Washington je na dobré cestě k tomu, aby se stal prvním státem USA, kde bude povoleno pohřbení „přírodní organickou redukcí“, čili zkompostováním. Příslušný zákon „Concerning human remains“ již prošel legislativním procesem a teď již jen zbývá, aby ho podepsal demokratický guvernér Jay Inslee. Pokud guvernér zákon podepíše, měl by začít platit od 1. května 2020.

Zmíněný zákon dává lidem právo, aby své tělo nechali zpracovat takovým způsobem, že se během několika týdnů změní v kompost. Podle podporovatelů zákona je to možnost, jak se svým tělem naložit vstřícně k přírodě a bezpečně. 

TIP: Moderní urny umožní pozůstalým vypěstovat si z popela zemřelých stromy

V USA připravuje pohřby kompostováním společnost Recompose. Tělo při takovém pohřbu bude uloženo v rotující nádobě s kontrolovanou teplotou a se speciální atmosférou, společně s kusy dřeva a slámou. Výsledkem procesu kompostování jedné osoby má být asi tři čtvrtě metru krychlového zeminy, do které si pozůstalí mohou zasadit stromy či rostliny, pokud si to přejí. 

Podle zástupců společnosti Recompose jsou standardní pohřby neekologické – pohřbívání do země je podle nich plýtváním cenným půdním fondem a při zpopelnění jsou zase do ovzduší emitovány prachové částice a oxid uhličitý.

Lípa není národním stromem jen v České republice. Stejnou roli má například v Lotyšsku a ve zvláštní úctě ji mají téměř všechny slovanské národy. Tento fakt má hluboké kořeny, protože naši dávní předkové věkovité a mohutné listnáče uctívali jako božstvo.

Proti mouchám i démonům

Později se objevil zvyk vysadit vhodnou dřevinu v blízkosti svého obydlí. Zatímco ale například ořech plnil vysloveně praktickou funkci (odpuzuje hmyz, a proto se dává zejména do blízkosti hnojišť a kompostů), lípa byla považována za kouzelnou. Věřilo se, že dokáže zbavit černých myšlenek a zahnat zlé duchy, a časté bylo zdobit její větve obrázky Panny Marie či jiných svatých. 

Lípa se vysazovala při svatbách, protože správný muž má „postavit dům, zasadit strom a zplodit syna“. Svou roli měla i v lidovém léčitelství. Listy spařené vodou a smíchané s vínem se při svalových křečích přikládaly na končetiny a pomáhaly léčit popáleniny. Odvar z květu zase prospíval při nachlazení a dráždivém kašli. Kůra chránila před otravou a lýko mohlo spoutat i démony. 

Střevíce z lýčí

Slavné střevíce, které na paměť budoucím nechal vystavit bájný Přemysl Oráč, byly právě z lipového lýka. Kosmova kronika k tomu dodává: „Potom, oděn v knížecí roucho a obut v královskou obuv, vsedne oráč na bujného oře, avšak nezapomínaje na svůj stav, vezme s sebou své střevíce, zcela z lýčí ušité, aby je dal schovati pro budoucnost; a chovají se na Vyšehradě v knížecí komoře až podnes a na věčné časy.“ V tomto kontextu stojí za to připomenout, že z otky budoucího knížete nevyrostla lípa, ale líska. 

Český badatel Čeněk Zíbrt uvádí, že ještě v 17. století poslal jakýsi mnich do Říma stížnost, že Jihoslované mají ve veliké úctě „strom nazvaný lípa (Chiamato Lippa) v krajině pusté, kde každou neděli deváté luny se schází mnoho lidí, Turkův i křesťanův se žertvami, se svícemi a podobnými věcmi. Duchovní sousední slouží tu mši za dary, které vybírá. Lid vzývá lípu, kloní se jí jako svátosti. Vypravují si, že lípa tvoří divy, vyslyší ty, kdož oběti přinesou, uzdravuje nemocné“. 

TIP: Tajemství kruhů a čar: Co symbolizují svastika, kříž nebo třeba pentagram?

Vyslovený akcent na „slovanskost“ této dřeviny však kladou až básníci, jako je Slovák Ján Kollár (1793–1852) či Polák Ignacy Krasicki (1735–1801). „Oficiálně“ se strom stal symbolem až roku 1848, kdy na Všeslovanském sjezdu v Praze vybrali porobené národy lípu jako protipól velkoněmeckého dubu.

