Soutěž vzešlá z krve

• Sport:  jugger – krutá hra
• Původ:  film Pozdrav od juggerů

Když v roce 1989 dorazil do kin australský postapokalyptický snímek Pozdrav od juggerů (Salute of the Jugger), nevyvolal téměř žádnou pozitivní reakci. Zápletka byla následující: V roce 2200 je svět téměř zničený a lidé v pustině stěží přežívají. Mezi umírajícími osadami kočují hráči brutální zábavy známé jako jugger a za pár drobných baví křupany tím, že se mlátí po hlavách a snaží se nabodnout na kůl psí lebku. Mezitím ovšem sní, že jednoho dne proniknou do Ligy. Ta se odehrává v ohromném podzemním městě, kde civilizace přežila a úzká elita se tam snaží zabavit krvavými zápasy. 

Ačkoliv hlavní roli ztvárnil Rutger Hauer, hollywoodská hvězda s holandským pasem, kritici film ztrhali hodnocením ve stylu „Není se na co dívat ani co poslouchat. Dokonce i samotná hra je nuda!“. Pokud jde o filmové kvality, měli více méně pravdu, v jednom se však mýlili – hra rozhodně není nudná, zvlášť když se přenese do reality. Záhy po uvedení inspirovalo dílo hráče v Německu a Austrálii: Nezávisle na sobě vytvořili pravidla, zrodily se i ligy, a disciplína tak expandovala do celého světa. 

O kapku tvrdší česká verze 

Na rozdíl od filmu dali tvůrci sportu přednost bezpečnosti před brutalitou, což ovšem neuspokojí každého. Hráči juggeru totiž v dresech působí dojmem, že by stačilo odhodit zbraně a pustit se do fotbalového klání. V Česku ovšem vznikla v roce 2009 zcela jiná verze hry, a to aniž by si byli zakladatelé vědomi, že se jugger hraje i někde jinde ve světě. Češi si vzali za vzor původní postapokalyptickou poetiku a vrátili se ke kořenům – herním stylem i vizuálně. 

Místo dresů se dostaly ke slovu divoce pomalované hokejové chrániče a přílby, které záměrně vypadají jako vyhrabané na skládce. Tam, kde mezinárodní pravidla juggeru výslovně zakazují údery do hlavy, je česká verze naopak vyžaduje. A zatímco ostrý kontakt představuje v globální verzi faul, česká varianta si v pořádném bodyčeku doslova libuje. Není divu, že k odlišení od „měkké“ podoby, jež se však u nás také hraje, používají domácí tvůrci pro „svůj“ jugger přídomek „krutá hra“. 

Účastní se jí dva týmy po čtyřech borcích, kteří mají jasně rozdělené role. Smyslem je donést a položit napodobeninu psí lebky do hnízda na straně soupeře, dotknout se jí ovšem smí pouze neozbrojený „qwik“. V průniku mu pomáhají „holaři“, kteří mohou soupeře úderem do hlavy donutit, aby si lehl – a v této pozici jej „zaklíčují“, když na něm podrží hůl. Třetího hráče představuje převážně defenzivní „řetězák“, jenž se ohání hadrovou koulí na šňůře. Qwika však srazí kdokoliv úderem do kterékoliv části těla. 

Kostýmově barvitou zábavu si lze užít na různých festivalech nebo – v největší slávě – na akci Junktown, kde si můžete každoročně vyzkoušet přežívání v postapokalyptické budoucnosti na vlastní kůži.

Vzhůru za zlatonkou

• Sport:  mudlovský famfrpál
• Původ:  svět Harryho Pottera

Kdo někdy v knihách o Harrym Potterovi četl o famrfpálu (v originále „Quidditch“) nebo ho pak viděl na plátně kina, těžko uvěří, že se dá hrát i ve skutečnosti. Samozřejmě musíte zapomenout na zběsilé létání vzduchem na ultravýkonném koštěti Nimbus 2000 a poměrně skromně se přesunout na obyčejný trávník. Pokud se smíříte s nadvládou gravitace a zlatonkou v podobě tenisáku, který visí v ponožce na „pozadí“ neustále unikajícího hráče, nic vám nebrání užít si mač. 

Na první pohled vypadá famfrpál jako zběsilé pobíhání po herní ploše, rvačka o míč a pokus ho prohodit obručí. I v jiných sportech by se jednalo o úctyhodné úkony, jenže tady hráčům mezi nohama neustále zavazí koště. Při bližším pohledu pak zjistíte, že všechno, čeho jste si všimli na počátku, stále platí – a že je to přesně tak šílený sport, jak jeho popis zní. 

Nejde ovšem jen o nějakou lehkovážnou zábavu, nýbrž o zcela seriózní klání se vším, co k tvrdé soutěži patří, včetně profesionální ligy. Jen si pusťte dovedně sestříhané záběry ze závěru mistrovství světa: S akční hudbou v pozadí si borci před prvním výkopem vyměňují pohledy, jež by dokázaly do soupeřů vypálit díry. Prudká akce a tělesné střety si v ničem nezadají se špičkovou házenou (a občas ani s ragby), zatímco za kombinace by se zas nemuseli stydět fotbaloví kouzelníci. 

