Voleb na post čestného zvířecího starosty obce Fair Heaven se zúčastnilo celkem šestnáct domácích mazlíčků: Všechny psí a kočičí kandidáty i jednoho pískomila ovšem nakonec porazila tříletá anglo-núbijská koza Lincoln. Hlasovalo pro ni třináct voličů, zatímco na druhé příčce skončil pes Sammie s deseti hlasy.

TIP: Naštvaný Američan zaplatil daně v mincích: Vážily 700 kilogramů

Po nástupu do úřadu se bude muset zvolený sudokopytník účastnit veškerých významných akcí obce, při nichž bude nosit speciální, na míru ušitou róbu. Nápad uspořádat netradiční volby vzešel z hlavy městského správce Josepha Guntera, který tak chce přiblížit fungování správní rady dětem.

Na každý jahodník mají sběrači zhruba deset sekund, během nichž musejí mezi listy objevit zralé plody, jemně je ukroutit od stonků a uložit do plastových košíků. Tento postup přitom opakují celé dny až do úmoru, protože pokud trochu poleví, hrozí, že se sklizeň začne kazit. Během únorového odpoledne jich na polích jahodové farmy, s rozlohou zhruba 454 fotbalových hřišť, pracuje tucet: Nad rostlinami ohýbají záda stejně, jako to lidé dělali odjakživa. Nedaleko se však již testuje jejich automatizovaná konkurence, jež podle inženýrů v následujících letech rukodělnou sílu zcela nahradí.   

Mechanický pomocník Berry-4, kterému se přezdívá Harv (jeho tvůrcem je společnost Harvest CROO Robotics), snad vyřeší nedostatek zájemců o práci na poli, a dokonce díky němu klesne cena potravin. Jde totiž o hlavního tahouna národní snahy o automatizaci sběru ovoce, jež je extrémně náchylné na poškození. Navrhnout robota, který by dokázal plodiny uchopit jemně, znamenalo klíčový krok v industrializaci amerických farem, bez níž by jim hrozil úpadek. „Rok od roku máme méně zaměstnanců,“ stěžuje si pěstitel jahod Gary Wishnatzki. „Pokud problém nevyřešíme automatizací, cena čerstvého ovoce a zeleniny poroste tak, že si je nakonec běžný člověk nebude moct dovolit.“

Všichni chtějí Harva

Nedostatek pracovní síly je natolik palčivý, že dokonce podnítil ke spolupráci firmy, jež si dřív konkurovaly. Nyní společně financují vývoj robota nazvaného Harv: Podařilo se na něj získat v přepočtu 202 milionů korun od potravinářských gigantů, jako jsou Driscoll’s a Naturipe Farms. Významně však přispěli i menší farmáři. Wishnatzki, který zařízení navrhl spolu s bývalým inženýrem společnosti Intel Bobem Pitzerem, do něj sám investoval zhruba 67,5 milionu korun. 

Během loňského testování dokázal Harv bezchybně sebrat 20 % jahod z každé rostliny. Letos by se podle tvůrců měla jeho efektivita vyšplhat na 50 %. U lidí se stále počítá s 80 %, takže je stroj mírně pozadu. Nicméně na rozdíl od běžných zaměstnanců nemusí spát, neohrožují ho nemoci ani nepotřebuje pracovní vízum. Jedná se o jakýsi polonáklaďák, na dně má šestnáct menších robotů a ti svými klepetovitými pažemi sbírají jahody, jež snímá důmyslný kamerový systém.  

Třicet lidí v jednom stroji

Podle pěstitelů je stále náročnější sehnat dost pracovníků, kteří by úrodu sklidili dřív, než se na polích začne kazit. Velká část pomocníků se totiž mimo jiné rekrutuje z řad Mexičanů, kteří však za vlády Donalda Trumpa čelí mnohem přísnějším imigračním podmínkám, takže jich do země přijíždí méně. Američané se na druhou stranu na pole příliš nehrnou a nepomáhá ani zvyšování mezd či bonusy v podobě dopravy či ubytování zdarma. Podle Bureau of Labor Statistics se přitom situace nezlepší ani v následujících sedmi letech.

