V USA sice plánují návrat na Měsíc, podle všeho si ale budou muset pospíšit. Velké plány s Měsícem mají i v Číně. Podle čínské státní agentury Xinhua Čína hodlá postavit na Měsíci výzkumnou stanici. Chtějí to zvládnout do deseti let. Čínské plány potvrzuje i čínská vesmírná agentura CSNA (China National Space Administration).

Jak je v podobných případech obvyklé, kromě samotného prohlášení není k dispozici příliš mnoho dalších detailů. Čína ale nepochybně dělá pokroky ve svých vesmírných technologiích, i pokud jde o lety na Měsíc. Právě letos čínský lander Čchang-e 4 úspěšně přistál na odvrácené straně Měsíce.

Čína míří na Měsíc

Ještě letos by měla k Měsíci vyrazit další robotická mise Čchang-e 5. Podle dostupných informací by se tato mise měla pokusit o odběr vzorků z povrchu Měsíce a jejich dopravení zpět na Zemi. Čína v současnosti vydává na svůj vesmírný program více prostředků, nežli kterákoliv jiná země, s výjimkou Spojených států.

TIP: Vesmírné ambice: Čína připravuje přistání lidské posádky na Měsíci

Spojené státy mají sice Měsíc v hledáčku, ale jejich vesmírný program není bez problémů. Od vyřazení raketoplánů z provozu si Američané dokonce pronajímají místa na ruských kosmických lodích, které je vozí na palubu Mezinárodní vesmírné stanice. V tomto směru si hodně slibují od kosmických lodí soukromých vesmírných tygrů, jako je třeba SpaceX. Jejich vývoj ale také není úplně bezproblémový, jak ukázala nedávná nehoda lodi Crew Dragon během pozemního testu.

Afrika se z pohledu celkového počtu ptačích druhů řadí až na druhé místo na světě – hned za Jižní Ameriku. Ovšem co se týká savců, nechává za sebou africký kontinent zbytek světa s velkým odstupem. Nabízí totiž zdaleka nejvyšší počet velkých, dobře pozorovatelných zvířat, která jsou lehce k vidění nejen díky své velikosti, ale hlavně kvůli biotopům, kde žijí – otevřeným savanám s rozptýlenými stromy. Není divu, že při této koncentraci velkých zvířat má černý kontinent i dva ptačí druhy, které se specializují na vybírání parazitů ze srsti velkých kopytníků.

Pohodlný život „servisáků savany“

Většina velkých savců Afriky jsou býložravci, kteří tvoří cílovou kořist pro predátory, jako jsou velké kočky a plazi, následně jsou z jejich zpola pozřených těl živi i mrchožrouti. Všechna tato velká zvířata zajišťují potravu také klíšťatům a krev sajícímu hmyzu, kterého lze v Africe potkat víc než dost. Kromě velkých dravců a nepatrného hmyzu je existence velkých býložravců klíčová také pro dva ptačí druhy, které tráví většinu dne v jejich těsné blízkosti.

„Servisáci savany“, jak jsou klubáci ve starší literatuře nazýváni, patří do příbuzenstva špačků. Dva existující druhy, klubák červenozobý (Buphagus erythrorhynchus) a klubák žlutozobý (Buphagus africanus), se navzájem liší pouze barvou zobáku. Klubák žlutozobý má jeho kořen zbarven žlutě, jinak jsou téměř identičtí.

Krk, hřbet, hlava, ale v podstatě jakákoli část těla býložravých savců slouží klubákům jako pohodlné mobilní hřady. Velcí kopytníci je také dopraví k vodě, kde se mohou napít a vykoupat. Na jejich hřbetech rovněž probíhá páření. Co je však nejdůležitější, formou „švédského stolu“ nabízejí velcí savci ptákům různý bodavý hmyz a parazity, zvláště chutná, krví napitá klíšťata. Jsou to ale opravdu jen klíšťata, co k velkým savcům tyto ptáky přitahuje?

Parazité až ve druhé řadě

Předpokládalo se, že klubáci snižují zatížení velkých savců ektoparazity a jejich soužití s velkými savci je tedy vzájemně výhodné (mutualismus). Poslední výzkumy ale naznačují, že o prospěšnosti klubáků pro velké kopytníky lze pochybovat. Spíše se jedná o příklad úspěšné adaptace, která se pohybuje na hranici parazitismu.

