Některé supermasivní černé díry jsou spíše klidné a na první pohled se v jejich okolí neděje nic moc zajímavého. Jiné jsou ale aktivní až moc a dělají pozoruhodné věci. To je i případ supermasivní černé díry v centru galaxie GSN 069, která v pravidelných intervalech vysílá záblesky rentgenového záření.

Zjistil to tým, který vedl Giovanni Minuitti z centra ESA Center of Astrobiology ve Španělsku. Badatelé zpracovali pozorování vesmírných observatoří Chandra a XMM Newton, které sledují oblohu v rentgenové oblasti spektra. Observatoře si této černé díry poprvé všimly na Štědrý den v roce 2018, později její rentgenové záblesky zaznamenaly ještě několikrát.

Tři velká jídla za den

Pozorování ukazují, že tato supermasivní černá díra odpaluje rentgenové erupce pravidelně, zhruba každých 9 hodin. Samotná černá díra má přitom hmotnost asi 400 tisíc Sluncí, náleží tedy spíše k těm menším supermasivním černým dírám. Galaxie GSN 069 je zase z těch bližších. Její vzdálenost činí asi 250 milionů světelných let.

TIP: Zažívací potíže ve vesmíru: Přejídání škodí i supermasivním černým dírám

Takové chování jsme u supermasivní černé díry zatím nepozorovali. Vědci se domnívají, že tato černá díra třikrát denně pohltí množství hmoty, které odpovídá asi čtyřem našim Měsícům. Zatím je záhadou, jaký konkrétní mechanismus je za takové „krmení“ zodpovědný. Nápadné opakování rentgenových výtrysků by ale v tomto případě prý nakonec mohlo přispět k vyřešení otázek kolem krmení supermasivních černých děr.

Vývoj války na Jadranu v porovnání s ostatními evropskými bojišti stagnoval, a to zejména po uzavření Otrantského průlivu, čímž Dohoda znemožnila c. a k. námořnictvo operovat ve Středozemním moři. To však neznamenalo, že by se námořníci znepřátelených stran nudili, protože tam v letech 1915–1918 proběhla celá řada válečných operací, při nichž se potápěly lodě či ponorky a sestřelovala letadla i vzducholodě. 

Opatrnosti není nikdy dost

Zradu Itálie a její vstup do války (23. května 1915) ztrestala habsburská monarchie bleskovou námořní operací u Ancony, kde uštědřila italské armádě tvrdou lekci. Ta v následujících měsících zareagovala mimo jiné nálety vzducholodí na pozice nepřítele, i když ne vždy to dopadlo podle plánu velení. Stávalo se, že se vzdušný koráb přiblížil k cíli a po odhození bomb do moře zase odlétl, aniž by vzbudil valný zájem rakouského námořnictva či letectva. 

Štěstí Italům nepřálo věčně a po sestřelu vzducholodě M-2 Citta di Ferrara měla vyrazit do akci další V-1  Citta di Jesi. Po několika odkladech konečně odstartovala v noci z 5. na 6. srpna 1915 z letiště Ferrara, zamířila nad Jadran a s nákladem 20 tříštivých a pěti zápalných bomb pokračovala severovýchodním směrem k svému cíli, kterým byl hlavní přístav rakouského námořnictva – Pula. Před městem se vzducholoď zbavila zátěže a začala stoupat, neboť s výškou klesala šance na zásah nepřátelskou palbou. 

Vrtkavá štěstěna

Ve 23.40 rakouské hlídky zpozorovaly V-1 poblíž ostrovů Brioni (dnes Mali a Veliki Brijun) ve výšce 2 700 m a pobřežním bateriím i lodím na moři byl vyhlášen poplach. Italové navzdory oslepujícím reflektorům a husté palbě pokračovali nad Pulu a začali shazovat bomby. Po odhození smrtící zátěže začala vzducholoď stoupat a někdy v té době dostala zásah do zadní části. Výstup ještě chvíli pokračoval až do výšky 3 000 m, než začala V-1 klesat k mořské hladině kvůli úniku vodíku. 

