Snímek z letošního 25. května evropské sondy ExoMars Trace Gas Orbiter, která krouží kolem rudé planety, ukazuje, jak na zmrzlé duny v oblasti severního pólu Marsu přišlo jarní tání, které vykouzlilo elegantní scenerii.

Snímek pořídila kamera CaSSIS (podle anglického Colour and Stereo Surface Imaging System). Je na něm patrné, jak bouřlivá aktivita na roztávajícím světě vytváří černé šmouhy na krémových dunách. Zima na Marsu skončila, v oblasti severního pólu se zvýšila teplota a zimní led taje.

Jaro na Marsu

Mars nemá pořádnou atmosféru, ani skleníkové plyny, které by ho mohly zahřívat. Během zimy tam klesá v oblasti severního pólu teplota natolik, že tam zmrzlý oxid uhličitý vytvoří povrchovou vrstvu „suchého“ ledu. Na jaře pak zamrzlý oxid uhličitý sublimuje a vypařuje se zpět do atmosféry.

TIP: Kluziště na Marsu: Kráter Koroljov je plný vodního ledu

Jaro teď na severní polokouli Marsu končí a blíží se k letnímu slunovratu, který na Marsu nastává pozemského 8. října. Naše sondy budou i nadále sledovat povrch rudé planety a posílat další kouzelné detailní snímky tohoto blízkého světa. Vědci se pak nejen kochají krásami Marsu, ale na takových snímcích rovněž studují podmínky a procesy, které utvářejí vzhled krajiny rudé planety.

Francouzské dějiny nesmazatelně poznamenali hugenoti, francouzští následovníci reformátora Kalvína. Katolickým absolutistickým panovníkům byli trnem v oku a jejich konec byl tragický: museli odejít do exilu nebo zůstali v ilegalitě. Mnozí z nich se v zoufalství zapojili do lidového povstání, které však v důsledku přineslo jen další utrpení. Náboženské války ukončil až Edikt nantský.

Vítězství hugenotů?

Po upevnění královské moci musel Jindřich IV., sám původně protestant, urovnat vnitřní poměry Francie unavené a vyčerpané válkou. Jeho pokus sjednotit obě znepřátelené konfese selhal. Král tedy musel vyjít z daného stavu a upravit postavení francouzských protestantů v zemi.

Hugenoti sice představovali mezi francouzskými obyvateli menšinu, ale ovládali celé kraje na jihu a jihozápadě. Patřilo jim okolo dvou set opevněných míst a tvořili svého druhu stát ve státě. Jindřich IV. se proto rozhodl vydat 13. dubna 1598 ve městě Nantes edikt, který hugenotům do budoucna vymezil jejich práva a svobody. 

Nantský edikt zaručoval hugenotům svobodu svědomí a právo vyznávat svou víru. Jejich kult byl ediktem legalizován, avšak byl také přísně vymezen. Byl schválen pro ta místa, kde měli protestanti své modlitebny do srpna roku 1597 s výjimkou míst, která byla sídly biskupa nebo arcibiskupa, což si vymohl pařížský parlament. Praktikovat protestantské vyznání nebylo kromě toho povoleno v Paříži, a to v okruhu pěti mil od města.

Hugenoti však měli na základě ediktu zaručen přístup do všech úřadů a funkcí včetně soudů a všech čtrnácti provinčních parlamentů. Měli také své legální zástupce u dvora. Edikt jim zaručoval správní autonomii a právo konat své konsistoře, konference a synody, zakazoval jim však neautorizovaná shromáždění. Jako zástava a záruka jejich svobod byla francouzským protestantům přiznána na jihu držba asi sedmdesáti pevností, opevněných měst a hradů vedle stovky dalších takzvaných bezpečných míst (place de sureté). Nejdůležitější z nich byly pevnosti La Rochelle, Montpellier, Nimes, Montauban, Castres, Privas a Montélimar. Král se rovněž zavázal platit jejich posádky.

