V předvečer Velké války bychom v celé Evropě napočítali jen pár stovek tehdy podceňovaných a křehkých letounů, jimž jen málokterý generál přisuzoval významnější vojenské využití. Tehdejší letadla, mnohdy jen směsice drátů, plátna a dřeva, zvládala leda mírné zatáčky a už jen samotný výcvik pilotů si vyžádal mnoho životů. I pozdější maršál Ferdinand Foch tvrdil, že letouny jsou dobré jen na plašení koní.

První úspěchy

Poté, co letecký průzkum „vyhrál“ bitvu u Tannenbergu (23.–31. srpna 1914) nebo na Marně (5.–12. září 1914), bylo jasné, že se boj brzy přenese i do vzduchu. Kromě průzkumných letounů představovali nebezpečí pro pozemní jednotky také návodčí dělostřelecké palby. Dobrý pozorovatel dokázal navedením artilerie zabít za několik minut víc mužů než stíhač za celou svou kariéru, takže se tito specialisté logicky stávali cílem nejen palby ze země, ale také nepřátelských letadel.

Piloti zkraje konfliktu bojovali zpravidla pistolemi a puškami, nebo se nutili k přistání, ale jak se na nebi objevovalo stále více strojů, objevovaly se daleko účinnější zbraně. Předválečná zkušenost, kdy se mnozí letci osobně znali, rychle upadla v zapomnění a dřívější sportovci a dobrodruzi sváděli nemilosrdné bitvy. Navíc letectvo jako pokračovatel šlechtické kavalerie brzy mezi sebe přijalo i nadaný „plebs“, z nějž se v kokpitech letadel stával smrtící nástroj.

Esa přicházejí

Samotný termín „eso“ ale nebyl novotou – ve francouzštině se objevoval už dříve jako označení špičkového specialisty v oboru. Poprvé jej v souvislosti s úspěšnými letci použil jistý francouzský major během bitvy u Verdunu (21. únor–18. prosinec 1916), aby podpořil morálku zle zkoušeného národa. Krvavá a statická válka v blátě měla totiž jen omezený propagandistický potenciál, a tak se jejím předmětem s postupem času stali také „báječní muži na létajících strojích“. Ti se ostatně těšili velké úctě už před válkou, protože rizika spojená s odpoutáním se od země byla značná.

TIP: Eddie Rickenbacker: Nejúspěšnější americký pilot první světové války

Pilot ztělesňoval směs špičkového sportovce, hazardéra a hollywoodské hvězdy, jehož vystoupení se účastnily tisíce lidí. Například v Praze zaujalo davy pozdější eso Francouz Adolphe Pégouda, který nadšeným divákům předvedl první přemet v roce 1913. Esem se stával pilot, který dosáhl pěti a více vzdušných vítězství. Němci, jejichž letce také společnost obdivovala, užívali termín „überkanonen“ (volný překlad „špičková zbraň“).

Britové z propagace jedinců nejprve nadšeni nebyli, ale záhy pochopili sílu tohoto symbolu, a tak se také na hrdiny Jeho Veličenstva vyznamenání jen sypala. Všudypřítomná smrt však hrozila, že se bezmezné zbožňování rychle změní v depresi národa ze ztráty některého z idolů. Kult es takzáhy zachvátil všechny válčící státy a poválečné průzkumy potvrdily, že pětina nejlepších letců způsobila nepříteli 80 % ztrát.

Stejná sláva – různý styl

Životopis každého esa by dnes vydal na dobrodružnou knihu, a vzájemně by se od sebe výrazně lišily. Nacházeli se mezi nimi chladní pragmatici, jakými byli nejúspěšnější Francouz René Fonck nebo Němec Manfred von Richthofen, ale také „ztřeštěnci“ jako například Georges Guynemer nebo Brit Albert Ball. Někteří si boj pečlivě rozmýšleli a propočítávali (Fonck), jiní se vrhali i do zdánlivě beznadějných střetů. Každý válčící národ měl své hvězdy, některé ale „jen“ skórovaly, zatímco jiní letci přepisovali doktrínu leteckého boje.

Nejznámějším příkladem je asi Němec Oswald Boelcke, jenž přinesl základy taktiky, které přetrvaly až do války následující. Jiný, Max Immelmann – „Orel z Lille“, zase svou smrtí v červnu 1916 odstartoval dodnes trvající prvek národního vnímání hrdinů. Mýtus o jejich neporazitelnosti si i sto let po válce v mnoha zemích uchovávají.

Kdo je sestřelil?

Zatímco Němci stále trvají na nehodě své legendy – Immelmannovi měl selhat synchronizátor kulometu, Britové označují za přemožitele „Orla z Lille“ dvojici letců George McCubbina a Jamese Wallera. Naopak na ostrovech zase nepochybují, že eso Jeho Veličenstva Albert Ball zemřelo bez cizího zavinění. Stejně tak Italové věří, Francesco Baracca, jejich číslo jedna, byl zabit náhodnou palbou ze země, ale Rakušané připsali skalp italského esa zadnímu střelci Phönixu C.I Arnoldu Barwigovi.

