Kromě dronů, robotů a elektrických vozidel se americká globální zásilková společnost UPS zajímá i o velké autonomní nákladní automobily, které by mohly rozvážet zásilky po kontinentech.

Společnost UPS proto spojila síly se startupem TuSimple. Během uplynulých měsíců společně testovali autonomní náklaďáky, které dodali TuSimple, na dálnicích v Arizoně. Jak požadují americké zákony, během testů vždy musel být v kabině i lidský řidič. Ten by zasáhl v případě problémů.

TIP: Kurýři UPS neodbočují vlevo: Šetří tím palivo, čas i životní prostředí

Účelem testů na arizonských dálnicích je důkladně prověřit autonomní řízení nákladních automobilů ve všech možných situacích. V případě spolupráce s UPS jezdí automobily startupu TuSimple s autonomním řízením úrovně 4, což znamená, že inteligence náklaďáku může řídit po celou dobu jízdy. Pokud se autonomní nákladní automobily prosadí ve větším měřítku, tak by to mělo vést k úspoře paliva, omezení znečištění prostředí a zvýšení bezpečnosti provozu.

Zaručeně správná dieta nejspíš neexistuje. Určitě ale nebude na škodu sledovat doporučení lékařů a vědců, zvlášť pokud se zakládají na rozsáhlých a dlouhodobých výzkumech. Takový byl i výzkum dánských odborníků, podle něhož strava bohatá na flavonoidy chrání před rakovinou a nemocemi srdce, zvláště pokud jde o kuřáky nebo pravidelné pijany alkoholu.

Badatelé v tomto případě sledovali zdraví 53 048 Dánů během 23 let. Zjistili, že lidé, kteří konzumují ve stravě alespoň střední nebo i vysoké množství flavonoidů, tak s nižší pravděpodobností umírají na rakovinu nebo srdeční choroby. Flavonoidy se přitom vyskytují především v pokrmech a nápojích z rostlin, jako jsou například jablka, lesní plody anebo čaj.

TIP: Zdraví v zelenině: Látka z brokolice chrání mozek před schizofrenií

Flavonoidy, čili skupina látek souhrně označovaná jako vitamín P, jsou sekundární metabolity rostlin, které působí jako antioxidanty. Podle autorů výzkumu je ochranné působení flavonoidů nejvýraznější u lidí, kteří nevyznávají právě nejzdravější životní styl.

Pravidelní kuřáci a konzumenti alkoholu tak mohou významně zvýšit své šance, že se vyhnou rakovině a srdečním onemocněním, konzumací jídel a nápojů bohatých na flavonoidy. Vědci zároveň upozorňují, že flavonoidy pomohou jen zčásti a nedovedou kompletně vynulovat negativní důsledky kouření a pití alkoholu.

Island patří k nejkrásnějším, a tudíž také nejnavštěvovanějším zemím Evropy. V krajině ostrova se střídají zelená údolí se sopkami, termálními jezery, gejzíry, pustými pláněmi či černými plážemi a mohli byste tam setrvat týdny, aniž byste objevili všechny její půvaby. Pokud však nemáte tolik času, a stejně byste si chtěli užít Island naplno, můžete ho procestovat po tzv. Zlatém okruhu, jehož trasa vede významnými lokalitami v okolí hlavního města Reykjavíku.  

Zlatý okruh sice nemá žádné historické pozadí a vznikl pouze coby turistická atrakce, na významnosti, a hlavně kráse mu to však neubírá. Islanďané mu říkají Gullni Hringurinn a podle toho, jakou trasou se jej rozhodnete zdolat, může měřit i přes tři sta kilometrů. Postupně na něm objevíte první islandský parlament i národní park, obrovský vodopád a nakonec se ocitnete v zemi poseté gejzíry.

Parlament, který zmizel

Ačkoliv Island proslul podmanivými přírodními poklady, na své si tam přijdou i milovníci historie. Hned první zastávku Zlatého okruhu totiž představuje národní park Thingvellir, kde mimo jiné vznikl jeden z nejstarších parlamentů světa zvaný Althing. Oblast leží asi hodinu jízdy od Reykjavíku, během níž budete moct obdivovat horský hřbet Esja. Poté se před vámi rozvine nádherná krajina poznamenaná vulkanickou činností, kde se pasou malí islandští koníci. Narazíte také na jezero Thingvallavatn, kam se vlévá říčka Öxará, přetvářející své okolí v bažiny. 

