V druhé půlce dubna 1943 vyrazil z ghanského Takoradi směrem na Freetown v Sierra Leone konvoj TS 37. Skládal se z 19 nákladních lodí, korvety Bellwort a tří rybářských lodí, Arran, Birdlip a Fandango, vybavených pro boj s ponorkami. Protivníkem se mu měla stát ponorka U-515, která operovala v rámci své třetí mise u břehů Afriky.

Osamělý vlk je pořád vlk

Základnu ve Francii opustila na konci února a od té doby už potopila dvě spojenecké lodě. Její kapitán Werner Henke, držitel Rytířského kříže Železného kříže, zastával svou funkci už něco málo přes rok a rozhodně nepostrádal talent a zkušenosti. Ke střetu došlo v noci z 30. dubna na 1. května asi 145 km jižně od Freetownu. U-515 se před půlnocí zezadu přiblížila ke konvoji a její velitel nechal vypálit šest torpéd.

Čtyři lodě dostaly zásah, netrvalo dlouho a potopily se. Doprovodná plavidla se pokusila odpovědět, ale bez úspěchu. Zároveň Arran a Birdlip změnily kurs a zahájily záchrannou akci. Ještě před úsvitem stihl Henke provést další útok. Tentokrát poslal ke dnu dvě lodě hned a třetí těžce poškodil. Ta se potopila až cestou do Freetownu ve vleku za dalším plavidlem. V reakci na útok se na místo vypravily tři torpédoborce, U-515 už ale nezastihly. Werner Henke se rozhodl nepokoušet štěstí a raději opustil oblast.

Když se o dva měsíce později vrátil do Francie, za odměnu obdržel k Rytířskému kříži Dubové listy. Během jedné akce Spojenci odepsali pět britských, jedno belgické a jedno nizozemské plavidlo a v Londýně vyvolala ztráta tolika lodí nemalé pozdvižení. Vše se navíc odehrálo v oblasti, kde do té doby k podobným útokům nedocházelo. Impérium mělo omezené zdroje, většina eskortních plavidel se soustředila na jiných více exponovaných trasách. Nikdo však nemohl předvídat, zda šlo o útok osamělého vlka nebo zda budou následovat další. Následný vývoj dal za pravdu těm, kteří věřili, že jde o ojedinělý incident. Ze všech následujících konvojů TS došlo k napadení už jen jednoho.

Zoufalý protiútok

Němci nepůsobili impériu ztráty jen na obchodních lodích, ale dokázali potápět i cenná válečná plavidla. Dne 8. června 1940 došlo na letadlovou loď Glorious plující s torpédoborci Ardent a Acasta z Norska do Skotska. Tato plavidla zpozorovaly hlídky bitevních lodí Scharnhorst a Gneisenau, jež okamžitě zvýšily rychlost a zahájily pronásledování. Britové své pronásledovatele zaznamenali o čtvrt hodiny později.

Na celém střetu je zvláštní, že ve vzduchu neoperovalo žádné průzkumné letadlo a ani v takzvaném vraním hnízdě nikdo nedržel hlídku. Letadlová loď plula vlastně poslepu. Trvalo ještě 20 minut od spatření nepřítele, než kapitán nařídil připravit na palubu pět torpédových letounů. Zatímco Glorious a Acasta pokračovaly dál stejnou rychlostí, Ardent vyrazil do protiútoku. Scharnhorst na malou loď zahájil palbu a během necelé hodiny ji potopil. Němci se poté plně soustředili na Glorious a hned třetí salvou slavili úspěch. 

Zásah na rekordní vzdálenost

Na úctyhodnou vzdálenost 24 km zasáhl Scharnhorst část letecké paluby, zničil připravované letouny a horní hangár, čímž se ochránil před jakýmkoliv vzdušným protiúderem. Těsně před pátou hodinou odpoledne se Němcům podařilo zasáhnout velitelský můstek a vysílačku. Následovalo 20 minut klidu, které zařídila kouřová clona z potápějícího se Ardentu. Kriegsmarine obnovila palbu v 17.20 a zanedlouho se jí podařilo trefi t strojovnu. Glorious začala zpomalovat, což její osud zpečetilo.

