Po vzniku Československé republiky se objevily spory o tom, zda měl na jejím vytvoření větší podíl domácí či zahraniční odboj. Také legionáři chtěli mít rozhodující slovo a opovrhovali vojáky, kteří až do podzimu 1918 sloužili v c. a k. armádě.

Kdo bude velet?

Zejména v prvních letech existence republiky vyvolávali spory také legionáři. Mnozí z nich měli pocit, že zásluhy na vybojování samostatnosti náleží především jim a podle toho by s nimi mělo být zacházeno s náležitým respektem. Zákon č. 462/1919 o propůjčování míst umožňoval přidělovat legionářům pracovní místa ve státní a veřejné službě. Služba v legiích se navíc každému počítala trojnásobně do služby i výslužby.

Někteří z legionářských velitelů získali generálské hodnosti ve věku okolo třicítky či ještě mladším (Radola Gajda v 26 letech) a sebevědomí jim rozhodně nechybělo. Činili si nároky na vedoucí pozice v prvorepublikových ozbrojených složkách a prohlašovali, že musí mít přednost před „Rakušáky“ přijatými do československé armády. 

Neústupný Rašín

Jenže bez bývalých c. a k. důstojníků se armáda prostě nemohla obejít z toho důvodu, že legionářů bylo příliš málo a většinou jim chybělo patřičné vojenské vzdělání a zkušenosti. Bezostyšné požadování materiálních výhod navíc našlo mnohé odpůrce a legionáře kritizoval za jejich chování i jeden z mužů 28. října a ministr financí Alois Rašín, který proti nim otevřeně vystoupil na sjezdu národně demokratické mládeže v Pardubicích 10. prosince 1922. Tehdy pronesl, že někteří jedinci nastavují ruku směrem k republice stylem „bojovali jsme za Tebe, zaplať!“.

TIP: Vojsko neexistujícího státu: Proč vstupovali Čechoslováci do legií?

Takový způsob uvažování byl pro Rašína nepřijatelný, protože „za práci pro vlast se přece neplatí!“ Brzy byly ministrova projevu plné noviny a tato aféra jen přilila příslovečného oleje do ohně. I když postupem doby byly největší problémy překonány, dělicí čára mezi legionáři a domácími důstojníky přetrvávala v armádě až do konce první republiky. 

Mrchožrouti fascinovali lidstvo odnepaměti. Již od starověku byli považováni za odporné, smrt přinášející symboly zmaru, ale na druhou stranu pociťovali lidé při jejich spatření obdiv a bázeň. Mezi nejnápadnější požírače zdechlin patří velcí ptáci, mezi kterými vyniká kondor andský. Jak je však dnes bohužel již zcela běžné, na mnoha místech svého výskytu je tento vznešený tvor činností člověka ohrožen.

Holá hlava a bílé nohy

Kondor andský (Vultur gryphus) je velký pták, dosahující v rozpětí křídel až 3,2 metru. Samci mohou být až 15 kilogramů těžcí. Tím pádem můžeme tyto mrchožrouty považovat za jedny z největších létajících ptáků současné přírody. Pouze tři další druhy opeřenců totiž mají rozpětí křídel ještě větší – zejména pak albatros stěhovavý s rekordním údajem 3,63 metru. Kondor andský však disponuje největší plochou křídel v rámci všech žijících ptáků.

Nápadným znakem kondorů je téměř holá hlava a krk. Kůže je zbarvená doruda, ale konkrétní odstín mohou ptáci v závislosti na svém momentálním rozpoložení mírně měnit. Holá kůže na hlavě a krku je vlastně hygienickou adaptací, neboť povrch těla se zde dostává do styku s masem a krví zdechlin. Absence peří na těchto částech těla proto napomáhá působení sterilizačního efektu ultrafialového záření a dehydratace ve vyšších nadmořských polohách. Výrazně je tím sníženo riziko možné infekce. Nohy kondorů jsou často bílé od výměšků z kloaky, kterými si ptáci končetiny záměrně třísní. Význam tohoto jevu, zvaného urohydróza, zatím není přesně vysvětlen. Obvykle mají ornitologové za to, že se ptáci takto ochlazují odpařující se vodou z povrchu těla.