Pokračování: Rytíři, nebo zabijáci? Každodennost stíhacích es za Velké války (2)

Tyto spory jsou sice po letech zdánlivě bezvýznamné, ale zůstávají jakousi ozvěnu mýtů, které národní hrdinové stvořili. A rozdílně ke smrti svých rivalů přistupovali i jednotliví letci. Zatímco jedni vzdávali hold padlému nepříteli třeba shozeným věncem nebo vojenským pohřbem, jiní byli velmi pragmatičtí. Někteří Britové po smrti Richthofena projevovali smutek nad ztrátou čestného protivníka, ale Mick Mannock nesmlouvavě prohlásil, že doufá, že se „Rudý baron“ celou dobu pádu k zemi smažil ve svém kokpitu.

Především díky satelitům, leteckému a pozemnímu snímkování máme zmapovaný takřka každý kout naší planety. Pod hladinou oceánu se ale nachází celý neznámý svět. Vlastně známe lépe povrchy řady planet, měsíců a vesmírných planetek, než dno oceánu naší Země. Američtí vědci nyní vytvořili aktualizovanou topografickou mapu mořského dna, která odkrývá velké množství doposud neobjevených hor a pohoří.

Svět pod hladinou

Mapa, která nese poněkud kostrbaté označení SRTM15+V2.0, využívá nově zpracovaná data ze satelitů. Mořské dno zobrazuje s doposud nevídanou přesností a rozlišením. Díky tomu jsou na této mapě patrné mnohé horské masívy, které do této doby nebylo možné pozorovat jinak, než pomocí ponorek.

TIP: Řetěz dávných podmořských sopek je významnou dálnicí pro kytovce

Přesný počet nově objevených podmořských hor zatím není známý. Autoři mapy odhadují, že jejich je něco mezi 5 a 10 tisíci. Podmořské hory jsou přitom pro odborníky velmi zajímavé. Jsou například často domovem bohaté podmořské biodiverzity. Některé druhy mořských organismů jsou nejspíš dokonce endemity některých z těchto hor, což znamená, že nežijí nikde jinde.

V Číně běží program klonovaných policejních psů. První z psích klonů, dvouměsíční fenka kunmingského vlčáka jménem Kchun-sün (Kunxun), už nastoupila výcvik. Během příštích 8 až 10 měsíců se Kchun-sün bude učit policejní práci, včetně pátrání, záchrany, stopování a hledání drog.

Kchun-sün je klonem slavné psí detektivky Chua-chuang-ma (Huahuangma) z provincie Jün-nan. Ta se postupně stala respektovaným policejním společníkem a přispěla k vyřešení celé řady závažných případů, včetně 12 vražd. Na klonování Kchun-sün se podíleli odborníci Zemědělské univerzity v Jün-nanu a biotechnologická společnost Sinogene. Podle vědců je DNA obou psů shodná z 99,9 %.

TIP: Nástup biotechnologií: Čína buduje velikou továrnu na klony

Většina policejních psů v Číně pochází z ras cizího původu. Aby policejní pes dosáhl úrovně fenky Huahuangma, je zapotřebí až 5 let výcviku, který vyjde na 75 tisíc dolarů (zhruba 1,7 milionu korun). Číňané doufají, že klonování špičkových psů jim ušetří čas potřebný k výcviku i vynaložené peníze. Hlavní výhodou psích klonů je, že disponují skvělými předpoklady pro policejní práci.

Klonovaní psi se v policejních službách objevili už v roce 2005 v Jižní Koreji. Od roku 2007 zde klonovaní labradorští retrívři pracují na protidrogovém oddělení.

Spojení ženského orgasmu a marihuany nebývá zrovna běžným předmětem výzkumu státem placených vědců. Časy se ale mění. Tým amerických odborníků z lékařské fakulty v St. Louis se nedávno pokusil odpovědět na otázku, jaký vliv má kouření marihuany na kvalitu ženského orgasmu.

Badatelé detailně vyzpovídali celkem 373 žen, z nichž bylo 176 pravidelných uživatelek marihuany. Respondentky odpovídaly nejen na otázky spojené s užíváním marihuany, ale i na otázky spojené s jejich sexuálním chováním a sexuálními zkušenostmi. Lékaře mimo jiné zajímalo, zda ženy při sexuálním styku pociťují bolest nebo zda při sexu znamenaly problémy se zvlhnutím pochvy. Důležité bylo také hodnocení sexuálního prožitku a zejména pak kvalita dosaženého orgasmu.

