V nedávné studii se výzkumníci z atlantského Georgia Institute of Technology zaměřili na rychlost otřepávání u 16 druhů osrstěných savců, včetně psů, medvědů, klokanů a myší. Ukázalo se, že čím menší živočich, tím rychleji se potřebuje přebytečné vody zbavit: Například myš se musela oklepat 27× za sekundu, zatímco medvědovi grizzlymu stačilo za stejný čas trojité otřepání. 

Přeborníky zůstávají psi, kteří se za sekundu oklepou asi šestkrát: Velký huňáč se tak zvládne za pouhé čtyři sekundy osušit až ze 70 %. Badatelé vypozorovali, že za tuto pozoruhodnou schopnost vděčí nejlepší přítel člověka faktu, že se jeho srst může při oklepávání otáčet až o 90 %. 

TIP: Chlupáči v říši snů: Opravdu mají psi podobné sny jako lidé?

„Myslíme si, že se daná schopnost vyvíjela v průběhu milionů let,“ vysvětlil vedoucí výzkumu David Hu. Podle něj je totiž rychlé vysušení těla pro savce otázkou života a smrti, a to především v zimních měsících. Badatel například spočítal, že pokud by pes o hmotnosti 27 kg nesl v srsti dalšího půl kilogramu vody, spotřeboval by 20 % denního kalorického příjmu, aby se udržel v teple, dokud by mu chlupy samy neuschly na vzduchu. Je to stejné, jako by si člověk v zimě nemohl převléct promočené šaty.

Jupiter, největší plynný obr Sluneční soustavy, má svá temná tajemství. Jedním z nich je jeho podivné planetární jádro. Jak nedávno zjistila americká meziplanetární sonda Juno během pozorování gravitačního pole Jupiteru, plynný obr má méně husté a také více protažené jádro, než jsme doposud předpokládali.

Andrea Isella z americké Rice University a její spolupracovníci jsou přesvědčeni, že za neobvyklý tvar jádra může dávná srážka z časů formování Sluneční soustavy. Když plynný obr rostl a nabaloval na sebe okolní hmotu, srazil se podle vědců s blízkou masivní protoplanetou.

Přímý zásah jádra obra

Vědci spustili tisíce počítačových simulací raného vývoje Sluneční soustavy a sledovali situaci kolem Jupiteru. Z jejich analýz vyplývá, že současná podoba jádra Jupiteru odpovídá srážce mladého Jupitera s protoplanetou o hmotnosti odpovídající deseti Zemím. Menší protoplaneta by zanikla v husté atmosféře mladého plynného obra. Podle badatelů šlo o přímý zásah jádra Jupitera.

TIP: První výsledky sondy Juno: Extrémní magnetismus i gigantické bouře

Pokud mají Isella a její kolegové pravdu, tak k takové srážce došlo velice dávno, během prvních milionů let existence Jupiteru jako planety. Je to historie stará 4,5 miliardy let, ale na jádru plynného obra je to dodnes znát. Výzkum zvláštního jádra Jupitera ale dál pokračuje a možná se brzy dočkáme dalších překvapení.

Umělé inteligence jsou stále lepší a lepší v rozpoznávání tváří. Dovedou odhalit hledané nebo nebezpečné osoby ze spousty tváří anonymního davu. Inteligence jsou v rozpoznávání tváří tak dobré, že se vědci rozhodli využít jejich schopností k něčemu úplně jinému, ale neméně důležitému – předpovídání extrémního počasí.

Bouřlivé počasí mívá velmi závažné důsledky. Jen v USA se v roce 2018 objevilo přes 4 600 velkých bouřek, které často napáchaly velkou spoušť. Odborníci odhadují, že bouřky ročně způsobí v USA škody za cca 22 miliard dolarů (512 miliard korun), nemluvě o škodách na zdraví a životech lidí i hospodářských zvířat. Včasné předpovědi by mohly alespoň části škod předejít. Se současnými technologiemi jsou ale takové předpovědi výskytu a rozsahu bouří komplikované.

