Nápad postavit impozantní ocelový monument v hlavním francouzském městě se zrodil při plánování Světové výstavy v roce 1889, která měla důstojně připomenout sté výročí Francouzské revoluce. Ve světě se tehdy už delší dobu uvažovalo o stavbě věže, která by převýšila všechno, co do té doby bylo postaveno. Architektonická soutěž byla vyhlášena v roce 1886 a zadání obsahovalo návrh kovové věže vysoké tři sta metrů. Po všech peripetiích zvítězil návrh Gustava Eiffela a inženýrů jeho projekční kanceláře Maurice Koechlina a Emila Nouguiera.

Věž měla v Paříži původně stát jen 20 let a zpočátku nebyla Pařížanům vůbec po chuti. Díky svému praktickému využití - používala se jako meteorologická stanice a později i jako rozhlasový a televizní vysílač - byla ale zachována.

TIP: Petřínská rozhledna: Železná věž vyšší než Eiffelovka

Až do roku 1930, kdy byl dostavěn Chrysler Building, byla Eiffelovka s výškou 300,65 metru nejvyšší stavbou světa. Dnes měří včetně antény na vrcholu 324 metry. Na její stavbě pracovalo 50 inženýrů a plány na její výstavbu zahrnovaly 5 300 výkresů. Ocelová konstrukce složená z 18 038 dílů váží přibližně 7 300 tun a celková hmotnost věže je 10 100 tun. Ke spojení všech ocelových dílů bylo spotřebováno okolo dvou a půl milionů nýtů a na natření celé věže bylo spotřebováno přibližně 60 tun barvy. Dokončena byla 31. března roku 1889, slavnostního otevření pro veřejnost se ale dočkala až 6. května u příležitosti konání Světové výstavy v Paříži. Její otevření bylo uvítáno 21 salvami z děla.

Soukromá společnost SpaceX v těchto dnech konečně potvrdila, že její kosmická loď pro pilotované lety Crew Dragon, která za sebou měla úspěšný bezpilotní let na Mezinárodní vesmírnou stanici a zase zpět, byla kompletně zničena explozí během rutinního pozemního testu motorů.

Dne 20. dubna odborníci SpaceX prováděli s kosmickou lodí Crew Dragon sérii testů na přistávací plošině Landing Zone 1 na základně Cape Canaveral Air Force Station, Florida. Nejprve testovali malé manévrovací motory Draco, ve dvou sériích zážehů po 5 sekundách. Tyto testy proběhly bez potíží.

Zkáza lodi při testování motorů

Pak inženýři chtěli spustit motory SuperDraco, které jsou součástí únikového systému pro případ nehody během letu lodi Crew Dragon na oběžnou dráhu. Podle SpaceX těsně před spuštěním motorů SuperDraco došlo k „anomálii“, která záhy přivodila zkázu celé lodi. SpaceX tím potvrzují četné spekulace a uniklá videa, která dokumentují explozi lodi Crew Dragon.

TIP: Incident SpaceX: Kosmická loď Crew Dragon měla nehodu při zkušebním testu

Zatím je prý brzy na odhalení konkrétní příčiny dramatického selhání. Podle prvních poznatků ale ke zmíněné „anomálii“ došlo během aktivace systému SuperDraco. Samotné motory SuperDraco jsou v tom ale údajně nevinně. Měly za sebou více než 600 testů, včetně ostrého testu při simulaci přerušení startu v roce 2015. Další testy a přípravy na historický první pilotovaný let SpaceX už budou muset probíhat s jinou kosmickou lodí Crew Dragon.

U pobřeží afrického Somálska, jižně od Sokotry, vzniká ohromný mořský vír, kterému se říká Velký vír (anglicky Great Whirl). Objevuje se vždy během jara, otáčí se po směru hodinových ručiček a jeho průměr bývá 400 až 600 kilometrů. Vznik Velkého víru je ale stále obestřen nejasnostmi. Vzhledem ke své velikosti se chová jinak, než většina menších vírů. Odborníci by proto Velký vír podrobně prozkoumali, věc má ale háček...

Velký vír leží v oblasti, kde ze somálského pobřeží operuje množství pirátů. Jakýkoliv vědecký výzkum je proto v těchto vodách za současné situace nemožný. Naštěstí je ale tak velký, že ho lze vcelku pohodlně pozorovat z vesmíru. 