Výzkum ukázal, že ženy, které před sexem užily marihuanu, mají 2,1× pravděpodobněji při sexu uspokojivý orgasmus. Více než 68 % uživatelek marihuany považuje sex „pod vlivem“ za celkově příjemnější a 60 % kuřaček marihuany zaznamenalo zvýšenou míru sexuální touhy. Více než polovina pak přiznala vyšší počet orgasmů.

TIP: K čemu je ženám orgasmus? Evoluční záhada možná našla vysvětlení

Podobné výzkumy samozřejmě trpí řadou problémů, daných především tím, že jsou založené na subjektivních výpovědích zkoumaných osob. Obzvlášť v otázkách intimní povahy pak mohou být záměrně či nevědomky zkreslené. Vědci také připouštějí, že ženy, které mají otevřenější postoj k marihuaně, mohou mít i otevřenější postoj k sexu. Experimenty na myších ale ukazují, že existuje spojitost mezi kanabinoidy, tedy účinnými látkami konopí, a hormony, které souvisejí se sexuálním prožitkem. Z vědeckého a medicínského hlediska tak jde o zajímavý základ pro další výzkum. Ten by mohl přinést například nové postupy pro léčbu ženské sexuální dysfunkce.

Na Zemi prakticky neustále dopadají různě velké kusy kosmického smetí. Pokud k tomu dojde v řídce osídlené oblasti, může se stát, že i poměrně velký meteoroid, který skončí svoji pouť monumentální explozí, téměř unikne pozornosti a zájmu světových médií.

Přesně to byl případ meteoroidu, který zasáhl atmosféru Země 18. prosince loňského roku (2018). Podle všeho tento meteoroid vytvořil velikou ohnivou kouli a explozi, která svou silou desetinásobně překonala sílu atomové bomby ze sklonku 2. světové války v Hirošimě.

Show nad Barentsonovým mořem

Byl to druhý nejsilnější výbuch tohoto druhu, k němuž došlo za posledních 30 let. Jenomže se odehrál nad Barentsovým mořem, které se rozkládá mezi severním pobřežím Evropy a Medvědím ostrovem, Špicberky, Zemí Františka Josefa a Novou zemí. Jedinými svědky mohutné exploze tak nejspíš byli zdejší ploutvonožci a kytovci.

TIP: Úder z kosmického prostoru: Nad leteckou základnou Thule explodoval meteoroid

Kromě nich si ale výbuchu kosmického původu všimly i americké vojenské satelity, které poslaly hlášení NASA. Civilní odborníci se pak pustili do intenzivního zkoumání celé události. Z něj vyplynulo, že šlo o objekt o průměru několika metrů a váze asi 1 400 tun, který přiletěl rychlostí 32 kilometrů za sekundu. Ve výšce kolem 25 kilometrů explodoval silou asi 173 kilotun TNT. Little Boy v Hirošimě přitom vyvolal explozi o síle asi 15 kilotun TNT.

Na konci ledna 1968 severovietnamští komunisté udeřili na osm měst v Centrální vrchovině a provinciích podél středního úseku pobřeží. Oddíly o síle praporu napadly kupříkladu Nha Trang a Hoi An, na Quy Nhon udeřily dokonce dvojnásobně větší jednotky.

Předchozí část: Novoroční úder pod pás: Severovietnamská ofenziva během svátečního příměří (1)

Předposledního lednového dne dostali rozkaz zaujmout pohotovost též američtí vojáci. Mnoho mužů však nařízení vzhledem k svátkům nebralo příliš vážně. I přes všechny potíže disponovaly USA v předvečer útoku značnými silami – devíti divizemi o 167 000 vojáků doplněnými menšími jednotkami včetně 11. tankového pluku.

Jižní Vietnam měl ve zbrani deset pěších divizí a po jedné divizi výsadkářů a námořní pěchoty – celkem 427 000 mužů. Zapomenout nemůžeme ani na 6 000 Australanů, 2 400 Thajců, 48 000 Jihokorejců a další spojenecké kontingenty. Severní Vietnam mohl proti těmto silám vrhnout sedm divizí o 50 000 mužů a navíc 60 000 partyzánů.

Saigon v plamenech 

Jedním z hlavních Giapových záměrů se stalo ovládnutí Saigonu, který kromě praporu vojenské policie bránila výhradně jihovietnamská armáda. Nejdůležitější cíle napadlo 35 praporů, dalších 11 udeřilo ve středu metropole. K prvnímu střetu došlo 31. ledna v 1.30 před prezidentským palácem, kdy ženisté odpálili vchod a pokusili se proniknout dovnitř. Pětatřicetičlenný oddíl narazil na rozhodnou obranu prezidentské gardy podpořené dvojicí tanků a po dvou dnech marného boje takřka všichni útočníci padli.

