Bohatá naleziště druhohorních dinosaurů v Číně vydala další poklad. Nově objevený dinosaurus se jmenuje Ambopteryx longibrachium a paleontologové si od něj slibují, že jim pomůže odhalit, jak dinosauři začínali létat. Ambopteryx byl malý opeřený letec, který na první pohled zaujme svými křídly. Připomínají totiž křídla dnešních netopýrů.

Byl to zřejmě všežravec, který plachtil mezi stromy v období jury, asi před 163 miliony let. Náleží do skupiny scansoriopterygidů, kteří byli velmi blízce příbuzní dnešním ptákům. Odborníci si nejsou jistí, jestli ambopteryx kromě plachtění zvládal i klasický let, není to prý ale vyloučeno.

TIP: Opeření dinosauři druhohor byli nelítostní, hladoví a plyšoví

Objev ambopteryxe podle paleontologů napovídá, že dinosauři v době vzniku ptáků „experimentovali“ s rozmanitými typy křídel. Ambopteryx měl křídla uspořádaná velmi podobně jako netopýr. Prsty jeho předních končetin vyztužovaly křídlo i v ploše, tak jako u netopýrů – nejen na jednom okraji křídel, jako je tomu u ptáků. 

Zatímco stříbrný prsten s umrlčí lebkou mohl po roce 1939 získat prakticky každý vyšší příslušník SS, s menší velkorysostí Himmler uděloval další insignii v podobě legendární čestné dýky. Ucházet se o ni mohli pouze muži, kteří dosáhli alespoň hodnosti Untersturmführera, a o jejím přidělení rozhodoval Reichsführer osobně. Čím vyšší šarži esesman měl a čím blíže se dostal k Himmlerovi, tím větší měl šanci dýku obdržet.

Sepjetí vlastnictví tohoto artefaktu s hodností ilustruje stav z roku 1945, kdy se dýkou mohlo pochlubit 362 Standartenführerů z 621 sloužících, 230 Oberführerů z 276, 88 Gruppenführerů z 96, 91 Obergruppenführerů z 92 a všichni čtyři Oberst-Gruppenführeři. Pouze nejvýlučnější z výlučných pak měli nárok na nejvyšší insignii SS – osobní erb vytvořený na míru vrchním Himmlerovým designérem Karlem Diebitschem. Tuto výsadu šéf Schutzstaffel udělil jen tuctu esesmanů, kteří se těšili jeho zvláštní přízni.

Král Artuš i středověké řády 

Oněch dvanáct vyvolených Obergruppenführerů mělo působit v roli jakési rady starších SS a Himmler se při jejím vzniku inspiroval pověstmi o keltském králi Artušovi. Dočetl se, že legendární panovník řešil všechny klíčové otázky u kulatého stolu s dvanáctkou nejvěrnějších rytířů, a tak se rozhodl soustředit kolem sebe podobnou skupinu v černých uniformách. Nyní již zbývalo pro nejužší vedení SS jen najít důstojné sídlo – novodobý Kamelot.

Při hledání Himmlerovi posloužily mýty z germánských dějin. Schutzstaffel se v jeho očích měla stát dědičkou odkazu řádu německých rytířů, jenž sídlil na hradě Malbork. Himmler se opět ponořil do knih a zjistil, že právě zde se rytíři setkávali při plánování bitev se Slovany. Silně na něj zapůsobilo proroctví, že příštímu útoku z východu odolá jediný hrad ve Vestfálsku. Nechal prozkoumat všechny hrady v regionu a zjistil, že nejpevnějšími zdmi disponuje Wewelsburg poblíž Paderbornu. Stavba se majestátně tyčila na horském hřebenu a její romantická silueta Himmlera doslova uhranula.

Řádové sídlo

V létě 1934 začal usilovat o převedení hradu do správy SS a překvapivě snadno uspěl – Wewelsburg se nenacházel v nejlepším stavu a radní ho Schutzstaffel rádi za symbolický poplatek pronajali. Nadšený Reichsführer shromáždil peníze, nechal nacistického architekta Hermanna Bartelse vypracovat plány a pustil se do přestavby.

Centrem řádového sídla se stala síň o délce 35 a šířce 15 metrů, v jejímž středu stál kulatý dubový stůl pro třináct vyvolených. Na kožených křeslech se skvěly stříbrné jmenovky s erby. Z pokojů nad jídelnou vznikly Himmlerovy komnaty se zbrojnicí i knihovnou, nechyběla zasedací místnost soudu SS nebo apartmá pro Hitlera, který však Wewelsburg nikdy nenavštívil. Pod jídelnou našla své místo hrobka padlých velitelů, jejíž mramorové stěny dosahovaly až metrové tloušťky. Na vyvýšeném místě stál oltář pro plamen věčného ohně, v němž měly být obřadně páleny erby zemřelých.

Úpravy Wewelsburgu přišly státní kasu na 13 milionů marek, ovšem Himmler je považoval za výhodnou investici. Domníval se, že historie – byť zkreslená jeho představami – by se mohla stát oním ideologickým pojítkem členské základny SS. A tak se rozhodl Němcům dokázat, že germánské etnikum vždy stálo na vrcholu evropského vývoje. 