TIP: Zkoumání hlubin: Satelity pomáhají hledat vraky z vesmíru

Satelitní snímky například odhalily, že Velký vír je vlastně větší, než jsme si mysleli, a že během roku trvá delší dobu. Vše nasvědčuje tomu, že Velký vír u pobřeží Somálska existuje asi 198 dní v roce. Točí se tam až do prosince a v některých případech dokonce až do ledna následujícího roku. Vědci jsou přesvědčeni, že pochopení procesů, které souvisejí s Velkým vírem, by mohlo vést k lepším předpovědím monzunů, životně důležitých pro mnoho lidí v této části světa.

Třídenní přechod Velké Fatry patří ke klasickým dálkovým túrám v zemi našich východních sousedů. Spát se dá v horských chatách a hotelích, většina tuláků však dává přednost volné přírodě nebo noclehům v salaších. Správa národního parku určila několik míst, kde se jednodenní bivakování a táboření toleruje. To se ale člověk nesmí bát medvědů, kterých se po Velké Fatře potuluje opravdu hodně. Na výskyt hnědých huňáčů dokonce upozorňují výstražné tabule s informacemi, jak se chovat při setkání s touto šelmou.

Lesem k Harmanecké jeskyni

Z jižní strany je obvyklým nástupním místem do hor Harmanecká dolina. Prochází tudy silnice první třídy i železnice, která spojuje Banskou Bystrici s Žilinou. Trať vede vysoko ve skalnatých srázech nad dolinou a v tunelech vytváří velkolepé oblouky, díky nimž nabírá potřebnou výšku. Převýšení na trati činí 350 metrů a celková délka tunelů je úctyhodných 12 kilometrů. Už úvodní jízda vlakem je tedy nevšedním zážitkem. Ten lze dále umocnit návštěvou nepříliš známé Harmanecké jeskyně.

Harmanecká jeskyně patří krásou krápníkové výzdoby i mohutností podzemních prostor k nejvelkolepějším na Slovensku, ale moc lidí sem nechodí. Hlavní příčinou je 240 výškových metrů, které dělí vchod do jeskyně od parkoviště. Náročný výstup lesem trvá téměř 45 minut, což velkou část netrénovaných mototuristů rychle odradí.

Zima i v parném létě

Harmenecká jeskyně, známá taky pod názvem Izbica, je veřejnosti zpřístupněná déle než půl století. Někdy se jí kvůli sněhově bílé sintrové výzdobě říká Bílá jeskyně. Zdejší největší zpřístupněnou prostorou je Dóm pagod specifický mohutnými pagodovitými útvary. Symbolem jeskyně je oslnivě bílá kamenná váza, která údajně splní přání každému, kdo se do ní trefí mincí.

Prohlídka trvá přibližně hodinu, přičemž teplota pod zemí se i v největších letních vedrech pohybuje okolo 6 °C. Bundu si tedy rozhodně vezměte s sebou, i když vám při výstupu od parkoviště bude spíš na obtíž. Součástí vstupu do jeskyně jsou i dvě upravené skalní vyhlídky na hlubiny Harmanecké doliny, ale taky na travnaté hřebeny nejvyšších vrcholů Velké Fatry, kam směřují naše další kroky.

Kolem tunelů ke Kráľovej studni

Nejkratší cesta k hřebenům Velké Fatry vede z Harmanecké doliny po zelené značce. Dolinou Túfna pod sedlem Malý Šturec projdete kolem portálu nejdelšího železničního tunelu na Slovensku (délka 4 698 m). Tunelovité portály mají také jeskyně Horná a Dolná Túfna, kolem nichž zeleně značená trasa zpovzdálí prochází. Nutné je rovněž zmínit přírodní rezervaci Harmanecká tisina, která ochraňuje největší a nejzachovalejší porost tisu ve střední Evropě.