Mistři plachtivého letu

Jak české jméno napovídá, je kondor andský doma v Jižní Americe. Preferuje otevřené, málo zalesněné travnaté a horské terény, a to až do nadmořské výšky kolem 5 000 metrů nad mořem. V tomto obvykle kamenitém prostředí mohou snáze zahlédnout svůj hlavní zdroj potravy, kterým jsou zdechliny, ležící hluboko pod nimi na zemi. Při letu drží kondoři křídla v horizontální rovině a jejich koncové letky se stáčí vzhůru. Nemají však dostatečně velkou hrudní kost, aby se k ní mohly upínat masivní létací svaly pro aktivní let.

Patří tedy k těm ptákům, kteří dávají přednost vznášení se na tepelných proudech a se vzlétnutím mají za nepříznivých podmínek problém. Z toho důvodu také kondoři většinou hnízdí na výše položených místech a útesech, odkud mohou okamžitě přejít do energeticky úsporné fáze letu, tedy plachtění. Letecké mistrovství kondorů obdivoval už Charles Darwin, který jednoho z nich pozoroval údajně více než půl hodiny, aniž by mrchožrout jedinkrát mávnul křídly.

Vytrvalá zdravotní policie

Hlavní složkou potravy kondorů andských jsou zdechliny, při jejichž hledání jsou ptáci schopni urazit za jeden den i více než 200 kilometrů. Ve vnitrozemských ekosystémech vyhledávají kondoři zejména mršiny větších obratlovců, například lam. V současnosti už se ale zaměřují spíše na zdechliny dobytka, koní, koz nebo ovcí, které dnes díky zemědělské činnosti člověka na jihoamerických pampách převažují. Nepohrdnou ale ani menšími pozůstatky psů, králíků, lišek nebo koček. Naproti tomu se kondoři žijící poblíž pobřeží živí především vyvrženými zdechlinami mořských savců, přednostně kytovců. Kromě toho také vybírají vajíčka z hnízd menších druhů ptáků a příležitostně aktivně loví menší savce a ptáky.

Kondoři nejsou vybaveni mohutnými zahnutými drápy, takže svou kořist zabíjí opakovanými údery zobáku. Potenciální oběť obvykle usilovně vyhledávají sami, často ale také ke kořisti následují krkavcovité ptáky nebo jiné mrchožrouty, které pak od zdechliny odeženou. Bez jídla mnohdy vydrží i několik dní, potom se ale často nacpou tolik, že se ani nemohou odlepit od země. Stejně jako ostatní mrchožrouti hrají kondoři andští významnou úlohu „zdravotní policie“. Díky likvidaci zdechlin, které jsou potenciálním rezervoárem nemocí, jsou tito ptáci nepochybně užiteční i lidem.

Nestor všech ptáků

O jihoamerických kondorech andských je již dlouhou dobu známo, že se dožívají pozoruhodně vysokého věku. To je dáno zejména jejich pomalým dospíváním a nízkým počtem přirozených nepřátel. Přesné údaje o nejvyšším dosaženém stáří v přírodě nejsou zatím k dispozici, ale vědci předpokládají, že ani věk kolem 50 let není u těchto tvorů ničím výjimečným.

Již v roce 1983 byl za nejstaršího ptáka světa označen Guinessovou knihou rekordů právě v zajetí chovaný kondor andský, a to s ověřeným věkem 72 let. Později posílil tento primát další jedinec stejného druhu, který se v zajetí dožil jen o rok méně. Konečně v lednu roku 2010 zveřejnila Zoologická zahrada v americkém Connecticutu zprávu, že samec jménem „Thaao“ právě uhynul v úctyhodném věku 79 let.

Symbol nezdolné síly

Ještě v 19. století kondoři zřejmě hnízdili po celé délce andského pohoří, ale od té doby byly jejich počty drasticky sníženy činností člověka. Od roku 1970 figuruje kondor andský na listině IUCN jako téměř ohrožený druh. Z dlouhodobého hlediska je jeho populace ohrožena kvůli pomalému rozmnožování a dlouhodobému ničení nebo přeměňování životního prostředí člověkem. Bohužel se vyskytují také případy jejich záměrného odstřelu, protože někteří jihoameričtí farmáři mohutné dravce podezírají z útoků na dobytek. Také příslušníci některých jihoamerických kmenů kondory zabíjejí. V tomto případě jsou důvodem vnitřnosti a peří, kterým indiáni přisuzují magické a léčivé účinky.

