Úsilí zajistit si věčnou spásu představovalo ústřední motiv života středověkého člověka. V prostředí, kde smrt řádila bez ustání a vybírala si svou daň již od kolébky, se lidé utíkali k víře a naději v posmrtný život, který měl na rozdíl od toho vezdejšího trvat navěky. O to víc se každého křesťana pochopitelně zmocňovala úzkost z toho, že jeho duše nedosáhne vykoupení a namísto rajských slastí ji budou očekávat nikdy nekončící pekelná muka.

Časově omezené utrpení

Ve středověké společnosti se tento postoj nejistoty hmatatelně projevoval ve zbožných skutcích a darech. Ty měly nejrůznější podobu. Mohla to být například pomoc chudým almužnami, u těch zámožnějších pak zakládání kaplí, kostelů či špitálů. Obvyklé bylo rovněž vyhradit v závěti peníze na sloužení mší ve výroční dny vlastní smrti. To všechno mělo věřícímu pomoci usmířit Boží hněv a vyrovnat tak vlastní konto pošramocené spáchanými hříchy. 

Protože málokdo byl natolik dokonalým křesťanem, aby mohl očekávat, že po smrti půjde rovnou do nebe, převládl ve 12. století názor, že mezi rájem a peklem existuje ještě třetí místo, kam putují duše ne zcela spravedlivých a ne dočista špatných. Názory, jak toto místo vlastně vypadá, se pochopitelně různily. Všeobecně se v představách středověkých lidí příliš nelišilo od pekla, ale bylo časově omezené. 

O tom, jak dlouho ten který hříšník v očistci setrvá, rozhodoval pouze nevyzpytatelný Boží úradek. Všeobecně však převládalo přesvědčení, že očistcové tresty jsou dlouhé. Jakým způsobem však měl čas v očistci vlastně plynout? Teologové mu přisoudili stejný rytmus jako času pozemskému, takže se měl dělit na dny, týdny, měsíce a roky. To bylo velmi důležité pro vytvoření odpustkové praxe, která s těmito časovými úseky pracovala. 

Odpustky po zpovědi

Nejprve si vysvětleme podstatu odpustků a k čemu přesně sloužily. Udělovat se mohly z rozhodnutí Kristova zástupce na zemi, tedy papeže, či s jeho svolením, a věřící je mohli získat za splnění náležitých podmínek. Ty byly při vydání odpustku vždy přesně definovány. Obvykle šlo o zbožnou pouť na určité místo v danou dobu, spojenou s návštěvou kostela a poskytnutím almužny. Odpustky reagovaly na konkrétní potřeby toho kterého místa, takže zbožné dary často putovaly na výstavbu či opravu určitého kostela, kláštera či kaple. 

Důležité je, že odpustek člověku, který si jej pořídil, neodnímal vinu za hřích. Se samotným odpuštěním hříchů totiž vůbec nesouvisel. Z těch se musel věřící nejprve vyznat ve zpovědi a všeho ze srdce jich litovat, aby Boží odpuštění zprostředkované knězem mělo platnost. Jenomže ani ta nejupřímnější lítost nesmazávala trest za spáchaná provinění, ten i po platné zpovědi nad provinilcem stále visel. A právě tuto funkci měly odpustky – promíjely člověku příslušnou dobu trestu, kterou by jinak musel strávit v očistci. Ovšem bez výše uvedených podmínek neměl odpustek žádnou platnost, i kdyby ho věřící obdržel z rukou samotného papeže.

Kupte si dny i roky!

Brzy se v této oblasti vyvinula vskutku podivuhodná aritmetika. Odpustkové listiny stanovovaly přesnou dobu prominutí trestu, kterou tím hříšník získával. Hovoříme pak například o čtyřicetidenních či stodenních odpustcích, přičemž v případě těch nejvýhodnějších se lhůta počítala rovnou na roky. Vlivem hrůzostrašných kázání líčících krutosti očistcových trestů byl středověký člověk připravený na nejhorší, a tak ve shromažďování odpustků netroškařil, mohl-li si to jen trochu dovolit.

Nejvíce rozbujelý trh s odpustky přinesl pozdní středověk. Tehdy se s nimi obchodovalo skutečně ve velkém a mnozí již nechápali jejich pravou podstatu a brali je jako náhražku zpovědi. Známým přeborníkem se stal v tomto ohledu německý biskup Albrecht Braniborský, který měl zjevně mnoho hříchů, a tak pro jistotu nashromáždil odpustky na závratných 39 milionů let! 

Odpustků však mohl člověk dosáhnout nejen pro sebe samotného, ale také pro své blízké, kteří ho předešli na věčnost. Za tímto účelem byla již v raném středověku v celé církvi ustanovena památka Všech zemřelých, dodnes slavená vždy druhý listopadový den, kdy mohou živí svými modlitbami zkrátit očistcová muka zemřelým.