V úvodu zajímavý, postupem času však spíše nudný a zdlouhavý pochod po šotolinové lesní cestě navečer končí u horského hotelu Kráľova studňa. Budova pojmenovaná podle vydatného pramene vody se krčí těsně pod travnatou linií hlavního hřebene. Hotel je nově zrekonstruovaný, cenově vstřícný, avšak pro tuláka s batohem použitelný asi jen v situaci opravdové nouze. Skromnější, ale autentičtější alternativou hotelového pokoje je zhruba 20 minut vzdálená koliba nad Kráľovou studňou s povoleným bivakovacím místem a ohništěm. Kousek níže po zelené značce směrem do Blatnické doliny stojí další vhodný objekt k noclehu – salaš Smrekovica.

Za doprovodu zvonců

Druhá etapa přechodu Velké Fatry z jihu na sever začíná asi hodinovým výstupem po holé pláni na vrchol Krížna (1 574 m n.m.). Tento bod je nejenom důležitou křižovatkou turistických tras, ale také jedním z nejhezčích výhledových bodů Slovenska. Liptov s Tatrami, Turiec s Malou Fatrou i Podpolanie s Poľanou jsou odtud vidět jako na dlani. Za dobré viditelnosti se ukazuje i beskydská Lysá hora. K neodmyslitelné siluetě Krížné patří vojenský radar uvnitř nepřístupného oploceného areálu.

Na Krížné se směr pochodu láme a hřebenovka pokračuje přímo na sever. Mohutné kopce s oblými travnatými vrcholy dosahují nadmořských výšek přes 1 500 metrů, takže i v době velkých letních veder je tady příjemně. Cesta ubíhá rychle bez velkých ztrát výšky a brzy se dostáváme na nejvyšší velkofatranský vrch pojmenovaný Ostredok (1 592 m n. m.). Výhledy z něj na záplavu kopců a lesů všude kolem dokola jsou stejně úžasné jako z kteréhokoli jiného místa na této hřebenovce.

Zvuky cinkajících zvonců vás upozorní, že na hřebenech Velké Fatry se navzdory existenci národního parku a na rozdíl od mnoha jiných slovenských hor stále pase dobytek. V okolí Ostredku a Borišova se k zelené pastvině sklání krávy, jinde však narazíte i na ovce. Lidé tady zřejmě správně pochopili, že bez pastevectví nelze typickou podobu karpatské krajiny udržet a uchránit před zarůstáním a postupným znehodnocováním. Právě velké plochy luk a pastvin v nejvyšších hřebenových polohách ke krajinnému koloritu Velké Fatry neodmyslitelně patří.

Turčianský a Liptovský hřeben

Místem, které na Velké Fatře rozhodně nesmíte minout, je Chata pod Borišovem. Krčí se na úbočí překrásné hory, chybí jí veškeré moderní civilizační vymoženosti a vše potřebné k jejímu provozu je třeba vynést na zádech, podobně jako na chaty ve Vysokých Tatrách. Sousední majestátní hora Ploská (1 532 m n. m.) se strmými lavinovými kotly a malebná mozaika lesů a pastvin v bezprostředním okolí vytváří doslova idylickou scenérii, kvůli níž se vyplatí na chatě pobýt, něco si dát a chvilku relaxovat.

Zde se také musíte rozhodnout, jakou další cestu zvolíte, neboť hřeben Velké Fatry tu na dvě rovnoběžné větve rozděluje dlouhá Ľubochnianská dolina. Tzv. Turčianský hřeben je převážně zalesněný, velmi členitý, náročný a představuje v podstatě divočinu s minimálním turistickým provozem. Naopak Liptovský hřeben je více odlesněný, civilizovanější, pro pochod pohodlnější a pro většinu návštěvníků zřejmě i hezčí. Obě volby jsou správné, pokud jste však na Velké Fatře poprvé a je hezké počasí, volte spíše druhou variantu.

Náročná Rakytovská idyla

Při postupu přes Liptovský hřeben budete hned po překonání hory Ploská odměněni roztodivně tvarovaným skalním masívem Čierny kameň (1 479 m n. m.) s pralesovými porosty na úbočích. Krásné zpětné pohledy na pokřivený a díky lesnímu pokryvu skutečně „tmavý“ kopec se otevírají především z následujícího Minčolu, který turistický chodník obchází přes lavinovou strž.