Po stopách předků 

V rámci SS vznikl výzkumný ústav Ahnenerbe (Odkaz předků), který se měl zaměřit na studium germánského starověku, pohanské epochy raného středověku a kolonizačních misí rytířských řádů. Vědci měli dodat důkazy, že předkové Němců odjakživa otáčeli kormidlem dějin. Archeologové ve službách SS se na Himmlerův popud vypravili do všech koutů světa s úkolem dodat k těmto teoriím důkazy.

A pokud by chyběly, neváhal je Reichsführer uměle vytvořit. Kupříkladu když vědci u Aurichu ve východním Frísku nalezli pluh, jehož stáří odhadli na 6 000 let, Himmler zveřejnil informaci, že germánští zemědělci používali vyspělou techniku už 4 000 let před příchodem křesťanství… Dodejme, že přes úpornou snahu svého šéfa si Schutzstaffel vlastní ideologii nikdy zcela nevytvořila. Mnozí vysocí funkcionáři SS hleděli na Reichsführerovy počiny s despektem i posměchem. Coby technokrati moci považovali mytologické výstřednosti za Himmlerovu zábavu, kterou tolerovali jen do doby, než v jejich očích překročila meze racionality.

TIP: Okultismus Třetí říše: Árijci, lepé telepatky a mimozemšťané

Ani řadoví členové SS těmto záležitostem příliš pozornosti nevěnovali a raději se zabývali každodenními úkoly. Dle dochovaných dokumentů si Hlavní úřad SS dlouhodobě stěžoval na ideologický nezájem Waffen-SS a také školicí centra Allgemeine-SS zela prázdnotou. Nepodařilo se vymýtit ani pozitivní vztah mnoha esesmanů ke křesťanství, byť za to zčásti nesl vinu sám Himmler – jeho rituály se odkazy na Boží náklonnost a pomoc jen hemžily. Černý řád tak sice tragicky ovlivnil osudy milionů lidí, vybojoval řadu bitev a budil hrůzu u spojeneckých vojáků i obyvatel okupovaných zemí, avšak svou identitu až do zániku v roce 1945 nenašel.

Poslední dobou přicházejí zprávy o tom, že ve vyspělých zemích světa dochází k poklesu zájmu o sex. Nejnověji to potvrzuje i výzkum vědců a lékařů z Velké Británie. Badatelé k tomu použili průzkumy sexuálního chování Britů, které proběhly v rámci výzkumného programu Natsal (National Survey of Sexual Attitudes and Lifestyles), v letech 1991, 2001 a 2012.

Tyto průzkumy přitom zahrnovaly asi 34 tisíc mužů a žen ve věku 16 až 44 let. V rámci průzkumu byli lidé dotazováni, zda měli sex v průběhu minulého měsíce, jak často měli sex, a jaká by pro ně byla ideální frekvence sexu. Z výsledků srovnání jednotlivých let jednoznačně vyplývá, že sexuální apetit Britů v posledních letech poklesl.

TIP: Velká sexuální recese: Rekordní počet Američanů dnes žije v celibátu

A jak na tom Britové jsou? Mezi lety 2001 a 2012 vzrostl počet lidí, kteří v uplynulém měsíci neměli sex ze 23 na 29 procent u žen a ze 28 na 29 procent u mužů. Počet Britů, kteří měli v uplynulé měsíci sex více jak desetkrát, naopak poklesl, u žen ze 20 na 13 procent a u mužů ze 20 na 14 procent. Pokles se týká především Britů ve středním věku.

Podobné výzkumy mají svá omezení, spočívající například v tom, že jsou založené na tvrzení samotných účastníků, které není možné ověřit. Přesto se ale zdá, že zájem o sex v Británii skutečně poklesl. Možných příčin je zřejmě hned několik, včetně moderního životního stylu nebo náročnější péče o rodinu. 

Po sedmnácti hodinách v letadlech nechápavě mžouráme na varování před nebezpečnými vlnami. Tabule je umístěna v kalifornské zátoce Monterey, kde jsme začali naši cestu za přírodním bohatstvím této části amerického pobřeží. Zdá se nám, že od hlučného příboje Tichého oceánu jsme dost vzdáleni, ale nad smysluplností nápisu moc dlouho nepřemýšlíme. Brzy totiž naši pozornost upoutá hlasité halekání lachtanů kalifornských, kteří se tísní na molu v přístavu.

S Vševědem na jedné lodi

Tak co, jdeme? Je devět hodin a z nedalekého mola v Moss Landingu má právě vyrazit „safari loď“, která návštěvníkům umožňuje poznat zdejší mokřadní rezervaci Elkhorn Slought. V reklamním letáčku jsme si sice všimli poznámky o nutnosti rezervovat místa dopředu, ale přesto s důvěrou vyrážíme na nedaleké molo, odkud má startovat pontonové plavidlo přizpůsobené plavbě po bažině.

