Jason Windus žije v kalifornském městě Santa Rosa a obehnal si pozemek před domem bezmála dvoumetrovým plotem, aby tak mimo jiné zabránil svým psům v útěku. Jednomu z rýpavých sousedů se však plot nelíbil, a podal proto stížnost na magistrát: Oficiálně mu vadilo, že mu zábrana omezuje výhled na silnici – a vedení obce mu dalo za pravdu.

Winduse rozhodnutí překvapilo, zvlášť s přihlédnutím ke skutečnosti, že podobně vysoké ploty u jiných domů v ulici nikdo zkracovat nemusel. Když mu ovšem město pohrozilo pokutou v přepočtu 11 tisíc korun za každý den, kdy svůj plot nechá v původním stavu, podvolil se. Na protest však před své sídlo umístil stůl a kolem něj naaranžoval nahé figuríny – aby se měl soused na co dívat. Nicméně jej zaskočilo, že jeho akt rebelie kolemjdoucí ani obyvatele z okolí nijak nepohoršil: Právě naopak – zastavují se u něj, a dokonce se s figurínami fotí.

Koroun bezzubý (Hydrodamalis gigas), nazývaný také Stellerova mořská kráva, byl kdysi hojným savcem obývajícím vody Tichého oceánu. Tento až devět metrů dlouhý býložravec se nikdy úplně neponořoval pod hladinu. Většinu času trávil konzumací mořských chaluh poblíž pobřeží, takže bylo snadné jej spatřit a ulovit. Krotkého bezzubého obra, jenž byl největším zástupcem řádu sirén, pak muselo na břeh vytáhnout několik desítek lidí. Právě takový lov osud korounů zpečetil...

Pro maso a kožešiny

Korouny bezzubé objevila v roce 1741 na Komandorských ostrovech ruská expedice Vituse Beringa, jež tu ztroskotala. Korouoni se pásli ve studených, mělkých vodách, takže člen výpravy Georg Steller, německý přírodovědec a lékař žijící v Rusku, je mohl docela snadno studovat.

Desetitunové ochechule, jak se sirénám někdy říká, se daly snadno ulovit harpunou a představovaly výborný zdroj masa. Také jejich silná, pevná kůže připomínající kůru stromů, se skvěle hodila na výrobu nejrůznějších předmětů a opravy lodí. Ostrov se proto stal oblíbenou zastávkou pro ruské lovce kožešin, kteří korouny nemilosrdně vybíjeli.

Nezáviděníhodný rekord

Podle některých výpočtů žilo na Beringově ostrově, jak se místo ztroskotání dnes nazývá, původně více než 2 000 korounů. Do roku 1768 ovšem všichni vyhynuli, a to včetně jedinců, kteří pravděpodobně přežívali na Aleutských ostrovech. Kromě lovu samotných korounů byl druhou hlavní příčinou jejich vyhynutí lov mořských vyder.

Úbytek těchto živočichů měl na svědomí přemnožení mořských ježovek, jimiž se vydry živí, a tím i zánik prostředí vhodného pro růst určitého druhu chaluh. Korouni proto trpěli nedostatkem potravy. Podle výpočtů některých biologů však klesající počet vyder pouze urychlil nevyhnutelné – k vyhubení mořských krav by totiž samotný lov úplně stačil. Tomuto druhu se tak nikoli jeho vlastní zásluhou podařilo vytvořit rekord – vyhynul ani ne 30 let po svém objevení.

Vysoce inteligentní, ambiciózní, chladnokrevný a především nebezpečný. Podobnou charakteristiku Reinharda Heydricha přinesl nejeden člověk, který s ním přišel do styku. Druhý nejmocnější muž v SS, architekt celoevropského projektu na vyhlazení Židů, katan českého národa. To byl Heydrich na vrcholu moci, kdy nastoupil do úřadu zastupujícícho protektora.

Heydrich v Protektorátu

Na podzim 1941 přišla na stůl obávaného šéfa RSHA umístěnka do Prahy. Dočasné jmenování říšským protektorem bylo reakcí na vyhrocující se bezpečnostní situaci v Protektorátu. To ale nebylo vše, lidé v Hitlerově okolí se hlavně chtěli Heydricha nějakým způsobem zbavit a odsunout ho na vedlejší kolej. I Himmlerovi se začal jeho navenek věrný, ve skutečnosti neustále nenápadně intrikující a kotníky okopávající, nohsled zajídat. 