No a snad úplně nejhezčí pohled na koncentraci krás Velké Fatry nabízí pyramida osamocené hory Rakytov (1 567 m n. m.), jejíž zdolání patří – zvláště po celodenním putování horami – k velmi hodnotným sportovním výkonům. Litry ztracených tekutin lze potom doplnit na Močidle v hotelu Smrekovica, kam se z Rakytova dostanete už více méně setrvačností. Na loukách v okolí hotelu jsou vhodná a povolená místa ke stanování nebo bivakování.

Divočina na závěr

Poslední etapa přechodu Velké Fatry má – alespoň dle zběžného pohledu do mapy – ráz pozvolného sestupu z hor do civilizace. Tak tomu ovšem není, pokud v Nižném Šiprúnském sedle zaměníte obvyklý směr sestupu do Ružomberoku za červeně a následně modře značenou hřebenovou cestu do Ľubochně. Jestliže vrcholky kopců Velké Fatry až doposud nabízely spíše horskou kulturní krajinu a luxus dobře udržovaných a pohodlných, v terénu promyšleně a úsporně vedených chodníků, od tohoto okamžiku se jejich charakter dramaticky mění. Stezka mizí v trávě a křoví, tempo pochodu klesá na polovinu, výdej energie stoupá na dvojnásobek a okolní přírodní prostředí se mění na východoevropskou divočinu. Přestože značky se objevují a trasa existuje, téměř nikdo po ní nechodí. Kdo absolvoval některé méně frekventované „značené stezky“ v rumunských nebo ukrajinských horách, dobře ví, o čem je řeč.

TIP: Příběh výjimečné fotografie: Teplo medvědího dechu v Tatrách

Avšak i tato zdánlivě méně zdařilá etapa má svá pozitiva. Milovníky drsné přírody jistě potěší nejenom naprostá absence turistů, ale i nedotčené horské pralesy, kde zjitřelá fantazie stále více ztrhaného poutníka očekává za každým dalším vývratem čelní srážku s vyhladovělým medvědem. Pokud zrovna nepotřebujete stihnout poslední vlak směrem domů, pak ani tato etapa hřebenového putování Velkou Fatrou nemá chybu!

Energetika Spojených států zaznamenala v měsíci dubnu 2019 historický okamžik. Podle dostupných dat vůbec poprvé překonala energie vytvořená ze všech obnovitelných zdrojů v USA energii, kterou produkují klasické uhelné elektrárny. 

TIP: Zkrocení větru: V New Yorku vyroste největší větrná farma USA

Podle odborníků to ale ještě neznamená, že by obnovitelné zdroje energie již v USA definitivně převládly. Zatím jde spíše jenom o výkyv, který je daný především načasováním. Je jaro, takže vodní elektrárny jedou na nejvyšší výkon v roce kvůli jarnímu tání sněhu. Zároveň je období, kdy uhelné elektrárny procházejí odstávkami kvůli údržbě a úpravám. Ve zbytku roku bude v USA opět dominovat produkce elektřiny ze zemního plynu, ropy a uhlí.

Produkce elektrické energie v USA:

Jakub I. sám sebe pasoval do role mírotvorce, kterému je protizákonné stavovské povstání zcela cizí. Navíc se mnoho let snažil o dobré vztahy s katolickým Španělskem a nezapomínejme na finanční rozměr případné vojenské podpory.

Sliby ze všech stran

Také Fridrichem očekávaná pomoc z Nizozemí byla spíše symbolická. Přesto situace vypadala na začátku krátkého panování poměrně nadějně. Ačkoliv nový český král nemohl přes veškerá naléhání příliš počítat s pomocí zbylých německých protestantů, připojili se k němu i rakouští stavové a samozvaný uherský král (původně sedmihradský kníže) Gábor Bethlen, který stál v čele protihabsburského povstání. Naproti tomu se císařské síly opíraly především o vzdálené španělské jednotky a říšské katolíky, v prvé řadě o bavorského vévodu.

Problém nastal, až když došlo na lámání chleba. Gábor Bethlen sice disponoval velikým vojskem, přes veškeré sliby si však vždy hleděl, aby válečné operace přinesly prospěch hlavně jemu. Neváhal ujišťovat Fridricha o své bezmezné podpoře, zatímco vyjednával s Habsburky podmínky separátního míru.