Parlament se v idylické oblasti zrodil roku 930 a fungoval až do 13. století. V roce 1262 se však Island stal součástí Norské koruny, a zákonodárnou moc tak převzalo Norsko. Jakmile se potom zmíněná země sloučila s Dánskem do Kalmarské unie, ztratil Althing na významu a zanikl. Po historické instituci, jež připomínala spíš shromaždiště, nezbyly žádné památky. Dávná minulost místa tak přežívá výhradně v příbězích ostrovanů. Zároveň jde o jednu ze dvou islandských lokalit figurujících na seznamu UNESCO – druhou představuje sopečný ostrov Surtsey.

V objetí hluku

Na břehu řeky Öxará stojí maličký, přímo pohádkový kostelík, který se stal poutním místem, a v jeho blízkosti se nacházejí i hroby několika významných Islanďanů. Pokud se však namísto podél vodního toku vydáte na procházku mezi sopečnými skalisky, ocitnete se v neuvěřitelně pokroucené krajině. Skály tam vytvářejí tak bizarní útvary, že jejich kouzlu podlehl i filmařský štáb seriálu Hra o trůny a zasadil do nich některé scény. Po chvíli chůze narazíte na jezírko, kde se kdysi údajně konaly soudy a následně popravy. Poté se projdete okolo vodopádu Öxarárfoss – a první zastávku Zlatého okruhu máte za sebou.  

Naopak nejvzdálenější bod turistické trasy tvoří unikátní dvojvodopád Gullfoss neboli „zlatý vodopád“, který patří k nejmohutnějším na ostrově. Napájí ho řeka Hvítá, jež se v jednom místě rozdvojuje – část toku se řítí do jedenáctimetrové propasti, a druhá dokonce do hloubky 22 metrů. Padající voda se tříští a unáší ji vítr, takže vytváří mokrá oblaka. Pokud se tedy místo rozhodnete navštívit, raději počítejte s tím, že neodejdete suší. Opojnou podívanou můžete sice sledovat s ostatními z vyhlídky, ale odvážíte-li se k vodopádům blíž, pocítíte jejich skutečnou sílu: V ohromujícím hluku neuslyšíte vlastního slova a burácející živel vás naprosto pohltí.  

Smrtí proti mocným

Gullfoss se řadí k nejfotogeničtějším destinacím Zlatého okruhu. Vděčí za to četným vyhlídkám, přičemž nejkrásnější z nich se vybírá jen těžko – všechny zkrátka stojí za to. Nejlákavější je nicméně ta nejníž položená, protože se díky ní ocitnete takřka na dosah řece a vodopádu. 

Nechybělo přitom mnoho a nádhernou podívanou narušilo zbudování vodní elektrárny. Nakonec prý ke stavbě nedošlo, protože se ji jistá Sigrídur Tómasdóttirová rozhodla zastavit: Hrozila úřadům, že pokud budou projekt dál podporovat, skočí do vodopádu. Oficiální místa se výhrůžky údajně zalekla a elektrárna na řece nevznikla. Existuje však i poněkud reálnější příběh o investorech, jimž chyběly peníze… 

Nenápadný obr

Jen pár kilometrů dělí Gullfoss od nejznámějšího místa Zlatého okruhu – geotermálního pole Haukadalur, kde burácení vody vystřídá ticho, protínané v pravidelných intervalech výtrysky gejzírů. Oblast je jimi doslova posetá, ovšem nejznámější z nich, Geysir, se stal prvním přírodním úkazem svého druhu, o němž se doslechli obyvatelé kontinentální Evropy. Poměrně nenápadný útvar byste mohli i snadno přehlédnout. Ve 13. století však představoval nevysvětlitelnou záhadu, jejíž tvar a síla se měnily s každým zemětřesením, které ostrov zažil. 

Lidé se tehdy gejzíru báli, neboť nechápali, proč se čas od času probudí v živelné erupci a poté zas utichá. Zprávy o jedinečném jevu se donesly až na starý kontinent, a když se pak v době osvícenství v 18. století vědecké povědomí o světě rozvíjelo, dostávaly ostatní gejzíry jméno po islandském „předchůdci“. 

