Dosažení vyššího společenského statusu (například zařazení mezi rytíře či dokonce pány, možnost vstoupit do řádu maltézských rytířů, apod.) vyžadovaly věrohodné doložení rodinného původu.

Starobylí Rožmberkové

Názornou ukázkou významu rodokmenu pro společenské postavení a prestiž rodu je rodokmen Rožmberků. Patřili k nejvýznamnějším a nejbohatším šlechtickým rodům v českých zemích, ale jejich počátky jsou nejasné. Dokonce si ani nemůžeme být jistí, jak došlo k jeho rozvětvení na Rožmberky a pány Krumlova, z Hradce, z Landštejna a ze Sezimova Ústí. Zde se opíráme pouze o starší ústní legendu.

Svůj mimořádný původ a právo přednostního postavení na zemském sněmu musel prokázat Vilém z Rožmberka (1535–1592) hned když roku 1552 vstoupil do české politiky, a to ve sporu s knížaty z Plavna o přední postavení mezi českými pány. Ferdinand I. totiž roku 1549 umožnil nejvyššímu kancléři Jindřichovi z Plavna vložit do zemské ústavy zákon o přednosti jeho rodu a Rožmberkové tak přišli o své vedoucí postavení. 

Při dokazování původu nejvíce pomohly fiktivní doklady o příbuzenství Rožmberků se starobylým italským rodem Ursiniů. Ty nechal zhotovit již Oldřich II. z Rožmberka, kterého snad inspirovala návštěva kardinála Orsiniho na Krumlově. Pan Vilém s italskými „příbuznými“ znovu navázal kontakty a ve sporu s pány z Plavna argumentoval nejen starobylostí Rožmberků v Čechách, ale i příbuzenstvím s knížecím rodem Ursini, jehož historie sahala až do antického Říma. Oživení ursiniovské legendy ho stálo mnoho peněz (finančně se odvděčil i Ursiniům) a Vilém začal používat titul regiender Herr und Verwalter des Hauses Rosenberg, čímž dával najevo, že jeho postavení je rovné říšským knížatům. Fiktivním rodokmenem dokonce naznačil, že jeho rod je starší než Habsburský.

V hradním příkopě krumlovského hradu dal chovat medvědy, kteří se nově objevili i jako štítonoši rožmberského znaku (ursus = lat. medvěd). Červená růže ve stříbrném poli byla doplněna o tři šikmá červená břevna na stříbrném poli a zlaté břevno s černým hadem, které symbolizovaly spojení s italským rodem. Domnělé příbuzenství pak ve sporu skutečně pomohlo. Nejprve Vilém dosáhl alespoň rovnocenného postavení, a když zanedlouho páni z Plavna vymřeli, Rožmberkové opět zaujali přední postavení. 

Rodokmen

Není překvapující, že se poslední Rožmberkové zajímali o doklady o historii svého rodu, které by doložily jeho starobylost a význam. Když bratři Vilém a Petr Vok zůstali bezdětní, stal se rodokmen zajištěním trvalé památky.

Podrobněji známe rod Rožmberků až od konce 14. století, a to nejen z písemných dokumentů, ale také díky rodokmenu Václava Březana (asi 1568 – asi 1618). Tento rožmberský archivář a knihovník se narodil v rodině mlynáře v obci Březno u Postoloprt. Po studiích v Čechách a v Německu vstoupil v roce 1593 do služeb Petra Voka z Rožmberka. O tři roky později byl pověřen správou rozsáhlého rožmberského archívu a zde pak zpracoval rodokmen Rožmberků. V roce 1602 začal v Třeboni sepisovat dějiny rodu Rožmberků. Z pěti dílů se bohužel zachovaly jen poslední dva, známé jako Životy posledních Rožmberků. 

TIP: Neplodný Vilém z Rožmberka: Následníka mu nedala ani jedna ze čtyř manželek!

Na rožmberský rodokmen navázali jejich dědicové Švamberkové. Velkou pozornost mu věnoval také hrabě Vilém Slavata z Chlumu a Košumberku, který se sňatkem s Otýlií z Hradce roku 1602 stal dědicem pánů z Hradce (vymřeli po meči roku 1604). Roku 1616 byl spojen erb Slavatů a pánů z Hradce a roku 1629 mu císař Ferdinand II. přiznal všechna privilegia pánů z Rožmberka a z Hradce a dal mu právo nazývat se vladařem domu hradeckého. Tím se Slavatové stali dědici postavení i odkazu rodů pánů z Hradce a Rožmberků.  

„Černá díra“ se stala zcela zavádějícím označením pro gravitačně zhroucený objekt: Nejde o díru (otvor) v pravém slova smyslu, ale o objekt, který se navenek projevuje téměř výhradně gravitací. Jeho gravitační působení je tak silné, že z bezprostředního okolí (hranici označujeme jako „horizont událostí“) neunikne nejen nic hmotného, ale dokonce ani nehmotného, tj. například fotony elektromagnetického záření. Totálně gravitačně zhroucené objekty jsou tudíž zcela temné a o jejich přítomnosti se můžeme dozvědět, pouze pokud nějak interagují s okolím.

