá jako „na Sibiři“, zvláště když jsou sněhové bariéry natolik vysoké, že zcela znemožní, nebo alespoň značně znesnadní průchod soutěskou. V tom případě vám nezbude nic jiného, než se vrátit stejnou trasou přes Chrámová náměstí. 

Mezi skalními městy

Turistickým značením jsou samozřejmě dostupné i další partie Teplického skalního města. Kouzlem romantiky například dýchá Vlčí rokle, vyhloubená horním tokem říčky Metuje a od vstupní partie procházená žlutě značenou trasou. V tomto půvabném, asi čtyři kilometry dlouhém skalnatém údolí, se širší úseky střídají s těsnými úžinami. Ke zdejším zajímavostem patří nezamrzající Stříbrný pramen, v němž voda vyvěrající pod tlakem víří nános písku se „stříbrně“ lesklými šupinkami slíd. Výhradně zimní záležitostí jsou pak působivé ledopády, které zdobí boční vodopádové stupně a temné převisy. 

TIP: Půvab kamenných útvarů České republiky: Kazatelny v chrámu přírody

V mokřinových úsecích Vlčí rokle byly před nedávnem obnoveny povalové chodníky, které umožňují průchod do poněkud odlehlé závěrečné části údolí. Odtud vede přes soustavu dřevěných schodů a žebříků značená spojka do sousedního Adršpašského skalního města, ovšem tento náročnější přechod může být v zimě nebezpečný a je proto vhodnější si jej nechat na letní turistickou sezonu.