Váhaví Češi

Také čeští stavové se zavázali poskytnout na vedení války veškerou možnou podporu, ovšem mnohdy zůstalo jen u slibů a bezcenných úpisů. Ani pražští měšťané se nechtěli finančně podílet na riskantním podniku a přes velice pokořující žádost krále i královny odmítli poskytnout peníze na vyplácení žoldu stavovským vojákům. Naopak slezské stavy přispěly neobvykle štědrou částkou, obzvláště ve srovnání s lakotným panstvem v Čechách.

TIP: Sázka na „krále seladona“: Mohl Fridrich Falcký zachránit české království?

Když pak Fridrich osobně vytáhl do pole, čeští velmožové sami váhali, zda ho mají následovat. Není proto náhodou, že v řadách bělohorských bojovníků vidíme pouhé dva představitele české vysoké šlechty.

Infekce virem HIV není jenom závažný zdravotním problém a stav, který vyžaduje nepřetržitou léčbu a kontrolu. Je to také velká zodpovědnost. Nakažení lidé by měli mimo jiné informovat své sexuální partnery, což jistě není jednoduché – infekce virem HIV stále představuje velké stigma. Zároveň se ale ukazuje, že důsledné užívání léků proti viru HIV vede k tomu, že lidé s tímto virem už nejsou pro své sexuální partnery infekční.

Potvrdila to rozsáhlá vědecká studie, která po 8 let sledovala téměř tisíc párů stejného pohlaví v Evropě. Vědci zjistili, že když byl v páru jeden partner s infekcí HIV a bral antiretrovirální léky (tedy léky proti infekci HIV, což je retrovirus), nedošlo (v rámci této studie) k jedinému nakažení druhého partnera. Klíčové je, aby užívané antiretrovirální léky snížily počet částic viru pod 200 na 1 mililitr. V takovém případě nedojde k přenosu infekce při sexu.

K prakticky stejným závěrům dospěli vědci v rámci studie z roku 2015, která mapovala 1 763 párů z různých zemí světa. Úspěšnost antiretrovirální léčby tehdy vědci prokázali u 96 % testovaných párů. Na tehdejším výzkumu spolupracoval i tým kolem českého profesora Antonína Holého.

TIP: Úspěch kmenových buněk: Lékaři zbavili druhého pacienta na světě viru HIV

Odborníci odhadují, že jen mezi účastníky uvedeného výzkumu antiretrovirální léčba zabránila zhruba 470 přenosům infekce HIV. Vše nasvědčuje tomu, že tato léčba, která účinně snižuje počet virových částic v těle pacienta, chrání partnery nakažených před infekcí HIV. Platí to jak u homosexuálních, tak i u heterosexuálních párů. Podle vědců je teď důležité tyto informace co nejvíce rozšířit, aby co nejvíce lidí nakažených virem HIV přistoupilo k antiretrovirální léčbě a aby zároveň došlo k oslabení zničujícího stigmatu, jaké dnes infekce HIV má.

Merkur představuje poněkud zapomenutou planetu. Dílem jde o důsledek jeho nesnadné pozorovatelnosti na obloze, neboť se od Slunce příliš nevzdaluje; dílem byl – až donedávna – na vině fakt, že vyslat automatickou sondu do nitra našeho solárního systému je energeticky náročnější než ji nasměrovat ke vzdáleným objektům. Zařízení je nejprve třeba značně urychlit, aby se dostalo na přechodovou dráhu, jelikož v důsledku nebeských zákonů obíhají vnitřní planety rychleji než vnější. Po příletu k cílovému tělesu pak musí sonda prudce zpomalit, aby se stala jeho oběžnicí. 

Merkur okem Marineru 10

Vzhledem ke všemu uvedenému chvíli trvalo, než se na Merkur zaměřil kosmický výzkum. První úspěch zaznamenal americký Mariner 10, který odstartoval v roce 1973 a poskytl nám premiérový pohled na malou planetu. Zároveň přitom prověřil několik technologických konceptů, jež dnes považujeme za běžné. Sonda jako první využila gravitační prak (u Venuše) k urychlení na cestu k Merkuru a také tlak slunečního záření na solární panely i anténu pro jemné řízení orientace.

