Na severoamerickém kontinenty brázdí oblohu množství ptáků. Jak se ale ukazuje, jejich počty nejsou nekonečné. Podle nedávného výzkumu amerických ornitologů od roku 1970 prořídly řady amerických ptáků o zhruba 29 procent. To představuje asi 2,9 miliard jedinců ptáků, kteří dnes v severní Americe oproti době před 50 lety scházejí.

Jak badatelé uvádějí, týká se to ptáků ve všech ekosystémech, od městských zahrad až po hluboké hvozdy. Dramatický propad počtu jedinců se dnes týká celé řady skupin organismů. Ptáci jsou jedněmi z těch nejvíce viditelných, takže si toho všimnou i lidé, kteří nejsou profesionály v ochraně přírody.

TIP: Na pokraj vymření: Za posledních 20 let zmizelo 97 % monarchů stěhovavých

Intenzita vymírání ptáků v severní Americe odborníky zaskočila. U ptáků není zvláštní, že počty jedinců některých druhů klesají. Obvykle je to ale vyvážené tím, že počty jedinců jiných druhů ptáků zase v daném období stoupají, takže ptáků by mělo být vlastně stále stejně. Situace v severní Americe a zřejmě i jinde ve světě je teď ale jiná. Ptáci skutečně dramaticky v celkovém součtu ubývají.

To, co začalo jako recese, mělo potenciál veřejné bouře. Do amerického vojenského komplexu známého jako Oblast 51 hodlaly vtrhnout tisíce lidí. Žádná bouře se ale nakonec neuskutečnila. Přestože se k účasti na veřejném protestu přihlásily 2 miliony lidí z celého světa, na místo dorazila jen zhruba stovka.

K setkání vyzval v červnu na Facebooku kalifornský student Matty Roberts. Ačkoliv se původně jednalo o vtip, nápad brzy získal popularitu napříč sociálními sítěmi. Příznivci konspiračních teorií totiž tvrdí, že americká armáda na základně skrývá mrtvá těla mimozemšťanů a trosky havarovaných kosmických lodí.

Podle Pentagonu slouží komplex k testům špionážních letadel a výcviku personálu, fantaskní scénáře ale přiživuje například to, že její existenci armáda přiznala až před šesti lety. Facebooková událost nakonec vyústila ve dva festivaly, kterých se ve čtvrtek zúčastnilo přes 1 500 lidí. Festivaly se konaly v pouštních městečkách Rachel a Hiko, které se nacházejí zhruba dvě hodiny cesty od Las Vegas a několik kilometrů od Oblasti 51.

TIP: Tajemství Oblasti číslo 51: Pitvali Američané mimozemšťany?

Necelá stovka nadšenců se poté vydala prašnými cestami nevadské pouště k branám vojenské základny. Tamní úřady zadržely jednu ženu, která se pokusila bránu podlézt, a muže, který se odpojil od skupinky a močil opodál. Na nezvané návštěvníky čekala u bran komplexu početná ochranka. Místní šerif povolal posily čítající 150 policistů a 300 záchranářů. Na místě byla připravena také národní garda a událost sledovala FBI.

Všichni ptáci jsou přímými potomky dinosaurů. Někteří z nich se ovšem dávno vyhynulým obyvatelům naší planety blíží i svým „věkem“ a jen málokterý druh stojí na rozcestí v evoluční mlze tak pevně jako guan horský (Oreophasis derbianus).

Vývojová linie, do níž patří, má dnes kolem 40 milionů let (dinosauři přitom vyhynuli před 65 miliony roků). Právě tehdy se evoluční větev, jejímž jediným potomkem je právě guan horský, oddělila od ostatních příslušníků čeledi hokovitých (Cracidae).

