Záběry zubožených, na sebe namačkaných kuřat žijících v příšerných podmínkách či nosnic uvězněných v miniaturních klecích vzaly svět v posledních letech doslova útokem. Nejenže se tak zvýšilo povědomí o utrpení opeřenců, ale objevila se i snaha problém řešit. 

Drůbeží průmysl však na vykořisťování zvířat nevyrostl jako jediný. Podobná odhalení by prospěla i masovém chovu ryb, které patří k „nejvyužívanějším“ živočichům na planetě. Podle organizace Compassion in World Farming se jich pro přípravu pokrmů ročně zabijí až tři triliony. Zákony sice omezují lov na otevřeném moři, ale do pěstování na farmách příliš nezasahují. Počet těchto zařízení tak rapidně roste: V roce 1970 z nich pocházelo pouhých 5 % masa na našich talířích, zatímco dnes pokrývají téměř polovinu poptávky.  

Život za sítí

Pěstírny přitom paradoxně takřka neřeší problém nadměrného lovu na otevřených mořích, jejichž vody se pomalu vyprazdňují. Řada živočišných druhů na farmách je totiž masožravá a chovatelé je krmí převážně mořským úlovkem. Odhaduje se, že až 450 miliard ryb uvízne v sítích na volném oceánu a následně poslouží k výrobě oleje a k nasycení hladových farem. Jenže vypěstování 1 tuny lososů vyžaduje 2,5 tuny krmných druhů, obvykle ančoviček.

Losos se přitom řadí k nejoblíbenějším pochutinám světa a například v Británii absolutně nemá konkurenci: Obyvatelé ostrovní země zkonzumují každý den až milion jídel zahrnujících jeho maso, které pochází zhruba ze dvou stovek farem u skotských břehů.  

Líhně parazitů

Problémy rybích farem nekončí u faktu, že využívají ke krmení úlovky z otevřeného moře. Například produkční cyklus jednoho lososa trvá až tři roky, jež ryba stráví namačkaná spolu s tisíci dalšími v masivním koši, umístěném v relativní mělčině nedaleko pobřeží. Sítě, z nichž bariéry farem vznikají, sice udrží ryby na místě, ale nedokážou odfiltrovat vodní parazity. 

Lososy tudíž napadají drobní členovci příchytkovití – jimž se anglicky přezdívá „sea lice“ neboli „mořské vši“ – a z farem se stávají jejich hnízda. Usazují se na tělech ryb, postupně je ožírají, a spolu s dalšími nemocemi tak na farmách ročně zahubí okolo 9,5 milionu lososů. Problémy však způsobují i mimo klece (viz Sežráni zaživa). 

Raději se nepřibližovat

Líhně vší, v něž se farmy mění, ohrožují podle některých odborníků i divoce žijící lososy, jejichž úbytek se obvykle přisuzuje globálnímu oteplování. V době kladení vajec se totiž ryby vydávají z moře proti proudu řek, do míst vlastního zrození, a po cestě míjejí zamořené farmy. Bohužel se tak samy zřejmě neubrání nákaze, jak podotkl biolog Paul Hopper, a posléze mnoho z nich umírá. 

„Mořské vši se nejprve nachytají na žábra, odkud se rozšíří na zadní část hlavy a záda ryby,“ popisuje Hopper, podle nějž sice tito paraziti sužují populace vodních živočichů odjakživa, ale v přírodě k tomu nikdy nedocházelo v takové míře. „Během výzkumu jsem narazil na rybu, jejíž tělo pokrývalo 747 mořských vší. Něco takového jsem na jedinci žijícím volně v moři ještě neviděl.“ 

Spojitost s farmami vyvozuje badatel z faktu, že většina mrtvých ryb byla nalezena nedaleko několika pěstíren ve skotské lokalitě Loch Roag. A neradostný život lososů v dané oblasti popisuje také filmař Corin Smith, jehož záběry ukazují i pošlá či zmrzačená zvířata. „Při natáčení na farmě jsem viděl rozsáhlou nákazu mořskými vešmi – doslova ryby požíraly zaživa,“ vzpomíná.  

Na dně ekosystému

Rybářským společnostem se samozřejmě nelíbí, že jejich budoucí zboží znehodnocují paraziti, a tak se pokoušejí ryby chránit: Přímo do žrádla jim přimíchávají antibiotika a zároveň do vody vypouštějí chemikálie, které mají chované živočichy udržet v bezpečí. Zmíněná opatření přitom problém pobřežního farmaření spíš prohlubují. 