Pro Heydricha neznamenala mise v Čechách výminek jako pro Neuratha, naopak v ní viděl příležitost, odrazový můstek dál. Hodlal Vůdci ukázat, že pro něj není žádný úkol nesplnitelný. Především ale nechtěl mrhat čas, protože po splnění zadání, tedy pacifikaci „národa švejků“ a likvidaci odboje, pokukoval po mnohem větším soustu, jakým se dle všech předpokladů mělo stát místo guvernéra okupované Francie. Věděl, že ho funkce na Pražském hradě může posílit a obohatit o potřebné zkušenosti z vysoké politiky a diplomacie. Protektorství tedy vzal neobyčejně vážně a rozhodně je nechápal jako trest nebo vyhnanství. Ostatně měl neustále k dispozici osobní letoun, kterým často zalétal do Berlína na inspekce a schůzky se zbytkem vedení SS. 

Nadšená byla i manželka Lina se třemi dětmi. Jak uváděla ve vzpomínkách, v Praze konečně povýšili mezi německou smetánku. Čekalo ji zde honosné sídlo v Panenských Břežanech se služebnictvem, recepce, bankety a dostatek financí. Zejména na poslední jmenované nebyla manželka někdejšího policejního oficíra zvyklá. Zaměstnanci zámku Panenské Břežany mezi sebou Linu titulovali „stará“ nebo „Heydriška“. Pokud ovšem byla Lina Heydrichová na doslech, stala se z ní rázem „milostpaní“. Nechala si také říkat „Excelence“. 

TIP: Mýty kolem atentátu na Heydricha

V počátcích fungování Sicherheitsdienst Heydrich ani nedostával plat a rodina žila velmi skromně, mnohdy odkázaná jen na pomoc Lininých rodičů. Později coby generál přirozeně už bral odměny v řádu tisíců marek, ale stále byl jen jedním z mnoha. Až v Protektorátu si užíval luxusu a privilegií státníka. Netušil, že záhy jej zde potká také smrt a ukončí pozoruhodnou kariéru ve službách černého řádu. 

Na počátku období druhohor, tedy v triasu, by pro nás byl svět k nepoznání. Tam, kde dnes jsou velehory, mohlo být třeba dno oceánu. Právě proto lze v rakouských Alpách, v nadmořské výšce asi 2 kilometry, najít pozůstatky mořských fytosaurů, dávných předchůdců krokodýlů, kteří také krokodýly v mnoha ohledech připomínali.

Čtyři nedospělí fytosauři tam byli vlastně objeveni už v roce 1980, aby je o dva roky později vyzvedl tým Přírodovědného muzea ve Vídni. Muzeum fosilie zpracovalo a vystavilo je na veřejnosti. Problém byl ale v tom, že odborníci na fytosaury jsou ještě vzácnější, než tyhle druhohorní fosilie, takže až doposud nebylo jasné, co jsou nalezené fosilie vlastně zač. Až nedávno se mezinárodní tým odborníků dostal k tomu, že fytosaury z Alp popsal jako nový druh Mystriosuchus steinbergeri.

TIP: Teleocrater: Předek dinosaurů byl až překvapivě podobný krokodýlům

Mystriosuchové dorůstali délky přes 4 metry a jako velcí dravci terorizovali menší obyvatele oceánu v období triasu, asi před 210 miliony lety. Zajímavé je, že doposud jsme znali sladkovodní fytosaury. Objevení fytosauři se ale nacházeli v mořských sedimentech, desítky kilometrů od tehdejšího pobřeží. Jak se zdá, fytosauři se asi slané vody nebáli.

Vypadá to, že na naší oběžnici bude v příštích letech docela těsno. Další z vesmírných miliardářů, Jeff Bezos, který stojí za společností Blue Origin, v těchto dnech zveřejnil své záměry přistát na Měsíci. Poslouží jim k tomu nový měsíční modul, který pojmenovali Blue Moon.

