Tabbyina hvězda ze souhvězdí Labutě, nebo též KIC 8462852, je stále jednou z nejzáhadnějších hvězd, jaké jsme kdy objevili. Velmi neobvyklým způsobem se zjasňuje a opět zatmívá. Velkou popularitu si Tabbyina hvězda získala hypotézou, že jde o hvězdu obklopenou megastrukturou pokročilé mimozemské civilizace.

Astronomové to ale nevzdávají a snaží se nalézt méně „mimozemské“ vysvětlení chování této hvězdy. Dosavadní vysvětlení, která byla založená například na obrovských hejnech komet, rozpadlých planetách nebo třeba na poškozeném vybavení astronomů, se ukázují jako lichá.

Hypotéza exoměsíce

Američtí odborníci teď přicházejí s čerstvou hypotézou, která je sice hodně neobvyklá, nevyžaduje ale existenci žádné gigantické struktury mimozemské civilizace. Podle nich mohla Tabbyina hvězda přitáhnout jeden z exoměsíců. Pokud byla původní planeta měsíce zničena, mohl by se dotyčný měsíc dostat na oběžnou dráhu kolem Tabbyiny hvězdy.

Když by se takový osiřelý exoměsíc dostal blíže k Tabbyině hvězdě, její záření by mohlo způsobit roztání jeho ledového povrchu. Do okolního vesmíru by se v takovém případě uvolňoval materiál z povrchu měsíce, který by mohl způsobovat pozorované neobvyklé zatmívání hvězdy.

TIP: Tabbyina hvězda ze souhvězdí Labutě znovu bliká: Vědci netuší proč

Pokud se nakonec ukáže, že jde o správnou hypotézu, můžeme hovořit o velkém štěstí. Exoměsíc by se totiž v takovém případě mohl v příštích milionech let úplně celý vypařit nebo by ho mohla pohltit Tabbyina hvězda. A my teď dost možná pozorujeme tento vzácný jev přímo v jeho průběhu. V každém případě jde jen o hypotézu, nikoliv o definitivní verdikt. Záhada Tabbyiny hvězdy tak zatím stále trvá. 

Chemoterapie mají sice brutální vedlejší účinky, nádor pacienta ale obvykle zasáhnou velmi těžce a úspěšně. Problém je v tom, že některé z buněk nádoru v řadě případů přežijí a nádor tak dostane šanci opět vyrůst. To je pro zdraví pacienta pochopitelně velmi závažné. Vědci a lékaři proto intenzivně pracují na řešení, jak přežívající nádorové buňky nějakým způsobem zlikvidovat.

Abychom proti odolným buňkám nádoru mohli úspěšně bojovat, je nezbytné je nejprve důkladně poznat a odhalit jejich strategie, které při svém přežívání využívají. Je to klíč k záchraně milionů životů, které jsou jinak ztraceny kvůli návratu již jednou léčené rakoviny.

TIP: Spojenci rakoviny? Některé bakterie sabotují chemoterapii a chrání nádor

Tým amerických odborníků nedávno zjistil, že buňky nádoru prsu, a také některých dalších rakovin, používají ke své obraně neobvyklou strategii. Některé buňky nádoru v tomto případě po nasazení léčby chemoterapií přejdou do stavu klidu neboli dormance. Aby se v tomto stavu uživily, uchylují se tyto buňky ke kanibalismu. Často totiž pozřou okolní buňky nádoru, které nevstoupily do klidového stavu. Díky této neobvyklé stravě získají dostatek živin k tomu, aby přežily léčbu a pak mohly opět škodit.

Na rozsáhlém území pouští a polopouští táhnoucích se v pásu dlouhém přes 2 000 kilometrů od Angoly po Jižní Afriku se cestovateli nabízí prapodivná podívaná. Krajina zarostlá nízkou suchomilnou vegetací je tu poseta holými kruhovými plochami, které jsou po obvodu lemovány úzkým pruhem nápadně vzrostlých travin. Většinou mají průměr asi dva metry, největší z nich ovšem dosahují až dvanácti metrů.