Oslovujeme muže za kormidlem, který je téměř dokonalým zosobněním pohádkového děda Vševěda s námořnickou čepicí. Můžeme se přidat k právě odplouvající výpravě? Kapitánovi se při pohledu na naši fotografickou výbavu rozzáří oči a hned nás organizuje: „Támhle si běžte vzít lístek na parkování, tohle si dejte do auta, že máte zaplaceno parkování, běžte za dcerou k autu a podepište revers pro pojišťovnu. A honem si vezměte záchranné vesty, odplouváme!“

Na lodi se kapitán nadále chová jako poručík velící jednotce nezkušených nováčků: „Stativ si přivažte takhle k zábradlí, tady máte vydry, teď honem pojďte na druhou stranu lodě na lachtany, tady máte kormorány, pelikány, rybáky…“ Podobné rázné pokyny provázejí celou plavbu. Každopádně je ale za vším sekýrováním a povely nepopiratelná snaha zprostředkovat nám vše, co bohatá fauna a flóra v mokřadní rezervaci Elkhorn Slough nabízí.

Ráj milovníků přírody

Od kapitánovy ženy se později dozvídáme, že její muž fotografy divoké přírody přímo miluje a udělá cokoli, aby měli ideální podmínky pro práci. Když nám bylo umožněno prohlédnout si hostinec a ubytování této manželské dvojice, pochopili jsme, že nešlo o přehnané prohlášení. Ubytování je vybudováno speciálně s ohledy na potřeby pozorovatelů mořských ptáků a savců – s prosklenou stěnou, takže výhled do širého okolí na zátoku Monterey umožní „birdwatching“ přímo z postele nebo z vany. Každý pokoj postupně přistavovaných domečků hostince je vybaven dalekohledy a seznamy pro určování druhů žijících v okolí. Kapitán s manželkou si navíc vedou podrobné statistiky pozorovaných druhů a hrdě se jimi pyšní na internetových stránkách. Jenom jsme zírali.

„A co rypouši sloní?“ Kapitán nerad připouští, že ti se v jeho milované bažině nenachází: „Jsou jižněji, v Big Sur.“ Tak se jmenuje nejen malé městečko pár desítek mil jižně od naší současné polohy, ale zároveň se tak říká asi stovce mil dlouhého neobydleného pobřeží. Benzinové stanice nebo ubytování tam nenajdete.

Mapa pokladů

Přemýšlíme, jak budeme uprostřed téhle pustiny hledat zvířata. Naštěstí se ukáže, že kapitánova žena je snad ještě hlubší studnicí místních přírodopisných znalostí než její muž. Ihned se pouští do nákresu mapy míst, která bychom neměli minout. Na náčrtu se postupně ocitají orientační body s radami jako: za poštovními schránkami bude prudká zatáčka doprava a za ní je jedno z posledních hnízdišť kondorů kalifornských, nebo – za stanicí rangerů zahnete nenápadnou stezkou prudce doprava a najdete skrytou silnici na nejkrásnější pláž s názvem Pfeifer Beach a podobně.

Tahle „mapa pokladů“ je naším spolehlivým průvodcem po mnoha krásných místech. Jedno z prvních bylo Point Lobos – jedna z pobřežních lokalit, odkud místní lidé v tuto roční dobu s oblibou sledují migrující velryby.

Velryby kam se podíváš

Každým rokem od září do ledna až začátku února migrují kolem kalifornského pobřeží tisíce velryb. Plejtvákovec šedý (Eschrichtius robustus) směruje na jih do teplých vod Baja California u Mexika, kde se velryby páří a rodí mláďata. Od února až do brzkého jara se plejtvákovci i s mláďaty vracejí do bohatých lovišť na Aljašce. Populace plejtvákovce šedého se kolem roku 1800 blížila bodu vyhynutí. Dramatický pokles počtu těchto velryb naštěstí způsobil, že se jejich lov stal neekonomickým. Zřejmě jen díky tomu dnes mezi Aljaškou a Baja California putuje kolem 20 000–22 000 jedinců plejtvákovce šedého.

Plejtvák obrovský (Balaenoptera musculus) je dalším mořským savcem z řádu kytovců. Jde o největšího v současnosti žijícího živočicha a zřejmě i největšího tvora, který se kdy na Zemi vyskytoval. Poblíž kalifornského pobřeží je tyto giganty možné pozorovat převážně v létě. Populace pohybující se mezi Aljaškou a Kostarikou má kolem 2 800 jedinců.

V létě byste mohli kolem zálivu Monterey spatřit i další druhy velryby – keporkaky (Megaptera novaeangliae) a plejtváky myšoky (Balaenoptera physalus). Za potravou se sem stahují i delfíni a kosatky.

Nedostupná zotavovna Big Sur

Oblast Big Sur, kam dále směřuje naše cesta, je historicky jedním z nejméně osídlených míst v Kalifornii. Silnice podél pobřeží – známá Highway 1 – byla vybudována teprve začátkem 20. století a dnes je považována za jednu z nejkrásnějších scénických cest v USA. Nádherné pobřeží se však nedoporučuje obdivovat za jízdy kolem strmých skalnatých srázů nad příbojem divokého Pacifiku. Pro ten účel jsou zde vybudována odpočívadla.