Kolem třetí ráno partyzáni v jihovietnamských uniformách vtrhli i do budovy rozhlasu a pokusili se odvysílat nahrávku, na níž Ho Či Min vyzýval k povstání. Obránci s takovým scénářem počítali a včas přerušili přívod elektřiny, i tak objekt dobyli zpět až za šest hodin. Zvláštní význam v celé ofenzivě Tet měl úder dvacetičlenné skupiny ženistů na americké velvyslanectví a okolní hotely naplněné západními novináři. Útočníkům se podařilo ve 2.47 prorazitdíru do zdi ambasády. Vojenští policisté dva z nich zlikvidovali, v následném boji však oba spolu s další dvojicí policistů a jedním mariňákem zahynuli.

Američanům se nakonec podařilo uzavřít budovu bezpečnostními dveřmi a během několika hodin zbylé příslušníky Vietkongu postřílely vrtulníky podporované námořní pěchotou. Střelba u ambasády zalarmovala novináře, kteří špatně vyhodnotili situaci a odvysílali do světa zprávy, že nepřítel velvyslanectví dobyl. Ačkoliv Westmoreland zprávu dementoval, šířila se dále. Mnoha Američanům posloužila jako důkaz, že jim vojáci lžou a že situace ve Vietnamu je podstatně horší, než Washington tvrdí.

Proti městům

Obránci Saigonu odrazili nepřítele i u hlavního stanu námořnictva, extrémně tvrdé boje se odehrály také u základny Tan Son Nhut, kde se nacházelo americké velitelství. Od pohromy posádku zachránil zásah bitevních vrtulníků, které postřílely 900 komunistů a zbytek zahnaly na útěk. Američané přišli o 23 padlých, Jihovietnamci ztratili 32 mužů. Svědkem další tuhé bitvy se stala základna Bien Hoa a komplex Long Binh nedaleko metropole.

Útočníci postupovali podle pečlivého plánu a se značnou odvahou, ale narazili na narychlo přivolaný mechanizovaný prapor vyzbrojený obrněnými transportéry M113. Zbytek práce vykonaly tanky M48 a kulometčíci, za zabití 1 300 nepřátel ovšem Američané zaplatili ztrátou šesti transportérů. Přes veškeré snahy Severovietnamců ofenziva v okolí Saigonu rychle zkrachovala, neboť obránci úspěšně rozdrobovali úderné oddíly do izolovaných skupinek a jednu po druhé ničili.

Komunistické úspěchy

I tak se přeživším partyzánům podařilo obsadit strategicky významný sportovní areál Phu Tho, který jim ihned začal sloužit coby shromaždiště a prostor, odkud mohli blokovat přísun amerických posil. Komunisté o kótu bojovali velmi urputně a koordinovaný úder obrněnců, vrtulníků a rangers je odsud vyhnal teprve po týdnu. Likvidace posledních skupinek nepřátel v metropoli trvala až do 7. března.

TIP: Ubránili se přesile: Legendární bitva o vietnamské údolí La Drang

Zatímco v Saigonu chtěli útočníci především upoutat pozornost světového tisku a otřást americkým veřejným míněním (což se jim plně podařilo), v ostatních oblastech usilovali o vyvolání masového povstání. Pěchota podporovaná minomety a raketomety udeřila na 36 ze 44 provinčních měst, na pět ze šesti samosprávných měst, na 64 z 242 okresních měst i na pět desítek osad.

Útočníci napadli řadu vojenských objektů včetně letišť, na nichž zničili 58 letadel a dalších 280 poškodili. Častým cílem se stávaly rozhlasové vysílače, odkud komunisté chtěli vysílat výzvy ke svržení vlády. Do části měst se Severovietnamcům podařilo proniknout, avšak z většiny je obránci za 2–3 dny vytlačili. 

Dokončení v neděli 24. března

Od doby, kdy počátkem 9. století vyslal Karel Veliký vojenskou výpravu proti českým kmenům, spadaly Čechy do francké sféry vlivu. Po rozdělení říše Karla Velikého začala o Čechy projevovat zájem Říše východofranská.

Závazky vůči ní českému knížeti Václavovi důrazně připomněl král Jindřich I. Ptáčník roku 929, jemuž se nelíbilo, že Václav prosazuje vlastní politiku na úkor Saska, Jindřichovy domoviny. Tak se stalo, že před Prahou stanuly početné oddíly krále Jindřicha, pro jistotu posílené o bavorské vojsko vévody Arnulfa. Václav v dané situaci neměl jiné východisko než se vzdát a obnovit odvádění tributu králi. 

Z nepřítele spojencem

Od této chvíle se zahraniční politika Přemyslovců začala orientovat na Sasko. Ano, Čechy byly uvedeny do jisté formy závislosti na východofranckém králi, avšak plynuly jim z toho výhody, zejména pokud jde o upevnění křesťanství v zemi a tedy i etablování přemyslovské moci.

