Kladivouš africký (Scopus umbretta) je často spojovaný s volavkami, čápy a člunozobcem africkým. Tento druh je ovšem nejen jediným příslušníkem rodu Scopus, ale díky neobvyklým vlastnostem také jediným zástupcem samostatné čeledi kladivoušovitých (Scopidae).

Kladivouši jsou poměrně solidní letci, ale jako nestěhovaví ptáci svoje letecké schopnosti využívají spíš méně. Žijí v mokřadech a obecně vlhkých oblastech včetně zavlažovacích kanálů. Pokud někde v místech výskytu kladivoušů vznikne nová přehrada nebo kanál, je skoro jisté, že se tito ptáci brzo objeví na březích a začnou budovat hnízda. Ta jsou zřejmě nejpozoruhodnějším aspektem jejich života.

Pár kladivoušů je schopen vybudovat hnízdo, které má v průměru více než 1,5 metru. Stavba je vytvořena ze zhruba 10 000 klacíků a bez problémů unese váhu dospělého člověka. Blátem zpevněný vchod do hnízda bývá kolem 15 cm široký a navazující více než půl metru dlouhý tunel vede do hnízdního prostoru, kde je dostatek místa pro dospělé ptáky i jejich mladé.

TIP: Afričtí stavitelé ve větvích: Měsíc námluv snovače žlutého

Kladivouši jsou vášniví stavitelé, kteří vytvoří každý rok 3–5 hnízd a do konstrukce se pouští i mimo období hnízdění. Někdy jsou vypuzeni dravými ptáky a opuštěná hnízda často využívají hadi, malí savci a různé druhy ptáků.

Čínským paleontologům se povedl pozoruhodný nález. V severozápadní Číně objevili první fosilii dávného ptáka, v jehož těle se zachovaly pozůstatky vejce, které už samice nestačila snést. Vědcům to poskytlo unikátní příležitost prostudovat zároveň matku i vejce, přičemž měli absolutní jistotu, že skutečně patří k sobě.

Nově objevený druh nese jméno Avimaia schweitzerae a náleží do skupiny enantiornitů, ptáků s mnoha primitivními znaky, kteří zmizeli v masovém vymírání na konci druhohor. Nalezená avimaia žila před 110 miliony let, tedy v první části období křídy na sklonku druhohor.

TIP: Ve Španělsku objevili extrémně vzácné pravěké ptáče z druhohor

Paleontologové takový nález neočekávali. V podobných případech zůstává plně vyvinuté vejce v samici tak maximálně den. Struktura obalů vejce ale ukazuje, že možná právě vejce samici avimai zabilo, když ho nemohla snést. Výzkum takových fosilií přináší celou řadu detailních informací o dávných druzích a jejich životě.

Když se v roce 2010 Sarah Hallová ujala vedení nejstaršího parku ve Rwandě jménem Akagera, jeho „rangeři“ jen stěží dokázali odrážet nájezdy pytláků, kteří lovili hrochy. Na chráněném území tou dobou už nezbyli žádní nosorožci a zmizeli z něj také lvi. Přesto loni do tohoto národního parku zavítalo na 37 tisíc návštěvníků, kteří přijeli obdivovat 22 nových lvích „králů“ a 18 nosorožců černých, kteří na místo přicestovali z rezervací na jihu Afriky. „Park působí úplně jinak než před devíti lety,“ dodává Hallová, která se správcování ujala se svým manželem. Opírá se přitom o ohradu plnou motorek a rezavých pastí, které tým tamních strážců zabavil zatčeným nebo zastřeleným pytlákům. 

Divoký luxus

Akagera je nejúspěšnějším projektem neziskové organizace African Parks, kterou podporují vlády devíti afrických zemí. Na černém kontinentu, kde má péče o životní prostřední často velmi nízkou prioritu, se přitom jedná o jedinou nevládní agenturu spravující přírodní rezervace: Pod dohledem má více než 10 milionů hektarů půdy sahající od extrémně nepřístupných a nebezpečných oblastí Střední Afriky až po záplavové pláně na západu Zambie.   

