V Evropě bylo pletení na prstech obzvlášť rozšířené v období středověku a renesance, kdy se tak zhotovovaly prýmky a tkanice. Profesionálně se jejich výrobě věnovali specializovaní řemeslníci, kteří se u nás nazývali prýmkaři a tkaničkáři nebo také tkaničníci. Dále je vyráběly ženy v rámci domácích prací a jejich případným prodejem mohly přilepšovat rodinnému rozpočtu. Tkanice a prýmky se také vyráběly v ženských klášterech.

Jednoduché a praktické

Oproti ostatním textilním řemeslům je pletení na prstech velice jednoduché, objede se navíc bez nástrojů. Proto se také prýmkaři a tkaničkáři těšili menší vážnosti než například tkalci. K výrobě prýmků se ve středověku užívalo převážně nebarvených lněných nití, dále potom barvených vlněných a hedvábných. Pletením na prstech se zhotovovaly ploché prýmky a kulaté nebo hranaté tkanice. Prýmky se našívaly jako zakončení na lem oděvu, aby zpevnily jeho okraj. Kromě jejich praktického využití tak našly uplatnění i jako ozdoba. Tkanice se zase používaly ke spínání oděvu. V takovém případě bývaly opatřeny kovovým nákončím, aby se při šněrování snáze provlékaly očky.

TIP: Vůně čerstvého pečiva: Pekařina byla ve středověku zlatým řemeslem 

V základu můžeme při pletení na prstech postupovat dvěma metodami. Nitě se buď na jednom konci svážou k sobě, připevní se k pevnému bodu a potom se jednoduše splétají, nebo se každá niť sváže konci k sobě tak, aby tvořila smyčku, která se v místě uzlíku sváže s ostatními nitěmi, a opět přichytí k pevnému bodu. Za volné konce smyčky se potom zaháknou prsty, které přebírají smyčky mezi levou a pravou rukou, čímž vytváří požadovaný vzor. 

Plavidlo Research Expedition Vessel (REV) tvoří součást rozsáhlého projektu REVocean, který si klade za cíl zvýšit povědomí o globálních oceánech, a zefektivnit tak jejich ochranu. Na lodi nebudou chybět nejmodernější technologie pro zkoumání světových vod, ale ani přednáškový sál, posilovna či společenské místnosti. Na palubě se pak najde dost prostoru k pohodlnému ubytování až 60 výzkumníků spolu s 30 členy posádky. 

Na moři REV vydrží bez dodatečných zásob až 114 dní, nicméně v případě potřeby mohou na dvou heliportech přistát vrtulníky s dodávkou potravin či vědeckých přístrojů. Studium vodních živočichů umožní mimo jiné hlubinné vzorky, které systém trubic nasaje přímo do lodních nádrží. Pod hladinu se však vědci budou moct vydat také díky dálkově ovládaným nebo manuálně řízeným ponorkám.  

Žijeme z odpadků

Vedle zkoumání oceánů sehraje plavidlo roli také v jejich čištění. Pomocí speciálních „sítí“ bude umět uklízet až 5 tun plovoucího odpadu denně a posléze ho využije pro vlastní pohon: Na palubě bude totiž unikátní spalovací systém, který dovede zužitkovat všechny materiály kromě skla a kovů. Neprodukuje přitom škodlivé plyny, pouze zanedbatelné množství popela. Nejenže tak loď díky sběru odpadu ušetří pohonné hmoty, ale přispěje rovněž k jeho recyklaci. I bez této pomoci však zvládne na jedno natankování obeplout téměř celou planetu.

TIP: Plovoucí bariéra pro čištění oceánů Ocean Cleanup se rozpadla a čeká ji oprava

Tvar REV je navržen tak, aby se při plavbě minimalizovaly vibrace, což nejen sníží hlučnost, ale opět ušetří palivo. Energii budou vyrábět čtyři dieselové generátory, každý o hmotnosti přes 50 tun, a o chod lodi se postarají elektromotory. Pro extra tichý pohon bude možné generátory vypnout a využívat jen baterie o kapacitě 3 MW. V současnosti se REV staví v rumunské loděnici Vard, dokončení se plánuje na rok 2020 a spuštění na vodu o rok později. 

Budoucnost našeho kosmu je velmi nejistá – podobně jako jeho minulost, a dokonce i současnost. O struktuře vesmíru a jeho dynamice se dozvídáme jednak z přímých pozorování, která však mají omezené možnosti, a také z numerických modelů, jejichž cílem je tato pozorování vysvětlit.