Podle nevládní organizace Oceana například chovatelé v Chile udržují své rybí populace „zdravé“ aplikací 950 gramů antibiotik na 1 tunu výsledně zpracovaného masa, což představuje šokující číslo: Jde pravděpodobně o největší množství v jakémkoliv potravinářském odvětví, včetně chovu skotu. Kupříkladu Norové používají ke kontrole rybích nemocí pouze 0,17 gramu antibiotik na 1 tunu masa. 

Kolem každé farmy se tak vznáší „mračno“ farmak, výkalů živých lososů a ostatků těch mrtvých. Biologická stopa jedné klece je natolik zásadní, že mění ekosystém v okolí, kde se pak víc daří parazitům, zatímco zbytek původní fauny a flóry umírá.

Hranice neexistují

„Na dně nedaleko farmy v oblasti Loch Shuma jsme objevili silnou vrstvu bakterií a uhynulých živočichů. V podstatě všechno v okolí bylo mrtvé,“ tvrdí britský potápěč David Ainsley. „I když koncentrace škodlivých chemikálií na mořském dně překročí povolenou mez, nic se neděje, nikdo není stíhán. Všichni se k problému otáčejí zády a rybářský průmysl si může dělat, co se mu zlíbí,“ dodává.

TIP: Nebezpečný trend: Většina řek na světě nese stopy antibiotik

Na mořské farmy v okolí britských břehů by měla dohlížet The Scottish Environment Protection Agency (SEPA), která ovšem již řadu let čelí kritice za laxnost: Přestože v současnosti ví o 56 pěstírnách, jež chovají ryby v podmínkách popsaných jako velmi špatné či rizikové, neudělila v posledních pěti letech žádnou sankci ani na farmy nevyvíjela tlak. Podobná situace nicméně nepanuje pouze v okolí Skotska, ale u všech pobřežních rybích farem světa. Utrpení ryb totiž – na rozdíl od psů či zvířat chovaných na kožešinu – nevyvolává u lidí dostatečně silné emoce, aby je úřady musely brát v potaz. 

V bezpečí na moři

Řešení problému je přitom na první pohled jasné: přísnější vládní kontrola farem, spojená s hlídáním kvality vody v jejich okolí. Aby však nastala zásadní změna a chov lososů neničil pobřeží, bylo by třeba přejít na jinou technologii nebo úplně upustit od současných lokalit. Na jedné straně se tak objevují návrhy na polozavřené či zcela uzavřené pěstírny, odkud by škodliviny neunikaly do okolí. A například norská vláda motivuje finančními dotacemi vědce, aby se o danou oblast výzkumu více zajímali. 

Další možnost představuje přesun farem na otevřené moře, kde silnější proudy rozmělní znečištění do širší oblasti. Zároveň by pěstírny daleko v oceánech nezamořovaly delty řek, kudy proplouvají volně žijící lososi.

Pokud jde o stáří člověka, je možné ho vnímat různými způsoby. V dokladech máme zapsáno datum narození, které určuje chronologické stáří. Existuje ale ještě další možný pohled, který se zaměřuje na to, jak lidské tělo skutečně stárne a v jaké míře na něj doléhají choroby související se stárnutím. O tom vypovídá biologické stáří. Chronologické a biologické stáří mohou být v souladu, ale také mohou být dost rozdílné. Někteří lidé jsou biologicky mladší anebo naopak biologicky starší, než udává jejich datum narození.

Elixír mládí?

Vědci a lékaři nedávno zjišťovali, zda je možné ovlivnit „tikání“ biologických hodin člověka koktejlem ze tří různých látek. Původně vlastně zkoumali novou metodu léčby štítné žlázy a vliv na biologický věk připojili k výzkumu až později. Jejich koktejl obsahoval jeden růstový hormon a dvě látky používané k léčbě diabetu – dehydroepiandrosteron (DHEA) a metformin. Tuto směs podávali devíti pacientům po dobu jednoho roku, nešlo tudíž o nijak rozsáhlý výzkum, výsledky jsou ale více než zajímavé...

U všech sledovaných pacientů došlo k tomu, že použitý koktejl léků přetočil jejich biologické hodiny nazpět, a to v průměru o 2,5 roku. Autoři výzkumu nezastírají překvapení. Vědci sice očekávali, že zmíněný koktejl látek by mohl zpomalit biologické hodiny, rozhodně by je nenapadlo, že se jim podaří přetočit biologický věk pacientů nazpět, navíc o tak dlouhou dobu.

TIP: Chcete znát svůj biologický věk? Prověřte si moč

Aby toho nebylo málo, ukázalo se, že tento efekt přetrvává i po vysazení koktejlu léků. Zatím není moc jasné, co se vlastně v těle pacientů stalo. Nepochybně bude následovat rozsáhlý výzkum s více pacienty nejrůznějšího věku, pohlaví i etnického původu. Možná jsme ale nadosah bájného „elixíru mládí“.

