Perutýni ohniví (Pterois volitans) jsou jedním z nejnebezpečnějších a zároveň nejúspěšnějších invazních živočichů. Tyto atraktivní, dravé a ještě ke všemu nepříjemně jedovaté ryby z příbuzenstva ropušnic, se v dnešní době rychle šíří po světě. Žijí na korálových útesech a ve stále větších počtech decimují původní faunu a ničí celé ekosystémy. Velké obavy teď panují o Karibské moře a další oblasti v okolí teplých částí amerických kontinentů.

Podle odborníků hraje klíčovou roli v úspěchu invaze perutýnů především jejich žravost. Navzdory elegantnímu vzhledu jde o nekompromisní predátory, kteří doslova sežerou všechny své konkurenty všude tam, kam se jim povede proniknout. Jsou to dravci na vrcholu potravního řetězce korálového útesu, kteří loví velice rychlými a téměř nepostřehnutelnými výpady. Životem si před nimi nemohou být jisté veškeré menší ryby, korýši, krevety, krabi nebo třeba garnáti na korálovém útesu.

Invaze krasavců

Masivní rozšíření perutýnů na východním pobřeží USA je podle odborníků zapříčiněno jejich atraktivitou – mnoho amerických akvaristů si tuto rybu původem z tropických mořských vod Indického a Tichého oceánu pořídilo, aby ji následně vypustili do Atlantiku. Uvádí se také, že několik kusů se do vod Atlantiku dostalo během řádění hurikánu Andrew v roce 2006, který poškodil soukromá akvária ve floridském oceanáriu. Nový člen potravního řetězce se následně skvěle adaptoval a rychle rozšířil. Během několika let se populace perutýnů zdesetinásobila.

TIP: Tajuplná invaze: Severozápadní pobřeží USA zaplavují vzácné ohnivky

Odborníci se nyní usilovně snaží vymyslet co nejúčinnější metody lovu těchto invazních ryb. Návrhů se již objevila celá řada. Úspěch neslavily speciálně navržené pasti, ani robotičtí harpunáři vybavení umělou inteligencí. Za nejefektivnější vědci považují tradiční a osvědčený lov pomocí harpuny.

Tento způsob sice nemůže zlikvidovat celou invazi perutýnů, vědci ale tvrdí, že vhodně organizovaný lov dokáže perutýny udržet v přijatelných mezích, alespoň v nejcennějších oblastech amerických korálových útesů. Úřady proto přišly s návrhem speciálních loveckých programů, které mají přilákat rekreační i komerční lovce. Pořádají se dokonce závody v lovu perutýnů. Dílčí úspěchy slaví lovci například v oblasti Florida Keys, kde se počty perutýnů daří držet v přijatelných mezích.

Vynikající hudební skladatel a dirigent původem z Vysočiny Gustav Mahler složil kromě jiných hudebních děl také celkem deset symfonií. Desátou symfonii tvořil těsně před smrtí v roce 1911 a už ji bohužel nestihl dokončit. Zvládl pouze první větu a další části díla zůstaly nehotové, jen v podobě poznámek a skic.

Tvůrce umělých inteligencí a hudební skladatel Ali Nikrang z výzkumného centra Ars Electronica Futurelab se ale rozhodl, že by Mahlerovo dílo mohla dokončit, či alespoň prodloužit, hudebně nadaná umělá inteligence. Použil k tomu software MuseNet, s jehož pomocí postupně vytvořil krátké hudební dílo.

TIP: Umělá inteligence píše další díl Harryho Pottera: Zatím jí to ale moc nejde

Nedokončená Mahlerova symfonie zazněla před pár dny v rakouském Linci na festivalu Ars Electronica Festival. Po mistrově díle zazněla i nová šestiminutová část vytvořená umělou inteligencí. Samotný Nikrang je přesvědčený, že je možné ihned poznat rozdíl, a také to, že nová hudba není Mahler. Ne všichni přítomní s ním ale souhlasili. Někteří z oslovených návštěvníků festivalu prý žádný rozdíl neslyšeli, což je pro hudební umělou inteligenci bezpochyby pocta.

Tradice národní gardy Spojených států sahá až do roku 1636, kdy se v severoamerické kolonii Massachusetts zformovala první milice (či domobrana) ve válce proti indiánskému kmenu Pequotů. Tato milice byla rozdělena do tří pluků a dodnes existují v Massachusettské národní gardě jejich následovníci – 181. a 182. pěchotní pluk, 101. pluk polního dělostřelectva a 101. ženijní prapor. Postupem času vznikaly převážně z obranných důvodů milice ve všech koloniích, později státech USA.