Jsou za tím kouzla?

Biolog Walter Tschinkel z Floridské státní university v americkém Tallahassee zjistil, že se tyto kruhovité lysiny chovají „jako živé“. Objevují se na místech zarostlých travinami a bylinami, rostou, nějakou dobu stagnují a nakonec zanikají. Tento cyklus trvá u malých kruhů přibližně čtvrt století, u velkých se může protáhnout na 75 let. Tschinkel stanovil průměrnou životnost lysin na 41 let.

Mechanismus vzniku holých kruhových skvrn zůstává záhadou. Místní domorodci je považují za dílo pohádkových bytostí a právě proto jim říkají „vílí kruhy“. Vědci však hledají pro vznik těchto útvarů prozaičtější vysvětlení.

Dílo „plovoucích“ termitů

Německý ekolog Norbert Juergens z university v Hamburku prozkoumal několik stovek vílích kruhů v Angole a Namibii a sledoval faunu v jejich okolí. Prakticky ve všech kruzích našel jednoho živočicha – termita Psammotermes allocerus. Tomuto druhu afrického všekaza se přezdívá „písečný termit“, protože s oblibou vyhledává suché oblasti s ročním úhrnem srážek kolem 100 milimetrů. Potravu si nevybírá. Sežere prakticky všechno, co obsahuje celulózu. Konzumuje dřevo i uschlou trávu. Nevyhýbá se dokonce ani rostlinám, které jsou pro jiné tvory prudce jedovaté.

Termit Psammotermes allocerus žije velmi nenápadně. Hnízda si buduje zcela ukrytá pod zemí. Jejich obyvatelé se na povrchu objevují zcela výjimečně a to výhradně v noci. Chodbičky písečných termitů uložené mělce pod povrchem není těžké přehlédnout.

„Mnozí badatelé, kteří zkoumali vílí kruhy, si těchto tvorečků zřejmě vůbec nevšimli, protože se v sypkém písku pohybují, jako kdyby v něm plavali, a zanechávají za sebou jen velmi jemné předivo chodbiček,“ vysvětluje Juergens.

Past na vodu

Německý ekolog je přesvědčen, že vílí kruh vzniká v místě, kde termiti sežerou kořínky travin. Všekazům přitom zdaleka nejde jen o potravu. Místo, kde trávy zbavené kořenů uhynou, je pro ně životně důležité. Kořeny travin zachytí drtivou většinu vody ze vzácných dešťů a zem pod rostlinami je pak suchá na troud. Termiti ovšem k životu potřebují vlhkou půdu. Ve vílích kruzích prosakují srážky do hloubky a voda tam zůstává. Termiti tak vlastně vytvářejí jakési „vodní pasti“. Juergens nenašel během čtyř let měření jediný vílí kruh, kde by půdní vlhkost v hloubce kolem 60 centimetrů klesla byť jen na hodinu pod 5 %. Stabilní zásobárna podzemní vláhy dovoluje intenzivní růst travin na obvodu vílího kruhu. Jestliže v poušti traviny obvykle dorůstají kolem 20 centimetrů, pak na obvodu lysiny se stébla tyčí do zhruba půlmetrové výšky.

V období dešťů se termiti živí mimo vílí kruh. Když zavládnou extrémní sucha, stáhnou se k intenzivně rostoucím travinám na obvodu kruhu. Okusují jejich kořeny a pomalu ale jistě tak přispívají k rozšiřování kruhu. Juergens zatím nedokáže přesvědčivě vysvětlit, proč vílí kruhy nakonec zanikají. Spekuluje, že je to důsledek zániku termití kolonie, která často podléhá soustředěnému tlaku konkurence ze strany nejrůznějších pouštních mravenců.