Pojem „černá díra“ použil poprvé v roce 1967 fyzik John Wheeler, když v téměř bulvárním označení spojil dvě typické vlastnosti gravitačně zhroucených objektů. V současnosti znají astrofyzikové dva typy černých děr: jednak pozůstatky velmi hmotných hvězd, které se v závěru života zhroutí do sebe, a jednak černé veledíry v jádrech galaxií, jejichž hmotnosti přesahují statisícinásobky sluncí. Astronomové očekávají, že bychom měli v kosmu pozorovat i díry s hmotností pohybující se mezi uvedenými dvěma kategoriemi a navíc černé minidíry, jež vznikly ve velmi raných fázích vývoje vesmíru.

Image

Čtěte také

Primordiální černé díry: Klíč k záhadě temné hmoty, nebo jen slepá ulička?

Pobřeží omývané ledovými vlnami severního Pacifiku je domovem vyder mořských neboli kalanů (Enhydra lutris). Chlad těmto elegantním lasicovitým šelmám rozhodně starosti nedělá, protože je dokonale chrání jedinečná srst. Na jednom čtverečním centimetru vydří kůže vyrůstá až 150 000 chlupů. Žádný jiný savec na naší planetě se nemůže pochlubit tak hustým kožichem. Vydrám mořským se ovšem kvalita jejich kožešiny stala bezmála osudnou.

Zruční labužníci

Vydry mořské tráví dlouhé hodiny ve vodě, kde se buď potápějí ke dnu a loví nejrůznější bezobratlé živočichy, nebo polehávají na vlnách a věnují se společenskému životu. Když jsou unaveny jedním i druhým a rozhodnou se trochu si zdřímnout, zapletou se do stonků řas, aby je proud neodnesl na širé moře. V jedné „plavecké skupině“, pro kterou zoologové používají označení „raft“, můžeme obvykle napočítat desítky zvířat. Výjimkou ale nejsou ani rafty tvořené několika stovkami vyder. Největší pozorovaná skupina se skládala z více než dvou tisíc jedinců.

Základem potravy vyder mořských jsou ježovky, mlži, plži, korýši nebo hlavonožci. Vydra si vynáší kořist na hladinu, kde ji pak vleže na zádech konzumuje. Při pojídání živočichů, jejichž tělo je chráněné pevnou schránkou, uplatňují vydry postup, který ukazuje na jejich zručnost a inteligenci. Ve zvláštním záhybu kůže za pomoci přední končetiny si ze dna vynesou
kámen a do měkkého masa krytého krunýřem se pustí poté, co brnění roztříští o kámen položený na hrudi. Díky této úpravě se vydry dokážou vypořádat i s obranou ježovek, jež se většině predátorů ubrání špičatými ostny.

V obdobích, kdy je potravy málo, rozšiřují tito zdatní plavci svůj jídelníček o další druhy živočichů, které původně stály stranou jejich zájmu. Zmenšená vybíravost v jídle ale platí jen pro vydří populaci v souhrnu. Jednotlivé vydry se za těchto podmínek specializují jen na určitou kořist a jsou paradoxně v jídle vybíravější než v dobách hojnosti.

Vydry klíčem k rovnováze

Vydra mořská patří k vrcholovým predátorům a drží pod kontrolou populace živočichů, kteří jí slouží za potravu. Pokud jsou populace vyder slabé nebo vydra z dané lokality úplně zmizí, dochází k přemnožení bezobratlých, především ježovek. Ty pak mohou zcela zdevastovat porosty mohutných hnědých řas, v nichž dominují čepelatky (Laminaria). S ústupem těchto porostů, kterým se někdy říká „kelpové lesy“, přicházejí o domov nejrůznější organismy, jež jsou na porostu řas existenčně závislé. Mořská vydra je tak klasickým příkladem tzv. klíčového druhu – organismu, jenž je pro stabilitu ekosystému nenahraditelný a bez kterého hrozí ekologický kolaps.

Nejnovější výzkumy demonstrují, že vliv mořských vyder sahá dokonce i na souš. Oslabení vydří populace mění dramaticky život orlů bělohlavých (Haliaeetus leucocephalus). Na pobřeží Aljašky nacházejí tito impozantní draví ptáci na souši jen málo vhodné kořisti, a proto loví především na moři. Jejich obětí se stávají ryby z kelpových lesů a mláďata vyder mořských. Pokud vyder ubude, nahrazují je orli bělohlaví ve svém jídelníčku mořskými ptáky, jichž si za normálních okolností příliš nevšímají. O klíčové roli vydry mořské pro fungování kelpových lesů se přírodovědci přesvědčili už koncem 18. století, když vrcholil tzv. velký lov.