TIP: Neodhalený ptačí ráj: Zajímavé ptačí lokality v Chile

Populace kondorů zatím nejsou v přímém ohrožení vyhynutím, ale v příštích letech bude v každém případě třeba zvýšit ochranná opatření na většině území jejich výskytu. Snad se tak předejde budoucímu zmizení tohoto krásného a majestátního symbolu mnoha jihoamerických států. Dnes je kondor národním ptákem Bolívie, Chile, Kolumbie a Ekvádoru a jeho podobiznu naleznete nejen ve státních znacích, ale také na poštovních známkách, mincích a bankovkách. Na uměleckých památkách byl ostatně poprvé vyobrazen již kolem roku 2 500 př. n. l. Dávným civilizacím ztělesňoval sluneční božstvo, reprezentoval vládce nebes, symbol nezdolné síly a tělesného zdraví. Pevné místo v ceremoniálech domorodců má důstojný mrchožrout na mnoha místech dodnes.

Říká se, že kočky mají devět životů. Jak se ale zdá, možná jich bude ještě víc. Pracuje na tom čínská společnost Sinogene se sídlem v Pekingu, která nedávno úspěšně naklonovala první kotě. V Číně se teď velmi rozmáhá trh s domácími mazlíčky a podle všeho se otevírá prostor i pro klonování psů, koček a nejspíš i dalších domácích zvířat bohatých majitelů.

Když před časem náhle a předčasně zemřela kočka jménem Garlic, tak to pro ni nebyl definitivní konec. Asi sedm měsíců po její smrti, 21. července 2019, se totiž narodil její klon, který se teď má čile k světu. Její majitel je spokojen a tvrdí, že nové kotě je zhruba z 90 procent stejné, jak vzhledem, tak i povahou, jako původní kočka Garlic.

TIP: Čínský klon mimořádně úspěšného policejního psa nastupuje výcvik

Společnost Sinogene už má na svém kontě více než 40 klonovaných psích mazlíčků. Nejde ale o levnou záležitost – procedura přijde v přepočtu na 53 tisíc dolarů (téměř 1 milion 240 tisíc korun). Cena za klon domácí kočky je o něco nižší. Kopie kočky Garlic vyšla majitele na 35 tisíc dolarů, čili téměř 800 tisíc korun.

Historie o Trójské válce je dobře známá. Krásná Helena prchne od manžela s princem Paridem do nedobytného města Trója. Spartský král Meneláos je však žárlivý a je ochoten obětovat vše, aby dostal svou ženu zpět. Do dlouhé války netáhne jen on, ale i velký počet jeho královských spojenců.

Do boje musí mezi nimi i Odysseus – čerstvý otec synka Telémacha, který by nejraději zůstal doma a zajímal se o svou vlastní manželku Penelopu. Dokonce předstíral šílenství, aby se k armádě nemusel připojit!

Ačkoli nakonec odjede se značnou nechutí, v Trójské válce platí za jednoho z nejlepších. Co nevyhraje silou, dokáže svými léčkami. Ostatně to on vymyslí slavného trójského koně. Válka končí dobytím a vypleněním města a zdá se, že cestě zpátky už nic nebrání. Ve skutečnosti se však protáhne na dlouhých deset let plných nástrah a léček.

Konečně doma?

Odysseus konečně doplul domů, na ostrov Ithaka. Poznává každé zákoutí a nejraději by se co nejrychleji vypravil do paláce a obejmul svou ženu a jediného syna. Moudrá bohyně Athéna ho ale varuje. Zlí nápadníci lační po královské koruně a ruce jeho manželky! Takoví se nebudou štítit ani vraždy navrátivšího se manžela…

Jeho podoba se navíc za mnohá léta proměnila. Jen těžko by unaveném tulákovi viděli svého krále. Musí na to jinak. Pomůže starý přítel. Pasák Eumaios. Pomáhá kdekomu z potřebných. A nezklame ani teď, aniž tuší, že před ním stojí samotný král. Ruku k dílu přiloží i bohyně Athéna. Díky jejímu zdařilému plánu se po dlouhých dvaceti letech Odysseus tajně setkává se svým synem. Na radovánky ale není mnoho času. Je potřeba chytře vrátit vládu tomu, komu patří!

Do paláce se panovník vrací v převleku za starého žebráka. A nestačí se divit. Stovky mužů hodují, popíjí a chovají se jako doma. Žebrajícímu chudákovi sem tam hodí trochu peněz nebo kousek jídla. Kdyby jen tušili, kdo se pod převlekem skrývá! Nešťastná Penelopa se je marně snaží vyhnat. Nepomáhá nic. Její nápadníci jsou neodbytní. Ale i trpělivost krásné královny má své meze. Když vstoupí do sálu mezi ostatní, už má plán.