Hlava v korunách stromů

Dnes je guan horský zřejmě největším ptákem, který reálně čelí vymření. Na seznam ohrožených druhů se dostal kvůli neustálému ústupu rozdrobeného životního prostředí, malé populační velikosti a pytláctví. Na obtíž je z hlediska životaschopnosti i velmi důvěřivá povaha a nízká ostražitost tohoto opeřence. Náš průvodce Lyko téměř vždy spatřil guany dříve, než oni sami stačili zaznamenat přítomnost zvědavých dvounožců. Je pravda, že Lyko je profesionální ranger a průvodce pracující pro UNESCO a jeho zrak je na „lov“ ptáků vycvičený. Dlouhá léta se věnuje jejich monitorování v rezervacích jižního Mexika a Střední Ameriky a guan je jeho životní láskou.

Lyko stojí nohama pevně na zemi, ale svět, ve kterém žije, je stejně tam nahoře, v korunách stromů. Na měsíc se stal mým průvodcem v pralese a já vždy obdivoval, jak potichu se dokáže pohybovat. Snad i díky tomu spatřil ve čtyřech z pěti případů vzácného ptáka dříve než já. I zcela nehybného a za větvemi přikrčeného tvora dokázal ve spleti tvarů a pohybů pralesa neomylně rozlišit.

Nezaměnitelný „jednorožec“

Ještě předtím, než guany spatříme, slyšíme jejich typický hlasový projev. Dá se snadno napodobit, když „zakřičíte“ se zavřenými ústy „hu“. Nesmíte zvuk vypustit nosem a nápodoba je v tom případě velmi věrná. Guani ovšem kromě toho klapou zobákem a samička se navíc ozývá až sedmi různými způsoby.

První pár guanů, které vidím, sedí na hnízdě. Neškrábeme se za nimi do koruny stromu, ale víme, že obvykle sedí na dvou obrovských bílých vajíčkách. Sameček i samička jsou si velmi podobní. Mláďata se dají rozeznat podle chybějícího červeného rohu, který dorůstá až k druhému roku života, a hnědých křídel s ocasem. Kromě rohu jsou u dospělců nezaměnitelné červené nohy, žlutý zobák a bílá hruď.

Pod ochranou odpovědných

Hlavní příčinou ohrožení druhu je mizící a degradující mlžný prales Střední Ameriky. Les je ohrožen zemědělskou činností, kávovými plantážemi a výběrovou těžbou dřeva. V roce 2009 zmizeli guani z lokality Volcán Santo Tomás následkem požáru. Odlesňování je pak vyhnalo z lokalit Cuilco, San Sebastian Coatan a San Pedro Soloma v Guatemale. Z toho je až příliš dobře vidět, jak je druh v důsledku roztříštěného životního prostředí citlivý na lokální podmínky.

Guani horští už dnes naštěstí nejsou loveni pro peří a maso a z krátkodobého hlediska je pozitivní i ústup jejich hlavního predátora – harpyje pralesní (Harpia harpyja). Díky mexické vládě je druh prohlášen za ochranářskou prioritu (Semarnat 2011) a většina jeho lokalit v Guatemale je pod ochranou.

Odsouzeni k samotě?

Ozvěna hromů v obrovském, několik kilometrů dlouhém strmém údolí, se odráží neutuchající ozvěnou. Chvíli mám pocit, že se roklina tímhle nesnesitelným hřmotem roztrhne na dvě poloviny. Pak zůstanou dvě Země – jedna s guany a druhá bez nich. Sedíme na dně údolí, v přítmí mlhy horského pralesa, a studujeme a fotografujeme vzácný a také dosud nikým neviděný hmyz a neobyčejné druhy orchidejí. Fascinují nás obrovské mechy, a když je svah dostatečně strmý, prohlížíme si taky vrcholky stromových kapradin.

TIP: Peruánský zázrak vzkříšení: Guan bělokřídlý vstal jako fénix z popela

Nad námi nemotorně létají obrovští zvědaví guani a já přemýšlím nad cestou, kterou už urazili. Dlouhých 40 milionů let se na povrchu naší planety protloukají úplně sami. S nadsázkou se dá říct, že my máme gorily a šimpanze, ale guani nemají nikoho – létají a stojí v mlze horského pralesa úplně osamoceni. Evolučně s nimi sice nemáme moc společného, ale když se k nim solidárně nepřidáme a nevezmeme na sebe odpovědnost za jejich další život, nezůstane po nich žádná stopa.