Nedostupnost pobřeží, nízký počet obyvatel a velká vzdálenost od obydlených lokalit přispěly k zachování několika druhů téměř vyhynulých zvířat, která zde našla útočiště. Vydra mořská (Enhydra lutris), pelikán hnědý kalifornský (Pelecanus occidentalis californicus), lachtan kalifornský (Zalophus californianus) a rypouš sloní (Mirounga leonina) se odtud po zintenzívnění ochrany přírody znovu rozšířili do dalších oblastí kalifornského pobřeží poté, co byli na jiných místech Kalifornie téměř vyhubeni.

Africké zjevení

Cesta podél pobřeží Big Sur je sice dlouhá jen něco přes málo přes 150 kilometrů, ale jízda po ní zabere mnohem víc času, než by si člověk po přečtení tohoto údaje myslel. Nejde jen o množství serpentin podél strmého srázu, především nelze odolat zastavení na každé vyhlídce a obdivování překrásných scenérií. Bouřící vlny Tichého oceánu jsou dramatickým prvkem před kulisami nádherných zálivů se skalnatými útesy. Nedaleko pobřeží si hrají delfíni, proplouvají velryby, nebo přelétají tisíce ptáků. Do už tak skvělého výhledu svítí zvláštní slunce mírně rozptýlené občasnou mlhou, která na pobřeží Pacifiku vzniká z tříštících se vln. Prostě pohádkový svět. Člověk se nemůže divit, že tady hollywoodští filmaři našli inspiraci pro nejednu filmovou scénu.

Jakoby všechny ty mimořádné výjevy nestačily, najednou se nám oči zastaví na zvířatech, která sem patří asi tak stejně jako tibetští jaci. Na pobřeží Pacifiku se pase stádo afrických zeber. Nějakou dobu přemýšlíme, jestli s tím nemá něco společného zmíněný Hollywood. Později se z místního informačního letáku dozvídáme, že jde o uprchlíky ze soukromé zoo. Adaptovali se na zdejší prostředí a zjevné se jim ve volné přírodě daří.

Intenzivní život pod hladinou

Pestrost fauny a flóry na pobřeží Pacifiku vyráží dech. Největší paleta přírodních divů je ale lidským očím ukryta pod mořskou hladinou. Částečně tento lidský handicap pomáhá vyrovnat Monterey Bay National Marine Sanctuary (MBNMS) – rezervace podmořské zvěře založená za účelem ochrany, výzkumu, vzdělávání a veřejného prospěchu v roce 1992. Rozkládá se v délce více než 400 kilometrů podél pobřeží střední části Kalifornie od San Francisca po Saint Luis Obispo. Několik návštěvnických center, z nichž je to v zálivu Monterey největší, propagují potřebu ochrany podmořského života velkolepou formou názorných příkladů ekosystémů v obrovských akváriích.

TIP: Národní park Redwood: Říše rudých obrů

Expozice jsou mimo jiné věnovány názorným ukázkám využívání alternativních zdrojů energie využitím mořských vln, solárních panelů a větru. Hravou formou zvou především dětské návštěvníky k vyzkoušení modelů různých přístrojů. V prvé řadě však názornost prezentací a ohromující rozměry akvárií umožní návštěvníkům zažít pocity podmořských potápěčů.

Opalovací krémy nás chrání před nebezpečným ultrafialovým zářením. Opalování je díky nim méně bolestivé a také méně často končí obávanou rakovinou kůže. Podle nového výzkumu amerických odborníků ale opalovací krémy mohou představovat (zatím nespecifikovaná) zdravotní rizika.

Na to, jak široce jsou opalovací krémy používány, existuje jen překvapivě malý počet studií zabývajících je jejich dopadem na lidské zdraví. Na krémy a opalovací oleje se proto zaměřili vědci z Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv (FDA).

V rámci experimentu vědci aplikovali 24 dobrovolníkům čtyřikrát denně 4 různé druhy opalovacích prostředků. Celý experiment trval týden a dobrovolníci během něj nebyli vystaveni působení slunečního záření. Následně vědci analyzovali vzorky odebrané krve dobrovolníků a zkoumali hladinu čtyř běžných složek používaných na ochranu proti slunečnímu záření: avobenzonu, oxybenzonu, oktocrylenu a ecamsule.

Výsledky mimo jiné ukázaly, že účinné látky z opalovacích krémů pronikají do těla opravdu velmi rychle. Již po prvním dnu vědci zaznamenali zvýšenou hladinu u všech čtyř zkoumaných látek, a to v míře překračující bezpečné limity stanovené FDA. Při překročení těchto limitů přitom úřad vždy doporučuje výzkum dopadů na lidské zdraví. S dalším používáním se navíc tyto hodnoty zvyšovaly, což znamená, že zmněné látky se mohou v krvi hromadit.