V závislosti na použitém modelu a jeho úspěšnosti při objasnění sledovaných vlastností kosmu se mění naše představy o jeho struktuře a vývoji, jenž z toho plyne. Například ani existence temné hmoty či temné energie – dvou exotických substancí, na nichž dnes staví kosmologie hlavního proudu – není zdaleka přijímána bezvýhradně. 

Tip: Seriál Největší záhady kosmu

Budeme-li se tedy držet hlavního proudu, vesmír se v současnosti rozpíná, a to zrychleně. V závislosti na skutečných vlastnostech temné energie bude buď expandovat navěky až do fází, kdy se budou trhat atomy (mluvíme o tzv. Velkém roztržení); nebo převládnou možné přitažlivé vlastnosti a kosmos skončí opět v jednom bodě (singularitě) tzv. Velkým křachem. Otázka však zůstává zcela otevřená. 

Letecké palivo musí být velmi kvalitní. Bývá velice drahé a jeho výroba obvykle spotřebuje hodně fosilních zdrojů. Čínští vědci by to chtěli změnit. Vyvinuli postup, s jehož pomocí vyrábějí kvalitní letecké palivo z rostlinného odpadu. Namísto fosilních surovin k tomu používají celulózu z odpadu ze zemědělství a zpracování dřeva.

Letecké biopalivo by mělo být oproti tradičním palivům levné. Badatelé jsou zároveň přesvědčeni, že s jejich leteckým biopalivem pomohou letecké dopravě, aby se stala více „zelenou“. Jde o to, že zmíněné biopalivo může díky svým parametrům podstatně zvýšit dolet i nosnost dopravních letadel, aniž by bylo nutné zvýšit množství natankovaného paliva. A snížit emise CO2.

TIP: Budeme létat na dovolenou letadly s hybridním pohonem?

Čínský tým zatím vyrábí letecké biopalivo z rostlinného odpadu v laboratoři. Zároveň ale věří, že jejich levné biopalivo bude brzy na trhu. Jedinou závažnější brzdou je prý používání dichlormetanu, což je rozpouštědlo, které je považované za riskantní pro lidské zdraví i životní prostředí.

Lidé, kteří měli možnost navštívit antarktickou oblast, lze rozdělit na dva hlavní tábory. Do prvního patří ti, kteří se vracejí naprosto nadšení a jsou rozhodnuti vydat se sem znovu. Druhým pak vadí nedostatek dobrých hotelů, obtížná cesta a zřejmě i sníh a led. Patřím jednoznačně do té první skupiny. Od první návštěvy subantarktického regionu jsem byl rozhodnutý, že pokud budu mít možnost, s nadšením se do oblasti věčného sněhu a ledu podívám znovu.

Cesty před cestou

Možnost vrátit se do chladných míst, kde stále ještě existuje skutečná divočina, se vlastně začala rýsovat už před odletem z mé první výpravy k Jižní Georgii. Už tehdy kapitán Jerome Poncet souhlasil s účastí na naší další cestě. Tentokrát jsme zatoužili podívat se k Antarktickému poloostrovu, s krátkou zastávkou na Jižních Shetlandských ostrovech.

Vytoužená chvíle konečně nadešla, když se naše skupinka fotografů vydala na dlouhou cestu k Antarktidě. Tento podnik je kvůli poloze cíle komplikovanou záležitostí. Už jen cesta letadlem trvá okolo jedenadvaceti hodin čistého času, nepočítaje v to přestupy. Letadla nás dopravila na Falklandské ostrovy, kde už čekala loď Golden Fleece. Posádku tvoří kromě kapitána Jerome Ponceta další dva lidé. Naše pětice pak měla funkci „užitečného závaží“. Z Falkland k prvnímu výběžku Antarktického kontinentu je to už co by kamenem dohodil – „pouhé“ čtyři dny plavby...

Obklopeni opeřenými zvědavci

Hned po uvítání pro nás měl Jerome malé překvapení. Nabídl nám možnost podívat se na ostrovy Jason, kde je největší světová kolonie albatrosů černobrvých (Thalassarche melanophris) čítající 150 000 párů. Kromě nich na ostrově žije spousta chaluh jižních (Catharacta antarctica) a je zde také hnízdiště buřňáků obrovských (Macronectes giganteus). Sice to znamenalo strávit dva dny navíc na cestě, ale takovou příležitost jsme si nemohli nechat proklouznout mezi prsty. Jiným způsobem než lodí bychom se na ostrov nikdy nedostali a Jerome pro nás už předem získal potřebné povolení.