Jedna erupce nestačí

Roku 1845 měl Geysir dosáhnout impozantní výše 170 metrů, nicméně dnes zůstává relativně tichý a nenápadný – nedává o sobě vědět každý den, ba ani jednou za týden či měsíc. Exploduje pouze občas, aby ukázal, že je s ním ještě třeba počítat. Jeho bouřlivá minulost tak žije převážně v příbězích.

TIP: Island: Divukrásné jaro na ostrově sopek

Nejvíc lidí se proto zdržuje v okolí obrovského Strokkuru, jednoho z nejaktivnějších gejzírů Islandu, jehož erupce přicházejí každých šest až deset minut. Pohodlně si tak můžete najít ideální místo a vychutnat si fantastický zážitek. Strokkur obvykle chrlí vodu do výšky deseti metrů, ale mohutný proud může překonat i dvacetimetrovou hranici. Každá erupce je jiná, tudíž se vyplatí pobýt na místě o něco déle a užít si jich několik. Nezřídka však vymrštěná voda přihlížející dav zkropí, takže se opět raději připravte na mokrý návrat. 

Existují dědičné faktory, které vypovídají o určitých vývojových znacích. K tomuto závěru dospěl Gregor Johann Mendel (1822–1884), mnich pěstující hrách v augustiniánském klášteře v Brně. A to aniž tušil, že právě objevil existenci genů. Zjištěná fakta formuloval v pravidlech známých jako Mendelovy zákony dědičnosti. Ty se dostaly pod palbu kritiky tehdejších odborníků, kterým se jeho výzkumné pokusy zdály až příliš přesné a navíc badatele obvinili z podvádění. 

Mendel zemřel v roce 1884 a rok před svou smrtí prohlásil: „I když jsem musel ve svém životě prožít řadu trpkých chvil, musím přiznat, že krásné a dobré převládlo. Moje vědecká práce mi přinášela hojně uspokojení a jsem přesvědčen, že ji zanedlouho celý svět uzná.“ A stalo se. Pro vědeckou obec byl ovšem znovu objeven až ve 20. století, a to především zásluhou zakladatele genetiky, britského vědce Williama Batesona, který nechal Mendelovu práci přeložit do angličtiny.

Příliš revoluční geny

V roce 1947 odhalila bioložka Barbara McClinctocková  skutečnost, že určité geny se mohou uvnitř genomu pohybovat a dokonce „přeskakovat“ mezi jednotlivými chromozomy. Své závěry představila na sympoziu v Cold Spring Harboru v roce 1954. A začaly se dít věci. Někteří kolegové se vědkyni hlasitě vysmáli, zatímco u jiných si vysloužila přízvisko „staré zaprášené škatule“. Vědkyni tyto reakce zpočátku velmi tížily a dočasně se stáhla z veřejného života.

TIP: Pokrok lemovaný omyly: Nejnověji vyvrácené vědecké teorie

V šedesátých letech se znova pokusila objasnit svůj revoluční objev, znovu neúspěšně. Teprve v polovině sedmdesátých let se její objev dostává do popředí širšího vědeckého zájmu. A v roce 1983 byla tehdy již jednaosmdesátiletá bioložka vyznamenána Nobelovou cenou. Zůstaly v ní pocity trpkosti? Nikoli. „Moje chápání tohoto fenoménu … bylo na tu dobu příliš revoluční,“ podotkla k tomu a dodala, že jí výzkum v ústraní přinesl naprostou svobodu v bádání spojenou s pocity dokonalého štěstí.

Již od útlého věku se dědicové trůnu účastnili důkladného vzdělávacího programu. Učili se cizím jazykům, dějinám, diplomacii i základům přírodních věd. Jen co dospěli, jejich výuka skončila a mnozí z nich očekávali, že nyní je jejich otec či matka zasvětí do vládních záležitostí. Ovšem většina panovníků nechtěla svěřit svým potomků jediný důležitý dokument či funkci. Vymlouvali se na jejich nevyzrálost, pravděpodobně se však obávali, že by jim mladí princové příliš mluvili do vládnutí, dokonce, že by je předčasně připravili o trůn.

A tak svým následníkům přenechávali pouze reprezentativní úkoly, jako navštěvování svateb, pohřbů a korunovací cizích panovníků či provozování charity. Čím tedy měli princové zaplnit svůj čas? Ocitli se v obložení dvořanů, kteří je vodili na zábavy, lichotili jim a dohazovali jim milenky.

