Pokus čínské soukromé firmy OneSpace o dopravení nákladu na oběžnou dráhu skončil neúspěchem. Start soukromé rakety OS-M1 se uskutečnil ve středu 27. března, krátce po půl jedenácté našeho času.

OS-M1 nebo též Chongqing - Liangjiang Star je třístupňová, 9 metrů vysoká a přes 7 tun těžká nosná raketa. Je navržená tak, aby vynesla náklad o váze až 205 kilogramů, na nízkou oběžnou dráhu ve výšce 300 kilometrů. Při svém prvním pokusu o let na oběžnou dráhu raketa vynášela satelit Lingque-1B, tvořený 6 jednotkami cubesatů, který měl testovat nové technologie, od čínské společnosti ZeroG Labs. Ta se zabývá především vývojem malých satelitů a jejich komponentů.

Čínští soukromníci míří na orbitu

Raketa OS-M1 odstartovala z kosmodromu Ťiou-čchüan ve vnitřním Mongolsku. Díky amatérským záběrům, které se dostaly na sociální sítě, je zřejmě, že operátoři letu ztratili přibližně minutu po startu kontrolu nad raketou krátce po aktivaci druhého stupně.

TIP: Čínská společnost LandSpace připravuje první start soukromé rakety

Společnost OneSpace má za sebou dva úspěšné suborbitální lety, které se uskutečnily v roce 2018. Příčiny čerstvého neúspěchu rakety OS-M1 jsou nyní předmětem vyšetřování.

O první let čínské soukromé společnosti na oběžnou dráhu se loni v říjnu pokusili LandSpace, kvůli technické závadě se ale jejich třetí stupeň i s nákladem zřítil do Indického oceánu. Teď je na řadě další čínská soukromá společnost Interstellar Glory, známá též jako iSpace, se svojí raketou Hyperbola-1. Uvidíme, zda se jí povede lépe než jejím čínským kolegyním.

Každou chvíli budeme u našeho druhého týmu, kterému se podařilo objevit levharta. Zastavujeme s autem pár metrů od nich a já pozoruji, kam míří oči posádky. Hledám ostražitou kočku někde v křoví, nebo vysoko v korunách stromů. Pátrám po nepatrném kmitu ocasu, který by prozradil predátorovu skrýš. Oči mi můžou vypadnout z důlků, jak rentgenuju terén a hledám sebemenší náznak skvrnitého lovce. Dvacet, třicet, čtyřicet metrů před autem už znám snad každý kámen, větev či termitiště a pořád nic.

Pod levhartí větví

„Baite,“ šeptám: „já ho nevidím.“ Ten lišák se jen usměje, pohodí hlavou a zároveň důrazně vystrčí bradu směrem nahoru. Zvedám zrak a zůstávám jako opařený. Tak čtyři metry nad námi, přímo nad naší kapotou, leží hledaná šelma na mohutné větvi.

Bože, ten Bait je šílenec! Včera jsem ho popichováním vybudil při hledání koček k větší aktivitě a dnes mi to vrátil. Aniž by jakkoli naznačil, co má za lubem, zastavil auto přímo pod levhartí větví. Škodolibě si mě měří a já si říkám, že to slíbené ‚dýško‘ musím dát. Tentokrát velmi rád.

Poslední sluneční paprsky osvítí žlutou kočku a ta si po chvilce otálení neslyšně zívne. Uvnitř trochu láteřím, že jsme hodiny strávili hledáním divokých psů a ztratili spoustu času. Mohli jsme mít levharta v oranžově rudém světle západu. Samozřejmě vím, že mé vnitřní tlachání je úplně zbytečné. Příroda si sama určí, co dnes trpělivým lovcům snímků vydá. A nedaruje jim hned vše naráz! To bychom si pak nevážili už ničeho.

Dolů jako po rovince

Uzávěrka odkrajuje každou vteřinou dvanáct snímků a já zachycuji sebemenší pohyb kočky: protažení, upřený pohled, zívnutí či mrsknutí ocasem po dotěrné mouše. „Baite, znáš jej?“ vyzvídám, abych se o nádherném tvoru dozvěděl něco víc. Levhart vypadá mladě. Není to žádný obr, určitě do padesáti kilogramů. „Pohybuje se v tomhle teritoriu. Je to mladý samec a má přibližně dva roky,“ potvrzuje mé domněnky o věku štíhlého lovce.