Ty byly organizovány hlavně pod vlivem dobových britských koloniálních ideí o tom, že každý zdravý svobodný muž má právo a povinnost starat se o svoji zbraň a v případě všeobecné potřeby bránit svoji kolonii. Poprvé byly milice právně zakotveny v zákoně z roku 1792, který platil 111 let. Stanovoval, že všichni muži ve věku mezi 18 a 45 lety (až na stanovené výjimky) mají povinnost vstoupit do milicí pro potřeby obrany a zájmů státu. Jednotky dobrovolníků, které si koupily vlastní vybavení a uniformy, byly rovněž vítány. Právě 19. století je z pohledu milicí charakteristické nárůstem jejich početního stavu.

Od milice po složku armády 

Milice představovaly během americké občanské války základní bojovou sílu obou táborů. Několik let po válce měly některé jižanské státy zákaz organizovat své milice, ale v polovině 70. let 19. století bylo od tohoto zákazu upuštěno. Po přijetí zákona Posse Comitatus Act v roku 1878 byla omezena pravomoc amerického prezidenta v souvislosti s využíváním domobrany v době míru.

Narostly tak možnosti jednotlivých států využívat milice i pro domácí potřeby, a tak na přelomu 80. a 90. let 19. století jednotlivé státy zrevidovaly a zreorganizovaly své milice a začaly je označovat pojmem „národní gardy“. Devatenáct amerických států v tomto období také zavedlo námořní gardové jednotky, ale dnes je jako federální síla uznána jen ta v New Yorku. V roce 1903 nahradil takzvaný Dickův zákon předcházející zákon o milicích a krom jiného ustanovil národní gardy za součást hlavních rezerv armády USA.

Umožnil také zvýšenou federální kontrolu nad gardami. Zřejmě nejvýraznější právní úpravou byl Zákon o národní obraně z roku 1916. Mimo oficiální uzákonění pojmu „národní gardy“ pro označení těchto jednotek, či potvrzení funkce gardistických rezerv pro armádu, určoval tento zákon pro gardisty plnit svoje povinnosti jak pro svůj stát, tak i pro federální vládu USA. Mobilizační zákon o národních gardách z roku 1933 z nich udělal rovněž složku armády USA. 

Dva vrchní velitelé 

Aktivace národních gard USA či národní gardy má v současnosti poměrně komplikovanou právní úpravu v jurisdikci USA. Podle zákona může aktivovat a využívat jednotky národní gardy buď prezident USA pro potřeby státního zájmu a obrany západní velmoci, nebo guvernér státu, ve kterém je národní garda zřízena pro rozličné krizové potřeby daného státu Unie.

Guvernér také může gardu aktivovat pro státně vojenské mise jako například obrana hranic či strategických objektů, v případě možného ohrožení bezpečnosti státu a podobně. Na druhé straně, pokud je garda aktivována jedním z uvedených státníků, nelze ji využívat pro potřeby druhé strany. V případě států USA, ve kterých se vyskytly krizové situace, si guvernéři mohou pomoci – požádat o pomoc gardu ze sousedního státu. Přednost při aktivaci národní gardy však závisí na okolnostech – v případě mírového stavu má přednost aktivace guvernérem státu, v případě stavu ohrožení USA má přednost prezident.

Gardy jsou ve většině případů děleny podobně jako armáda USA do divizí a menších jednotek. Poměrně rozdílné je velení v případě státní či federální mise. V případě federální mise, pod velením prezidenta, jsou gardy podřízeny velení armády a ministerstvu obrany. V případě, že gardu aktivuje guvernér, velí jí pobočný generál. Tito poboční generálové jsou často jmenováni do funkce guvernérem, s výjimkou některých států, kde je pobočný generál volen některou ze státních institucí. Národní gardy existují v každém státě unie a jsou organizovány i v přidružených územích spadajících pod USA – Guam, Americké Panenské ostrovy, District of Columbia (DC) a Commonwealth Portoriko.

Požadavky na uchazeče 

Osoba, která má zájem vstoupit do národní gardy, by měla být fyzicky a mentálně zdatná a odolná. Výhodou je nepochybně předešlá služba v některé ze složek ozbrojených sil USA. V takovýchto případech by měl uchazeč splňovat několik požadavků jako například věk pod 60 let, zdravotní způsobilost, propouštěcí rozkaz a podobně.