Zlatonka jako hvězda

Na hřišti o rozměrech 55 × 33 metrů proti sobě stojí smíšené týmy o sedmi hráčích, kde musí být poměr zástupců pohlaví vždy 4 : 3. Úkolem je prohodit „camrál“ protivníkovou obručí a získat tak bod. Hráč si však musí dávat pozor, aby nedostal zásah „potloukem“, který ho donutí „spadnout“ z koštěte a opět nasednout až ve vlastním brankovišti. Hra trvá obvykle 30–40 minut a končí, jakmile je chycena zlatonka, reprezentovaná žlutě oděným hráčem. Obvykle jde o nejdůležitější cíl na hřišti, protože jeho lapení garantuje 30 bodů a okamžitý konec hry, což může zvrátit i zcela ztracený zápas. 

Roli zlatonky proto obvykle zastává zdatný sprinter a může svůj poklad bránit jakkoliv kromě faulů. Běžně si tedy drží specializované chytače od těla odstrkováním či kradením košťat, jež poté odhazuje mimo herní plochu. Vítězí tým, který má při chycení zlatonky víc bodů. Každopádně existuje i mezinárodní federace famfrpálu, a v USA dokonce vznikla zmíněná profesionální liga. 

Souhra svalů a mozku

• Sport:  šachbox
• Původ:  komiksová trilogie Nikopol

Když srbsko-francouzský komiksový kreslíř Enki Bilal vytvářel svoji slavnou sci-fi trilogii Nikopol, pomohl si v příběhu s názvem Chladný rovník prazvláštním sportem, tzv. šachboxem. Protivníci v něm poměřují nejen sílu paží, ale také obratnost strategického myšlení, a finální skóre tudíž vzejde ze dvou zápasů: jednoho v šachu a druhého v boxu. Idea byla natolik praštěná, že mnohé příznivce komiksu nenechala chladnými a rozhodli se ji uvést do praxe. 

Věci se chopil holandský umělec Iepe Rubingh a vytvořil pravidla tak, aby byl šachbox skutečně hratelný. Zápas má jedenáct tříminutových kol, přičemž se střídají tzv. rychlé šachy s boxováním. Zvítězit lze knokautem soupeře v ringu nebo šachmatem na herní desce. Pokud však dojde k remíze na šachovnici, vyhrává boxer s větším počtem zásahů. Hráče, který šachovou partii protahuje, mohou navíc rozhodčí přinutit k tahu, jinak mu hrozí diskvalifikace.  

Pomalu a zběsile

Největší slabina sportu tkví ovšem v jeho velmi nerovném tempu. Po vyhecovaných kolech plných úderů usedají hráči přímo v ringu ke stolku a v tichosti se soustředí na své tahy, což zasazuje dynamice zápasů citelné rány. Prapodivná disciplína si přesto našla své fanoušky, pravidelně se konají evropské i světové šampionáty, odehrály se první profesionální zápasy, a organizátoři už dokonce stačili šachbox rozštěpit na dvě konkurenční sportovní asociace. 

Nechť vás provází Síla

• Sport:  šerm se světelnými meči
• Původ:  filmová série Hvězdné války

Taky jste si vždycky říkali, že souboje se světelnými meči vypadají v legendárních Hvězdných válkách zatraceně dobře – jen vám není jasné, jak do sebe mohou narážet dva svazky protonů, které jsou navíc přesně metr dlouhé a neběží do nekonečna? Dnešní neúplné znalosti fyziky samozřejmě nelze aplikovat na technologie daleké budoucnosti, takže nadšený divák musí hodit pochyby za hlavu a souboje rytířů Jedi s temnou stranou si prostě užít – včetně všech zvuků, které máchající světlo běžně vydává, jako „vzzzzmmmm“ a „bžžžiiijúúú“. 

Světelné meče (v originále „light sabres“, doslova „světelné šavle“) se staly symbolem celé filmové série. Tímto druhem „archaické“ zbraně směli vládnout jen trénovaní rytíři řádu Jedi, a jak pravila jedna z hlavních postav Obi-Wan Kenobi, „kdo uměl používat světelný meč, ten stvrzoval, že není jen tak někým“. Málokterému fanouškovi se chce na sci-fi festivalech soukat do nepohodlného plastového brnění obyčejných „stormtrooperů“, kteří navíc ve filmu neumějí svou laserovou pistolí nic trefit. Zato mávat svítící replikou meče by si přál každý. 

Z hračky je zbraň

Plastové meče dlouho zůstávaly pouze na okrasu a často se už při neopatrném ťuknutí lámaly. Technologie však mohutně poskočila a výrobci je nyní dokážou osadit tvrzenými plastovými pruty, které dobře vedou světlo, při úderu pruží, ale nelámou se. Jsou natolik odolné, že se s nimi mohou směle ohánět i zkušení praktici japonského kenda, kteří obvykle trénují s dřevěnými napodobeninami, tzv. bokkeny. 

Jakmile se ukázalo, že se nové zbraně hodí k reálnému použití a nestojí víc než pět či šest tisíc korun, roztrhl se s turnaji na festivalech pytel. Vznikly první školy, jež boj se světelnými meči vyučují. Jelikož je plast mnohem lehčí než poctivé železo, může být poměr fanoušků sportu genderově zcela vyrovnaný. Po celém světě se zrodily nejen ligy, ale také velké turnaje. A odtud už zbýval jen krok, aby se nová disciplína dočkala oficiálního uznání: Letos v únoru ji vzala pod křídla francouzská asociace sportovního šermu. Nadšencům už tudíž nikdo nemůže spílat do „nerdů“, neboť se stali součástí dlouhé a úctyhodné tradice. 