TIP: Nepřekonatelné skóre U-35: Nejúspěšnější německá ponorka Velké války

Útočníci pokračovali v palbě ještě necelou půlhodinu, než nešťastná letadlová loď klesla do hlubin, kam ji zanedlouho následoval i druhý torpédoborec Acasta. Odhaduje se, že po odplutí německých bitevních lodí zůstalo ve vodě přes 800 britských námořníků. Kvůli rádiovému klidu před střetem a zásahu vysílačky v jeho průběhu o nich ale Královské námořnictvo nevědělo. V následujících dnech norské lodě a německý hydroplán zachránily 45 námořníků, zbylých 1 519 mužů v chladných severních vodách zahynulo.

Alžbětu, dceru korunního prince Rudolfa a Štěpánky Belgické, vzal po otcově smrti pod ochranná křídla sám císařský dědeček. Dohlédl na to, aby se jí dostalo skvělého vzdělání, dbal, aby měla nejlepší dosažitelnou lékařskou péči, dohlížel také, aby byla uspokojena všechna její přání. 

Ve víru vášní

V lednu 1900 pořádal císař takzvaný ples u dvora. Arcivévodkyně Alžběta se jej zúčastnila rovněž. Bylo jí pouhých 16 let, přesto se stala hvězdou večera a to nejen proto, že byla císařovou vnučkou. Byla krásná, měla nádherné šaty, chovala se s vybranou noblesou. Pro ni však měl ten večer větší význam než pro ostatní. Jak vzpomínají někteří přítomní, v průběhu plesu „přistoupil k Alžbětě vysoký, štíhlý a světlovlasý mladý muž, stanul před ní, srazil podpatky a ztuhl poté v pozoru. Při prvním zvuku houslí ji strhl s sebou, jako by se jí zmocnila bouře. Mnoho přítomných znalo tohoto mladého důstojníka hulánského pluku; byl zván často do Laxenburgu a hrával s Alžbětou tenis. Byl to Otto princ Windischgrätz.“

Mladá Alžběta se do okouzlujícího důstojníka zamilovala na první pohled a při povaze, kterou měla, a sebevědomí, jímž oplývala, nepochybovala ani okamžik, že on musí sdílet stejné city.

Císař, který netušil, co se odehrávalo v jejím nitru, ovšem také pochopil, že z jeho vnučky se stává mladá dáma a že je třeba začít pro ni hledat vhodného ženicha, samozřejmě z rodu, který byl Habsburkům roven. Když jí tento svůj úmysl sdělil, přerušila ho výkřikem: „To raději půjdu do kláštera!“ a z místnosti utekla.

Svého záměru spojit svůj život s knížetem Windischgrätzem se nevzdala a naopak jeho společnost vyhledávala častěji než dříve. A současně se snažila přesvědčit svého císařského dědečka, aby jí v tom nebránil. Podle svědectví, které se traduje mezi jejími potomky, se mladá Alžběta „nechávala zcela strhnout svými emocemi. V tomto stavu psychické zjitřenosti navštívila jednoho prosincového dne svého dědečka. Není známo, o čem přesně mluvili, jisté je jen to, že císař jí řekl, že musí čekat do svých osmnáctých narozenin.“

Alžběta uposlechla, pokud se ale František Josef domníval, že čas udělá své a jeho vnučku zamilovanost přejde, mýlil se. V srpnu 1901 s ním Alžběta promluvila znovu, aby mu oznámila, že se na jejím úmyslu provdat se za prince Windischgrätze nezměnilo nic.

„Dámská volenka“

Císař cítil velké zklamání. Jeho láska k vnučce však byla silnější, a i když to odporovalo jeho zásadám, s nerovnorodým sňatkem souhlasil. Nechal si mladého důstojníka předvolat k audienci a oznámil mu, že jej Alžběta miluje a že si přeje, aby se s ní oženil. Otto stál v pozoru a nehnutě poslouchal císařova slova. Přestože pro něj byla velkým překvapením, nedal to na sobě znát. Odpověděl, že jej nikdy ani na okamžik nenapadlo, že by mu arcivévodkyně mohla věnovat svou přízeň a to nejen proto, že si uvědomuje, že toho není hoden, ale také proto, že se před několika měsíci zasnoubil s jinou ženou a své slovo nemůže vzít zpět. Panovníkovi se ulevilo: pokud tento mladý muž již není volný, nezbývá Alžbětě nic jiného, než aby se s danou situací smířila.