Plavba probíhá v relativně chráněném koridoru mezi ostrovy, takže aklimatizace na pohyb lodi byla tentokrát celkem rychlá a bez problémů. Po nějakých dvaceti hodinách jsme zakotvili u ostrova Steeple Jason, kde nás čekalo příjemné překvapení v podobě počasí. Bylo slunečno, bezvětří (což je na Falklandech takřka zázrak) a teplota se pohybovala okolo šestnácti stupňů nad nulou.

Hned po vylodění nás uvítala letka čimang falklandských (Phalcoboenus australis). Tito dravci a mrchožrouti jsou nesmírně zvědaví ptáci a lidí se vůbec nebojí. Například neváhají strčit hlavu do odloženého teleobjektivu a prozkoumat sklo zblízka. V jejich přítomnosti jsem si odložil fotobatoh na zem a během pár minut na něm seděla pětice čimang, kteří se snažili odpárat ze zavazadla našitou značku. Jejich ostré zobáky si s úkolem poradily asi během tří minut. Celý den trávíme na ostrově v nádherném počasí a prudké slunce si začneme uvědomovat až po návratu na palubu Golden Fleece, kde nám začínají hořet tváře.

Až po hranici ledu

Další akce nás čekala až po dlouhých čtyřech dnech plavby a to na Jižních Shetlandských ostrovech. Plavba uběhla překvapivě rychle a než jsme se nadáli, posádka vyhazovala kotvu u ostrova Robert. Hned po vylodění nás překvapil tuleň leopardí (Hydrurga leptonyx), který se vyhříval vedle staré nádoby na velrybí tuk. Tyto pozůstatky z neslavných velrybářských dob jsou rozesety skoro po celé antarktické a subantarktické oblasti. Jižní Shetlandy jsou první bariérou na cestě k Antarktickému poloostrovu a na počasí je to znát. Podle naší posádky je zde pouze několik slunečných dnů v roce. Nám ale ostrovy ukazují svojí vlídnější tvář – je opět nádherné počasí. Členové posádky žertují, že kvůli počasí budou už jezdit jenom s námi.

Příroda Jižních Shetland je hodně podobná té, kterou jsme zažili na ostrově Jižní Georgia. Hnízdí zde spousta mořských ptáků, mezi které patří buřňák obrovský, chaluha jižní a samozřejmě tučňáci, v tomto případě tučňáci uzdičkoví (Pygoscelis antarcticus).

Po návratu na loď si dáváme malou poradu s kapitánem. Probíráme plány na příštích několik týdnů, které vyúsťují v překvapivě jednoduchý záměr: poplujeme tak dlouho na jih, dokud to půjde. Až nás zastaví souvislá ledová vrstva, otočíme kormidlo zpět k severu…

Velryby na dosah

Následující dny na palubě začaly rychle ubíhat a náš vymezený čas se brzy přehoupl do druhé třetiny. Intenzivních zážitků bylo tolik, že jsme mnohdy večer měli problém s určením času: „Bylo to včera, nebo dnes?“ Mezi opravdu nejzásadnější zážitky patřilo první setkání s keporkaky a pozorování lovícího tuleně leopardího.

S keporkaky (Megaptera novaeangliae) jsem se setkal už při pobytu v Sewardu na Aljašce. Až tato antarktická cesta mi je ale dokázala opravdu přiblížit. Jedním z velkých pozitiv Antarktidy je fakt, že zdejší zvířata se lidí nebojí a jsou ochotná nechat vás přiblížit na minimální vzdálenost. To byl rovněž případ většiny keporkaků, na něž jsme zde narazili. První setkání s nimi bylo naprosto velkolepé. Dvojice velryb připlula až k lodi, podplouvala ji, vystrkovala hlavy nad hladinu, snad aby si nás lépe prohlédla. Na vzdálenost několika metrů si člověk uvědomí, jak obrovská tato zvířata jsou. Zároveň jim nelze upřít velkou zvídavost a společenskou povahu.

Nic pro slabší povahy

Antarktida je bezesporu drsné místo, což lze vidět na každém kroku. Znovu se tato skutečnost ukázala při pozorování tuleně leopardího shánějícího potravu. Elegantní vrcholoví predátoři připlouvají vždy na jaře ke koloniím tučňáků, aby se nakrmili nezkušenými mláďaty. Nedávno narození tučňáci, v tomto případě uzdičkoví, se ve stejnou dobu poprvé pouští na moře a učí se samostatně lovit. U břehu na ně již čekají tuleni, pro které je obtížné ulovit dospělého jedince, ale mladý tučňák je pro ně relativně snadnou kořistí.