Efektní souboje? Ehm, ne

Pravidla jsou, podobně u jiných šermířských disciplín, v podstatě jednoduchá. Protivníka je třeba zasáhnout a body se udělují podle toho, kam trefa míří. Zásah trupu vynese pět bodů, úder do paží či nohou tři a trefený hřbet ruky jeden. Vítězí ten, kdo první získá patnáct bodů. A pokud se nerozhodne do tří minut, vyhrává šermíř s vyšším skóre. 

Na rozdíl od ostatních šermířských disciplín si ovšem tvůrci dali práci, aby boj sestával z rozmáchlých vířivých úderů „čepelí“, takže bodání je zakázáno. Stejně důležitou roli hraje vizuální podoba zápasů, proto se odehrávají v příšeří, aby si i diváci přišli na své. Dostat ránu tvrdým kusem polykarbonátu samozřejmě není úplně příjemné, a šermíři tak nastupují do klání v celotělovém brnění. 

TIP: Tohle raději nezkoušejte: Vybrali jsme 5 nejnebezpečnějších sportů

Nicméně podle videí z mistrovských zápasů se rozmáchlá filmová estetika plná piruet a boje těsně u sebe příliš nekoná. Světové scéně dominují borci, na nichž je patrný trénink v klasickém historickém šermu nebo kendu, takže zápas tvoří spíš sekvence taktického vyčkávání na velkou vzdálenost, následovaného přiskočením a smrští rychlých výměn. To, po čem touží oko fanouška, tudíž častěji najdete v dobře sehraných exhibicích, na které je ovšem radost pohledět. 

Desítky dětí posedávají na hlavním nádvoří a naslouchají vyprávění soudružky učitelky. Žáky v modrobílých uniformách a s rudým šátkem uvázaným kolem krku výuka očividně baví. Však také probírají dějepis a lepší místo pro líčení historie země v Hanoji ani nalézt nelze. 

„Chrám nechal postavit král Lý Thánh Tông v roce 1070 a zasvětil ho Konfuciovi. Šest let poté zde vznikla i první univerzita v zemi. Učenci, kteří na ní získali vzdělání, pak sloužili panovníkovi,“ vypráví naše průvodkyně. 

Zároveň popisuje jednotlivé stavby tyčící se pod korunami vzrostlých stromů: Hlavní bránu se dvěma malými brankami a Velkou bránu Středu se dvěma postranními vstupy s výmluvnými názvy Dosažený talent a Dokonalá ctnost. Dále ukazuje na Dvůr stél se čtvercovým jezerem a nakonec i na samotný Chrám literatury. 

Zkoušky vedl sám panovník 

Celý komplex je rozdělen na pět částí. Obepíná ho zeď z červených cihel, jež toto místo meditací a uctívání odděluje od okolního rušného světa. „Tento pavilon byl vybudován v roce 1805. Je zasvěcen souhvězdí Literatury. Vidíte, jak koresponduje se zvěrokruhem?“ ukazuje průvodkyně. 

Jak dodává, v Chrámu literatury vždy studovali jen ti nejnadanější. Než se sem totiž dostali, čekalo na ně poměrně mnoho překážek. Nejprve museli absolvovat vesnickou školu v rodné obci a poté studium Pěti klasických a Čtyř posvátných knih. Nakonec dokazovali nabyté vědomosti u provinčních zkoušek zahrnujících i politiku, právo a matematiku. Z původních dvou až tří tisíc uchazečů uspěly jen desítky. Pokud se dostali do Hanoje, zkoušel je i samotný panovník. Poté je však čekala všeobecná úcta a věčná sláva. 

Želví hlavy pro štěstí 

„Univerzita představovala centrum vzdělanosti od jedenáctého do devatenáctého století. Získání doktorských titulů bylo korunováno i vyrytím jmen absolventů do stél. Těchto kamenných desek se dodnes dochovalo osmdesát dva,“ ukazuje průvodkyně. 

TIP: Nesmysly v indických učebnicích: Letadla i zákony gravitace známe již pět tisíc let

Upozorňuje, že jednotlivé stély jsou umístěny na krunýřích želv – samozřejmě také kamenných. Želva je totiž symbolem dlouhověkosti a síly, oblý tvar krunýře zase představuje nebesa a břicho Země. Návštěvníky i studenty však nejvíce zajímají hlavy tohoto zvířete. Podle starodávné tradice totiž přinesou štěstí tomu, kdo je pohladí. U náročných zkoušek to platí dvojnásob, i když se v samotném Chrámu literatury už zhruba dvě století nekonají. 

V roce 1950 se italský fyzik Enrico Fermi na schůzce s kolegy v Los Alamos zeptal podobně: „Kde jsou?“ Podle Fermiho a mnoha dalších vědců před námi vyvstává do očí bijící rozpor. Pokud se v něčem zásadně nemýlíme, měla by v Mléčné dráze existovat řada mimozemských civilizací. Vyjadřuje to i slavná Drakeova rovnice, která odhaduje počet rozvinutých kultur v okolním vesmíru. 