Zvláštní případ znamenala (a dodnes představují) takzvaná milostivá léta, nazývaná také jubilejní. Vyhlašoval je papež, a to nejprve v rozmezí 50 roků, později každých 25 let. Jedná se o rok obdařený zvláštními výsadami, kdy každý poutník do Říma dosáhne plnomocných odpustků, čili odpuštění veškeré doby očistcového trestu za všechny doposud spáchané hříchy. Poprvé se jubilejní rok slavil v roce 1300 za papeže Bonifáce VIII., známého svými světovládnými nároky.

Křížové výpravy a ostatky

Netřeba podotýkat, že vedle duchovního rozměru byl přítomný i ten ekonomický, poněvadž pro Věčné město znamenal příliv poutníků z celého křesťanského světa důležitou finanční injekci. Toho bohužel mnozí papežové zneužívali, a tak milostivá léta vyhlašovali ještě častěji, aby mohli umořit své dluhy. Zbožní návštěvníci museli navštívit příslušný počet římských bazilik a složit částku, která byla rovná výlohám na pouť do Jeruzaléma. Návštěva Svaté země a účast na křížové výpravě totiž představovaly další dvě příležitosti k získání plnomocných odpustků, nicméně těch zúčastnit jich mohl jen málokdo. 

A konečně, dosáhnout odpustků šlo také spatřením určitých svatých ostatků, ke kterým papež tuto milost oficiálně vyhlásil. Například za vlády Karla IV. se do českých zemí dostal drahocenný soubor relikvií schraňovaných říšskými panovníky, mezi něž patřily předměty Kristova umučení. Od roku 1355 se spolu s dalšími ostatky shromážděnými samotným Karlem každoročně veřejně vystavovaly na pražském Dobytčím trhu (dnešním Karlově náměstí). 

Zneužití a kritika

Přes všechny možné různé způsoby bylo získání odpustků většinou spojeno s vydáním peněžní částky. Kupčení s nimi se pak přirozeně stalo živnou půdou pro náboženské reformátory včetně Jana Husa, kteří si tyto praktiky brali na mušku. Hus v roce 1412 v rámci takzvaných odpustkových bouří vystoupil v čele protestujících proti papežskému legátovi organizujícímu prodej odpustků v Praze. Výtěžek totiž neměl jít na žádnou charitu, ale na válku papeže Jana XXIII. proti neapolskému králi.

V tomto případě bylo tedy Husovo rozhořčení skutečně na místě. Je ovšem třeba dodat, že mu nevadily ani tak odpustky jako takové, jako jejich zneužívání, jež bylo od 14. století stále častější. Ostřeji se vůči odpustkům a očistci vymezovali jiní čeští reformní myslitelé, například Petr Chelčický. Ten odpustky zcela odsuzoval, protože je považoval za pouhý prostředek k tomu, aby si církevní představitelé namastili kapsu. Jejich výmyslem měl být i samotný očistec. Zcela proti odpustkům se pak postavila německá reformace a její představitelé, tedy Luther i Kalvín.

Sportovní fanoušci (a ti fotbaloví zvláště) jsou často schopni neuvěřitelných kousků. José Maurício dos Anjos z brazilského se rozhodl vyjádřit svůj vztah ke svému oblíbenému týmu vskutku originálním způsobem. Na své tělo si nechal vytetovat oficiální dres týmu Clube de Regatas do Flamengo.

TIP: Výzdoba nejpotetovanějšího člověka na světě zabrala 1 150 hodin

Výsledek je ale opravdu autentický. Kromě tradičních červenočerných horizontálních pruhů, které zdobí celou horní část jeho těla, nechybí ani oficiální klubový znak na hrudi a číslo deset na zádech. Rozsáhlé tetování, které nyní pokrývá okolo 40 % Josého těla, vznikalo 90 hodin rozdělených do 32 sezení a celý proces pečlivě dokumentoval na svém instagramovém účtu.

„Moje vášeň pro Flamengo pochází z dětství. Otec byl také velkým fanouškem a neustále mi nosil dresy a jiné klubové předměty. Vždycky jsem chtěl klubu prokázat takovou poctu,“ svěřil se José brazilským médiím.

ISS je v řadě ohledů funkčně rozdělená na dvě části: americkou a ruskou. Každá z těchto částí má přitom svůj samostatný systém zásobování vodou. Jejich voda se mírně liší chemicky i fyzikálně. Americká voda má méně minerálů a je ošetřovaná solemi jódu. Kromě toho ještě Američané recyklují moč, zatímco Rusové nikoliv.

Žlutá voda na palubě ISS

Ruská voda z kohoutku pro horkou vodu nedávno zežloutla. Nikdo nevěděl proč a Rusové tak museli používat vodu americkou. Odborníci mezitím pátrali po příčině problému a zjišťovali, nakolik jde o vážný problém.