Kapitán Bruno Brivonesi dal rozkaz zbavit se všeho postradatelného, takže přístroje, zbraně a vybavení záhy letěly do vody. Osádka dokonce vypustila pohonné hmoty z nádrží, přesto sestup nezadržitelně pokračoval, a tak Italové po vypnutí motorů už jen očekávali náraz na mořskou hladinu. Vzduchoplavci se přemístili po ocelovém lanovém žebříku do technické šachty v těle vzducholodě a každý se držel, čeho mohl. Po šesti minutách vzducholoď dopadla a silný náraz způsobil zborcení konstrukce v zadní polovině, takže se vrak začal potápět. „Trosečníci“ přelezli do přední části, kde bezmocně čekali na záchranu a zajetí. Kapitán se ještě stačil vrátit do gondoly, odkud vyzvedl palubní deník a vlajku. Oboje raději hodil do moře, než aby padly do rukou nepříteli. 

Konec krále vzduchu 

Rakušané zastavili palbu a začali po vzducholodi pátrat. Do akce se zapojilo námořní letectvo i rychlé torpédovky. Zanedlouho ohlásila pobřežní hlídka, že vrak se nachází na hladině přibližně 2,5 km od pobřeží u malého ostrůvku Porer. Hodinu po půlnoci spatřila posádka rakouské torpédovky 79T vrak Citta di Jesi poblíž zálivu u pevnosti Verudella, kam jej odnesly mořské proudy.

Plavidlo se přiblížilo ke vzducholodi, vzalo na palubu všech sedm Italů a námořníci přivázali trosky ke člunu. Poté pomalu zamířili k přístavnímu molu v zálivu Veruda, odkud vrak následující ráno vyzvedl velký jeřáb. Námořnictvo jej nechalo pečlivě prostudovat, ale vzhledem k těžkému poškození ho později zlikvidovali. Všichni vzduchoplavci putovali do vězení v Pule, kde čekali na svůj další osud válečných zajatců.

Řím přišel v krátkém čase o dvě moderní vzducholodě, což si Rakušané dobře uvědomovali, a náležitě toho propagandisticky využili. Například Brněnské noviny o rok později informovaly, že námořníci ukáží cennou kořist veřejnosti: „Rakousko-uherské válečné výstavě ve Vídni přislíbilo válečné loďstvo dalekosáhlou podporu. Je úmysl vystavovati vedle různých zařízení a výzbroje nepřátelských lodí také části italské vzducholodi Citta di Jesi.“ Většina vraku ale putovala do šrotu, přesto se z některých dílů vyráběly upomínkové předměty, které se těšily velké oblibě. 

Změna kursu

Rakouské námořnictvo převezlo  osádku do karantény v Grazu, kde nešťastníky čekal výslech. Poté dostali obnošené rakouské uniformy a s ohledem na privilegované postavení důstojníků byla osádka rozdělena. Někteří putovali do nechvalně proslulého zajateckého tábora v Mauthausenu, kde v té době živořily tisíce zajatců z Itálie, Ruska, Srbska i dalších zemí. Italové dorazili do lágru ve večerních hodinách, což umocňovalo tísnivou atmosféru „hřbitova živých“, jak se táboru přezdívalo.

Přestože zajatci museli pracovat a neměli k dispozici ani dostatek potravy, podmínky v táboře se ani zdaleka nedají srovnávat se situací, která v Mauthausenu panovala za druhé světové války. Osudy členů osádky se rozdělily a nevíme, jestli se všichni dožili míru a návratu do vlasti. Je doloženo, že kapitán Bruno Brivonesi přesvědčil s pomocí italských táborových lékařů vedení lágru o svém „onemocnění“ tuberkulózou. Zajatci se často snažili simulovat různá onemocnění, a to i za cenu poměrně drastických metod a sebepoškozování.