Hugenoti zůstali přesto jen tolerovanou menšinou. Články 3 a 5 totiž potvrzovaly obnovení katolicismu v zemi a restituci majetku katolické církve. Hugenoti museli i nadále platit desátky a byli nuceni zachovávat pracovní klid ve dnech katolických svátků. Jejich hřbitovy měly být oddělené od katolických. V pařížském parlamentu, nejvlivnějším z provinčních soudních dvorů, měli protestanti mezi 17 členy pouze jediného zástupce. Naproti tomu v jižních parlamentech v Bordeaux, v Grenoblu a v Toulouse zaujímali zhruba polovinu míst. 

Pod ochranou krále

Přes jasné stanovení bariér mezi oběma konfesemi vyslovuje preambule ediktu naději, že se náboženské rozpory podaří překonat a že se znepřátelená vyznání jednou spojí. Edikt nakonec přispěl velkou měrou k celkovému uklidnění mezi katolíky a reformovanými, ale většina hugenotů s ním spokojena nebyla.

TIP: Rozdělená Evropa: Co předcházelo vypuknutí třicetileté válce?

Moudrá vláda krále Jindřicha IV. byla jednou z nejšťastnějších v dějinách Francie. Přispěla k tomu nemálo jeho náboženská tolerance vyjádřená ediktem a důsledně praktikovaná za celého jeho panování. Brzy však bylo jasné, že proces centralizace státní moci ve Francii nestrpí dlouho stav konfesního rozdělení, který hugenotům poskytoval vysokou míru autonomie garantovanou řetězem pevností a opevněných míst.

Japonsko leží v geologicky neklidné oblasti světa a o nečekané objevy tam není nouze. Japonští geologové nedávno narazili na doposud neznámé masivní ložisko plynu, které se nachází blízko u pobřeží ostrova Okinawa, v jihozápadní části Japonska. Zatím není úplně jasné, o jaký plyn jde.

Odborníci se domnívají, že se tento rezervoár plynu zřejmě nachází pod vrstvou metan hydrátu, tedy vodního ledu, který obsahuje molekuly metanu. Mohlo by jít o metan nebo oxid uhličitý, což jsou plyny, které mohou být uvězněny geologickými procesy v kapsách pod dnem oceánu. Tam je drží v zajetí neprostupné vrstvy hornin, jako je jíl.

TIP: Na dně Pacifiku vědci objevili největší známou mořskou zásobárnu metanu

Pokud je objevené ložisko plynu tvoření z velké části metanem, mohlo by posloužit jako další zdroj energie. Japonsko ostatně již několik let vyvíjí technologie a postupy, s nimiž je možné těžit metan ze dna oceánu. Pokud ale jde o oxid uhličitý, mohlo by se objevené ložisko stát pohromou a ještě zvýšit množství oxidu uhličitého v atmosféře.

Vědecká sonda Mars Climate Orbiter (MCO) se vydala do vesmíru 11. prosince 1998 na raketě Delta II z floridského mysu Canaveral a zamířila meziplanetárním prostorem k rudé planetě. Úkolem stroje o hmotnosti asi jen 340 kg bylo usadit se po 286 dnech letu na její orbitě a provádět měření s cílem zjistit, jak to bylo kdysi s existencí vody a především podmínek pro život na marsovském povrchu. V neposlední řadě měla MCO přenášet k Zemi data z Mars Polar Landeru, jehož dosednutí na planetu se plánovalo o tři měsíce později, v prosinci 1999. Ironií osudu skončila i jeho mise havárií – tvrdým dopadem na povrch po selhání přistávací sekvence. 

Zrádné jednotky

Od zkázy Mars Climate Orbiteru uplyne letos v září už 20 let. Prvního podzimního dne roku 1999, po příletu do blízkosti cílového tělesa, zažehla sonda raketový motor, aby zpomalila a aby ji zachytila gravitace Marsu. Vinou navigační chyby však klesla do pouhých 60 km nad povrchem, tedy o 100 km níž oproti plánu a 25 km pod bezpečnou hranici vzhledem k hustotě tamní atmosféry! 