Situace se radikálně obrátila roku 935 se smrtí knížete Václava. Jeho bratr a nástupce Boleslav I. rezolutně odmítl jakoukoliv formu podřízenosti. Využil situace v Sasku, kde roku 936 zemřel král Jindřich I. a na trůn nastoupil jeho syn Ota I., jenž si musel své postavení nejprve obhájit tváří v tvář vzpurným německým vévodům. Tehdy se začala psát pozoruhodná historie mocenského soužití saských Otů s českými Boleslavy, jejichž osudy se zvláštním způsobem prolínaly.

Boleslav I. neváhal s Otou I. změřit síly na bitevním poli. Dělo se tak s přestávkami celých čtrnáct let, až teprve roku 950 oba uznali bezvýchodnost sporu a uzavřeli mír. Z nepřátel se stali spojenci, Boleslav I. obstál a získal Čechám větší svébytnost. Aniž by překážel zájmům Oty I., budoval přemyslovskou „říši“ a expandoval na východ. S císařem udržoval dobré vztahy a podpořil ho i na bitevním poli.

Z pohledu Oty I. bylo přemyslovské knížectví strategickým partnerem, nejen proti Maďarům, ale také například proti Polabským Slovanům. Když Boleslav I. zemřel, stal se bez jakýchkoliv pochybností jeho nástupcem syn Boleslav II., dědic rozsáhlé a respektované středoevropské „říše“. 

Nový spor

Zatímco Boleslav II. byl jednoznačným nástupcem svého otce, o něco složitější to měl Ota II. v říši. Byl sice synem Oty I. Velikého, avšak zájemců s legitimním nárokem bylo víc. Osmnáctiletý Ota II. musel trůn uhájit proti bavorskému vévodovi Jindřichovi II. Svárlivému, jenž byl vnukem krále Jindřicha I. Ptáčníka a tedy Otův starší bratranec. Z tohoto titulu vystoupil roku 974 proti Otovi ve snaze zbavit ho následnictví.

Za Jindřichův nárok se postavil také Boleslav II. a jeho švagr, polský kníže Měšek I. Co bylo jejich motivací? Uznávali snad ve shodě s praxí své domoviny, kde fungoval stařešinský (seniorátní) nástupnický řád, nárok staršího dědice. Vévoda Jindřich byl o čtyři roky starší než Ota II., což jistou roli hrát mohlo. Bohužel, Boleslav špatně odhadl situaci, neboť Ota II. bratrance porazil. Tak se mohla v říši oslabit důvěra v Boleslava, ale žádný vliv na jeho vládu ani celistvost území to podle všeho nemělo.

K obdobné situaci došlo roku 983 po smrti Oty II., kdy se stal jeho nástupcem Ota III., tříletý klučík, za něhož vládla matka Theofano. I tentokrát vévoda Jindřich vystoupil se svým nárokem na trůn a Boleslav jej opět podpořil. Pokus znovu nevyšel, Boleslav utrpěl další šrám na cti a s ním i celé Čechy.

Nicméně mírové vztahy ještě nějaký čas trvaly. To už ale pomalu začalo zvedat hlavu Polsko a také Uhry. Když se roku 994 ujal Ota III. konečně vlády, stala se mu obě budoucí expandující království bližšími než české vévodství, na jehož vládce nebyl spoleh. U příležitosti své korunovace téhož roku se Ota III. poprvé setkal s biskupem Vojtěchem Slavníkovcem a spřátelil se s ním. Aby toho nebylo málo, právě Vojtěch se stal hlasitým kritikem Boleslava II. pro jeho obchodování s otroky z řad křesťanů.

Ze dna k obnovenému respektu

Boleslav II. zemřel roku 999 v situaci, kdy již bylo přemyslovské panství notně umenšeno. Těžiště moci ve střední Evropě se přeneslo do Polska, kde vládl Boleslav I. Chrabrý a do Uher, kde prokazoval značnou dávku vladařského nadání Štěpán I. Oběma vládcům císař Ota III. projevil náklonost a udělil jim významné pocty. Zatímco Polsku dopomohl k arcibiskupství a dvěma biskupství, Štěpána I. korunoval prvním uherským králem. A Čechy? Ve své rozloze značně umenšené výboji svých sousedů, hospodářsky na kolena sražené a vládou Boleslava III. sužované se po padesáti letech opět staly závislé na vůli římského krále. 

TIP: Rok 1000 v českých zemích: Co se dělo v přemyslovském knížectví?

Plně se to projevilo po nečekané smrti mladého Oty III. po roce 1002, kdy se stal jeho nástupcem Jindřich, syn odbojného bavorského vévody Jindřicha Svárlivého. Na říšský trůn nastoupil jako Jindřich II. a byl kromě jiného též švagrem uherského Štěpána I., avšak vztahy s polským Boleslavem I. Chrabrým se zhoršily a vyústily v táhlý vojenský konflikt. Do českých záležitostí Jindřich II. vstupoval zcela volně. Neoblíbeného Boleslava III. sesadil a pomohl jeho bratrovi Jaromírovi ke knížecí důstojnosti, aby ho o několik let později zbavil svobody. Čechy v léno poté roku 1012 od císaře Jindřicha II. přijal kníže Oldřich. 