TIP: Experiment s rozeznáváním tváří v Indii objevil tisíce ztracených dětí

Američtí vědci z Národního centra pro výzkum atmosféry (NCAR) teď zapojí do předpovědí bouří umělou inteligenci, původně vyvinutou pro rozpoznávání tváří. Tuto inteligenci vědci trénovali nikoliv na lidských tvářích, ale na velkém počtu snímků simulovaných bouří, které propojili s daty o teplotě, tlaku a rychlosti i směru větru. Tím se inteligence naučila rozpoznávat znaky a detaily bouří, které souvisejí s jejich výslednou silou nebo třeba s množstvím a velikostí krup, které taková bouře vytvoří. První výsledky vypadají zatím slibně. Umělá inteligence potvrdila již známé meteorologické souvislosti vzniku bouří přinášejících krupobití. V další fázi ji vědci chtějí využít v předpovědích počasí.

Když utichla válečná vřava, měli vítězní spojenečtí vojáci na okupovaném německém území dostatek času a příležitostí ke shánění různých upomínkových předmětů, se kterými se mohli pochlubit po svém návratu do vlasti. Patřil mezi ně i seržant Gerard Durocher, příslušník kanadského záložního pěšího praporu Les Fusiliers Mont-Royal (součást 6. pěší brigády 2. kanadské divize).

Pro esesáky i zasloužilé matky

U krku má na stuze Rytířský kříž válečného záslužného kříže s meči, v první řadě na levé straně hrudi dvě Služební vyznamení SS (za 25 a 12 let) a dva Čestné odznaky za věrnou službu (40 a 25 let). Dále si seržant Durocher sehnal třeba Železný kříž druhého stupně, Medaili za zimní bitvu na východě 1941/42 nebo dva Čestné kříže německé matky, jež se ženám udělovaly za to, že přivedly na svět daný počet potomků.

Kromě tučné kořisti jsou na Kanaďanově uniformě patrné i stužky vyznamenání, která si skutečně vysloužil. Zleva jde o Vojenskou medaili, Hvězdu 1939–1945, Hvězdu za Francii a Německo a Medaile za službu kanadských dobrovolníků se štítkem. Prvně zmíněné ocenění Durocher obdržel za mimořádnou statečnost v boji, přičemž v návrhu na udělení jeho nadřízený mimo jiné napsal: „Dne 26. února 1945 dostal prapor Les Fusiliers Mont-Royal rozkaz k obsazení oblasti v okolí Schrvanenhoe (zřejmě zkomolenina), čímž měl umožnit dalším útvarům kanadské 6. pěší brigády rozvinout útoky na křídlech.

Vlastní medaile

Aby jednotka dosáhla svého cíle s co nejmenším zpožděním, byla podporována tanky, na nichž se pěchota vezla. Vzhledem k povaze terénu ale vozidla zapadla asi 200 m od cíle a navzdory řadě pokusů se nedokázala dostat z místa. Seržant Durocher, který velel vedoucí četě, nechal své vojáky ihned seskočit a vedl je do útoku. Nepřítel byl v dobře připravených pozicích s automatickými zbraněmi na středu i křídlech obranné linie a s podporou minometů, takže četu brzy přibil k zemi.

Seržant Durocher rychle pochopil nezbytnost pohybu vpřed, s několika muži zaútočil na pozici nepřítele a navzdory jeho houževnatému odporu jej z cílové oblasti vyhnal, přičemž zajal jednoho poddůstojníka a 15 výsadkářů. Poté se Durocher probil na křídlo a osobně zničil kulometné hnízdo i s obsluhou, čímž umožnil zbytku své čety postoupit vpřed. Když se vrátil zpět, zjistil, že nepřítel se zachytil na vnitřním okraji cílového prostoru a intenzivně jej postřeluje. Bez jakéhokoli ohledu na vlastní bezpečnost postupoval vpřed a navzdory prudké palbě zlikvidoval jeden odpor protivníka za druhým.“

TIP: Hrdina milionů: Portugalský farmář Anibal Milhais dokázal čelit německým útokům

Je přitom zajímavé, že podle citovaného dokumentu byl Durocher svým nadřízeným původně navržen na vyšší ocenění v podobě Medaile za vynikající velení, avšak v průběhu schvalovacího procesu došlo k úpravě na nižší stupeň. Kromě zmíněných ocenění jsou na Kanaďanově rukávu patrné také dva proužky symbolizující utrpěná zranění a tři velké prýmky coby hodnostní označení seržanta. 