Zdroj navigačního selhání se zanedlouho podařilo vystopovat k neuvěřitelnému faktu: Řídící tým firmy Lockheed Martin v Denveru, která NASA pomohla sondu postavit, vypustit a provozovat, používal při práci obvyklé americké jednotky vzdálenosti, jako jsou stopy či míle – zatímco řídící středisko vesmírné agentury v Jet Propulsion Laboratory (JPL) v Pasadeně počítalo všechno v metrickém systému! Nedorozumění zásadním způsobem zkomplikovalo výměnu navigačních dat mezi oběma skupinami. 

Konflikt jednotek vyústil v úplnou ztrátu sondy. Mise za 125 milionů dolarů skončila náhle, prakticky bez jakéhokoliv vědeckého přínosu. Vyšetřování ukázalo, že motor MCO se přehřál třením o husté vrstvy marsovské atmosféry a nedokázal dokončit brzdný zážeh v plné délce. Družice tedy buď vysokou rychlostí opustila gravitační pole Marsu a těžce poškozená zůstala coby mrtvé těleso na vlastní orbitě okolo Slunce, nebo se rozpadla v atmosféře rudé planety a její trosky skončily na tamním povrchu. Jelikož brzdění probíhalo z našeho pohledu za kotoučem Marsu, z posledních okamžiků mise nedorazila k Zemi žádná telemetrická data. 

Problém celého systému

Zdálo by se, že vina padá výhradně na hlavního kontraktora NASA pro zmíněnou misi, firmu Lockheed Martin. Skutečnost je však složitější. „Nikdo neukazuje prstem na Lockheed Martin,“ uvedl během vyšetřování nehody tehdejší ředitel JPL Tom Gavin. „Jde o problém celého systému. Jediná chyba jako tato by neměla způsobit ztrátu Mars Climate Orbiteru. Něco bylo špatně v našich systémových procesech, měli jsme si toho všimnout a napravit to.“ 

TIP: Co v astronomii znamenají úhlové stupně?

Havárie sondy zvedla v Americe hlasy proti dvěma jednotkovým systémům. Prezidentka Metrické asociace USA Lorelle Youngová obvinila Kongres z nedostatečného financování NASA, která tak nemůže převést všechny své procesy a technologie na metrickou soustavu. „V dnešní době, kdy v metrickém systému komunikuje veškerá sofistikovaná věda na světě, by dvě měrné soustavy ani existovat neměly,“ uvedla. Pro MCO však už bylo příliš pozdě. 

Jen málokterý přírodní skvost zapsaný na seznamu UNESCO se pyšní takovou rozlohou jako rezervace Centrální Surinam. Památka pokrývá bezmála 16 000 km², což odpovídá asi 10 % území jihoamerického Surinamu. Její převážnou část navíc porůstá člověkem málo poznamenaný tropický prales, a v místě se tak vyskytuje ohromné druhové bohatství fauny i flóry. 

Mezi štíty a pralesem 

Rezervace nabízí značnou geografickou rozmanitost, která se promítá také v tamních různorodých ekosystémech. Horské i nížinné porosty zahrnují bezmála pět tisíc druhů cévnatých rostlin a zajišťují domov mnoha živočichům, včetně jaguárů, pásovců, vyder, tapírů, lenochodů či osmi druhů primátů. Lokalitu obývá velké množství z 1 890 druhů obratlovců vyskytujících se na území Surinamu, z čehož 65 se řadí k endemitům – jinde na světě je tedy nenajdeme. 

V korunách stromů zas žije bezmála 400 druhů ptáků, z nichž mnozí jsou vzácní či ohrožení. K ikonickým obyvatelům rezervace pak patří pestře zbarvený skalňák oranžový, s chocholkou ve tvaru půlměsíce. 