Výrobní průmysl Spojených států již automatizační evolucí prošel: Za posledních dvacet let se produktivita amerických továren zvýšila, ale počet zaměstnanců v důsledku častějšího zapojování strojů klesl. Harv zastane práci třiceti lidí, každou sekundu sebere pět jahod a za den pokryje plochu 32 000 m². 

Cena ovoce poroste

Na farmách USA pracuje zhruba 850 tisíc lidí a podle údajů z roku 2016 pobývá přibližně polovina z nich v zemi načerno. Dle analytiků z ministerstva zemědělství zvedá už teď nedostatek pracovní síly mzdy, jimiž se farmáři pokoušejí lákat novou krev: Mezi roky 2014 a 2018 vzrostl přepočtený průměrný plat těchto „nádeníků“ z 254 na 298 korun na hodinu. 

Pokud by ovšem zemědělci o veškerou ilegální pracovní sílu přišli, museli by podle odborníků z Arizona State University zvednout mzdy až o polovinu – jedině tak by přilákali dost lidí k zahlazení deficitu. Cena ovoce a zeleniny by však v návaznosti na to stoupla o 40 %. 

Američané si ovšem za některé pochutiny v obchodech zřejmě připlatí i bez vyhoštění ilegálních pracovníků: Od roku 2025 totiž budou muset všechny kalifornské farmy hradit svým zaměstnancům přesčasovou přirážku po osmi odpracovaných hodinách namísto současných deseti. 

Dlouhodobé řešení

„Automatizace představuje dlouhodobé řešení úbytku pracovní síly,“ souhlasí Tim Richards z Arizona State University. Wishnatzki dodává, že kvůli nesklizenému ovoci přišel loni v přepočtu o víc než 22 milionů korun. Zkušeným sběračům přitom platí zhruba 560 korun na hodinu, takže se nedá říct, že by se jim žilo špatně. 

Harv by sice člověka na poli nahradil, ale zároveň by pomohl vytvořit nová pracovní místa. Wishnatzkiho rodinný podnik Wish Farms by například sběrače přeškolil na techniky. „Budeme potřebovat lidi, kteří budou čistit a opravovat stroje,“ vysvětluje zemědělec. Ne každému se ovšem taková představa zamlouvá. „Když se dívám na toho robota, bojím se, že kvůli němu přijdu o práci,“ přiznává 48letý Antonio Vengas, jeden z 600 zaměstnanců Wish Farms. Na Floridu se přistěhoval před patnácti lety z mexického státu Oaxaca. Tři čtvrtiny jeho kolegů pocházejí rovněž z Mexika a pobývají v USA na pracovní vízum.

Nestojíme v cestě pokroku

„Lidé dokážou sebrat jahodu, aniž by ji poničili. Snadno rozliší nezralé či nahnilé plody – stroje nic podobného nedovedou,“ dodává Vengas. A odbory s ním souhlasí: „Robot nedokáže sbírat drobné hrozny, jahody nebo plody ze stromů, aniž by narušil jejich vzhled, který tvoří součást kouzla čerstvého ovoce,“ myslí si Giev Kashkooli, ředitel společnosti United Farm Workers of America, jež zastupuje zhruba dvacet tisíc pomocníků na farmách napříč Floridou. Odbory však rozhodně nechtějí stát v cestě pokroku, neboť „díky strojům by práce mohla být snazší a méně namáhavá na záda“, jak Kashkooli doufá.

V den testování Harva přijíždějí na farmu tři autobusy výzkumníků z Kanady, Austrálie, Německa i Švýcarska: Pěstitel jahod z Alberty Blaine Staples přistupuje ke stroji, který sbírá červené plody. Spolu s tuctem dalších lidí si přidřepne, aby mohl sledovat precizní práci jeho klepet. „Jsme svědky nové průmyslové revoluce,“ podotýká. Jeho kanadská farma je proti Wishnatzkiho podniku malá, přesto si Staples dovede představit, že si Harva na sezonu pronajme. V současnosti by totiž zemědělci platili za ovoce sebrané strojem stejnou taxu, jakou nabízejí běžným pracovníkům. 