Blue Moon je relativní velký přistávací modul, který může dopravit na povrch Luny vybavení pro vědecké experimenty, měsíční rovery, a samozřejmě také astronauty. Podle Bezose Blue Moon rovněž dovede, jako takový technologický bonus, vypustit na oběžnou dráhu Měsíce malé satelity, které by mohl mít na palubě.

Autonomní lunární modul 

Měsíční modul společnosti Blue Origin vzdáleně připomíná slavný měsíční modul programu Apollo. V řadě věcí se ale od svého legendárního předchůdce liší. Na první pohled zaujme veliká kulovitá palivová nádrž s nápisem Blue Moon. Nápadné jsou i menší spodní části vzpěr modulu, v porovnání s přistávacím modulem programu Apollo. Inženýři NASA si totiž původně mysleli, že povrch Měsíce je měkčí, než ve skutečnosti je, a vytvořili tím pádem lunárnímu modulu větší "nohy", než bylo nutné.

TIP: Velké plány: Jeff Bezos z Amazonu se chce pustit do dobývání Měsíce

Blue Moon je také oproti původnímu přistávacímu modulu plně autonomní. Měl by být schopen dopravit a vyložit na Lunu různé typy nákladu, včetně velkých měsíčních roverů. Díky sofistikovanému navigačnímu systému se Blue Moon dokáže sám navigovat pomocí hvězd a najít si vhodné místo pro přistání na měsíčním povrchu. Pohon modulu zajistí nové motory BE-7 na kapalný vodík a kyslík, které bude společnost Blue Origin testovat letos v létě.

Vědci a inženýři amerického institutu Florida Institute for Human & Machine Cognition (IHMC) jsou známí svými úspěchy v robotice. Mimo jiné se podílejí i na vývoji dnes již slavného robota Atlas, kterého vytvořili odborníci společnosti Boston Dynamics. Před pár dny vzbudili pozornost fanoušků robotiky po celém světě novým videem, které předvádí nové pokroky Atlase v obtížném terénu.

IHMC Robotics vytvořili algoritmy, které zodpovídají za ovládání pohybu robota terénem, jeho vnímání okolí, a také za plánování cesty, kterou se robot v příštím okamžiku vydá. Jak je vidět na novém videu, díky těmto algoritmům je Atlas ve svém pohybu ještě více lidský, než na dříve zveřejněných záběrech.

TIP: Humanoidní robot Atlas od Boston Dynamics se dal na parkour

Vývojáři z IHMC Robotics nechali Atlase chodit v obtížném terénu s mnoha překážkami. Jeho výkon není dokonalý, ale stejně vzbudil velké nadšení. Vývojáři se teď budou snažit výkony Atlase ještě zlepšit.

Tvůrci Atlase počítají s tím, že by podobní roboti mohli fungovat jako avataři lidských operátorů v nebezpečných misích, včetně například vesmírných výprav. Dálkově ovládaní humanoidní roboti by mohli vybudovat základny pro první lidské kolonisty, ať už na Marsu, Měsíci, nebo i jinde ve Sluneční soustavě.

Voják žil obklopen dalšími vojáky a ženská bytost pro něj byla mnohem vzácnější, než pro civilistu. Byl většinou mladý, plný energie, pochopitelně i sexuální, a zajímaly jej všechny osoby opačného pohlaví, mladé i starší, svobodné, vdané i vdovy. Ženy naopak podléhaly kouzlu uniformy (pokud byla vyčištěná a spravená), mužným knírům i drsně galantnímu chování, tolik odlišným od dvoření chasníků a měšťanských či řemeslnických synků.

Nepostradatelné společnice

V armádě bývalo žen pramálo. Předpisy povolovaly čtyři na batalion a myslely se tím nepostradatelné kantýnské či markytánky, jejichž kantýny se stávaly společenským centrem jednotky, „salonem“ mužstva i důstojníků.

„Ty dámy obvykle začínaly tak, že šly za vojákem, který jim vnukl něžné city. Nejprve jste je viděli jít pěšky se soudkem kořalky na popruzích přes prsa. O týden později už seděly pohodlně na nalezeném koni. Vlevo, vpravo, vepředu i vzadu měly dovedně a rovnoměrně upevněny soudky, klobásy, uzenky a sýr. Na konci měsíce už jim obvykle patřil povoz s dvojspřežím, plný zásob všeho druhu, což jen dokládalo rostoucí výdělečnost jejich živnosti.“ psal kapitán Blaze.