Provdá se jen za toho, kdo napne luk jejího manžela a prostřelí dvanáct za sebe postavených sekyr. Posilnění ctitelé neváhají. A když se do souboje přihlásí i žebrající stařec, jen se vesele baví. Zdá se, že smůla, která Odyssea provázela tolik let, konečně zůstala stát opodál. Svůj luk pozná snadno. Ví, že nikdo nemá k jeho napnutí dostatek síly. A nikdo nemíří tak dobře, jako chrabrý bojovník! Sekyry jsou prostřeleny a Odysseus je zpátky! Okamžité tresty neminou ani jednoho z podlézavých a koruny chtivých nepřátel. Luk míří přesně a šípy za sebou nechávají desítky mrtvých... 

Co ví jenom manžel?

Bitva je vyhraná, teď už jen zbývá přesvědčit milovanou Penelopu, kdo je jejím zachráncem. Nešťastná žena dlouho nevěří, že otrhaný tulák je skutečně jejím manželem. Jak zjistit, zda to není podvodník? Brzy ale dostane nápad. Rozkáže mu přenést manželskou ložnici do jiné místnosti.

TIP: Skutečná láska krásné Heleny: Byla Trója zničena kvůli milostnému omylu?

Když Odysseus uslyší tento rozkaz, musí se smát. Úkol je nesmyslný. Ložnici totiž stavěl on sám, a to kolem velkého olivovníku! Toto nemohl vědět niko jiný než sám Odysseus. Je to on! Tolik vytoužený muž se po dlouhých letech vrací domů. Objímání nebere konců. Rodina je konečně pohromadě. Když svého syna uvidí i starý a slabý Odysseův otec Laertés, pláče dojetím. Dvacet roků strastiplného putování, boží msty i lidského zklamání jsou pryč. Do Ithaky se opět vrátil král, manžel a otec.

Vědci rozlišují dva typy spánku: s rychlým pohybem očí neboli REM (rapid eye movement) a NREM (non-rapid eye movement). Po usnutí nejprve nastupuje režim NREM, kdy se zpomaluje srdeční rytmus, dech i pohyb očí, klesá tělesná teplota a upadáme do nejhlubšího spánku. Následuje fáze REM, kdy se mozková aktivita i srdeční činnost opět zvýší téměř na úroveň bdění. Během noci se pak oba režimy několikrát vystřídají. 

V REM fázi zvládá náš mozek mnohé, především „srovnat a utřídit“ vjemy z uplynulých hodin. Na rozdíl od fáze NREM však v dané době překvapivě nedokáže regulovat tělesnou teplotu.

TIP: Proč (špatně) spíme: Nespavost je v Česku druhý nejběžnější zdravotní problém

Podle Markuse Schmidta z University of Bern se u savců včetně člověka postupně vyvinul mechanismus, který při optimální teplotě okolí spánek REM prodlouží a v přílišném chladu či horku naopak zkrátí. Mimo ideální rozpětí teplot se tak tělo zkrátka přepne do režimu NREM či bdění. Univerzální teplotní optimum pro noční odpočinek podle vědců neexistuje a u každého se mírně liší: Nicméně podle Národní nadace pro spánek by se mělo pohybovat mezi 15,5 a 19,4 °C.

V Rusku jsou dodnes patrné důsledky velice brutálního vpádu Mongolů, kteří si zemi ve středověku podrobili. Stopy devastujícího násilí se nacházejí i ve městě Jaroslavli, které Mongolové v únoru roku 1238 utopili v krvi. Při dobytí tehdy bohatého a výstavního města děsivým způsobem pobili stovky místních obyvatel, kteří tam leží v hromadných hrobech. Mongolům tehdy velel princ Bátú, který se stal zakladatelem Zlaté hordy. 

Ruští vědci nedávno prozkoumali DNA obětí mongolského masakru v jednom z hromadných hrobů, kde se nacházelo celkem 15 mrtvých těl. Mimo jiné šlo o kosterní pozůstatky, u nichž měli antropologové podezření, že se jedná o členy jedné rodiny. Tito lidé si byli podobní některými znaky na lebce a jejich kostry nesly stopy po vrozeném rozštěpu páteře.