Kočka se za chvíli zvedá, jako by vyslyšela mé tiché prosby. Natahuje přední tlapy dopředu, vytasí drápy a zadek vystrčí směrem k nám. Protahuje ztuhlé tělo, rozhlíží se po okolí a pomalu začíná slézat ze stromu. Drápy ji pevně přidržují ke kůře stromu, s nímž po chvíli úplně srovná celý trup. Visí hlavou dolů a bez známky jakékoli námahy se rozhlíží. Jakmile nabývá jistotu, že jí od dvou vozů nehrozí nebezpečí, sestupuje krok po kroku hlavou až k zemi. Poslední metr elegantně a neslyšně seskakuje. Prochází kolem džípů a mizí v hustém neprostupném houští.

Bezcílně mezi keři

Bait startuje a velkým obloukem začíná levhartovi nadjíždět. Kola drtí uschlé větve a trouchnivějící pařezy, přední rám rozhrnuje a ohýbá mladé stromky, které se doposud snažily najít své místo ve vyprahlé savaně. Některé však bohužel marně. Dílo zkázy dokončují kola, pod nimiž slabší kmeny praskají. Ty silnější se za vozem znovu napřimují. Díky přímočarému postupu jsme ale levhartího juniora vlastně nikdy neztratili.

Náš průvodce se ukázal být dobrý stopař a vždy po padesáti metrech jsme predátora znovu někde objevili. Levhart prohledával stromy, prozkoumával keře, opatrně obcházel mohutná termitiště a sprchou moče si občas označil území. Přicházel večer, tma začala svým závojem povážlivě překrývat krajinu Okavanga. Dravec se připravoval na noční lov. Možná jen hledal nějakého vystrašeného králíka, podřimující perličku nebo nepozornou surikatu. Před hlavním loveckým momentem si snad chtěl zpestřit jídelníček a nějakým menším pamlskem nabudit své smysly a rozvinout apetit.

Chyby jako cesta

Predátor v jeden okamžik ztuhne a jeho tělo se jen nenápadně přikrčí. Oči upřeně rentgenují cosi, co je ukryté možná jen patnáct metrů před ním. My ale zatím nic nevidíme. Vzduch vibruje napětím v očekávání rychlého výpadu. V dálce se něco pohne a vysoká tráva se zavlní.

Levhart najednou švihne ocasem a jeho skvrnitý konec dopadá zpět do trávy. Úkryt byl prozrazen a nemá smysl se dál skrývat. Opatrné, statné a mnoha neúspěšnými lovy svých nepřátel otrlé prase bradavičnaté zvedá ocasní anténku a spěšně mizí. Levharta si samozřejmě všimlo, ale ten se raději o nic nepokusil. Úplně se napřimuje a začíná hledat další možnou kořist. Neúspěchy jsou ovšem na denním pořádku a lovec si tak jen utužuje své schopnosti. Každým nepodařeným či vůbec nezapočatým lovem jen zocelí svou pozornost a ujasní si možné varianty. Chyby, které teď udělá, už příště nezopakuje. Je to sice mladíček, ale k vlastnostem dokonalého lovce mu už moc nechybí.

Zostřená pozornost kořisti

V jeden okamžik nemůžeme skvrnitého lovce vůbec najít. Už je tma, a i když si pomáháme silnými ručními lampami, kočka se před našimi zvídavými pohledy, ale i před svou potenciální kořistí, dokonale ukryla. Z buše zazní hlasité frknutí. To ostražitý samec impaly varuje své družky před přicházejícím nebezpečím. Bait posunuje náš vůz blíž. Ačkoli nebohé antilopě téměř svítíme do očí, nejeví o nás zájem. V křoví se ukrývá mnohem větší nebezpečí. Čich, zkušenosti a pud sebezáchovy přinášejí do nozder jedinou informaci, kterou potřebuje pozorný samec znát. Pach z vozu, podivné šeptání posádky či nepříjemné oslňování kužely lamp jej nematou. Jsou druhořadé a bezpředmětné.

„Je v tom křoví. Tam, jak je to menší termitiště!“ hlásí řidič a my si najednou přejeme to nejhorší. Jako nenasytné a po krvi toužící bestie chceme vidět zkušeného impalího vůdce ve spárech smrti. Ten však frká jako o závod a přibližně dvacet metrů od neviditelného zabijáka mu dává určitou naději na záchranu. Trhne sebou a spěšnými skoky ustoupí ještě o několik dalších kroků. I se samicemi je už dostatečně vzdálen od možného mrštného výpadu.