Dne 18. prosince 1972 zahájilo americké letectvo svou poslední bombardovací ofenzivu vietnamské války. Jeho hlavní údernou část tvořily obří osmimotorové Boeingy B-52 Stratofortress. Američanům se podařilo shromáždit k akci impozantní sílu – na letišti U-Tapao v Th ajsku měli 54 Boeingů B-52 a na Andersonově letišti na Guamu dokonce 153 bombardérů. Obloha nad Hanojí byla ale hájena nejen obsluhami protiletadlových kompletů S-75, ale i severovietnamskými piloty nadzvukových MiGů-21.

Image

Čtěte také

Střípky z bojů nad Vietnamem: Kuriózní letecké operace (1)

Příliš velká cena

K první akci operace Linebacker II odstartovalo ze svých základen v noci z 18. na 19. prosince 1972 celkem 129 stratofortressů. Severovietnamská protivzdušná obrana byla ale připravená – jejich rakety sestřelily tři B-52, následující dva pak utržily poškození. O další sestřely se pokusili i piloti migů, úspěšní však nebyli. Při náletu z 19. na 20. prosince Američané ztráty neutrpěli, opravdovou krvavou lázní si však prošli hned příští noc.

Palba protiletadlových raket poslala k zemi šest těžkých bombardérů! Perná byla pro ně i čtvrtá noc operace, kdy šly k zemi další dva stratofortressy. Hanoj se sice měnila v trosky, ale s tak těžkými ztrátami americké velení nepočítalo. Při náletu 117 B-52 v noci z 26. na 27. prosince jeden tento stroj opět sestřelila raketa ze země.

Vstříc bombardérům

Do akce ale vzlétlo znovu též několik migů a jeden z nich pilotoval i příslušník 921. pluku Pham Thuan. Ten po boji tvrdil, že ve vzdálenosti zhruba 1 000 m odpálil dvě rakety, které prý B-52 zasáhly. Američané to však nepotvrdili. Velmi rušno bylo na obloze i v noci z 28. na 29. prosince 1972. Na předsunutých základnách 921. pluku vyhlásili poplach už ve 20.30 a piloti dostali informaci, že se blíží B-52 se silným stíhacím doprovodem.

Odstartoval i Xuan Thieu, jenž měl za úkol probít se k B-52, přičemž další dva piloti migů ho měli chránit před phantomy. A právě dva stroje F-4 brzy prolétly v protisměru přímo nad ním, jejich radaroví operátoři jej však nezachytili. Podle pokynů pozemních návodčích nabral Xuan Thieu kurs ke zhruba 65 km vzdálené formaci stratofortressů. Po 12 minutách letu se už nacházel ve výšce 8 000 m a přiblížil se na 15 km k cíli. Po 10 km odhodil přídavné nádrže, vzápětí byl ale varován, že ve vzdálenosti 10 km za ním letí doprovodné phantomy.

Střetnutí se superpevností

Varování přišlo právě včas a on jen tak tak pravotočivou zatáčkou unikl vypáleným raketám. Stejným manévrem se vyhnul další salvě a pak ještě jiným čtyřem řízeným střelám. Nepřátelský bombardér v noční temnotě zpozoroval na vzdálenost 1 500 m a po dalším přiblížení na něj odpálil své tepelně naváděné rakety K-13. Nejméně jedna prý cíl zasáhla, B-52 ale stále nepadal. Zakřičel tedy do vysílačky: ,,Nechte mě jej dostat!“ Podle všeho se pokusil stratofortress zničit kanonem, co se ale dělo dál, je dodnes zahaleno rouškou tajemství.

Podle oficiální severovietnamské verze střílel až do posledního okamžiku a pak B-52 taranoval. Realita však byla patrně jiná. Američané tu noc žádný stratofortress neztratili a na své základny se vrátily všechny. Xuan Thieu nejspíš zahynul po zásahu raketou AIM-7, kterou vypálil pilot phantomu major McKee od 555. stíhací perutě. Ještě více pochybností do událostí vnáší to, že trosky Xuanova migu se prý nikdy nepodařilo nalézt a velení ho prohlásilo za padlého v akci až v roce 1975.