Britská královna Viktorie vůči svému synovi Albertu Eduardovi zvanému Bertie nikdy nešetřila kritikou. „Absolutně se nehodí stát se jednoho dne králem,“ nechala se například slyšet. Možná proto vládla více než 63 let a následník trůnu si na korunu musel počkat dlouhá čtyři desetiletí.

Nenapravitelný sukničkář a vášnivý hráč

Britská královská rodina se svými věrnými si vychutnává slavnostní večeři. Princ Albert Eduard si zálibně prohlíží jednu z dvorních dam. „Mohu vás navštívit ve vašem pokoji?“ obrátí se na ni s otázkou. Žena mu dá svolení, ačkoliv ji jeho dotaz vyděsil. Dobře ví, o co následníkovi trůnu jde! Rychle přemýšlí, jak by ho mohla zdvořile odmítnout. Ve své ložnici se obleče do svých nejnádhernějších šatů a ozdobí se nejdražšími šperky. Takto ustrojena přivítá dychtivého prince. Bertie se nad jejím vzhledem pozastaví: „Bylo opravdu nutné se takto obléknout na čistě soukromou konverzaci?“

Odpoví mu s vážným výrazem ve tváři: „Když mi vaše královská výsost prokázala tu čest a navštívila mě, je přece samozřejmé, že si obléknu šaty, které se pro takovou událost hodí.“ Princ pochopí její narážku a se zamumláním dobré noci se vzdálí. Dotyčná dáma tak svou dobrou pověst uhájila. Většina žen však princovým svodům s radostí podlehla.

TIP: Madam skandál Wallis Simpsonová: Anglický král se kvůli ní vzdal trůnu!

Bertie dobýval ženy svobodné i vdané, urozené i prosté, Britky i cizinky. Velkou vybíravostí v tomto ohledu netrpěl. Vše prý začalo, když roku 1855 ve svých čtrnácti letech navštívil s rodiči Paříž. Zatímco na britském královském dvoře vládla přísná morálka, v Paříži se princ setkal s poněkud volnějšími mravy. Ženy tam nosily hluboké výstřihy, které přitahovaly pozornost pubertálního mladíčka. Od té chvíle ženským půvabům zcela propadl.  

Britský následník trůnu Albert Eduard si zkrátka umí užívat života. Pro jeho schopnost pořádně to roztočit se mu dokonce přezdívá „princ večírků“. Kromě alkoholu a ženám propadne podobně jako ostatní dědicové trůnu hazardu. Za jeden večer dokáže utratit obrovské sumy. Jeho matka královna Viktorie přitom dál stříhá staré noviny na čtverce, aby ušetřila za toaletní papír... 

Člunozobec africký (Balaeniceps rex) byl poprvé popsán v 19. století, když bylo několik jeho kůží dovezeno do Evropy. Tradičně byl zařazován k brodivým (Ciconiiformes), ale později na základě analýz DNA jej zoologové přičlenili k veslonohým (Pelecaniformes). Dle některých autorů tvoří spolu s kladivoušem africkým „chybějící článek“ mezi těmito dvěma řády.

Čahoun s dlouhými prsty

Člunozobec je jedním z nejmohutnějších příslušníků ptačí říše. Obvykle je vysoký od 110 do 140 centimetrů, někteří jedinci mohou dosáhnout výšky až 152 cm. Od špičky zobáku k ocasu měří dospělí člunozobci 100–140 cm a mají rozpětí křídel 230–260 cm při hmotnosti 4 až 6 kg. Samci jsou těžší než samice.

Na tomto veslonohém opeřenci vás na první pohled zaujme nejtypičtější znak – až čtvrt metru dlouhý zobák ve tvaru člunu, od nějž je odvozené české druhové jméno. Má barvu suché trávy s nepravidelnými šedými skvrnami. Okraj zobáku je velice ostrý a pomáhá člunozobci jednak naporcovat kořist a také zbavit se vegetace, kterou spolu s úlovkem zachytí. Konec zobáku je stejně jako u pelikánů opatřen rohovinovým hákem.

Dlouhé nohy jsou zakončeny velice dlouhými prsty, z nichž prostřední dorůstá 16 až 18 cm. Díky tomu může člunozobec stabilně stát na plovoucí vegetaci. V porovnání s volavkami a čápy má kratší a silnější krk. Široká křídla jsou dobře přizpůsobená plachtění v termických proudech. Peří dospělých ptáků je šedavě modré s výjimkou hnědé spodní strany křídel s šedým pruhem. Nápadná je také světlá chocholka na hlavě. Samec se od samice zbarvením nijak viditelně neliší, mladí ptáci jsou hnědí.