Dříve, než se levhart přiblížil na první a poslední skok, pozorný samec z nebezpečné zóny včas ustoupil. Predátor se zvedá a i nám, kteří jsme jej doposud vůbec neviděli a jen tušili, kde se nachází, prozrazuje svůj úkryt. Třemi skoky se dostává na strom a po chvíli se uvelebuje na silné větvi.

Viděno lidskou představivostí

Mladý levhart přece jen není takový lovecký nováček. Dobře ví, že nemá smysl hnát se za každou cenu za kořistí a zbytečně se vyčerpávat. Pohledem na hodinky zjišťujeme, že jsme s levhartím mládencem strávili víc než tři hodiny. Posledních pár snímků a ve stejné póze, v níž jsme jej díky druhé posádce objevili, se loučíme. Dravec ještě naposledy zívá naším směrem a mohutnou tlamu položí na přední nohy. Párkrát na nás ještě mrkne a pak usíná. Taktně nám chce naznačit, ať už vypadneme. Kazíme mu lov.

Možná ale jen čeká na hlubokou noc, kdy zvířata přestanou být tak ostražitá a usnou hlubokým klidným spánkem. Pak se ve snu pochrupující antilopy zjeví ta nejhorší noční můra. Děsivý zabiják je v křoví jen pár kroků od ní, připravený k závěrečnému skoku. Antilopa rychle zvedne hlavu a pak si hluboce oddychne. Byl to jen strašidelný sen, nic víc. Položí hlavu zpět na vyhřátou trávu a spokojeně zavře víčka. Jenže mírný vánek pohne větví a zrádný měsíc odhalí žluté oči.

TIP: Elitní společnost: Afričtí velikáni, známí jako „Velká pětka“

Díky opatrnému a jen pro levharty typickému neslyšnému našlapování se lovec po několika desítkách minut přiblížil. Před každým nášlapem jemné peřinky levhartích tlap citlivě zkoumají každou nepatrnou větvičku a uschlou trávu. Přitom dravec nespouští oči ze spící impaly. Když vyhlédnutá kořist jen kmitne ouškem, lovec zkamení. Někdy jen na dvou nohách drží dlouhé minuty rovnováhu a ví, že se nesmí pohnout. Těžká práce ale bude brzy odměněna. Tělo ztuhne jako jeden sval a následně se obrovskou rychlostí vymrští k nic netušící oběti.

Savanou se ozve ryk zápasících zvířat a chroptění antilopy dusící se vlastní krví nenechá v nejistotě nikoho, kdo by snad pochyboval, jak nerovný duel dopadne. Po chvíli rozespalí ptáci usedají zpět na větve a antilopy se znovu zavrtají do vydupané trávy. Ví, že do rána můžou klidně spát. Levhart, největší postrach savany, už tuto noc lovit nebude.

Kariéra Valerije Fjodoroviče Bykovského byla velmi přímočará – k letectvu zamířil rovnou po základní škole a záhy přešel k oddílu kosmonautů. Byl považovaný za neukázněného, ale schopného a obratného letce.

Nejprve se v šedesátých letech dostal do prvního dvacetičlenného oddílu sovětských kosmonautů. První misi podnikl v červnu 1963 na palubě kosmické lodi Vostok 5. Dva dny po jeho startu se do vesmíru vydala v kosmické lodi Vostok 6 i první žena, jeho krajanka Valentina Těreškovová.

Kolem Země pak spolu kroužili téměř tři dny, během letu spolu byli v rádiovém spojení a nejmenší vzdálenost, na kterou se k sobě přiblížili, byla pět kilometrů. Bykovskij se tehdy hlásil se jako jestřáb, Těreškovová jako čajka. Šlo o poslední let lodi Vostok. V rámci této mise si Bykovskij připsal i jeden doposud nepřekonaný primát – jeho 4 dny a 23 hodin strávené na palubě Vostoku 5 jsou nejdelším osamoceným pobytem ve vesmíru.

TIP: 10 kosmonautů, kteří změnili dějiny

Bykovskij pak v letech 1965 až 1969 podstoupil výcvik k letu na Měsíc. Když se ale jako prvním podařilo přistát na Měsíci Američanům, Sovětský svaz plány na měsíční výpravu zrušil. Druhý a třetí let do kosmu absolvoval v letech 1976 (Sojuz 22) a 1978 (Sojuz 31). Valerij Bykovskyj byl služebně nejstarším žijícím kosmonautem. Po jeho smrti pomyslný titul doyena světové kosmonautiky převzala právě Ruska Těreškovová, které je 82 let.