Zničující Velký lov

V 18. století se celý svět dozvěděl o jedinečné kožešině mořských vyder. Významně k tomu přispěla výprava dánského mořeplavce Vituse Beringa, který ve službách ruského cara podnikl dvě výpravy do severního Pacifiku. Na své druhé cestě v roce 1741 ztroskotala Beringova loď Sv. Petr u Komandorských ostrovů. Posádka trpěla kurdějemi a velká část mužstva zahynula. Ani sám Bering nepřežil drsné přezimování na ostrově, který dnes nese jeho jméno. Muži, kteří dokázali extrémním podmínkám vzdorovat, věnovali mnoho času intenzivnímu lovu místní fauny. Kromě dnes již vyhubeného korouna bezzubého (Hydrodamalis gigas) pronásledovali hlavně mořské vydry, jejichž kožešiny se mezi námořníky dokonce staly předmětem sázek a hazardních her. Když byl zbytek posádky zachráněn, přivezli její členové do Ruska více než tisíc kožek a vyhnali jejich cenu do nebetyčných výšin. Kožišina kalana se prodávala třicetkrát dráž než vysoce ceněná kožka jiné lavicovité šelmy – sobola asijského (Martes zibellina). Dobrodruzi z celého světa proto v těch letech mířili do severního Pacifiku s vidinou snadného a rychlého zbohatnutí na „měkkém zlatu“, jak se začalo kůžím kalanů přezdívat.

„Velký lov“ trval století a za oběť mu odhadem padlo asi milion zvířat. Takové drancování nemohla populace mořských vyder vydržet a počátky jejího kolapsu začaly být patrné po roce 1880. Jestliže se v roce 1884 na londýnském kožišinovém trhu ještě prodalo bezmála 9 000 kožek vydry mořské, v roce 1891 už to bylo jen 1 500 a roku 1904 ani ne 500. Vydra mořská balancovala na pokraji vyhubení. Z původní populace, jejíž počty jsou odhadovány až na 300 000 kusů, přežívalo počátkem 20. století nejvýše 2 000 jedinců.

Hubené sousto kosatčího jídelníčku

Důslednou ochranou a zákazem lovu se podařilo kalana zachránit a populace v severním Pacifiku opět narůstaly. Vydra mořská však zdaleka nemá vyhráno a v posledních desetiletích její stavy na mnoha místech opět klesají. Například aljašská populace čítala v 70. letech minulého století až 125 000 vyder. Dnes se jejich počty pohybují kolem 70 000. Příčiny tohoto dramatického úbytku nejsou úplně jasné. Mnoho vyder zahynulo v roce 1989 v zátoce Prince Williama při havárii ropného tankeru Exxon Valdez. Zahubila je ropa uniklá z tankeru do moře. Příčiny vymírání aljašských vyder mořských jsou ale zřejmě komplikovanější.

Kalani se pravděpodobně stále častěji stávají kořistí kosatek dravých (Orcinus orca). Obří mořští predátoři loví vydry z hladu, protože lidé zdevastovali populace jejich přirozené kořisti – tuleňů obecných (Phoca vitulina) a lachtanů ušatých (Eumetopias jubatus). Kosatky proto byly nuceny přeorientovat se na jinou kořist. Některé začaly napadat velké druhy velryb, například keporkaky (Megaptera novaeangliae) nebo dokonce největšího tvora planety plejtváka obrovského (Balaenoptera musculus). Jiné kosatky se naučily lovit kalany, ale je to pro ně hubené sousto. Jestliže dospělý lachtan váží běžně kolem 250 kilogramů, pak vydra jen šestinu. O to více jich musí kosatky ulovit, aby se nasytily.

Z bytů až do světových moří

Vydry mořské čelí celé řadě nebezpečí, jež souvisí s lidskou aktivitou. Velké riziko pro ně představují úniky ropy. Jednak znamená příjem ropou kontaminovaných soust riziko otravy a za druhé srst znečištěná ropou neudrží mezi chlupy souvislou vrstvu jemných vzduchových bublinek, které slouží vydrám jako účinná izolace. Zvířata pak umírají na podchlazení.
Lidská činnost ohrožuje vydry mořské i zprostředkovaně. Mezi kalany žijícími u kalifornských břehů se šíří onemocnění cizopasným prvokem toxoplasmou (Toxoplasma gondii). Zoologové nad tímto faktem nevěřícně kroutili hlavami, protože v moři není přítomen jediný možný zdroj nákazy, jímž jsou domácí kočky. Záhadné rozšíření suchozemského parazita mezi vydrami mořskými má zřejmě na svědomí chov koček v městských bytech.

TIP: Nezastupitelnost živočišných druhů: Klíčové kameny přírodního chrámu

Lidé se kočičího trusu zbavují tak, že jej splachují do záchodu. S odpadní vodou projde toxoplasma vyloučená s trusem nemocných zvířat do čističky, odkud putuje do řeky a říční proud dopraví parazita až do moře. Podobnou cestou se dostávají k vydrám i nebezpečné a vysoce nakažlivé morbilliviry. Mezi kalifornskými kalany je morbilliviry nakaženo 80 % zvířat. Toxoplasmou tu trpí 60 % vyder mořských.