TIP: Tichomořské Palau se stalo první zemí, kde zakázali toxické opalovací krémy

Podle Dr. Kanade Shinkai z University of California, která se na nové studii spolupodílela, neznamená překročení doporučujících limitů FDA automaticky, že jsou opalovací krémy zdraví nebezpečné. Ukazuje se ale, že je třeba se na jejich účinky více zaměřit a prověřit, jakým způsobem látky z opalovacích krémů lidské zdraví ovlivňují. Pro seriózní závěry bude také zapotřebí širší studie - aktuální výzkum se totiž týkal příliš malého vzorku. 

Zatímco dřív představoval automobil výsadu nejbohatších vrstev, automatizace, levné materiály a zvyšování mezd zpřístupnily motorová vozidla i střední třídě. Co bylo kdysi luxusní, stává se takřka spotřebním zbožím, a není tedy divu, že na silnicích „dochází místo“. Uvedený trend nejlépe dokládá Čína, kde v roce 2016 podle statistického portálu Statista jezdilo 194 milionů vozidel, ale o dva roky později jich už bylo 240 milionů. 

Podobný vývoj lze však podle společnosti INRIX, jež vytváří statistiky z 1 360 měst v 38 zemích, pozorovat po celé planetě: Do roku 2050 bude na Zemi odhadem 9,7 miliardy lidí a globální ekonomika se ztrojnásobí. Silniční a železniční doprava vzroste víc než dvakrát a pocítí to hlavně města, kde bude žít 70 % světové populace. 

Sto zoufalých hodin

Víc aut i cestujících nutně vede k ochromujícím zácpám. Dnes se jim nevyhne takřka žádná metropole a jejich následky jsou dalekosáhlé: Pracovní síla uvězněná v dopravě například způsobuje firmám ztráty, jež se v důsledku projevují i na cenách. Řada měst si proto nechává vyhotovit posudky dopravní situace, které odhalují největší slabiny tamní silniční sítě. 

K uvedeným metropolím patří i Los Angeles, jež v průzkumu společnosti INRIX získalo post „nejucpanějšího“ města světa: V roce 2017 tam průměrný řidič strávil v zácpách během špičky 102 hodin, tedy o 11 víc než v Moskvě či New Yorku. V celé aglomeraci totiž žije přes 15 milionů lidí a 84 % z nich každý den jezdí do práce autem.

TIP: Woodstock, vánice i pád Berlínské zdi: Pět impozantních dopravních kolapsů

Situace ve městě a okolí je kritická, proto si obyvatelé odhlasovali velkorysý plán na rozšíření dopravní sítě, který vyjde správu silnic v přepočtu na 2,7 bilionu korun. S jeho dokončením se počítá v roce 2057 a díky úpravám by se doba, kterou lidé stráví v kolonách, měla snížit o 15 %.

Průměrný počet hodin strávených ročně v zácpách:

Průměrný Čech strávil v roce 2017 v dopravních zácpách během špičky 16 hodin, na Slovensku to bylo 29 hodin.

Naši dávní předkové dosáhli mnoha úspěchů, na které jsme dnes právem pyšní. Zároveň ale také někdy dělali věci, které v nás vzbuzují naprosto opačné pocity. Přesto neoddělitelně náležejí k naší historii. Týká se to i zjevných sklonů našich předků doplňovat si živiny lidským masem.

Španělští badatelé studovali jednoho z blízkých předků našeho druhu, hominida Homo antecessor. Podle některých názorů je právě tento hominid společným předchůdcem našeho druhu a neandertálců. Právě ve Španělsku nalezli kosti hominida Homo antecessor se zřetelnými stopami po kanibalismu. Jsou staré 800 tisíc let a představují nejstarší doklad kanibalismu, který se týká lidí.

TIP: Důkazy z jeskyní mluví jasně: Neandertálci byli kanibalové

Vědci zvážili známá fakta o životě předků i o prostředí, v němž žili. Dospěli k závěru, že naši dávní předci se nejen věnovali kanibalismu více, než jsme si mysleli, ale že to také pro ně bylo dost výhodné. Lidské maso sice není bůhvíjak výživné a jeho konzumace přináší rizika nakažení infekcemi, pro naše předky ale bylo snadné ho získat. Lidí už tehdy žilo poměrně hodně a jejich „ulovení“ nebylo tak problematické, jako třeba u velkých zvířat. Když lidé loví, tak jako každý správný dravec pečlivě zvažují poměr zisku a ztrát. U kanibalismu byl tento poměr dost příznivý.

Astronauti se na palubě Mezinárodní vesmírné stanice rozhodně nenudí. Během pobytu na oběžné dráze jim projde rukama celá řada zajímavých experimentů, v nichž často testují revoluční technologie. Současná posádka ISS mimo jiné testuje unikátní řasový bioreaktor, který nese název „Photobioreactor“.

Experiment Photobioreactor dorazil na ISS v pondělí 6. května. Dovezla ho tam nákladní loď Dragon společnosti SpaceX. Účelem experimentu je otestovat takové zařízení ve vesmíru. Zelené mikrořasy Chlorella vulgaris v bioreaktoru pomocí fotosyntézy přeměňují oxid uhličitý, který vydechují astronauti, na kyslík, a také na jedlou biomasu.

