Sport člověku svědčí na těle i na duchu. Dlouho však nebyl jasný mechanismus, který stojí v pozadí pozitivního účinku tělesné námahy na lidské zdraví. To se od základu změnilo objevem hormonu irisinu. Jméno dostal podle bohyně Iris, jež plnila ve starořecké mytologii úlohu posla. Podobně jako Iris roznášela Diovy zprávy ostatním bohům, nosí irisin poselství intenzivně pracujících svalů sportujícího člověka k dalším tkáním lidského těla a přispívá k jejich správnému fungování. Ke zvýšení produkce tohoto prospěšného svalového hormonu však nevede lehká cesta. Do krve se vylučuje jen po opakované, vydatné a dlouhodobější zátěži svalů. Krátkodobé, byť i velmi intenzivní cvičení nestačí.

Myší sportovci

Když v roce 2012 publikoval tým Bruce Spiegelmana z bostonského Dana-Farber Cancer Institute objev irisinu v předním vědeckém časopise Nature, vyvolal velké pozdvižení. Člen výzkumného týmu Pontus Bostrom to komentoval slovy: „Je vzrušující objevit látku, která má jasnou souvislost s cvičením, a má proto obrovský léčebný potenciál.“

Spiegelman a spol. prokázali existenci svalového hormonu irisinu u laboratorních myší. U zvířat, která donutili k intenzivní tělesné námaze, se v krvi objevil do té doby neznámý protein. K velkému překvapení vědců putoval cévami jako posel do bílé tukové tkáně a proměňoval ji na tzv. hnědý tuk. Zatímco bílý tuk slouží živočichům jako energetická rezerva na horší časy, hnědý tuk se v organismu spaluje na tělesné teplo. Spotřebovává se přitom víc energie, než kolik jí živočich vydal při předchozím cvičení.

Není to tak dávno, co se i v respektovaných lékařských monografiích tvrdilo, že hnědý tuk lze nalézt výhradně v těle malých dětí a že ho dospělí lidé postrádají. Nakonec se ale ukázalo, že určité množství hnědého tuku se nachází v lidském těle bez ohledu na věk. Tento objev odstartoval snahy posílit v těle dospělých lidí hnědou tukovou tkáň na úkor bílého tuku, a dosáhnout tak celkového ozdravení organismu. Proces, který by měnil bílý tuk na hnědý, slibuje léčbu cukrovky druhého typu, aterosklerózy a mnoha dalších civilizačních chorob spojených s nadváhou a obezitou. Irisin se zdál pro tyto účely ideálním prostředkem.

Studená sprcha

Nadšení nad irisinem výrazně pohaslo, když tým vedený Haroldem Ericksonem z americké Duke University zveřejnil ve vědeckém časopise Scientific Reports rozsáhlou kritiku Spiegelmanovy studie. Nešetřil ani četné Spiegelmanovy následovníky, kteří se s vervou pustili do výzkumu irisinu a jeho účinků. K měření koncentrací irisinu používali tito vědci soupravy, jejichž základní komponentou je protilátka reagující specificky s irisinem. Pokud se irisin v analyzovaném vzorku vyskytuje, protilátka se na jeho molekuly naváže, a následně je možné komplex protilátky s hormonem detekovat. Čím víc irisinu vzorek obsahuje, tím silnější je detekovaný signál.

Erickson použil stejnou protilátku k detekci irisinu jiným postupem. Po hormonu však nenašel ani stopu nejen v lidské krvi, ale třeba ani v krvi koní, kteří byli podrobeni velmi tvrdému tréninku a měli by vytvářet velké množství irisinu. Ve spolupráci s odborníky z několika zemí proto prověřil protilátku z používané detekční soupravy a zjistil, že se váže na dosud neznámou svalovou bílkovinu, která nemá s irisinem nic společného.