Trápí nás paradox

Vědci se už dlouhá desetiletí snaží vyrovnat se zjevným rozporem mezi vysoce pravděpodobnou existencí mimozemských civilizací v celé dlouhé historii vesmíru a faktem, že o nich zatím nemáme jediný důkaz. Tento tzv. Fermiho paradox je však čím dál palčivější. Zjišťujeme totiž, že Mléčná dráha – a nejspíš i jiné galaxie – je plná planet, přičemž mnohé se zřejmě podobají Zemi a teoreticky by na nich mohl existovat život, jak ho známe.

Nabízí se přitom několik možných vysvětlení Fermiho paradoxu, a to nejen v oblasti science-fiction. Pracují s nimi i odborníci a lze je rozdělit do tří skupin: Mimozemšťané neexistují; mimozemšťané existují, ale lidé se s nimi dosud nespojili; mimozemšťané existují a někteří lidé s nimi již komunikují – nebo to alespoň tvrdí.

Žijeme na vzácné Zemi?

Možná je vznik rozvinuté civilizace natolik výjimečný, že k němu v našem okolí skutečně ještě nedošlo. Zrodu inteligentního života mohou stát v cestě mnohé překážky. Hovoří o tom tzv. hypotéza vzácné Země (Rare Earth Hypothesis), podle níž vyžaduje vznik živých organismů takovou kombinaci astrofyzikálních a geologických podmínek, že se na jednom vesmírném objektu sejdou jenom neuvěřitelnou náhodou. A taková náhoda se měla odehrát právě na Zemi.

Podle uvedené hypotézy se musí planeta, na které by se mohla zrodit civilizace, nacházet v tzv. galaktické obyvatelné zóně. Podmínkou je příhodný obsah chemických prvků pro zformování planet podobných té naší, prostředí bez tvrdého rentgenového a gama-záření a také optimální počet hvězd, aby gravitace okolních stálic pohyb planet výrazně nenarušovala. Planeta s výskytem života by měla obíhat správný typ hvězdy ve správné vzdálenosti. Objekty v dotyčném planetárním systému by měly být uspořádány vhodným způsobem: menší kamenné planety blíž ke slunci a velcí plynní obři kolem nich. 

Životodárná planeta by měla mít i dlouhodobě stabilní oběžnou dráhu a také příhodnou velikost. Rozhodně by neměla chybět desková tektonika, tedy povrch členěný na jednotlivé desky, které se velmi zvolna pohybují, což vyvolává zemětřesení i sopečnou činnost. Stejně tak by byl zřejmě nezbytný velký měsíc. Pozemský souputník totiž podle všeho zajišťuje naší planetě stabilní rotaci i oběžnou dráhu a funguje rovněž jako štít proti některým planetkám.

Pokud by byly všechny uvedené podmínky pro rozvoj civilizace nezbytné, pak skutečně žijeme na vzácné Zemi. Mezi odborníky však převažuje názor, že hypotéza vzácné Země neplatí. Stále ovšem zůstává ve hře možnost, že život je sice docela běžný, ale inteligentní život vzniká nesmírně vzácně – a my jsme jednoduše měli ohromné štěstí.

Odsouzeni k zániku

Je také možné, že nevyhnutelným osudem každé vyspělé civilizace je brzy se zničit. S rozvojem totiž společnost získává větší množství účinných technologií, které mají potenciál zdevastovat celou planetu. My sami podle mnohých názorů již dlouho balancujeme na hraně sebedestrukce, ať už v důsledku znečištění prostředí, nebo třeba kvůli jaderným zbraním. 

Další možnost zní, že mají rozvinuté civilizace tendenci likvidovat jiné kultury. Pokud inteligentní formy života překonají sklony k sebezničení, mohou své obavy a agresi směrovat na vesmírné sousedy. Nezbývá než doufat, že podobná technologicky vyspělá společnost nežije v našem dosahu.

Komunikace vázne

Mimozemšťané nemusejí disponovat technologií pro mezihvězdnou komunikaci. Nebo rozvinuté civilizace skutečně vznikají ve vesmíru vzácně a dělí je od sebe ohromné vzdálenosti. V takovém případě by nebylo divné, že s nimi nejsme ve spojení. Podle některých názorů by se od nás také mohli mimozemšťané lišit natolik, že by vzájemná komunikace vyžadovala obrovské úsilí – zkrátka bychom si nerozuměli. Možná jsme už jejich signály zachytili, ale vůbec jsme je nepochopili.

TIP: Jsme ve vesmíru sami? Nedozvíme se to dříve, než za 1 500 let

Podle tzv. hypotézy planetární zoo v našem okolí jiné civilizace existují a vědí o nás. Nicméně nás nekontaktovaly, protože nechtějí. Možná čekají, až se dostaneme na určitou úroveň, možná z nás mají strach nebo je prostě nezajímáme. Extrémní variantu pak představuje hypotéza planetária: Podle ní nás v určité vzdálenosti obklopuje důmyslná simulace vesmíru, která nám ukazuje něco jiného, než co se okolo skutečně nachází. Jako bychom byli v planetáriu o velikosti naší Sluneční soustavy. Ať už však žijeme v zoo, či v planetáriu, podle zmíněných představ jsme byli cíleně izolováni.

Nejspíš jsou mrtví

Vysvětlení absence mimozemských civilizací může být ovšem docela jednoduché. Podle Adityi Chopry z Australian National University a jeho kolegů jsou zkrátka živé organismy křehké a kosmos příliš nepřátelský, takže se život téměř nikdy neprosadí.