Sebelepšího pilota limitoval stroj, který mu armáda přidělila. Celou válku přečíslení Němci (Britové uvádějí, že měli dlouhodobou převahu 1:2, Francouzi dokonce 1:4) dokázali nepříteli řádně zatápět, protože těžili z technické převahy svých strojů. Fokker E.I až IV., sám o sobě jen průměrný letoun, měl jako první synchronizaci kulometu už v roce 1915, čímž vnesl do řad letců Dohody opravdovou paniku a období dominance císařského letectva bývá označováno jako takzvaný Fokkerův úklid.

Technika vede

Odpovědí byly na druhé straně jen improvizace a francouzské i britské ztráty narůstaly. Hvězdného Lanoa Hawkera uštval v jeho nevýkonném DH.2 Richthofen s výkonnějším albatrosem. Němce však nezvýhodňovala vždy jen technika, ale i špatně zvolená taktika nepřítele. Britové vedli zarputilý ofenzivní boj nad územím protivníka a trvali na pravidelných hlídkách, což umožňovalo vilémovským letcům vytvořit nejednou lokální převahu. V roce 1917 zažil Královský letecký sbor (Royal Flying Corps) takzvaný krvavý duben, když přišel o tolik strojů a letců, že některé letky byly během několika dnů zcela vybity.

Příliš nepomohlo, že k útvarům už dorazily i plně konkurenceschopné stroje. Přísun nedocvičených nováčků mnohdy znamenal pro Němce jen další snadné cíle, zatímco vyčerpaní veteráni dávno bojovali za hranicemi svých sil. Syndrom vyhoření tenkrát sice ještě nikdo neznal, ale osvícenější štábní důstojníci už na nervové problémy některých stíhačů z trvalého nasazení upozorňovali. 

Nervy nadranc 

Vrchní velení v té době odmítalo vydat osádkám již existující a prověřené padáky. Mnoho letců tak podstoupilo hroznou smrt v plamenech zcela zbytečně, což psychický tlak na jejich kolegy jen znásobilo. Aviatici sice mohli čas od času využít dovolené, při nichž byli přeživší hrdinové předváděni národu, ale u mnohých to rezignaci nad vlastním osudem nezvrátilo. Populární Albert Ball se sice odhodlaně vrhal do bojů, ale dopisy domů psal už jen o smrti.

To už bojová letadla dávno nepřipomínala křehké letouny z prvních měsíců konfliktu. Více než dvakrát tak rychlé, mnohem obratnější a početnější stroje dokázaly ovlivňovat výsledky bitev nejen pozorováním a řízením palby, ale také útoky na pozemní cíle. Ty ovšem znamenaly další probírku v řadách útočníků, kde kvalifikace a um pilota hrály mnohem menší roli než při vzdušném souboji. Piloti se tak dostávali příliš nízko a stávali se lákavým cílem pro palbu ze země. To se stalo osudným také Richthofenovi, který zahynul během honičky za stíhacím camelem. Německé eso kleslo příliš nízko a zabil jej jediný výstřel australského kulometčíka. A to „Rudý baron“ neustále před nízkým letem varoval... 

Nejen na západě

Letecké boje se, byť s nižší intenzitou než ve Francii a v Belgii, odehrávaly i nad Itálií či Ruskem. Celá řada leteckých es se tak zrodila také v rakousko-uherském letectvu a našli bychom mezi nimi i několik Čechů. Naši předkové sice nekralovali tabulkám nejlepších aviatiků habsburského soustátí, ale podepsali se na celkových výkonech c. a k. letectva.

Dokončení: Rytíři, nebo zabijáci? Každodennost stíhacích es za Velké války (4)

Sparingpartnera nejlepšího rakouského stíhače Godwina von Brumowského dělal Josef Novák a kolují pověsti, že mu český bonviván některá vítězství přenechal. O ctižádosti obou mužů jistě vypovídá také to, že Brumowského albatros měl na červeném trupu smrtihlava, zatímco Novákův iniciály milenky. Čechy bychom našli také na druhé straně barikády například ve francouzském letectvu. Sice nedosáhli takového skóre, ale poválečná čs. armáda v nich získala zkušené velitele pro nově vznikající letectvo rodící se republiky.