TIP: Extrémní násilí z neolitu: Vědci objevili masový hrob oběti dávného masakru

Analýzy DNA potvrdily, že skutečně jde o představitele tří generací jedné rodiny. Jednou z obětí masakru byla babička ve věku nejméně 55 let. Další byla její dcera, které bylo v době smrti asi 30 až 40 let a v hromadném hrobě ležel i její syn, tedy vnuk staré ženy, jemuž bylo méně než 20 let. 

Na oběžné dráze kolem Země je těsno. Stále častěji tam dochází k situacím, kdy se satelity mohou srazit s kosmickým odpadem nebo dokonce navzájem mezi sebou. Evropská kosmická agentura ESA nedávno potvrdila, že jeden z evropských satelitů musel udělat úhybný manévr, aby se vyhnul srážce s jedním z amerických soukromých satelitů.

Dotyčným evropským satelitem byl ADM-Aeolus (Atmospheric Dynamics Mission Aeolus), který pozoruje Zemi téměř přesně jeden rok. Více než tunový satelit se pohybuje na oběžné dráze ve výšce 320 kilometrů. Je pojmenovaný po řeckém božstvu větrů a jeho úkolem je sledovat větry po celé Zemi.

Hrozba srážky mezi EU a US satelitem

Satelitu Aeolus hrozila srážka s jedním ze satelitů Starlink, které nedávno vypustila americká společnost SpaceX, jako první skupinu z plánované gigantické konstelace satelitů Starlink pro satelitní přenos ultrarychlého a zároveň levného internetu. Podle SpaceX došlo k chybě v systému satelitů Starlink, kvůli které nebylo možné změnit kurz jednoho z jejich satelitů, kterých je nyní na oběžné dráze 57.

TIP: SpaceX úspěšně vypustili prvních 60 satelitů Starlink

Experti ESA spočítali rizika kolize mezi satelitem Aeolus a zmíněným satelitem konstelace Starlink. Jako nejvíce bezpečné řešení jim vyšla změna dráhy, při které se satelit Aeolus dostal o něco výše a shora minul satelit Starlink. Manévr se zážehem trysek satelitu Aeolus zabral asi polovinu oběžné dráhy satelitu a skončil úspěchem. Podle ESA je v současnosti stále velmi vzácné, že se navzájem vyhýbají dva aktivní satelity. Podobných případů ale bude zřejmě v budoucnu přibývat.

Indický divoký pes neboli dhoul (Cuon alpinus) je psovitá šelma, žijící v oblastech jihovýchodní Asie. Jde o jediného zástupce rodu Cuon a zároveň druh, jemuž v současné době podle IUCN hrozí vysoké riziko vyhynutí. Poslední odhady udávají, že se ve volné přírodě pohybuje pouhopouhých 950 až 2 200 dospělých jedinců!

Přizpůsobivé společenství

Dhoulové jsou vysoce společenská zvířata. Často se jim přezdívá vlci rudí, i když povahou a sociální strukturou mají určitě blíž k šakalům. Žijí ve smečkách, přesněji řečeno rodinách, které vede dominantní pár. Tyto skupiny jsou obvykle složeny z 5–10 jedinců, ale nezřídka se jejich počet vyšplhá i nad 25. Tehdy vytváří takzvaný klan, v němž vedle sebe žije několik navzájem propojených rodin. Společně se svými druhy dhoul odpočívá, loví i pečuje o mláďata. Po narození mladých dhoulů je zvykem, že ostatní členové vypomáhají matce s výchovou. Dospělí jedinci přinášejí štěňatům potravu, kterou jim vyvrhnou v již natráveném stavu.

Pro odpočinek a relativní bezpečí využívají dhoulové skalní rozsedliny, nory po jiných savcích nebo své vlastní, které si pak udržují po celé generace. Mezi zástupci čeledi psovitých šelem vynikají přizpůsobivostí různým klimatickým podmínkám. Bez větších problémů snesou chlad hor i život v tropických vedrech. Typicky je možné zastihnout je v kopcovité, zalesněné krajině. Výjimku tvoří Tibet, kde obývají náhorní plošiny a pohybují se v prostředí až do 3 000 metrů nad mořem.