TIP: Bezhlučná smrt: Německé vzducholodě nad Londýnem

Díky tomu uznala lékařská komise 9. května 1917 Brivonesiho za nevyléčitelně nemocného a úřady mu umožnily návrat domů v rámci repatriace zajatců. V létě roku 1917 odcestoval nemocničním vlakem přes Švýcarsko zpět do Itálie, kde pokračovala jeho kariéra v námořnictvu až do hodnosti admirála. Po druhé světové válce odešel do výslužby a věnoval se psaní pamětí. Svůj příběh, v němž tvoří podstatnou část neúspěšná mise Citta di Jesi i vzpomínky na život v zajetí, zanechal v knize Verso Mauthausen (Směr Mauthausen). 

Karel VI. Habsburský, který do dějin vstoupil jako poslední habsburský císař (jeho vnukové již náleží dynastii habsbursko-lotrinské), se narodil ve vídeňském Hofburku prvního říjnového dne roku 1685 o šesté hodině ranní. Malého prince pokřtili, jak bylo obvyklé, řadou jmen. Vedle rodového patrona sv. Josefa a zakladatele jezuitského řádu sv. Ignáce se mezi nebeskými ochránci budoucího panovníka objevil i sv. Václav, ale hlavní jméno dítěte znělo Karel podle světce Karla Boromejského.

Vládu měl jednou převzít jeho starší bratr Josef, a tak druhorozený Karel nebyl od mládí připravován na přímé převzetí vlády. Absolvoval běžnou výchovu, hlavně osvojení jazyka a humanitních disciplín. Zvládl důkladně latinu spolu s nezbytnou italštinou, později se naučil také kastilsky (tedy španělsky), uměl i katalánsky, maďarsky a rovněž francouzsky. Učitelé líčili mladšího prince jako klidného a rozvážného chlapce, snadno navazujícího přátelské kontakty. Jaké další charakteristiky mu dějiny připsaly? 

Celý táta Leopold

Karel VI. Habsburský byl poněkud zvláštní člověk. Mezi potentáty je nějaká ta zvláštnost přímo poznávací znamením, ovšem Karel byl ještě o trošku zvláštnější. Bylo to patrné, když ho srovnáváme se starším, dynamickým bratrem. Podobal se v něčem Josefovi? Fyzicky ne. A povahou? Snad jenom loveckou vášní, možná i sklonem ke galantním dobrodružstvím.

Jeho vztah k jihoevropské krasavici hraběnce Althanové, manželce českého šlechtice, zavdával příležitost ke klepům na všech evropských dvorech. Ale jinak byl Karel ve všem spíš věrnou kopií svého otce Leopolda jak v dobrém, tak ve zlém. 

Týkalo se to například jeho nemalých ambicí coby amatérského hudebního skladatele. Skoro všichni Habsburkové 17. století byli hudbymilovní a mnozí hudbu nejen rádi poslouchali, ale také ji provozovali a skládali. Dělal to i Karel VI. Ostatně vyrostl ve velmi kultivovaném prostředí dvora svého otce a zdědil tento koníček a snad i trochu nadání. Komponoval, hrál na několik hudebních nástrojů a jednou dokonce předstoupil s taktovkou v ruce před dvorní orchestr.

TIP: František Štěpán Lotrinský: Vladař ve stínu své ženy

Vyznačoval se ale i neschopností rozhodovat se rychle a včas. Taky energie neměl zrovna nadbytek, seděla na něm jakási podivná zemdlenost. Především však dával přednost formě před obsahem. Ten obřadný, ale docela vyprázdněný formalismus prosákl časem i do císařských kanceláří. Snad nikdy předtím ani potom nebyly úřední zprávy, referáty a nařízení ozdobnější a obšírnější, aniž to kladně ovlivňovalo jejich obsažnost a smysluplnost.

V osobním životě byl prý Karel velmi přívětivý, přátelský, leckdy až naivně důvěřivý. Což podivně kontrastovalo s jeho nesnášenlivou katolickou bigotností a se škraboškou nasazenou před veřejností, s onou povýšenou maskou vládce od Boha obdařeného několika panovnickými korunami. Ale bohužel už ne politickými schopnostmi.