Šikovné drony M2 společnosti Matternet si získaly pozornost na řadě míst po celém světě. Doručují učebnice v Austrálii, laboratorní vzorky ve Švýcarku, a teď také nově ve službách logistického giganta UPS medicínské vzorky mezi laboratořemi a nemocnicí v Raleighu v Severní Karolíně.

Medicínské vzorky v Raleighu obvykle vozí autem. Od zavedení dronů si tu slibují zrychlení převozů vzorků a také jejich zlevnění. Dron Matternet M2 je kvadrikoptéra, která unese až 2,3 kilogramů nákladu do vzdálenosti až 20 kilometrů. První lety zásilkových dronů v Raleighu začaly ve středu 27. března a budou pravidelné. Staly se první pravidelnou dronovou nákladní linkou, na kterou dohlíží americký regulátor letecké dopravy Federal Aviation Administration (FAA).

TIP: Drony Airbusu již doručují zásilky i mezi pobřežím a loděmi

Drony v barvách UPS létají po předem nastavených trasách. Během letu je sleduje zkušený pilot, dokud dosednou na přistávací ploše v areálu nemocnice. Provoz dronů v Raleighu bude sledovat řada zájemců o podobné služby ve zdravotnických zařízeních po celých Spojených státech.

Skládky odpadků nejsou na první pohled příliš lákavými místy a nejspíš ani nikdy nebyly. Přesto ale neodolatelně lákají archeology, kteří tam nacházejí spoustu pozoruhodných informací. Zatímco města mohou být opakovaně přestavována, v dávných skládkách je postupně vepsaná historie lidského osídlení na daném místě, často do překvapivých detailů.

Archeologové nedávno prozkoumali skládky významného pouštního sídla Chaluca, ležícího v poušti Negev na území dnešního Izraele, které bývalo součástí Byzantské říše. Výzkum odhalil, že zdejší skládky byly po dlouhou dobu dobře organizované. V polovině 6. století našeho letopočtu ale nastala změna, která podle archeologů svědčí o zásadním selhání místní infrastruktury.

TIP: Archeologové objevili v Izraeli vzácnou kamennou masku. Je stará 9 tisíc let

Tehdy na severní polokouli udeřila malá doba ledová pozdní antiky a přes Středomoří se převalil Justiniánský mor. Ten zabil až 100 milionů lidí a měl naprosto drastický dopad na ekonomiku, kulturu a celou společnost východní části bývalé Římské říše a řady dalších zemí. Kvůli moru došlo k zásadnímu oslabení byzantské armády, která se z této rány již nikdy úplně nevzpamatovala. Na základě nových důkazů dospěli vědci k závěru, že úpadek Chalucy začal přinejmenším století před tím, než region ovládli muslimové.

Evropská komise se po dlouhých rozpravách dohodla, že povinnost střídání času členským státům odpadne a každá země si svobodně zvolí časové pásmo. V tomto bodě však veškeré debaty neskončily a diskuse se přesunula k rozhodování, jaké časové pásmo bude pro nás nejvhodnější – zda středoevropské, které platí i v Česku, či východoevropské, tedy v podstatě trvalý letní čas. Celá diskuse o zrušení střídání byla doprovázena mimo jiné vyjádřením řady odborníků o jeho škodlivosti.

Samá pozitiva?

Letní čas se zavedl z důvodu energetické úspory a lepšího využití denního světla. Posunutím ručiček o hodinu dopředu museli lidé vstávat v létě dříve a například tovární provozy díky časnějšímu svítání ušetřily náklady na elektřinu spotřebovanou k umělému osvětlení. Ušetřené náklady za energie jsou však prakticky zanedbatelné a ekonomický význam střídání času je minimální. Letní čas však přesouvá veškeré společenské a pracovní dění o hodinu dopředu, a prodlužuje odpolední trvání slunečního svitu. Jeho význam se tak přemístil z hospodářské roviny spíše do roviny volnočasové – v létě chodíte do práce i z práce o hodinu dříve a máte tak odpoledne více času na sport, zahrádkaření, rybaření či posezení v kavárně. To je jistě příjemné, střídání času má však i své odvrácené stránky.