Sehraní lovci tygrů

Dhoulové jsou neúnavní a odvážní lovci. Vybírají si kořist mnohonásobně větší, než jsou oni sami a mezi jejich nejčastější úlovky patří jeleni axisové, sambaři nebo divoká prasata. Troufnou si i na obrovitého gaura. Potencionální oběť dokážou cílevědomě pronásledovat mnoho kilometrů a vyčerpat ji dlouhým během natolik, že není schopna se úspěšně bránit. V průběhu štvanice se dorozumívají pomocí jakéhosi hvízdání, což ještě zdokonaluje vyspělou organizaci celého lovu. Skvěle sehraný tým nejprve odvrátí pozornost útoky na hlavu a čenich kořisti. Hlavní a finální útok je pak veden zezadu a ze stran. Okamžitě po padnutí je přemožený úlovek sežrán, vnitřnosti jsou mnohdy vytrhávány z těla oběti ještě zaživa. Za hodinu do sebe jediný dhoul dostane až čtyři kilogramy masa.

V odborné literatuře je také popsáno několik případů, kdy se skupina v zápalu boje odvážila napadnout a zabít tygra. Za takovouto troufalost však obvykle platí značnými ztrátami, neboť tygr je schopen dospělého psa usmrtit jediným úderem mohutné tlapy. Jde o velmi vzácné případy, které nicméně dokazují sílu nezdolné vůle a schopnost mistrně organizovat útok na daleko větší a silnější zvířata. V obdobích nouze však na doplnění nepohrdnou ani rostlinnou stravou nebo ovocem.

Samostatnost v útlém věku

Páření zpravidla probíhá mezi říjnem a lednem. Když je k němu samička připravena, dává to samci najevo tvrdošíjným pronásledováním, kňučením a dorážením. Po zabřeznutí si nastávající matka vyhledá nejvhodnější zákoutí ke zbudování pelechu, přičemž není výjimečné, když se o jedno místo dělí více samic.

Štěňata přicházejí na svět přibližně za 60 dní. Po narození jsou zcela slepá, teplo domova poprvé opouštějí již po jednom měsíci. Tehdy se vydávají na první průzkum nejbližšího okolí a za dalších šest týdnů jsou již plně soběstačná.

Dhoulové a lidé

Podle úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy (CITES) spadá dhoul do přílohy II., kde je veden jako kriticky ohrožený druh. To znamená, že případný obchod s těmito živočichy je na mezinárodní úrovni striktně omezen a podřízen dozoru. Bez ohledu na chráněný status ovšem počty divokých indických psů neustále klesají. Příčinou je samozřejmě stále se zmenšující přirozené prostředí a s tím související úbytek potravy.

TIP: Africký šakal čabrakový: Nebojácný lovec s promyšlenou taktikou

Stále zde navíc převažuje mylné vnímání divokých psů jako nebezpečné škodné. Dhoul je velice plachý a setkání s člověkem se vyhýbá, přesto jej sami Indové odedávna lovili a zabíjeli, aby ochránili svůj dobytek. Za dob britských kolonizátorů byl dhoulovi přičítán úbytek populace divokých lovných zvířat a rudé šelmy tak byly opět nemilosrdně vybíjeny. Teprve od roku 1972 jsou tito stále vzácnější predátoři v Indii podle tzv. „Wildlife Act“ chráněni. Výjimkou této vyhlášky je zabití šelmy v sebeobraně, nebo pokud se jedná o prokazatelného „lidožrouta“! Zasvěcené zřejmě nepřekvapí, že do dnešních dní nebyl zaznamenán jediný případ útoku dhoula na člověka.

Dne 7. června 1981 provedlo izraelské letectvo jednu ze svých nejznámějších operací, a to nálet na atomový reaktor u Bagdádu, čímž hodně zpomalilo snahy Saddáma Husajna o získání jaderné výzbroje. Ve stejné době ale podobný problém řešila i Indie, která měla informace o jaderném programu svého největšího soupeře, Pákistánu. Indické obavy ostatně sdíleli též Izraelci, takže nebylo překvapivé, že obě země zahájily tajné rozhovory o vojenské akci, která by vznikající hrozbu dokázala v předstihu eliminovat. 

Počátky Projektu Kahuta 

V roce 1974 provedla Indie první test nukleární zbraně, v té době však již na vývoji jaderného arzenálu pracoval rovněž Pákistán. Už v roce 1965 pronesl tehdejší pákistánský ministr zahraničí (a pozdější prezident) Zulfikar Ali Bhutto slavný výrok, že pokud Indové vyrobí „Bombu“, pak ji Pákistánci vyrobí také, a to „i kdyby měli jíst trávu a listí nebo hladovět“. Atomový program zpočátku řídil Munir Ahmad Chán, jenže kvůli mnoha potížím nesplnil určené termíny. Na pomoc mu proto přišel velmi schopný Abdul Chadír Chán, který později neblaze proslul jako šéf tajné sítě, jež prodávala nukleární technologie a materiály do řady států, své zemi však nepochybně prokázal obrovské služby.