Když vytvoříte náhodnou inkoustovou kaňku a zeptáte se různých lidí, co jim připomíná, pravděpodobně uslyšíte pokaždé něco jiného. Rozmanitost jejich odpovědí má jednoduché vysvětlení – zkrátka odráží rozdíly v unikátních osobnostních rysech. To je základní myšlenka, z níž vychází jedna z nejpoužívanějších psychologických metod. Navzdory své popularitě má však tzv. Rorschachův test i řadu odvrácených stránek.

Mluvící skvrny

Princip testu je vlastně natolik jednoduchý, až je skoro s podivem, že jej nikdo nesestavil již mnohem dřív. Experimenty s barevnými obrazci sice historie zná již po staletí (údajně se jimi hlouběji zabývali mimo jiné i renesanční umělci jako Leonardo da Vinci nebo Sandro Boticelli), ale standardizovaná podoba testu se zrodila teprve v roce 1921. Tedy v době, kdy poměrně nový vědecký obor nazvaný psychologie už pomalu akceptoval myšlenky Sigmunda Freuda a právě vrcholila výzkumná činnost jednoho z jeho nejslavnějších následovníků – švýcarského psychologa Carla Gustava Junga.

I on hrál při vzniku slavného testu svou roli, o devět let mladší Hermann Rorschach byl totiž rovněž Švýcar a myšlenky Junga jej nemohly minout. Psychiatr, který se původně chtěl stát malířem, ke studiu celkem čtyř set pokusných osob zvolil způsob, jenž mu byl nejbližší: hru s barvami. Pomocí inkoustu vytvořil stovky skvrn a nakonec z nich vybral deset (pět barevných a pět černobílých), u nichž zaznamenal nejrozmanitější reakce. Z původního souboru odstranil například všechny nesymetrické skvrny, protože jejich interpretace se jevila příliš komplikovaně. Své závěry následně publikoval v díle s názvem Psychodiagnostik.

Počítá se každá maličkost

Psychologové se tradičně rozdělili na dva tábory – jedni na Rorschachovu metodu dodnes nedají dopustit, druzí mají k abstraktním obrazcům své výhrady a v ordinaci s nimi raději nepracují. Pokud se však rozhodnou je akceptovat, měli by zcela určitě dodržovat základní pravidla, která maximálně omezí veškeré zkreslující vlivy. Psycholog by například měl sedět vedle testované osoby, a nikoliv naproti ní, čímž sníží pravděpodobnost, že nevědomky ovlivní její odpovědi vlastním chováním, gesty nebo výrazy. Jednotlivé karty se předkládají ve dvou fázích – při prvním náhledu má testovaný subjekt vyslovit první asociaci, která mu vytane na mysli, druhé prohlížení už je důkladnější.

Psychologovým úkolem přitom není pouze podávání obrázků – aby byl test proveden správně, po celou dobu musí bedlivě zaznamenávat veškeré vědomé i nevědomé reakce svého klienta. Při interpretaci výsledků totiž hraje roli každá maličkost, například jestli testovaný kartu otáčí v ruce (a pokud ano, zda to udělá spontánně, nebo nejprve požádá o svolení), pokládá doplňující otázky či zda odpovídá hned, nebo až po chvíli přemýšlení. Někteří lidé se při prohlížení zaměřují spíše na detaily, jiní obrazec hodnotí jako celek a pro další jsou zajímavější barevné skvrny než černobílé.

Odhalí homosexualitu?

Vyhodnocení testu je mimořádně složité, takže různí psychologové mohou ze stejných reakcí pacienta vyvodit odlišné závěry. Právě to bývalo v minulosti (a ostatně i dnes) častým terčem kritiků, kteří poukazovali na nízkou objektivitu. Někteří dřívější badatelé test používali mimo jiné pro odhalení homosexuality – pokud testovaný v některých skvrnách viděl například pohlavní orgány, stalo se to pro zkoušejícího tím „správným“ indikátorem.