Kruhový souboj rostlin

Řada odborníků byla k Juergensovým závěrům skeptická. Mezi pochybovače patří i Michael Cramer z univerzity v jihoafrickém Kapském Městě a Nichole Bargerová z Coloradské univerzity v americkém Boulderu. Tento tandem později představil alternativní vysvětlení pro vznik vílích kruhů. Oba biologové měřili obsah živin v půdě uvnitř i vně vílích kruhů a studovali také jejich vlhkostní poměry. Podle Cramera a Bargerové je vznik kruhu výsledkem vzájemného soupeření rostlin o živiny i vodu.

V drsných pouštních podmínkách není pro všechny rostliny dost vody a živin. Slabší v tomto soupeření podléhají a hynou. S tím, jak „poražení“ uvolní místo „vítězům“, roste množství vody a živin v daném místě a zeleň tu roste intenzivněji. Fronta, na které spolu rostliny soupeří, se pomalu posouvá a vílí kruh se tak zvětšuje. Pokud dosáhne holé místo kritické velikosti, obnoví se v jeho centru podmínky příhodné pro růst vegetace a kruh zaniká. Cramer a Bargerová vysvětlují i omezení výskytu jevu na určité oblasti Angoly, Namibie a Jižní Afriky. Soupeření rostlin končí formací holých míst jen v místech, kde se roční úhrn srážek drží v poměrně úzkém rozmezí kolem 100 milimetrů ročně. V oblasti s intenzivnějšími dešti a v oblastech ještě více vyprahlých panuje ve vegetaci jiné rozložení sil a „vílí kruhy“ se nevytvářejí.

Mistři krajinného inženýrství

Juergense studie Cramera a Bargerové nepřesvědčila. Jeho nejnovější pozorování dokazují, že vílí kruhy představují v pouštích jižní Afriky jakési oázy života. Německý biolog v nich napočítal desetkrát až dvacetkrát vyšší počet živočišných druhů než v jejich okolí. Ke kruhovým holinám se stahuje nejen hmyz, ale i ptáci a savci. Můžeme se tu častěji střetnout s mravenci, pavouky, nejrůznějšími ještěrkami, ale i s podstatně většími obyvateli pouště, jako je hrabáč kapský (Orycteropus afer), antilopa skákavá (Antidorcas marsupialis), šakal čabrakový (Canis mesomelas), liška cháma (Vulpes chama) a mnoho dalších tvorů. Podle Juergense za to vděčíme termitům.

TIP: Nadpřirozené podvody: Kruhy v obilí

„Měli bychom termity obdivovat za to, že dokážou proměnit pustinu, kde často za rok nenaprší víc než 50 milimetrů srážek, na místo příhodné pro život mnoha nejrůznějších živočichů,“ říká Juergens. „Na vílích kruzích je nejzajímavější to, že se termiti vyvinuli v hotové mistry v krajinném inženýrství.“

Ačkoliv by zdánlivě neškodné pobřežní rybí farmy měly sloužit k ochraně mořského života, podle nejnovějších pozorování ho spíš poškozují. Vodu v jejich okolí znečišťují farmaka a chemikálie, jimiž se farmáři pokoušejí udržet ryby zdravé a mimo dosah parazitů. Přesto se často nedaří kondici ryb zachovat a mnohé klece se mění ve zdroje problémů. 

Svoboda a volnost

Situaci dál zhoršuje fakt, že se u pobřeží nevyskytují dost silné proudy, aby rybí výkaly roznesly na větší vzdálenost a tím je „neutralizovaly“. Norská společnost Norway Royal Salmon (NRS) proto přišla s myšlenkou rybích farem na volném oceánu, které by byly šetrnější nejen k rybám, ale i k životnímu prostředí obecně. 

Pokud jde ovšem o konstrukci farmy, představuje otevřené moře spíš překážku: Klec s rybami totiž musí odolat proudům či vlnobití, případně námrazám. NRS proto navrhla skrýt téměř celou stavbu pod vodu a ukotvit ji ke dnu. Koš by měla tvořit prodyšná síťovina a speciální koule balastu by farmu s rybami vyzvedla nad hladinu nebo ji ponořila během 3–6 hodin. 