Pestrobarevné fasády koloniálních domků, slunce pražící z blankytně modré oblohy, desítky bohatě zdobených kostelů a všudypřítomná vůně čokolády. Tak vypadá Oaxaca, hlavní město stejnojmenného mexického státu, jenž ani dnes nezapře svou bohatou koloniální minulost. Ta začala v roce 1529, kdy Španělé položili základy města na místě dřívější aztécké osady jménem Huaxyácac. Zejména díky vývozu červeného prášku cochineal, získávaného z vysušených těl červce nopálového a používaného jako barvivo, město rychle bohatlo a rostlo. Na konci 18. století patřilo s dvaceti tisíci obyvatel mezi pětici největších měst tehdejšího Nového Španělska. 

Okolo hlavního náměstí Zócala a sousední Alamedy de León vztyčili conquistadoři chrámy, mezi nimiž hraje prim městská barokní katedrála. Nejbohatší výzdobu ale skrývá kostel Santo Domingo, postavený spolu s rozsáhlým komplexem budov dominikánského kláštera na konci 16. století. Prakticky každé místo na jeho zdech i stropech pokrývají barokní plastiky, jimž vévodí pompézní rodový strom hned u hlavního vchodu. Oltář i nejzdobnější kaple dokazují, že zlatem se rozhodně nešetřilo.

Při bloumání pravoúhlou sítí uliček historického centra můžete narazit na dům Antonio Salanuevy. U něj našel práci a podporu při vzdělání sirotek Benito Juárez, který později vystoupal až na prezidentský post celého státu a stal se vůbec nejdůležitější postavou moderní mexické historie. Na jeho počest zní celý oficiální název města Oaxaca de Juaréz.

Údolí tradičních koberců

Oaxaca leží na styku tří údolí, společně nazývaných Valles Centrales. V nich se nachází množství dílen indiánských tkalců. „Vlnu dovážíme od pastevců z okolních hor a tady ji pomocí staletími prověřenými přísadami barvíme,“ bere do ruky změť našedlé vlny majitel jedné z artesanías, zatímco jeho žena ukazuje, jak se předou jednotlivé nitě. Po chvíli se přesouváme k tkalcovskému stavu, na kterém leží právě rozdělaný koberec. „Vše je ruční práce, žádná technika, a tak výroba jednoho kousku trvá od několika dnů u jednoduchých vzorů po celé týdny u těch složitějších,“ vysvětluje a ukazuje na koberce všech tvarů, velikostí a barev. „Inspirujeme se i moderními obrazy, ale hlavní stále zůstávají tradiční motivy,“ dodává zručný Mexičan. 

Dědictví Zapotéků

A kde jinde hledat tradiční motivy než na historických lokalitách. Jednou z nejvyhlášenějších je Monte Albán, dřívější hlavní město říše Zapotéků. V době svého největšího rozkvětu mezi třetím až pátým stoletím našeho letopočtu zde žilo skoro třicet tisíc lidí. Na velkolepých stavbách se sice už podepsal zub času, ale přesto dodnes působí velkolepě. Centrem je náměstí Gran Plaza, na němž stojí chrámy, paláce a pyramidy, jež byly využívané také jako astronomické observatoře. Stejně jako u ostatních indiánských kultur, znalosti pohybu nebeských těles byly i zde důležitou a praktickou součástí života. K přesnému určení poledne a slunovratů sloužily stín vrhající kamenné stély, z nichž ta nejvyšší měří 5,8 m. Zdejší hieroglyfy a kalendářová data, vyrytá do kamenných tabulí, patří k nejstarším ve střední Americe. Slavné jsou také ploché kameny s vyrytými figurami „tanečníků“, jež údajně znázorňují zajaté nepřátelské náčelníky.

Do dnešní doby přežil nejspíš jen jeden svědek největšího rozkvětu Monte Albán. V nedaleké vesnici Tule roste u malebného kostelíku už nejméně 1 500 let tisovec mexický. Ten místní lidé nazývají āhuēhuētl a označují jej za největší strom světa. Jeho kmen má totiž průměr 11,6 m a obvod přes 30 m. Hmotnost tohoto giganta je odhadována na několik stovek tun.