TIP: Mezinárodní kosmická stanice: Jak kosmonauti jedí, pijí, spí a chodí na záchod

Ukázalo se, že viníkem byl ruský „samovar“, tedy zařízení v ruské části ISS, které slouží k ohřívání a vaření vody. Samovar překročil životnost a do vody se z něj uvolnil vodní kámen. Závada naštěstí měla rychlé řešení. Samovar před pár dny Rusové vyměnili a mohli se opět vrátit k užívání vlastní vody.

Mezinárodní skupina více než 200 vědců zmapovala genetické základy deprese více do hloubky, než kdy předtím. Podařilo se jim vytipovat celkem 44 genetických faktorů spojených s tímto záludným onemocněním. Třicet z nich přitom doposud nebylo spojováno s depresí.

Genetika samozřejmě není jedinou příčinou rozvoje nebezpečné deprese. Svoji roli nepochybně sehrávají i životní zkušenosti nebo třeba kondice. Také obéznější lidé mají větší sklon k depresím. Geny jsou ale v tomto onemocnění podle všeho velice významné.

TIP: Sebevražedné myšlenky lidí s depresí mají spojitost se zánětem mozku

Výsledky výzkumu teď mohou využít lékaři. Čeká je výzkum dotyčných genů, v němž se budou snažit objevit slabá místa mechanismu rozvoje deprese, na které by se mohla zaměřit budoucí léčba.

Projížděli jsme vysokou trávou, kličkovali mezi suchými akáciemi a rámem vozu drtili menší porost. Bezúspěšně jsme se pokoušeli najít zbytky mršiny, chuchvalce srsti či zbytky kůže a kostí, rozhrabaný písek nebo poválenou trávu. Nic. Jen spokojení supi využívali posledního slunce, které prohřívalo jejich křídla před nastávající chladnou nocí.

TIP: Levhart – Neviditelný lovec a skvrnitý přízrak z Masai Mara

Na východě protnul černé nebe ohnivý blesk a husté mraky začaly plnit celou oblohu. Snažily se zatlačit slunce do úkrytu na druhé straně polokoule a nám se naskytl neopakovatelný úkaz. Sotva doutnající kotouč překryl strom s pospávajícími supy a černé siluety spolu s uschlými větvemi v pozadí a dohasínajícím denním poutníkem vytvořili kompozici, které nešlo odolat.
Nedávno jsem se zařekl, že už nikdy nevyfotím západ slunce, ale zbaběle jsem podlehl.

Již dávní alchymisté tvrdili, že se v hmotě ukrývá ohromné množství energie – jen ji osvobodit. Dlouhá staletí se to ovšem nedařilo, a to ani v dobách, kdy pokusy nad kotlíky dávno vystřídaly vyspělé laboratoře. Předpoklady pro uvolnění energie z jádra atomu byly položeny až koncem 19. a začátkem 20. století: Roku 1896 odhalil Francouz Henri Becquerel přirozenou radioaktivitu u některých solí uranu, později Pierre a Marie Curieovi popsali nové radioaktivní prvky radium a polonium, vznikající rozpadem uranu a thoria. V roce 1913 objasnil dánský fyzik a myslitel Niels Bohr strukturu atomového jádra a konečně roku 1932 objevil Brit James Chadwick i dosud neznámou částici – neutron. Cesta k odhalení jaderné reakce byla volná. 

Osvobození jádra

Již dva roky po Chadwickovi dospěl Ital Enrico Fermi k závěru, že „ostřelováním“ atomu uranu tepelnými neutrony dochází ke zvláštní reakci, při níž se uvolní nebývalé množství energie. Na jeho výzkum navázali Němci Lise Meitnerová a Otto Hahn. Roku 1938 musela sice Meitnerová opustit Berlín kvůli svému židovskému původu, zůstala však s Hahnem v kontaktu. Na základě jeho poznatků pak v roce 1939 zformulovala teorii jaderné reakce (viz Tajná síla atomu), kterou navíc prokázala experimentálně. Poprvé psal o unikátním objevu časopis Nature v článku „Rozpad uranu působením neutronů – nový druh jaderné reakce“, jenž vyšel 18. února 1939. 

Smrt z Los Alamos 

Výzkum energie z jádra však nebyl pouze evropskou doménou. Probíhal i v USA, především na půdě newyorské Columbia University, kde působil emigrant Fermi a maďarský rodák Leó Szilárd. Zhruba ve stejné době jako německý tým došli k podobnému závěru ohledně štěpné reakce: Bombardováním atomového jádra uranu tepelnými neurony lze docílit jeho rozštěpení na dvě části a uvolnění velkého množství energie. Vznikají přitom i neutrony, které mohou následně štěpit další uranová jádra, a nastává řetězová reakce. 