Když v říjnu 2014 publikoval vedoucí Laboratoře planetární geodynamiky NASA Herbert Frey jeden z nových objevů týkajících se našeho nejbližšího kosmického souseda, prohlásil: „Měsíc nás nepřestává překvapovat.“ V jedné větě tak shrnul vše, co lunární vědci zažívají v poslední dekádě. Díky flotile automatických sond a stále se zpřesňujícím analytickým metodám dnes víme, že Měsíc představuje mnohem zajímavější těleso, než jsme předpokládali. Pojďme si tedy přiblížit některé z největších hádanek, jež jeho výzkum aktuálně provázejí.

Nepřehlédněte předchozí část článku!

5. Teorie velkého příplesku

Jak došlo k nahromadění hmoty v kůře odvrácené strany Měsíce?

V roce 2011 publikovali Martin Jutzi a Erik Asphaug z University of California v Santa Cruz tzv. teorii velkého příplesku: Podle ní došlo ke značnému nahromadění hmoty v kůře odvrácené strany Měsíce tak, že se tam „přilepil“ rozměrný objekt. Autoři zmíněné teorie předpokládají, že před více než čtyřmi miliardami let mohla mít Země druhý přirozený satelit o průměru asi 1 300 km, který se nedlouho po svém vzniku na Měsíc zřítil. 

Jelikož se sourozenec dnešního Měsíce pohyboval kolem Země po velmi podobné dráze, byla kolizní rychlost obou těles malá, asi jen 2 km/s. Střet proto nevyvolal takovou destrukci jako běžné impakty o rychlostech kolem 30 km/s, a nevznikla tudíž ani klasická prohlubeň. Hmota menšího tělesa se spíš na odvrácenou stranu našeho souputníka pozvolna „přilepila“. Vytvořila se tak solidní bariéra, která poté zamezila výstupu magmatu z lunárního pláště na povrch a zabránila zrodu tamních moří. Teorii velkého příplesku potvrzují i data z mise GRAIL, jež na odvrácené straně Měsíce odhalila „velké vybouleniny“: Vypadá to, jako by někdo na tuto lunární polokouli nalepil velký kus plastelíny. 

Nutno dodat, že zmíněná teorie nevysvětluje vše. Není například jasné, proč se na přivrácené straně našeho souputníka vyskytují ve větších koncentracích radioaktivní prvky, jako například thorium. Zdá se, že se tamní „kamna“ lunární kůry rozehřála mnohem víc než na odvrácené polokouli. Hledání odpovědí na nastíněné otázky bude předmětem dalšího výzkumu.

6. Oceán bouří

Oceán bouří není pozůstatkem po dopadu planetky.

Na Měsíci známe dvacet moří, ale jen jeden oceán – Oceán bouří neboli Oceanus Procellarum. Jde o zdaleka největší lunární čedičovou oblast: Rozlohou kolem čtyř milionů kilometrů čtverečních překonává například Indii. Mezi geology dlouho převažoval názor, že Oceán bouří představuje pozůstatek jedné, či dokonce více impaktních pánví, jež vznikly v raném období vývoje Měsíce. Podrobnou studii na toto téma publikoval v roce 1981 britský astronom Ewen Whitaker, který poměrně přesně určil okraje pánve Procellarum a odhadl její průměr až na 3 200 km.

V říjnu 2014 však vědci přišli s naprosto překvapivým objevem, jenž všechny dřívější představy vyvrátil: Oceán bouří není pozůstatkem po dopadu planetky, nýbrž vulkanickou strukturou gigantických rozměrů. Uvedený závěr vyplynul z dat získaných dvojicí sond GRAIL, které při výzkumu Měsíce používaly metodu gravimetrie. Na Zemi slouží zmíněný postup už celá desetiletí k vyhledávání ložisek ropy a velkých podzemních prostor. V případě Měsíce gravimetrie odhalila, že je Oceán bouří pod povrchem lemován systémem tektonických útvarů, jež připomínají pozemské příkopové propadliny. Tuto ohromnou strukturu mají nejspíš na svědomí konvektivní proudy v měsíčním plášti, které na povrchu vytvořily ohromný bazén lávy. S tím jak magma chladlo, se horniny smršťovaly, praskaly a formovaly útvar, jejž dnes pozorujeme na gravimetrických mapách. 

7. Zásadní otázka na konec: Jak vznikl Měsíc?

Zformulovat přesný scénář vzniku našeho nejbližšího kosmického souseda není snadné – musí totiž zahrnout spoustu parametrů, jimiž se systém Země–Měsíc liší od mnoha jiných ve Sluneční soustavě. 