Rozsah obžaloby v současnosti největšího skandálu římskokatolické církve je obrovský. Obviněním čelí třináct kněží, přičemž čtrnáctý se již přiznal k prohřeškům, mezi nimiž nechybělo ani znásilnění, a byl odsouzen k deseti letům za mřížemi. Pravděpodobný vůdce násilníků, italský kněz Nicola Corradi, je v domácím vězení a čeká na soud. 

Během své desítky let dlouhé kariéry působil na dvou kontinentech. Jeho zatčení v roce 2016 proto okamžitě vyvolalo otázku, zda o jeho zneužívání dětí církev celou dobu věděla. A podle vyšetřování Washington Postu, jehož lidé měli přístup k soudním záznamům, kostelním dokumentům a soukromé korespondenci, tomu tak skutečně bylo. 

Hra na tajemství

O kruhu sexuálních predátorů, v jehož středu Corradi stál, byli již v době jeho působení informováni vysocí představitelé církve, a dokonce i papež František. „Chtěla bych, aby sem papež přišel a vysvětlil mi, jak o něčem takovém mohli vědět, aniž by proti tomu cokoliv podnikli,“ prohlásila 24letá dívka pomocí znakové řeči, zatímco se jí ruce třásly vztekem. Ona a její 22letý bratr patří k minimálně čtrnácti žákům dnes již zavřené argentinské pobočky institutu Antonio Provolo, kteří se stali obětí zneužívání. 

Naprosto bezbranné, hluché děti pocházely obvykle z chudých rodin, jež věřily ve vznešenost křesťanského kříže. Podle žalobců však ratolesti v jeho stínu čelily osahávání, znásilňování, svazování, a v jednom případě dokonce musely nosit plenky, aby zakryly krvácení z konečníku. Jejich postižení je přitom po celou dobu omezovalo a bránilo jim vykřičet do světa, jak strašně se s nimi zachází. Pokud se mezi sebou děti ve škole pokoušely komunikovat, okamžitě je bili. Jedno z mála gest, jimiž kněží ke svým obětem promlouvali, byl ukazováček přiložený k ústům požadující mlčení. 

Učebnicový případ

„Představovali dokonalé oběti,“ tvrdí hlavní žalobce případu Gustavo Stroppiana. „A pravděpodobně nikoliv jediné.“ Třiaosmdesátiletý Corradi zůstává v domácím vězení a bude se zpovídat ze sexuálního obtěžování v Itálii i na sesterské škole v Argentině, kde pracoval mezi roky 1970 a 1994. Z výpovědí jeho žáků plyne, že děti zneužíval minimálně posledních padesát let. Spolu s dalšími obviněnými přitom patří k malé katolické kongregaci Společenství Panny Marie pro výchovu neslyšících, jež podléhá přímo Vatikánu. 

Italské oběti začaly bít na poplach již v roce 2008, nicméně církev na jejich volání nereagovala a zasáhnout nakonec musela až policie na opačné straně planety: Argentinci Corradiho uvěznili a zároveň na případ upozornili celý svět. Ačkoliv jsou však obvinění ze sexuálního zneužívání extrémně závažná, argentinská církev s žalobci plně nespolupracuje. Sám Corradi se k případu odmítl vyjádřit a situaci nekomentuje ani Vatikán. Podle Anne Barrettové Doylové, spoluzakladatelky stránky BishopAccountability.org, která pomáhá zneužívaným dětem, je daný případ zcela učebnicový: „Církev děti zradila, papež to ignoroval a na záchranu musela přispěchat až policie.“

Řetězová reakce

Podobně jako děti v Argentině, také žáci institutu Antonio Provolo v italské Veroně o zneužívání dlouhé roky mlčeli. Jakmile se však pravda začala drát na povrch, snažili se na problém upozornit všemožnými prostředky. Jako první se rozhodl „promluvit“ Dario Laiti. Jeho příklad brzy inspiroval tucet dalších bývalých žáků, kteří se znakovou řečí dělili o hrůzné zážitky. Patřila k nim také Alda Franchettová, jíž se ve třinácti letech povedlo ze školy utéct. Když ovšem o zneužívání řekla rodičům, nevěřili jí a odvedli ji do ústavu zpátky. 

Místnímu biskupovi napsaly oběti už roku 2008, brzy nato předaly diecézi seznam obviněných kněží a náboženských činitelů. V roce 2011 tento výčet hříšníků doputoval do Vatikánu a o čtyři roky později se dostal do rukou papeži. Na to, aby násilníky popohnali před soud, bylo sice již pozdě – ale odhalenou pravdou chtěli poškození přivést ke zodpovědnosti alespoň církev. 

Hrůzná obvinění

Když se o případ začaly zajímat italské noviny, patnáct bývalých zneužívaných žáků podepsalo přísežná prohlášení, v nichž popisovali akty sodomie, nucené masturbace a další formy zneužívání. Ukázali prstem na 24 kněží, včetně Corradiho. Biskup Giuseppe Zenti, který byl následně nucen svolat tiskovou konferenci, však jejich tvrzení veřejně odmítl s tím, že jde o lži a výmysly. Zneužívaní na něj proto podali žalobu za pomluvu. 