Honem to zaklepej!

O několik řádků dál se na robota nemůže vynadívat farmář Doug Carrigan ze Severní Karolíny. „Je mu jedno, jestli je neděle nebo nějaký svátek, prostě pracuje,“ pochvaluje si. Svým zaměstnancům, převážně místním obyvatelům, platí v přepočtu 225–315 korun za hodinu. „Američané příliš zlenivěli,“ myslí si, „jde jim spíš o výplatu než o práci. Takže pokud něco můžete zautomatizovat, aniž byste ohrozili kvalitu zboží, je to výhra.“

Tým inženýrů sleduje práci Harva zpovzdálí v bílém přívěsu, kam se na televizní obrazovku přenáší výstup z jeho kamery. Zblízka tak vidí, jak se šestnáct drobných robotů v jeho spodní části otáčí a sbírá jahody. „Lepší výhled si nedovedu představit,“ rozplývá se Alex Figueroa, který podívanou pro vědce připravoval. Sběr probíhá zcela hladce. „Zatím žádné chyby!“ vykřikne Figueroa nadšeně. „Honem to zaklepej,“ nechává se slyšet jeden z inženýrů. 

Když ne letos, tak příští rok

Na druhém konci pole ohýbá záda skupina sběračů, jako by se nic nedělo. Je sice sedmadvacet stupňů, ale všichni mají trička s dlouhým rukávem a obličej si před sluncem chrání šálami. Plody sbírají ručně, ukládají je do plastových nádob a plné je pak předávají vedoucímu, který v závislosti na kvalitě práce rozděluje peníze. Většina zaměstnanců žije pod Wishnatzkiho střechou a na pole je vozí starý otlučený autobus, jenž nyní parkuje nedaleko.

TIP: Až nás nahradí chytré stroje: Skladníci, prodavači, novináři i úředníci v ohrožení 

Santiago Velasco pracuje na jahodových plantážích už 35 let, během nichž vystřídal pozici sběrače, okopávače i zavlažovače. Harva se však nebojí: „Nemyslím si, že by nás nějak ohrozil. Lidé jsou pečlivější a zatím i rychlejší.“ 

V den prezentace měl pravdu. Robot sice v každé rostlině „objevil“ víc než polovinu plodů, letos se však urodily mimořádně velké jahody a Harvova klepeta si s nimi občas nevěděla rady, takže mnoho z nich upustil. Vědci sice nevědí, o kolik plodů šlo – pořízený záznam budou teprve studovat –, ale v jednom mají jasno: Pokud se Harvovi nepovede splnit kvóty letos, příští rok už určitě ano. 

Zápis Anglosaské kroniky z roku 793 nešetří divokými vizemi: „Přibyla strašlivá znamení nad zemí Northumbria a žalostně vystrašila lid. Veliké blýskání a bouře a ohniví draci byli popatřeni na obloze. Velký hladomor následoval tato znamení a později v tom roce pohanské bandy zničily Boží chrám na ostrově Lindisfarne strašlivým pleněním a masakry.“ 

Historicky první zmínka o výpravě loupeživých seveřanů na bohaté kláštery na britském pobřeží nezůstala na dlouho jedinou. Stránky církevních kronik a diplomatických zpráv brzy plnily popisy hrůz, jež rozsévali nemilosrdní zabijáci, kteří se nebáli zemřít a jejichž štíhlé lodě pronikaly po řekách hluboko do vnitrozemí. Tam potom rabovali a vybírali výpalné, načež zase bleskově zmizeli, když se místním pánům konečně podařilo svolat dostatečně velký „fyrd“ neboli domobranu.  