Jenže se psal rok 1939 a v předválečné tísnivé atmosféře někteří vědci pochopili, že by bylo možné senzační objev zneužít pro výrobu neobyčejně účinné zbraně. Přesto se jim nepodařilo jej udržet v tajnosti. Koncem léta 1939 tak skupina badatelů v čele se Szilárdem adresovala americkému prezidentovi Franklinu D. Rooseveltovi dopis, podepsaný samotným Albertem Einsteinem. Upozorňovala v něm na možnost sestrojení „výjimečně silných bomb nového typu“ a na nebezpečí, jež by to mohlo světu přinést. 

Následně ustavený „uranový výbor“ se zaměřil čistě na atomový výzkum. První úspěch si připsal už v březnu 1941, kdy se štěpnou reakcí podařilo získat z uranu plutonium se silně explozivními účinky. V srpnu 1942 odstartoval tajný projekt Manhattan, v jehož rámci se měl v utajených laboratořích v Los Alamos v Novém Mexiku urychlit vývoj atomové bomby. Jeho úspěšnost dokládají nechvalně proslulá data 6. a 9. srpna 1945, kdy Američané svrhli ničivou zbraň na japonská města Hirošimu a Nagasaki, což si bezprostředně vyžádalo přinejmenším 150 tisíc civilních obětí a dalších 244 tisíc následovalo později.

Mocnosti jaderného klubu 

Svržení pum sice ukončilo válečné běsnění, nicméně jaderné zbrojení v tichosti pokračovalo dál. Již roku 1949 se stal druhou nejvýznamnější mocností na tomto poli Sovětský svaz, který dokázal v americkém programu získat špiony. V roce 1953 Sověti svého rivala dokonce předstihli, když vyvinuli a jako první otestovali termonukleární zbraň (vodíkovou bombu). Později svou vlastní verzi odzkoušely také Británie, Francie, Čína, Indie a Pákistán, a zařadily se tak mezi další státy tzv. jaderného klubu. 

Nicméně právě Rusko a USA dnes představují dva nejdůležitější hráče – dohromady vlastní víc než 90 % globálního nukleárního arzenálu. Jistým způsobem tak mohou rozhodnout o osudu lidstva: Již vypuštění několika desítek hlavic by totiž na Zemi vyvolalo katastrofu, kterou bychom dost možná nepřežili. 

Štěpnou silou vpřed!

Druhá strana mince však skýtala podstatně optimističtější využití, a sice v energetice. Jaderné elektrárny začaly po celém světě vyrůstat po roce 1956 a dnes podle organizace World Nuclear Association funguje na Zemi 447 nukleárních reaktorů, přičemž dalších 61 je ve výstavbě. Jen v roce 2016 vyrobily celkově 2 490 miliard kilowatthodin, což odpovídá 11 % globální poptávky. 

TIP: Přísně střežená města a uzavřené zóny: Los Alamos

Média čas od času přinesou zprávu, že mají nukleární reaktory nejlepší časy za sebou, opak je však pravdou. Hlavní dodávky elektřiny sice stále zabezpečuje hnědé uhlí s celosvětovým podílem 40 %, jeho dopady na životní prostředí jsou ovšem alarmující a v budoucnu se od něj bude ustupovat. Jaderné elektrárny oproti tomu znamenají podstatně menší ekologickou zátěž, především proto, že jejich nové generace dokážou zpracovat už jednou vyhořelé palivo. Podle mnoha předpovědí se tak produkce elektřiny z reaktorů do roku 2040 více než zdvojnásobí. 

Největší naději nyní představují tzv. tokamaky: Zařízení, na jejichž vývoji pracují přední světové laboratoře, snad v budoucnu umožní využít termojadernou fúzi, jež má mnohonásobně vyšší výtěžnost než současné postupy. 

Větrná energie nabírá na obrátkách. Společnost GE Renewable Energy nedávno ohlásila plán na vybudování mamutí větrné turbíny. Haliade-X by měla být největší a také nejvýkonnější příbřežní turbínou na světě.

Turbína Haliade-X vyroste ve výzkumném centru Offshore Renewable Energy (ORE) Catapult na pobřeží u anglického Blythu, kde ji v příštích pěti letech čekají podrobné testy. Turbína bude vysoká 260 metrů a její rotor o průměru 220 metrů budou tvořit 3 lopatky o délce 107 metrů.

TIP: V Německu se roztáčí nejvyšší větrná turbína na světě

Proč vlastně stavět taková větrná monstra namísto většího počtu menších turbín? Podle společnosti GE Renewable Energy méně turbín ušetří finance i čas. Příbřežní větrné parky s gigantickými turbínami by se proto měly vyplácet.