Dokončení: Vždy připraveni: Národní garda Spojených států amerických (2) (vychází v pátek 13. září)

Uchazeč také musí absolvovat dodatečný 6týdenní základní výcvik, ale doba výcviku se může změnit v závislosti od délky přestávky uchazeče mimo armádní službu. Uchazeči s 10letou pauzou mimo službu navíc musí projít takzvaným ASVAB testem – zkouškou z různých disciplín jako například matematika, elektronika, mechanika, právo, všeobecné vědy a podobně. Mezi přijetím bývalých vojáků a důstojníků do národních gard jsou ovšem jisté rozdíly.

Je brzy ráno a masajští pastevci vyhánějí stádo dobytka na pastvu – stejně jako už před stovkami let. Hůl v jejich ruce i tradiční masajský oděv se za poslední staletí asi příliš nezměnily, ale zásadním rozdílem je využití chytrého mobilního telefonu. Masajové, kteří se jinak zuby nehty drží svých tradic, sáhli po nejmodernějším pomocníkovi… 

Informace ze satelitů

„Teď víme, kde je lepší pastva, kde je voda a kde nejsou žádné nemoci,“ ukazuje na obrazovce svého telefonu masajský pastevec Galgalo Shedo. Tyto informace pastevcům poskytne aplikace AfriScout z dílny vývojářů americké neziskové organizace Project Concern International. Funguje jednoduše – zobrazuje aktuální satelitní snímky oblasti, kam chtějí pastevci vyrazit. Ti díky tomu zjistí, v jakém stavu je vegetace nebo jestli je v místě momentálně dost vody. Navíc se taky dozví, jestli v daném místě řádí nemoci dobytka nebo by stáda ohrožovali predátoři, jako třeba lvi nebo krokodýli.

Propagátorka aplikace Brenda Wandera detailněji popisuje, jak Masajové aplikaci využívají: „Pastevci mohou vidět, kudy je lepší hnát dobytek, kde tráva znovu vyrostla a kterým místům se naopak vyhnout, protože tráva ještě není dostatečně bohatá. Díky tomu je pak pastva nejen kvalitnější, ale pastevci navíc přispívají k obnově půdy, kterou sužují vlivy klimatických změn.“ Každý rok přišli pastevci zhruba o čtvrtinu svých stád. Díky aplikaci AfriScout ale úmrtnost dobytka poklesla o 48 procent. 

Informace napomáhají smíru

Zpráva o zázračném vynálezu se mezi keňskými pastevci rychle rozkřikla. Zástupce neziskové společnosti Project Concern International proto vítají s otevřenou náručí. Při příchodu do vesnice nechybí tradiční tance a teprve potom začíná lekce, během níž se Masajové učí, jak zacházet s mobilním telefonem a samozřejmě i aplikací AfriScout.

Masajský pastevec Joel Keloi se s novým pomocníkem rychle sžil: „Naučili nás, jak rozeznat, kde jsou nějaké nemoci, kvůli kterým na ta místa nemůžeme hnát dobytek. Někdy díky aplikaci zjistíme, kde jsou lvi. To všechno vidíme doma, nemusíme nikam cestovat. Náklady jsou nízké a je to úžasně pohodlné. Moc nám to pomáhá.“

Až dosud museli pastevci vysílat tzv. morany, tedy jakési zvědy, kteří zjišťovali, kde se dobytek může bezpečně pást. To bylo pochopitelně časově náročné. Ale nejen to – často se taky stalo, že mezitím vybranou pastvu obsadil jiný kmen a docházelo ke krvavým bitkám. Nebylo výjimečné, že střety končily obětmi na lidských životech, protože pastva a zdroj vody jsou pro pastevce vším. Kvůli pastvě Masajové neváhali zabíjet, ale za půl roku, kdy v Keni aplikaci AfriScout používají, počet násilných střetů výrazně poklesl.

Image ustupuje, život dostává přednost

„Aplikace v zásadě pomáhá pastevcům při rozhodování, kam poženou stáda dál. Mají přístup k informacím a mapám, a to v reálném čase, takže vědí, kudy se mají pohybovat. Snížila se úmrtnost dobytka v obdobích sucha, protože pastevci mají lepší informace a nehledají marně vodu. Mohou navíc plánovat, což dosud nebylo možné,“ říká vývojář aplikace Mamo Godana.