To ale svoji svéhlavou a umíněnou vnučku málo znal. Když uslyšela, jak audience dopadla, dostala hysterický záchvat. „Můj otec dal přednost tomu, aby raději zemřel, než aby zradil svoji lásku,“ křičela, zalykajíc se slzami. „Já jsem jako on, také se nebojím smrti. Jen smrt mne může osvobodit,“ vyhrožovala. 

Nešťastný František Josef jí ohromeně naslouchal, výhrůžce dobře porozuměl. Nezbylo mu nic jiného, než si prince Windischgrätze předvolat znovu. Snažil se jej přimět ke změně stanoviska, ale když mladý muž trval na svém, přešla jej trpělivost. „Jako váš císař a nejvyšší velitel vám poroučím, abyste si vzal za ženu moji vnučku, arcivévodkyni Alžbětu Marii Habsbursko-Lotrinskou! Rozuměl jste?“ „Ano, Veličenstvo!“, srazil důstojník paty a zasalutoval. „Děkuji vám, můžete jít,“ propustil ho panovník.

Tato chvíle patřila k nejhorším v jeho životě. Nejenže musel souhlasit s tím, že se jeho milovaná vnučka provdá za muže, který jí nebyl roven rodem, ale ještě mu to musel dát rozkazem.

Aféry paní Windischgrätzové

Svatba se konala 23. ledna 1902 ve Vídni. František Josef vnučku obdařil velkolepým věnem. Alžbětě navíc plynuly miliony z dědictví po císařovně Alžbětě, takže mohla se svým manželem žít v přepychu. Přesto bylo manželství krajně nešťastné, i když z něj vzešly čtyři děti. Aféry obou manželů dávaly látku k četným klepům, kterými se vídeňská společnost léta bavila. Když Alžběta zjistila, že jí je manžel nevěrný, na jeho milenku vystřelila z revolveru s úmyslem ji zabít. Později sama navázala vášnivý milenecký vztah s hrdinou námořní války Egonem Lerchem. Rozvod byl ovšem možný teprve po smrti císaře Františka Josefa I. a po rozpadu monarchie. Navržen byl sice už v roce 1919, ale teprve roku 1924 vynesl soud pravomocný rozsudek, který manželství rozloučil. 

Rozpad starého světa, v němž Alžběta Marie doposud žila, byl pro ni těžký a trýznivý. Stala se obyčejnou občankou Rakouské republiky, která roku 1919 veškeré šlechtické tituly zrušila, všechny výsady, jichž dříve užívala, byly najednou pryč. Zůstalo jí však velké bohatství, které jí život zpříjemňovalo, nicméně tu byl také manžel Otto Windischgrätz, který se s ní rozváděl. Obvinil ji z nevěry, nevázaného života, z odpírání manželských povinností, jakož i z toho, že byla špatným příkladem pro jejich děti, které bývaly svědky její prostopášnosti. A kromě podílu z jejich společného majetku požadoval, aby děti připadly do jeho péče.

Stejně tak Alžběta obvinila Ottu ze všech možných hříchů, aby ho potupila a zhanobila. Právě spor o děti byl hlavním důvodem, proč se rozvodové řízení táhlo tak dlouho. Soud nakonec rozhodl, že dvě starší děti přenechá matce, dvě děti mladší přikázal otci. 

Alžběta se ze všech sil snažila zabránit manželovi, aby si děti odvedl, přestože mu je soud přiznal. Obracela se na různé státní instituce a orgány a také na jednotlivé politické strany, které v tehdejší rozjitřené době hrály ve veřejném životě ještě důležitější roli než dnes. Nikde však neuspěla, nikdo se nechtěl postavit proti právoplatnému rozsudku, stejně jako proti vlivnému a známému Otto Windischgrätzovi. Až u Socialistické strany Rakouska (tehdejší sociální demokracie) uspěla.