Pronásledování se pochopitelně z větší části odehrává pod hladinou, ale nejbrutálnější část, totiž „porcování“ kořisti je velmi dobře viditelná. Vzhledem k tomu, že zuby tuleně leopardího nejsou přizpůsobeny ke žvýkání, je nucen kořist trhat tak, že jí tluče o hladinu. Není to podívaná pro slabší povahy, zvlášť když je kořistí tučňák, symbol hravosti a elegance.

Aspoň na půl roku

Antarktida mne v žádném případě nezklamala. Když jsem v duchu srovnával cestu kolem Antarktického poloostrova s předchozí výpravou na ostrov Jižní Georgie, konstatoval jsem, že obě oblasti mají své velké klady. Jižní Georgii lze z jedné strany objet za týden a na břeh se dá vylodit každý den. Antarktický poloostrov je naproti tomu časově náročnější záležitost.

TIP: Honba za nejvyššími vrcholy světadílů: Na střeše nejchladnějšího kontinentu

Na jihu je břeh už dost zaledněný, takže pobyt na pevnině je někdy časově omezený. Zalednění ale přináší i výhody ve formě plovoucích ledovců, které hrají všemi odstíny modré. Občas lze také potkat velryby a kosatky, což je u Jižní Georgie velmi vzácné. V každém případě si antarktická oblast získala mé srdce ještě víc než dříve. Pokud bych měl neomezený rozpočet a spoustu volného času, jel bych sem na půl roku a snažil se vidět co nejvíc.

Po patnácti letech provozu na oběžné dráze (tedy po trojnásobném překročení původně plánované životnosti) a po působení 28 dlouhodobých posádek, které na palubě strávily přes 4 500 dnů, začínaly systémy prvního modulárního vesmírného komplexu postupně vypovídat službu. Kosmonauti se čím dál víc soustředili na opravy a údržbu než na vědecké úkoly. Bylo jasné, že Mir podléhá neúprosnému zubu času. 

Jenže jak s obrovským objektem nad našimi hlavami naložit? Zvýšení jeho dráhy by řešení problému jen oddálilo. Bylo by sice možné moduly rozpojit, jenže zdaleka ne všechny měly trysky a řídicí systém pro bezpečnou likvidaci. Doprava jednotlivých segmentů zpět na Zemi v amerických raketoplánech nepřicházela v úvahu, protože elementy Miru neměly pro přistání ve vesmírném letounu adekvátní rozměry a hmotnost. Jediným efektivním řešením tak zůstávalo stáhnout stanici do atmosféry a nechat ji shořet nad odlehlými částmi Pacifiku, k čemuž by stejně dřív či později došlo samovolně. 

Objevily se snahy odkoupit Mir od ruské vlády do soukromého vlastnictví, a dokonce se hovořilo o jeho využití pro natáčení filmů. Z těchto nadějí ovšem sešlo a ruský vesmírný program už na záchranu stanice ani neměl finance, protože se v roce 1998 začala budovat ISS ve spolupráci s Američany a dalšími partnery. V dubnu 2000 tak ke komplexu dorazili poslední kosmonauti, Sergej Zaljotin a Alexandr Kaleri, k dvouměsíční misi spojené se závěrečnými opravami palubních systémů. 

Vstříc rozsudku smrti

Čtyřiadvacátého ledna 2001 odstartovala z Bajkonuru plně natankovaná automatická loď Progress M1-5 a o tři dny později se k Miru připojila. Tím začalo čekání, až se oběžná dráha stanice samovolně sníží asi na 220 km. Poté Rusové pomocí orientačních systémů Progressu otočili komplex do „likvidační polohy“, vesmírným plavidlem napřed. 

V noci 23. března nakonec osud úspěšné základny zpečetily dva zážehy motorů Progressu proti směru letu v odstupu asi 90 minut, jež posunuly nejnižší bod trajektorie do 160 km nad Zemí. Rusové vyčkali ještě dva oblety planety, než lodi povolili zasadit Miru poslední ránu – znovu zapálit motory až do vyprázdnění nádrží a snížit dráhu asi na 80 km, kde už je atmosféra oproti vesmírnému prostoru relativně hustá. 

Závěrečné představení

Vlastní zánik stanice začal třením o zemské ovzduší už ve výšce kolem 100 km, kde se od Miru dynamickým namáháním postupně oddělovaly vnější struktury, jako antény či solární panely. V 90 km obklopil komplex oblak rozžhaveného plazmatu, načež se stanice začala rozpadat na jednotlivé moduly. Na rozloučenou vykouzlila nádherné divadlo na večerním nebi pro obyvatele Fidži a televizní záběry z tichomořského ostrova záhy obletěly svět. 