Mariner 10 u cílového tělesa třikrát prolétl, ale jelikož jeho oběžná doba kolem Slunce téměř přesně odpovídala dvojnásobku oběžné doby Merkuru, byla planeta při jeho průletech vždy osvětlena z jedné strany. Sonda proto na 2 800 fotografií zmapovala zhruba jen 40 % povrchu tělesa. Snímky ukázaly, že se první člen Sluneční soustavy podobá Měsíci. Pozemský průzkumník rovněž odhalil prchavou atmosféru (exosféru) a především relativně silné magnetické pole, jehož existenci odborníci neočekávali. Výsledky z Marineru 10 si pak vyloženě říkaly o následovníka, který by se pokud možno usadil na orbitě planety.  

Messenger přilétá

Vědci si však museli počkat celých pětadvacet let. První vážný plán na sondu k Merkuru se objevil teprve v roce 1998. Usazení družice na oběžnou dráhu planety bylo totiž podle znalostí dostupných po ukončení mise Marineru 10 příliš náročné na palivo, a konvenčním způsobem tedy nerealizovatelné. 

Až v roce 1985 přišel Čen-wan Jen z Jet Propulsion Laboratory (JPL) s návrhem trajektorie kombinující několik gravitačních manévrů v okolí Venuše a Merkuru. Následné navedení na oběžnou dráhu tak bylo možné i v případě malé a levné družice z programu NASA nazvaného Discovery, jenž spočíval ve vypouštění jednoúčelových, rychlých a nízkonákladových sond jako protipólu k obřím, komplexním a drahým meziplanetárním observatořím. Všechny vědecké cíle mise se týkaly charakterizace Merkuru a jeho bezprostředního okolí, tedy chemického složení povrchu planety, její geologické historie, původu tamního magnetického pole a exosféry, velikosti a stavu planetárního jádra či „inventury“ těkavých prvků v okolí pólů. 

Název sondy Messenger neboli MErcury Surface, Space ENvironment, GEochemistry, and Ranging zahrnoval vědecké cíle mise a navíc připomínal samotné jméno planety, neboť mytologický Merkur byl poslem (anglicky „messenger“) římských bohů. Sonda odstartovala 3. srpna 2004 a k cíli dorazila po komplikované trajektorii: V srpnu 2005 se „prosmýkla“ kolem Země, načež v říjnu 2006 a v červnu 2007 proletěla kolem Venuše a Merkur poprvé minula v lednu 2008. Průlet u cílové planety zopakovala v říjnu 2008 a v září 2009, přičemž se pokaždé její rychlost snížila. 

Poslední gravitační manévr zpomalil sondu natolik, že se mohla o rok a půl později setkat s Merkurem znovu, tentokrát při mnohem menší vzájemné rychlosti, kdy již raketové motory zvládly průzkumníka usadit na orbitu planety. Zmíněný postup si však vyžádal celou třetinu veškerých pohonných hmot, které zařízení neslo. Každopádně 18. března 2011 se stal Messenger první umělou družicí Merkuru: Obíhal kolem planety po vysoce eliptické dráze s pericentrem 200 km nad jejím povrchem a s apocentrem ve výšce 15 000 km; po osmnácti dnech pak zahájil vědecká pozorování. Cíle primární vědecké mise, jež byla v průběhu dvakrát prodloužena, se podařilo splnit v březnu 2012. Na konci roku 2014 však došlo palivo pro pohonný systém a putování Messengeru vstoupilo do poslední fáze. 

Magnetické pole a prchlivá atmosféra

Už po průletu Marineru 10 bylo zřejmé, že má Merkur magnetické pole: dipólové a nejspíš zarovnané s rotační osou planety. Jeho objev odborníky poněkud překvapil, při plánování mise Messengeru se však již s jeho existencí počítalo, tudíž se stalo jedním z vědeckých cílů. Magnetické pole Merkuru silně ovlivňuje sluneční vítr, mnohem víc než to zemské – přirozeně především proto, že se první planeta našeho solárního systému nachází Slunci třikrát blíž. 