Pár desítek kilometrů dále v údolí stojí další památky připomínající Zapotéky, ruiny chrámů v městečku Mitla. Přestože z části kamenů postavili španělští dobyvatelé kostel, velká část budov, postavených „na sucho“ bez použití malty či jiného spojovacího materiálu se dochovala. Stavitelé počítali i se zemětřeseními, které oblast čas od času postihnou, a tak zatímco samotná Oaxaca byla v letech 1854 a 1931 z větší části srovnána se zemí, indiánské chrámy vydržely. 

Zkamenělé vodopády

Oaxaca nabízí dost příležitostí i pro ty, kteří před kulturními památkami upřednostňují přírodu. Nedaleko Mitly vytvořily usazeniny minerálů vody ze zdejších pramenů bělostný skalní útvar Hierve el Agua, nazývaný zkamenělými vodopády. Díky obsahu barya a dalších látek má voda jasnou zelenomodrou barvu a z přírodních i lidmi vybudovaných bazénků je krásný rozhled na liduprázdné hory. Jen nečekejte žádné termály, voda má pouze okolo 25 °C. 

V severní části státu, v tří tisíc metrů vysokém pohoří Sierra Norte, se zase můžete těšit na krásná horská panoramata a bohatou flóru a faunu. Žije zde přes čtyři stovky ptačích druhů, podobný počet motýlů a rostou čtyři tisícovky nejrůznějších druhů rostlin. Z nich dominují několik metrů vysoké stonky agáve a desítky druhů kaktusů všech tvarů a velikostí. V horách leží několik malých vesniček, v nichž žijí převážně původní indiánští obyvatelé. Ti ochotně nabízejí své průvodcovské služby, třeba na cestě k vyhlídkové skále Piedra Larga.

Mexický podmořský ráj

Podél Tichého oceánu se táhnou stovky kilometrů písčitých pláží. Pohodu si můžete užít v menších městech, jako je třeba Puerto Ángel, ale na pobřeží nechybí ani moderní hotelové resorty například v Bahías de Huatulco. Při troše štěstí může při šnorchlování pozorovat nejen desítky druhů pestrobarevných rybek, ale i delfíny, velryby či mořské želvy, které na zdejší pláže připlouvají klást vajíčka. Jistotu setkání s obřími tvory zajišťuje Centro Mexicano de la Tortuga ve vesničce Mazunte, kde v objemných akváriích chovají sedm druhů mořských želv. Ta největší, kožatka velká, měří na délku až dva metry a váží přes půl tuny.

V době vypuknutí první světové války měl za sebou český národ několik desetiletí bouřlivého politického, ekonomického, sociálního i kulturního vývoje. Postupně vznikla řada českých politických stran, v jejichž řadách získávali první zkušenosti mnozí politikové působící i za první republiky.

Roku 1907 se mužští voliči dočkali všeobecného volebního práva do poslanecké sněmovny Říšské rady ve Vídni. Do politiky zasahovala i vrstva průmyslníků, obchodníků a finančníků, stejně tak jako spisovatelé, novináři a umělci. Mnohým z nich už před válkou stávající poměry nevyhovovaly, vadil jim přílišný vídeňský centralismus a privilegované postavení Němců v českých zemích. Uvažovali proto, jakým způsobem situaci změnit. 

Východní sen

Mezi českými politiky se našli tací, kteří zastávali radikální názory a rádi by viděli úplnou změnu situace. Patřil k nim i poslanec říšské rady a českého zemského sněmu Karel Kramář. Vždy se vyznačoval obdivem k carské říši a sňatek s bohatou Ruskou Naděždou Nikolajevnou Abrikosovou v něm tento nekritický obdiv jen prohloubil.

Jako řada jiných politiků a intelektuálů té doby zastával názor, že smyslem a cílem všeho je národ tvořený skupinou lidí mluvících stejným jazykem. Jelikož je ale český národ utiskován a utlačován, potřebuje nějakou oporu. Tu podle Kramáře mohlo zajistit pouze Rusko jakožto dostatečně silná mocnost, jejíž obyvatelé používají příbuzný jazyk. Právě slovanské národy měly mít podle těchto představ obdobného ducha a charakter, stejně jako politickou budoucnost. 