Štěstí na Viktoriině Nilu

Člunozobci afričtí žijí především v nepřístupných bažinách, močálech a porostech papyru v okolí jezer rovníkové Afriky. Přesný stav populace není znám, celkem se odhaduje na 3 300 až 5 300 jedinců. Nejvíce člunozobců (50–80 % z celkového počtu) má domov v Jižním Súdánu. V Ugandě je můžete vidět na několika lokalitách.

Nejdostupnějším místem výskytu je močál Mabamba v blízkosti hlavního města Kampaly. My jsme však zamířili do vzdálenějších končin – do národního parku Toro-Semliki blízko Albertova jezera u hranic s Demokratickou republikou Kongo. Také jsme zkusili štěstí v národním parku Murchison Falls, kde nám ranní projížďka do delty Viktoriina Nilu přichystala příjemné překvapení v podobě tohoto nádherného velikána s právě ulovenou kořistí. Přitom v obou těchto parcích žije podle informací od místních průvodců jen 8–10 člunozobců.

Lovec krokodýlů

Stavbou těla a zobáku je člunozobec dobře přizpůsoben k lovu v mělkých bahnitých vodách s nízkým obsahem kyslíku. Svému biotopu přizpůsobil i techniku lovu. Buď se pomalu brodí vodou, nebo nehybně stojí, dlouho a důkladně pozoruje okolí a čeká na kořist. Když ryba připlave k hladině vody, aby se nadechla, člunozobec zaútočí. Vrhne se směrem k oběti a rychlým stiskem zobáku ji vyloví z vody. V 60 % případů je úspěšný. U větší kořisti často pomocí zobáku oddělí hlavu. Jeho hlavní potravou jsou ryby, žáby, hadi, ale i malí savci a dokonce mláďata krokodýlů.

Ochránce a stavitel

Člunozobci jsou tichá a velice samotářská stvoření, která nikdy nenajdete ve skupinách. Tvoří monogamní páry, ale samec se samicí se scházejí pouze v době hnízdění. I tehdy však loví každý sám ve vlastním teritoriu. Území jediného ptáka bývá i několik kilometrů čtverečních rozlehlé.

Ke hnízdění se odhodlávají jedenkrát za rok v době střídání období dešťů a sucha. V tomto čase jsou velice teritoriální a chrání hnízdo proti predátorům. Hnízdo staví buď na malých ostrůvcích, nebo na plovoucí vegetaci na velice nepřístupných místech bažiny. Nejprve vytvoří jakousi platformu a na ní pak samotné hnízdo. Jako stavební materiál používají hlavně vodní rostliny. Platforma může zasahovat do hloubky až tří metrů, samotné hnízdo má průměr až 1,7 metru. Inkubační doba je 42–44 dnů a při sezení na vejcích se střídají oba partneři.

Chladicí systém v zobáku

Samice klade do hnízda jedno nebo dvě, vzácněji tři vejce v rozmezí pěti dnů. Většinou však přežije jen jedno mládě. Druhé nebo třetí vejce slouží jako „záložní“ pro případ, že by se s prvním něco stalo. Obdobnou pozici pak mají už vylíhnutá mláďata – druhé plní úlohu pojistky pro případ, že by starší nepřežilo.

Vylíhnutá mláďata krmí rodiče natrávenou potravou přímo ze zobáků i třikrát za den. Větší potomci dostávají jídlo až šestkrát denně. Za velice teplých dnů, kdy může dojít k přehřátí vajec nebo mláďat, přenášejí rodiče několikrát za den v zobáku vodu. Tou vajíčka kropí a tím ochlazují. Mláďata rostou a dospívají velice pomalu. Až 95 dní po vylíhnutí začínají chodit kolem hnízda a po dalších desíti dnech dokážou létat a opouštějí hnízdo.

Z mokřadů na rýžoviště

Člunozobci provázeli už nejstarší lidské kultury a portrét tohoto ptáka je dokonce vyobrazen na stěnách jedné z hrobek sakkárského pohřebiště. V Egyptě byly také nalezeny pozůstatky vymřelého rodu člunozobce Goliathia. Mezi Afričany budil tento pták vždy značný respekt.