TIP: Ruská stanice Mir: Vesmírná stavebnice, kde parkoval i americký raketoplán

Asi 19 minut po vstupu Miru do atmosféry, 23. března 2001 v 6:59 našeho času, dopadly ojedinělé kusy hardwaru do vln Pacifiku jihovýchodně od pobřeží Austrálie, na plochu o rozměrech zhruba 1 500 × 100 km. Trosky měly na hladině způsobit podobný efekt jako dopad pouze jednoho až dvou menších letounů, přesto platila přísná doporučení pro námořníky, aby se vymezené oblasti vyhnuli. V jižním Tichomoří však nejde o nic nového: V atmosféře se tam řízeně likvidují nákladní kosmické lodě opouštějící ISS, jako ruský Progress, japonská Kounotori či soukromý Cygnus americké firmy Northrop Grumman. 

Badatelsko-filozofická práce doktora Kevorkiana vzbuzovala rozpaky. Jeho návrh, aby se vězni odsouzení k trestu smrti mohli dobrovolně přihlásit k vykonání rozsudku formou výzkumné operace pod úplnou narkózou, tedy v podstatě vivisekce (pitvy zaživa), neprošel. K čemu by mohlo být užitečné (u)pitvat adepty na trest smrti? Podle Kevorkiana by se mohlo podařit na fundovaných základech odhalit vznik smrti a stanovit, kdy se zdravotní stav pacienta stane definitivně nevratným. 

Rozeznat od sebe mdloby, šok a trvalé kóma, ze kterého se už neproberete, by mohlo napřímit diskuze o nevhodném odpojování pacientů od přístrojů. Odkud doktor čerpal zápal pro takový záměr? „Jednak mě to opravdu zajímalo,“ vysvětloval Kevorkian, „a zadruhé, bylo to dosud tabu.“ Tehdy si od kolegů vysloužil přezdívku Doktor Smrt.

Dvacetiletí kontroverzí a neúspěchů

Podobně neslavně skončil i jeho návrh, aby se využitelné orgány takových odsouzenců automaticky stávaly součástí národní banky transplantátů. A nepochodil ani s metodikou, jak zužitkovat čerstvou krev zesnulých pro potřeby transfuzí. Kus logiky v tom jistě je. Místo 10–12 dárců s půllitrovým odběrem by mohla stačit jedna mrtvola.

Doktor doufal, že o jeho recyklační model projeví zájem americká armáda bojující ve Vietnamu, ale přepočítal se. Výzkum kompromitovalo to, že měl dost pavědecký základ od jistého ruského badatele, který se sám při podobných experimentech nakazil žloutenkou. Stejné to bylo s jeho posedlostí detailně snímkovat zorničky lidí, kterým už zbývají jen poslední vteřiny života. Návrhy těchto inovativních, ale neúspěšných postupů strávil dvacet let své kariéry. 

Blízko k mrtvolám 

Pro jejich kontroverzní povahu odešel (nebo spíše byl přinucen k odchodu) ze Státní univerzity v Michiganu a skončil jako patolog ve Všeobecné nemocnici v Pontiacu. Svou práci odváděl na výbornou, ale s nadřízenými se dostával často do konfliktu. Žádali si jeho služeb coby praktika, a ne badatele. Jeho pokusy s odběrem krve zesnulým a jejím transferem do těl živých nemocničních zřízenců je dráždily.

Formálně mu toho ale moc vytknout nešlo, vždy jednal s úplným souhlasem pozůstalých i příjemců. Definitivně si to u nadřízených rozlil až v roce 1980, když mu v německém lékařském časopise Medicína a Právo vyšla jeho odborná stať na téma asistované sebevraždy, eutanazie. Byla to velmi dobře zpracovaná studie, zvažující důsledně etické hloubky celé problematiky. Ale lékaře, a to nejen ve Státech, dráždila jako rudý hadr býka.

Jak ukončit život  

Polemika o tom, kdo má právo rozhodovat o životě a smrti, se tehdy rozhořela naplno. Novináři se postarali o medializaci celé práce. Ukázalo se také, že není zdaleka první: Kevorkian dosud publikoval na třicet takových článků, vesměs bez povšimnutí. Jediným výsledkem jeho tažení za právo na smrt bylo, že se od něj odvrátili jeho dosavadní pacienti, kteří docházeli do jeho soukromé ordinace, ať už v Detroitu nebo v kalifornském Long Beach.