Kramář proto v květnu 1914, tedy ještě před vypuknutím války, vytvořil návrh ústavy jednotné Slovanské říše, kterou mělo tvořit carské Rusko společně s Polskem, českými zeměmi, Bulharskem, Srbskem a Černou Horou. V čele říše měla stát hlava ruského panovnického rodu Romanovců jakožto „císař všech Slovanů a celé Rusi“, jenž by se honosil i tituly car český a polský. Disponoval by velkými pravomocemi v podstatě autokratického panovníka.

V Čechách by měl císař svého náměstka jakožto šéfa občanské správy. Podle náměstkova návrhu by jmenoval ministerského předsedu, další ministry a předsedy nejvyšších soudů. Hlavním zastupitelským orgánem se měla stát podle Kramářových představ Říšská rada tvořená ze zástupců všech zemí, jejichž většina v podobě pětadvaceti členů by byla ruské národnosti. Rozložení zbývajících křesel si představoval tak, že v radě bude zasedat jenom pět Poláků, po čtyřech Češích a Srbech, tři Bulhaři a jeden Černohorec.  

Nová územní podoba

Aby Kramář Čechům příslušnost ke Slovanské říši co nejvíc „osladil“, mělo se jim dostat velkých územních zisků. Jednak by území českého carství zahrnovalo oblasti západních částí Rakouského Slezska, dále „jihozápadního pohraničí Pruského Slezska, kde se ještě zachoval český živel (hrabství Kladské aj.), země srbsko-lužické ve východním Sasku a pruských okresů přiléhajících na severu, slovanských území severního Uherska, jejichž jižní hranice jde po středním Dunaji od Bratislavy k Vyšehradu pod Budapeští a dále po přímé linii na východ k hranici Uherské Rusi a Západní Haliče.“ Obyvatelstvo tak mělo podle Kramáře tvořit „15 miliónů, z nichž je 10 miliónů Čechoslováků, 1,5 miliónu pomaďarštěných Slováků a poněmčených Čechů, schopných znovu přihlásit se ke svému plemeni, 3 milióny Němců a asi půl miliónu Židů.“ Ve všech neruských zemích říše se měla povinně vyučovat ruština a z celého plánu byla jasně patrná ruská převaha nad ostatními národy tohoto státního útvaru.

TIP: Třikrát co by kdyby: Jak mohla vypadat alternativní historie Československa

Naštěstí se Kramářovy myšlenky neuskutečnily, i když se spasitelských vizí hraničících s fanatismem v podobě vše zachraňujícího Ruska nikdy nevzdal. Ještě dlouho po skončení první světové války proto vyzýval k podniknutí velkého válečného tažení proti bezbožnému bolševickému režimu a k záchraně svaté Rusi. Jenže k jeho zlosti jej nikdo neposlouchal a sám Kramář po válce jenom krátce držel v letech 1918-1919 funkci ministerského předsedy, načež už žádný významný post nezastával. Jako věčný kritik Hradu a zahraniční politiky Edvarda Beneše se pak stával terčem různých vtipů a zemřel zahořklý v květnu 1937.

Náš nos a uši se opravdu s věkem zvětšují, není to však proto, že by „rostly“. Zmíněné orgány tvoří chrupavčitá tkáň složená mimo jiné z kolagenových vláken, jež se s přibývajícími léty kvůli ztrátě elasticity prodlužují. Ve změně velikosti pak hraje roli gravitační síla, v důsledku jejíhož působení se nos i uši „vyvěšují“ směrem k zemi. 

TIP: Mohou růst vlasy a nehty i po smrti?

Co se týče rychlosti popsaného procesu, podle odborných studií se v případě uší jedná průměrně o 0,22 mm za rok, a za půl století se tak naše vnější sluchové orgány zvětší zhruba o jeden centimetr. Badatelé z Functional Anatomy Research Center v Miláně zase zjistili, že se nos s věkem nejen zvětšuje, ale jeho špička také „padá“ k hornímu rtu. Uvedené změny obou částí těla se přitom projevují shodně u mužů i u žen. 