Noc a den

Jak vědci zjistili, světlo (a zvláště pak to denní) neslouží pouze k tomu, aby lidé dobře viděli na práci či na cestu. Jeho střídání s nocí pomáhá řídit biorytmy, zejména cyklus spánku a bdění. Díky pravidelnosti cyklu je vrchol lidské aktivity v nejsvětlejší části dne, zatímco spánek se odehrává obvykle v noci. Řízení děje se spoluúčastní epifýza neboli šišinka, která je součástí mozku a zároveň přijímá i signály ze sítnice našeho oka.

Na základě množství světla dopadajícího do oka tak epifýza vyhodnotí, jestli je den, či noc. V noci pak do krve uvolňuje hormon melatonin, který bývá nazýván také spánkovým hormonem. Světlo sice není jediným určujícím faktorem našeho spánku, má však výrazný vliv na jeho kvalitu. Pravidelné střídání dne a noci a denní délka slunečního svitu tedy ovlivňují nejen denní aktivity, ale i odpočinek a spánek.

Doba temna

V zimě jsou dny krátké a noci dlouhé, míra denní aktivity se tedy přirozeně snižuje, lidé bývají unavenější a méně výkonní. S nastupujícím jarem se poměr dne a noci postupně obrací, východ slunce přichází stále dříve, odpoledne je dostatek světla a tepla na volnočasové aktivity. Zatímco v dřívějších dobách bylo (zvláště na venkově) poměrně běžné, že lidé průběžně upravovali svou dobu vstávaní v závislosti na čase východu slunce, v moderní společnosti to dost dobře možné není. Většina zaměstnání má pevně stanovenou pracovní dobu, kterou nelze měnit, na provozy jsou pak navázány jízdní řády spojů, služby a další. 

Změna biorytmu tak přichází náhle, v jeden den, prostřednictvím úpravy času. Tento hodinový skok má jistě dopad na organismus, otázkou však je, jak výrazný. Řada studií se pokoušela stanovit celkový dopad střídání času, někdy i s dramatickými výsledky. Pravdou však je, že vyhodnotit izolovaný faktor posunu času v příčinné souvislosti s nějakým jevem není lehkým úkolem. 

O hodinu méně

Nejčastěji zmiňovaným negativním faktorem změny času na jaře je nedostatek spánku – noc je zkrácena o jednu hodinu, která je vrácena opět až na podzim. Ačkoli pro většinu lidí se jedná o snesitelné nepohodlí, pro někoho je to výrazná nepříjemnost. Podle jedné švédské studie první tři pracovní dny následující po neděli s výměnou času stoupá riziko srdečního infarktu.

Podle jiných studií narůstá v pondělí po změně času četnost dopravních nehod kvůli nevyspání. Tento prokletý pondělek má také na svědomí vyšší počet pracovních úrazů a jejich horší následky než v jiné běžné pracovní dny (a to včetně jiných pondělků). Některé studie viní úpravu na letní čas dokonce i z většího množství spontánních potratů u umělého oplodnění.

Deprese ze změny

Ani druhá změna času, ta podzimní, se nevyhnula závažným obviněním. Sice si hodinku přispíte, zato vám však může uškodit časnější západ slunce a více odpolední tmy. Jak? Může se jednat o spouštěč duševních onemocnění včetně bipolární poruchy či sezónní afektivní poruchy, známé také jako zimní deprese. Dánská studie zjistila jedenáctiprocentní nárůst případů deprese po změně času. Příznaky se rozptylovaly pozvolna po dobu deseti týdnů. Australská studie zaměřená na sebevraždy u mužů pak zjistila jejich nárůst jak po jarní, tak po podzimní změně času.

Obecně však platí, že i při hrubějším narušení cirkadiánního rytmu se příznaky včetně těch nejzávažnějších po několika dnech samy od sebe vytratí. Analýza Facebooku prokázala, že po jarní změně času se sice lidé cítí více unavení, zároveň však stoupá i počet šťastných – zřejmě na vrub relativního prodloužení odpoledního slunečního svitu. Polemika o zdravotních dopadech byla jednou z příčin, které vedly ke snahám o zrušení střídání času. Ačkoli přesvědčivé výsledky o poškozování zdraví lidí nepřinesla žádná ze studií, nepříjemnosti a komplikace spojené se změnami času jsou nepopiratelné.