Klubáci se živí téměř výhradně tím, co najdou na kůži velkých afrických savců. Nejenom parazity, ale i ušním mazem, šupinami kůže a krví! A zdá se, že právě na krev se specializují. Velmi často lze klubáky pozorovat, jak se krmí v otevřených ranách zvířat. Klíšťata jsou spíš jen jednou z forem, jak se ke krvi snadněji dostat. Pokusy na domácím skotu v Zimbabwe prokazují, že klubáci nejenže preferují určitý druh klíšťat – takzvaná modrá klíšťata (Boophilus decoloratus) a hnědá „ušní“ klíšťata (Rhipicephalus appendiculatus) – ale hlavně že přes 85 % času tráví krmením se krví a ušním mazem.

Žádná velká výhra

Dosud není jasné, zda jsou klubáci schopni způsobit savcům nová poranění, nebo jestli jen rozšiřují rány po klíšťatech, případně udržují a využívají zranění vzniklá jiným způsobem. Pokusy na dvou stádech domácího skotu, kdy od jedné skupiny byli klubáci systematicky zaháněni, každopádně neprokázaly, že by jejich přítomnost skotu nějak významně od parazitů odlehčila.

Kdo pozoroval klubáky v akci, pravděpodobně si rovněž všiml, že jejich přítomnost není kopytníky vyhledávána, ale spíše trpěna. Velcí afričtí savci se nepřicházejí na určitá místa dobrovolně očistit, jako to dělají velcí obyvatelé korálových útesů, kanici počínaje a karetami konče. Naopak, jsou klubáky spíše obtěžováni a snaží se jich zbavit.

Podle všeho tedy nejsou klubáci pro velké africké savce žádným požehnáním. Když už slupnou nějaké to klíště, jde o parazita zcela nasátého krví. Jestliže bylo klíště infikováno, už na zvíře zřejmě nakažení přeneslo. Je však možné, že klubáci přináší prospěch savcům odstraněním nymf a larev klíšťat, která naleznou na kůži nebo v ranách. Také v oblastech, kde převažuje výskyt jimi preferovaného druhu klíšťat, mohou mít klubáci pozitivní vliv na snížení celkového zatížení ektoparazity.

Poplašné výkřiky

Rovněž zatím není jasné, zda odstraňování ušního mazu je nebo není pro velké savce prospěšné. Lze se domnívat, že čistší zvukovod s větší jistotou odhalí přibližujícího se predátora. Na druhou stranu ovšem maz poskytuje zvukovodu antibakteriální ochranu.

Je tedy vztah klubáků a velkých savců vzájemně prospěšný nebo parazitní? To záleží na konkrétním zvířeti. Zatímco v případě hrochů jde téměř určitě o parazitismus (hroši tráví většinu času pod vodou, nemají žádnou srst ani klíšťata, ale zato dost otevřených ran), u nosorožců se dá hovořit o mutualismu. Nosorožcům totiž klubáci nejsou schopni způsobit rány, pouze jim vybírají klíšťata, a to hlavně z uší. Nakonec v případě velkých kopytníků jsou velcí savci využíváni, ale sami nic nezískávají.

TIP: Cizopasní řasníci: Fascinující včelí jezdci

Přes otazníky, které visí nad jejich úlohou, se dá bezpečně říct, že jsou klubáci svým způsobem života naprosto jedineční. V jejich prospěch lze navíc dodat, že přinejmenším jejich ostrý ptačí zrak pomáhá odhalit predátora dřív než čich a sluch hostujícího zvířete. Poplašné ptačí volání tak může často obtěžovanému hostiteli zachránit v klíčovém okamžiku život.

I když jsou lidé po dobrém a vydatném obědě, zdaleka ne každý dokáže odmítnout zákusek nebo další dobroty. Prostě si nemůžeme pomoct. Podle nového výzkumu má tato naše slabost pro dobroty a pochoutky, kořeny v mozku. Jak se zdá, jezení kvůli hladu a mlsání dobrot ovládají v mozku dvě různé nervové dráhy.

Když jíme, mozek hlídá, zda už jsme sytí. V okamžiku, kdy už pocit hladu nemáme, tělo přestane vyžadovat další přísun jídla. Mlsání dobrot ale ovládá jiná část mozku a ta často pokračuje v jídle, i když jsme už dávno plní. Vědci teď zjistili, že mlsání do značné míry řídí signální protein nociceptin, který je charakteristický pro mozek savců. To by mohlo vysvětlit, proč mají k tloustnutí sklon právě savci a ne třeba ještěři nebo rejnoci.

TIP: Obezita zabíjí: S nadváhou souvisí 40 procent případů rakoviny v USA

Když badatelé chemicky vypnuli neurony v mozku myší, které produkují nociceptin, myši se přestaly přejídat. Na jejich normální jezení to ale vliv nemělo. Odborníci jsou přesvědčeni, že tento mechanismus přejídání dobrotami původně vznikl z velmi dobrého důvodu. Aby naši předkové zvládali časté hladovění, mlsání v době hojnosti jim zajistilo zásoby na horší časy.