Chytré telefony a aplikace AfriScout naprosto mění dosavadní zvyky pastevců. Masajové teď přesně vědí, kam svá drahocenná stáda hnát, aby se vyhnuli veškerým nebezpečím. Aplikace slaví velký úspěch a vývojáři se snaží zmapovat další oblasti. Na zkoušku aplikaci provozují i v Tanzanii a Etiopii a výsledky jsou také pozitivní.

TIP: Přežít Rio de Janeiro: Navigace smrtícími ulicemi zachraňují lidské životy

Pohled na Masaje s mobilem v ruce sice etnologům trhá srdce, ale nejde o žádné boření tradic, jako spíše o pomoc nejen samotným pastevcům, ale i africké přírodě. Přínos moderních technologií tak snad i v očích milovníků tradic vyváží ztrátu zažité masajské image.

Zní to možná překvapivě, ale mapy nám opravdu v lecčems „lžou“. Tu nejběžnější známe ještě ze školních lavic: Vznikla v souladu s tzv. Mercatorovým zobrazením, které už v roce 1569 navrhl vlámský kartograf Gerhard Mercator. Základ tvoří válec rovnoběžný se zemskou osou, jenž obepíná glóbus a dotýká se ho na rovníku. Povrch koule se pak na tento válec promítá, přičemž jeho rozvinutý plášť pokrývá pravoúhlá síť poledníků a rovnoběžek. 

TIP: Pokřivený svět map: Jak velká by byla Česká republika na rovníku?

Zmíněné zobrazení je však poněkud matoucí: Například Afriku zachycuje podobně velkou jako Grónsko (2 miliony km²), ačkoliv ve skutečnosti je černý kontinent 14krát rozlehlejší (přes 30 milinů km²). Aby totiž kartograf vytvořil z glóbu rovinu, musí zkrátka něco obětovat – a v případě Mercatorova zobrazení se jedná právě o relativní velikost území. Rozměry oblastí v blízkosti pólů jsou tudíž nadsazené.

Za mnohem přesnější lze považovat mapu AuthaGraph Japonce Hadžimeho Narukawy: Rozděluje světové území na 96 trojúhelníků a jedná se o čtyřstěn, jehož plášť se rozvine do obdélníku. Takové zobrazení pak zachovává reálné dimenze kontinentů výrazně lépe. 

Těsně po druhé světové válce objevili pašeráci v několika jeskyních v Judské poušti u Mrtvého moře množství ukrytých starověkých svitků. Dnes jsou známé jako Svitky od Mrtvého moře a obsahují biblické texty, apokryfy, komentáře k biblickým knihám, i do té doby neznámé spisy. 

Svitky od Mrtvého moře většinou pocházejí z doby mezi lety 200 před naším letopočtem a 68 našeho letopočtu. Většina svitků byla napsána na kůži, menší část na pergamenu a dalších materiálech. Odborníky od jejich nálezu fascinuje, jak dobře jsou tyto svitky zachovalé, navzdory jejich stáří.

TIP: Rentgenová archeologie: Vědci virtuálně rozbalili zuhelnatělý svitek a přečetli ho

Tyto svitky jsou stejně tak vzácné, jako křehké. Američtí vědci použili rentgenové snímkování a Ramanovu spektroskopii a s pomocí těchto metod vytvořili detailní chemickou mapu nejlépe zachovalého a nejdelšího svitku. Při tom vyšlo najevo, že kůže svitku je výrazně prostoupená množstvím síranových solí ze slané vody. Tyto látky, společně s pouštním klimatem, významně přispěly k uchování svitků po celá tisíciletí.

V noci z pátku 6. 9. 2019 se indický přistávací modul Vikrám pokusil přistát u jižního pólu Měsíce. Bylo to velmi napínavé a přistání až do posledních chvil probíhalo podle plánu. Pak se ale modul Vikrám odmlčel ve výšce asi 1,2 kilometru nad povrchem. Původní zprávy hovořily o tom, že se Vikrám roztříštil o povrch Měsíce.

Nejnověji se ale ukazuje, že situace možná není tak beznadějná. Šance na to, že modul Vikrám přistání přežil, jsou sice velmi malé, ale zřejmě nikoliv zcela nulové. V neděli 8. 9. 2019 totiž Indie ohlásila, že jejich sonda Čandraján-2, která je teď na oběžné dráze Měsíce, objevila přistávací modul Vikrám na povrchu Měsíce.