Vývoj jaderné zbraně dostal krycí jméno Projekt 706, případně Projekt Kahuta, neboť jeho většina se odehrávala v utajeném zařízení ve stejnojmenné lokalitě v provincii Paňdžáb na severovýchodě země nedaleko indických hranic. V tomto centru, které dosud funguje, jsou umístěny odstředivky pro obohacování uranu a reaktor, jenž produkuje zbraňové plutonium. Projekt 706 byl oficiálně ukončen v roce 1983, když Pákistán provedl takzvaný studený test jaderné zbraně, ovšem jeho snažení samozřejmě neuniklo pozornosti zahraničních tajných služeb.

Jestliže ty západní Pákistánu v mnoha záležitostech pomohly, například tím, že se záměrně „dívaly jinam“, zpravodajské služby Sovětského svazu, Indie a Izraele se snažily zjistit, kde je pákistánský program lokalizován. Na konci 70. let získaly podrobné informace o zařízení v lokalitě Kahuta, ale Indové ani Izraelci nechtěli zůstat jen u špionážní činnosti, protože z jejich pohledu šlo o narůstající hrozbu zásadního významu. 

Indické a izraelské obavy 

Motivace Indie nepotřebuje vysvětlení, zatímco Izrael trpěl obavami, že Pákistán by mohl „Bombu“ poskytnout arabským státům, popřípadě teroristům. Tomu velmi nahrával rovněž fakt, že Pákistánci nakonec nemuseli hladovět, protože jejich jaderný program štědře dotovaly finance proudící ze Saúdské Arábie a Libye. V téže době usiloval o nukleární zbraň i Irák, ale jeho ambice dramaticky zbrzdilo zničení reaktoru Osirak, o nějž se postarala izraelská letadla F-16. Ačkoli Indie operaci oficiálně odsoudila, z vojenského hlediska na ni nálet udělal velký dojem a začala uvažovat, jestli by šlo obdobně udeřit také na zařízení u Kahuty.

Navíc v té době došlo k výraznému oteplení vztahů s Izraelem. Indie totiž v minulosti stála spíš na straně arabských zemí a židovský stát často kritizovala, ale situace se postupně měnila. Faktem je, že v indických ozbrojených silách se o úderu na Kahutu občas spekulovalo již před izraelskou akcí, a na pákistánské straně existovaly v tomto smyslu velké obavy, které odrážela také snaha pořídit si americké stíhačky F-16. 

V Indii se ovšem myšlenka preventivního úderu pohybovala jen v rovině úvah a štábních prací, což se ale změnilo díky izraelské akci, po které přišel politický pokyn z nejvyšších míst. Indira Gándhíová, jež se v roce 1980 vrátila do úřadu ministerské předsedkyně, pověřila štáb indického letectva, aby naplánoval nálet na středisko u Kahuty a aby v tomto směru navázal spolupráci s Izraelem. Židovský stát to uvítal, neboť se něčím podobným už nějakou dobu sám zabýval.

Možné koncepce operace 

Přípravy údajně došly až tak daleko, že izraelské letectvo mělo v Negevské poušti postavenou terčovou maketu pákistánského zařízení. Izraelci nejprve zvažovali provedení úderu přímo ze svého území, přičemž by sevřená formace jejich letadel mohla proniknout nad Pákistán tak, aby na obrazovkách radarů vypadala jako jedno velké civilní letadlo. Bylo by to ale jistě extrémně náročné, nehledě k tomu, že pákistánské letectvo bylo podstatně kvalitnější než síly arabských zemí.

Indická nabídka kooperace ovšem přinesla daleko širší škálu možností. Původní indický plán počítal s nasazením letky stíhacích bombardérů SEPECAT Jaguar, které měly zaútočit na Kahutu za pomoci neřízených tunových bomb a srovnat se zemí reaktor a odstředivky, jenže o tomto záměru se dozvěděly pákistánské tajné služby. Představitelé pákistánského letectva konstatovali, že má jen omezené možnosti zařízení bránit, a proto Islámábád vyvinul velké úsilí, aby získal z USA stíhačky F-16. Američané tehdy pokládali Pákistán (hlavně kvůli konfliktu v Afghánistánu) za klíčového spojence, a proto Pákistán od ledna 1983 provozoval letadla F-16, což Indům hodně zkomplikovalo plánování a dále podnítilo myšlenku kooperovat s Izraelci.