Matera leží téměř na „podrážce“ pomyslné italské boty a dlouho představovala opomíjenou a zaostalou oblast – nezajímala Řeky, Římany a později ani Italy. Dnes tam však přijíždějí lidé z celého světa, aby obdivovali skalní domy a kostely, které se dostaly na seznam kulturního dědictví UNESCO. 

Komplex prastarých obydlí, později přeměněný na domy, kostely a kláštery, vyrostl v přírodních jeskyních vápencové plošiny Murge. Lokalita dnes zahrnuje přes tisíc bytů a spousty obchodů i dílen. Nejstarší doklady osídlení pocházejí již z paleolitu a člověk tamní jeskyně kontinuálně obýval po celá tisíciletí. 

Od 18. století se každopádně pomalu rodilo také město „nadzemní“, plné elegantních paláců a náměstí. Zatímco do nové části se stěhovala bohatší třída, původní podzemní byty zůstaly útočištěm chudiny, jejíž situace byla víc než neutěšená: Dětská úmrtnost přesahovala 40 %, vybavení domácností připomínalo neolit a všude vládla negramotnost. V polovině minulého století bylo oficiálně nařízeno stará obydlí vyklidit kvůli asanaci, načež zůstala prázdná až do 80. let, kdy začaly místo i jeho duch znovu ožívat. 

Sixtinská kaple ve skalách

V těsné blízkosti města se dnes nachází na 150 podzemních chrámů, připomínajících včelí plástve. Snad nejvelkolepější je La Cripta del Peccato Originale neboli „krypta prvotního hříchu“. Památku, kterou zdobí nástěnné malby z první poloviny 9. století, opustili mniši už kolem roku 850 a další tisíciletí sloužila coby útočiště pastýřů. Pro svůj význam bývá označována jako „Sixtinská kaple ve skalách“ a najdete v ní řadu biblických výjevů, v jejichž provedení se mísí byzantské a latinské vlivy.

TIP: Město tří věží: 800 let nezávislosti San Marina

Místu ovšem dodávají úchvatný ráz nejen samotná podzemní obydlí, ale též krajina hlubokých roklin a holých náhorních plošin. Spolu s jeskynními chrámy a pasteveckými stezkami, jež lemují studny a statky, patří Matera a její okolí k nejúchvatnějším a nejméně dotčeným regionům Středomoří. Mimo jiné tak zaujala i režiséra Piera Paola Pasoliniho, jenž tam v roce 1964 natočil své Evangelium svatého Matouše. 

Slunce – stejně jako ostatní hvězdy – získává svou energii, kterou pak zásobuje meziplanetární prostor, termojadernými reakcemi probíhajícími v jeho samotném nitru. Za podmínek vpravdě pekelných se tam slučují jádra vodíku na jádra helia: Každou sekundu se 620 milionů tun vodíku přemění na 615 milionů tun helia a zbývajících pět milionů tun je odneseno ve formě záření. V jádře tak ubývá vodíku a přibývá heliového popela. Proměny naší hvězdy související s jejím jaderným vývojem však probíhají velmi pomalu, na časových škálách miliard let, a člověk je tedy nemůže pozorovat. Přesto se Slunce v čase mění rychleji, než odpovídá jeho hvězdnému vývoji.

Vesmírná elektrárna

Velká sluneční erupce začíná vysoko v koróně. Vlivem nejrůznějších dynamických pochodů se k sobě přiblíží opačně orientované siločáry magnetického pole a přepojí se. Při prudkém přepojení – tzv. rekonexi – se uvolní těžko představitelná energie v řádu 10²⁵ joulů. Takové množství by vyrobil jeden blok jaderné elektrárny Temelín asi za tři sta milionů let, pokud by běžel bez přestávky. Plazma se při rekonexi ohřeje na desítky milionů stupňů: V důsledku toho pak vyzařuje na rentgenových vlnových délkách a dochází k tvorbě částicových svazků. Ty se šíří jednak směrem dolů, kde nutí k záření atmosférické plazma, a jednak do meziplanetárního prostoru. 