Dávno předtím, než lidé postavili solární panely, které přeměňují sluneční záření na elektřinu, a možná i předtím, než bakterie přišly s fotosyntézou, dělaly to stejné skály. Tvrdí to čínští vědci, kteří udělali překvapující objev v poušti Gobi. Našli tam první známý příklad přírodního a přitom nebiologického procesu, který z energie slunečního záření vyrábí elektřinu.

Když badatelé studovali vzorky skal z pouště Gobi pod jasným světlem, tak si všimli, že přitom vzniká elektrický proud. Čím silnější bylo světlo, tím více elektřiny hornina vytvořila. Klíčem k tomuto pozoruhodnému jevu jsou povlaky ze železa a manganu, které jsou na horninách v poušti běžné. Pozorovaný elektrický proud totiž vznikal jedině v přítomnosti těchto povlaků.

TIP: Vědci poprvé v historii objevili stopy supravodivosti v meteoritech

Neznamená to ale, že pokud se ztratíte ve zdejší poušti, že si na zdejších skalách dobijete mobilní telefon. Světlem vytvářený elektrický proud je jen velmi slabý, i když ho ozáří svit silnější než sluneční záření. Lidé v pouštních oblastech tuto elektřinu nejspíš nevyužijí, ale zdejší bakterie ji nepochybně využívají jako vítaný zdroj energie. Podobné procesy podle vědců mohly hrát roli při osídlování Země nejstaršími organismy.

Lety do vesmíru nejsou snadné. Někdy jde všechno hladce a jindy zase nečekaně dojde k závažné nehodě. Teď se to stalo po sérii úspěchů společnosti SpaceX. V sobotu 20. dubna 2019 došlo při pozemním testu kosmické lodi pro lidskou posádku Crew Dragon ke zřejmě závažné nehodě.

Podle představitelů SpaceX nebyl nikdo zraněn. Pokud jsou ale spolehlivé zprávy o mohutné explozi a oblacích dýmu, tak je možné, že právě ta kosmická loď Crew Dragon, která má za sebou nedávný úspěšný let k Mezinárodní vesmírné stanici a pak zpět na Zemi, utrpěla zásadní a snad i fatální škody.

Zpoždění pilotovaného letu SpaceX

Zatím ještě není nic potvrzené. Pokud je ale dotyčná kosmická loď poškozena či dokonce ztracena, tak to zřejmě povede k významnému zpoždění plánovaného a velmi očekávaného prvního letu společnosti SpaceX s lidskou posádkou. Měl by to být historicky první pilotovaný let do vesmíru v režii soukromé společnosti vůbec a také první let astronautů do vesmíru z americké půdy od roku 2011.

TIP: Havárie na Mysu Canaveral: Explodovala raketa Falcon 9 společnosti SpaceX

Osudný pozemní test probíhal na ploše Landing Zone 1 v prostoru Cape Canaveral Air Force Station na Floridě. Šlo o sérii testů motorů SuperDraco, které slouží jako únikový systém při startu nosné rakety s kosmickou lodí Crew Dragon. SpaceX se vyjádřili v tom smyslu, že první testy proběhly bez potíží, ale při finálním ze série testů došlo k „anomálii“. Brzy bychom se měli dozvědět víc.

Dnešní radary jsou obvykle dost velké a těžké. Také většinou přehlížejí detaily, protože pracují na delších vlnových délkách rádiových vln. Čím menší a lehčí ale podobná zařízení jsou, tím širší je jejich uplatnění. Proto vědci a inženýři mezinárodního týmu odborníků vyvinuli radar, který je srovnatelný s tradiční krabičkou sirek.

Prototyp nového radaru váží méně než 150 gramů, napájí ho 5V baterie a do vzdálenosti 12 metrů dovede detekovat a sledovat kráčející lidskou postavu. Miniaturní radar vysílá pulzy rádiových vln na proměnlivých frekvencích, díky čemuž může detekovat malé změny ve sledovaném prostoru.

TIP: Meteorologický radar zachytil nad Coloradem obří hejno motýlů

Výkonný radar velmi malých rozměrů a také přijatelné ceny se skvěle uplatní v nejrůznějších dronech nebo robotech. Stejně dobře poslouží v nejrůznějších bezpečnostních systémech, vojenském či policejním vybavení, v medicíně, záchranné službě nebo třeba v systémech osobní navigace pro lidi s poškozeným zrakem.