Příliš vysoký počet následníků knížecího stolce způsoboval nesnáze a zpravidla vedl k vystrnadění či jinému způsobu odstranění nechtěných příbuzných. Ti se většinou urychleně odebrali na panovnické dvory zahraničních sousedů, kde hledali ochranu a setrvávali tam, dokud se poměry v zemi neuklidnily nebo nezměnily.

Jak fatální dopad bude mít rozvětvenost rodu na poměry v Čechách, prozíravě předjímal už kníže Břetislav, který počátkem roku 1055 ustanovil na chrudimském hradě takzvaný stařešinský řád. Ústy kronikáře Kosmy promluvil umírající Břetislav ke svým nejbližším o své poslední vůli, jíž mělo být rozdělení země na jednotlivé části. 

Nejstarší vládne

Podle Břetislavovy závěti byl vládou v zemi pověřen vždy nejstarší příslušník dynastie, zatímco ostatní byli poděleni jednotlivými državami na Moravě. Po smrti předvídavého knížete se tak českým panovníkem stal jeho nejstarší syn Spytihněv, jehož úsudku a vůli byli podřízeni další bratři. Druhorozený Vratislav získal na základě otcovy závěti správu nad bohatým Olomouckem a zbytek Moravy byl svěřen do rukou mladších synů Oty a Konráda. Benjamínek rodu Jaromír byl připravován na duchovní kariéru. 

Břetislavův nástupnický řád byl sice logickým krokem ke zklidnění situace v zemi, ve skutečnosti však vnesl do zdejších poměrů zmatek a nejasnosti. Nebylo například zřejmé, zda mají být moravské úděly po smrti Břetislavových synů obsazovány jejich potomky nebo jestli si na ně může činit nárok Přemyslovec sedící v Praze. Ten si navíc za svého nástupce často zvolil výhradně člena vlastní, tedy pražské větve a pomíjel tak právo starších, byť vzdálenějších Přemyslovců na Moravě. Mladším bratrům a vnukům potom nezbývalo než čekat a doufat, že jednou možná získají vytouženou hodnost českého knížete. 

Po smrti Spytihněva roku 1061 se stal prvním údělníkem, který se dostal až na pražský stolec, Vratislav Olomoucký. Jeho část Moravy tak připadla mladšímu Otovi, zatímco znojemský úděl zůstal v Konrádových rukou. V průběhu Vratislavovy vlády se zbývající bratři až nečekaně sjednotili a jak popisuje kronikář Kosmas, jejich koalice den ode dne sílila. Úzké vazby a překvapující loajalita moravských Přemyslovců však pro českého knížete představovaly skrytou hrozbu, která pražského Přemyslovce neustále nabádala k bdělosti vůči vzdáleným příbuzným. Vždyť stačil krůček k tomu, aby bratrská soudržnost údělníků přerostla v otevřený odboj vůči českému knížeti. 

Smrt v rodině

Vztahy mezi Břetislavovými syny, respektive mezi vládnoucím Vratislavem a jeho moravskými bratry, se rok od roku zhoršovaly. Vzájemná nevraživost a podezíravost vzkvétala zejména v souvislosti s odcizením nejstaršího z bratrů Vratislava, který pobýval v Praze. Pevné pouto mezi moravskými údělníky v roce 1087 těžce zasáhla smrt Oty Olomouckého. Vdova Eufemie s nezletilými dětmi ještě nestihly řádně oplakat svého zesnulého manžela a Vratislav už stál před branami města. Spěchal na severní Moravu, aby zabral panství zemřelého bratra pro svého prvorozeného syna Boleslava.

Eufemie se za těchto okolností společně se syny Svatoplukem a Otou Černým necítili ve svém dosavadním domově bezpečně a rozhodli se vyhledat pomoc, která by jí i jejím dětem zajistila prozatímní útočiště. A role ochránce se chopil kdo jiný než brněnský údělník Konrád. Bohulibé gesto se však ani v nejmenším nesetkalo s nadšením u české přemyslovské větve. Vratislav totiž Konrádův krok mylně pochopil jako projev neskrývaného odporu proti centrální moci a rozhodl se dalšímu bratříčkování moravských příbuzných čelit silou. 

Jednotná opozice navíc na začátku devadesátých let utrpěla další ztrátu, když zemřel nejmladší bratr Jaromír. Konrád tak náhle přišel o spojence, kteří prý „pokud byli živi, tak byli jedné mysli, že je král nemohl žádnými úskoky od sebe odtrhnouti, a jako prý se lev bál tří býčků, když stáli, srazivše rohy dohromady, tak se král nikdy neodvážil napadnouti své bratry“.