Markytánky se těšily úctě a generál Lasalle, největší husar všech dob, napsal dokonce pro jednu z nich jménem Fanchon kuplet, který se stal jednou z nejoblíbenějších písní Napoleonovy armády:

„Jak je její náruč žhavá, 

s námi se směje i pije, 

stejnou si vyzpěvuje, 

patří jí náš dík i sláva...“ 

Mnoho těchto žen vojenským životem zdrsnělo a okoralo, přesto jim však zůstalo citlivé srdce. Ne pro lásku, ale pro pomoc vojákům, kteří tvořili jejich velkou rodinu. Obětavě se staraly o nemocné a raněné, mnohé s chlapskou statečností vyvlekly zkrvavené z nejhustší palby či seče a spousta vojáků jim vděčila za život.

TIP: Němá tvář armády: Jakou roli hrál pes v Napoleonových bitvách?

Cathérine Béguin od 14. lehkého pluku nesla svého raněného manžela k ambulanci na zádech plných osm kilometrů! Kantýnskou Casajusovou od 57. řadového pluku citoval armádní rozkaz (a citace v rozkaze znamenala jednu z vojenských pochval), že navzdory husté palbě dvakrát pronikla na planinu, na níž zuřila bitva, jen proto, aby vojákům nalila na posilněnou kořalku. Plné dva soudky – a zdarma!

Do podobné situace se zatím dostalo jen několik lidí. Poznatky odborníků o vlivu vesmíru na naše nechráněné tělo jsou proto velmi kusé a z velké části teoretické. Odhaduje se, že neodvratná smrt ve volném kosmu nastává zhruba po 90 sekundách. Postižený však asi do 15 sekund upadá do bezvědomí, především v důsledku dramatického poklesu množství kyslíku v krvi. Víme to díky dobrovolníkovi NASA Jimu LeBlancovi, který se v roce 1966 nechal zavřít do tlakové komory při nácviku letů do vesmíru, načež došlo k nehodě. A LeBlanc omdlel právě za 15 sekund.

Jisté je, že bez ochrany by člověk v kosmu čelil několika smrtelným rizikům. Podle rychlosti fatálních následků je lze seřadit následovně: „vaření“ krve, nedostatek kyslíku, závažný úbytek oxidu uhličitého v krvi, dekompresní nemoc, působení extrémních změn teploty a tvrdého kosmického záření. 

Když se vaří krev

Pokud se člověk ocitne v podmínkách odpovídajících nadmořské výšce kolem 19 km, dochází k tzv. ebulismu – stavu, kdy se v těle začne „vařit“ krev. Při normálním atmosférickém tlaku vře voda v nulové nadmořské výšce při 100 °C. Ve výškách kolem 19 km, kdy na tekutiny působí jen minimální atmosférický tlak, však var nastává již při 37 °C, tedy při běžné teplotě lidského těla. 

Ebulismus vede k mrznutí tkání v důsledku prudkého vypařování tělních tekutin. V membránách očí a úst a také v podkoží se tvoří bubliny, mohou například otéct ruce. Bubliny plynu pak mohou ucpat cévy a způsobit mozkovou mrtvici, infarkt či plicní embolii. Po ztrátě dostupnosti kyslíku v tkáních následuje asi za 30 sekund selhání oběhového systému a ochrnutí. Zároveň zkolabují plíce a v trávicím traktu se vytvoří led.

Potíže s dechem

Pokud v krvi náhle poklesne obsah rozpuštěného oxidu uhličitého, nastává tzv. hypokapnie. K navození tohoto stavu přitom člověk ani nemusí být v kosmickém prostoru či v tlakové komoře. S trochou smůly stačí, bude-li hodně zhluboka či rychle dýchat. Pokud se hypokapnie rozvine a z krve se ztratí oxid uhličitý, může se změnit její kyselost a selže nervový systém. 