Největší počet aktivních sopek je možné napočítat v Indonésii, kde lidé žijí ve stínu téměř 140 vulkánů. Pomyslnou stříbrnou příčku drží se 130 sopkami Island, třetí je Japonsko. Nálepkou království sopek se ovšem pyšní také Chile nebo Havajské ostrovy. Toto označení by si však bezpochyby zasloužil i ruský poloostrov Kamčatka.

Sopky na dvou pětinách území

Majestátní Avačinská sopka, jejíž vrcholek se tyčí do závratné výšky 2 741 metrů nad mořem, je prvním vulkánem, který turisté uvidí po příletu do kamčatské metropole Petropavlovsk-Kamčatskij, která je impozantní branou do země ledu a ohně. Dechberoucí přivítání je zároveň slibem, že Kamčatka opravdu může nabídnout něco mimořádného. „Kamčatka je plná sopek. Jen těch aktivních, které nedávno vybuchly, tu je třicet,“ říká Natalia Nimetsová, která pracuje jako průvodkyně. 

Natalia ví, o čem mluví, vždyť zrovna Avačinská sopka o sobě dala naposledy vědět jen před osmnácti lety. Poloostrov Kamčatka má rozlohu 370 tisíc kilometrů čtverečních (přibližně stejně jako Německo či Japonsko) a tato oblast je posetá zhruba 160 stovkami vulkánů. Sopky pokrývají plných 40 % území Kamčatky a tyčí se tu i nejvyšší aktivní vulkán severní polokoule, který je zároveň nejvyšší horou Kamčatky a jednou z nejaktivnějších sopek na světě. 

Oblast nedotčená turisty

Ključevskaja je skutečně královnou zdejších sopek. Je vysoká 4 750 metrů a erupce zde nejsou ničím neobvyklým. „Ključevskaja je nejvyšší vulkán euroasijského kontinentu a má dokonale kruhovitou základnu,“ potvrzuje známý fakt Natalia Nimetsová a dodává: „Kromě Ključevské tady ale najdete spoustu dalších zajímavých sopek. Třeba na vrcholu Malého Semjačiku je jezero, které nikdy nezamrzá. Díky obsahu kyselin má nádhernou tyrkysovou a azurovou barvu. Sopky tu vybuchují často. Nedávno se třeba ozval Šiveluč, který chrlil nejen popel, ale i lávu.“

Díky vulkanické aktivitě na Kamčatce vytéká celá řada termálních pramenů, které na rozdíl třeba od těch na Islandu nejsou obležené turisty. Za to Kamčatka vděčí své odlehlosti. Od Moskvy ji dělí osm časových pásem a na poloostrov nevede žádná silnice. Jediné spojení se světem proto zprostředkovávají letadla nebo lodě. První turisté se sem navíc mohli vypravit až po rozpadu Sovětského svazu v roce 1990.

Místo pro objevitele

Do termálních pramenů se s oblibou noří zahraniční i ruští turisté. Například Choda Rachmeová, která si po krk ponořena do teplé vody pochvaluje: „Na Kamčatce jsem poprvé a bylo to pro mě velké překvapení. Nečekala jsem, že voda bude tak teplá a příjemná. Dost se ale bojím, až budu muset ven, do zimy. To se mi vůbec nechce.“ Při teplotách, které klesají k mínus dvanácti stupňům Celsia, se není čemu divit. 

Pokud by vás pohled na teplou koupel v zimou sevřeném Rusku nalákal, měli byste vědět, že to má jeden háček. Ani k termálním pramenům Chodutka, v nichž se Choda koupe, nevede žádná silnice. Jediný způsob, jak se sem dostat, je vrtulníkem. Pokud vás ovšem láká divoká, nedotčená příroda, raději se na Kamčatku vydejte co nejdříve, než si ji turisté zamilují stejně jako třeba Island. Na ruském Dálném východě si můžete připadat jako skuteční objevitelé. 