Rekonexe se odehrávají ve všech oblastech magnetických polí prakticky neustále. Projevy změn málo intenzivních magnetických polí sice nejsou tak významné, ale zato bývají tyto tzv. mikroerupce mnohem četnější. Naopak rekonexe silných magnetických polí provázené celou plejádou efektů se objevují jen výjimečně: Jde o pouhé stovky událostí během jednoho slunečního cyklu. Při silných erupcích se však často roztrhne pokroucená magnetická smyčka vyplněná plazmatem neboli tzv. filament, jehož část se pak může při rekonexi odpojit: Miliony tun horkého plazmatu vystřelí rychlostí přes 1 000 km/s do meziplanetárního prostoru – dojde k výronu koronální hmoty. 

Polární záře

Pokud se erupce odehraje na přivrácené sluneční polokouli, víme o ní už za 8,5 minuty – tak dlouho trvá rentgenovým a ultrafialovým paprskům, než urazí 150 milionů kilometrů. Vysokoenergetické fotony ionizují vysoké vrstvy zemské atmosféry a narušují telekomunikační a navigační systémy. Po dvaceti minutách až dvou hodinách dorazí svazky rychlých protonů, pokud se naše planeta nachází ve směru jejich šíření. Protony opět ionizují atmosféru, zvyšují radiační zátěž astronautů a mohou poškodit citlivou elektroniku družic. Z historie známe nejednu protonovou erupci, která narušila komunikaci se satelitem. 

Největší problémy ovšem způsobuje zmagnetizovaný oblak plazmatu, jenž k Zemi obvykle dorazí do 20–72 hodin. Během cesty kosmickým prostorem si zachovává svoji integritu – nese si s sebou totiž vlastní magnetické pole. Magnetosféra Země nedovolí nabitým částicím přímo proniknout dovnitř a odkloní je. Reaguje však na přítomnost cizího magnetického pole a pružně vyrovnává (smrštěním nebo rozepnutím) účinky koronální hmoty. Impulzy prostupují celou magnetosférou a vzniká geomagnetická bouře. V klidových podmínkách sahá geomagnetosféra na straně přivrácené ke Slunci až do vzdálenosti 60 000 km, nicméně během popsané bouře může tato hodnota klesnout i na polovinu a geostacionární satelity pak musejí čelit přímému vlivu kosmického záření. 

Při určité orientaci vlastního magnetismu nalétajícího oblaku může dokonce přechodně zeslábnout zemská magnetosférická ochrana. Sluneční částice se v tom případě dostanou hlouběji do atmosféry, excitují její atomy a molekuly a vyvolávají polární záře. Život na Zemi ovšem nalétávající částice přímo neohrožují: Buď je odstíní magnetosféra, nebo je pohltí srážky v zemském ovzduší. Ani porušené magnetické pole planety nepředstavuje pro biosféru velký problém. 

Komplikace na Zemi

Kmitající magnetické pole a elektrické proudy v atmosféře, které vznikají v důsledku slunečních erupcí, však negativně ovlivňují pozemské technologie. Rozkmitané magnetické pole planety indukuje elektrické proudy na dlouhých vodičích – rozvodech elektřiny, ropovodech, plynovodech, kolejích atd. Geomagnetické indukované proudy (GIC) zvyšují korozivnost ropovodních a plynovodních potrubí a zkracují jejich životnost až na polovinu. Dále vyvolávají falešné signály na zabezpečovacích zařízeních železnic a šíří se i po telekomunikačních sítích, kde způsobují přepětí.

TIP: Hnědý trpaslík překvapil: Odpaluje erupce silnější než Slunce

V září roku 1859 ovlivnila geomagnetická bouře, spojená s vůbec první pozorovanou sluneční erupcí, telegrafní síť v USA: Očití svědci popisovali jiskry sršící z telegrafních sloupů, spojení fungovalo i bez baterií, některé operátory výboje popálily. V květnu 1921 se zastavila městská železnice v New Yorku, neboť od telegrafu vyhořela řídicí věž.

Největší problém však indukované proudy představují pro rozvodné sítě. Způsobují přepětí, vyvolávají automatické odpojování přetížených segmentů a mohou vést až ke kaskádnímu zhroucení sítě na velkém území. V březnu 1989 došlo v souvislosti se zvýšenou sluneční aktivitou k takovému kolapsu v kanadské provincii Quebec. Rozpad sítě zásobující elektřinou šest milionů lidí trval pouhých 90 sekund. Za necelé dvě minuty nesvítila v oblasti jediná žárovka a tento stav – tzv. blackout – pokračoval dlouhých devět hodin. Ve stejné době zaznamenali na dvě stě různě závažných problémů v rozvodných sítích na území Spojených států a komplikace registrovala i Velká Británie a Švédsko.