Ve srovnání s tím je dekompresní nemoc v podstatě méně nebezpečná. Dochází k ní, je-li člověk vystaven prudkému snížení tlaku. Dusík, uložený v těle, se vylučuje do tělních tekutin. Pokud se tak ovšem děje příliš rychle, objevují se bublinky plynného dusíku v krvi a vyvolávají řadu příznaků – od svědění a vyrážky přes bolesti kloubů až po selhání smyslových vjemů, paralýzu a smrt. Osudové by pak bylo zadržet v kosmu dech. Vzduch v plicích se totiž ve vakuu rychle rozpíná, takže by orgán nejspíš explodoval. 

Umrznout pomalu 

Pro člověka ve volném vesmírném prostoru představují problém i extrémní změny teplot. Slunce sice může ohřívat části těla, které jsou jeho záření vystaveny, ve vakuu se však prudce vypařují tělní tekutiny, což naopak rychle ochlazuje. Ve vzduchoprázdnu se mohou vypařovat kapaliny z plic, z oční rohovky a z úst. Především ústa pak mohou zmrznout. 

Ke smrtelným ztrátám tepla a k umrznutí by ale v krátké době nedošlo. Teplo se totiž přenáší pouze vzájemným kontaktem částic hmoty – jenže vesmír je extrémně prázdný. Proto bychom tam při téměř absolutní absenci částic, které by z našeho těla „vysávaly“ teplo, umrzali překvapivě pomalu.  

Ničivé záření

Vesmír je prostoupen tvrdým kosmickým zářením. V naprosté většině se jedná o hmotné subatomární částice nabité vysokou energií, které divoce letí prostorem v ohromném množství. Původ kosmického záření však stále obestírá tajemství: Pouze tušíme, že pochází z extrémních vzdálených zdrojů, jako jsou například exploze supernov nebo bouřlivá aktivní galaktická jádra.

TIP: Kolik lidí už zemřelo v kosmu?

Stěny vesmírných lodí jsou obvykle dost silné, aby průniku nebezpečného záření zabránily. Kdyby mu však čelilo nechráněné lidské tělo, okamžitě by došlo k poškození. Rozsah následků by se pochopitelně odvíjel od délky působení a síly proudu kosmického záření. Pravděpodobně by se narušila DNA i další molekuly v buňkách. Pokud by člověk déletrvající záření přežil, zřejmě by brzy zemřel na selhání orgánů. Kratší expozice by mohla podnítit vznik rakoviny.

O zdraví prospěšných účincích brokolice kolují doslova legendy. Ve Spojených státech je brokolice jednou z nejoblíbenějších druhů zeleniny. Není proto divu, že ji vědci zkoumají ze všech možných pohledů. 

Zelený zázrak

Pány ve středním a vyšším věku bude jistě zajímat, že brokolice (ale i například květák) má mimořádně pozitivní vliv na snížení rizika zhoubné rakoviny prostaty. Konzumace této zeleniny v organismu způsobuje vyšší produkci proteinu thioredoxinu, který chrání buňky srdečního svalu. Nedávný výzkum amerických vědců a lékařů ukazuje, že brokolice je mimořádně prospěšná i pro lidský mozek…

Poslední dobou se ukazuje, že lidé postižení schizofrenií nebo dalšími psychickými poruchami, mají často mozek v chemické nerovnováze. Mimo jiné je v jejich mozku příliš nízká hladina glutamátu, který hraje velmi významnou roli v přenosu nervového vzruchu mezi nervovými buňkami.

Američtí badatelé teď zjistili, že s chemicky rozhozeným mozkem a hlavně s nedostatkem glutamátu může pomoct právě brokolice. Tato po všech stránkách komplikovaná zelenina totiž obsahuje velké množství sulforafanu, látky ze skupiny isothiokyanátů, jejíž konzumace prokazatelně zvyšuje obsah glutamátu v mozku.

TIP: Jedna porce salátu denně zpomalí stárnutí mozku až o 11 let

Zoufat si ale nemusíte ani v případě, že brokolice není favoritem vašeho jídelníčku - sulforafan lze doplnit i z květáku, zelí nebo kapusty. Důležité je ale zeleninu správně připravovat. Vařením či ohříváním v mikrovlnce se z ní ztrácí enzymy potřebné k tvorbě sulforafanu. Ideální je proto konzumace syrové brokolice, nebo její ohřev v páře.