Na počátku osmdesátých let tak Kevorkian zdánlivě zmizel ze světa. Je to mimochodem doba, kdy se s ním rozešla jeho snoubenka, neměl na nájem, přespával v autě, živil se konzervami a neplatil si zdravotní pojištění. Znovu o sobě dal vědět až inzerátem v detroitském tisku v roce 1987. Co nabízel? Praktické poradenství v oblasti ukončení života vlastní rukou. Návod odborníka na dokonalou sebevraždu.

Stroje posledního milosrdenství

K tomuto účelu sestavil svůj první stroj, který se jmenuje Thanatron. Sloužil k nitrožilní aplikaci sedativ a toxických látek. Druhou variantou byl Mercitron, tedy přístroj milosrdenství – dýchací maska napojená na kanystr s oxidem uhelnatým, která pacienta uspala na věčnost. „Mým záměrem není způsobit smrt pacienta, ale ukončit jeho utrpení,“ říkal.

Místo statisíců dolarů na udržení života nevyléčitelně nemocných, kteří trpí úpornými a neutišitelnými bolestmi, nabízel smrtící kúru za 42 dolarů. První asistovanou sebevraždu provedl v roce 1989 u čtyřiapadesátileté Janet Adkinsové, která trpěla Alzheimerovu chorobou. Zákrok na ní provedl ve svém autě. Pochopitelně, že skončil u soudu: Byl obžalován z vraždy II. stupně, záhy jej však omilostnili. 

Podat zbraň se nerovná zabít

Ve státě Michigan byl tehdy právní pojem asistované sebevraždy neznámý. Celý ostře sledovaný proces tak Kevorkian využil jako velkou propagaci svých myšlenek a vysvětlení principů fungování smrtícího stroje. O co se mohl žalobce opřít? Tlačítko vyvolávající zástavu srdce do pěti minut zmáčkla sama o své vůli Adkinsová. Byla to tedy sebevražda. Jedna ze 130, u kterých se prý Doktor Smrt v následujících letech vyskytl.

Před soud musel jít ještě dvakrát, ale pokaždé odešel čistý. Šlo především o úspěch jeho právníka, Geoffryho Fiegera, který si na obhajitelnosti neobhajitelného vybudoval reputaci. Dalo se něco Kevorkianovi vytknout? „Neortodoxní přístup, fanatická posedlost smrtí, snaha změnit myšlení celého národa,“ vypočítávali novináři. Dohromady nic, co by bylo trestné. Ve státě Michigan ale přišel o lékařskou licenci.

Věčný odkaz Doktora Smrti

Za mřížemi nakonec přece jen skončil. Ve vysílání CBS totiž nechal během rozhovoru pustit videozáznam dobrovolné eutanazie dvaapadesátiletého muže, Thomase Youka, který trpěl Lou Gehrigovou chorobou. V čem byl problém? Kevorkian mu sám smrtící injekci vpravil. Šlo o záměr, chtěl znovu vyvolat diskusi o právu na smrt. Souhlasil s tím Youk i jeho rodina.

TIP: Přístroj pro domácí eutanazii si lze vyrobit pomocí 3D tiskárny

Jenže tentokrát mu to nevyšlo – podání injekce, vzhledem k tomu, že už neměl licenci, bylo kvalifikováno jako cílené podání smrtící substance, tedy vražda druhého stupně. Navíc se hájil sám. Po osmi letech byl z vězení za dobré chování venku, s podmínkou, že už nesmí asistovat u sebevražd, poskytovat poradenství k eutanazii anebo pečovat o kohokoliv, kdo je starší 62 let. Už se ale hlásil jeho věk, bylo mu přes osmdesát, když v roce 2011 zemřel. Jeho náhrobek nese epitaf: „Obětoval sebe pro práva všech.“ 

Kromě toho, že legie disponovaly profesionálním divadelním souborem, fungovaly v nich desítky originálních uměleckých souborů. Některé vydržely třeba jen jedno jediné vystoupení, ale mnohé přežily celé roky války. V mnoha jednotkách se našli talentovaní všeumělci, kteří se zabývali varietními kouzelnickými triky, parodováním důstojníků nebo světových mocnářů, pokoušeli se o pantomimu či vyráběli (tedy spíše improvizovali) loutková divadla. Loutkáři Kolátor a Bradna prosluli mezi spolubojovníky zábavností představení a nepotřebovali přitom mnoho – na jakékoliv vlakové zastávce mohli rozložit drobná divadélka, upravit princezniny šatičky či narovnat čepici rakušáckému zupákovi. Dále se fantazii již meze nekladly. 