Případu si nakonec všiml i Vatikán a Zentiho požádal, aby se problému věnoval pečlivěji. Diecéze proto povolala k vyšetřování bývalého soudce Maria Sanniteho, jenž měl jako přímý zástupce Svaté stolice odeslat svá zjištění Kongregaci pro nauku víry. Po rozhovorech s někdejšími žáky přitom potvrdil, že jsou jejich děsivá obvinění v drtivé většině pravdivá. 

Gay, který si vymýšlí

V hlášení, jež poslal Vatikánu, však zpochybnil svědectví Gianniho Bisoliho. Vyšetřovateli se jeho tvrzení zdála přehnaná, protože uvedl nejméně třicet osob. Podle Sanniteho ovlivnily jeho výpověď pozdější homosexuální zkušenosti v dospělosti. Navíc jako jednoho z násilníků označil i biskupa Giuseppeho Carrara, který vedl veronskou diecézi v 60. a 70. letech a jehož vynikající pověst mu zajistila brzkou posmrtnou kanonizaci. 

Na základě vyšetřování byl nakonec obviněn pouze kněz Eligio Piccoli a církevní soud mu přikázal život v modlitbách a odloučení od nezletilých. Tři další násilníci dostali napomenutí. Oficiální představitelé církve ve Veroně přiznali, že obvinění proti Corradimu hlouběji nezkoumali kvůli Bisoliho podezřelé výpovědi. „Mysleli jsme, že není věrohodná,“ prohlásil monsignor Giampietro Mazzoni. „V tomto případě jsme však zřejmě udělali chybu, vzhledem k tomu, co se později stalo v Argentině.“ 

Pomoc nepřichází

Podle právníka zneužívaných Tacchiho Venturiho se Vatikán dopustil logického rozporu: Uznal sice, že Bisoliho znásilňovali, ale přitom nepátral po viníkovi. „Pokud připustíte, že došlo k prohřešku, tak přece jdete a začnete vyšetřovat,“ myslí si. 

Oběti obtěžování v Itálii věřily, že případ může správným směrem popohnat jedině papež František, který při svém jmenování v roce 2013 mimo jiné prohlásil, že se zaměří také na posílení ochrany dětí. Zneužívaní žáci mu proto napsali dopis, zůstal ovšem bez odezvy. V následujícím roce se na problém pokusili upozornit znovu, ale se stejným výsledkem. 

Setkání s papežem

V říjnu roku 2015 se tedy vydali na cestu do Vatikánu právě v den, kdy měl František vést mši na náměstí Sv. Petra. Doufali, že jej tam nepropásnou. Jejich plán nakonec vyšel a papež k sobě pozval dvě z obětí zneužívání ve Veroně – Paolu Lodi Rizziniovou a Giuseppeho Consiglia, který se dokonce pod tíhou utrpení pokusil o sebevraždu. Rizziniová promluvila jako první: „Giuseppe čelil sexuálnímu obtěžování a má pro vás dopis od všech ostatních nešťastníků.“ Nato jmenovaný předal papeži obálku se seznamem násilníků, v němž byli zdůrazněni ti dosud žijící – a nechyběl mezi nimi ani Corradi. Předání dokonce zdokumentoval vatikánský fotograf. 

Rizziniová s Consigliem vzpomínají, že Svatý otec obálku podal svému zástupci, aniž by ji otevřel. Ze snímků se pak můžeme dozvědět, že oběma přítomným požehnal. Než odešel, údajně k nim pronesl: „Modlete se za mě.“ Podle lidí zapojených do vyšetřování skandálu však ani tato návštěva nevedla k bližšímu přezkoumání případu. 

Bojíme se svědčit

Jeho jméno přitom zjevně nepadlo poprvé. Koncem 60. let byli z veronského institutu Provolo vyloučeni dva kněží pro „morální nedostatečnost“ a Corradiho následně v roce 1970 převeleli do Argentiny. Nejprve učil na pobočce institutu v provinčním městě La Plata, asi hodinu jízdy od Buenos Aires. V návaznosti na odhalené zneužívání v roce 2016 zahájila tamní policie vyšetřování a narazila na stopy sexuálního násilí sahající až do 80. let. Stála za ním pětice mužů, mezi nimi i Corradi a další italský klerik, Elisio Pirmati. Jeho jméno přitom rovněž figurovalo na seznamu, který veronští studenti předali papeži. Dotyčný nyní žije v Itálii, Washington Postu se s ním však nepodařilo spojit. 