Shodou okolností jednala s Leopoldem Petznekem, důležitým funkcionářem a tehdy také velitelem Schutzbundu, ozbrojené složky sociálně demokratické strany. Nepochybně v tom sehrály roli i osobní Petznekovy sympatie k Alžbětě, stejně jako možnost propagačně využít skutečnosti, že císařova vnučka spolupracuje se socialisty. Petznek vyslal socialistické ozbrojence k Alžbětině vile a ti skutečně princi Windischgrätzovi zabránili, aby si děti odvedl. Impulzivní Alžbětu to nadchlo do té míry, že se dokonce stala organizovanou členkou strany a s Petznekem se sblížila i osobně.

Milostivá paní soudružka

Při této příležitosti Alžběta Marie Windischgrätzová poznala sociálně demokratického politika Leopolda Petzneka a po krátké známosti s ním začala žít. Pod jeho vlivem vstoupila do Sociálně demokratické strany Rakouska a tímto absurdním krokem si získala proslulost coby „rudá arcivévodkyně“. Ačkoliv se stala organizovanou socialistkou, dál žila jako rozmařilá bohatá panička a mnohé její kroky vyrážely současníkům dech.

Například na jeden z prvomájových průvodů, kterých se zúčastnila, přijela v autě! Vydržovala si početné služebnictvo, které se díky jejím výbuchům vzteku často střídalo. Vyžadovala od něj dodržování etikety jako za císařských časů. Nedávala si ovšem říkat „císařská výsosti“, stačilo jen oslovení „milostivá paní“. 

Přestože Alžběta své děti odmítla vydat otci, chovala se k nim nemožně. Dokud byly malé a tvárné, nesmírně je rozmazlovala. Později, když měly vlastní rozum a dovolily si s ní v mnohém nesouhlasit, chovala se k nim podobně jako k manželovi nebo k lidem, kteří ji odmítali poslouchat a vyjadřovali názory odlišné. Povýšeně, odměřeně, diktátorsky. Dokonce jim udělovala audience, kdy byla ochotna je přijmout. Kdo nedodržel smluvený čas, měl smůlu, nebyl vpuštěn.

TIP: (Ne)slavní Habsburkové: Kdo patřil v 19. století k císařské domácnosti?

Pod vlivem socialistické ideologie zaujímala extrémní stanoviska. Nejmladšího syna Rudolfa například vzala z gymnázia a dala ho do učení. Když pak všechny tři syny postihla ve třicátých letech nezaměstnanost, Alžběta jim odmítla pomoci. Její miliony byly jen pro ni samotnou a pro milovanou socialistickou stranu, zatímco její děti živořily. Své soudruhy finančně podporovala i po nástupu fašismu. Alžbětin druh Leopold Petznek byl vězněn už ve třicátých letech i po obsazení Rakouska. Věznění však přežil a v roce 1948 se konečně konala svatba. Po smrti manžela v roce 1956 žila Alžběta osaměle ve vile v Hütteldorfu. Tam také 16. března 1963 zemřela. 

Poslední dobou se stále častěji objevují tkáně a někdy i celé orgány, které vytvoří 3D biotiskárna z biologického materiálu a živých buněk. Výjimkou není ani srdce. Americká společnost BIOLIFE4D se sídlem v Chicagu nedávno tímto způsobem vyrobila miniaturní verzi srdce z buněk lidského dárce.

Vědci nejprve získali bílé krvinky od lidského dobrovolníka, který sehrál roli budoucích pacientů. Tyto bílé krvinky změnili na indukované pluripotentní kmenové buňky, z nichž je možné nechat vyrůst prakticky všechny různé buňky lidského těla. V tomto případě z nich nechali narůst různé typy buněk srdce. Hotové srdeční buňky smíchali s živinami a dalším biologickým mateiálem, čímž vznikl inkoust pro 3D biotiskárnu.

TIP: V Izraeli vyrobili první 3D tištěné srdce na světě: Vzniklo z buněk pacienta

S tímto „srdečním“ inkoustem vytiskli zmenšenou verzi lidského srdce, přičemž jeho tvar vytvořili podle snímku srdce dárce buněk na magnetické rezonanci. 3D biotištěný objekt umístili do bioreaktoru, který napodoboval podmínky uvnitř lidského těla. Tam z objektu vyrostlo malé lidské srdce, které i vnitřním uspořádáním odpovídá své předloze. Zatím není jasné, zda 3D biotištěné srdce bude fungovat stejně jako jeho živá předloha, výsledky experimentu jsou ale rozhodně velkým příslibem.