Poněkud zvláštní přitom je, že Indie nezveřejnila žádné snímky objeveného modulu, i když je má nepochybně k dispozici, ani se nevyjádřila k tomu, v jakém stavu Vikrám vlastně je. Vzhledem k tomu, že všichni již počítali s tím, že je s přistávacím modulem konec, to je vlastně docela nadějná zpráva. Jakoby by stále byla ve hře možnost, že Vikrám vlastně přistál. Tomu nasvědčuje i další prohlášení, podle něhož se indičtí operátoři budou ještě minimálně 2 týdny snažit o navázání spojení s Vikrámem.

TIP: Indická sonda Čandraján-2 úspěšně vyrazila k Měsíci

Ať už ale modul Vikrám přistání přežil anebo nikoliv, pro indickou vesmírnou agenturu ISRO byla jeho mise téměř naprostým úspěchem. Vikrám letěl zcela podle plánu od okamžiku odpojení od sondy Čandraján-2, až do výšky kolem 2 kilometrů nad povrchem. Do toho okamžiku všechny systémy a senzory modulu fungovaly bezchybně a modul Vikrám tím pádem prověřil funkčnost celé řady nových klíčových technologií.

Tyrannosaurus rex je jedním z nejznámějších a intenzivně prozkoumaných dinosaurů. Tento impozantní vrcholový predátor ze samotného konce křídy a celých druhohor dosahoval výšky i přes 12 metrů a váhy 14 tun. Jak se ale zdá, stále skrývá celou řadu tajemství, která vědci postupně odhalují.

Jednou z takových záhad je i to, jak vlastně T. rex reguloval svoji tělesnou teplotu. Původně se myslelo, že dinosauři byli plazi, a že tudíž byli studenokrevní. Postupně se ale ukazuje, že dinosauři měli mnohem blíže k ptákům, než k plazům. Podle řady odborníků to znamená, že dinosauři byli teplokrevní. Definitivní důkaz ale zatím stále chybí. V případě T. rexe je ale zřejmé, že si jejich velká těla nějak musela regulovat tělesnou teplotu, aby vůbec mohli fungovat.

TIP: Hrozivý rekord: Tyrannosaurus rex měl doopravdy drtivý stisk čelistí

Američtí vědci nedávno přišli na to, že T. rex měl pozoruhodný vynález, který zřejmě fungoval jako jeho vnitřní termostat. Král dinosaurů měl v lebce dva velké otvory. Cévy, které těmito otvory procházely, měly na starost klimatizaci těla T. rexe. Napovídá tomu i výzkum současných aligátorů a dalších podobných tvorů.

Kvůli synovi udělal Napoleon I. vše, co mohl. Trůn bez dědice nemá budoucnost, proto se roku 1809 rozvedl s císařovnou Josefínou, třebaže ji nepřestal milovat. Důvod byl jediný, nedokázala mu dát potomka. Hledal ženu, která by toho schopná byla, ale zároveň také dodala lesku dynastii Bonapartů. Na jaře 1810 ji našel v dceři rakouského císaře Františka I., bývalého nepřítele a nyní z donucení spojence. Arcivévodkyni Marii Luise Habsbursko-Lotrinské, jíž se říkalo Marie-Louisa, bylo osmnáct let a čtyři měsíce, když se stala chotí čtyřicetiletého vládce většiny Evropy. Zhruba jedenáct měsíců nato se císař konečně dočkal: 20. března 1811 přišel na svět syn.

Život v odloučení

Po porážce Napoleona však zůstal v Schönbrunnu na dvoře svého dědečka Františka I., což jak on, tak i kancléř Metternich pokládali za bezpečnější. Občas vzklíčilo podezření, byť nepodložené, že bonapartisté chtějí hošíka unést. Vše se zhoršilo poté, co Napoleon utekl z Elby a bez výstřelu došel až do Paříže. Syna i choť chtěl nazpět a Metternich se chvíli zabýval myšlenkou, že by přece jen mohl regentství Marie-Louisy a následnictví vnuka císaře Františka prosadit. Dokonce začal sondovat, Napoleon ale odmítl s tím, že se bude jednat, až umlknou zbraně.