Kromě zdravotních dopadů hraje negativní roli například povinné čekání či pravidelné hodinové zpoždění nočních spojů v období časového posunu a dopravní komplikace. Také návyky zvířat, která mají taktéž své biorytmy (při venčení pejsků či vyhánění krav na pastvu jim těžko vysvětlíte, že zítra to bude o hodinu později), znepříjemňovaly lidem život. A upravovat dvakrát ročně veškeré hodiny v domácnosti, autech a strojích v provozech je někdy téměř sisyfovská práce.

Léto, či zima?

Střídání bude s největší pravděpodobností zrušeno a zbývá otázka, který z časů si vybrat. Standardní astronomický středoevropský, či letní východoevropský? Zde je namístě dodat, že hodiny jsou pouze lidským konstruktem, takže žádný čas proti přírodě neexistuje. Pouze se lidstvo v průběhu věků domluvilo, že dobu, po kterou se Země vůči Slunci jednou otočí kolem své osy, by bylo vhodné rozdělit na dvacet čtyři dílků.

Z praktického hlediska je vlastně téměř jedno, který čas si zvolíme, neboť i většinová pracovní doba se koneckonců může posunout tak, aby lépe umožnila využití denního světla. Jednotný celoroční čas má samozřejmě i své nevýhody – buďto budeme v zimě vstávat za tmy, nebo v létě za světla. Až delší odstup nám ukáže, zda bylo střídání času nesmyslným přežitkem, nebo užitečnou pomůckou, které jsme se neměli zbavovat. A jedno je téměř jisté už nyní – nikdy nebudou úplně spokojeni všichni. 

Kontakt s příbuznými a přáteli ve vlasti představuje důležitý faktor pro každého vojáka, jenž je delší dobu odloučen od domova. Stejně tomu bylo také u příslušníků německé 6. armády, kolem nichž se v polovině listopadu 1942 uzavřel železný kruh Rudé armády. Letouny Luftwaffe, jež zajišťovaly přísun munice a proviantu pro obklíčené muže a odvážely z kotle raněné, proto pravidelně vozily pytle s polní poštou. Dopisy z domova se s postupem času staly pro demoralizované německé vojáky téměř stejně důležité jako potraviny či léky.

Vzduch plný oceli

Tisíce dopisů odeslaných Němci ze Stalingradu dávají nahlédnout do každodennosti 6. armády. Mezi hlavní body korespondence patří především osobní záležitosti, ale občas se dají vyčíst také informace o dění na frontě. Musíme si však uvědomit, že někteří vojáci při psaní prováděli autocenzuru, aby se vyhnuli případným postihům, a také nechtěli přidělávat starosti příbuzným doma. Takto uklidňoval svou matku počátkem listopadu 1942 vojín Gustav Baumanns: „Zas tak divoké, jak o tom píší v novinách, to tu není. Samozřejmě to někdy vypadá strašně, to žádná zpráva z tiskové konference nedokáže vylíčit, ale to musí mít člověk štěstí. Velice často to trefí někoho úplně daleko vzadu, kde s tím člověk vůbec nepočítá.“

Barvitě popsal pouliční boje ve městě nadporučík Hans Joachim Martius 15. listopadu, tedy v době, kdy se Rudá armáda teprve chystala dvaadvacetiletého důstojníka s jeho spolubojovníky obklíčit: „Ve městě je boží dopuštění. Ležíme 20 m proti sobě. V takové spoustě oceli a železa, že by se z toho Hermann Göring zbláznil! Lidi kolikrát rozmlátí Rusákovi hlavu lopatkou. Včera se tu dva tahali o kulomet, vzadu voják, vpředu Rusák. Dostal granátem!“ 

Zákaz dovolené a zmatek 

Když zahájili Sověti 19. listopadu 1942 operaci Uran, nikdo z německých vojáků si pochopitelně ještě nemohl uvědomovat důsledky, které to bude mít o necelé tři měsíce později. Přesto některým z nich útok Rudé armády překazil plány, jako například svobodníkovi Paulu Wortmannovi: „Jako blesk z čistého nebe dnes přišel zákaz čerpání dovolených! Takže z dovolené nebude nic. Nepřijedu. Je to k zblití.“

Zmatek, který sovětská ofenziva vyvolala v týlu 6. armády, popsal štábní lékař major Erich Weber: „Nemáme příliš jasno v celkové situaci, protože se nám na pochodu porouchalo rádio. Ve středu dění jsou teď zrovna události v severní Africe, ale i tady na východě je teď (…) zase rušno! Zprávy tedy sháníme horko těžko od jiných jednotek.“