Letošní léto je podle všeho ve znamení požárů v již tak dost horkých tropech. Nehoří ale zdaleka jenom v Amazonii a na Sibiři. S přímo ďábelskými požáry teď bojují hasiči v Indonésii, hlavně na Sumatře a na Borneu, kde oheň udeřil nejsilněji.

Tisícovkám hasičů této tropické velmoci vážně není co závidět, i když vlastně hrají s požáry jednu velmi známou hru – „Whac-A-Mole“, čili „Plácni krtka“. V současnosti totiž hoří nejen tropické lesy, ale také jejich podzemí. Na mnoha místech je tam totiž množství rašeliny, která hoří velmi dobře a také velmi záludně. 

TIP: Smrtící smog: Ovzduší znečištěné požáry v jihovýchodní Asii usmrtilo asi 100 tisíc lidí

Takový požár totiž může zuřit v podzemí celé měsíce a přitom není téměř vůbec vidět. Ze země sálá horko a občas z ní vyrazí sloup dusivého dýmu. Podzemní požár je také samozřejmě velmi špatně dostupný pro jakékoliv zásahy. Hasiči operují na ohořelém povrchu ve zbytcích spálených lesů a čekají, kde se podzemní oheň projeví. Tam pak směřují hašení. Podzemní požáry se také rády vracejí na již uhašená místa, což je stresující a také nebezpečně pro samotné hasiče. Letos je prý situace obzvlášť složitá, kvůli celkově suchému klimatu. Podzemní požáry navíc vytvářejí mnohem více kouře, nežli klasické požáry tropického lesa.

STS-76 byla mise raketoplánu Atlantis. Cílem letu bylo čtvrté setkání raketoplánu s ruskou orbitální stanicí Mir. V nákladovém prostoru raketoplánu byl umístěn vědecký modul SPACEHAB, na kterém byl i český experiment – mikroakcelerometr MACEK. Posádku raketoplánu tvořili velitel William F. Readdy, pilot Terrence W. Wilcutt a letoví specialisté Thomas D. Akers, Jerome Apt, Carl E. Walz a Američan s českými kořeny John E. Blaha.

Ke spojení mezi raketoplánem a orbitální stanicí došlo 19. září 1996. Během pěti dnů společné práce posádky přestěhovaly na Mir více než 1 800 kg zásob. Kromě potravin, vody a další výbavy to byly také tři experimenty: biotechnologický systém (BTS), experimenty se supravodiči (MIDAS) a Commercial Generic Bioprocessing Apparatus (CGBA).

Raketoplán se od orbitální stanice odpojil 24. září. Posádka ještě dokončila zbývající experimenty a úspěšně přistála na Kennedyho vesmírném středisku 26. září 1996 krátce po poledni. Z Miru se na Zemi vrátila americká astronautka Shannon W. Lucidová po 188 dnech pobytu ve vesmíru.

Roční náklady na stavbu katedrály Sagrada Família (tedy Svatá rodina) vyjdou v přepočtu na přibližně 640 milionů korun. Památka se ale od začátku až do dnešních dní staví pouze z darů a příspěvků tisíců lidí.

Kristova věž do tří let

Uvnitř katedrály je pohřben její tvůrce, architekt Antoni Gaudí. Právě podle jeho návrhů se při stavbě barcelonské ikony stále postupuje. Jak bude vypadat závěrečná fáze stavby, to odhalili španělští architekti.

Barcelonský architektonický klenot má už dlouhé roky jedinou vadu na kráse – lešení. Už přesně 137 let totiž trvá stavba, která se dosud bez lešení neobešla. Památka zařazená v roce 2005 na seznam světového dědictví UNESCO by se ale už brzy měla dočkat své finální podoby. Architekti ji chtějí dokončit v šibeničním termínu: do sedmi let. Představili unikátní animaci, kterou odhalili své nejbližší plány.