Británie počátku 8. století připomínala dámu středního věku – byla bohatá a mírná: Spory mezi královstvími řešila hlavně díky vlivu křesťanské církve často dohodou a beze zbraní. I vedení válek se však začalo řídit jasnými pravidly a ze „zákona ohně a meče“ byli vyjmuti kněží, ženy a děti. Dobová vyobrazení dokonce ukazují ženu, kterou znásilnil voják, načež ho dotyčná proklála jeho vlastním kopím. Mužovi kamarádi jí pak jako omluvu za příkoří přinesli osobní věci zabitého. 

Vpád barbarů, kteří se těší na smrt v boji – protože z bitevního pole odejdou rovnou do božské Valhally –, berou otroky a zabíjení považují za příjemnou kratochvíli, znamenal pro tuto relativně civilizovanou společnost šok. Dobové prameny tak nájezdníky vykreslují téměř jako ďábly, kteří nejsou z tohoto světa. Vikingové však byli lidé: možná brutální a nemilosrdní, přesto také nesmírně vynalézaví, pracovití a zruční. Jenže divoká válečná pověst v historii překryla mnohé z jejich kvalit. 

Neobvyklé povolání

Slovo „viking“ zpočátku nevyjadřovalo etnickou příslušnost, ale povolání. Označení „fara i víking“ náleželo ve staré norštině těm, kdo „vyrážejí na lup“. Drancování nepředstavovalo plnohodnotné zaměstnání, protože vody severního Atlantiku umožňují bezpečnou plavbu pouze v letních měsících. Vikingové 9. a 10. století nebyli v drtivé většině profesionální zabijáci, nýbrž obyčejní farmáři či rybáři, kteří se převážnou část roku lopotili a ve volných chvílích trénovali boj. Výjimku tvořilo jen několik vybraných mužů, tzv. húskarlů, náležejících k osobní gardě náčelníka. Těm střechu nad hlavou, cenné dary a osobní prestiž zajišťovala prvotřídní výzbroj a ochota kdykoliv padnout za zájmy svého vůdce. 

Historici se dodnes přou, proč vlastně začaly pohanské kmeny na severu Evropy vyrážet na výpravy. Hlavním důvodem mohla být touha po rychlém zisku, když se rozšířily zvěsti o bohatství anglických království a snadném způsobu, jak v tamních klášterech přijít k penězům. Možná šlo o reakci na přelidnění a nedostatek kvalitní úrodné půdy, kterou sever právě neoplývá. Vize usazení se v nové domovině a založení farem – bez ohledu na to, zda daná země někomu patří, či nikoliv – mohla být velmi lákavá. Jako třetí vysvětlení se nabízí důrazná demonstrace síly vůči rozpínavým franským sousedům. Pravděpodobně se však jednalo o kombinaci všech tří zmíněných faktorů. 

Násilím proti pohanům

Díky prvním úspěšným výpravám a následnému přílivu bohatství popularita výpadů napříč severskými zeměmi nesmírně vzrostla. Norové kolonizovali sever Skotska a Dánové rabovali a obsazovali Anglii. Další Vikingové se vydávali do Pobaltí a dnešního Ruska, kde coby „Varjagové“ brzy převzali vládu. Expandovali také do neprozkoumaných dálav na západě a zanedlouho si podmanili Island, Grónsko, a dokonce i severoamerické pobřeží. Tento neuvěřitelný, tři století trvající rozmach odstartoval „vikingský věk“. Jak je však možné, že se zaostalé kmeny z nejméně pohostinného kouta kontinentu během krátké doby proměnily ve smrtelné nebezpečí nejen pro Británii, nýbrž i pro mocnou Franskou říši? 

Odpověď spočívá v obrovských technologických i politických změnách, jimiž zmíněné kmeny prošly. Zlomovým okamžikem se pro ně stal nástup křesťanství v Evropě. Lidé v Británii a Irsku opustili staré bohy víceméně dobrovolně, zato germánští Sasové a Frísové nehodlali pohanské modly jen tak zahodit. Šlo přitom o dobrou záminku pro franského císaře Karla Velikého, který se rozhodl šířit novou víru nevídaným násilím. Potlačení pohanů bylo brutální dokonce i podle tehdejších standardů a vyznačovalo se řadou symbolických aktů: V roce 872 například nechal panovník pokřtít 4 500 zajatých Sasů – načež je dal všechny popravit. 