Po smrti obou sourozenců však náhle zůstal Konrád v opozičním táboře sám, vystaven napospas Vratislavově vůli. A nutno říct, že za těchto pro českého krále (Vratislav získal českou korunu roku 1085) mnohem příznivějších okolností nejstarší Přemyslovec ani na okamžik nezaváhal a se svou hotovostí vytáhl na Brno.

Před Brnem

Obléhání Brna, v jehož pevných zdech pobýval údělník Konrád, vypadalo na dlouhou a strastiplnou pouť, na jejímž konci však bude na českého krále čekat vítězství. Vize přemoženého bratra, urychleně a nadobro prchajícího ze země, patrně provázela Vratislava dnem i nocí. Ukázala se ale být přehnaně optimistickou a klamnou. Před Brnem se totiž okolnosti vyvinuly zcela jinak, když se druhorozený Vratislavův syn Břetislav neočekávaně postavil proti vlastnímu otci. A aby toho nebylo málo, za Vratislavovým potomkem stála velká část vojska. Rebelie ve vlastním táboře byla jistě nepříjemná. Úplnou katastrofou by ale pro Vratislava bylo spojení jeho syna se strýcem Konrádem. 

Český král se nakonec rozhodl nastavit přemyslovským příbuzným přívětivější tvář a ustoupit. Přijal kajícího se Konráda i Břetislava na milost. Podle Kosmy prý v přemyslovském dramatu sehrála nemalou roli Konrádova choť Virpirk, která svou řečí o „zbytečné občanské válce“ dokázala Vratislava přimět k vlídnějšímu zacházení se zbytkem rodiny. Před branami Brna se tak nakonec odehrála dojemná scéna usmíření za přítomnosti všech znesvářených příbuzných.

Konrádovo nástupnictví

Smírčí polibek mezi Vratislavem a Konrádem patrně zapůsobil věrohodněji než objetí českého krále s jeho synem. Pokud by se totiž Břetislav neobával možné odplaty, patrně by krátce nato neopustil řady svého otce, aby se na nějakou dobu ukryl v okolí Hradce. Vztahy mezi oběma Přemyslovci navíc zkomplikovala nenadálá smrt prvorozeného Boleslava, která náhle posunula v přemyslovské hierarchii Vratislavova odbojného syna o příčku výše.

TIP: Když se bratři nebratří aneb Přemyslovská hra o trůny

Český král naplněný obavami o svůj panovnický stolec raději zvolil menší zlo a provolal svým nástupcem bratra Konráda. Tímto aktem odmítl Vratislav nadále protežovat svou vlastní rodovou linii, jak bývalo u pražských Přemyslovců častým zvykem, a zcela v souladu s předepsaným nástupnickým právem hodlal jednoho dne přenechat správu Čech mladšímu bratrovi. 

Málokdo patrně čekal, jak rychle se Vratislavova závěť naplní. Za lednových mrazů roku 1092 vyjel Vratislav II. na lov, spadl z koně a následkům zranění zanedlouho podlehl. 

Za zrod prvních hvězd vděčíme jednak fyzikálním zákonům našeho vesmíru a také jeho chemickému složení. Již krátce po Velkém třesku bylo rozhodnuto, že kosmos bude sestávat převážně z vodíku a trochy helia a že jej budou ovládat čtyři síly. 

TIP: Fascinující evoluční příběh: Kdysi žhnoucí povrch by dnes neohřál ani vodu na čaj

Po počátečních horkých fázích vesmír asi 380 tisíc let po Velkém třesku zprůhledněl, současně však začalo tzv. období temna: V kosmu neexistovaly zdroje elektromagnetického záření, až na vibrace molekul vodíku. Situace se změnila teprve za 150 milionů let. Mezitím pečlivě pracovala gravitace, která přitahovala k sobě molekuly vodíku a vytvářela hustší oblasti, jež pak překotně gravitačně kolabovaly. 

Při kolapsu v centru rostla teplota – brzy překročila hodnotu zhruba 2 000°, kdy se molekulární vodík disocioval na atomární, a posléze přibližně 3 000°, kdy atomární vodík ionizoval. Začaly vznikat zárodky hvězd – tzv. protohvězdy. Teplota v jejich nitru nadále rostla, až přesáhla několik milionů stupňů, zažehly se termojaderné reakce a objekt se zařadil mezi hvězdy hlavní posloupnosti. Pozorovací důkazy naznačují, že se první stálice rozzářily zhruba 560 milionů let po Velkém třesku.

Říční flotily v moderním slova smyslu se rodily od poloviny 19. století, kdy mezi křesťanskými státy a osmanskou říší vznikla na Dunaji dlouhá vodní hranice. Turci ji hodlali střežit poměrně velkou silou v počtu dvou pancéřových fregat a sedmi říčních monitorů, což Rakušany a později Rumuny vedlo k budování podobných jednotek. Oba státy však svou koncepci pojaly trochu jinak. Zatímco Rumuni hodně spoléhali na torpédové čluny (byť kanonům se nevyhýbali), Rakušané jednoznačně preferovali velká děla. První světová válka pak ukázala tu lepší cestu. 