TIP: Ptačí společníci velkých kopytníků aneb Jsou klubáci lékaři, nebo spíše upíři?

Soužití s lidmi však zatím nese smůlu spíše člunozobcům. Poškozováním životního prostředí dochází ke snižování jejich populace, a proto byl člunozobec zařazen v Červeném seznamu ohrožených druhů do kategorie zranitelný. To znamená, že druh čelí velkému nebezpečí vyhynutí ve střednědobém období, pokud se podmínky nezmění. Největší negativní vliv na život těchto samotářských obrů má především vysušování mokřadů. Přirozené prostředí se pomalu vytrácí, a proto v Jižním Súdánu můžete osamělé člunozobce často spatřit na rýžových polích.

Když kanadský astronaut Chris Hadfield svého času pěl na palubě Mezinárodní vesmírné stanice coververzi „Space Oddity“ Davida Bowieho, stal se okamžitě miláčkem davů. Napodobit se ho nyní pokusil italský astronaut Luca Parmitano, který přehrál set na palubě ISS, a stal se tak, jako DJ AstroLuca, oficiálně prvním vesmírným DJem.

Než 42letý astronaut vyrazil na oběžnou dráhu, dostával lekce od německého dýdžeje Chrise Stritzela, známého pod přezdívkou Le Shuuk. V úterý 13. srpna (2019) DJ AstroLuca zahrál 12minutový set na Mezinárodní vesmírné stanici. Do svého setu zahrnul tracky, jejichž autory byli Sunbeam, Robin Schulz a Vize.

Živý set z oběžné dráhy

Set DJe AstroLucy přenášeli živě na palubu party lodi Norwegian Pearl u pobřeží Ibizy, kde na party BigCityBeats WORLD CLUB DOME Cruise Edition tančily asi tři tisíce lidí. Kromě běžných návštěvníků tam byla celá řada hvězd, včetně sportovců a DJů. Na přenosu spolupracovala Evropská kosmická agentura ESA a zakladatel BigCityBeats Bernd Breiter.

TIP: NASA otevře ISS turistům: Dovolená bude stát 59 milionů dolarů

První živý set z oběžné dráhy je významným milníkem jak pro taneční hudbu, tak i pro vesmírné lety. Parmitano si splnil sen. Je přesvědčený, že výpravy do vesmíru i hudba spojují lidi rozmanitých názorů a jemu se vlastně podařilo obojí. Teď italský astronaut pověsí kariéru DJe na nějaký čas na hřebík a příštích šest měsíců ho na palubě ISS čeká asi tak 250 vědeckých experimentů. 

V Austrálii byl dopaden muž, který přiletěl do Melbourne z Dubaje s živými holuby přivázanými k dolní části nohou a schovanými pod nohavicemi kalhot. Tento 23letý muž u sebe měl také dvě ptačí vejce. Porušil tím přísné karanténní zákony, za které hrozí krom vysoké pokuty až deset let za mřížemi.

Nebyl přitom jediný, kdo skončil v rukou celníků za pokus propašovat živé ptáky přivázané k nohám. Jistý Kaliforňan skončil dvakrát ve vězení za to, že se do Spojených států pokusil propašovat z Vietnamu ohrožené zpěvné ptáky, o nichž se věří, že nosí štěstí. Poprvé v roce 2009 dostal čtyřměsíční trest, podruhé o sedm let později už šel za mříže na 18 měsíců.

Tygříci na hraní a hračky plné drog

Bohužel nešlo o jediná zvířata, která musela přetrpět trauma dlouhého letu, jen aby mohla skončit na černém trhu. V roce 2010 našli íránští celníci v kufru jednoho z cestujících uspané tygří mládě. Do země bylo dovezeno z Thajska a cílem bylo vychovat z něj domácího mazlíčka. Tygr skončil v rezervaci ve své domovské zemi. Jiný cestující byl dopaden na mezinárodním letišti v Miami s 22 živými úhoři a 150 tropickými rybkami v igelitových sáčcích uvnitř zavazadla.

V Austrálii naopak ztratila dost ze své animované nevinnosti kultovní postava pana Brambůrka z filmu Toy Story: Příběh hraček, když celníci našli jeho plastovou figurku s hlavou napěchovanou téměř 300 gramy extáze. Stejně jako Action Man, v jehož figurce se ukrývalo 50 gramů kokainu, i pan Brambůrka do země doputoval poštou a zmařený pašerácký pokus byl spojen s irskou zločineckou skupinou.