Divadlo legionářské i domorodé

Kabaretní vystoupení se provozovala nejen na Ukrajině, ale také v zajateckých táborech a později na Sibiři. Tradice kabaretních a zábavných vystoupení nebyla přerušena ani ve Vladivostoku při čekání na lodi do vlasti, a dokonce ani během zámořské plavby. Tu a tam legionáři navštívili i ruská (popř. čínská) představení, ale většinou nebyli příliš spokojeni. U čínského divadla byli navíc šokováni úplnou odlišností toho, co se dělo na jevišti i v hledišti. Zajímavá pro ně byla pouliční vystoupení čínských artistů nebo kouzelníků, i když mnohdy tato představení v denících a pamětech spojují s drobnou kriminalitou (zejména řáděním kapsářů).

Není sice pravdou to, co se objevuje v některých tendenčních dobových textech – tedy, že legie stály větší měrou nejen na sokolských ideálech, ale i na sokolských cvičencích a cvičitelích, ale je nutno přiznat, že sokolská idea byla v čs. legiích na Rusi více než patrná.

Pod křídly Sokola

Matěj Němec s Josefem Švecem, oba sokolští cvičitelé, si sice stěžovali po vstupu do České družiny, že ne všichni sokolové, o nichž v Rusku tito dva věděli, se též dobrovolně přihlásili do války proti Německu a Rakousku-Uhersku, přesto se záhy setkali s mnohými zapálenými sokoly. Například s Antonínem Čílou, jehož láska k tělesnému cvičení byla pověstná. Po jistou dobu mnoho mužů (včetně bývalých aktivních c. a k. důstojníků) kritizovalo úroveň výcviku v záložním oddílu Družiny v Kyjevě – ten mimochodem vedl právě Číla. Předmětem kritiky se stal fakt, že k „postupu“ do roty, určené k odchodu na frontu, bylo nutné absolutně bezchybně zvládnout sestavu prostných z posledního sokolského sletu, ačkoli někteří vojáci prý v té době neuměli ani pořádně rozebrat pušku.

S rozšiřováním České družiny nejdříve na střelecký pluk a posléze na střeleckou brigádu se zvyšoval počet mužů ochotných zapojit se i do veřejných produkcí. Jakési miniaturní sokolské slety se stávaly skutečnými taháky různých československých slavností na Ukrajině a později i v Rusku, na Sibiři a na Dálném východě či cestou do vlasti. Tyto slavnosti sloužily nejen k „povyražení si“ dobrovolců, ale též k propagaci ideálů hnutí před ostatním obecenstvem, nejčastěji tedy Rusy a Ruskami.

Dobrovolci (ať už jen fanoušci nebo i předváleční hráči) si rádi zahráli i fotbal. Kopalo se téměř kdekoli a nejčastěji s obyčejným hadrákem, tu a tam však některá rota disponovala i za společně vybrané peníze zakoupenou koženou „merunou“. Kromě zápasů narychlo improvizovaných mužstev nebo lítých bitev mezi rotami (prapory, pluky atp.) došlo i k řadě střetnutí mezinárodního charakteru. Možná pro někoho překvapivě nesehráli legionáři téměř žádné zápasy s ruskými mužstvy, ale jeden z prvních mezinárodních „mačů“ proběhl před bitvou u Zborova s Belgičany z roty obrněných vozidel. Další fotbalové zápasy probíhaly ve Vladivostoku (např. proti posádkám britských křižníků) a poté v Singapuru, Hongkongu nebo Colombu proti místním, případně koloniálním týmům. 

Co Čech, to muzikant a karbaník

Muzicírovalo se neustále a skoro by se chtělo napsat, že kde se sešli dva a více legionářů, už se začal organizovat pěvecký sbor. Vojáci s láskou vzpomínali na to, že když pochodovali Kyjevem na výcvik či z výcviku a zpívali, místní ženské obecenstvo jim z oken házelo květiny. Při muzicírování instrumentálního charakteru byly potíže vlastně se vším – s nástroji i s partiturami. Každé housle nebo trubka byly opatrovány jako skutečný poklad, muzikanti někdy podnikli cesty dlouhé stovky kilometrů pro zakoupení kvalitních hudebních nástrojů. Stejné to bylo s notami – někteří legionáři však byli schopni vytvořit notový zápis z hlavy, případně se i partitury daly zakoupit. Vrcholem hudebního umu legionářů byl jejich symfonický orchestr, ale každý pluk disponoval vlastní kapelou a drobných hudebních těles bylo ve vojsku tolik, že se to nedalo ani spočítat.