Dnes čtyřicetiletý Lisandro Borelli nastoupil do institutu v La Plata roku 1989, poté co ohluchl vinou domácího násilí. Z jeho výpovědi vyplynulo, že si ho Corradi během lekcí bral na koleno a osahával mu genitálie. Nezřídka mu také strkal prst do pusy, čímž se jej údajně pokoušel naučit správně artikulovat. Bývalý žák vzpomínal i na kruté tresty: Jednou prý strávil dva dny zamčený v kleci a bez jídla. Kdysi rovněž přistihl jiného kněze při znásilňování svého spolubydlícího, načež jej v rámci zastrašování shodili ze schodů. „Když jsme zjistili, že se podobné věci děly už v Itálii, zaskočilo nás to,“ vzpomíná Borelli. „Zajímalo by mě, jaká situace panovala v dalších školách Provolo…“ 

Modrý náklaďák

V roce 1994 dostal Corradi za úkol vybudovat na západě Argentiny nový institut. Tamní cihlová škola za vysokými zdmi fungovala jako internátní zařízení pro tucty hluchých dětí. Své brány otevřela v roce 1998 a Corradi se stal jejím duchovním ředitelem. K jeho místním obětem patřil tehdy sedmiletý chlapec, dnes velmi plachý dospělý muž, který odmítl vystoupit z anonymity. 

Vzpomínal však na pocity zmatenosti, když jej kněz při prvním setkání lákal k sobě do ložnice, kde ho začal svlékat. A pak na prudkou bolest, kterou zakusil při znásilnění. Když bylo hotovo, dal mu Corradi hračku – malý modrý náklaďák. „Nedokázal jsem se mu podívat do očí,“ vypráví mladík, „bál jsem se ho. Bylo mi z něj zle.“ Pak dodal, že jej Corradi pravidelně znásilňoval následujících pět let. Během svého utrpení prý chlapec upíral zrak k sošce Panny Marie držící jezulátko, jež stála nedaleko postele. Kněz údajně při znásilňování také často mluvil, ale on ho neslyšel. 

Odvaha jednat

Nejhorší případy zneužívání se podle žalobců odehrály mezi roky 2004 a 2009. Tou dobou ještě současný papež František sloužil coby kardinál Bergoglio v Buenos Aires. Nicméně v roce 2013, když k němu zamířil dopis s voláním o pomoc, byl již hlavou katolické církve – a k posledním známým Corradiho prohřeškům došlo právě v uvedeném roce. Obžalovaný tehdy údajně šířil dětskou pornografii a zajišťoval přístup k malým obětem i dalším násilníkům. K deliktům docházelo také v letech 2015 a 2016, zatímco nezájem církve umožnil těmto netvorům setrvat v přítomnosti dětí. 

Se situací pohnula až bývalá žákyně školy, jež se obrátila na policii. Štíhlá 27letá žena, která si rovněž přála zůstat v anonymitě, tvrdila, že ji znásilnil agresivní kněz sloužící pod Corradim. Během výslechů pak prozradila, že mnoho let přemýšlela o sebevraždě, a dokonce napsala rodičům dopis na rozloučenou. „Cítila jsem se jako voda, jako bych nebyla nic,“ vysvětlila znakovou řečí v kanceláři svého právníka. K tomu, aby se obrátila na policii, ji přiměl její přítel. V listopadu 2016 proto v centru pro postižené požádala o tlumočníka znakové řeči a spolu se vydali za argentinským senátorem, který následně uvedl věci do pohybu. 

Církev mlčí

Na základě jejího svědectví vtrhli žalobci do školy a objevili tam dětskou pornografii i Corradiho korespondenci s dalším pedofilem z řad církevních hodnostářů. Jeden z jejich dopisů se četl před soudem a Corradiho přítel v něm uvedl: „Co víc si můžeš přát než hluchoněmého?“ Jorge Bordon, Corradiho řidič, se loni přiznal k jedenácti případům zneužívání. 

Podle reverenda Alberta Germána Bochateyho, jehož papež pověřil dohledem nad školami Provolo zasaženými skandálem, však kněz nepochybuje o své nevinně. „Byl zcela zdrcený,“ vzpomíná Bochatey, který obžalovaného viděl naposledy před dvěma měsíci. „Ta škola představovala jeho dítě.“ Po uzavření institutu svěřil Vatikán vnitřní vyšetřování dvěma kněžím. S argentinskými žalobci se ovšem církev odmítla o dosavadní poznatky podělit. Bochatey tvrdí, že před policisty nic nezamlčuje, pouze je odkázal na Vatikán a jeho instituce. Svatý stolec obratem uvedl, že žádnou žádost neobdržel.

Příliš to nafukujete!

Bochatey se také nechal slyšet, že podle něj žalobci a právníci obětí kauzu záměrně zveličili. „Myslíme si, že za skandálem stojí svobodní zednáři. Nedokážeme totiž pochopit, jak je možné, že jsou obvinění tak přímá a závažná. Oni se ten případ snaží nafouknout, jako by se v institutu odehrálo čtyřicet nebo padesát případů zneužití, zatímco ve skutečnosti je jich jen něco málo přes deset,“ dodal Bochatey.

„Mluvil jsem s mnoha rodiči, kteří tvrdili, že jsou jejich děti šťastné. Nechtěli, aby škola skončila zavřená. Řekl bych, že se tam něco stalo, ale nebylo to tak, jak popisují žalobci,“ vysvětlil kněz a dodal, že byl třeba jeden z učitelů příliš přísný… Církev musela školu nejen zavřít, ale také prodat pozemek, na němž stojí. „Za svou chybu platíme opravdu draze,“ uzavřel Bochatey. 