U transportního 919. leteckého pluku létaly mimo jiné transportní a dopravní Iljušiny Il-14. Během ofenzivy Tet v únoru 1968 jejich posádky podnikaly velmi odvážné noční zásobovací lety, při kterých shazovaly zásoby a munici bojujícím severovietnamským jednotkám. Na několika Il-14 se zkoušely i závěsníky pro čtyři pumy o hmotnosti 250 kg a tyto stroje následně fungovaly jako jakési nouzové bombardéry. 

Útoky na americké lodě

Severovietnamské velení velmi těžce neslo působení americké flotily ve svých vodách a toužilo po odvetě. K dispozici však pro bombardovací útoky měly jen (původně dopravní) Il-14, jež však kvůli nízké rychlosti a slabé odolnosti nebyly k tomuto účelu příliš vhodné. Večer 12. února 1968 odstartovalo šest těchto letounů pod vedením zkušeného Nguyena Van Banga a nabralo kurs nad moře směrem k přístavu Cua Viet. Letěly nízko, aby unikly pozornosti amerických radiolokátorů.

Už zdálky piloti Il-14 spatřili osvětlené lodě a začali prudce nabírat výšku k provedení útoku. Jako první šel na zteč Nguyen Van Bang a zasáhl dvojicí pum jednu loď, která začala hořet. Po něm se na cíl spustili i ostatní příslušníci jeho jednotky. Nguyen Van Bang kroužil kolem a zpozoroval několik dalších zásahů svých kolegů.

Za cenu 16 padlých

Stále mu však zbývaly ještě dvě 250kg pumy a domů je nést nechtěl. Vybral si velkou loď uprostřed svazu a zamířil k ní. Američtí protiletadloví dělostřelci se však již dávno probrali z šoku a spustili intenzivní palbu. Van Bangův letoun dostal zásah do křídla a to začalo hořet, přesto severovietnamský pilot odhodlaně pokračoval k cíli.

Podle svědectví posádek ostatních Il-14 svrhl své bomby přesně doprostřed americké lodě. Jeho velký a pomalý stroj však dostával další a další zásahy a oheň prý byl vidět i v pilotní kabině. Pak se odlomilo hořící křídlo a stroj se zřítil do moře, přičemž nikdo z jeho posádky nepřežil. Severovietnamci při této akci přišli celkem o tři Il-14 a na jejich palubách zahynulo 16 členů posádek.

Dvojitý zásah

Další útok na lodě proběhl roku 1972 a byl mnohem lépe připraven. V roce 1971 absolvovalo u kubánských instruktorů několik severovietnamských pilotů výcvik zaměřený na boj proti lodním cílům. Na jaře 1972 bylo vše připraveno. Čtveřice MiGů-17 vzlétla odpoledne 19. dubna a přesunula se na malé předsunuté letiště Gat v provincii Quang Binh. Útoku se měly zúčastnit pouze dva MiGy-17, které byly upraveny pro vzlet z krátké vzletové dráhy za pomoci startovacích raket.

Dvojici vybraných pilotů tvořili Nguyen Van Bay ml. a Le Xuan Di, oba náleželi k 923. stíhacímu leteckému pluku. Ve středu 19. dubna zachytila 403. radarová rota přibližně 30 km od Le Thuy skupinu amerických válečných plavidel, ale špatné počasí pozdrželo vzlet migů až do 15 hodin. Poté, co konečně přišel rozkaz k bojové misi a útoku na skupinu lodí vzdálenou méně než 20 km, vzlétl jako první Van Bay následovaný Xuanem Di.

Let probíhal co možná nejníže, aby je nezachytil americký radar. Po navázání vizuálního kontaktu si každý z pilotů vybral svůj cíl a svrhl na plavidlo 250kg pumu. USS Higbee byla těžce poškozena a hořela, na zádi byla zasažena i USS Oklahoma City. Vietnamci pak přidali plyn a nízko nad vodou zmizeli. Útok na lodě náležitě propagandisticky využili a Američané museli propříště vyhradit další síly pro obranu své flotily. K dalšímu podobnému úderu však již nikdy nedošlo.

Týmu amerických odborníků se podařil význaný průlom. S pomocí speciálních implantátů vložených přímo do mozku se jim podařilo dekódovat mozkovou aktivitu, která souvisí s pohyby jazyka, rtů, čelistí a hrtanu během mluvení.

Když pak badatelé propojili tyto tělesné pohyby se skutečnými zvuky řeči, mohli vytvořit simulátor lidských „mluvidel“. Do simulátoru poté posílali signály přečtené implantáty v mozku a simulátor mluvil přesně tak, jak by mluvil člověk, jehož myšlenky zařízení četlo.