Napoleonova prohra 18. června 1815 u Waterloo definitivně nástupnictví jeho syna pohřbila a ze čtyřletého chlapce už byl jen princ Franzi. Marie-Louisa odjela do Parmy, zatímco malý Franz zůstal ve Vídni. Oba snášeli odloučení těžce, chlapec ale mnohem hůře.

V říjnu 1816 se pařížská konference spojeneckých ministrů zahraničí usnesla, že Napoleonův syn nesmí v zájmu klidu na žádný trůn, tedy ani ten, co by měl po matce zdědit v Parmě, a celé dva roky se ve Vídni hledalo, jaký titul a statky mu dát. Měl být vévodou, jenže kde? Padlo mnoho jmen a Marie-Louisa se upřímně zděsila titulu vévoda Buštěhradský. Svému císařskému otci k tomu napsala: „Píšu knížeti Metternichovi, aby zvolil nejvhodnější z českých panství (…), ale ne například Buštěhrad, což nedokáže krom Čechů nikdo na světě vyslovit.“ 

Vévoda Zákupský

Dne 18. března 1818 dostal sedmiletý Franzi takřka k narozeninám titul vévody Zákupského podle panství v Čechách mezi Mimoní a Českou Lípou. Hierarchií stál hned za arcivévody a právo měl na oslovení „Jasnosti“. Už dávno předtím kancléř Metternich rozhodl, že bude vychovávaný jako Rakušan a Habsburk. Oslovovat jej prvním křestním jménem jako Napoleona bylo nepřijatelné, říkalo se mu tedy tím druhým: František či spíše Franz. 

Jeho vychovatelem se stal hrabě Mořic z Ditrichštejna. Žáka dostal on i další preceptoři sice pohledného a milého, leč líného a mnohdy vzpurného. Jeho ranní předsevzetí, jak se bude učit, brala po čtvrthodině za své. Franzi se nedokázal soustředit, plakal a vztekal se. Ditrichštejnovi se jevil umíněný, lhostejný, zájem měl jen o vojenské věci a tresty, ba i tělesné (které byly i u nejurozenějších normální) nepomáhaly. Mluvil německy a bylo s podivem, že učitele francouzštiny ignoroval a dlouho neřekl jedinou francouzskou větu.

Psycholog by za tím poznal smutné dítě, jemuž velice chyběla matka. Tu viděl nanejvýš jednou do roka. Když přijela, ožíval a byl jak vyměněný. Přesto se na něčem kladném všichni shodli: vystupovat a chovat se uměl mladý vévoda dokonale, dobře konverzoval a časem byl schopen okouzlit. Možná si zvykl mnohé předstírat, neboť věděl, kým byl jeho otec, byť s ním na toto téma málokdo promluvil.

Roku 1820 složil vévoda Zákupský privátně a za dědečkovy přítomnosti zkoušky ze základních předmětů. S jeho nadáním a leností byly výsledky nevalné, přesto jej čekaly privátně gymnaziální roky. Mimo to se musel navíc jako každý Habsburk vyučit nějakému řemeslu, vybral si zahradnictví.

O rok později Napoleon I. na Svaté Heleně zemřel a před Franzim to nešlo utajit. Rozplakal se takřka zoufale, byť si otce pamatoval jen matně. Slzy proléval možná proto, že mu vzpomínky splývaly s pařížskou nádherou, která v něm hluboce utkvěla. Vzápětí se musel smířit s tím, že se jeho matka provdala za hraběte Neipperga, dlouho před ním ovšem tajili, že není jejím jediným potomkem…

Z přemíry lásky jí sňatek prominul, k Neippergovi se ale choval chladně. Z jedné věci měl však tehdy přece jen radost. V rámci povinné vojenské výchovy členů císařského domu dostal poddůstojnickou hodnost šikovatele, začal nadšeně cvičit a v bílé uniformě přišel i na dvorní hostinu, kde způsobně usedl až za generalitou.

Velikánův nenadaný syn

Koncem zimy 1826/27 trpěl Franzi „malými horečkami a vnitřním podrážděním Adamova jablka“, tedy ohryzku, což naznačovalo počínající tuberkulózu lymfatických žláz. Netušil to on ani jeho lékař, vévoda se ostatně uzdravil a další záchvaty dýchacích trubic se přikládaly na vrub pubertě. Franzi začal zaníceně studovat historii, zejména tu, která se týkala jeho otce, což mu nikdo nezakazoval. Byl to jediný předmět, v němž měl slušné výsledky. Nadání po otci nezdědil v ničem, zůstával líný, vzdorovitý, leč šarmantní. Byl bledý a výškou 180 cm legendárního „malého velkého muže“ přerostl, avšak v důsledku rychlého růstu chodil nahrbený.