Vědci a lékaři v posledních letech objevují důkazy o zvláštním vztahu mezi tělesnou výškou a některými nemocemi. Často se přitom ukazuje souvislost mezi tělesnou výškou a diabetem či kardiovaskulárními onemocněními. Podle těchto studií se jak diabetes, tak i choroby srdce objevují častěji u lidí nižší postavy.

Němečtí vědci důkladně analyzovali údaje o rozmanitých zdravotních charakteristikách a postavě více než 2 tisíc lidí. Z jejich výsledků vyplynulo, že každých 10 centimetrů výšky postavy navíc znamená o 41 procent nižší riziko diabetu u mužů a o 33 procent nižší riziko téhož onemocnění u žen. Tento vztah byl přitom výraznější u lidí s normální hmotností.

TIP: Proč rakovina více ohrožuje vysoké lidi? Mají v těle více buněk

Příčiny vztahu mezi tělesnou výškou a rozvojem diabetu či srdečních chorob nejsou úplně jasné. Zřejmě to ale souvisí s tím, že vyšší lidé mají méně tuku v játrech, a také mají příznivější hodnoty klíčových biologických faktorů, jako je obsah tuků v krvi nebo hladina C-reaktivního proteinu. Aby to ale lidem s nižší postavou nebylo líto, podle nedávného výzkumu mají zase dlouháni vyšší riziko rozvoje některých typů nádorů, jako je například rakovina kůže.

Před více než 30 lety byly na území Alberty v Kanadě, na místě zvaném Dinosaur Park Formation, objeveny kosti, které paleontologové považovali za pozůstatky dobře známého pterosaura quetzalcoatla. Nedávná detailní analýza těchto fosilních pozůstatků ukázala, že ve skutečnosti jde o úplně nový druh gigantického pterosaura.

Takto nově objevený létající plaz byl skutečně monumentální. Rozpětí jeho křídel bylo asi 10 metrů a odpovídalo výšce dvou žiraf postavených na sebe. Paleontologové ho pojmenovali zvučným a snadno zapamatovatelným jménem Cryodrakon boreas, což znamená „mrazivý drak severních větrů“. Jde o prvního pterosaura, který byl objevený v Kanadě.

TIP: Ohromní pterosauři byli vrcholovými predátory. Jako okřídlení T. rexové

Kryodrakon žil na území Kanady asi před 77 miliony let, tedy v pozdní křídě, na konci celého období druhohor. Tito velcí pterosauři byli zřejmě nelítostní dravci, vrcholoví predátoři, kteří se živili ještěrkami, savci a nepohrdli ani menšími dinosaury. Na rozdíl od malých pterosaurů zřejmě žili převážně na zemi, kde na ně musel být neuvěřitelný pohled. Druhohorní draci měli duté a tenké kosti, takže ve fosilním záznamu bývají vzácností.

Pohoří And je tvořeno velkým množstvím vyhaslých a činných sopek. V Chile dochází posouváním zemských desek často i k zemětřesením. I v národním parku Conguillío dominuje krajině aktivní doutnající vulkán. Jmenuje se Llaima a jeho vrchol se nachází ve výšce 3 125 metrů. Projíždíme kolem relativně čerstvého lávového pole, kde velkou část země pohltily černé lávové kameny, struska a popel a později se z informační cedule dozvídáme, že sopka explodovala naposledy v roce 2009. Až příliš často se zpočátku otáčíme a sledujeme, jak se nad sopouchem nepřetržitě valí dým. Fantasticky působící araukárie, rostoucí všude kolem, si ale brzy úplně přitáhnou naši pozornost.

Pochoutka i stavební materiál

Araukárie nebo také blahočet chilský (Araucaria araucana) je stálezelený jehličnan. Jeho větve zdobí široké, spirálovitě uspořádané zploštělé jehlice, které opadávají za 10 až 15 let. Jsou 30–50 milimetrů dlouhé a 8–25 milimetrů široké. Dřevo pokrývá stříbřitě šedá až 14 centimetrů tlustá popraskaná kůra, která ochraňuje strom před mrazem, ohněm a horkým sopečným popelem.