V současnosti víme o více než 2 000 planet v 1 300 planetárních systémů, ale to je jen špička ledovce. V Mléčné dráze se pravděpodobně nacházejí miliardy planet podobných Zemi velikostí i prostředím. Počet vhodných těles tedy nejspíš nebude tím, co výskyt mimozemských civilizací omezuje. Nepůjde ani o nedostatek času na vývoj. Naše Galaxie existuje přes třináct miliard let, takže by případné kultury stihly pohodlně vyvinout i technologie, s nimiž by se dostaly až k nám – i kdyby se pohybovaly od hvězdy k hvězdě podsvětelnou rychlostí.

Vzkvétá jen modrá planeta

Podle Chopry je nově vzniklý život na planetách zranitelný. Dokládá to příklad našeho solárního systému: V tzv. obyvatelné zóně kolem Slunce – tedy v oblasti, kde se může na povrchu planety vyskytovat kapalná voda – krouží nejen Země, ale v podstatě i Venuše a Mars. Podle některých názorů se na počátku existence Sluneční soustavy nacházel život na všech třech zmíněných tělesech. Organismy však s největší pravděpodobností přežily jen na Zemi, kterou poté kompletně osídlily. Zatím ještě není zcela vyloučeno, že se nějaká forma života najde i na Marsu, případně v atmosféře Venuše. Pokud tam ovšem život skutečně existuje, pak je dost nenápadný a musíme po něm intenzivně pátrat.

Projít hrdlem láhve

Podle Chopry a jeho kolegů tedy vesmír kolem nás nekypí životem proto, že se organismům jen vzácně podaří stabilizovat prostředí rodné planety a zajistit si tím budoucnost. Pokud život přece jen někde uspěje, je to podobné, jako by prošel pomyslným úzkým hrdlem láhve: Aditya Chopra a jeho spolupracovníci používají v této souvislosti spojení „Gaian bottleneck“, které lze velmi volně přeložit jako „průchod úzkým hrdlem láhve k planetě, kde se vyskytuje život“. 

TIP: Fermiho paradox: Proč jsme už dávno nenašli v kosmu vyspělé civilizace?

Jedná se o depresivní představu, jež však zároveň nabízí vcelku jednoduché vysvětlení Fermiho paradoxu. Cizí civilizace všude kolem nás nepozorujeme proto, že je život mnohem vzácnější, než by se na první pohled zdálo. Pokud v budoucnu najdeme celou řadu planet velmi podobných Zemi, ale sterilních, bez stopy po životě, bude jasné, že měli Chopra a jeho kolegové pravdu. Anebo objevíme tělesa kypící životem, případně zachytíme vesmírné signály, které nás nenechají na pochybách o existenci jiných kosmických kultur. 

Do té doby můžeme dál spekulovat o Fermiho paradoxu. Jak před časem prohlásil slavný autor sci-fi Arthur C. Clarke: „Jsou jen dvě možnosti: Buď jsme ve vesmíru sami, nebo sami nejsme. Obě jsou stejně děsivé.“

Když se talentovaný pilot a mechanik Charles Lindbergh zapsal do dějin prvním sólovým nonstop přeletem Atlantského oceánu, zdálo by se, že má o slávu postaráno. Ostatně si tím vysloužil vyznamenání jak amerického, tak francouzského prezidenta, pětadvacet tisíc dolarů a všeobecné uznání odborníka na letectví! 

Jako expert se nicméně mezi světovými válkami dostal i do nacistického Německa, kde mohl jen profesionálně obdivovat technologické pokroky Luftwaffe. Za svůj slavný let a i díky přátelským osobním vazbám jej nakonec dekoroval Řádem německého orla za služby letectví sám Herman Göring. Po vypuknutí druhé světové války se od něj očekávalo, že vyznamenání vrátí – Lindbergh to odmítl. 

Na žádost velvyslance Kennedyho sepsal Lindbergh pro Brity tajnou zprávu, ve které dal jasně najevo, že pokud se Británie a Francie pokusí zastavit Hitlerovu agresi, bude to jejich vojenská sebevražda. Někteří historici soudí, že Lindbergh vycházel z přesných poznatků a svým varováním uchránil Británii od zničující porážky v roce 1938. Jiní jsou názoru, že Lindbergh jen „sedl na lep“ plánu Třetí říše, aby Francie a Británie zůstaly stranou během německých operací ve východní Evropě.

Fred, Adele a Ginger 

O Fredu Astaireovi se říkalo, že nemá kosti, ale pružiny. A to v mládí tanec nesnášel, k tomu ho přivedla až nadaná sestra Adele a ambiciózní matka. Sourozenci už od dětství vystupovali a vypadalo to, že vskutku udělají díru do světa. Adele nicméně časem došla trpělivost a vdala se – a právě tehdy vyhrála konkurz na další Fredovu taneční partnerku Ginger Rogersová. S ní Fred nejen tančil, ale také vytvořil zcela nový žánr tanečních filmů. Byť později vystřídal ještě několik tanečnic, pro Ginger měl jenom slova chvály a zakládal si na tom, že přes všechny klepy jsou jen tanečními partnery. 

Poté, co se Rogersová od 40. let začala věnovat dramatickým rolím, tančil Astaire s Eleanor Powelovou, Ritou Hayworthovou, Leslie Caronovou nebo Judy Garlandovou. V roce 1949 obdržel zvláštního Oscara za podíl na rozvoji filmového muzikálu, ale jeho sláva začala hasnout, především v důsledku nových stylů a nástupu nové generace choreografů.