Pokud si v restauraci nebo v obchodě objednáte tuňáka, obvykle nečekáte, že vám naservírují úplně jinou rybu. Zkušenosti z Kanady ale ukazují, že rybí podvody jsou častější, než by zákazníkům bylo milé…

Bioložka Jennifer McDonald z kanadské Fanshawe College a její studenti s překvapením zjistili, že je naopak spíše výjimkou, když skutečná identita zakoupené ryby odpovídá názvu, pod kterým byla nabízena.

Rybí tajemství šéfkuchaře

McDonaldová se studenty nakoupili ryby v obchodech a v restauracích. Získali tak celkem 13 vzorků a z 9 se jim podařilo úspěšně vytáhnout a přečíst DNA. Z těchto 9 pouze dvě ryby skutečně odpovídaly svému jménu. Ve zbylých případech byly zakoupeny k jídlu jiné ryby, než za jaké je zákazník považoval. Jde sice jen o malý výzkum v rámci výuky, jeho závěry jsou ale i tak alarmující.

TIP: Jak vystopovat vražedné kartely pašeráků slonoviny? Do hry vstupují testy DNA

Testy DNA z ryb prozradily, že tilapie nebyla tilapie, nýbrž v jednom případě okouník a ve druhém případě jistý druh tuňáka. Losos byl ve skutečnosti pstruh duhový, a údajný pstruh duhový byl zase losos kisuč. Treska velkohlavá byla vlastně treska obecná.

Nejzajímavější byly vzorky deklarované jako tuňák křídlatý. V jednom případě šlo o tuňáka žlutoploutvého, což je ve skutečnosti kvalitnější ryba a prodejce sám sebe okradl. Ve druhém případě to ale byla pamakrela temná, jejíž maso obsahuje pro člověka nestravitelné látky a může vyvolat prudké křeče a průjmy.

Pražský ústav šlechtičen, nesoucí jméno habsburské panovnice, byl založen roku 1755 a jeho první představenou se stala dcera císařovny, arcivévodkyně Marie Anna Habsbursko-Lotrinská (1738–1789). Nadace, fundovaná výnosy statků Karlštejn, Miličín a Troja, sloužila k zaopatření vždy třiceti osiřelých nebo ovdovělých aristokratických dam.

Ústav šlechtičen

Režim ústavu byl poměrně liberální. Ženy (či dívky) se mohly po libovolné době vdát, odejít do kláštera nebo žít v Praze až do své smrti. Podmínky pro přijetí do ústavu byly minimální, tedy s jednou výjimkou. Před přijetím se po šlechtičnách požadovalo prokázat urozený původ do šestnáctého kolena. Nový ústav dostal do vínku reprezentativní budovu, kterou adaptoval slavný architekt Anselm Lurago z renesančního Rožmberského paláce v jihovýchodním křídle Pražského hradu. 

Vzápětí byla odstartována velkorysá přestavba celého sídla českých králů. Podnět k ní dala osobně císařovna. Českému guberniu sdělila: „Náš královský residenční zámek v našem českém městě Praze dávám změnit, zařídit k pohodlnému bydlení a vybudovat.“

TIP: Úspěchy a selhání hrdé panovnice: Jak se dařilo Marii Terezii na trůně?

Peníze získala mimo jiné od pražského arcibiskupa Gustava Mořice Manderscheida. Pan arcibiskup snad ani tak štědrý nebyl, ale zkompromitoval se v době okupace Prahy bavorsko-francouzskými vojsky a chtěl zřejmě tuto skvrnu ve svých kádrových materiálech vymazat. 

Přestavby Hradu, jež pokračovala až do roku 1775, se ujal vídeňský dvorní architekt Niccolo Paccassi. Vtiskl pražské dominantě pečeť monumentálního a strohého klasicismu. Dnes si už jenom málokdo uvědomuje, že Hradčany vděčí za svůj vzhled panovnici, která jinak Prahu příliš v lásce neměla. Tereziánský Hrad dnes patří k českému hlavnímu městu stejně neodmyslitelně jako třeba Mozartova hudba. Ani nám nepřijde, že oboje k nám vlastně přišlo z Rakous. 

Pokud k vodopádům Havasu člověk přichází od rovněž velmi scénických vodopádů Navajo, uslyší zvuk burácející vody určitě půl kilometru před cílem. Na místě se pak příchozímu otevře pohled na přírodní bazének, do níž z výšky 37 metrů padá vodní proud. Nádrž má díky vysokému obsahu minerálů nádhernou azurovou barvu. Obsah minerálních látek, které se na hraně vodopádu neustále usazují, je rovněž příčinou neustálých změn, které mění charakter vodopádu.

TIP: Přísně tajné svatyně: Velký a ohrožený Grand Canyon

Dříve se vodní chvost často rozdělil na dva proudy, ale na začátku 90. let 20. století postihly region rozsáhlé záplavy a hrana vodopádu byla poničena. Obdobně postihly záplavy i soustavu navazujících přírodních bazénků. Z toho důvodu nechala správa parku vybudovat malou přehradu, která má v budoucnosti přírodním pohromám zabránit. Stálý tok umožní zachování i obnovu místa, které stále vypadá jako zhmotněná fantazie.