„Právě stavíme centrální věže. Věž Ježíše Krista, čtyři evangelické a věž pojmenovanou po Panně Marii. Doufáme, že Kristovu věž dokončíme v roce 2022 i s křížem, který navrhl Gaudí,“ popisuje hlavní architekt Jordi Fauli.

Kameny na míru

Dominantu Barcelony bude ve výsledku zdobit 18 věží. Dostavěných jich je ale zatím jen osm a nejvyšší z nich měří 112 metrů. Už brzy ji, co se výšky týká, pokoří ta Kristova se 172,5 metry. Na vrchol katedrály návštěvníky rychle vyveze úzký výtah. 

Jordi Fauli upozorňuje na některé obtížné body stavby: „V posledních letech jsme postavili sakristii. Ta přesně kopíruje Gaudího plány. A podle nich se řídíme i při navrhování a stavbě centrálních věží. Je to výzva, protože tady používáme novou technologii.“ 

Touto novou technologií má na mysli zpevňování kamene. Architekti k sobě skládají velké části kamene a kovu a slepují je pryskyřicí. Takto mohou rovnou kámen připravit „na míru“ a dovézt jej na stavbu, což podle Fauliho výrazně urychluje dělníkům práci. 

Úkol, který nikdy nekončí

Teď je památka hotová ze 70 % – a místní i turisté si nedávných proměn všímají. „Ta změna je neuvěřitelná. Fasáda je už skoro dokončená, i když se předtím nezdálo, že by to bylo možné,“ žasne Carmen Mena, návštěvnice z Tarragony. „Neumím si ani představit, jak rychle budou muset pracovat, aby stavbu dokončili do sedmi let. Ale chci přijet zpátky, až to bude hotové,“ přidává odlišný pohled norská turistka Stina Petersonová. 

Stavbaři jsou ale optimističtí a s dokončením Gaudího odkazu, které je naplánované na rok 2026, počítají. Datum není zvoleno náhodně – bude to přesně sto let od smrti slavného architekta a 144 let od zahájení stavby proslulé památky. Rok dostavby se ovšem už několikrát posouval a není tedy jisté, jestli dělníci zvládnou termín dodržet.

Ani poté ale jejich práce neskončí. Bude totiž ještě nezbytné opravit a dokončit detaily na části fasády. To by mohlo podle odhadů trvat až do roku 2032. Samotná údržba katedrály Sagrada Família ale bude nikdy nekončícím úkolem.

V zemích, které se rozkládají v blízkosti polárního kruhu, si užijí mnoho starostí a práce se sněhem, který jim tam pravidelně zasypává veškeré komunikace a plochy, včetně letišť. Výzkumné sdružení Automated Vehicles for Airports (AVAP) a švédská společnost LFV nedávno zahájily vývoj a testování autonomního odklízení sněhu na letišti.

V současnosti se soustředí na automatické čištění osvětlení letištních drah. Z nich je nutné neustále odstraňovat sníh, jinak by byla značně ohrožena bezpečnost provozu na letišti. Dnes se takové čištění obvykle provádí manuálně, což je velmi náročné a také nebezpečné, jak pro personál, tak i pro vybavení letiště.

TIP: V zasněžených Spojených státech vyrážejí do akce autonomní SnowBoti

Švédští vědci a inženýři doufají, že autonomní odklízení sněhu na letištích bude jak bezpečnější, tak i rychlejší a pečlivější, což zajistí lepší provoz letišť v náročném zimním období. Autonomní systém pro odklízení sněhu na letištích využívá více než 6-tunový traktor Lundberg 6250, který je vybavený potřebnou elektronikou a senzory pro autonomní řízení. Autonomní uklízeč sněhu je neustále propojený s techniky letiště i operátory letového provozu prostřednictvím 4G sítě.