Naděje zůstává

Zatímco jiné části amazonského regionu se rychle proměňují v důsledku dřevařství, lovu i těžby, surinamská rezervace dosud zůstává z velké části neporušená a nedotčená lidskou činností – zčásti i díky tomu, že je převážně nepřístupná. Nezbývá než doufat, že se tamní bohatou biodiverzitu podaří udržet co nejdéle. 

Během africké kampaně (1940–1943) přišel mladý důstojník David Stirling s nápadem zformovat malou jednotku, která by v týlu nepřítele napadala sklady, letiště a další strategické cíle. Velení povýšilo iniciativního muže na majora a dalo jeho vizi zelenou. Zrodil se Oddíl L 11. brigády zvláštní letecké služby (název měl zmást nepřítele), který zpočátku čítal pouhých 60 mužů a šestici důstojníků.

Stirlingovi vojáci dokázali i přes počáteční neúspěchy, že s nimi musí nepřítel počítat. Jejich rychlé akce ve stylu „udeř a uteč“ deptaly Italy i Němce a uznání jim vyjádřil i sám polní maršál Erwin Rommel. A to vše navzdory tomu, že se museli potýkat s nedostatkem vybavení i dalšího materiálu, který si v případě potřeby opatřovali sami od spojeneckých jednotek – k nelibosti Novozélanďanů, jejichž tábor několikrát vykradli. 

Po zuby ozbrojení

Tento snímek z roku 1942 přibližuje metody přesunu a způsob boje příslušníků SAS. Rozlehlá poušť totiž skýtala jeden ze způsobů, jak proniknout nepřátelskými liniemi. Po zuby ozbrojeným příslušníkům SAS k tomu stačilo pár terénních vozidel, která snadno unikla pozornosti protivníka.

TIP: Neohrožení obránci letišť: Regiment Královského letectva

Mnohdy vojáky na místo určení dopravovala takzvaná Pouštní dálková skupina (Long Range Desert Group). Muži na fotografii jsou vyzbrojeni 7,62mm kulomety Vickers-Berthier většinou lafetovanými po dvou. Jejich umístění na kapotě i za sedadlem spolujezdce umožňovalo pokrýt palbou přední i zadní polosféru vozidla. Kanystry s palivem uložené na všech volných místech dokládají, že SAS operovala na velké vzdálenosti.

Společnost Boeing vyvíjí pro americké námořnictvo autonomní tankovací drony. Námořníci je potřebují k tomu, aby měli větší počet letounů pro bojové mise, a také aby prodloužili dolet pilotovaných bojových letounů F/A-18E/F Super Hornet, EA-18G Growler a F-35C Lightning II. Boeing zhruba před rokem získal kontrakt na dokončení vývoje a výrobu prvních 4 kusů dronu, který nese označení MQ-25 Stingray, čili česky Rejnok.

Tankovací Rejnok Boeingu v těchto dnech dosáhl významného pokroku, který ho opět přiblížil k nasazení v silách amerického námořnictva. Boeing „vypustil“ prototyp Rejnoka na letiště MidAmerica St. Louis Airport ve státě Missouri. Autonomní dron tam předvedl krátký let, během něhož vývojáři Boeingu prověřili některé základní funkce a systémy dronu, jak při pojíždění na zemi, tak i ve vzduchu. Rejnok letěl autonomně, za neustálé kontroly zkušebních pilotů.

TIP: Bojový dron amerického námořnictva poprvé v historii tankoval za letu

Po úspěšném prvním letu bude následovat další vývoj Rejnoka, jak jeho systémů, tak i jeho autonomní inteligence. Pokud vše poběží podle plánu, tak by se první hotové drony měly objevit za pár let. V rámci programu vývoje tohoto stroje by mohlo námořnictvo objednat až 72 těchto tankovacích dronů, v kontraktu s hodnotou asi 13 miliard dolarů (přes 305 miliard Kč).