Je skoro až s podivem, jaké dopisy někdy prošly přes cenzory a dostaly se ke svým adresátům. V dřívějších měsících to byl zpravidla Wehrmacht, kdo obkličoval nepřítele ve velkých kotlích, a tak musela působit následující zpráva z 24. listopadu 1942 na manželku zdravotníka Paula Möllera jako blesk z čistého nebe: „Když píši tento dopis, je to pro mne pokus, možná poslední, navázat spojení s ‚okolním světem‘. Jsme obklíčeni. Dny, které jsou za námi, byly strašné. Nedokáži to popsat. Ty davy raněných, které k nám proudily!“ Möller měl štěstí v neštěstí, protože v následujících týdnech utrpěl zranění, a tak se dostal ze Stalingradu na palubě jednoho z letounů Luftwaffe.

Naděje umírá poslední

Německé velení slibovalo obklíčeným vojákům rychlou pomoc v podobě vyprošťovací operace, kterou mělo provést uskupení polního maršála Ericha von Mansteina. Ten zaslal koncem listopadu do Stalingradu telegram, jenž měl silný efekt na morálku 6. armády, jak dokládá dopis nadporučíka Friedricha Waldhausena: „Včera večer zaslal polní maršál v. Manstein naší obklíčené hrstce tento telegram: ‚VYDRŽTE. DOSTANU VÁS Z TOHO. MANSTEIN.‘ To byla bomba. To je víc než vlak plný munice a Ju [Junkers – pozn. red.] plné zásob! Hned jsem to dal oznámit všem vojákům. Vydržíme! Nálada v oddíle je vzorná. Všichni si hvízdají a prozpěvují.“

Dokončení: Z dopisů polní pošty vojáků ze Stalingradu (2)

Ve druhé polovině prosince však už bylo jasné, že operace Zimní bouře ztroskotala, a vojáků v kotli se zmocňovala trudnomyslnost. Přestože Adolf Hitler vyzýval své muže k trpělivosti, a tito stále chovali naději v osvobození (nebo to alespoň psali domů), před Vánocemi 1942 popsal svobodník Max Breuer situaci ve Stalingradu takto: „Naše obklíčení se bohužel zatím nepodařilo prolomit. Je nejvyšší čas, protože jídla je čím dál méně. Koňské maso je na denním pořádku. Dostáváme teď už jenom jeden chleba na osm dní, dřív to byl jeden chleba na dva dny. Když je k tomu ještě něco na namazání, vůbec nevíme, kam s tím, protože chleba nemáme.“ 

Je to tak trochu vesmírná ostuda. NASA nejprve před pár týdny slavnostně ohlásila první čistě dámský výstup do vesmíru v historii. Jenomže teď musela NASA couvnout. Ukázalo se totiž, že na Mezinárodní vesmírné stanici je jen jeden skafandr vhodné velikosti pro astronautku.

Tento pátek 29. března měly americké astronautky Anne McClainová a Christina Kochová vystoupit do volného vesmíru a vyměnit staré nikl-hydridové baterie na jednom ze solárních panelů stanice za pokročilejší lithium-iontové. Jak se ale ukázalo, dámská jízda z toho nakonec nebude.

Smíšené páry na vycházky

NASA dámskou vycházku zrušila, protože na palubě ISS je k dispozici jediný skafandr s horní částí ve střední velikosti. Právě takový skafandr přitom obě astronautky potřebují. Pátečního výstupu se tak zúčastní Christina Kochová společně s Nickem Haguem.

Správná velikost skafandru je pro astronauty a astronautky zásadní i z toho důvodu, že lidské tělo se v prostředí bez pozemské gravitace „protahuje“. Zvětšuje se vzdálenosti mezi klouby a ploténkami, což vede k poměrně výraznému zvětšení těla. Například McClainová na začátku měsíce na Twitteru uvedla, že je skoro o šest centimetrů vyšší, než když do kosmu odlétala.

TIP: Vesmírní údržbáři: Astronauti NASA vyrazili ven a opravili vadnou pumpu

Anne McClainové to nemusí být líto. Do vesmírného prostoru se již podívala 22. března a 8. dubna by měla vyrazit na další kosmickou vycházku, na které ji bude doprovázet kanadský astronaut David Saint-Jacques. Budou natahovat elektrické kabely, a také rozšiřovat bezdrátové pokrytí a počítačovou síť ISS.