Na skalnatých svazích, které tvoří ostrov Kubu, roste množství starých, větry pokroucených baobabů. Jejich stáří je podle vědeckých výzkumů odhadováno až na 2000 let. Skály žulového monolitu jsou pokryty zkamenělým trusem vodních ptáků, kteří zde žili v dobách, kdy ještě Kubu obklopovalo velké jezero. Rozkládalo se na ploše několika stovek až tisíců čtverečních kilometrů a vzniklo zřejmě před 40 000 let.

Pozdější tektonické změny odklonily toky řek napájejících jezero na východ a v důsledku toho vodní plocha vyschla. Důkazem její dřívější existence jsou i zkamenělé rozsivky a měkkýši u břehů ostrova. Nacházejí se tady také hroty šípů a nástroje z doby kamenné. Lidé zde však pravděpodobně žili ještě před pěti sty lety.

Odložené setkání

Fotografii ostrova jsem poprvé uviděl v nějaké knize. Byl jsem místem na dálku fascinován a chtěl jsem jej bezpodmínečně vidět na vlastní oči. Příležitost se mi naskytla až po mnoha letech, při mé první cestě Botswany. V plánu jsem měl především návštěvu východní části země, kde se ostrov rozkládá, ale byl jsem tu ve špatný čas. Solné pláně byly po období dešťů hodně rozmoklé a naše cesta skončila v hlubokém bahně daleko od cíle. Zapadlé auto jsme vyprošťovali až do tmy a sen se na nějakou dobu rozplynul...

Uprostřed pustiny

Další cestu do Botswany jsem naplánoval na období africké zimy – času největšího sucha. S napětím a pochybnostmi přijíždíme na okraj pánve. Jsme vybaveni dostatkem pohonných hmot, vodou a jídlem na několik dní. Do GPS zadávám souřadnice několika orientačních bodů, které na pláních nesmíme minout, a vyrážíme. Čeká nás sto dvacet kilometrů cesty neobydlenými pustinami.

Máme na paměti varování z anglického průvodce: „Jde o nebezpečnou oblast, kde se lidé často ztratí a zemřou.“ Díváme se kolem a je nám jasné, že může trvat týdny i měsíce, než sem někdo zabloudí…

Chrám přírodního ticha

Teploměr ukazuje čtyřicet stupňů a jediný stín na pláni vrhá naše auto! Držíme se vyjetých stop několika vozů, které tudy projížděly pár dní před námi. Cesta je jednotvárná a jediným zpestřením je skupinka pštrosů, kterou uprostřed solných plání míjíme. Po pár hodinách jsme u cíle.

TIP: Příliš mnoho slonů? Pravda o afrických chobotnatcích

Skutečnost předčila moje očekávání. Dlouhé hodiny chodíme po ostrově, fotografujeme tisícileté baobaby a vychutnáváme západ slunce na pláních Makgadikgadi. Přichází půlnoc a my stále sedíme na skalách. Měsíc je v úplňku a společně s Jižním křížem vytvářejí nad našimi hlavami fantastickou atmosféru. Naprosté ticho přerušují jen závěrky našich fotoaparátů…

Není to tak dávno, co ve Sluneční soustavě způsobilo rozruch mimozemské těleso ʻOumuamua. A teď tu zřejmě máme druhého takového návštěvníka, který k nám přiletěl z okolního vesmírného prostoru. Pokud se to potvrdí, tak bude jasné, že podobné návštěvy mimozemských objektů jsou mnohem častější, než jsme si kdy mysleli.

Kometu objevil 30. srpna 2019 astronom Genadij Borisov, podle něhož se teď kometa jmenuje C/2019 Q4 (Borisov). V tuto chvíli se stále pohybuje směrem ke Slunci. Výpočty ale ukazují, že se kometa Borisov zůstane ve větší vzdálenosti od Slunce, než kde probíhá oběžná dráha Marsu. Nejblíže ke Slunci bude 8. prosince 2019. K naší Zemi se nepřiblíží na méně než asi 190 milionů kilometrů.