Seveřané, především Dánové, si byli osudu svých sousedů velmi dobře vědomi. Mnozí Germáni, kteří ztratili domov, totiž našli u svých pohanských bratří útočiště a přinášeli s sebou příběhy o masakrech, bezpráví a uvržení do otroctví. Dánové se proto rozhodli vzdorovat franské rozpínavosti budováním rozsáhlé sítě opevnění a vytvořením silného loďstva, jež by je ochránilo před nadcházející invazí. 

Z rybářů piráty

Pověst seveřanů coby skvělých námořníků byla oprávněná. Jen v Norsku se nachází na 1 200 fjordů, hlubokých zátok, které vytvářejí doslova labyrint členitého pobřeží dlouhého přes 26 000 km. Popsané podmínky nesmírně svědčily rybolovu a hojné úlovky se staly klíčem k přežití v jinak nevlídném kraji. 

Na počátku vikingského věku neexistovala města, a dokonce i sídla náčelníků – jarlů – měla podobu jen větších vesnic, což platilo rovněž pro první krále Dánska. Lidé žili rozprostřeně v pobřežních osadách a ve vnitrozemí na malých rodinných farmách. Vláda byla velmi demokratická a spory se rozhodovaly na sněmech svobodných mužů. Přirozená tendence k nezávislosti a absence autority, jež by si uměla efektivně vynutit svoji vůli, však vedla také ke vzniku společnosti, kde vládlo právo meče. Konflikty a následné krvavé klanové války tak patřily k běžnému koloritu. Z hlubin časů se díky jedné ze ság zachovalo i přísloví, které odkazuje na zvyk vyplácet se z vraždy penězi: „Jen hlupák zabije víc lidí, než na kolik má zlato.“ 

TIP: Vikingské bojovnice: Mýtus, nebo realita?

Ve světě, kde se násilná smrt považuje za smysluplné řešení sporu, tvořilo umění boje podstatu přežití a jeho oslava pronikla i do samotných základů náboženství. Obliba ostří coby argumentu, kombinovaná s námořnickou zručností, představovala úhelný kámen budoucího národa objevitelů, pirátů a dobyvatelů. 

Dokončení: Vikingové objevují Ameriku: Vstříc dobrodružstvím na palubě drakkaru (vychází v pondělí 22. dubna)

Společnost Northrop Grumman Innovation Systems (dříve Orbital ATK) ve středu 17. dubna 2019 vypustila nosnou raketu Antares 230. Raketa vzlétla z amerického komerčního kosmodromu MARS (Mid-Atlantic Regional Spaceport), který je součástí zařízení Wallops Flight Facility na ostrově Wallops, u pobřeží státu Virginie. Podle zástupce NASA Joela Montalbana šlo o fantastický start.

Raketa Antares dopravila na oběžnou dráhu kosmickou loď Cygnus NG-11, která nese jméno „S.S. Roger Chaffee“ –  robotickou nákladní loď, která na Mezinárodní vesmírnou stanici přiváží 3 447 kilogramů nákladu, což je dosavadní rekord pro lodě tohoto typu. U stanice by měla zakotvit během dnešního dne. Náklad jako obvykle obsahuje nezbytné zásoby pro šestičlennou posádku a pro provoz stanice. Zhruba polovinu ho tvoří vybavení pro celou řadu vědeckých experimentů.

Myši na palubě

Přestože jde o nákladní misi, loď Cygnus vlastně má posádku. Nikoliv však lidskou – její posádkou je 40 neohrožených laboratorních myší, které sehrají hlavní roli v jednom z plánovaných experimentů. Jde o test vakcíny proti tetanu na oběžné dráze. Polovina myší dostane ve vesmíru očkování a druhá polovina nikoliv. Po návratu myší na Zemi vědci zjistí, jak hlodavci reagovali na podanou vakcínu.