Lovci exoplanet našli spoustu cizích planet. Často jde o z našeho pohledu extrémní světy, jaké nemají obdobu ve Sluneční soustavě. Řada těchto světů obíhá v těsné blízkosti červené trpaslíky, což bývají sice malé a slabě zářící, zároveň ale také velmi aktivní hvězdy, které odpalují erupci za erupcí.

Právě chování mateřských hvězd je podle vědců důvodem, proč je pro planety obíhající v blízkosti červených trpaslíků obtížné udržet si atmosféru.

Dokládá to i čerstvý objev Laury Kreidbergové a jejích kolegů z astrofyzikálního ústavu Harvardské a Smithsonovy univerzity. Jako prvním se jim podařilo objevit terestrickou exoplanetu, která je podle všeho prakticky bez atmosféry.

Spálená superzemě

Vědci intenzivně pozorovali exoplanetu LHS 3844b, malou superzemi, která obíhá červeného trpaslíka v souhvězdí Indiána, vzdáleného od nás 48 světelných let. Zjišťovali přitom, jakou má exoplaneta atmosféru. Nejprve se jim podařilo vyloučit hustou atmoféru - tedy přibližně 10× hustší než na Zemi, posléze i atmosféru řídkou. Podle vědců tak jde s velkou pravděpodobností o spálený svět zcela bez atmosféry.

LHS 3844b oběhne svého trpaslíka za 11 hodin a její vzdálenost od hvězdy je asi jen 7 procent vzdálenost Země od Slunce. I když trpaslík září mnohem slaběji než Slunce, dokáže rozpálit přivrácenou stranu planety LHS 3844b na 770 °C, tedy téměř dvojnásobek teploty na povrchu Merkuru. 

TIP: Planety červených trpaslíků možná nejsou tak obyvatelné, jak jsme si mysleli

Zda jsou výsledky objevu Laury Kreidbergové použitelné univerzálně, ukáže až čas. Podle vědkyně je třeba dalších pozorování u dalších podobných exoplanet. Více by v tomto směru mohl nabídnout například teleskop Jamese Webba, který má do vesmíru zamířit zhruba za dva roky. Ten by se mohl zaměřit například na atmosféry planet ze systému TRAPPIST-1.

V neklidných časech se dá vydělávat různým způsobem. Někdy v průběhu 6. století, za vlády císařovny Suiko, se japonští peóni z prefektury Mie z nedostatku jiných příležitostí rozhodli odložit motyky a hrábě a začali si vydělávat úkladnými vraždami. Smrt povýšili na řemeslo, které brzy mistrně ovládli. Stali se z nich zabijáci, kteří pracovali pro kohokoliv, kdo byl schopen jim patřičně zaplatit. Tehdy si ještě neříkali nindžové, ale šinobi. Úplně obyčejně kočovali krajem jako ostatní party truhlářů, dřevorubců nebo námezdných pomocníků. A po večerech realizovali jiné, výnosnější zakázky.

V průběhu staletí se stali mistry špionáže: uměli se infiltrovat prakticky kamkoliv, znali regionální dialekt i zvyky místních. Naslouchali, sbírali informace a pozorovali okolí. Dá se říct, že dokonale splynuli s davem. 

Škola černého života

Kdo by taky ty málomluvné kopáče na rýžovém poli podezříval z nějakých nekalých myšlenek. Po odvedené práci, která byla někdy dokonale elegantní a jindy vyloženě řeznická, zmizeli jako pára nad hrncem. Doslova se rozplynuli v lesích. Jako by tu nikdy ani nebyli.

Zatímco pravidelná feudální vojska, a zvlášť samurajové tehdy důsledně dbali na dodržování válečnických kodexů, šinobi nečinilo žádný problém vrazit někomu nůž do zad, uškrtit ho ve spánku nebo otrávit. Čest nebo fair play se u nich skutečně nepočítala mezi profesní kvality. Postupně pro své záměry vytvořili celé školy „umění zabíjet“. Neoficiální, samozřejmě. Nejslavnější taková stála ve vesnici Kōka v prefektuře Šiga. A někdy mezi 12. až 15. stoletím se tu školili ti nejobávanější vrazi. 