Řasové systémy podpory života

Photobioreactor představuje významný pokrok směrem k uzavřeným biosystémům podpory života, které by jednou mohly zajišťovat vzduch a potravu pro astronauty, aniž by je bylo nutné nepřetržitě zásobovat ze Země. Takové systémy budou obzvláště důležité pro dlouhodobé mise na Měsíci na nebo na Marsu, které budou vyžadovat více zásob, než kolik by jich uvezla kosmická loď.

TIP: Vědci NASA poslali na ISS bakterie E. coli pro výzkum bakteriální rezistence

V přípravě experimentu Photobioreactor sehráli klíčovou roli odborníci z německého centra Deutsches Zentrum für Luft- und Raumfahrt e.V. (DLR). Podle nich budou podobné systémy fungovat spíše na planetárních či měsíčních základnách anebo na kosmických lodích pro dlouhé lety. Technologii je ale nutné nejprve vyzkoušet na oběžné dráze a tak byla Mezinárodní vesmírná stanice jasnou volbou.

Skalní převis na bolivijském Altiplanu ukrýval pozoruhodný nález. Archeologové zde objevili zvláštní koženou brašnu, obsahující sbírku rituálních předmětů, které sloužily k přípravě a užívání halucinogenních látek. Uvnitř brašny byl i váček, vyrobený ze tří liščích čenichů. Ten byl plný sušených halucinogenních rostlin. Podle všeho šlo o brašnu s výbavou pro šamana.

Podle radiokarbonového datování tato brašna i jeho psychedelický obsah pocházejí z předkolumbovské éry, z doby mezi lety 905 a 1170 našeho letopočtu.

Analýzy materiálu uvnitř liščího váčku odhalily nejméně pět různých psychotropních látek, pocházejících ze tří dřevin – koky (Erythroxylum), stromu rodu Anadenanthera a liány Banisteriopsis caapi, která je jednou z klíčových složek legendární halucinogenní směsi ayahuasca.

TIP: Překvapení z Amazonie: Halucinogen ayahuasca stimuluje růst neuronů

Všechny tři uvedené dřeviny přitom rostou v tropických lesích, stovky kilometrů od místa, kde byla objevena šamanská brašna. Jak se zdá, šamani v té době cestovali na velké vzdálenosti, jistě nebezpečnou krajinou, aby si opatřili nezbytné ingredience pro své rituály. Obsah objevené brašny ukazuje, že tehdejší šamani měli značné botanické znalosti a byli zběhlí ve využívání rozmanitých halucinogenních látek.

Vzdálenost mezi Zemí a Marsem se mění v závislosti na jejich oběžných dráhách: V maximu tělesa dělí zhruba 401 milionů kilometrů a naopak minimální vzdálenost činí „pouhých“ 54 milionů kilometrů a logicky se jedná o nejpříhodnější období k meziplanetární cestě. Naposledy se planety nacházely podobně blízko loni. Na jaře tak k Marsu odstartovala robotická sonda InSight, na podzim bezpečně přistála a zahájila svou misi zahrnující převážně geologický průzkum. Na rudou planetu doputovala jako patnáctý umělý vyslanec lidstva a opětovně potvrdila, že bezpilotní mise ke vzdálenému cíli je v našich možnostech. Otázkou zůstává, zda za dalších 15 let – s příští přiblížením obou planet – dokážeme k Marsu poslat také lidskou posádku. 

Zpátky na Měsíc

Ještě počátkem roku 2017 americká kosmická agentura NASA předpokládala, že dostane člověka na rudou planetu na začátku 30. let 21. století – ponoukala ji k tomu dokonce i vláda USA v čele s prezidentem Donaldem Trumpem. Stejní zákonodárci však v prosinci téhož roku obrátili pohled k Měsíci. „Direktiva, kterou podepisuji, americký kosmický program přesměruje. Jde o první krok k navrácení našich astronautů na Měsíc, kde nestanuli od roku 1972. Tentokrát tam nejen vztyčíme americkou vlajku, ale vybudujeme také platformu pro budoucí cesty na Mars a za jeho hranice,“ prohlásil Trump. 

Záměr Spojených států rychle vyslat člověka k rudé planetě tak do jisté míry pohasl a přednost dostalo dlouhodobé plánování. V současnosti se tudíž mluví spíš o dálkově ovládaných vozidlech či sondách. Další robotická mise po InSight se k Marsu vydá v roce 2020: Vedle výzkumu bude jejím cílem připravit terén pro následující expedici, při níž se snad podaří dopravit na Zemi historicky první vzorky rudé půdy. 

Sami na Havaji

NASA tedy z dobyvatelského závodu nevypadla a podílí se na mnoha výzkumech, jež na Mars pomohou dostat člověka. K významným podpůrným projektům patří HI-SEAS neboli Hawai’i Space Exploration Analog and Simulation (volně přeloženo „havajská simulace vesmírného průzkumu“): Pokusní „astronauti“ jsou v rámci experimentu vysazeni na simulované misi, která se odehrává na planině nedaleko sopky Mauna Loa ve výšce zhruba 2 500 m n. m. Cílem je studovat chování skupiny i jednotlivců v podmínkách, které nastanou během letu k Marsu a při pobytu na tamním povrchu. 