Prvoválečné zkušenosti

Rakouské monitory od počátku války drtily srbské pozice na souši, a protože při svých rozměrech nabízely nepříteli jen malý cíl, troufali si jejich kapitáni i na souboje s velkorážným dělostřelectvem. Když Rumunsko v létě 1916 vstoupilo do války na straně dohodových mocností, jeho torpédové čluny se okamžitě pokusily zničit rakousko-uherskou flotilu přímo v bulharském přístavu Ruse.

Akce přes odvahu posádek skončila fiaskem, ovšem na druhou stranu Rakušany přiměla přemístit jejich lodě do bezpečnějších vod. Koncepce velkých děl a malých lodí se koneckonců brzy ukázala jako účinnější, když rakouské monitory svými 120mm kanony vyhnaly rumunské říční lodě z přístavu Giurgiu a později zvítězily v takřka regulérní námořní bitvě o pontonový most u Rjuhova. Rumunské čluny ovšem také prokázaly svou užitečnost, když z obležené pevnosti Turtucaia (dnes Tutrakan v Bulharsku) evakuovaly celou divizi pozemních vojsk.

Dědictví habsburské monarchie

V roce 1918 bylo zřejmé, že ozbrojené říční lodě mohou sehrát důležitou roli při ostřelování pozemních pozic, násilném překročení vodních toků a ochraně pontonových mostů, či naopak při jejich ničení. Za povšimnutí stál také fakt, že odvážná posádka mohla s jistým rizikem svádět dělostřelecké souboje i se silným soupeřem. Naopak největší nebezpečí pro říční plavidla představovaly miny – jedna srbská potopila například rakousko-uherský monitor Temes.

Po první světové válce svedly nově vzniklé státy o rakousko-uherské dědictví lítý diplomatický boj a nakonec větším či menším říčním loďstvem disponovaly všechny země podél dunajského toku. Zvláštní ovšem je, že plavidla tohoto typu se dala najít jen na Dunaji. V západní Evropě žádné obdobné bojové seskupení nikdy nevzniklo – i když třeba na Rýně by se pro ozbrojené lodě práce nejspíše našla. 

Sovětská odezva

O něco později se říčním lodím začali věnovat také v Sovětském svazu. Tento zájem měl původ v občanské válce, během níž improvizovaně vyzbrojené civilní parníky na mnoha řekách dobře posloužily jak pro přímou dělostřeleckou podporu, tak pro zásobování či pohodlnou přepravu vojsk. Systematické budování flotil na Dněpru a Amuru začalo v roce 1931, kdy lidový komisariát námořnictva zadal do výroby monitory s děly ráže 102, 130 nebo 152 mm, menší dělové čluny s výzbrojí v podobě tankové věže a později i řadu pomocných jednotek.

Velení námořnictva po jistých debatách pro říční loďstvo v roce 1939 přijalo základní strategickou doktrínu. Měla podobu jakéhosi manuálu a velmi realisticky se v ní uvádělo, že plavidla mají operovat jen a pouze v zájmu pozemních vojsk a v součinnosti s nimi. Sovětští admirálové si ovšem velmi dobře uvědomovali, jaké nebezpečí pro lodě představují letadla, a proto doporučovali, aby štáby říčních flotil měly pod přímým velením přiměřený počet stíhaček, pozorovacích letounů, a dokonce i bombardérů. Uvažovalo se i o zřízení balonových jednotek pro řízení palby, k tomu ale nakonec nedošlo. 

V červenci 1940, v souvislosti se sovětskou okupací Besarábie, byla sovětská Dněperská flotila zrušena a místo ní vznikla Dunajská flotila čítající pět monitorů a pětadvacet menších plavidel včetně nemocniční lodi, dvou remorkérů a dílenské lodi. Menší část Dněperské flotily se přesunula na běloruskou řeku Pinu. Hlavní základna se pro Dunajskou flotilu našla v Izmajilu na Kilijském (nejsevernějším) rameni delty Dunaje, kde se usídlila také třicítka malých hlídkových lodí spadajících pod pohraniční vojska NKVD. V červnu 1941 Sověti disponovali 85 říčními plavidly a o něco menší počet se nacházel v různých stadiích stavby.

Monitory v obraně

Hned po začátku operace Barbarossa v červnu 1941 se sovětští lodníci octli v prudkých bojích a zle jim zatápěli také jejich rumunští protivníci. Ti měli sice k dispozici jen sedm monitorů, šest hlídkových lodí a pomocná plavidla, ovšem vůbec si nevedli zle. Válku zahájili dělostřeleckým přepadem Izmajilu, a i když žádnou loď přímo nezasáhli, v následujících dnech si nárokovali jeden potopený dělový člun a další dva poškozené, stejný počet poničených monitorů a také sestřelení jednoho bombardéru.