TIP: Mozkový implantát velikosti sponky pro ovládání přístrojů myslí

Kde vzít dobrovolníky, kteří by si nechali kvůli výzkumu vložit implantáty přímo do mozku? Tak, jak je v podobných případech běžné, i tentokrát vědci využili pacienty, kteří stejně musí mít v mozku implantáty. Šlo o pět lidí s epilepsií, jimž lékaři pomocí implantátů sledovali mozkovou aktivitu během jejich záchvatů. Vědci je prostě jenom nechali číst předem zvolené věty a nahrávali si aktivitu v řečovém centru mozku.

Nová technologie dokáže tlumočit myšlenky souvislými větami. Pokud se ji podaří převést do podoby praktických aplikací, velmi významným způsobem to zlepší kvalitu života lidí, kteří z různých důvodů nemohou mluvit. Ztráta schopnosti mluvit přitom může postihnout pacienty s poraněním mozku, mrtvicí nebo třeba s některou neurodegenerativní chorobou, jako je třeba parkinsonova choroba.

Čtrnáctého března 1939 svěřil prezident Emil Hácha osud svého národa do rukou říšského kancléře Adolfa Hitlera. V mrazivých ranních hodinách a za silné vánice pak začaly oddíly wehrmachtu obsazovat Čechy a Moravu. Nevlídné počasí jako by věstilo brzkou záhubu všeho českého, od jazyka přes kulturu po hospodářství. Byl zřízen Protektorat Böhmen und Mähren, hybridní státní útvar, který měl znamenat pouze jakési přechodné řešení, dokud neuzraje čas ke konečnému zúčtování s nenáviděnými Čechy.

Drancování země

Prvním krokem k převládnutí německého živlu se stala germanizace českého hospodářského prostoru a jeho splynutí s říšským. V závěsu za armádou tak do Prahy, Brna a Ostravy dorazili úředníci Deutsche Bank, Länderbank a Dresdner Bank, aby pronikli do průmyslových a finančních struktur země. Rychle získali kontrolu nad místními bankami a proměnili je ve své podřízené dceřiné společnosti. Devizy ve výši 15 milionů korun a zlaté rezervy republiky o hmotnosti 14 tun byly převedeny do správy Deutsche Reichsbank. Za celou dobu okupace přitom Němci odvezli přes 40 tun zlata. 

Po bankovnictví přišel na řadu hutní a zbrojní průmysl, o jehož kapacity měly německé koncerny mimořádný zájem. Plzeňskou Škodovku, Vítkovické železárny či Zbrojovku Brno pohltily mamutí závody Hermanna Göringa (Reichswerke Hermann Göring). Všechna odvětví hospodářství v protektorátu se měla zcela podřídit ekonomickým potřebám třetí říše a nařízení diktovaná Berlínem od první chvíle cílila na vydrancování všeho, co Češi za uplynulé dvacetiletí vybudovali. 

Ponížená koruna

Kurz koruny k říšské marce byl záměrně podhodnocen na 10 : 1, mzdy i ceny se ze dne na den upravily podle libovůle německých úředníků, židovský majetek čekala arizace – vyvlastnění a převedení do rukou árijských správců. Do léta 1942 změnilo následkem arizačních opatření majitele 420 velkých průmyslových závodů i menších továren, zemědělská půda, stavební parcely a kulturní památky. Celkové výnosy překračovaly šest miliard korun. 

Nacisté věděli, že čelí nepřátelství naprosté většiny českého národa, a rozhodli se ho zlomit metodou cukru a biče. Represivní složky zabavily veškeré úřední záznamy o obyvatelstvu a na jejich základech začaly sestavovat kartotéky A a B. Do první spadaly osoby nepřátelské režimu, které byly určeny jako rukojmí, do vězení a koncentračních táborů či k veřejným popravám. Kartotéka B zahrnovala naopak fašisty a kolaboranty, ochotné podílet se na podrobení českého prostoru. 

Byrokratický aparát zasáhl každého, od nejchudších dělníků po finanční, kulturní či politickou elitu národa. Na její špici balancovala protektorátní vláda a prezident, kteří se snažili dopad okupace zmírňovat a licitovali o sebemenší ústupky ze strany uchvatitelů. Velmi rychle však byli odsunuti do rolí poslušných loutek.

Republika pod kontrolou

Němci ovládli hospodářství, politiku, školství i kulturu, kontrolovali všechny aspekty života obyvatel, nicméně stále nemohli zlomit vůli národa. Okupační administrativa hlásila do Berlína, že Češi a Němci stojí proti sobě v nepřátelské náladě a očekávají válku, jež jako jediná může rozetnout staletý spor češství a němectví v české kotlině. 