Požadavkům nové doby se však Astaire dokázal přizpůsobit a začal hrát i v netanečních a nehudebních filmech. V roce 1974 se například objevil v roli sňatkového podvodníka v katastrofickém filmu Skleněné peklo, za kterou získal svou jedinou nominaci na Oscara.

Skandál Tea Pot Dome

Největší politická aféra v amerických dějinách až do skandálu Watergate pořádně zahýbala administrativou prezidenta Warrena Hardinga. Ministr vnitra Albert Fall přihrál dvěma svým přátelům z ropného průmyslu do správy vskutku lukrativní ropná pole právě v oblasti zvané Tea Pot Dome a později i na jiných místech. Za to inkasoval velmi tučný úplatek. Když se celá pleticha roku 1922 provalila, stal se Fall prvním americkým členem vlády, který byl odsouzen k pobytu ve věznici za přečiny související se zneužitím úřadu – za zpronevěru. Odseděl si jeden rok. 

Fall ale nebyl jediným zkorumpovaným ministrem v Hardingově kabinetu. Například ministr zahraničí Charles Forbes, ředitel úřadu pro veterány, rozkrádal a prodával pomoc určenou válečným vysloužilcům. Oba pak kryl ministr spravedlnosti Harry Daugherty, který byl podílníkem v několika firmách, jež si přivlastňovaly obsah armádních skladů po demobilizaci – a ministr inkasoval peníze za to, že bránil vyšetřování. Navíc si nechával platit od drogových dealerů za to, že nebudou stíháni.

Vrcholem gangsterství byl ovšem Albert Lasker, ředitel úřadu pro lodní dopravu: Konfiskoval obchodní plavidla na základě válečných zákonů, sám je pak od státu pod cenou kupoval, načež je i s nákladem zase prodával.

Přes Panamu!

Cestu doslova napříč střední Amerikou začali budovat již Francouzi v devadesátých letech 19. století. Po světové válce po nich přebrali štafetu Američané. Začátek nicméně nebyl nijak slavný – dělníky i vedení projektu Panamského průplavu decimovala žlutá zimnice a malárie a první hlavní inženýr utekl už po necelém roce.

TIP: Historie americké zahraniční politiky: Krvavé hříchy strýčka Sama

Jeho nástupce se moudře nejprve soustředil na budování zázemí pro dělníky, aby udělal stavební podmínky alespoň o trochu snesitelnější. Svou práci vzdal po dvou letech z neznámých důvodů. Až teprve třetí hlavní inženýr stavbu dokončil v roce 1914 – do plného provozu se nicméně průplav dostal až po světové válce. Výstavba průplavu stála Američany 352 000 000 dolarů. Spolu s francouzskou investicí činily celkové náklady 639 000 000 dolarů, což odpovídá 7 miliardám dnešních dolarů. Stavba si od roku 1889 vyžádala 20 000 lidských životů, po roce 1904 zde bak při výstavě zahynulo dalších 5 609 dělníků..

Letos v srpnu zemřel po dlouhé těžké nemoci význačný badatel v oblasti čs. jednotek v SSSR za druhé světové války, Miroslav Brož (1948–2019). Celý svůj život se pohyboval v oblasti armády – v letech 1966–1969 byl posluchačem vojenského učiliště, v následujících třech letech sloužil jako voják z povolání.

Jeho kariéru však ukončila roku 1972 autonehoda a následující dvě léta působil na ministerstvu kultury. Poté byl až do roku 1990 muzejním pracovníkem, aby následně odešel ze zdravotních důvodů do penze. Až do konce života však spolupracoval jako externista s Československou obcí legionářskou, Svazem bojovníků za svobodu, apod.

Interbrigadisté i odbojáři

Mezi jeho nejvýznačnější počiny patří Hrdinové od Sokolova, kratičké biogramy všech bezmála 1 000 účastníků první bitvy naší jednotky na východní frontě a Válečné dokumenty vypovídají. Vedle toho vytvořil (na podkladě materiálů Jiřiny a Bedřicha Kopoldových) též biografii lékárnice a veteránky španělské občanské války a východní fronty Heleny Petránkové Z republikánského Španělska na východní frontu, a interbrigadisty Rudolfa Šimáčka Stálo za to žít (spoluautor Jindřich Drebota) a řadu dalších publikací. Tento rok v září vyjde jeho životní dílo (spoluautor Milan Kopecký) Československé vojenské jednotky na východě o bezmála 500 stranách.

Ve čtvrtek 22. srpna 2019 brazilští odborníci ze satelitních dat vyčetli, že od začátku letošního roku v Amazonii vypuklo celkem asi 75 tisíc požárů. Oproti stejnému období loňského roku je to nárůst o celých 83 procent. O šokujícím rozsahu letošních požárů v Amazonii vypovídají i snímky pořízené americkou NASA, které nafotil satelit Suomi NPP.

V pondělí 19. srpna došlo k děsivé scéně v brazilském velkoměstě São Paulo, kam doputoval obrovský oblak černého dýmu a zaclonil Slunce natolik, že se ve městě během odpoledne rozhostila tma. Požáry jsou přitom od města vzdálené 2 700 kilometrů. Během období sucha nejsou požáry v Amazonii nic výjimečného a často propukají samy od sebe. Jejich letošní rozsah ale nemá obdoby.