„Vytvoříme celou rodinu raketových létajících aparátů RLA,“ oznámil Gluško na zasedání Vojensko-průmyslové komise 13. srpna 1974. Tajemník ÚV KSSS Dmitrij Ustinov a ministři však s Gluškovými návrhy nesouhlasili – považovali je za velikášství. Předpokládaná cena ve výši 12,5 miliardy rublů podle nich nepředstavovala realistický odhad, a navíc se zapomínalo na vývoj raketoplánu vhodného pro vědecké i vojenské úkoly, zatímco Američané jej preferovali!

Čtěte také: První část článku

Stroj pro mnoho použití

V únoru 1976 Kreml nařídil „vyvinout a zkonstruovat mnohonásobně použitelný kosmický systém 1K11K25“, tedy včetně nosiče, orbitálního letadla, orbitálního tahače a nezbytných pozemních zařízení. Hlavním cílem bylo dopravovat 30 t užitečného nákladu na dráhy ve výšce 200 km a vracet se s nákladem o hmotnosti 20 t. Ve spisech se poprvé objevil název raketoplánu – Buran neboli „sněhová bouře“. Rovněž se začala projektovat bojová orbitální stanice.

„Gluško byl proti Buranu,“ vzpomínal později Čertok. Nakonec se však generální konstruktér disciplinovaně podrobil a vymyslel zajímavou fintu: „Postavíme univerzální raketu, která bude dopravovat do vesmíru nejen raketoplán, ale i jiná tělesa. Američané připojí ke svému raketoplánu palivomotorové bloky určené pouze pro něj. My chceme něco víc!“

Úvodní projekt této univerzální rakety s názvem Zenit, založené na tradiční sovětské koncepci centrálního bloku a postranních bloků, podepsal Gluško 12. prosince 1976. Postavit ji měl takřka stejný tým, který předtím vyvíjel N-1. A Gluško se přiklonil ke kapalným pohonným látkám, jež do té doby odmítal. Velké motory na tuhé palivo, jimiž disponoval americký raketoplán, Rusové vyrábět neuměli. Zenit měl vynášet na orbitu 100 t nákladu a po přidání dalších pobočných motorů až 200 t.

Na Zenit a Buran se nejvíc těšili generálové, neboť chtěli na oběžnou dráhu umístit různé typy bojových prostředků. Buran by tam mohl dopravovat třicetitunové stanice, které by střežily nepřátelská raketová sila a v případě útoku by cizí balistické střely včas zničily. Z několika modulů Saljutu by zase mohla vzniknout základna určená k bombardování pozemních cílů. A samotný raketoplán by se mohl přestavět na kosmickou stíhačku vybavenou raketami.

Premiéra superrakety

Už po třech letech se ukázalo, že Gluško na své dvě funkce nestačí. Ministr Afanasjev jej v červnu 1977 křesla ředitele zbavil a ponechal mu titul generálního konstruktéra. Jeho novým nadřízeným se stal osmačtyřicetiletý Vachtang Vačnadze, do té doby náčelník jedné z hlavních správ Ministerstva všeobecného strojírenství – tedy ministerstva raketového a kosmického průmyslu i výzkumu.

O deset let později byly dokončeny práce na superraketě Energija. Na rampě se tyčila do výšky 58,7 m, dosahovala průměru 16,1 m a hmotnosti 2 398 t. Na vývoji nosiče i Buranu se podílelo přes milion lidí v 1 286 továrnách a institucích. Celý projekt stál přes 15 miliard rublů. Na kosmodromu Bajkonur upravili dvě rampy, jež zbyly po N-1, a navíc postavili třetí jako mnohoúčelový zkušební stav, kde testovali motory.