Teprve Oldřich a poté jeho syn Břetislav si dokázali opět získat určitý respekt v říši, přímá vazba záležitostí českých a německých však trvala dál. Oldřich i Břetislav se stali spojenci říše a podporovali ji v bojích s Poláky a Uhry. Příliš samostatná politika a ostré lokty knížete Oldřicha však Jindřichovi II. ani jeho nástupci Konrádovi II. příliš vhod nebyly…

Krátce řečeno – život by skončil ve vteřinách, nanejvýše jejich desítkách. Například na Merkuru je strana přikloněná ke Slunci velmi horká a dosahuje teplot až 427 °C, zatímco odvrácenou polovinu charakterizují chladné teploty klesající až k -179 °C. Pokud by však  člověk dokázal nějakým zázrakem najít na planetě místo s příhodnou tepelnou zónou, bez skafandru by zde přežil jen tak dlouho, jak dlouho zvládne zadržet dech (světový rekord z roku 2016 je aktuálně 24 minut a 3,45 sekundy). 

TIP: Proč je vesmír tak chladný?

Na Venuši by člověk neměl ani takové štěstí – s průměrnou teplotou povrchu 462 °C  by se okamžitě vypařil. Mars je zase velice chladný s velmi řídkým vzduchem, průměrná teplota zde dosahuje -60 °C. I kdybychom se na mrazivé planetě zachumlali do oblečení pro polárníky, stále bychom vydrželi jen tak dlouho, jak dlouho jsme schopni zadržet dech – 96 % tamní atmosféry totiž tvoří oxid uhličitý, zatímco kyslíku je tam pouze 0,13 % (na Zemi 21 %). 

Jupiter, Saturn, Neptun a Uran představují plynné obry, kteří postrádají pevný povrch – člověk by tak mohl pouze sestupovat do jejich plynné atmosféry, kde by ho ovšem záhy rozdrtil tlak. Netrvalo by to ani jednu sekundu.

Člověk, který se narodil v roce 1960, přišel na svět obývaný třemi miliardami lidí. Ještě než oslavil čtyřicáté narozeniny, počet obyvatel planety se rozrostl na dvojnásobek. Sedmou miliardu demografové zaznamenali před šesti lety a v roce 2027 bude na Zemi žít už osm miliard lidí.   

Zmíněné číslo se již nepříjemně blíží obávané hranici desíti miliard, o které se hovoří jako o kapacitním limitu – víc lidí už údajně Země není schopna uživit a nutně prý nastane kolaps civilizace. Hrozba přelidnění, které by mohlo vést ke globálnímu kolapsu, se proto v poslední době skloňuje ve světových médiích čím dál častěji. 

Antická otázka

Překvapivě však nejde o zcela nové obavy. Z písemných záznamů se lze dozvědět, že negativní dopady vysoké porodnosti si lidé uvědomovali už ve starověku. Například filozofové Platon a Aristoteles se ve svých dílech zabývali mimo jiné úvahami o optimálním počtu obyvatel městských států – ten podle nich měl být dostatečně vysoký, aby se stát dokázal ubránit nepříteli, ale zároveň jen natolik početný, aby v něm efektivně fungovala administrativa.

Podle hesla „účel světí prostředky“ dokonce zmínění antičtí myslitelé neváhali nabízet z dnešního pohledu poměrně drsná opatření: například úmyslné potraty nebo vraždy novorozeňat. 

Podobné praktiky kromě starých Řeků prováděla i další společenství. Zabíjení čerstvě narozených dětí je například zdokumentováno u starých Germánů i amazonských indiánů. Před 60 lety provedl maďarský etnolog George Devereux průzkum mezi bezmála 400 přírodními národy, z nějž jasně vyplývá, že fenomén umělých potratů se vyskytuje po celém světě. Nevyhýbají se jim takové společnosti, které si kvůli omezeným zdrojům potravy nemohou dovolit živit četnější potomstvo. 

Miliarda za dvanáct let

Na problém přelidnění planety v moderních dějinách poprvé výrazněji upozornil anglický ekonom Thomas Robert Malthus. Jeho teorie, zprvu anonymně uveřejněná v roce 1798, nabízí poněkud pesimistický scénář demografického vývoje. Malthus předpokládal, že zatímco potravní zdroje se rozrůstají lineárně – tempem 1-2-3-4, populace nabývá na objemu geometricky: 1-2-4-16. 