Kometa z mezihvězdného prostoru

Po samotném objevu zaznamenal kometu Borisov systém Scout, který pracuje v labradořích NASA Jet Propulsion Laboratory v kalifornské Pasadeně. Ten automaticky označil tuto kometu jako možný mezihvězdný objekt. Teď astronomové pracují na přesném určení dráhy komety Borisov. Z této dráhy pak spolehlivě vyplyne i původ komety. 

TIP: Je to definitivní: Mezihvězdný návštěvník ʻOumuamua není kosmická loď

V současnosti je kometa Borisov od Slunce vzdálená asi 420 milionů kilometrů. Pohybuje se přitom poměrně velkou rychlostí 150 tisíc kilometrů za hodinu. To je podstatně vyšší rychlost, než jaká bývá typická pro objekty Sluneční soustavy v této vzdálenosti od Slunce. Vzhledem k této rychlosti je velmi pravděpodobné, že kometa po čase opustí Sluneční soustavu a opět zamíří do mezihvězdného prostoru. Vědci se teď budou snažit o pozoruhodné kometě rychle zjistit co nejvíce informací.

Zlatá bula sicilská představuje nejdůležitější ze souboru tří písemností, které vydal „vyvolený“ císař Fridrich II. Sicilský v Basileji 26. září 1212. Všechny tři byly zpečetěny zlatými bulami, tedy dvoustrannými pečetěmi vyraženými do zlatého či stříbrného pozlaceného plechu, kdy byly lícní a rubní obrazy sletovány v jeden celek. Podle těchto kovových pečetí se pak jako bula označuje celá písemnost. Fridrichova kancelář tehdy použila razidlo jeho královské sicilské pečeti, protože říšskou ještě neměl k dispozici. 

Podpora za podporu

Zlatá bula sicilská byla určena Přemyslu Otakarovi, který mladého Štaufa mířícího za císařskou korunou podpořil. Přemyslovci je pro jeho zásluhy potvrzena královská hodnost, stejně jako jeho nástupcům, kteří budou zvoleni (mínila se tím domácí volba, právo českých elit vybírat panovníka z Přemyslova rodu) a převezmou odznaky královské moci od císaře. Fridrich jí stvrdil také neměnnost zemských hranic a udělil panovníkovi právo uvádět do úřadu (investovat) v českém království biskupy. Čeští králové se nemuseli v budoucnu účastnit říšských dvorských sjezdů, s výjimkou těch, které by se konaly v Bamberku, Norimberku nebo Merseburku. Měli také vybavit doprovodem polského knížete, pokud by se na takový sjezd vypravil, ovšem pouze v případě, že to bude oznámeno šest týdnů předem.

Na korunovační cestu římského krále měl Přemysl Otakar vypravit dle svého uvážení buď 300 ozbrojených jezdců, nebo vyplatit stejný počet stříbrných hřiven. V listině se nic nepraví o volitelském (kurfiřtském) postavení českého krále, jak někdy bývá v literatuře uváděno, protože sbor volitelů se v uvedené době teprve konstituoval. Ostatně v roce 1198, jak se zdá, volil Filipa Švábského krom českého krále i jeho bratr moravský markrabě, či vévodové rakouský, lotrinský a meranský nebo markrabě míšeňský, kteří později do volitelského kolegia rozhodně nepatřili.

TIP: Inter gravissimas: Papežská bula, která změnila kalendář

Také druhá z bul vydaných Ferdinandem byla určena pro Přemysla. Udělovaly se jí jisté statky ve Francích a Vogtlandu. Pro třetí listinu, adresovanou Přemyslovu bratrovi Vladislavu Jindřichovi, se ujalo označení Privilegium „Mocran et Mocran“, protože markraběti udělovala takto záhadně označené lokality. Mínění historiků osciluje mezi názorem, že jde o jakási konkrétní místa v Německu, a přesvědčením, že se pod tímto podivným označením vlastně skrývá Morava, respektive její dvě části: jižní (Brněnsko a Znojemsko) a severní (Olomoucko).