Hnědé samčí šištice velmi podobné obyčejným šiškám jsou velké sedm až patnáct centimetrů. Zelené samičí šištice po opylení větrem postupně tmavnou a zvětšují se do kulovitého tvaru o průměru okolo 15 centimetrů. Velké šišky podobné ananasu plodí chutné ořechy, které dozrávají až za dva tři roky. Pět centimetrů dlouhá a 1,5 centimetrů široká semena chutnají jako oříšky a tak není divu, že je domorodci odedávna sbírají. Domorodí indiáni Mapučové využívali stromy také jako stavební materiál, pryskyřice jim sloužila v léčitelství.

Nejstarší mezi starci

Tento konkrétní druh araukárie je endemický, což znamená, že se vyskytuje pouze tady – ve středním Chile a na západě Argentiny. Miluje vlhké podnebí, a proto pokrývá svahy sopečnatých And v nadmořské výšce okolo 600 až 1 700 metrů nad mořem.

Araukárie je prastará nahosemenná jedno- nebo dvoudomá rostlina. Podle fosilního záznamu se tyto jehličnany vyskytují na Zemi již 150 miliónů let a jsou považovány za vůbec nejstarší rostliny světa. Dosahují výšky 30 až 50 metrů, ale rostou velmi pomalu. Ve věku přibližně sta let se araukárie zbavují svých spodních větví a vytvářejí typickou deštníkovitou korunu. Nejstarší exempláře se prý dožívají až 2 000 let!

Symbol pravěké krajiny

Národní park Conguillío o rozloze 60 hektarů byl v roce 1983 zapsán do fondu světového dědictví UNESCO. Mezi jeho hustými lesy se zrcadlí nádherná modrá vysokohorská jezera, do země se zarývají hluboké kaňony. Před dvěma tisíci lety přehradily proudy ztuhlé lávy řeku Truful-Truful a vytvořily tři jezera – Lagunu Conguillío, Lagunu Arco Iris a Lagunu Verde. Všechny musíme samo sebou důkladně prozkoumat. Pod hladinou jsou vidět pahýly výbuchem zničených stromů, v chladivé vodě smočíme své unavené nohy. Šlapeme kus cesty i k 1 800 let staré „Araucarii Madre“, tedy „Matce araukárii“ – největšímu stromu v parku.

TIP: Rekordmani říše stromů: 5 zelených gigantů planety Země

Obdivujeme další krásy okolní krajiny, zasněžené vrcholky, zurčící potoky. Chodíme po ostrých černých kamenech čerstvého lávového pole. S pokorou se klaníme přírodě, která i přes svou ničivou sílu nechala přežít stromy tak úchvatné. Stromy, které i dinosaurům musely připadat jako neměnný symbol pravěké krajiny.

Na povrchu pozoruhodného zmrzlého Saturnova měsíce Titanu vědci před časem objevili jezera, která jsou vyplněná kapalným metanem a dalšími uhlovodíky. Některá z těchto jezer jsou lemována strmými břehy, které dosahují výšek mnoha desítek metrů. Planetární vědci se snaží přijít na to, jak taková jezera mohla na Titanu vzniknout.

Giuseppe Mitri z italské Università d’Annunzio nyní přišel s teorií, že jezera se strmými břehy mohla vzniknout velmi dramatickým způsobem. Podle jeho teze jde o explozivní krátery, které vznikly při dávných explozích dusíku v plynném skupenství.

Explozivní krátery Titanu

Vědci doposud předpokládali, že tato jezera na Titanu mohla vznikat pozvolným rozpouštěním ledového povrchu měsíce kvůli působení kapalného metanu. Podobně vznikají na Zemi krasová jezera, i když je to samozřejmě za úplně jiných podmínek. Podle nové hypotézy to ale byla mnohem výbušnější záležitost.

TIP: Jak vypadá koloběh metanu na Titanu?

Mitri a jeho kolegové předpokládají, že na Titanu kdysi existovaly podzemní kapsy s kapalným dusíkem. Když došlo k ohřátí povrchu Titanu, dusík se v těchto kapsách změnil z kapaliny na plyn. To vedlo k monumentálním explozím a vzniku kráterů, které pak podle vědců zalil kapalný metan. Tímto způsobem mohla vzniknout některá z menších jezer na Titanu, jejichž velikost odpovídá desítkám kilometrů.