Tamní magnetické pole je dost silné, aby odklánělo částice slunečního větru a vytvářelo tak protáhlou magnetosféru. Na hraniční ploše však dochází k četnému přepojování magnetických siločar a k následnému vzniku jakýchsi vírových struktur – magnetických tornád. Ta potom virtuálně formují díry v magnetosféře, kudy mohou rychlé a nabité částice slunečního větru pronikat na povrch planety. Navíc se zdá, že se siločáry Merkurovy magnetosféry rozbíhají od severního pólu jinak než od jižního. Rozbíhavá růžice je na jižním pólu podstatně širší, a uprostřed oblasti se tak nachází obří magnetosférická díra, kudy sluneční vítr nerušeně proudí až na povrch planety. Působením těchto částic zvětrává regolit na jižním pólu jinak než na severním a zřejmě intenzivnější reakce na jihu ovlivňují i chemické složení atmosféry Merkuru. 

Ve Sluneční soustavě bychom přitom jen těžko hledali těleso s prchlivějším ovzduším. Struktura Merkurovy atmosféry závisí na tamním ročním období a také na sledovaném chemickém prvku. Spektrometry Messengeru zaznamenaly velké změny zejména v zastoupení vápníku, hořčíku či sodíku, a to v závislosti na vzdálenosti planety od Slunce. Nachází-li se Merkur daleko, je ohon neutrálního sodíku 10–20× méně intenzivní a také kratší, než když planeta krouží k naší hvězdě blíž. Efekt se připisuje tlaku slunečního záření na povrch tělesa, který se v důsledku jeho excentrické dráhy znatelně mění. 

Voda v kráterech?

Rotační osa Merkuru je téměř perfektně kolmá k jeho oběžné rovině, a dna kráterů v blízkosti polárních točen se tudíž nacházejí v trvalém stínu. Již radarová pozorování ze Země poukazovala na podivné jasné skvrny v dané oblasti, svědčící o přítomnosti dielektrického materiálu, například vodního ledu. Zmíněnou hypotézu pomohl prověřit neutronový spektrometr na palubě Messengeru. 

Přímá pozorování při průletech nad severním i jižním pólem potvrzovala výskyt materiálu s vysokým obsahem vodíku. Jakmile se pak přidaly snímky v optické oblasti zachycující vysoce odrazivé plochy na dnech kráterů v polárních lokalitách, které setrvávají v permanentním stínu, bylo jasné, že se skutečně jedná o vodní led. Z povrchové struktury ledovců vyplývá, že k jejich uložení došlo poměrně nedávno, nejspíš někdy v průběhu poslední miliardy let. Na planetě se podle odhadů nachází sto miliard až jeden bilion tun vody a ledovec by místy mohl měřit i 20 m. Navíc se zdá, že led střídavě pokrývá tmavý těkavý materiál, jenž nejspíš obsahuje organické sloučeniny. Vrstva překryvu je podle měření 10–20 cm silná. 

Materiál téměř jistě není původní, nejspíš se na Merkur dostal při dopadech komet a planetek bohatých na vodu. V místech vystavených slunečním paprskům se pak rychle odpařil, zatímco na dnech zastíněných kráterů přetrval. 

Pozůstatky sopečné aktivity

Chemicky neobvyklý je i samotný povrch planety. V minulosti byl Merkur pravděpodobně vulkanicky aktivní, přičemž sopečná činnost zanesla jeho povrchové vrstvy sírou, hořčíkem a podobnými prvky. Podle měření Messengeru se však v tamních horninách nachází síry „až moc“. Žádná z terestrických planet tak vysoké zastoupení zmíněné látky v povrchových vrstvách nemá: V porovnání se Zemí či Měsícem dosahuje relativní množství síry na Merkuru až desetinásobku. 

Dávný vulkanismus je také zodpovědný za dva typy terénu, které na malé planetě najdeme. Hladké sopečné planiny jsou obklopeny zvětralými oblastmi, jež tvoří starší materiál bohatší na hořčík, síru a vápník a chudší na hliník. Planiny tedy sestávají ze ztuhlé lávy, která pochází z chemicky odlišného zdroje než starý terén. Na Zemi představují horniny s vysokým obsahem hořčíku pozůstatky po erupci vysokoteplotního magmatu. Pokud na Merkuru fungovala analogická geologie, je starý terén reliktem vývěru hlubokého magmatu, zatímco mladší terén zformovala láva vylitá z mělčích vrstev. 