Později však vědci prokázali, že je tato teorie zcela mylná. Šlo pouze o reakci, již by průměrný heterosexuál očekával právě u homosexuála bez ohledu na to, že ve skutečnosti jsou podobné odpovědi zhruba stejně časté v obou skupinách. Stejně tak test nedokáže příliš vypovídat o inteligenci nebo třeba míře úzkostlivosti, ačkoliv právě k tomuto účelu jej většina psychologů v minulosti s oblibou používala. Co naopak podle některých badatelů odhalit může, jsou sklony k sebevraždám.

Netopýr i chameleon

Řada Rorschachových následovníků se ve snaze zjednodušit a sjednotit vyhodnocování testu pokusila sestavit přehledy nejběžnějších odpovědí spolu s jejich vysvětlením. V rukou psychologů se tak ocitla užitečná pomůcka usnadňující práci: Zjednodušeně řečeno stačí zaznamenat podrobnosti jednotlivých odpovědí a následně v tabulce vyhledat, co znamenají. Vlastní interpretační systém používal ostatně už samotný Rorschach. Dal dohromady 27 kategorií, které pokusné osoby ve skvrnách nejčastěji viděly (například zvířata, lidé, příroda, abstrakce, oblečení apod.), a připojil jejich pravděpodobný význam z hlediska osobnostních charakteristik daného člověka.

Jedním z kritérií, které přitom bral v úvahu, byla i originalita odpovědí, tedy do jaké míry jsou nápadité. Například v první skvrně vidí většina respondentů netopýra nebo motýla, ovšem najde se i nezanedbatelný podíl těch, kteří přicházejí s netradičním řešením jako „kočičí hlava“ nebo „dvě soupeřící postavy“. Tato část testu je ovšem jedna z nejproblematičtějších, protože pokusný subjekt může vůbec nejsnáze vědomě ovlivnit svou odpověď a rozhodnout se nahlas nevyslovit to, co mu na mysli vytanulo jako první. Daleko podstatnější jsou proto pro psychologa nevědomé reakce, například délka prodlevy mezi pohledem na obrázek a vyslovením odpovědi (dlouhé váhání před vyslovením své asociace údajně naznačuje, že je dotyčný pohledem na obrazec šokován).

Emoce, nebo racionalita?

Pokud se tázaný zaměří na tvar skvrny, pravděpodobně se jedná o člověka s rozvinutými rozumovými schopnostmi. Ten, koho zaujmou spíše barvy, je zase podle Rorschacha silně emocionálně založený a výbušný. Impulzivnější osoby často vidí ve skvrnách pohybující se zvířata, opakované uvádění malých a zranitelných zvířat zase naznačuje závislou osobnost s pasivními postoji. Má-li testovaný sklon vidět ve většině skvrn masky na obličeji, vykládají si to odborníci jako neochotu projevit své skutečné já a jako tendenci něco skrývat.

Původní Rorschachův systém však dnes psychologové zpravidla nevyužívají a místo toho se většina z nich řídí jiným, který v roce 1969 představil americký psycholog John E. Exner. Nicméně stále bychom našli velký počet odborníků, kteří spoléhají raději na svůj úsudek než na „předepsané“ vzorce a vyhodnocují testy svých pacientů na základě vlastních zkušeností.

Úskalí inkoustových skvrn

Rychle přibývalo také těch odborníků, kteří se k průkaznosti Rorschachova testu stavěli skepticky. Největší kritika směřovala k tomu, že se při vlastním testování nelze vyhnout zkreslení ze strany samotného psychologa, který provádí vyhodnocení – navzdory tomu, že se Exnerův a další užívané systémy snaží toto riziko minimalizovat, nikdy je nelze odstranit docela. Pokud testovaný vidí v některé skvrně podprsenku, někteří z psychologů tuto reakci zařadí do kategorie sexualita, zatímco jiní spíše mezi oblečení (roli hraje třeba už jen to, zda je psychologem muž, anebo žena). 

Image

Čtěte také

Vyzkoušejte si Rorschachův test: Co o vaší osobnosti prozradí skvrny?