Sovětský vůdce Michail Gorbačov přiletěl na Gluškovo pozvání na letovou premiéru. V pondělí 11. května 1987 vystoupil na bajkonurském letišti z vládního speciálu. Večer chtěl sledovat vypuštění superrakety a v dalších dvou dnech se projet po kosmodromu, seznámit se s připravovanými projekty a s životem tamních pracovníků. Gluško však hostovi oznámil: „Michaile Sergejeviči, musíme start odložit o pět dní. Máme potíže, které dřív neodstraníme…“

Tak dlouho samozřejmě nejvyšší představitel státu čekat nemohl, generálům a konstruktérům však vynadal. K raketě byla připevněna maketa orbitální stanice Poljus, jež měla disponovat laserovým dělem. A Gorbačov „hvězdné války“ odmítl. Nicméně k demontování makety by bylo nutné odtáhnout nosič do haly a zdržet start o několik měsíců. Energija nakonec vzlétla po čtyřech dnech, 15. května. Poljus se předčasně uvolnil a zřítil se do Pacifiku. Gorbačovovi se ulevilo.

Konec smělých vizí

Když Gluško zahájil vývoj superrakety Energija, chtěl ji využít i pro mise k Měsíci. Jeden nosič měl na dráhu okolo Země dopravit výsadkovou kabinu, druhý pak lunární orbitální plavidlo pro čtyři lidi. Jakmile by se soulodí usadilo na oběžné dráze okolo Měsíce, přistávací modul s třemi kosmonauty by zamířil na 5–12denní výpravu na lunární povrch. Katastrofální stav sovětského hospodářství a následný rozpad impéria však podobné plány zhatily.

Gluškovi se blížila osmdesátka, byl vážně nemocný a své neduhy se snažil skrývat. V pátek 8. dubna 1988 dlouho nevycházel z pracovny, netelefonoval… Až po čtyřech hodinách jej našli ležet na zemi – prodělal mozkovou mrtvici. Druhý den ho operovali přední neurochirurgové a celý měsíc k němu nesměl nikdo kromě manželky a dětí. Teprve 18. května ho navštívili kolegové: Z nemocnice nemohl tak velkou firmu řídit, nechali tedy zhotovit razítko s jeho podpisem, aby mohl první náměstek Jurij Semjonov signovat listiny jeho jménem.

Páteř raketové techniky

S vypuštěním soulodí Energija–Buran se počítalo 29. října 1988. Technici odhalili na raketě a pozemních zařízeních patnáct závad, odstranili je, ale 51 sekund před startem automatický systém odpočítávání přerušil – na nosiči se objevila další porucha. Stroj nakonec zamířil do kosmu vpodvečer 14. listopadu a po dvou obletech Země dosedl na pětikilometrovou ranvej, postavenou speciálně pro něj. Jednalo se o ohromný úspěch konstruktérů, Gluško upoutaný na lůžko si ovšem jeho dosah už příliš neuvědomoval. V nemocnici zůstal dlouhé měsíce. Zemřel 10. ledna 1989 na mozkovou mrtvici.

S koncem studené války nebylo třeba zbrojit pro konflikt ve vesmíru. Strategický obrat, který udělal Gluško se souhlasem Ustinova a s podporou armády v 70. letech, byl nedomyšlený. Kosmická laserová děla ztratila smysl a těžké civilní náklady nikdo nepožadoval. Navíc byl provoz nosiče mimořádně drahý. Ovšem Gluškovy motory tvořily po mnoho desetiletí páteř sovětské a poté zčásti i ruské raketové techniky.

Azurová vodní plocha na severozápadě Španělska svedla nejednoho influencera působícího na Instagramu k tomu, aby se v ní nechal zvěčnit. Nikomu z nich však bohužel nedošlo, že se ve skutečnosti jedná o zaplavený wolframový důl a za překrásný odstín může kontaminace. Řada senzacechtivých jedinců proto skončila v nemocnici s vyrážkou a žaludečními problémy způsobenými otravou. Patřila k nim i dívka publikující pod jménem Uxía, která ještě dva týdny po kontaktu s vodou trpěla alergickou reakcí. „Bylo to trochu nepříjemné, ale za fotku to stálo,“ uvedla. Pro krásu se zkrátka musí trpět… 

Objev Ameriky znamenal pro starý kontinent šok, nicméně na druhé straně Atlantiku se dostavil ještě daleko větší údiv – a záhy přerostl v hrůzu. Jak je možné, že výpravy pouhých několika stovek Evropanů srazily na kolena velké a dobře organizované indiánské říše s miliony obyvatel? Odpovědi jsou tři: ocel, nemoci a vnitřní sváry domorodců. 