Hitlera uvedené zprávy přesvědčily, že má sáhnout k tvrdším represím, aby tak zajistil strach a poslušnost lidu, odmítajícího se smířit s německou okupací a nadřazeností. Vůdce si v rozhovorech s nejbližšími spolupracovníky nebral servítky: „Kdyby habsburská monarchie měla odvahu používat proti Čechům teror, nikdy by se nerozpadla. Jestliže s nimi zacházíte slušně, stanou se vašimi nejhoršími nepřáteli. Proto budu raději považován za brutálního násilníka než za idiota.“

Pouhá kuriozita

Nacističtí byrokrati, vůdcova prodloužená ruka v protektorátu, začali již v roce 1939 plánovat budoucnost malého národa ve Velkoněmecké říši. Klíčovým úkolem bylo vymýtit dosud existující projevy a symboly české státnosti: Všechny busty, obrazy a sochy význačných historických postav, prapory s trikolorou, tradice legionářů či odkazy na husitství a národní obrození měly postupně zmizet. Český jazyk a kulturu hodlali nacisté během jedné až dvou generací ponížit na pouhou historickou kuriozitu, na téma teoretických diskusí v národopisných spolcích. 

Mezi nacistickými papaláši se rozběhl závod, kdo Hitlerovi představí efektivnější a rychlejší řešení české otázky. Objevovaly se návrhy na úplné vystěhování sedmimilionového etnika na Sibiř, na deportaci k otrocké práci do rozličných regionů Říše, případně rovnou na totální vyhlazení. Nakonec se zformovaly dva tábory – umírnění a radikálové. 

Zničit nepřítele

První skupinu reprezentoval říšský protektor, diplomat a bývalý ministr zahraničí Konstantin von Neurath. V létě roku 1940 předložil elaborát, v němž sice uznával nutnost osídlení střední Evropy Němci, ale upozorňoval na nedostatek populace pro celý prostor od Domažlic po Moravskou Ostravu.

Varoval před tím, aby pole po vyhnaných Češích nezůstala neobdělávaná a města nezpustla. Nabídl proto jednoduché řešení: Ponechat ty „plavovlasé s inteligentními tvářemi a dobře stavěným tělem“ na místě a plně využít jejich práci pro Říši. Domníval se, že tisícileté mísení krve s Germány z okolí dalo velké části Čechů do vínku použitelný rasový potenciál, který usnadní jejich poněmčení. Podle von Neuratha stačilo zlikvidovat pouze rasově neupotřebitelné a nepřátelsky smýšlející.

Státní tajemník a od roku 1943 ministr pro záležitosti protektorátu Karl Hermann Frank se klonil ke germanizaci, a to prostřednictvím převýchovy rasově způsobilých jedinců. Úkolem bylo zbavit se inteligence s nepřátelským postojem a s nepřijatelnými rasovými předpoklady. Úplné jednorázové vysídlení Frank také odmítal, ovšem nikoliv pro jeho nehumánnost, nýbrž spíš kvůli náročnosti provedení. 

Brutalita nevadí

Devětadvacátého září 1940 zasedli oba nejmocnější muži protektorátu k poradě u Hitlera, který stanovil tři potenciální řešení: Čechům mohl být jednak ponechán určitý typ autonomní správy, což ovšem vůdce považoval pouze za krajní možnost, kdyby mezinárodní situace nedovolila jinak. Tvrdil, že česká mentalita a svéráz by vedly k odboji a sabotování Říše zevnitř.

Druhou variantu představovalo neustále probírané vysídlení přebytečného národa jinam. Ani Hitlerovi nevadila brutalita a civilní ztráty, jež by tak rozsáhlou operaci zcela jistě provázely; nepřál si však vakuum, které by po Češích vzniklo a jež by ani kolonisté německého původu povolaní z celé Evropy nemohli uspokojivě zaplnit. Za stávajících podmínek se proto přikláněl k postupné asimilaci. 

Neprovokujte Čechy

Koncem září 1941 vstoupil do hry další mocný hráč: Opatření stárnoucího von Neuratha byla v nejvyšších nacistických kruzích považována za mírná a nedostatečná. Ve funkci protektora jej proto dočasně vystřídal SS-Obergruppenführer Reinhard Heydrich, obávaný šéf všemocného Hlavního říšského bezpečnostního úřadu, instituce zahrnující rozvědku a veškerou policii. 