A to není jediný otazník vznášející se nad spolehlivostí Rorschachova testu. Intenzivní debaty napříč odbornou veřejností vyvolává například to, že podoba všech deseti standardizovaných karet je veřejně známá. Psychologové se sice shodují na tom, že laici by neměli mít test k dispozici, je však v podstatě nemožné tomu zabránit. V roce 1992 uplynulo sedmdesát let od Rorschachovy smrti a tím v rodném Švýcarsku zároveň vypršela autorská práva na jeho dílo, třeba ve Spojených státech je ale legální zveřejňovat jakákoliv autorská díla publikovaná před rokem 1923. Bylo tak jen otázkou času, kdy se obrázky skvrn začnou mezi lidmi šířit. Možnost prohlédnout si jednotlivé obrazce dnes běžně poskytují i učebnice středoškolské psychologie.

„Propálený“ test

Veřejná známost metody má v zásadě dva důsledky. Ačkoliv u všech psychologických testů platí, že pro ně neexistují správné a špatné odpovědi, testovaná osoba znalá významu skvrn se teoreticky může naučit, jak cíleně pozměnit svůj výsledek. Ne všichni, kteří test podstupují, totiž mají zájem odhalit vlastní nitro. Podle statistik je Rorschachův test druhým nejpoužívanějším forenzním testem, například v americkém soudnictví se využívá zcela standardně. A právě odsouzení tak snadno získávají příležitost ovlivnit své reakce při testu tak, aby psycholog došel k mylným závěrům. Druhým, neméně závažným problémem způsobeným snadnou dostupností testu je šíření jeho nekvalitních kopií, některé přitom používají i licencovaní psychologové. Jedním z důvodů může být i cena – sada deseti skvrn vychází na tři tisíce korun a bohužel ne každý je ochoten takovou částku investovat, zvlášť pokud si není jistý spolehlivostí metody a využívá ji jen jako orientační.

Tím se však šetřílci dopouštějí velmi neprofesionálního chování. Samotný Hermann Rorschach se po vytvoření testu osobně podílel na vyvinutí specifických tiskových metod, jež zajistí dodržení konkrétních barevných odstínů. I takové maličkosti totiž hrají při vyvolávání myšlenkových asociací důležitou roli a originální tabule dnes po celém světě může produkovat jen hrstka výrobců. V Evropě je už od roku 1921 tiskne německé vydavatelství Hogrefe. Právě tato firma před deseti lety marně kritizovala internetový portál Wikipedia, kde se pod heslem Rorschachův test objevilo všech deset skvrn včetně jejich interpretací. I kdyby je však encyklopedie stáhla, situace by se zřejmě příliš nezměnila – Rorschachovy skvrny jsou dnes již příliš rozšířené na to, aby se je podařilo před laiky utajit. 

Image

Čtěte také

Jste introvert, nebo extrovert? Vyzkoušejte si test MBTI, který už desítky let třídí lidi podle 16 osobnostních typů

Evangelický farář a spisovatel Broučků Jan Karafiát (1846–1929) vzpomínal na rodinné dědictví, které zůstalo v jeho archivu: Instrukční rituál pro přijímání nového bratra do lóže a dvě „zednářské“ pečeti. Rituál pochází podle zmínky v textu z brněnské zednářské lóže Zu wahren vereinigten Freunden (U pravých sjednocených přátel), která byla přímo spojena s ilumináty a navázala na jejich úsilí. 

Brno, či Arbela?

Popis jedné ze dvou rodinných pečetí naznačuje Karafiátovu záměnu pojmů „zednářský“ a „iluminátský“: Pečeti dominuje otevřená kniha, na které sedí sova. Na stránkách knihy jsou čtyři písmena S E M A, jejichž význam Jan Karafiát neznal. Ze zmínek v korespondenci představitelů evangelických tolerančních církví z konce 18. století lze doložit, že jde o Sigillum Ecclesiae Minervae Arbelae – pečeť církve, resp. akademie iluminátů-minervalů města Arbela.