Dřív nebo později tak podle jeho teorie o růstu populace nastane neodvratitelné vyčerpání přírodních zdrojů a lidstvo zanikne. Svými názory předběhl tento vědec dobu – na Zemi totiž za jeho života nežila ani celá miliarda lidí a ještě do roku 1800 lidstvo globálně nikdy nepřibývalo rychlejším tempem než 1% nárůstem ročně. Historie si tehdy naopak ještě pamatovala morové epidemie ze 14. století, během nichž razantně vymíralo.

Malthusova teorie se ovšem nezrodila z nějakých spekulací. Odhaduje se, že rok 1750 byl posledním v historii Anglie, kdy populace rostla lineárně a zbytek světa ji zanedlouho následoval. Navzdory otřesným podmínkám, ve kterých musely dělnické rodiny žít, se situace krok za krokem zlepšovala. Postupně do měst přibyla kanalizace a bezpečné zdroje vody, domy dostaly centrální vytápění a v porodnictví se prosadil názor, že lékaři si musejí dezinfikovat ruce. Také dětská úmrtnost radikálně klesla: Ve středověku zemřelo každé druhé až třetí dítě, zato v roce 1850 už dětská úmrtnost v Anglii činila 160 úmrtí na 1 000 narozených dětí (dnes je to 3,8 na 1 000 dětí). Nárůst populace se dal očekávat. 

Varovné signály 

Skokový nárůst populace však nebyl v historii novinkou – poprvé se odehrál  před dvěma miliony let, což je předpokládaná doba, kdy se zformovaly (tehdy ještě ve společenství lidského předka Homo erecta) tlupy lovců a sběračů. Podruhé pak v době neolitické revoluce, během níž se zhruba před dvanácti tisíci lety zrodilo zemědělství. Obě události doprovázel údajně až desetinásobný nárůst populace.

Od dob Thomase Malthuse se populace rozrůstala čím dál rychleji. Ten největší boom přišel  poměrně nedávno. Od 70. let minulého století se lidská populace začala rozrůstat doslova raketovým tempem, přičemž za posledních třicet let narostla o celých 56 %. Tehdy se také začaly poprvé výrazněji ozývat názory, zda ještě planeta lidstvo uživí.

Historická zkušenost ovšem tyto obavy vyvrací. Každý dosavadní radikální růst zatím vždy následovalo relativně dlouhé období poklesu a všechno napovídá, že nejinak tomu bude i v budoucnosti. Lidí sice stále přibývá, ovšem tempo růstu je výrazně nižší. Ve vyspělých zemích se porodnost drží pod úrovní, která je nezbytná pro udržení stávajícího počtu obyvatel a činí 2,1 dítěte průměrně na každou ženu.

Porodnost klesá i v chudších regionech. Na nejnižších příčkách porodnosti byly loni Taiwan (1,21 dítěte na ženu) a Moldávie (1,23), kde je ovšem HDP na hlavu desetkrát nižší než u zmíněné asijské země. Podle dat OSN se svět jako celek dostane pod zmíněnou hranici 2,1 dítěte do roku 2070. Evropa, Amerika a dokonce i část Asie už dnes hlásí průměr zhruba 1,72 dítěte. Nicméně existují důležité výjimky. 

Příliš plodná Indie

Vysokou porodnost si ovšem stále zachovává Afrika a Indie, které tak budou v příštích desítkách let hrát nejdůležitější roli z hlediska demografických změn. Právě Indie má již v horizontu několika let vystřídat Čínu v čele žebříčku nejlidnatějších států světa. V současnosti se tam narodí milion nových Indů každé tři týdny a některé scénáře hovoří o tom, že na konci století bude tato země živit dvě miliardy obyvatel. 

Takovému osudu se indická vláda snaží předejít a částečně se jí to daří – v roce 1966 představoval průměrný počet dětí na jednu ženu číslo 5,7. Od té doby klesl více než dvojnásobně. Naopak násobně přibylo žen užívajících antikoncepci. Současný index 2,4 dítěte je však stále příliš vysoký na to, aby se mohli Indové těšit představě uspokojivé budoucnosti.

Obdobné vyhlídky má Afrika, jejíž snahy o omezení porodnosti jsou méně úspěšné. V polovině tohoto století bude černý kontinent obývat dvojnásobný počet lidí než dnes a například Nigérie, kde v současnosti žije 187 milionů lidí, se stane třetí nejlidnatější zemí světa (dnes jí patří 9. příčka). Dramatický nárůst obyvatelstva odborníci věští také Demokratické republice Kongo, kde dnes žije 80 milionů lidí, ale za 40 let by jich mohlo být už 237 milionů.

Radikální řešení 

V oblastech, jako je právě Afrika nebo Indie, se lze na vlastní oči přesvědčit o tom, jak vypadají důsledky přelidnění v praxi. Zřejmě právě takový scénář měl na mysli Thomas Malthus a jeho následovníci, kteří se již před staletími obávali toho, co přinese nekontrolovatelný populační boom. Nedostatek potravin je přitom jen špičkou ledovce – odborníci totiž spojují přelidnění také s environmentálními katastrofami, kritickou nezaměstnaností, chudobou a také s válkami. 