Obří železné jádro

Družice přinesla nová zjištění i o samotném nitru Merkuru. O relativní velikosti jeho kovového jádra svědčily již průlety Marineru 10. Jádro však zasahuje do 85 % poloměru planety, což původní odhady překonalo. Podle gravimetrických měření je také přinejmenším částečně tekuté, navzdory faktu, že je Merkur malý a existuje dost dlouho, aby jeho vnitřní vrstvy kompletně utuhly. 

Vědci se domnívají, že jádro planety sestává dokonce ze tří komponent: Pod tuhým pláštěm se nachází tuhé vnější jádro tvořené z větší části sulfidem železnatým; pod ním následuje rozměrné střední jádro – tekuté a nejspíš převážně železné –, v jehož středu pak leží tuhé železné vnitřní jadérko. Přítomnost tekutých vrstev podle vědců vysvětluje existenci rozsáhlé magnetosféry Merkuru. Stále však zůstává záhadou, jak je možné, že má planeta tak obří železné jádro. Žádná z pracovních hypotéz o vzniku a vývoji raného Merkuru plně neodpovídá měřením Messengeru. 

Posel umírá. Kdy vyrazí další?

Na konci roku 2014 vyčerpal Messenger veškeré palivo, takže již nemohl udržovat stabilní oběžnou trajektorii a začal spirálovitě klesat k planetě. Na její povrch dopadl loni 30. dubna rychlostí 3,9 km/s, přičemž nejspíš vytvořil kráter zhruba o velikosti 16 m. Zánik sondy nebylo možné ze Země pozorovat, ale podle propočtů skončila její pouť na planině Suisei poblíž kráteru Janáček. 

TIP: Evropa a Japonsko společně vyslaly ambiciózní misi k planetě Merkur

Messenger posunul naše znalosti o Merkuru na další úroveň a na jeho nástupce snad nebudeme znovu čekat čtvrt století – přinejmenším půjde-li vše podle plánu. Na konci roku 2018 totiž odstartovala sonda BepiColombo, jež absolvuje osm (!) gravitačních manévrů u Země, Venuše a Merkuru, načež se počátkem roku 2025 dostane po sedmi letech na orbitu cílové planety. 

Spojené státy přitahovaly velké množství lidí, kteří sem přicházeli najít bohatství a snad i štěstí. Je jasné, že rozvíjející se filmový průmysl lákal z Evropy už od začátku nadané tvůrce. Kdo jiný by lépe mohl rozumět snům a touhám imigrantů? Ti totiž tvořili většinové publikum biografů. Není se co divit, vždyť šlo hlavně o pracující třídu. I nejslavnější filmová studia založili imigranti – Němec Carl Laemmle Universal, Maďaři Adolph Zukor a William Fox společnost Paramount nebo Rus Louis B. Mayer MGM. 

Se zhoršující se politickou situací a s nástupem nacismu se tento stabilní pramínek změnil v záplavu. Starý kontinent ve velkém opouštěli filmaři, režiséři, spisovatelé i herci – mezi jinými i Marlene Dietrichová.

Marlene zpívá vojákům

Marlene se v německém filmu i divadle proslavila ve dvacátých letech. Úspěch jí přinesl především film režiséra Josefa von Sternberga Modrý anděl. Po nástupu Hitlera k moci však musely být všechny kopie tohoto snímku zničeny. Proslýchá se ale, že sám Vůdce si jednu jedinou ponechal pro své soukromé projekce.

Svérázná herečka proto zpočátku vůbec neuvažovala o emigraci, neboť říkala, že Hitler je fanouškem jejích podvazků. Přesto ale přijala pozvání hollywoodské společnosti Paramount, pro kterou s von Sternbergem natočila dalších šest úspěšných filmů. Potom už se odmítla do Německa vrátit, protože nacismus ji děsil. Navíc měla strach o svého manžela, dcerku i milence Ericha Maria Remarqua. Ten byl v rodné zemi na indexu.

TIP: Láska za časů nacismu: Proč Lída Baarová podlehla Goebbelsovi?

Svým hlubokým hlasem zpívala americkým vojákům, pomáhala v nemocnicích, pořádala vystoupení pro spojenecká vojska. A to přesto, že její rodině, která zůstala doma, hrozilo velké nebezpečí. Vždyť její sestra byla internována v koncentračním táboře Bergen – Belsen. Naštěstí ale přežila...