TIP: Smrtící smog: Ovzduší znečištěné požáry v jihovýchodní Asii usmrtilo asi 100 tisíc lidí

Za jednoho z hlavních viníků bývá označován nedávno zvolený brazilský ultrapravicový prezident Jairo Bolsonaro, který se netají svým nepřátelským vztahem k ochraně přírody. Právě Bolsonaro nedávno zrušil pravidla bránící ilegálnímu odlesňování a ještě ke všemu povzbuzuje farmáře a dřevaře ke kácení a vypalování. Brazilské úřady údajně nemají dostatek prostředků ke zvládání požárů v Amazonii. Podle odborníků kvůli tomu hrozí, že do konce letošního období sucha, tedy do října, by lesy v Amazonii mohly utrpět závažné škody. Pomoc Brazílii s lesními požáry nabídly mimo jiné vlády Chile, Argentiny či Venezuely a Evropská komise.

Odborníci z antopologického ústavu v Záhřebu si připsali zajímavý objev. Ve východochorvatském Osijeku vykopali dost zvláštní kostry z období starověku. Jde o pozůstatky tří chlapců, z nichž dva měli od raného dětství záměrně deformované a protažené lebky. Podobné praktiky jsou známé ze všech obydlených kontinentů a z mnoha období lidské historie, až do doby kamenné.

Objev v Osijeku je ale pozoruhodný tím, že každý ze dvojice starověkých teenagerů měl hlavu deformovanou jiným způsobem. Kostry pocházejí z období mezi lety 415 a 560 našeho letopočtu. Jde o bouřlivou a nebezpečnou dobu stěhování národů, kdy Evropou procházely a navzájem válčily mnohé národy.

TIP: Vzácný nález: Ve východním Srbsku vykopali římský hrob s kletbami

Teenageři s podivnými lebkami byli pohřbeni se zvířecími kostmi a úlomky keramiky. Jejich kosti ukazují, že neměli lehký život – podle antropologů trpěli mimo jiné podvýživou. Ještě zvláštnější bylo to, co prozradila jejich DNA. Předkové chlapců totiž pocházeli každý z jiné části světa. Předkové chlapce bez deformací lebky pocházeli ze západní Evropy, předkové chlapce s deformovanou lebkou přišli z Blízkého východu, zatímco předkové druhého z východní Asie. Podle autorů studie mohly rozdílné deformace sloužit k rozlišení členů různých kulturních skupin. Zda šlo o běžnou praxi, nebo o výjimku, není podle vědců zatím jasné.

Titanic se potopil v severním Atlantiku 15. dubna 1912 po srážce s ledovcem. Od té doby spočívá na mořském dně v hloubce kolem 3 800 metrů. Nyní se k vraku dostala potápěčská expedice, které po 14 letech zmapovala jeho současný stav. Nové snímky mají být použity v připravovaném dokumentárním filmu.

Záběry nejsou příliš potěšující – části vraku Titaniku by se mohly brzy zhroutit. Na vrak silně dotírají bakterie rozkládající kovy, rez, slaná voda a mořské proudy. Výrazně zasaženy jsou především kabiny posádky, včetně místností kapitána na pravoboku.

„Celá paluba na této straně se hroutí a zkáza dál postupuje,“ konstatoval Parks Stephenson, americký historik a člen pátracího týmu, který je zároveň autorem knihy o slavné lodi. „Kapitánova koupelna, která patří mezi oblíbené motivy milovníků Titaniku, je celá pryč,“ dodal historik.

K lodi se na začátku srpna ponořil tým vedený podnikatelem a průzkumníkem Victorem Vescovem. „Je to velký vrak, nečekal jsem, že bude tak velký. Bylo neobyčejné ho vidět vcelku,“ okomentoval svůj nevšední zážitek. 

TIP: Katastrofa minutu po minutě: Potopení Titanicu v reálném času

Ztroskotání Titaniku je pravděpodobně nejznámějším lodním neštěstím v historii. Parník plul z anglického Southamptonu do New Yorku, když v noci ze 14. na 15. dubna 1912 narazil na ledovec. Na 1 500 lidí z více než 2 200, kteří byli na palubě, přišlo o život. Vrak byl objeven v roce 1985 jihovýchodně od kanadské provincie Newfoundland na dně Atlantského oceánu.

Recyklovat plast je technologicky náročnější než v případě skla či papíru. Oproti zmíněným dvěma materiálům se totiž příliš snadno nemíchá a po roztavení se podle složení rozdělí na vrstvy – podobně jako olej na vodě. Tepelně zpracované plasty navíc často postrádají původní vlastnosti a jsou například křehčí. V Evropské unii se tak od roku 2015 recyklovalo jen 30 % z celkových 322 milionů tun umělohmotného odpadu, 31 % skončilo na skládkách a zbytek se spálil. 

Odborníci ze společnosti OMV se nicméně zaměřili na fakt, že výroba polyetylenu, nylonu, teflonu a mnoha dalších plastů vyžaduje ropu. Už v roce 2011 proto v rámci projektu ReOil vznikaly návrhy na zařízení, jež by plastový odpad přeměnilo na surovinu, z níž vznikl.