Pašeráci drog jsou obzvláště vynalézaví ve způsobech, jak dostat své zboží do vybrané destinace. V roce 2014 našli američtí celníci 3,3 kilogramu kokainu ukrytého v mraženém kozím mase.

Jedna Kanaďanka se pokusila převézt přes hranice do Spojených států stolní fotbálek, který byl ve skutečnosti trojským koněm ukrývajícím 24 kilogramů marihuany. V Německu pak byla dopadena Kolumbijka, která zkusila převézt kokain uvnitř svých prsních implantátů.

Lidské oči, raketomet i mrtvola

Další nepravděpodobné dovážené položky zahrnují skutečný egyptský sarkofág, který byl ukrytý v přepravním kontejneru putujícím ze Španělska do USA; sklenici obsahující deset lidských očí, s níž se pokusil přijet jistý cestující do Británie, a skutečný – ale ne nabitý – raketomet objevený uvnitř zavazadla na malém letišti v Pensylvánii.

TIP: Nadopované ananasy: Španělská policie odhalila pašeráky kokainu

Ovšem najdou se i případy, kdy cestující se svým – byť velmi kuriózním – spoluzavazadlem úspěšně prošel celnicí. Na mezinárodním letišti v Atlantě vzbudil pozornost pasažér, který přepravoval velmi reálně vypadající falešné mrtvé tělo. Ukázalo se, že jde o rekvizitu z hororu Texaský masakr motorovou pilou 2, se kterou mu dovolili odletět.

Císař Zikmund Lucemburský se podruhé oženil až ve čtyřiceti letech. Jeho chotí se v roce 1408 stala mladinká, asi patnáctiletá Barbora Celská. Přesné datum jejího narození neznáme. Zikmund ji poznal roku 1401, kdy byla ještě dítětem, musel tedy počkat, až dospěje. Zikmund potřeboval získat spojence a revanšovat se Barbořině otci Heřmanu Celskému, který mu pomohl, když si jej uherská šlechta jako svého krále dovolila zajmout. V té době rovněž Zikmund uzavřel spojenectví s Habsburky.

Mladičká krasavice

Barboru kronikáři popisovali jako mimořádně atraktivní dámu s velkým osobním kouzlem. Jedním slovem dodávali, že zároveň i panovačnou a nevěrnou. O jejích avantýrách si povídala celá Evropa. Ani Zikmund však nebyl žádný asketa. Měl bezpočet milenek a na výpravách ho prý doprovázelo víc nevěstek než duchovních! Neměli si tedy co vyčítat. A přes všechny povídačky - podle tehdejších měřítek patřila Barbora se Zikmundem k nejkrásnějším párům v Evropě. 

Co je spojovalo? Tělesná náruživost, láska k přepychu, touha po moci a bezstarostném způsobu života a nebývalá ctižádostivost. Jediné dítě, dcera Alžběta, se narodila rok po svatbě. 

Talentovaná obchodnice i vladařka

Zikmund byl často na cestách či taženích, a poskytoval tak Barboře prostor k záletům. A zpočátku jí je prý dokonce toleroval. Pak mu ale došla trpělivost a nechal manželku internovat a přestal jí vyplácet apanáž. Barbora prý i s malou dcerkou třela bídu s nouzí. Ale ne moc dlouho. Zikmund to nevydržel, smířil se s ní, protože neměl v důsledku husitských válek čas řešit takové malichernosti. A hlavně potřeboval neustále peníze.

TIP: Lvice a Rytíř: Proč zkrachoval vztah Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského?

Barbora se ukázala jako zdatná podnikatelka, brzy získala pod svou kontrolu bohatá města a hrady v Horních Uhrách, kde se těžilo zlato, stříbro a měď. Zikmund jí velkoryse ponechal v podnikání volné ruce a uměl její obchodní schopnosti náležitě ocenit. Byl zaneprázdněn svými diplomatickými aktivitami v říši, a tak mu to vyhovovalo. Barbora „vydělávala“ a následně financovala jeho válečné výpravy. V době své nepřítomnosti jí umožňoval, aby ho v Uhrách zastupovala. A Barbora se ukázala i jako schopná panovnice.