Zatím nejpropracovanější teorie se zrodila už v polovině 70. let 20. století: V té době přišly hned dva vědecké týmy s převratnou myšlenkou, že Měsíc vznikl při mohutném střetu mladé Země s tělesem asi 10× méně hmotným než naše planeta. Podle této hypotézy se Země srazila se svým dvojčetem, které kolem Slunce obíhalo po velmi podobné dráze. Kolize však vedla k totální destrukci menší planety, jež dostala jméno z řecké mytologie – Theia, podle matky Měsíce.

Izotopická hádanka

Ačkoliv je tzv. teorie velké srážky dosud nejlepším modelem zrodu Měsíce, i ona utržila v posledních letech pořádné šrámy. Jednou z nezodpovězených otázek zůstává například velmi podobné izotopické složení hornin na Zemi a na jejím přirozeném satelitu. Podle dřívějších simulací by měl být totiž Měsíc z více než 60 % tvořen materiálem pocházejícím z Theie. Jenže podle novějších a přesnějších analýz tomu tak není. 

TIP: NASA řeší dilema: Přišel už správný čas na odpečetění vzorků z Měsíce?

Tuto záludnost označovanou jako „izotopická hádanka“ se snaží vysvětlit vůbec nejnovější model, publikovaný letos v lednu v časopise Science. Podle něj je promíchání hmoty obou těles natolik intenzivní, že je třeba počítat s mnohem razantnějším impaktem. A také velikost Theie museli vědci zrevidovat: Zatímco podle předchozích odhadů dosahovala nanejvýš rozměrů Marsu, nyní se uvažuje o ekvivalentu Země. 

Potřebujeme vzorky

V rámci ambiciózního programu Apollo doputovalo do pozemních laboratoří 382 kg lunárních hornin. K výzkumu se dnes využívají i velmi vzácné měsíční meteority o celkové hmotnosti 137 kg. To však nestačí. Geologové potřebují například materiál z odvrácené strany Měsíce, kde dosud žádná mise nepřistála. Navíc jsou nezbytné vzorky z konkrétních oblastí – a v případě meteoritů nemáme jistotu, odkud přesně pocházejí. Budoucí lunární mise by se proto měly zaměřit na sběr hornin a jejich dopravu na Zemi, což se i na počátku 21. století jeví jako nelehký a nákladný úkol. Vždyť poslední takový odběr zvládla v srpnu 1976 sovětská Luna 24...

O počátcích naší historie toho mnoho nevíme. Jediné písemné prameny o prvních slovanských panovnících na území Čech a Moravy pocházejí z pera kronikářů žijících o mnoho staletí později. Ti si při popisu zapomenutých událostí vypomáhali antickou mytologií, lidovými zkazkami i vlastní fantazií. Právě tak se zrodilo vyprávění o vojvodovi Krokovi, který se údajně ujal vlády nad českým lidem po smrti bájného praotce Čecha.

Poprvé se o něm zmínil na přelomu 11. a 12. století žijící kronikář Kosmas, jenž mýtickému mocnému stařešinovi přisoudil tři dcery Kazi, Tetu a Libuši. Další kronikáři a vypravěči tento příběh převzali a patřičně ho vyšperkovali. Celé generace učenců i amatérských nadšenců se pak pokoušeli najít domnělá sídla těchto s největší pravděpodobností zcela smyšlených postav. Kam je umístili?

Ztracený Krokův hrad

Vojvoda Krok údajně žil asi v 7. století. Jako správný velmož vládl podle Kosmy z hradu. Slavný kronikář o tom napsal: „Podle jména Krokova je znám hrad již stromovím zarostlý, v lese u vsi Ztibečná.“ Co se pod označením Ztibečná skrývá? Podle nejrozšířenějšího názoru měl Kosmas na mysli dnešní obec Zbečno na Berounce, kde ve 12. století existoval dvorec pražských Přemyslovců. Za Krokovo sídlo český vzdělanec nejspíše považoval pozůstatky nějakého hradiště. Nedaleko od Zbečna se skutečně nacházejí stopy dávného osídlení, konkrétně na vrcholu Hradiště u Stradonic. Nejedná se ovšem o památku na sídlo bájného vojvody, avšak o keltské oppidum. Mohlo se právě sídliště z doby Keltů stát pro Kosmu předobrazem Krokova hradu?

Slavný kronikář žijící v 16. století Václav Hájek z Libočan, jenž svými fantaziemi později uvedl v omyl nejednoho historika, považoval za Krokův domov hrad Krakovec u Rakovníka. S tímto odvážným tvrzením však hodně přestřelil. Tento hrad vznikl až v pozdním středověku a archeologové nenašli na místě stopy po žádném starším osídlení.