To nejlepší pro lososy

Vize NRS cílí na lososy, jedny z nejoblíbenějších ryb současnosti (viz Spotřeba ryb roste). Do každé klece by se jich mělo vejít až 600 tisíc a potravu jim zajistí automatické dávkovače. Pro zásobování vzduchem jsou pak po krajích farmy navrženy speciální kapsy. Čidla budou měřit sílu oceánských proudů, teplotu vody, její pH i množství biomasy v klecích. Získané informace poputují do datového centra na lodi, jež se postará o monitorování chodu farmy: K jednomu plavidlu se jich připojí hned několik a úkolem posádky bude dohlížet na funkci systému, případně reagovat na jeho výkyvy.

TIP: Lososi v klecích: Obří rybí farmy připomínají klecové velkochovy slepic

Zatímco návrh zařízení vzešel od již zmíněné společnosti NRS, technologického vybavení se ujala švédsko-švýcarská korporace ABB. První testovací klece by se měly dostat na otevřené moře ve druhé polovině roku 2020.

Amatérský astronom Ethan Chappel z Texasu pozoroval letos v noci 7. srpna planetu Jupiter. Se svým teleskopem najednou zaznamenal nečekaný záblesk na povrchu plynného obra. Záblesk trval asi 1,5 sekundy a dosáhl jasnosti srovnatelné s Jupiterovým měsícem Io. Chappel pozoroval Jupiter ještě další půlhodinu a netušil, že se stal jediným svědkem pozoruhodné vesmírné kolize.

Chappel byl naštěstí dobře vybavený a pořídil videozáznam celé události. Měl také k dispozici volně dostupné software DeTeCt, které bylo vytvořené speciálně pro detekci střetů vesmírných objektů s Jupiterem. Když s pomocí DeTeCtu získal záběry záblesku, kontaktoval tvůrce DeTeCtu, kteří následně ověřili u celé sítě amatérských astronomů, že nikdo další takové záběry nepořídil.

Zásah malým meteoroidem

Analýzy dotyčného záblesku na Jupiteru odhalily, že jeho původcem byl se vší pravděpodobností malý meteoroid, jehož hustota odpovídala typické hustotě kamenoželezných objektů. Odborníci odhadují, že se při tomto nárazu uvolnila energie odpovídající 240 kilotunám TNT. To je zhruba polovina energie, kterou uvolnil Čeljabinský meteorit v roce 2013. Původní meteoroid měl před srážkou s Jupiterem velikost asi 12 až 16 metrů a vážil asi 450 tun. Rozpadl se ve výšce asi 80 kilometrů nad hranicí oblaků v atmosféře Jupiteru.

TIP: Dopady meteoritů na dávném Marsu vyvolaly zběsilá tornáda

Podle astronomů jsou podobné události detekovány jen velmi vzácně. Pro software DeTeCt to byla premiéra. Při podobných událostech sice vznikají pozorovatelné záblesky, jsou ale poměrně slabé a trvají jen krátce. 

Před miliony let, od období oligocénu do období pleistocénu, žila v Austrálii skutečně podivná stvoření. Byli to monstrózní býložraví vačnatci ze skupiny palorchestidů, kteří měli velké drápy, hlavy s krátkým chobotem jako dnešní tapíři, a někteří z nich, jako třeba Palorchestes azael, vážili více než tunu.

Australští vědci studovali více než 60 fosilií těchto pozoruhodných zvířat z různých časových období. Asi nejdivnější jsou na těchto obřích vačnatcích jejich končetiny. Ti největší z nich totiž měli nepohyblivé loketní klouby. Měli je zafixované tak, aby části přední končetiny svíraly úhel asi 100 stupňů.