Vesničané si tolik nevybírají

Ponechme teď stranou jejich náročný výcvik, i domnělé nebo skutečné schopnosti. Většinu legend o sobě totiž nindžové sami aktivně přiživovali, aby si zvýšili prestiž i případný honorář. Podívejme se na mnohem všednější část života „neviděných a neviditelných zabijáků“. Na to, co je navzdory maximální snaze o utajení vlastně mohlo prozradit – třeba jejich stravovací návyky...

Pokud se snažíte z hloučku pokojně svačících vesničanů vytipovat ty, kteří sem nepřišli pomáhat se sklizní, ale zabíjet, dívejte se pozorně, co právě jedí. Zvyk je totiž železná košile, a nindžové se vždy museli vyhýbat konzumaci potravin, které by na ně mohly upoutat pozornost. Česnek nebo pórek tedy do jejich diety rozhodně nepatřil.

Prozradit může i kapka potu

Právě tak se vyhýbali zauzeným či nasoleným rybám, které by z nich byly cítit na sto honů. Vydatné červené maso, které by prostý a nemajetný vesničan jistě nikdy neodmítl, nechá zabiják raději ležet. Je si totiž vědom, jak moc se masožrouti v horku potí. Z celkem pochopitelných důvodů se zříkali i konzumace luštěnin. Určitě nechtěli, aby se  jejich střeva přihlásila o slovo zrovna, když se budou trámovím paláce plížit ke svému cíli.

Na druhé straně, když přišlo na přežití v divočině, patřili nindžové mezi vyloženě skromné strávníky. Nepohrdli prakticky ničím, co okolní příroda nabízela. A protože se nechtěli zdržovat nebo na sebe zbytečně upozorňovat, pojídali hady, žáby, brouky i ptáky syrové. Na japonských ostrovech prý nežilo zvíře, které by nebyli schopni sníst.

Žízeň a bolest? Věc neznámá

Nedílnou součástí špinavé práce zabijáků byla disciplinovaná trpělivost. Na svou lidskou „kořist“ si museli umět počkat i několik dní, prakticky bez jediného pohybu. Takovou dobu je jistě možné nejíst, ale nepít?

Kniha Bansenshukai z roku 1676 možná s trochu přehnanou popisností rozvádí, jak to nindžové dokázali. Užívali totiž superkyselé nakládané plody umeboši, které žízeň spolehlivě zaháněly. Protože se při jejich výrobě používala sůl, patřily mezi vzácné zboží. Pokud jste jich tedy u někoho našli větší množství, mohlo by vás to přivést na stopu. 

Další takovou specialitou vražedné kuchyně byly „kalorické bomby“, kuličky vyrobené ze slupek švestiček ume, naplněných omamným žitným námelem a krystalickým cukrem. Po jejich požití jste schopni urazit desítky kilometrů a necítit únavu ani bolest. 

TIP: Tajné organizace a utajení světovládci: Vražední hašašíni

Zabijáci se obvykle zdráhali konzumovat fermentované potraviny, ze kterých se linul silný odér. S jedinou výjimkou – při dlouhých výpravách, na kterých vyčkávali v záloze na své protivníky, ve velkém množství konzumovali prokvašenou rýži se strouhaným ženšenem. Tento nízkokalorický pokrm měl řadu předností: bylo snadné ho přepravovat, nekazil se, udržoval konzumenta v neustálé bdělosti, a hlavně nenutil zažívací trakt k vylučování. 

Klokanomyš dlouhoocasá (Notomys longicaudatus) měla převážně šedé zbarvení, malé růžové uši, velké oči, dobře vyvinuté zadní končetiny uzpůsobené ke skákání a dlouhý osrstěný růžový ocas, který byl asi o 5 cm delší než samotné tělo. Celková délka živočicha byla 25–28 cm.

Poprvé byl tento drobný hlodavec popsán anglickým ortnitologem Johnem Gouldem na základě exemplářů, které Gould obdržel z Austrálie od cestovatele a přírodovědce Johna Gilberta.

Neúspěšná snaha přizpůsobit se

Klokanomyši žily na tvrdých, vysušených, jílovitých půdách, kde si stavěly nory. Vyhrabanou půdu pak důmyslně používaly na zachytávání ranní rosy. Prostředí, v němž se tato drobná, černooká zvířátka pohybovala, bylo pokryto akádovými a eukalyptovými lesy, pahorkatými pastvinami a nízkými křovisky. Hlavní potravou jim bylo ovoce, obilí a části rostlin. Gould zmiňuje, že hlodavci měli ve velké oblibě rozinky.