Pod její organizaci dále spadá správa největší protipytlácké jednotky, která tvoří sílu bezmála tisíce rangerů. A buduje rovněž zázemí pro turisty, která mají podobu od obyčejných chatrčí až po luxusní stany, v nichž zájemce vyjde jedna noc v přepočtu na 30 tisíc korun. Právě přepychové ubytování a přítomnost velkých ikonických zvířat, která se do oblasti podařilo přivézt nebo přilákat, se odrazily na rostoucím zájmu turistů. Ti nyní objevují i ta méně známá místa, jakým je například republika Čad – na jejím území vyrostl safari kemp pro smetánku, jenž má v současnosti plné rezervace až do roku 2021.  

Pytláctví na ústupu

„Africký turismus se stále točí primárně okolo přírody a divokých zvířat,“ vysvětluje Peter Fearnhead, výkonný ředitel African Parks. „Snažíme se proto vybudovat ekonomické odvětví, které by bylo úzce spjato s ochranou životního prostředí.“ Někteří aktivisté však přístup této organizace kritizují. Nesouhlasí s oplocováním půdy a zbrojením rangerů, kteří tak připomínají soukromou armádu. Vadí jim také kriminalizace původních obyvatel, jež loví zvířata pro potravu. 

Nesouhlas ochranářů navíc není jediným zádrhelem, na který African Parks narazila: V roce 2017 například její zaměstnanci opustili dvě oblasti v Etiopii, protože tamní vláda organizaci nepodpořila ve vyjednáváních o omezení domorodého lovu. O dva roky později se navíc strhl masakr, během nějž na tým ochránců a rangerů zaútočili rebelové v Demokratické republice Kongo a patnáct z nich zabili. Na druhé straně je však potřeba zmínit, že počet zatčených pytláků v rezervaci Akagera loni klesl na 19 a nestřílelo se tam již od roku 2010, kdy zahynuli dva rangeři. Takže všechna preventivní opatření jsou účinná.

Turismus se vyplatí

Organizace African Parks se zrodila ze štědrých darů evropských či amerických charitativních organizací a filantropů. V Africe začala působit v roce 2003 na území Malawi a Zambie. Dnes již spravuje patnáct přírodních rezervací ve středu a v jižní části kontinentu a chystá se expandovat také na západ do Beninu, kde žijí kriticky ohrožení lvi senegalští. Podobně jako Rwanda, která organizaci finančně přispívá na správu parku Akagera, také Benin přislíbil pomoc v přepočtu za 137 milionů korun. „Africké země si všímají svých sousedů, kterým se vyplácí investovat do chráněných rezervací. Takže vypracovávají plány, jak přilákat turismus také na svá území,“ vysvětluje zimbabwský ekonom Fearnhead, jeden ze spoluzakladatelů African Parks. 

Luxus v divočině

V okolí nejpřepychovější chaty parku Akagera se najednou může ubytovat až dvacet lidí: Přebývají tam v luxusních stanech, jež jsou napojeny na centrální zastřešenou barovou oblast dřevěnými stezkami, které vedou korunami stromů. Člověk si tam může sednout do útulné restaurace osvětlené lucernami a dát si večeři o třech chodech, v jejímž čele se servíruje steak s plněnými houbami. To vše rámuje nádherný výhled na jezerní oblast chráněné rezervace, odkud se line funění hrochů. Nejlevnější ubytování v rezortu stojí v přepočtu 4,4 tisíce korun za noc, i tak je ovšem chata často plná.    

Lepší zítřky pro všechny

V boji s pytláky si rangeři African Parks pomáhají moderními zbraněmi a technologiemi. Jenže velkou část jejich práce představuje udržování plotu, jímž jsou parky obehnány, a dále také sledování zvířat – na hlídání nosorožců mají dokonce vyčleněný speciální tým. Společnost také investuje prostředky do hledání alternativních zdrojů příjmů pro lidi, kteří žijí v blízkosti rezervací: Některé učí včelařit, jiné zase vyrábět užitečné či zpeněžitelné předměty. Pro školy jsou do zázemí parků organizovány exkurze. 

TIP: Zvonění tygřího umíráčku: Podle expertů mohou pruhované šelmy do 10 let vymřít

Dle turistického průvodce Alphonse Ntabana se situace ve Rwandě díky ochranářům podstatně zlepšila. „Jsem jedním z lidí, kterým byla dříve divočina úplně ukradená,“ tvrdí Ntabana. „Předtím jsem v ní viděl akorát pastviny a divoká zvířata mě vůbec nezajímala. Ale od té doby, co díky rezervaci vydělávám peníze, už chápu smysl ochrany životního prostředí.“ 

Americká NASA chystala do vesmíru hned čtyři páry sond Voyager. Jenže nedostatek financí tyto plány definitivně. zhatil.