TIP: Vojsko neexistujícího státu: Proč vstupovali Čechoslováci do legií?

Hrály se karty: mariáš, bulka, durak. V mnoha případech vojáci nechali graficky zdatné bratry vyrobit nový paklík s originálními ilustracemi. Podobné to bylo i s šachovými soupravami – v případě nedostatku vhodného materiálu se šachovnice nechala namalovat na podlahu těplušky a figury se vyrobily z chlebových kůrek.

Mezi zvláštní způsoby trávení času patřilo vypravování. Oblíbené příběhy pocházely z mnohdy dobrodružných předválečných životů, objevovaly se zážitky ze zajateckých táborů, ale také pohádky – prý čím strašidelnější, tím lepší, nebo se převypravovaly před válkou přečtené knihy a shlédnuté filmy. Dobrovolci navštívili nemálo kin, často improvizovaných v přírodě, kde se promítaly filmy americké produkce.

Rozpoznat pravdu od lži je těžké i při osobním rozhovoru, kdy nám mohou napovědět gesta, výraz tváře či tón hlasu promlouvajícího. Při rozhovoru vedeném v psané formě je to ale mnohem těžší.

Profesorka Shuyuan Mary Ho z floridské státní univerzity, která se několik let věnuje počítačovým sociotechnickým systémům a interakci člověka s počítačem, pracuje na vývoji online detektoru lži. Vývoj je sice teprve na počátku, umělá inteligence už ale dokáže rozlišit pravdu od lži v online psaných textech úspěšností 85 až 100 %. Že jde o úspěšnost vskutku mimořádnou dokládají i statistiky, které ve stejných situacích přiznávají lidem úspěšnost zhruba poloviční.

Jak poznat lháře

Výuka umělé inteligence je přitom založena na poměrně prostém základu - badatelé s počítačem hráli hru na pravdu a lež a učili ji tak rozpoznat, kdy lidé píší pravdu a kdy nikoliv.

TIP: Pravda o detektoru lži: Jak je vlastně spolehlivý?

Vývoj inteligence pro online detektor lži ukázal, že existuje množství náznaků a stop, díky nimž je možné odhadnout věrohodnost sdělení. Například se zdá, že lháři na chatu obecně odpovídají rychleji a používají výrazy jako „vždy“ nebo „nikdy“, aby dodali váhu svým lžím. Ti, kdo v online prostředí píší pravdu, bývají ve svých zprávách méně jednoznační, používají výrazy jako „odhaduji“ nebo „snad“ a jejich reakce zaberou víc času.

Soukromá společnost SpaceX dokončuje poslední přípravy k úvodnímu startu nové a převratné kosmické lodi nové generace Starship. Šéf SpaceX Elon Musk se před pár dny nechal slyšet, že testovací verze lodi Starship možná vzlétne již tento týden, nepochybně za ohromné pozornosti médií celého světa. Záleží prý ale na mnoha technických záležitostech, které souvisejí se sestavováním rakety, především s montáží nedávno dovezeného motoru, takže to není úplně jisté.

První letové testy absolvuje tato kosmická loď ve verzi Starship Hopper. Je to prototyp s jediným raketovým motorem Raptor, přičemž ve své finální podobě by loď Starship měla mít těchto motorů celkem sedm. Obyvatelé v okolí testovacího zařízení SpaceX v Boca Chica, Texas, dostali od místních úředníků upozornění, že testy lodi Starship Hopper mohou začít již tento týden.

Krátké skoky do malé výšky

Podobně jako před několika lety předchůdce rakety Falcon jménem Grasshopper, tak i Starship Hopper bude nejprve muset zvládnout několik krátkých letů do velmi malé výšky. Ta se bude postupně zvyšovat. Pak přijdou na řadu suborbitální lety, pro které bude Starship Hopper vybaven třemi motory Raptor.

TIP: Překvapivé prohlášení: Raketa Big F*cking Rocket bude hotová už příští rok

Kosmická loď Starship představuje horní stupeň připravované nosné rakety BFR. Bude opakovaně použitelná, stejně jako mohutný první stupeň nosné rakety BFR, který SpaceX vyvíjí pod jménem Super Heavy. Právě loď Starship a raketový stupeň Super Heavy jsou klíčovou součástí dlouhodobé vize Elona Muska, který by rád zahájil proces dlouhodobého osídlování Marsu již v příští dekádě.