Z betonu zatím stavíme jen na Zemi. To by se ale brzy mohlo změnit, pokud se pustíme do kolonizování dalších těles Sluneční soustavy. Vesmírné stavebnictví je momentálně ve fázi intenzivních příprav. Jejich součástí je i nejnovější experiment, který uskutečnili astronauti na palubě Mezinárodní vesmírné stanice ISS.

Klíčovou součástí betonu je cement, který se při jeho výrobě míchá s pískem, štěrkem a vodou. Astronauti teď na ISS poprvé v historii vyrobili cement v prostředí mikrogravitace, tedy ve stavu beztíže. Cílem experimentu MICS (Microgravity Investigation of Cement Solidification) je prozkoumat vznik cementu ve vesmíru a jeho použitelnost pro mimozemské stavby.

Beton pro vesmírné stavaře

Lidské posádky, které se usídlí na Měsíci, na Marsu i jinde ve Sluneční soustavě, a také jejich vybavení, budou zcela jistě potřebovat ochranu před extrémními teplotami a zářením. Při současném stavu technologií je nejlepším řešením postavit budovy a infrastrukturu, které takovou ochranu zajistí. Velmi slibný je v tomto ohledu právě beton, který je odolný a poskytuje kvalitní ochranu. Výhodou tohoto materiálu je i to, že by k jeho výrobě nejspíš mohl být použit místní materiál a ne nutně pozemské suroviny.

TIP: Kolonizace vesmíru: Elon Musk podpořil výstavbu základny na Měsíci

První výsledky experimentu MICS ukázaly, že cement je možné ve vesmíru vyrobit. Vědci pak následně porovnali strukturu cementu vytvořeného na oběžné dráze s cementem, který připravili stejným postupem na Zemi. Jejich mikrostruktura byla odlišná a cement z vesmíru byl mnohem více porézní, než cement ze Země. Badatelé teď budou zjišťovat, nakolik to ovlivní vlastnosti výsledného betonu a budou hledat ideální recept pro přípravu betonu v prostředí mikrogravitace.

12. července 1856 porodila císařovna Alžběta v Laxenburgu druhou dceru, která dostala jméno Gisela. I její výchovy se proti vůli matky ujala babička Žofie – a císař ani v tomto případě ve prospěch své manželky nezasáhl.

Pravděpodobně také proto se mezi Alžbětou a její druhorozenou dcerou nikdy nevyvinul láskyplný vztah, matka se k ní a k její rodině po celý život chovala s neskrývanou chladností. Gisela nezdědila matčinu krásu a nebyla ani tak inteligentní a nadaná jako její bratr Rudolf, uměla však jako mnozí z Habsburků dobře kreslit a malovat. 

Nemilovaná dcera

Doma se arcivévodkyně Gisela nezdržela dlouho. Už jako šestnáctiletá se na základě císařovnina přání provdala za bavorského prince Leopolda, který byl o 10 let starší než ona. Velká svatba, vypravená přesně v tradicích španělského dvorního ceremoniálu, se konala ve Vídni v roce 1873. Princezna se následně odstěhovala za manželem do Mnichova, kde jí František Josef I. daroval – kromě velkého věna – výstavný Palais Luitpold, jenž byl doposud majetkem habsburských císařů. Císař měl dceru rád a velmi dobré vztahy udržoval i s jejím manželem, spojovala je skutečnost, že byl stejně jako císař vášnivým lovcem a důstojníkem z povolání. Stejně tak se František Josef I. rád stýkal s jejich čtyřmi dětmi. 

TIP: Anděl z Wallsee: Jaký byl život nejoblíbenější dcery císařovny Sissi?

Gisela se dožila neslavného konce monarchie, dokázala se však poměrně snadno adaptovat na nové poměry: rozpad Rakousko-Uherska, ale i pád Německého císařství a vyhlášení republiky nepřiměl ani ji, ani jejího manžela, aby se stáhli do ústraní. Velkou pozornost vzbudila jejich účast při volbách do německého národního shromáždění 19. ledna 1919, kterou oba komentovali s tím, že pouze plní svoji občanskou povinnost. Arcivévodkyně Gisela zemřela 27. července 1932 v Mnichově, kde je také pohřbena.