Občas se stává, že se satelit na nízké oběžné dráze střetne s bublinou vzduchu, která na něj zafunguje jako protivítr na plachetnici. Po takové srážce může satelit zpomalit nebo i poklesnout na nižší oběžnou dráhu, což může mít fatální následky. Doposud přitom nebylo jasné, kde se tam takové bubliny vzduchu berou.

Experiment se suborbitální raketou

Odpověď teď se svými kolegy nabízí fyzik Marc Lessard z americké University of New Hampshire. Na základě výsledků zajímavého výzkumu se suborbitální raketou tvrdí, že za problematické bubliny vzduchu ve velkých výškách na zemským povrchem jsou zodpovědné specifické polární záře, kterým se říká PMAF, podle anglického „poleward-moving auroral forms“.

TIP: Překvapivé vysvětlení: Proč se liší polární záře na severní a na jižní polokouli

Zmíněná suborbitální raketa byla součástí projektu RENU2 (Rocket Experiment for Neutral Upwelling 2) a na svůj krátký výzkumný let vyrazila v prosinci 2015 z odpalovací rampy v Norsku. Experiment RENU2 se zaměřil právě na pozorování polárních září PMAF, které jsou slabší a méně energetické než slavné polární záře na ikonických snímcích z polárních krajin. Tyto specifické polární záře se také objevují mnohem výše, až ve vzdálenosti 400 kilometrů od zemského povrchu. Energie těchto polárních září přitom zřejmě zásadně přispívá ke tvorbě bublin vzduchu, které se objevují na nízkých oběžných drahách. 

Ptakopysk je sice savec, jak ale jistě každý uzná, jde o velmi zvláštního tvora. Na zadních končetinách má dlouhé ostruhy, do kterých ústí jedové žlázy. Navíc snáší vejce, což slušní savci prostě nedělají.

Paleontologové nedávno ve fosilních vrstvách v Kolumbii objevili malého druhohorního korýše, který by mohl být takovým ptakopyskem mezi kraby. Podivuhodný krab dostal jméno Callichimaera perplexa, což znamená „zmatená krásná chiméra“. Tvor podle vědců žil v křídovém moři, asi před 95 miliony let.

Kraby si obvykle představujeme jako masivní korýše s širokým krunýřem, silnými klepety, malýma očkama na stopkách a malým ocasem, který mají stočený pod tělo. Kalichiméra ale do takové představy vůbec nezapadá.

TIP: Nevelký, ale děsivý: Druhohorní korýš Dollocaris udivuje obrovskýma očima

Krab „ptakopysk“ má velké složené oči, které nejsou na stopkách, skromná klepeta a natažený ocas, takže má až do dospělosti dlouhé tělo. Zároveň je to první známý korýš, který má veslovité končetiny, nalezený v období po největším masovém vymírání všech dob, na přelomu permu a triasu. Do jisté míry tak připomíná zmenšenou verzi mořských škorpionů, kteří Zemi obývali před 250 miliony lety. Podle Javiera Luque jde o vzrušující objev, který do značné míry mění naše představy o evoluci a vývoji krabů.

Většina majitelů psů nejspíš potvrdí, že jejich chlupatí mazlíčkové nejsou zrovna výkvětem dokonalé hygieny. Alespoň tedy podle lidských měřítek. Jak ale ukazuje malá evropská studie, nejsou to psi, kdo by měl péči o osobní očistu zlepšit...

Džungle na tváři

Badatelé nedávno analyzovali vzorky od 18 vousatých mužů ve věku 18 až 76 let a porovnali je se vzorky odebranými u celkem 30 psů různých ras. Ukázalo se, že jsou to překvapivě mužské plnovousy, kde žije více bakterií, vyvolávajících potenciálně nebezpečné infekce.

Vysoký počet mikrobů badatelé odhalili ve vousech a slinách všech 18 mužů, zatímco u psů to bylo jen u 23 testovaných jedinců. Sedm mužů a čtyři psi byli pozitivně testováni na lidské patogenní mikroby – enterokoky, běžně se vyskytující v lidské střevní mikroflóře a zlatého stafylokoka, bakterii způsobující různé infekce v rozsahu od mírných zánětů kůže a měkkých tkání až po život ohrožující sepse.

TIP: Experiment hledá odpověď na citlivou otázku: Jsou ženy čistotnější než muži?

Ironií je, že původním účelem výzkumu bylo zjistit, zda je kvůli riziku bakteriální nákazy pro lidi bezpečné používat přístroj pro magnetickou rezonanci poté, co na něm byl vyšetřen pes. Zařízení pro vyšetření magnetickou rezonancí jsou totiž pro většinu veterinárních klinik příliš drahá. V případě potřeby se tak stává, že nemocní psi jsou vyšetřeni na přístrojích v běžných nemocnicích. Nyní se zdá, že pokud existuje riziko onemocnění, ohrožení jsou spíše psi než lidé...