Nepřehlédněte předchozí část článku!

Jak Evropa nezamířila ke Slunci

Zastavme se nyní na chvíli na starém kontinentě: Když počátkem 60. let vznikla evropská kosmická agentura ESRO, předchůdkyně dnešní ESA, zaměřila se na astronomická pozorování a zkoumání Slunce. Teprve v roce 1968 začala vážně uvažovat o sondě k Merkuru, navíc jen proto, že mise skýtala jako vedlejší možnost studovat sluneční aktivitu ze vzdálenosti 0,38 AU. Průzkumník dostal název MESO neboli MErcury SOnde a měl mít hmotnost 450 kg, z čehož by 69,4 kg připadalo na vědecké přístroje. 

Jenže navzdory tomu, že NASA nabídla zdarma k dispozici raketu Atlas-Centaur, projekt se pro „novorozenou“ evropskou kosmickou agenturu ukázal jako velmi nákladný a technicky za hranicemi tehdejších možností.

K Halleyově kometě

Američtí vědci zase velmi toužili vyslat automat k vlasatici a vítanou příležitost jim nabídl mediálně ostře sledovaný návrat Halleyovy komety v roce 1986. Proto NASA už počátkem 70. let představila návrh, který počítal se startem sondy v roce 1977 nebo 1978, a to na obřím Saturnu V s horním čtvrtým stupněm Centaur. 

Mise ovšem představovala technickou výzvu: Pokud by využívala jako zdroj energie solární baterie, musely by pracovat sedm roků daleko od Slunce. V případě iontových motorů bylo možné zkrátit let na tři roky, musel by se však vyvinout skutečný atomový reaktor, nikoliv pouze radioizotopový generátor, jaké používaly například Pioneer 10 a 11 nebo Voyager 1 a 2. Navíc nebyl dostupný Saturn V – poslední exemplář odstartoval v květnu 1973 a vzhledem k přebudování kosmodromu pro raketoplány se nemohly zbylé dva nosiče vypustit.

Jako mnohem zajímavější se jevil projekt solární plachetnice, která by vzlétla někdy v roce 1981 nebo 1982 právě z paluby raketoplánu. V roce 1976 jí dokonce NASA v rozpočtu přidělila 5,5 milionu dolarů. Už následujícího roku však plány zkrachovaly, protože celkové odhadované náklady dosáhly závratných 500 milionů.

Vědci se nicméně snu o cestě k Halleyově kometě nevzdali, a tak se zrodil projekt ICM neboli International Comet Mission. Třítunová sonda se měla primárně zaměřit na vlasatici Tempel 2, ovšem u Halleyovy komety by proletěla a vysadila by tam menší průzkumný modul, který by dodala ESA. Zařízení o hmotnosti 150–250 kg mělo fungovat jen na baterie, protože se nepředpokládalo, že přežije přiblížení. Mateřská sonda by jádro vlasatice minula o 130 000 km, zatímco modul jen o 1 500 km. Se startem se počítalo v rámci desetidenního okna na konci července 1985 z paluby raketoplánu, jenže Kongres v roce 1979 nepřidělil projektu žádné peníze. NASA jej totiž požádala o finance na několik meziplanetárních sond najednou, a na všechny se zkrátka nedostalo.

Sovětský sen o Marsu

Plány SSSR z konce 80. let minulého století předpokládaly, že se pro mise k Marsu využijí startovací okna v letech 1992, 1994 a 1999. V rámci každého z nich se měla na raketě Proton vydat do vesmíru dvojice prakticky identických sond. 

První pár by zajistil základní průzkum a vysadil by na rudou planetu jednoduché přistávací moduly a penetrátory. Pro komplexnější výpravu v roce 1994 se počítalo i s šestikolovými vozítky Marsochod. Společně s nimi se měly na Mars dostat také francouzské balonové sondy, jež by ve dne letěly a v noci by se jejich plynný obsah zchladil, načež by přistály. Na rok 1999 se chystal automatický odběr vzorků hornin z měsíce Phobos a v roce 2001 chtěl Sovětský svaz dopravit do pozemních laboratoří materiál přímo z rudé planety.

Rozpad SSSR a následné hospodářské potíže nástupnických států však uvedené plány nemilosrdně přerušily. Zůstala z nich jen sonda Mars 8 vypuštěná v roce 1996, kterou prakticky kompletně zaplatily Německo a Francie. Kvůli závadě na raketě Proton ovšem průzkumník nikdy neopustil zemskou orbitu.