Jméno starověkého města by podle identifikace pečeti mohlo být dosud neznámým krycím iluminátským jménem Brna. Karafiátova „zednářská“ pečeť je tak s velkou pravděpodobností pečetí brněnských iluminátů, svěřenou do rukou protestantů. Jde o pečeť jedné z „akademií minervalů“, které ilumináti zřizovali ve střední Evropě. Nápadně se podobá původní pečeti bavorských iluminátů zakladatele Adama Weishaupta z roku 1776.

TIP: Tajné organizace a utajení světovládci: Svobodní a mocní zednáři

Brněnská shromáždění asi čtyřiceti členů tajného svazu probíhala od druhé poloviny roku 1783 do roku 1785. Zakladatelem se stal Hiacint Arnold (tajným jménem Moses), katolický kněz a kanovník, který přišel se smělým plánem učinit hlavní město Moravy jedním z center světového iluminátství. Do prvního shromáždění hodnostního stupně minervalů byl přijat brněnský evangelický pastor Victor Heinrich Riecke (Terrentius Varro). Mezi významnými členy se uvádějí i superintendent moravských protestantů Michael Blažek (Cajus Servilius) a Antonio hrabě Belcredi (se dvěma tajnými jmény Minutius Rufus a Lactantus de Providentia), kteří založili v Jimramově společně s rodinou Karafiátů legendární osvícenský salon. 

O zahájení válečného stavu informoval britské občany ministerský předseda Neville Chamberlain prostřednictvím rozhlasu. Tehdejší poručík Jock Watt z 3. praporu Královského tankového pluku vzpomínal: „V neděli ráno nás zavolali do jídelny, abychom si vyslechli premiérův projev. Oznámil, že jsme ve válce s Německem. Zvláštní bylo, že se vlastně nic nezměnilo – nevěděli jsme, co je válka, a o hodinu později jsme už zase měli plné ruce práce s obvyklými povinnostmi.“ Pro civilisty přece jen jistá změna nastala – v reakci na obavy z německého bombardování se ještě téhož dne z měst na venkov přesunulo 1,5 milionu žen a dětí. 

Na pozemní frontě klid

Přestože se zdálo, že obě západoevropské mocnosti po ukončení politiky appeasementu vystoupí z pasivity, nestalo se. Do Anglie sice pomalu mířili vojáci z dominií, ale prozatím putovaly na kontinent pouze jednotky Britského expedičního sboru. Dostaly za úkol posílit posádky bunkrů Maginotovy linie a obsadit části francouzsko-belgické hranice, kde se podílely i na stavbě opevnění.

Poláci stále věřili, že Spojenci mohutně udeří na německou Siegfriedovu linii vinoucí se podél hranice se zemí galského kohouta. Dne 7. září se francouzská armáda skutečně nadechla k ofenzivě, ale šlo o polovičatou operaci až s tragikomickými rysy. Plány počítaly se zapojením 40 divizí a tři desítky z nich opravdu dorazily k německé hranici, avšak překročily ji jen na několika místech.

Francouzi nenarazili na odpor, pronikli 8 km do hloubky sárského území a obsadili dvacet vesnic, aby Paříž po dohodě s Londýnem „útok“ za pár dnů zastavila – oficiálně proto, že Spojenci hodlají vést výhradně obrannou válku. Aniž by kdokoliv informoval Varšavu, zapojené jednotky se v polovině září stáhly zpět do kasáren. V následujících týdnech a měsících docházelo v prostoru mezi oběma opevněnými pásmy jen k lokálním potyčkám. Většinu aktivit obstarávaly hlídky, které se snažily zjistit, co nepřítel chystá. O nízké intenzitě bojů svědčí fakt, že prvním padlým Britem se teprve 9. prosince stal desátník Thomas Priday. Paradoxně ho zabila francouzská mina, na niž šlápl při noční hlídce.