Boje v dunajské deltě trvaly přes měsíc a nakonec se jádro sovětské flotily přece jen probilo do bezpečných vod Černého moře. Rumuni je ovšem nikterak nepronásledovali – snad proto, že i jejich lodě utržily šrámy, z nichž o největší se postaral sovětský bombardér, který poškodil monitor Ardeal (opravený bývalý rakousko-uherský Temes). Místo toho v příštích letech střežili vodní dopravu před útoky jugoslávských partyzánů a lovili miny, které spojenecká letadla shazovala do Dunaje.

Ústup před Němci

Velení sovětské Dunajské flotily se mezitím usídlilo v Nikolajevu, později v Oděse a Sevastopolu a řídilo operace na podporu obránců v ústí řek Bug a Dněpr. To se ovšem týkalo dělových člunů, protože šest monitorů spolu s Pinskou flotilou posílilo obranu Kyjeva. Po obchvatném manévru německé armády se však sovětská plavidla v září 1941 octla v obklíčení, posádky je vyhodily do vzduchu a na Černé moře se probojoval jen slavný monitor Železňakov.

Zbytky Dunajské flotily pak plnily další defenzivní úkoly při obraně Oděsy a Sevastopolu a po evakuaci Kerče bylo seskupení 14. listopadu rozpuštěno. Bývalé říční jednotky však bojovaly dál, a to na moři v rámci nově vytvořené Azovské flotily. Ukázalo se, že dělové čluny mohou dobře posloužit i jako výsadková plavidla a osvědčily se například při kerčsko-feodosijské operaci na konci roku 1941.

Sovětské říční loďstvo jako celek však na moře neodešlo. Už v říjnu 1941 se část Kaspické flotily přesunula z Astrachaně na Volhu a v příštím roce s těžkými ztrátami zajišťovala jak zásobování obránců Stalingradu, tak dopravu po řece, přičemž se musela potýkat také s minami shazovanými z německých letadel. Obecně se dá říci, že sovětské říční loďstvo v obraně nezklamalo. Tam, kde se objevilo, získali obránci sice dočasnou, avšak nezanedbatelnou palebnou sílu. Současně však bylo zřejmé, že loďstvo může operovat jen tam, kde mají vlastní vojska výraznou vzdušnou převahu. 

Z Černého moře až do Rumunska

Během roku 1943 ale sovětští lodníci mohli zapomenout na zkušenosti získané při obraně, protože „heslem dne“ se stal útok. V září se znovu zformovala Dněperská flotila a její lodě se záhy podílely na překročení „mateřské“ řeky u Kyjeva. Významně se podílely i na úspěchu operace Bagration z léta 1944, když například při obklíčení německých vojsk u Bobrujska válečné lodě během čtyř dní přepravily 66 000 vojáků s kompletní výzbrojí.

Říční plavidla bojovala dokonce i tam, kam zdánlivě neměla přístup. Například v srpnu 1943 se v Saratově „nalodilo“ na vagony pět minolovek Volžské flotily a železnicí se dopravily k Ilmeňskému jezeru jižně od Novgorodu, aby tam pak vyplouvaly na bojové mise. V dubnu 1944 se opět zformovala také Dunajská flotila, která pro začátek sbírala zkušenosti krytím přechodu 46. armády přes dolní Dněstr, a na konci srpna se první dělové čluny vrátily do dunajské delty.

Zabavená plavidla

V té době sice již Rumunsko bojovalo po boku sovětské armády, lodníků jeho říční flotily se to však netýkalo. Jejich lodě totiž Sovětský svaz zabavil, dosadil na ně vlastní posádky a po nejnutnějším výcviku je zařadil do Dunajské flotily. Tím vzniklo silné seskupení, které postupovalo proti proudu Dunaje a významně podporovalo pozemní vojska palbou i logistickým zajištěním.

TIP: Život námořníka: Na moři i na souši

Dunajské lodě do konce války podpořily na dvacet větších či menších výsadkových operací a účastnily se tuhých bojů o Budapešť i Vídeň. Kromě toho se staly důležitou součástí zásobování – na frontu například dovezly na 1 500 tanků. S koncem druhé světové války a následným rozvojem proudového letectva a řízených střel se zdálo, že ze vzduchu snadno zranitelné říční lodě ze světa zmizí. V řadě případů se tak opravdu stalo, nicméně Dunaj stále brázdí rumunské a srbské válečné lodě. Poměrně silnou říční flotilu drží také Brazílie, a to jak pro strážní službu na hranici s Paraguayí na řece Paraná, tak pro policejní práci v amazonských pralesích.