TIP: Whollydooleya: Dravý vačnatec, co terorizoval Austrálii před 5 miliony let

Obří vačnatci měli své přední končetiny velmi mohutné a v lecčem připomínaly končetiny hrabajících vombatů. Ale palorchestidi určitě nehrabali, protože by jim přitom velmi překážely jejich dlouhé a ostré drápy. Vědci stále tápou v tom, čím se tato zvířata s krátkým chobotem, mohutnýma nohama a dlouhými ostrými drápy vlastně mohla živit. Někteří z nich tipují, že lovila hmyz pod kůrou, jisté to ale rozhodně není.

Asi nikdo nemá rád očkování. Injekčně podávané vakcíny bývají problematické, protože je nutné je uchovávat v chladu. Nová vakcína proti chřipce ale těmito tradičními neduhy vakcín netrpí. Je založená na náplasti s netradiční technologií, která zařídí uvolňování vakcíny do krve očkované osoby.

Podobné náplasti s vakcínami často spoléhají na soustavy mikrojehel. Komerční výroba takových náplastí je ale komplikovaná. Američtí odborníci proto vyvinuli náplast s vakcínou, která mikrojehly nepotřebuje. Namísto nich použili mechanismus, kterým se inspirovali u jinak velmi nevítaného kožního onemocnění – atopického ekzému.

TIP: Náplast s mikrojehlami proti spalničkám. Blíží se revoluce v očkování?

Zní to možná zvláště, ale i choroby mohou přivést vědce a lékaře na dobré nápady. Atopický ekzém se u pacientů rozvíjí, když v jejich kůži schází protein claudin-1. Kvůli tomu je kůže příliš propustná a dostávají se do ní alergeny, jako například pyl, prach nebo plísně. Tvůrci náplasti s vakcínou použili syntetický peptid, který po přilepení náplasti dočasně vyřadí z činnosti protein claudin-1. Kůže se pak pod náplastí stane propustnou a molekuly vakcíny, které by za normálních okolností neprošly, se dostanou dovnitř. První experimenty na myších ukazují, že náplasti s vakcínou proti chřipce fungují velmi efektivně.

Dohoda zástupců čtyř evropských mocností podepsaná koncem září 1938 v Mnichově postavila přední politiky v čele s prezidentem Benešem před otázku, zda verdikt o odstoupení pohraničních území Německu přijmout, nebo odmítnout. Druhá varianta by znamenala vést Československo do války proti početně mnohem silnějšímu nepříteli. Politikové však nehodlali „hnát národ na beznadějné, zoufalé jatky“ a nadiktované podmínky přijali. Mocnosti ostatně nic jiného nečekaly a nikdo vážně neuvažoval o tom, že by se snad Československo mohlo postavit na odpor. Rozhodnutí o kapitulaci ovlivnilo doma mnohé, včetně pohledu na osobnost prezidenta Beneše.

Pryč s demokracií

Období druhé republiky se stalo vítanou příležitostí pro všechny politiky či osobnosti veřejného života, kteří se za Masaryka a Beneše cítili zneuznaní a odstrčení. Nyní náhle dostali možnost si to s dávnými nepřáteli „vyřídit“. Už v průběhu října 1938 se začaly množit různé útoky na dosavadní politiku Hradu a činnost politických stran. Řada lidí otevřeně prohlašovala, že parlamentní demokratický systém za první republiky selhal, politických stran bylo příliš mnoho a jejich vzájemný konkurenční boj oslaboval český národ. 

Politickým nepřítelem č. 1 se postupně začal stávat právě Beneš. Útočili na něj různí lidé z různých důvodů, ale snad vůbec největší pozornost budil Jiří Stříbrný. Jeden z „mužů 28. října“ a ministr v několika prvorepublikových vládách nemohl Benešovi zapomenout konflikt z roku 1926, který vedl k jeho vyloučení ze socialistické strany. Nyní dostal příležitost konečně to starému rivalovi vrátit. Stříbrný začal razit heslo „odbenešit!“ a útočil na exprezidenta ze všech možných pozic. Využil přitom i knihu, kterou připravoval společně s dalším starým Benešovým protivníkem Karlem Kramářem (ten zemřel už v roce 1937). Publikace Kramářův soud nad Benešem byla v prvním vydání vyprodána během 12 hodin.