Dne 17. srpna 1828 mu dědeček splnil sen a podepsal jmenování kapitánem tyrolského mysliveckého pluku. Mladík byl na tři hvězdy na límci nesmírně pyšný. O rok později jeho matka Marie-Louisa ovdověla a krátce poté se Franzi dozvěděl o dětech, které s Neippergem měla. Snášel to víc než zle, matce ale odpustil a znovu ji obdivoval, když roku 1830 rázně smetla nesmělé pokusy o liberalizaci v Parmě.

V onom roce vypukly v mnoha zemích revoluce a on snil proměnlivě o nějakém trůnu, vždy ale jen na chvilku. Chtěl být belgickým či polským králem, francouzský trůn by si dobyl mečem. V tom, aby svrhl krále Ludvíka Filipa, by jej byli ochotni podpořit i císařský dědeček a jeho kancléř, leč ve Francii o Napoleonova syna až na pár bonapartistů nikdo nestál a všichni na něj zapomněli. „Po šesti měsících by stál na pokraji propasti,“ konstatoval realisticky Metternich a hořce dodal: „Není možné dělat bonapartismus bez Bonaparta. (…) Velcí mužové najdou jen zřídka pokračování ve svých dědicích.“ 

V červnu 1831 se stal vévoda Zákupský plnoletým, místo trůnu se ale musel spokojit s hodností majora u pěšího pluku Salis a posléze podplukovníka pěšího pluku Nassau. Službu zastával ohnivě, napodoboval ostatní důstojníky, dělal dluhy, ale nepil a jeho milostný život se omezil (navzdory fámám, jimž podlehl i Wurzbachův Biographisches Lexikon) na pár platonických vzplanutí. Zůstal, jednoduše řečeno, panicem. Prach kasárenského dvora i křik povelů mu ale nesvědčily a nedlouho nato propukla tuberkulóza hrtanu s plnou silou.

Smrtelná nemoc

Když velel 16. ledna 1832 v osmnáctistupňovém mrazu přehlídce na počest zemřelého generála Siegenthala, dostal záchvat kašle takový, že musel velení předat, a od toho dne se jeho zdraví už jen zhoršovalo. Horečky, zimnice a kašel mu nedovolily, aby se ujal funkce, plynoucí z povýšení na plukovníka. V dubnu už se sotva držel na koni a i krátké vyjížďky v kočáře jej unavovaly. Počátkem června se jeho stav ještě zhoršil, vévoda nedokázal pro kašel v noci spát, vykašlával krev, hlen a nakonec i kousky plic. 

TIP: Mistr intrik: Jak se Talleyrand spojil i rozešel s Napoleonem?

V jednu chvíli pronesl francouzsky smutnou větu o tom, že nic, co by se od něj dalo očekávat, nedokázal splnit: „Mezi mou kolébkou a rakví je velká nula.“ Dvacátého června přijal Franzi svátost umírajících, čekal jej ale dlouhý konec plný nezměrného utrpení, neboť záněty a hnisavá ložiska, provázené obrovským zápachem, se šířily od úst po útroby. Od 24. června se o vychrtlého, vyčerpaného a přitom otoky změněného mladíka starala i Marie-Louisa.

Konec nastal v neděli nad ránem po záchvatu, na jehož konci ještě princ zasípěl: „Zavolejte matku.“ Pak se uklidnil a podle všeho vydechl krátce po páté ranní ve spánku. Pohřben byl v  Kapucínské (či Císařské) hrobce ve Vídni, v místě posledního odpočinku mnoha Habsburků.

Monarcha stěhovavý (Danaus plexippus) je elegantní severoamerický motýl s nezaměnitelnou černo-oranžovou kresbou. Nesporná estetická působivost jeho zbarvení společně s mimořádnými cestovatelskými schopnostmi, z něj učinily zřejmě nejznámějšího motýla severní polokoule. 

Na přelomu léta a podzimu migrují monarchové jižním směrem, na jaře se vracejí zpět na sever. Jde o jediné severoamerické motýly, kteří se stěhují obdobně jako ptáci. Pozoruhodné je, že délka jedné „okružní cesty“ přesahuje život kteréhokoli z monarchů, takže kruh stěhování se uzavírá až s dalšími generacemi.