TIP: Soukromá premiéra: Nákladní loď Cygnus zamířila poprvé k ISS

Kromě očkovaných myší a dalších zajímavých experimentů loď Cygnus nese do vesmíru i celé hejno malých satelitů. Jsou mezi nimi jak cubesaty, tak i takzvané thinsaty (ThinSats), maličké satelity, které postavili studenti 70 základních a středních škol v 9 státech USA. Po jejich vypuštění budou studenti po dobu asi 5 dní přijímat a analyzovat data těchto vlastnoručně vyrobených satelitů.

V paleontologii se poměrně často stává, že vědci objeví nový druh vymřelého tvora přímo v muzeu. Není divu, vykopávky bývají komplikované, paleontology obvykle tlačí čas i peníze a zpracování odkrytých fosilií může trvat i velmi dlouhou dobu. Přesně tohle se odehrálo i kole objevu nového fantastického masožravce z třetihorní Afriky.

Šelma ze šuplíku

Američtí vědci se nedávno dostali k šuplíku v Národním muzeu Keni, kde narazili na čelist, která na první pohled patřila doposud neznámému dravci. Jeho pozůstatky objevili v Keni už před dlouhou dobu, když tam badatelé pátrali po fosiliích našich předků. Nález, který nesouvisel s jejich primárním posláním tak skončil v muzeu.

Následný výzkum ale přinesl překvapení. Paleontologové popsali nový druh masožravce z velké a významné skupiny hyaenodontů, která nakonec vymřela na sklonku miocénu.

TIP: Nezištné šelmy: Děsiví šavlozubí tygři se dělili o jídlo se zraněnými druhy

Fosilní predátor dostal zvučné jméno Simbakubwa kutokaafrika a ve své době, zhruba před 22 miliony lety, se před ním nepochybně třáslo celé okolí. Lebka simbakubwy je velká jako lebka nosorožce a odborníci odhadují, že tenhle masožravec byl větší než všechny dnes žijící šelmy. 

YouTuber Tom Stanniland se rozhodl natočit video, jak vyšle do vesmíru hamburger, a jakmile dopadne na zem, tak jej sní. Připravil tedy pro pokrm speciální polystyrenový box a připevnil k němu kameru a GPS lokátor. Krabičku posléze uchytil k meteorologickému balonu, který ji vynesl zhruba do výšky 38 kilometrů, načež praskl.

TIP: Španělský důchodce si na zahradě postavil UFO: Chce letět na fiktivní planetu

Hamburger pak dopadl na zmíněné fotbalové hřiště. Když ho Stanniland dohledal, mohl dodržet slovo: Do bulky se s gustem zakousl, nicméně musel konstatovat, že jí cesta do kosmu a zpět na chuti příliš nepřidala.

Dne 9. března 1966 zaútočili Severovietnamci na opevněný tábor v údolí A Shau. Ten se sice nacházel v dosahu amerického letectva, vrstva mraků však téměř znemožňovala leteckou podporu. Přesto odstartovala z Da Nangu bitevní Dakota AC-47, která měla svou mohutnou výzbrojí napadené základně pomoci.

Zuřivý boj o tábor

Jejímu pilotovi se podařilo sestoupit pod mraky a začal nepřítele kropit z kulometů. Za okamžik však střelba ze země utrhla pravý motor AC-47 a letoun havaroval nedaleko tábora. Odpoledne dorazil na ono místo vrtulník, kterému se podařilo vyzvednout tři přeživší členy osádky. Boj na zemi pokračoval celou noc a druhého dne ráno spustili Severovietnamci další útok.

Na pomoc (i přes nevlídné počasí) odstartovaly další bitevníky, tentokrát šlo o šest jednomotorových A-1A Skyraider, vedených majorem Bernie Fisherem. Jeden z nich však dostal zásah do motoru a jeho pilot major Dafford Meyers se ho pokusil posadit nouzově na přistávací dráhu u tábora. Pod břichem letounu však měl stále zavěšenou jednu přídavnou nádrž s palivem. Ta se po nárazu na zem okamžitě vzňala a skyraider se jako hořící meteor řítil po ploše a zastavil se až o násep za přistávací dráhou.