Tajemná Kazi

S údajnými sídly Krokových dcer to nevypadá o mnoho lépe… Kronikář Kosmas obdařil ve svém díle hrady pouze Tetu a Libuši. V souvislosti s jejich nejstarší sestrou, kouzelnicí a léčitelkou Kazi, se zmínil pouze o její mohyle. Přesto historikové celá léta pátrají po hradu či hradišti Kazíně. Kdo to způsobil? První se o sídle Krokovy nejstarší dcery zmiňuje ve 14. století kronikář Dalimil. Zřejmě nedokázal přenést přes srdce, že by se prvorozená vojvodova dcera obešla bez hradu. A tak Dalimil píše ve své kronice o Kazíně a od něj opisují další učenci. Jejich slova brali historikové v 19. století zcela vážně a o existenci Kazína v nejmenším nepochybovali! Kde ho hledat?

Například bujnou představivostí nadanému Hájkovi učarovalo hradiště z doby železné nad pozdější osadou Závist naproti Zbraslavi. Právě tam umístil Kazín, respektive Kášín, neboť legendární léčitelku nazýval Kášou. Jiní autoři se pokusili odvodit polohu domnělého sídla bájné Krokovy dcery od umístění její mohyly. Tu podle kronikáře Kosmy lidé navršili někde v této oblasti: „Nad břehem řeky Mže, při cestě, kudy se chodí do končin kraje bechyňského přes horu, jež slove Oseka.“ Tato slova dala široký prostor nejrůznějším spekulacím.

Co má Tetín společného s Tetou?

Zatímco snahy nalézt Krokův hrad a Kazín se podobají hledání pověstné jehly v kupce sena, o existenci Tetína nelze pochybovat. Samotný hrad sice vznikl asi v polovině 13. století, v jeho blízkosti však prokazatelně stálo slovanské hradiště. Vždyť právě na Tetíně přišla roku 921 o život svatořečená kněžna Ludmila, na niž poslala vrahy její snacha Drahomíra. Založila však toto sídlo skutečně Teta, nebo Kosmas naopak od názvu tohoto sídla odvodil pojmenování Krokovy prostřední dcery?

Hradiště zřejmě vzniklo až v 9. století. To je nejméně o sto let později, než měla žít údajná pohanská kněžka Teta. Od koho tedy dostal Tetín své jméno? Tímto pojmenováním se mohl honosit i nějaký muž. Třeba se tak jmenoval nějaký významný slovanský vůdce. Název hradiště může rovněž odkazovat na keltského boha Teutata, jehož kult zřejmě souvisel s vodou. Těžko soudit, která z úvah o původu pojmenování Tetína se nejvíce blíží pravdě…

Kde sídlila kněžna Libuše?

S podobnými nesnázemi jako v případě Tetína se potýkají badatelé také při určení původu Libušína. Právě zde měla sídlit nejslavnější ze tří Krokových dcer a odtud prý také pronesla proroctví o slávě Prahy. Kosmas píše o činech bájné panovnice mimo jiné následující: „Ta vystavěla též hrad tehdy nejmocnější u lesa, jenž se táhne ke vsi Ztibečná, a podle svého jména jej nazvala Libušín.“

Nalezení sídla s tímto názvem patří ke snadným úkolům. Obec Libušín se nachází nedaleko Kladna a poblíž ní leží stejnojmenné slovanské hradiště. V původní verzi zněl jeho název Ljubošín, což odkazuje na ženské či mužské jméno Ljuboša. Opravdu zde pobývala Krokova nejmladší dcera? O tom lze s úspěchem pochybovat. Hradiště Libušín vzniklo až ve druhé polovině 10. století. Jeho sláva pak skončila o sto let později. Možná tak právě podle Libušína pojmenoval Kosmas bájnou kněžnu.

Image

Čtěte také

Bájný silák Bivoj: Co vypráví kroniky o osudu nápadníka kněžny Kazi

I po evakuaci z Dunkerku zůstávala ve Francii celá řada britských jednotek. Ty se postupně stahovaly do okolí Saint-Nazaire a Nantes, odkud probíhal jejich transport na britské ostrovy. Jednou z největších lodí podílejících se na této operaci byla Lancastria, původně zaoceánské plavidlo ve 30. letech fungující mimo jiné na lince Liverpool–New York. Dne 14. června 1940 se kapitán Rudolph Sharp vydal s Lancastrií na dvoudenní cestu k ústí řeky Loiry.