Etnolog Malthus přitom navrhoval drastická řešení. Domníval se například, že je eticky přijatelné cíleně vyvolat epidemie smrtelných chorob, během nichž by chudina záměrně bydlela v nehygienických podmínkách a bez přístupu k lékům. Obdobné názory se od té doby objevují opakovaně. V roce 1968 například americký biolog Paul Ralph Ehrlich z Pensylvánské univerzity přirovnal populační růst k nekontrolovatelnému rakovinnému bujení, které je třeba nemilosrdně zastavit. V současnosti prý lidstvo řeší pouze následky, nikoliv příčinu. Aby se však zabránilo katastrofálním důsledkům v podobě globálního hladomoru, je třeba přistoupit k radikálnímu omezení porodnosti. Řešením by podle Ehrlicha mohly být prostředky způsobující neplodnost, které by se přidávaly do pitné vody. 

Sterilizace a politika 

Další vlna varování přišla v době vrcholu populačního boomu během 70. a 80. let, kdy se přelidnění poprvé stalo skutečným problémem. Pokud by se totiž nezpomalilo tehdejší tempo populačního růstu, za sto let by na Zemi žilo 44 miliard lidí a v roce 2300 by to bylo neuvěřitelných 1,34 bilionu.

V roce 1972 se na stranu zastánců pesimistického vývoje přidala nezávislá organizace Římský klub, která vydala rozsáhlou zprávu s názvem Meze růstu. Spolek předních světových vědců, politiků a podnikatelů, jichž je k dnešnímu dni rovných sto, si klade za cíl najít řešení nejpalčivějších globálních problémů, aby zajistili trvale udržitelný rozvoj. Členové klubu ve zmíněné zprávě důrazně varovali právě před přelidněním a upozorňovali, že zdroje jsou konečné. V reakci na to se řada vlád rozvojových zemí odhodlala k razantním opatřením, zejména nuceným sterilizacím. Jen v Indii podstoupilo v roce 1975 tento zákrok osm milionů žen. Pět let po apelu Římského klubu zavedla Čína nepopulární „politiku jednoho dítěte“, zahrnující mimo jiné masivní kampaně na podporu antikoncepce nebo čtrnáctidenní placené dovolené pro ženy, které podstoupily interrupci. Opatření skončila teprve před třemi lety a dnes mohou čínští rodiče oficiálně přivést na svět už dva potomky. Jenže každé takové opatření je pochopitelně značně kontroverzní. Kritici namítají, že by nikdo neměl omezovat základní právo každého člověka, tedy zplodit dítě.

Optimistické vyhlídky

Názory na to, zda přelidnění znamená skutečně takovou apokalyptickou hrozbu, jak se tvrdilo ještě před nedávnem, se rychle vyvíjejí a už zdaleka nejsou tak striktní. Pokud by lidstvo dokázalo přijít na způsob, jak efektivněji využívat přírodní zdroje, nemuselo by je vyčerpávat tak intenzivním tempem jako dnes, ba dokonce by podle některých odhadů bylo schopno tyto kapacity ještě rozšířit. Když totiž lidé objevili zemědělství, potřebovali na uživení jediného člověka šestinásobnou plochu orné půdy než je tomu v současnosti. Efektivní zavlažování, kontrola škůdců a vyšší výnosy geneticky upravených potravin totiž umožňují sklízet úrodu, o které se prvním pěstitelům ani nesnilo. 

Řada uznávaných badatelů dnes tvrdí, že do budoucna dokonce žádné problémy s nedostatkem surovin nehrozí, protože planeta je bez potíží schopna uživit mnohem vyšší počet „hladových krků“ než současných sedm miliard lidí. Problém je, že jsme se nenaučili zacházet se zdroji rozumně a kvůli nesmyslnému plýtvání končí jídlo místo v žaludku v popelnici. 

TIP: Je čas troubit na poplach? Světová populace stárne závratným tempem

Mnoho respektovaných ekonomů navíc poukazuje na to, že zatím se nikomu nepodařilo přinést přesvědčivý důkaz o tom, že má přelidnění skutečně těsnou souvislost s chudobou a hladomorem – tyto jevy jsou podle nich zapříčiněny spíše nevhodnou sociální politikou. Americký profesor Julian Simon v roce 1981 publikoval názor, že vysoká hustota zalidnění paradoxně vede k lepšímu životnímu standardu, neboť přináší vyšší pravděpodobnost technologických inovací. Příznivým výhledům do budoucna nahrává i fakt, že zvýšení ekonomického růstu s sebou paradoxně přináší nejen nižší plodnost, ale i nižší spotřebu zdrojů a energie.