Konec jaguářích válečníků

Největšími událostmi tzv. conquisty, španělského dobývání Jižní a Střední Ameriky, se staly pády dvou rozsáhlých států – říše Aztéků v dnešním Mexiku a říše Inků v Peru, jejichž zánik dělí pouhých padesát let. V obou případech probíhaly události téměř shodně: Příchod cizinců zasáhl impéria v době politické krize, během úpadku obchodu a slábnoucích zemědělských výnosů. 

Navíc byli Španělé velmi obratní v politice. Nikdy se nepokoušeli vyhrát sami, a raději získávali domorodé spojence. Aztécká říše sestávala z koalice tří mocných měst, která si v nesčetných válkách podrobila okolní městské státy. Ty pak musely nejen platit tribut, ale také vysílat mladé muže do „květinových válek“, dopředu dohodnutých vojenských střetnutí: Jejich cílem bylo zajmout „nepřátele“, jež pak aztéčtí kněží obětovali bohům. Křivdy a nenávist vůči vládcům se staly nejlepší španělskou zbraní, načež bylo snadné rekrutovat bojovníky. Ze stotisícové armády, která nakonec říši Aztéků vyvrátila, tvořili Španělé méně než 1 %. A úplně stejně postupovali Evropané při konfliktu s Inky. 

Neštovice a smrt

Velkým „pomocníkem“ se Španělům staly nemoci zavlečené z Evropy. Obě říše by velmi pravděpodobně vydržely vzdorovat déle, kdyby je nekosily vlny neštovic, na něž nebyl indiánský imunitní systém připravený. Cortés dokázal ovládnout aztécké hlavní město Tenochtitlán s 200 tisíci obyvatel jen proto, že tam zavlečená choroba řádila 70 dní a zabila přes 40 % populace. Umíraly především malé děti, naděje pro budoucí rozvoj říše. Ti, kdo přežili, byli tak zbědovaní, že se nemohli postarat o pole – a po epidemii tak následoval ještě ničivější hladomor. 

Nezanedbatelnou výhodu dobyvatelů představovaly i jejich zbraně a taktika. Typická indiánská válka necílila na co největší počet obětí v řadách nepřátel. Naopak, především u Aztéků se preferovalo braní zajatců, kteří pak mohli být slavnostně obětováni bohům. Zabití soupeře se považovalo za amatérismus nehodný skutečného válečníka a bojovníci svůj status ve společnosti odvozovali nikoliv od počtu pobitých, nýbrž zajatých protivníků. Nedílnou součást války pak tvořily manévry okolo bojiště a zastrašování.

Ocelí proti kůži

Nic z toho na Španěly neplatilo. Kovové brnění dobře odolávalo domorodým zbraním, zatímco ocelová ostří „rodeleros“ – vojáků s meči a štíty, kteří se v evropských bojích nasazovali k proražení nejhustší masy pík –, neměla s koženým brněním indiánů problém. Jako zdaleka nejdrtivější zbraň se však ukázal soustředěný útok kavalerie, jenž dokázal opakovanými nájezdy na křídla a do zad indiánských armád často zvrátit průběh bitvy. 

TIP: Co zahubilo Aztéky? Analýza DNA odhalila bakterii importovanou z Evropy

Pokusy domorodců soupeře zajmout vedly k neefektivnímu boji, zatímco Španělé zabíjeli bez váhání. Hřebíčkem do rakve se obvykle stávalo vysoce centralizované indiánské velení: Bez vrchního velitele neuměli podřízení o ničem rozhodnout a armáda se rozpadla v dezorganizovanou masu. Španělé tudíž svůj první útok obvykle vedli přímo proti generálovi, po jehož smrti se morálka nepřátel zhroutila.