Setkání s kometou se nekoná

Američané pracovali od počátku 80. let na vývoji úplně nové konstrukce meziplanetárních sond, pojmenované Mariner Mark II. Mělo jít o tříose stabilizované automaty s radioizotopovými generátory jako zdroji energie, které by postupně zamířily do nejrůznějších končin vesmíru. Jinými slovy: Jednalo by se o univerzální platformu, jež by po osazení různými přístroji mohla zkoumat komety, planetky, Mars, Jupiter, Saturn a další vzdálené planety – vždy ovšem komplexně a dlouhodobě.

Koncem 80. let pak započaly práce na dvou misích: Cassini s evropským výsadkovým modulem Huygens a CRAF neboli Comet Rendezvous and Asteroid Flyby. Druhá jmenovaná počítala s blízkým průletem u planetky a s dlouhodobým letem v blízkosti komety, přičemž měla dokonce na její povrch vysadit dva menší moduly. Nakonec by následoval automat CNSR, tedy Comet Nucleus Sample Return, který by na vlasatici měkce přistál, odebral by vzorky hornin a vrátil se s nimi na Zemi.

Jenže Kongres USA stanovil na projekty Cassini a CRAF limit 1,5 miliardy dolarů, což se záhy ukázalo jako nereálné, protože kromě obou misí měla částka pokrýt i vývoj univerzální platformy. Takže NASA nakonec musela ze dvou sond vybrat k realizaci jednu – a volba padla na Cassini. Jelikož byly obě výpravy z vědeckého hlediska zhruba stejně zajímavé, ve prospěch cesty k Saturnu rozhodla spolupráce s Evropou. Americká kosmická agentura věděla, že ESA už do programu investovala ohromné prostředky. Kdyby tedy sondu Cassini zrušila, ohrozila by nadějně se rozvíjející partnerství.

Jen pro úplnost: Společně s programem CRAF se zastavil i vývoj platformy Mariner Mark II, takže Cassini nakonec vznikala „na míru“ a žádný další automat už zmíněnou koncepci nevyužil.

Pyrotechnický tým hongkongské policie zasahoval v továrně na chipsy společnosti Calbee: Mezi bramborami importovanými z francouzských polí se totiž objevil prvoválečný německý granát. Byl natolik zrezivělý, že mezi vykopané hlízy snadno zapadl.

TIP: Plyšová hrozba: Zásah policistů proti nebezpečné šelmě skončil úlevou

Není jisté, zda se jednalo o nevybuchlou zbraň, či o granát, který někdo během války ztratil. Nicméně pyrotechnici na místě potvrdili, že je výbušnina stále funkční, a raději ji kontrolovaně odpálili.

Druhým místem, kde komunisté obráncům řádně zatopili, se stalo bývalé hlavní město z císařských dob Hue. Ho Či Min o jeho dobytí velmi stál, neboť šlo o symbol vietnamské nezávislosti.

V předchozích dnech tam pronikly tisíce severovietnamských vojáků vydávajících se za civilisty, ve 2.00 ráno 31. ledna došlo k prvním střetům a záhy začaly městem otřásat exploze. To přešly do akce hlavní síly v čele se dvěma pěšími pluky a ženijním i raketovým praporem. Do cesty se jim postavila 1. divize jednoho z nejschopnějších jihovietnamských generálů Ngo Quang Truonga.

Fatální chyba

Ten však udělal fatální chybu, neboť věřil, že komunisté budou respektovat status Hue coby otevřeného města, a rozmístil své muže v jeho okolí. Když došlo k útoku, v samotném městě se nacházeli jen průzkumníci a zahraniční vojenští poradci. Do večera tak komunisté ovládli většinu čtvrtí, přičemž odolalo pouze velitelství uprostřed citadely obehnané hradbami i vodním příkopem a opevněné domy poradců.

Útočníkům se povedlo obsadit okolní silnice a železnice, přesto tam ihned začaly proudit posily včetně části 3. tankového praporu americké námořní pěchoty. Palebná síla tanků M48 sehrála při osvobozování Hue významnou roli, ovšem v úzkých ulicích se projevila jejich zranitelnost a tankisté utrpěli těžké ztráty. Ještě dlouho po příjezdu posil se Američanům nedařilo protivníka vytlačit a panovaly obavy z vlivu bitvy o starobylé město na veřejné mínění.