Cesta k rudé planetě může trvat šest až osm měsíců, jež posádka stráví na palubě lodi bez přímého kontaktu se světem. Jedná se tedy o prostředí náchylné k rozvoji ponorkové nemoci nebo obecně ke zrodu konfliktů, které by mohly misi ohrozit. Zatím poslední simulace se odehrála v roce 2016, kdy se v havajském dómu o rozloze 111 m² na osm měsíců zabydlel tým čtyř mužů a dvou žen. Ven mohli vycházet pouze ve skafandrech, jejich denní program sestával z vědecké práce a mimo jiné neměli přístup k internetu – což se podle „astronauta“ Sama Paylera ukázalo jako největší problém. 

Kdo si hraje, nezlobí

Dál také do jisté míry vázla jejich komunikace se světem: Mezi odesláním a přijetím zprávy byla totiž zavedena dvacetiminutová prodleva, odpovídající reálnému rádiovému spojení s rudou planetou. „Protože jsme neměli internet a naše komunikace se základnou byla extrémně pomalá, potýkali jsme se i s triviálními problémy. Co bychom za normálních okolností řešili pět minut, to na ‚Marsu‘ trvalo klidně dva nebo tři dny,“ vzpomíná Payler.

Nicméně chování posádky bylo podle něj příkladné: „V každé izolované skupině lidí se dřív či později objeví konflikty. Proto jsme hodně mluvili o tom, jak se vyhnout hádkám, a spory jsme se snažili řešit co nejklidněji. Po celých osm měsíců se nám dokonce dařilo vyvarovat se jakéhokoliv osobního útoku.“ 

Teoreticky tedy máme nakročeno k nalezení ideální posádky. Podle zakladatele firmy SpaceX Elona Muska by navíc nemusela tým ohrožovat nuda ani odloučení, a to díky řadě vzdělávacích či zábavních zařízení: Ať už by astronauti využívali virtuální realitu, četli knihy, cvičili, nebo se věnovali jiným činnostem, jejich cesta by dle podnikatele nemusela představovat pouhý strohý vědecký úkol. 

Tuny potravin

Abychom však vůbec mohli posádku na několikaměsíční cestu vyslat, potřebujeme dostatečně silnou raketu, která ji spolu s vybavením do kosmu vynese. Sonda InSight se vezla na špici Atlasu V-401, jenž dokáže na geostacionární dráhu dopravit 8,9 tun nákladu. To ovšem není mnoho, uvážíme-li, že vedle posádky, materiálu k vybudování kolonie a vědeckých zařízení musejí být na palubě také zásoby potravin na dva roky, což je v současnosti zvažovaná délka celé mise.

I kdybychom potravinový příděl zredukovali na nezbytné minimum, potřeboval by každý člen posádky 274 kg cukru, 60 kg rostlinného oleje, 43 kg proteinů a 18 kg vlákniny. Jestliže by letěl šestičlenný tým, stejně jako při pokusné havajské misi, ukrojily by jen zásoby jídla z nosnosti Atlasu V bezmála 2,4 t. A nesmíme zapomenout ani na pitný režim – každý kosmonaut by potřeboval k životu alespoň 1 700 l vody… Je tedy zřejmé, že k první kolonizaci by musely odstartovat minimálně dvě rakety Atlas V, přičemž jeden takový vzlet vyjde v přepočtu na 2,4 miliardy korun. 

Na výlet s umělci

Podle Muska proto musejí vzniknout mnohem silnější rakety, a navíc použitelné vícenásobně: Jeho odpovědí na otázku kolonizace Marsu by se měl stát nosič Super Heavy („supertěžká váha“), od nějž se v kosmu oddělí modul Starship neboli „vesmírná loď“. Dle předpokladů by měl Super Heavy na oběžnou dráhu Země zvládnout dopravit přes 100 tun nákladu. Pokud by směřoval k Marsu, přímo ve vesmíru – nejspíš na orbitě Měsíce – by dotankoval palivo a vydal by se na cestu. 

Prototyp lodi Starship prezentoval Musk počátkem letošního ledna. Stroj se sice musí podrobit ještě řadě testů, podnikatel však slibuje, že v roce 2023 vezme na jeho palubě skupinu umělců na šestidenní misi kolem Měsíce. Podle jeho nejodvážnějších vizí také do roku 2024 zamíří na Mars rovnou čtyři plavidla – dvě s nákladem a dvě s posádkou, čítající celkem až dvě stě lidí. I kdyby se ovšem ukázalo, že termín pouhých pěti let patří jen k dalším z Muskových divokých snů, do roku 2035, kdy nastane příští marsovské přiblížení, vizionář svého cíle nejspíš skutečně dosáhne. 