A barely se točí

Největší problém spočíval v tom, že tavení plastu a jeho následné zpracování bylo energeticky velmi neefektivní. Situace se obrátila, když vědci do umělé hmoty přimíchali patentovanou látku, která směs naředila a modifikovala její fyzikální vlastnosti. Už v roce 2013 tak OMV ve své vídeňské rafinerii Schwechat spustila testovací provoz zařízení, jež během hodiny přeměnilo na ropu 5 kg plastů. 

TIP: „Svatý grál“ recyklace: Stanou se skládky novým zdrojem materiálů a energie?

Během následujících let investovala firma do vývoje v přepočtu přes 257 milionů korun a současná verze zařízení dokáže za hodinu přetvořit 100 kg plastového odpadu na 100 l syntetické ropy. „Díky této technologii lze opakovaně zužitkovat každý barel. Pálíme méně, a tím také klesá produkce skleníkových plynů,“ vysvětluje Manfred Leitner, člen rady OMV. 

Jakmile bude současný prototyp pracovat bezchybně, vznikne další vývojový stupeň, jenž by si měl za hodinu poradit až s 2 tunami plastu. Uleví tím životnímu prostředí a zároveň nabídne alternativu k běžné těžbě černého zlata. 

Existenci alchymistické dílny odhalily až práce při odstraňování bahna a nánosů po povodni z roku 2002. Do Haštalské ulice zde kdysi ústila lékárna, která měla vzadu sklad a z něho východy na malý dvorek a do místnosti ve vedlejším domě. V bahnem zaneseném skladu památkáři objevili za zpuchřelou policí zazděný vstup na skryté schodiště vedoucí do podzemí. Následoval famózní objev – kulatá gotická studna procházející sklepením až do přízemí domu, klenuté místnosti s dvěma pecemi, zbytek malé huti na lití skla, pár kousků alchymistických nádob a chodba míjející studnu a končící závalem. Směřovala pod Židovské město, ale také se mohla větvit a vést k nedaleké Vltavě, kde se kdysi nacházelo množství ohrad a mlýnů. Různý materiál se tak dal dopravit z loděk a vorů do alchymistické dílny nejkratší skrytou cestou.

Dům Tadeáše Hájka

Jaký příběh skrývá tajná chodba, která je dnes zazděná a skrytá za železnými dveřmi? Když vynecháme vyložené báchorky, můžeme předpokládat, že Maharal neboli tvůrce bájného golema rabi Löw se se zdejším alchymistou stýkal a nestál o to, aby to celá čtvrť věděla. V Praze v té době působil také astronom a fyzik Tadeáš Hájek z Hájku, jenž měl být jakýmsi prubířem všech alchymistů, snažících se dostat do služeb Rudolfa II. Uvádí se, že byl rovněž císařovým osobním lékařem, ale dochované zdroje praví, že se spíše staral o zdravotní stav lidí kolem panovníka včetně služebnictva. 

Tadeáš poskytl ve svém domě zvaném Zlatý pahorek pobyt pověstným Angličanům doktoru Dee a jeho nerozlučnému společníkovi, kontroverznímu mágovi a zlatoději Edwardu Kellymu. Pokud zde neměl Tadeáš Hájek ještě jiné nemovitosti, pak to byl právě tento dům již proto, že stál na vyvýšeném místě, než ho začala převyšovat zmíněná navážka. Pod vedením doktora Dee se právě zde od 15. srpna 1584 odehrávaly obskurní seance. Šlo o čistou černou magii, při níž oba Angličané ve vlasti zabíhali až do nekromantie neboli vyvolávání duchů mrtvých. Za zlomek toho všeho by Svatá inkvizice poslala každého na hranici. Lze pochybovat, že by se toho hostitel účastnil nebo o tom vůbec věděl. Jako správce Rudolfových alchymistických dílen býval často mimo domov.

Vědci a zlatodějové

Edward Kelley zde také zatápěl předním vědcům císaře Rudolfa, který postupem času přestával zlatodějům bezmezně důvěřovat. Pomocí tinktury, jejíž složení znal jen Kelley a snad doktor Dee, předvedl transmutaci na zlato před samotným císařem. Ani později, když se dostal do těžkých problémů, neprozradil jak, byť podle některých tvrzení se tím mohl vykoupit, když ho vyslýchali na mučidlech.

TIP: Prominentní vězeň: Proč byl slavný Edward Kelley uvězněn na Hněvíně?

Někteří historici však popírají, že dal Rudolf II. k tortuře svolení. V osobní rozmluvě Kellymu ostatně tykal a oslovoval jej Edwarde. Tyglík s obsahem „zdařilého“ pokusu se uchovával v císařských sbírkách Rudolfa II. Nevíme co by odhalila dnešní metalurgie, protože Švédové se v roce 1648 zmocnili Malé Strany i nebráněného Pražského hradu a zbytky rudolfínských sbírek vydrancovali. Je možné, že do domu v Halštatské ulici zavítal i Jakub Krčín z Jelčan, když pro Pražský hrad navrhoval akvadukt. Ten na své tvrzi v Jelčanech také budil svými pokusy značnou pozornost. 

Není třeba vymýšlet další všemožné scénáře. Fakta odehrávající se v tyglících, křivulích a pecích rudolfínské Prahy, musela být fascinující a nejeden historik by jistě dal bohatství za možnost nahlédnout sem v době, kdy tu bylo všechno v provozu.