Poničený symbol

Spojené státy se dlouho zdráhaly nasadit v historickém centru artilerii či letectvo, a tak nastoupila pěchota s úkolem čistit dům po domu. Tankisté museli před každým výstřelem žádat o povolení. A zatímco se boje vlekly, záběry šarvátek poškozujících cenné budovy pobuřovaly americkou veřejnost. Jihovietnamské 1. divizi podpořené trojicí praporů USMC nakonec trvalo 25 dní, než město nepřátel zbavila.

Šest stovek mrtvých a 3 000 raněných ve vlastních řadách měly devastující účinky na morálku amerických vojáků, jejichž víra v rychlé vítězství ve Vietnamu se začala vytrácet. Zdaleka nejhůře ale boje v Hue postihly civilisty. Polovina města se ocitla v troskách a 116 000 ze 140 000 obyvatel ztratilo střechu nad hlavou. Navíc spolu s partyzány v ulicích řádili i političtí komisaři, kteří likvidovali „nepřátele lidu“ – od kněží a učitelů po státní zaměstnance či úředníky. Než boje v Hue skončily, povraždili komunisté minimálně 3 000 osob, jejichž těla skončila v masových hrobech. 

Rozporuplný výsledek 

Po týdnu od prvních výstřelů ofenzivy Tet začalo být hanojské generalitě zřejmé, že komunistické jednotky jsou na pokraji sil. Boje většího rozsahu už probíhaly pouze u Saigonu, Hue a Khe Sanh. Na většině území jižního Vietnamu spojenci buď pronásledovali prchající zbytky útočníků, nebo dokončovali vyčišťovací operace. Za první dva týdny bojů musel severní Vietnam odepsat 32 000 padlých a 5 800 zajatých, obránci pozbyli 2 800 jihovietnamských a 1 000 amerických vojáků.

Během celé útočné operace Hanoj ztratila na 45 000 mrtvých a 7 000 zajatých. Dne 21. února se velitelé Vietkongu pokusili spojit rádiem s přeživšími oddíly a vydali rozkaz k všeobecnému ústupu. Pouze jednotky u Khe Sanh a v Hue měly setrvat na pozicích a byly tak de facto obětovány. Z vojenského úhlu pohledu skončila ofenziva Tet pro komunisty zdrcující porážkou. Mnohé jednotky zaznamenaly více než 90% ztráty a v některých oblastech Vietkong takřka přestal existovat. „Osvobozovací“ úlohu partyzánů musela převzít regulérní severovietnamská armáda, kterou ovšem netvořili ideologicky přesvědčení bojovníci, ale mladí branci.

Povstání se nekoná

V důsledku této změny se tvář konfliktu ve Vietnamu přerodila z národněosvobozeneckého boje ve střet dvou suverénních států. Nezdařil se ani Ho Či Minův politický cíl, neboť v žádném z napadených měst nedošlo ani k náznaku levicového povstání. Namísto sympatií vzbudili komunisté na jihu jen nenávist – zejména poté, co se veřejnost dozvěděla o zvěrstvech v Hue. Ačkoliv podceňovaná jihovietnamská armáda bojovala nad očekávání srdnatě, saigonská politická garnitura po ofenzivě Tet přece jen čelila vážným problémům.

TIP: Najdi a znič aneb Pěšákova válka: Americká pěchota ve Vietnamu

Musela se především urychleně postarat o 627 000 osob, které boje připravily o přístřeší, a postižené rodiny brzo obdržely příděly peněz, cementu i střešních krytin. V jistém slova smyslu však severní Vietnam přece jen dosáhl vítězství. Kvůli často zkreslenému a senzacechtivému zobrazení bitvy v médiích totiž americká veřejnost vnímala výsledek bitvy o svátcích Tet jako porážku. Záběry ostřelování historických čtvrtí z děl i letadel, mrtvá těla v civilních šatech… To vše televize „dopravila“ až do obývacích pokojů a vyvolala šok. Mnoho vlivných lidí v USA se v roce 1968 začalo otevřeně stavět proti válce a vyvíjet nátlak na vládu, aby armádu z Asie stáhla. A tak zatímco před ofenzivou Tet usiloval Washington ve Vietnamu o vojenské vítězství, po ní už jen hledal cesty, jak z války s co nejmenšími škodami ven… 

Spojení mezi specifickým tělesným pachem a Parkinsonovou chorobou je pro vědce a lékaře známé už několik let. Na počátku tohoto zvláštního objevu byla Skotka Joy Milneová. Tato zdravotní sestra si počátkem osmdesátých let všimla u svého manžela zvláštního tělesného zápachu. Ten pak o šest let později onemocněl Parkinsonovou chorobou. Joy Milneová si souvislost mezi pachem a onemocněním svého manžela uvědomila až později, když se začala setkávat s dalšími pacienty s touto chorobou.