Zastupující říšský protektor neztrácel čas: Hned 2. října přednesl v Černínském paláci projev, v němž potvrdil dřívější úvahy vůdce, že v poválečné Evropě nebude pro Čechy místo. Až do triumfu německé armády, který teprve umožní konečné řešení české otázky, však Říše místní obyvatele potřebuje jako dělníky. Heydrich prohlásil: „V dané chvíli nesmíme z válečně důležitých a taktických důvodů přivádět Čechy v určitých záležitostech k zuřivosti a výbuchu. Musíme být sice tvrdí, ale ne tak, aby se nedomnívali, že z jejich situace nevede žádné jiné východisko než rozhodné povstání. Čech naopak musí zůstat klidný, neboť my tento klid a ticho potřebujeme pro definitivní ovládnutí zdejšího prostoru.“ 

Likvidace ve třech bodech

Heydrich stanovil tři hlavní body své politiky: likvidaci odboje, zajištění bezvýhradné podpory obyvatelstva pro válečné úsilí Říše a zvýšení průmyslové produkce. Zmínil, že pro úspěch německé rekolonizace Čech a Moravy bude třeba národ rozdělit do několika skupin. Rasově vhodní se ještě členili na podskupiny dobrého a špatného smýšlení. Stejný princip se pak uplatňoval i při klasifikaci rasově způsobilých Čechů.

Rasově vyhovující dobrého smýšlení měli být posláni do Říše k asimilaci. Rasově nevhodné a navíc se špatným postojem nečekalo nic jiného než vysídlení na Ukrajinu či dál na východ. Nevyhovující rasa, ovšem v kombinaci s pozitivním přístupem měla posloužit jako vrstva nádeníků. A při úvahách o rasově vhodných Češích špatného smýšlení se znovu ukázal Heydrichův krutý pragmatismus: „Nezbude než se je pokusit usídlit v Říši, v čistě německém prostředí, poněmčit je a převychovat. A když to nepůjde, tak je nakonec postavit ke zdi, poněvadž vystěhovat je nemohu – tam na východě by vytvořili vedoucí vrstvu, která by se proti nám vzbouřila.“

Nejsnazší řešení

Na okamžik si představme, že válka skončila vítězstvím třetí říše a pro slovanské národy na území ovládaném nacisty nastalo období temna. Finální podoba vypořádání se s Čechy ve střední Evropě by závisela na výsledku války, počtu obětí a rozsahu průmyslových škod. Přisluhovačům nacistů a jedincům s přijatelným rasovým původem by byla zřejmě umožněna jepičí existence, dokud by do Čech nedorazil příliv čistě německých kolonizátorů.

TIP: Otroci třetí říše: Co se dělo v pobočných koncentračních táborech?

Podle Heydrichových propočtů mělo ze středu Evropy zmizet zhruba šedesát procent obyvatel. Kam by směřoval krutý exodus českého národa, nahnaného násilím do dobytčích vagonů s jednosměrnou jízdenkou do cílové stanice kdesi tisíce kilometrů na východě? Těžko dnes soudit, zda by se po triumfu Říše skutečně zrodily české rezervace za polárním kruhem, podél toku sibiřských řek či snad v nehostinných pláních Střední Asie. Nacisté však také mohli seznat, že náročnost novodobého stěhování národů podcenili – a přistoupili by pak zřejmě k mnohem snazšímu řešení, tedy k masovým popravám. 

Některé vědecké výsledky vznikají v důsledku velmi promyšlených plánů a pečlivé vědecké práce. A jindy mohou výzkumné projekty začít jako vtip. Právě to je případ amerických vědců a inženýrů, které vtip dovedl k pozoruhodnému výzkumu a vylepšení solárních článků.

Původně to byl vtip u ranní kávy. Vědci si povídali a solárních článcích z perovskitu. Jeden z nich říkal, že když lidé posilují svoji energii kávou, tak třeba kávu potřebují i solární články, aby vyráběly více elektřiny. Podobných věcí se napovídají spousty. Kofein ale vědcům utkvěl v hlavě. A nakonec se ukázalo se, že kofein skutečně může zlepšit výkon solárních článků.

TIP: Co nám bude svítit? Hybridní krystaly novou nadějí LED technologií

Jde o to, že kofein je alkaloid s molekulárními strukturami, které mohou reagovat s perovskity, materiály, jenž díky své unikátní krystalické struktuře fungují jako světlosběrná vrstva v solárním článku. Vědci se už přitom dlouho snaží zlepšit teplotní stabilitu perovskitu, ale stále se jim to nedaří. Když přidali do perovskitového materiálu kofein, tak tím zlepšili celkovou účinnost solárního článku. Autoři studie věří, že po dalším výzkumu by kofein mohl pořádně rozproudit průmyslovou produkci perovskitových solárních článků.