Řídké kosti, chabé svaly

S člověkem ve vesmíru však bude třeba řešit ten nejzávažnější problém, a sice jak posádku udržet zdravou, nebo dokonce při životě. V kosmu totiž musíme počítat s vlivy stavu beztíže: Bez pozemské gravitace se tělesné funkce mění a zřejmě největšímu zásahu čelí kosti, jež řídnou zhruba o 1 % každý měsíc mimo Zemi. Pro srovnání: Řídnutí způsobené stářím postupuje přibližně o 1,5 % ročně. Mimo rodnou planetu se také proměňuje funkce oběhové soustavy, zhoršuje se koordinace očí a rukou, degradují motorické schopnosti a tak dále. 

I po přistání na Marsu je nutné brát v potaz, že je tamní gravitace oproti té pozemské asi třetinová. Řídnutí kostí a úbytek svalové hmoty by se tedy zpomalily, ovšem nezastavily. Není přitom jisté, že by těla kosmonautů po návratu na Zemi zcela zregenerovala. 

Když se loď změní v past

NASA popsanou problematiku zkoumá u dlouhodobých posádek Mezinárodní vesmírné stanice (ISS) a mimo jiné pro ně navrhla systém cvičení a dietu, jež pomáhá udržovat pod kontrolou svaly, srdce i kosti. Astronauti rovněž nosí kompresní oblečení, pro podporu správného fungování oběhové soustavy. A mimo jiné jim pomáhají i potravinové doplňky, díky nimž získávají například vitamin D, který postrádají kvůli nedostatku slunečního záření. 

TIP: Skalpel prosím: Jak budou vypadat chirurgické zákroky ve vesmíru?

S cvičením a obecně s pohybem v kosmu se však pojí také řada dalších rizik, navázaných na ekosystém lodi. Vlastnosti mikrobů se ve vesmíru mohou změnit a bakterie, které obvykle žijí na povrchu našeho těla, se od něj dovedou snáz oddělit. Nakažení jedinci se navíc nemohou zcela spoléhat na svůj imunitní systém, který mimo Zemi nefunguje tak účinně. Design plavidel vně i uvnitř se proto musí do nejmenšího detailu promyslet, aby se dosáhlo optimálních podmínek pro posádku. Na lodi se nesmějí střídat horké a studené zóny, osvětlení musí být stálé a hlídá se také hladina hluku. 

Neviditelná smrt

Zdaleka největší komplikaci v případě cesty na Mars však představuje kosmická radiace: Na Zemi nás před ní chrání magnetické pole, ovšem ve vesmíru bychom čelili víc než desetinásobku množství, s nímž si naše tělo dokáže poradit. Důsledky přitom mohou být pro misi zhoubné, protože projevy nemoci z ozáření zahrnují změny chování, otupělost, ochabující motorické funkce či poruchy vnímání. Pokožka degeneruje, srdce a oběhová soustava jsou nestabilní a roste riziko vzniku nádorů. Kromě toho radiace poškozuje potraviny i léčiva. 

Během letu k rudé planetě by posádku ohrožovaly dva druhy nebezpečného záření. První, tzv. sluneční vítr, pochází z naší hvězdy a jedná se o tok protonů, elektronů a částic alfa. S ohledem na jeho relativně nižší energii by však stínění nebylo tak obtížné: O bezpečí astronautů by se postaral plášť lodi, který by částice pohltil. Jeho tloušťka se nicméně promítne do hmotnosti plavidla, proto vědci zkoumají sluneční aktivitu, aby mohli ochranu navrhnout takřka na míru.

Odplavit radiaci?

Druhý typ záření představují částice, jež k nám extrémní rychlostí přilétají z naší Galaxie i z odlehlejších koutů vesmíru. Mají totiž mnohem vyšší energii, tudíž by si jejich odstínění vyžádalo podstatně silnější kovovou vrstvu trupu. To ovšem opět znamená nárůst hmotnosti a víc paliva potřebného k vynesení lodi do vesmíru. Vědci z NASA proto pracují na alternativních způsobech ochrany proti radiaci – a jeden z nich by mohl využívat vodu. 

Atomy vodíku jsou dost velké, aby dokázaly přilétající částice zastavit. Nabízí se tedy opatření v podobě cirkulační vrstvy s H2O pod plátováním, jež by fungovala coby dodatečné stínění. Pokud by se navíc tato voda napojila na recyklátory a tvořila by současně pitný zdroj, nešlo by o „mrtvou váhu“, nýbrž o velmi chytré druhotné využití. 

TIP: Nové kosmické závody: Kdo jako první dostane na Zemi Svatý grál z Marsu?

Nejelegantnějším řešením by se však mohla stát nanovlákna z uhlíku, boru a dusíku. Zmíněný materiál perfektně pohlcuje protony, a pokud by z něj vzniklo tkanivo s mezerami vyplněnými vodíkem, odstínilo by i těžší prvky. Aplikace vláken by se přitom nemusela omezit na konstrukci lodi – inovátoři v NASA z nich dokázali vytvořit natolik ohebnou nit, že by se dala uplatnit u látkové vložky skafandrů.