Pro kamaráda pod palbou

Pilot naštěstí zůstal nezraněn. Rychle se odpoutal a doběhl k zarostlému příkopu nedaleko vraku jeho stroje. Z tábora pro něj vyrazili američtí vojáci, nepřátelská palba ale většinu z nich zabila a zbytek donutila zalehnout. To vše však ze vzduchu sledoval velitel bitevníků major Fisher a nehodlal svého spolubojovníka nechat nepříteli.

Vysunul podvozek a začal přistávat na letiště – přímo doprostřed bitevní vřavy, což se mu skutečně podařilo. Otočil svůj stroj a začal hned rolovat ke startu. Meyers se zatím rozběhl jako o život. Major Fisher otevřel kabinu, vtáhl ho dovnitř a šťastně odstartovali. Letoun mezitím „schytával“ další a další zásahy od nepřítele. Přesto však nakonec nabral výšku a oba je donesl do bezpečí. Fisher za tento hrdinský čin obdržel 19. ledna 1967 z rukou prezidenta USA nejvyšší americké vyznamenání – Kongresovou medaili cti.

Andula ve válce

Severovietnamské letectvo se během celé války hlavně snažilo bránit bombardování vlastních pozemních cílů, občas se ale i samo pokusilo o útok na Američany. Použilo k tomu několikrát velmi neobvyklé stroje. U transportního 919. leteckého pluku létalo několik dvouplošníků Antonov An-2, u nás dobře známých pod přezdívkou „andula“. Právě s jejich pomocí se začátkem roku 1968 pokusili severní Vietnamci zaútočit na základnu taktické letecké navigace umístěné vysoko v horách na území Laosu.

Ta odtud ,,nahlédla“ až 500 km nad severovietnamské území a sloužila k navádění amerických letadel. Během průzkumných letů si oblast nejdříve pečlivě zmapovali a 12. ledna krátce před polednem vzlétly čtyři An-2 k riskantnímu bitevnímu náletu. K tomu nesly neřízené rakety UB-57 a po třech velkorážních kulometech. K cíli dorazily jen tři z nich, jejich piloti se ale vrhli odvážně do útoku, při kterém na americkou základnu vypustili všechny rakety a potom ji ještě ostřelovali z kulometů.

Žádné velké škody se jim ale nepodařilo způsobit a stanice ještě ten samý den obnovila provoz. Hůře se však vedlo útočníkům, protože po odletu od cíle je napadl vrtulník UH-1 Huey! Vzájemný střet dopadl lépe pro osádku americké helikoptéry. Po divokém manévrování a mnoha inkasovaných zásazích se dva An-2 nakonec srazily a všichni severovietnamští letci na jejich palubách zahynuli.

V létě roku 2008 sledoval korejský zoolog Kyum Park z paluby výzkumné lodi stádo asi 400 delfínů druhu Delphinus capensis, kteří dováděli ve vlnách Japonského moře. Povšiml si přitom skupiny dvanácti jedinců, kteří se drželi nezvykle těsně u sebe. Opatrným manévrem se loď dostala do blízkosti zvířat a Park zjistil, že se delfíni snaží pomoct samičce s ochrnutými prsními ploutvemi. Postižené zvíře neudrželo ve vodě rovnováhu a obracelo se břichem vzhůru. Hrozilo reálné nebezpečí, že se delfín utopí.

Snaha až do posledního okamžiku

Delfíni, kteří se kolem nemocného zvířete shlukli, se snažili plavat tak, aby samička mohla ležet na jejich zádech, udržela hlavu nad hladinou a měla možnost dýchat. Delfíni tak vytvořili jakýsi živý záchranný vor, z nějž ovšem někteří brzy dezertovali. Ochrnutá samička ztratila oporu a sklouzla do vody.

Zbývající delfíni z živého „záchranného člunu“ se ji sice ze všech sil snažili udržet nad hladinou, ale jejich péče nepomohla. Samička přestala dýchat a uhynula. Delfíni s ní zůstali ještě nějakou dobu a jemně se jí dotýkali. Pak nechali mrtvé tělo klesnout do hlubin.