Předchozí část: Potopeni ve službách Jeho Veličenstva: Ztráty Royal Navy za druhé světové války (1)

Hořící nafta

Podle různých odhadů se podařilo na loď o původní kapacitě 1 300 cestujících vtěsnat 4 000–9 000 ženistů, příslušníků personálu RAF a civilistů, hlavně zaměstnanců ambasád a pracovníků zbrojních podniků. Sharp věřil, že stísněné podmínky se dají po dobu dvou dnů cesty zvládnout, a rozhodl se využít každé místečko na lodi. Námořnictvo nemělo k dispozici dostatek eskortních lodí, a tak Sharp dostal doporučení vyplout a riskovat cestu do Anglie bez doprovodu.

Z obavy před německými ponorkami se ale rozhodl vyčkat. Dne 17. června 1940 přiletěl Junkers Ju 88 a provedl nálet, který způsobil jednu z největších námořních katastrof v britské historii. Lancastrii zasáhlo několik pum, přičemž jedna z nich explodovala ve strojovně. Během dvaceti minut se zaoceánská loď potopila. Luftwaffe to ale nestačilo a další piloti na trosečníky pálili z palubních zbraní, jež zapálily unikající naftu. Nikdy se nepodařilo přesně určit počet mrtvých, odhady se pohybují od necelých 3 000 až po 6 500. Během této námořní katastrofy utrpěli Britové plnou třetinu svých ztrát francouzského tažení.

Nové angažmá

Kapitán Rudoplh Sharp sice přišel o svou loď Lancastria v ústí Loiry, ale jeho statečné počínání při akci v kombinaci s velkými zkušenostmi z něj dělalo jednoho z mužů, kterými si impérium nemohlo dovolit plýtvat. Netrvalo dlouho a dostal velení dalšího transportního plavidla Laconia. Tato zaoceánská loď se ve 30. letech plavila mimo jiné po trase Southampton–New York a po přestavbě a vyzbrojení ji admiralita zařadila do kategorie obchodních křižníků.

Sloužila jako eskortní loď i transport kanadských vojáků, než ji Britové použili k převážení italských válečných zajatců. Večer 12. září 1942 ji 200 km severovýchodně od ostrova Ascension zpozorovala posádka německé ponorky U-156. Její velitel Werner Hartenstein mířil přesně a zasáhl hned prvním torpédem. Výbuch zabil stovky Italů a zničil více než 30 záchranných člunů. Loď se začala naklánět.

Potopit a zachránit

Zatímco se Sharp pokoušel zvládnout situaci, Laconii trefilo druhé torpédo. Kapitán se rozhodl nepokoušet osud a nařídil opuštění paluby. Při evakuaci nastal chaos. Někteří Italové se pokusili probít ke zbývajícím člunům, odkud je stráže zaháněly střelbou a bajonety. Přeživší zajatci později tvrdili, že velká část jejich krajanů se utopila, protože je nikdo nevypustil z cel a nepokusil se je zachránit.

Laconia se na hladině udržela do večera, kdy šla ke dnu. Pro přeživší tím ale utrpení neskončilo. Co následovalo, se zapsalo do dějin jako Incident Laconia. Werner Hartenstein totiž nařídil vynořit ponorku a zahájit záchranu trosečníků. U-156 vezla stovky mužů na palubě i na tažených záchranných člunech. Ponorka také nesla zřetelné označení červeného kříže a odvysílala v otevřené řeči zprávu o svém konání.

TIP: Tragédie pěti bratrů: Zkáza amerického křižníku Juneau 

Když ji ale o tři dny později spatřila osádka bombardéru B-24, začalo drama. Američané zaútočili, ale zasáhli jen tažené čluny, přičemž zabili desítky trosečníků. Německá ponorka se musela ponořit a nechat ostatní zachráněné z Laconie jejich osudu. Podstatnou část z nich se naštěstí podařilo v následujících dnech zachránit, ale U-Booty dostaly rozkaz napříště postupovat bezohledně a posádkám potápěných lodí nevěnovat pozornost.

Dokončení ve čtvrtek 12. září

Ve španělském městečku Pulpí zpřístupnili jeden z geologických zázraků – ohromnou krystalovou jeskyni. Kaverna objevená v roce 1999 v andaluské provincii Almería dlouho těšila pouze odborníky, kteří se chodili kochat rekordním úkazem dlouhým 8 metrů, širokým 1,8 metru a vysokým 1,7 metru. Nyní se dovnitř podívá také veřejnost, což má zvýšit turistický ruch v oblasti.

TIP: Kam Slunce nedohlédne: Navštivte s námi slavná místa skrytá v podzemí

Zájem o prohlídku jeskyně je obrovský – již během prvního měsíce se do ní vypravilo 6 tisíc návštěvníků a vyprodáno je i na září. Jeskyně přitom má být přístupná pouze po omezenou dobu. Aktuální plán počítá s termínem do 19. ledna 2020.