Promarněná šance 

Vzhledem k nečinnosti morálka vojáků klesala na bod mrazu a hlavním nepřítelem se stávala zima. Začalo období, které Churchill pojmenoval válka za soumraku (Twilight War), nicméně v Anglii se uchytilo přízvisko falešná (Phoney War). Francouzi mluvili o legrační válce (drôle de guerre), v Polsku zase o podivné (dziwna wojna). Němci si vymysleli přiléhavý pojem sitzkrieg neboli válka vsedě – v protikladu s blitzkriegem probíhajícím na východě.

Mnozí důstojníci Wehrmachtu po válce konstatovali, že právě v této době mohli Spojenci rychle rozhodnout konflikt ve svůj prospěch. Náčelník operačního štábu Alfred Jodl v Norimberku uvedl: „Německo mohlo padnout hned roku 1939. Nestalo se tak jen proto, že během polského tažení 110 francouzských a britských divizí nepodniklo vůči našim 23 divizím na západě zhola nic.“

Zaútočit na SSSR?

O co pasivnější zůstávaly armády, o to aktivněji žhavili své mozky plánovači. Světlo světa spatřila řada návrhů rozsáhlých operací, jež by ochromily německé válečné úsilí. Mezi nejdiskutovanější možnosti se zařadil britsko-francouzský útok na Balkáně, invaze do Norska s cílem odříznout Berlín od železné rudy, a dokonce i ofenziva vůči SSSR ve snaze zastavit Stalinovy dodávky ropy Hitlerovi.

Pokračování: Ticho před krvavou bouří: Podivná válka na západní frontě (2)

Ze všech plánů se v dubnu 1940 uskutečnilo pouze vylodění v Norsku, ale bylo příliš pozdě, neboť Wehrmacht Spojence předběhl. Prozatím tak Británie i Francie prováděly především opatření ekonomického rázu. Vlády obou zemí si uvědomovaly, že jejich armády nejsou na boj připraveny, a pustily se do hromadných nákupů zbraní především z USA. Ačkoliv Spojené státy zůstávaly neutrální a oficiálně nesměly výzbroj válčícím státům prodávat, vždy se cesta našla a obvykle i za výjimečně výhodnou cenu. 

Během příštích pár měsíců by měla odstartovat pozoruhodná mise. Evropská kosmická agentura ESA připravuje první let satelitu, který bude mít na palubě umělou inteligenci. Půjde o dva cubesaty mise FSSCat, z nichž jeden, přezdívaný PhiSat, bude vybavený zmíněnou umělou inteligencí.

Misi navrhli odborníci španělské Universitat Politècnica de Catalunya a cubesaty následně vyvinulo konsorcium evropských společností a institucí. Jde o satelity zhruba velikosti krabice od bot, které budou provádět dálkový průzkum Země. Použijí k tomu pokročilé mikrovlnné a hyperspektrální optické přístroje. Tyto cubesaty budou také provádět experimenty s komunikací mezi satelity. 

Umělá inteligence na palubě satelitu

Hyperspektrální kamera na jednom u cubesatů pořídí veliké množství snímků povrchu Země. Některé z těchto snímků ale budou nepovedené kvůli mrakům. Právě proto bude snímky na palubě cubesatu kontrolovat umělá inteligence a ty nekvalitní vyřadí, aby zbytečně nezatěžovaly komunikaci mezi cubesaty a Zemí.

TIP: Mise do neznáma: Flotila cubesatů míří do přehlížené ignorosféry

Podle vývojářů umělé inteligence pro PhiSat je vybavení cubesatů této mise sice malé, ale jinak rozhodně špičkové. Kamery pořídí ohromná množství cenných dat. Na jednu stranu je to jistě přínos, na druhou stranu ale vyvstal problém s rychlostí přesunu tak rozsáhlých dat, například o vegetačním pokryvu nebo kvalitě vody, ke koncovým uživatelům. Výkonná umělá inteligence by měla zajistit, že získaná data budou kvalitní a budou mnohem rychleji k dispozici.