Výjimečná starostlivost

Jihokorejští zoologové popsali nevšední chování delfínů ve studii, kterou publikovali na stránkách vědeckého časopisu Marine Mammal Science. Jde o první případ, kdy byli delfíni viděni při pomoci postiženému dospělému příslušníkovi vlastního druhu. Doposud je vědci pozorovali jen při pomoci handicapovaným mláďatům. V těchto případech se angažovala obvykle především matka mláděte, výjimečně se do pomoci zapojili její nejbližší.

Kyum Park nedokázal určit, zda o umírající samičku pečovali blízcí příbuzní, anebo se ji snažili zachránit nepříbuzní jedinci ze stáda. V každém případě ale delfíni prokázali schopnost značné míry soucitu a empatie. Většina zvířecích druhů poraněné nebo nemocné jedince z vlastních řad bez skrupulí opouští.

Nečekaná pomoc v nouzi

Pomoc poraněnému nebo nemocnému příslušníkovi vlastního druhu byla pozorována vzácně, a to především u vysoce inteligentních pospolitě žijících druhů. Samice slona afrického (Loxodonta africana) se například snažily nadzvednout pomocí klů a chobotu mládě, které veterinář nastřelil šipkou s uspávacím prostředkem, aby ho mohl ošetřit. Slonice stavěly mládě na nohy dlouhé dvě hodiny. Když účinek narkotizační střely odezněl, odvedly probuzené mládě pryč.

TIP: Pravda o delfíní inteligenci: Jsou příliš chytří pro život v zajetí?

Známý zoolog a přední znalec života slonů Iain Douglas-Hamilton pozoroval ve volné přírodě vůdčí samici stáda, která se vážně zranila při pádu. Slonici těžce otekl chobot a její stádo bylo v té chvíli asi 1,5 kilometru daleko. Poraněnému zvířeti ale během dvou minut přispěchala na pomoc vůdčí samice jiného stáda. Pomocí klů a chobotu dokázala kolabující slonici postavit na nohy, a když se raněné zvíře začalo znovu hroutit, zkoušela jej cizí samice tlačením donutit k chůzi. Slonice druhý den svým zraněním podlehla i přes nezištnou snahu naprosto cizí nepříbuzné samice.

Díky korejským biologům v čele s Kyom Parkem z Ústavu pro výzkum kytovců z jihokorejského Ulsanu víme, že osud dospělých poraněných jedinců není lhostejný ani delfínům.

V současné době probíhá druhá nejhorší epidemie obávané krvácivé horečky eboly. Odehrává se ve střední Africe, v Demokratické republice Kongo, kde podle údajů Světové zdravotnické organizace WHO k 16. dubnu 2019 zaznamenali 1 290 případů eboly a 833 úmrtí. Kongo je neklidná země a odborníci mají celou řadu důvodů k obavám, že by se tato epidemie mohla vymknout kontrole.

WHO má ale pro svět i dobré zprávy. Ukazuje se, že experimentální vakcína proti této strašné chorobě rVSV-ZEBOV-GP funguje. Předběžné výsledky přímo z terénu říkají, že tato vakcína je účinná v 97,5 procentech případů. To znamená, že očkování proti ebole velmi pravděpodobně zachránilo tisíce životů.

TIP: Další hrozba: V africkém Kongu byla potvrzena nová epidemie eboly

Zdravotnici v Kongu touto vakcínou naočkovali celkem 93 965 lidí. Zhruba třetina z nich přitom byli zdravotníci a další zaměstnanci z první linie operací proti nákaze. Z těchto všech očkovaných bylo poté ebolou nakaženo 71 lidí. Rovněž vyšlo najevo, že vakcína snižuje závažnost průběhu onemocnění. Nikdo z lidí, kdo byli očkování 10 a více dní před nakažením ebolou, totiž nezemřel. Podle odborníků sice vakcína očividně není perfektní, je ale velmi slibná pro případné budoucí epidemie eboly. Už se nejspíš nemusíme bát, že by ebola vyhladila většinu lidstva.