Edvard i Hana trnem v oku

Hned v úvodu Stříbrný tvrdil, že za první republiky Benešovo „privilegované postavení podepřené silou zákona znemožňovalo jakoukoli kritiku“. Na 250 stranách byl pak Beneš mimo jiné obviňován z toho, že v politických bojích používal nemorální postupy a své protivníky odstraňoval jakýmikoliv prostředky, které uznal za vhodné. V závěru Kramář napsal: „S klidným svědomím mohu říci, že jsem v dlouhých letech své politické činnosti prokázal, jak vážnou je pro mne vždy mravní stránka každé politiky – a proto snad smím říci, že jsem se s p. dr. Benešem rozejít musil, abych se s ním víc nesešel.“ 

TIP: Neklidné Sudety: Co se dělo roku 1938 v Československu?

Mimo samotného exprezidenta byla často napadána i Hana Benešová, tato „poživačná blondýna“, která měla chorobnou zálibu „v diamantech, kožiších, maršálovi Vorošilovovi a nedemokratickém chování“. Je pochopitelné, že silné antibenešovské kampani nepropadli všichni a ve druhé republice stále zůstávalo dost stoupenců demokracie. Hlas kritiků však byl na přelomu let 1938 a 1939 slyšet mnohem častěji.

V celosvětovém měřítku jsou buráky nejnebezpečnějším potravinovým alergenem vůbec. V ČR dochází ročně až k několika stovkám anafylaktických reakcí, ale naštěstí již několik let nedošlo k úmrtí, na rozdíl od USA, kde minimálně ve sto případech ročně bohužel nastává smrt.

Alergie na arašídy patří bohužel mezi ty, které, jsou-li diagnostikovány u dětí, velmi často - až v 75 % případů přetrvávají do dospělosti. Jedinou „léčbou“ je absence přijmu alergenu, tedy, celoživotní studium etiket a přísné dodržování diety. Nyní se ale zdá, že svítá na lepší časy.

Panel expertů amerického Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) nedávno odsouhlasil první, ústy podávané, imunoterapeutické léčivo pro děti, které je určené právě pro potlačení alergie na burské oříšky. Klinické testy této léčby dopadly na výbornou, takže vše směřuje k tomu, aby úřad FDA léčbu alergie na burské oříšky povolil na počátku příštího roku. Kolem léčby ale stále zůstávají otázky, které je nutné zodpovědět. Není například úplně jasné, jak dlouhý a hluboký bude účinek léčby alergie.

TIP: Konec trápení? Nová léčba slibuje celoživotní ochranu před silnými alergiemi

Léčivo nese název Palforzia a vzniklo po několika letech vývoje. Jeho klíčovou součástí jsou přesně odměřené dávky alergenu burských oříšků, které jsou pacientovi podávány po určitou dobu. Množství alergenu v dávce přitom postupně vzrůstá. Imunitní systém pacienta si díky této léčbě postupně na burské oříšky zvykne.

Léto už sice pomalu končí, obyvatelé francouzského regionu Artois si ale mohou sluneční paprsky vychutnat ve zbrusu novém veřejném bazénu. Nejde přitom o bazén lecjaký – původně totiž brázdil silnice a během své „aktivní kariéry“ přepravil tisíce cestujících. Bazén totiž vznikl přestavbou z městského autobusu.

Otcem tohoto originálního dílka je francouzský hračička Benedetto Bufalino, který se podobnými výtvory baví již několik let. Starým a vysloužilým autům dává nový život v často nečekaných formách. Světlo světa tak spatřilo například auto přestavěné na zahradní gril, pec na pizzu, květinový záhon, stůl na ping-pong, tenisový kurt nebo třeba lampu pouličního osvětlení.