Zapomeňte na zatuchlé chatky nebo promáčené stany. V glampingu jde hlavně o zážitky, které na vás nikde jinde nečekají. Za nejnovějším trendem přitom nemusíte za hranice: Zajímavou nabídku skýtá i Česko. 

Výraz „glamping“ vznikl spojením anglických slov „glamorous“ a „camping“, což naznačuje, že jde o koktejl namíchaný z cestování, krásy a luxusu. Jeho kořeny sahají do dob, kdy bohatí putovali světem, ale nechtěli se vzdát svého přepychového zázemí. Teprve v posledních letech se z glampingu stal globální trend: První vlaštovky se přitom objevily v exotických destinacích Tanzanie, Bali či Thajska, odkud se následně rozšířily prakticky po celé planetě. 

Safari po česku 

Zřejmě nejznámější exotické glampingové ubytování u nás nabízí zoo ve Dvoře Králové: Už několik let provozuje kemp, kde si budete připadat jako v Africe. „Počátky resortu spadají do roku 2001, kdy tehdejší ředitelka přišla s projektem na vybudování ubytovacích kapacit. Ve stejném roce zde vyrostl hotel, roku 2009 jsme pak otevřeli Safari Camp,“ popisuje manažerka resortu Markéta Kirschová. 

Safari Camp zahrnuje hned několik zajímavých možností ubytování. Pro rodiny se hodí bungalovy, pro partu přátel expediční stany: Skýtají veškerý komfort včetně koupelny či terasy, odkud lze pozorovat divoká zvířata ve dne v noci. Zážitek, na který jen tak nezapomenete, je ovšem nutné včas rezervovat – dlouho dopředu bývá plno. 

Zpátky na stromy 

Ve středočeských Chotýšanech zas během pár měsíců vyrostla tři luxusní obydlí přímo v korunách stromů, tzv. tree housy. „Nápad vzešel zhruba před sedmi lety od majitelky zdejšího areálu. Nejprve vznikl jeden ukázkový dům, ale protože nám připadal nevyužitý, začali jsme ho pronajímat komerčně,“ popisuje jednatel resortu Jan Kuklík. 

Dřevěný domek umístěný ve výšce devíti metrů se stal natolik oblíbeným a vyhledávaným, že museli majitelé po čase přidat další dva. „Samotná stavba zabere asi jen čtyři měsíce včetně vybavení. Důležité je ovšem všechno konzultovat s odborníkem na stromy. Ten vám řekne, která dřevina se pro výstavbu takového obydlí hodí a která ne,“ dodává Kuklík. Díky uchycení na třech kmenech se tree housy nekymácejí ani v silném větru, a návštěvníkům tak nehrozí „mořská nemoc“.

Na slámě pod hvězdami 

Další stylové přespání se ukrývá v srdci Krkonoš, přímo pod Sněžkou, a čeká tam na vás nejen čerstvý vzduch a nádherná příroda: V kouzelném prostředí Obřího dolu totiž stojí nenápadný „slamáček“, kde můžete strávit nezapomenutelnou noc pod hvězdami.

„S myšlenkou přišla moje kamarádka Vlaďka. Narazila na ni kdesi ve Švýcarsku, ovšem v poněkud jiné podobě – šlo o přespání na seníku na půdě,“ popisuje majitelka slamáku Klára Veverková. V jejím stavení v lůně hor nahradila tradiční seno sláma, a to hned z několika důvodů: Výborně tepelně izoluje, neabsorbuje vlhkost a je snadno dostupná. 

TIP: Chatky na vysoké noze: Slovinsko láká zájemce o glamour camping

„Domek vždy postavíme začátkem května a na zimu ho zas rozebereme. Ze slámy pak uděláme zvířatům podestýlku, která jim vydrží až do jara,“ vysvětluje Veverková. Aby byl zážitek dokonalý, vzniká slamák z přírodních materiálů pocházejících z blízkého okolí. Součástí pobytu jsou přitom i snídaně a večeře, jež si můžete užít v souladu s přírodou. 

Jak se zdá, moderní vědecké metody nejspíš postupně vysvětlí legendy, které si vyprávějí milovníci záhad po celém světě. Loni vyrazila do Skotska, k populárnímu jezeru Loch Ness, skupina novozélandských genetiků, kteří se rozhodli prozkoumat DNA ve vodách tohoto jezera a pro srovnání i ve vodě dalších tří blízkých jezer. Takzvaná environmentální DNA, tedy DNA, kterou ze svých těl trousí organismy do okolního prostředí, totiž může prozradit, jaké organismy na daném místě žijí. Obzvláště dobře to funguje ve vodě.