Na rozdíl od svých příbuzných nepatřila klokanomyš mezi obávané škůdce, takže se nepředpokládá, že by za jejím vyhubením stál přímo člověk. Je však možné, že osídlování kontinentu, jež s sebou neslo i ztrátu přirozeného prostředí mnoha živočichů, připravilo klokanomyš o část potravy, stejně jako dobytek a rychle se množící králíci.

TIP: Pes dingo: Metla australské fauny v boji o nejmenší kontinent

Od určité doby se proto začala zdržovat v blízkosti lidského obydlí, především u farem a obchodů s potravinami, kde si hledala náhradní zdroje jídla. Dalším faktorem, jenž přispěl k zániku druhu, byli noví predátoři – zvláště lišky a kočky domácí – kteří se dostali do Austrálie spolu s osadníky. Poslední exempláře pocházejí z roku 1901–1902 z městečka Barrow Creek v Severním Teritoriu, poslední potvrzený úlomek kosti z klokanomyši dlouhoocasé byl objeven v roce 1977 v sovím trusu. Během několika desítek let přišla Austrálie o jednu z největších a nejelegantnějších klokanomyší.

Na rovníku, tedy dál od středu Země, na tělo víc působí dostředivá síla v důsledku rotace planety, takže tam vládne slabší gravitace. Naopak v oblasti pólů se dostředivá síla prakticky neprojeví, a navíc leží dané lokality blíž středu Země, která netvoří dokonalou kouli – polární průměr je o něco menší než rovníkový. Na pólech tak bude gravitace působit silněji, ovšem pouze nepatrně: Člověku vážícímu na pólu 100 kg ukáže váha u rovníku 99,5 kg, tudíž jde o rozdíl asi jen 0,5 %.

TIP: Hlasem proti hmotě: Jak vysoký musí být tón k rozbití skleničky na víno?

Účinek na měření tělesné hmotnosti má i nadmořská výška, přičemž čím dál od středu Země se budete nacházet – například vystoupáte-li na vysokou horu –, tím budete „lehčí“. V daném případě ovšem hovoříme o pouhých zlomcích procenta. 

Nový Zéland opět potvrdil, že býval rájem zvláštních a často obřích ptáků všeho druhu. Amatérská paleontoložka Leigh Love tam před rokem na lokalitě Waipara Greensand objevila kosti, z nichž se vyklubal pozoruhodný gigantický tučňák z třetihor. Dostal jméno Crossvallia waiparensis.

Nový tučňák byl větší, než největší zástupci tohoto druhu dneška - tučňci císařští. Ve stoje dosahoval výšky 1,6 metru a vážil až 80 kilogramů. Není to první  objevený obrovský tučňák Nového Zélandu, je ale jedním z nejstarších a zároveň jedním z největších. Crossvallia waiparensis žil v období paleocénu, před 66 až 56 miliony let, tedy záhy po zániku velkých dinosaurů na konci druhohor.

TIP: Nedávno objevený fosilní tučňák z Nového Zélandu se výškou vyrovnal člověku

Tento tučňák je již druhým známým obřím tučňákem ze samotného počátku třetihor. Jeho objev podle odborníků potvrzuje představu, že tučňáci se velmi rychle zvětšovali již na počátku své evoluce. 

Proč obří tučňáci vyhynuli, zatím není jasné, ale zřejmě neuspěli v konkurenci s nově se objevivšími mořskými savci. „V době, kdy se vyvinuli obří tučňáci, byli zrovna vyhubeni velcí mořští plazi. U Antarktidy a Nového Zélandu neměli žádné velké konkurenty, dokud se o miliony let později neobjevili ozubení kytovci a tuleni,“ dodal spoluautor studie o novém obřím tučňákovi Gerald Mayr. Neúplná kostra tučňáka bude ještě letos vystavena na výstavě o pravěku Nového Zélandu v Canterbury Museum ve městě Christchurch.