V únoru 1983 tudíž do Izraele dorazila indická delegace, která požadovala informace o F-16, za které nabízela sdílení údajů o stíhačkách MiG-23. Izraelci ale jevili zájem o daleko užší spolupráci a požádali Indy o využití jejich základen. Navrhovali nasazení svých letadel F-16, která by vzlétla z letiště v indickém státě Gudžarát, doplnila by palivo na další základně na severu Indie, prolétla by mezi svahy Himálaje nad Pákistán a pumami by napadla středisko u Kahuty. 

Varování tajných služeb 

Rozebírala se také možnost společné izraelsko-indické útočné operace, do které by se zapojily letouny Jaguar i F-16. Některé zdroje naznačují, že by Indii vyhovovala spíše samostatná akce židovského státu, za kterou by nemusela nést přímou odpovědnost, jenže čas utíkal a oba státy ztratily jeden z nejdůležitějších faktorů, a sice moment překvapení. Zpravodajské služby USA a Pákistánu se o indicko-izraelském plánování dozvěděly a začaly podnikat různé kroky. Výše zmíněný Munir Ahmad Chán se na zasedání Mezinárodní agentury pro atomovou energii setkal s šéfem indického nukleárního programu dr. Rajem Rammannou a varoval ho, že Pákistán by na zničení Kahuty reagoval náletem na indické jaderné výzkumné středisko Bhabha u Bombaje.

TIP: Světové konflikty: 5 nejneklidnějších hranic světa

Pákistánci údajně tajně pohrozili odvetou také Izraeli, kdežto Washington dal Indům i Izraelcům najevo, že o jejich záměrech ví a že by v takovém případě reagoval. Kromě utajených varování došlo k záměrným „únikům“ do médií a 22. září 1984 o tomto plánu rozsáhle informovala televize ABC. Premiérka Gándhíová se začala obávat, že by kvůli náletu mohla propuknout další velká válka s Pákistánem, a celého plánu se raději vzdala. V indickém letectvu ovšem tato myšlenka stále přežívala a o akci se údajně opět diskutovalo například v letech 1986 a 1998. Indie a Pákistán sice roku 1988 podepsaly smlouvu, podle které nezaútočí na svá jaderná zařízení, bylo by však jistě velmi naivní očekávat, že vzdušné síly obou zemí úplně přestaly řešit plány operací proti tak důležitým cílům.

V roce 1951 byl u města Wedderburn v australském státě Victoria objeven malý železný meteorit. Geologové si již tehdy všimli, že Wedderburnský meteorit má složení jako žádný jiný. Obsahuje totiž 24 procent niklu, což je více, než v kterémkoliv jiném zkoumaném meteoritu. Také je v něm na železný meteorit neobvykle mnoho uhlíku.

Planetární vědce od té doby zajímá, proč je Wedderburnský meteorit tak výjimečný. Geolog Chi Ma z Caltechu se svým kolegou ještě této záhadě zvýšili laťku, když nedávno zjistili, že tento meteorit obsahuje karbid železa Fe5C2 se specifickou strukturou. Badatelé tento minerál, který jsme zatím nikdy v přírodě neviděli, pojmenovali edscottit, podle experta na tento meteorit.

Unikátní minerál v meteoritu

Edscottit jsme sice zatím neviděli v přírodě, to ale neznamená, že bychom s ním neměli žádnou zkušenost. Odborníci se s ním poprvé setkali během procesu výroby oceli. Čínští vědci zase nedávno zkoušeli nanočástice z tohoto materiálu, jako prostředek pro zvýraznění nádorů při jejich snímkování na magnetické rezonanci.

TIP: Meteorit z Antarktidy ukrýval nečekaný poklad: Úlomek komety

Složení a struktura Wedderburnského meteoritu naznačuje, že pravděpodobně pochází ze železného jádra dávno mrtvé planety. Vznikl zřejmě na samotném počátku Sluneční soustavy, někdy před 4,5 miliardami let. Tehdy se intenzivně srážely protoplanety a planety, jako při hře na ohromném planetárním kulečníku. A při jedné takové srážce nejspíš vznikl i úlomek jádra, z něhož se nakonec stal Wedderburnský meteorit.