V roce 2012 se Milneová zúčastnila experimentu, v němž prokázala, že dokáže čichem rozeznat pacienty s Parkinsonem. Od té doby se tým britských vědců snaží izolovat a identifikovat látky, které jsou zodpovědné za pach Parkinsonovy choroby. Nyní se zdá, že je úsilí vědců konečně korunováno úspěchem.

TIP: Jak poznat Parkinsonovou chorobou: Britka umí nemoc rozpoznat svým čichem

Pomocí citlivých chemických analýz s hmotnostním spektrometrem odhalili badatelé z univerzity v Manchesteru několik specifických těkavých látek v kožním mazu pacientů s Parkinsonovou chorobou, které jsou spolehlivými indikátory tohoto závažného neurodegenerativního onemocnění. Vědci se nyní zaměří na vývoj diagnostického zařízení, které by pomocí objevených látek mohlo detekovat Parkinsovu chorobu v časné fázi.

Nejvyšší lovčí Českého království Jíra z Roztok zažil kariéru v pravdě románovou. Historici se nedokážou úplně shodnout na jeho původu. Někteří předpokládají, že jeho otec mohl být dvořanem falckraběte rýnského a vévody bavorského Rudolfa II. Slepého, s kterým přišel do Čech na pozvání Karla IV. Jiní naopak tvrdí, že pocházel z ne příliš bohatého zemanského rodu.

Vladařův kumpán i důvěrník

Ať už je pravda jakákoli, Jíra byl typickým dokladem toho, že král Václav IV. ve svém okolí upřednostňoval spíše šlechtice pocházející z nižších poměrů a takové, kteří byli blízcí jeho naturelu. Svou kariéru královského dvořana zahájil Jíra v roce 1380, což je také datum, k němuž odborníci řadí vznik pečetního prstenu. Ten si dal vyrobit nejspíše poté, co jej král povýšil do panského stavu a do erbu mu udělil právě černou vránu na bílém poli. A jak píše František Palacký, Jíra od té doby „smí nosit bílý štít i bílý prapor a na něm černou vránu, na helmu také vránu a přikrývadla z hermelínové kožešiny. On, jeho dědicové i potomci takto smí jezdit na všech turnajích a v každém vojsku.“

Historikové Jíru líčí jako muže, který měl s králem Václavem IV. nejednu společnou vášeň – zejména oblíbenou trojici víno-ženy-zpěv a v neposlední řadě i lov a štvanice. Jíra se stal nejen královým důvěrníkem a kumpánem, ale také členem královské rady, nejvyšším královským lovčím, vrchním představitelem dvorské stavební hutě a purkrabím na hradě Křivoklát. Jeho vazba na tento královský hrad je o to zajímavější, že právě v jeho těsné blízkosti se nacházejí ony Roztoky, Jírův přídomek, místo, kde snad někdy kolem roku 1370 vznikla Jírova tvrz. Památku na Jíru nese obec ve svém znaku dodnes.  

Královnin hofmistr

Kromě výše zmíněných funkcí se stal Jíra později také královským podkomořím a hofmistrem královny Žofie. Některé historické prameny poněkud jízlivě uvádějí, že vztah mezi Jírou a královnou Žofií byl více než důvěrný, ale relevantní podklady samozřejmě předložit zapomínají. Buď jak buď králi i královně sloužil Jíra podle všeho velmi oddaně, protože roku 1381 získal povolení postavit si ve vzdálenosti jednoho „kraku“ od hradu Křivoklát svůj vlastní kamenný hrad Krakovec. Zemřel v roce 1413. 

Na závěr si neodpustíme ještě jednu historickou perličku: Na uprázdněné místo osobního komorníka královny po něm nastoupil, přesně podle hesla „dějiny jsou plné paradoxů“, jiný významný muž, Jan Žižka z Trocnova.