Lidská civilizace vyrábí spoustu syntetických látek, které jsou nebezpečné pro životní prostředí. Mnohé z nich jsou přitom hodně trvanlivé a vydrží v prostředí po velmi dlouhou dobu. Nebo si to o nich alespoň myslíme. Nedávný objev amerických badatelů ukazuje, že některé mikroorganismy si mohou poradit i se syntetickými látkami, které jsme považovali za velmi obtížně rozložitelné.

Vědci v laboratorních testech zjistili, že bakterie kmene Acidimicrobium A6 po určité době úspěšně rozloží až 60 procent celkového množství syntetických toxických látek ze skupiny perfluoroalkylovaných sloučenin (PFAS). To jsou organické látky s množstvím atomů fluoru, které se používají při výrobě mnoha komerčních produktů. Některé z těchto látek jsou považovány za velmi závažný problém pro životní prostředí. 

TIP: Ani špetka nazmar: Mikrobi budou recyklovat veškerý odpad astronautů

Tyto fluorované organické látky se jen obtížně rozkládají. Dlouhodobé vystavení těmto látkám přitom může mít závažné zdravotní následky, jako je například nízká porodní váha dětí, vyšší výskyt rakoviny nebo narušení aktivity hormonů štítné žlázy. Zmíněné bakterie pocházejí z mokřadů v New Jersey, jejichž kyselé prostředí bohaté na železo vystavuje tyto bakterie podobným sloučeninám. Pokud bychom se naučili využívat jejich služeb v dekontaminaci životního prostředí, byla by to pro nás velká pomoc.

Od nepaměti hledáme recept na spokojený partnerský vztah, abychom byli v soukromém životě šťastní. Někdo vsadí na intuici, jiný má prostě štěstí. Pomoc v tomto směru ale přichází i z poněkud nečekaných míst - od seriózních vědců.

Tým amerických psychologů analyzoval chování párů žijících v dlouhodobých vztazích. Vědce především zajímalo, jakým způsobem řeší páry vzájemné konflikty. Z jejich výsledků vyplývá, že páry, které jsou ve šťastném a pevném vztahu, mají celkově méně vážných hádek a hádají se méně často. Překvapivě se ale ukázalo, že konflikty nemusejí být vždy jen na škodu.

TIP: Na štěstí a spokojenosti manželství se významně podílí genetika

Zdá se totiž, že velmi záleží na tom, o co se dotyčný pár hádá. Šťastné páry mají sklon se hádat, a často třeba i velmi hlučně, v záležitostech, které mají rozumné řešení. Naopak se vyhýbají hádkám v případě problémů, které takové řešení nemají. Badatelé jsou přesvědčeni, že přinejmenším jeden z důležitých klíčů ke spokojenému vztahu spočívá v umění vybrat si ty správné bitvy. A pokud možno poznat, kdy se vážně nemá smysl hádat.

3D tisk se dnes prosazuje v řadě odvětví, od vesmírných technologií, až po robotiku a medicínu. Skutečně zásadní vliv by ale mohl mít ve stavebnictví, zejména pokud jde o levná obydlí například pro sociálně slabé obyvatele. V současné době se tento trend uchytil i v Texasu, kde budují vesnici pro lidi bez domova.

V texaské metropoli Austinu zahájili projekt vesnice pro lidi bez domova Community First! Village. Nedávno tam 3D tiskem vybudovali centrum komunity o rozloze 46 čtverečních metrů. Jeho stavba přitom trvala pouhých 27 hodin. Na ploše 20 hektarů by tam mělo vyrůst celkem více než 500 obydlí.

TIP: Nové stavebnictví: V nizozemském Eindhovenu staví obytné 3D tištěné domy

Stavitelé vesnice pro bezdomovce používají stavební 3D tiskárnu Vulcan II, která vybuduje základní strukturu domu. Takto vybudovaný dům je pak ještě nutné vybavit dalšími prvky, jako jsou dveře, okna, nebo střecha. Prototyp domu postavili za 48 hodin a celý dům přišel na 10 tisíc dolarů (asi 235 tisíc Kč). V těchto domech by podle plánu měly žít rodiny bez domova, které mají k dispozici méně než 200 dolarů (asi 4 700 Kč) měsíčně.