Vědci odebrali spoustu vzorků vody z různých míst na jezeře, izolovali v nich DNA, a pak identifikovali organismy, kterým objevená DNA patří. Pomocí DNA není sice možné vyřešit záhadu se stoprocentní jistotou, protože vždy může určitá DNA ve vzorcích scházet, hodně ale napoví.

Žádní plesiosauři

Analýzy DNA z jezera Loch Ness ukázaly, že v jeho vodě s velkou pravděpodobností nežije žádné stvoření, které by bylo byť jen vzdáleně příbuzné s plesiosaury, druhohorními vodními plazy, za jejichž zástupce bývá údajná lochneska často považována. Rovněž se nenašla žádná DNA sumců, jeseterů ani žraloků, o nichž se také v souvislosti se záhadou jezera Loch Ness uvažuje.

TIP: Další bublina splaskla: Kosti yettiho jsou podle analýzy DNA medvědí

Jednu zajímavou věc ale analýza DNA z vody jezera Loch Ness přece jenom odhalila. Vědci tam vystopovali množství DNA úhořů. A právě obří úhoř představuje jednu z hypotéz, které se točí kolem lochnesky. Musel by to být hodně gigantický úhoř, možná i největší, jakého kdy lidé spatřili. Ale i taková verze je nesrovnatelně reálnější, než desítky milionů let přežívající izolovaní plesiosauři. Je ale pochopitelně stejně tak možné, že ve skutečnosti neexistuje ani žádný gigantický úhoř a legenda je jen výplodem lidské fantazie.

Že badatelé udělali svou práci důkladně, dokládají celkové výsledky výzkumu. Dohromady objevili DNA 11 druhů ryb, 3 druhů obojživelníků, 22 druhů ptáků a 19 druhů savců. Ve všech případech jde o notoricky známé druhy, u nichž není nijak zvláštní, že se vyskytují v okolí jezera Loch Ness.

Peter Lalor si v hotelu objednal láhev piva za 5,50 libry (asi 170 Kč), částku mnohanásobně vyšší mu naúčtovali omylem. Hotel se omluvil, ale než stačil situaci dát do pořádku, Australanův účet opustila suma odpovídající 100 000 australským dolarům. Podle Lalora potrvá deset pracovních dnů, než se mu peníze na účet vrátí. Aby toho nebylo málo, banka si za transakci naúčtovala poplatek ve výši 1 000 liber (asi 28 000 Kč). 

„Australané běžně považují Anglii za zatraceně drahou, tohle je ale vrchol,“ postěžoval si Lalor. „Je to pro mne spousta peněz. Píšu o kriketu a nevydělávám velké peníze,“ dodal. Později připustil, že „pivo bylo dobré, ale jestli si myslíte, že žádné pivo nestojí za 100 000 dolarů, tak s vámi budu souhlasit.“

TIP: Štědré spropitné: Káva a zákusek stál nepozornou Rusku 160 tisíc

Celá situace probíhala velmi nevinně. Když mu číšnice přinesla účet pro zaplacení kreditní kartou, zjistil, že si nevzal brýle na čtení. Když se číšnice zeptal, kolik za pivo zaplatil, číšnice se podívala a zůstala zírat s otevřenou pusou. Pak se vzpamatovala a odběhla za manažerem, aby chybu napravil. Hotel se Lalorovi omluvil a slíbil, že vše dá do pořádku tak rychle, jak jen to půjde. Neobvyklý případ podle společnosti vydávající platební a kreditní karty svědčí o tom, jak je důležité pečlivě zkontrolovat v platbách a účtech všechny detaily.

Podle dostupných databází kroužilo koncem roku 2018 kolem naší planety téměř pět tisíc umělých družic. Zatímco v roce 2018 přibylo na oběžné dráze něco přes tři sta satelitů, v rekordním roce 2017 to bylo neuvěřitelných 453 satelitů. Dlužno podotknout, že velkou část tvořily tzv. cubesaty, tedy automaty o velikosti krabice od bot, určené pro nejrůznější účely. 

TIP: Co popisuje tzv. Kesslerův syndrom? Jak trosky ve vesmíru ohrožují ISS?

Ze zhruba pěti tisíc družic jich jen dva tisíce zůstává funkčních. Zbytek představují mrtvé a neovladatelné satelity, které utvářejí tzv. kosmické smetí. Některé z nich vydrží na oběžné dráze další desítky i stovky let, než je malý, ale trvalý odpor řídké atmosféry dostane do nižších vrstev, kde shoří. Představu o tom, jak je popsané čištění účinné, si můžeme udělat z počtu satelitů vypuštěných do vesmíru za celou éru kosmonautiky – okolo 8 500.