Závěr studie Ericksonova týmu byl zdrcující. Nic takového, jako je irisin, neexistuje a Spiegelman a spol. se honí za pouhým přízrakem. Erickson navíc upozornil, že gen, podle kterého se má produkovat irisin, má u člověka na samotném začátku pozměněné jedno písmeno genetického kódu. To, co může na první pohled vypadat jako banální změna, je ale podle Ericksona závažný defekt, který brání celému genu ve funkci. Zjednodušeně řečeno, u člověka se nemá irisin podle čeho vytvářet.

Rehabilitovaný hormon

Bruce Spiegelman zvedl hozenou rukavici a pustil se do ověřovacích studií, které měly ukázat, jak to s irisinem vlastně je. Pro detekci hormonu použil ještě přesnější a spolehlivější metody, než jaké nasadil Erickson. Se svým týmem pomocí hmotnostní spektrografie prokázal, že se irisin vyskytuje jak v organismu myší, tak i v lidském těle. Jeho hladiny se mění s fyzickou námahou tak, jak to prokázaly předchozí studie detekující hormon prostřednictvím protilátky.

Změna písmene genetického kódu v genu pro irisin na tom nic nemění. Gen pro irisin se tak připojil k hrstce dalších lidských genů, které jsou funkční navzdory tomuto typu „překlepu“ v dědičné informaci. Rehabilitaci irisinu studií publikovanou ve vědeckém časopise Cell Metabolism vědecká veřejnost bez problémů akceptovala.

„Spiegelman a jeho spolupracovníci jednoznačně a nezpochybnitelně prokázali, že „mytický“ irisin produkují svaly v důsledku cvičení. Těmito daty je kontroverze kolem existence a nárůstu irisinu v krvi po cvičení vyřešena,“ konstatoval John Yates z amerického Scripps Research Institute, který studii posuzoval jako nezávislý expert.

Zpět ve hře

V následujících letech věnovalo irisinu velkou pozornost mnoho vědeckých týmů. Jejich experimenty prokázaly, že účinky hormonu sahají daleko za tukovou tkáň. Zajímavá studie týmu vedeného Jakem Chenem z americké Tufts University například odhalila pozitivní účinky irisinu na kosti. Hormon se váže na buňky kostí a ovlivňuje tam fungování bílkoviny sklerostinu. Tato molekula tlumí tvorbu kostní tkáně. Pokud je gen pro sklerostin poškozený, vede to k nadměrnému růstu kostí. Irisin sice zvyšuje produkci sklerotinu v kostech, ale v konečném důsledku vede jeho podávání myším poněkud paradoxně k posílení kostí.

Podle vědců je pozitivní efekt vyvolán dočasným zvýšením míry, s jakou se kost odbourává. Když tento „rozkladný“ proces skončí, vystřídá jej razantní tvorba nové kostní hmoty. Ta zajistí mnohem víc než jen doplnění předchozí ztráty kostní hmoty. Konečný stav kostí je díky tomu lepší než před podáváním irisinu. Autoři studie poukazují na fakt, že podobné efekty dočasné destrukce kostí nejsou vědě neznámé. Podobně reagují kosti na podávání paratyroidního hormonu, který rovněž v první fázi zvyšuje rozklad kostní hmoty, ale následná kompenzace dovoluje jeho využití k léčbě chorobného řídnutí kostí neboli osteoporózy.

U myší vedlo podávání malých dávek irisinu nejen k růstu kostí, ale také k výraznému zvýšení jejich pevnosti. Výsledky experimentu jsou do budoucna příslibem pro léčbu osteoporózy a dalších poruch tvorby kostí. Osteoporóza postihuje především seniory, zvláště náchylné jsou k ní starší ženy. Se stárnutím populace představuje řídnutí kostí stále větší problém. Odhaduje se, že každoročně stojí na celém světě za devíti miliony zlomenin.

Naděje pro nemocné

Fyzická aktivita má pozitivní dopad na paměť a snižuje riziko propuknutí Alzheimerovy choroby. Také v pozadí tohoto efektu cvičení se může skrývat pozitivní účinek irisinu. Prokázala to například studie týmu vedeného Ottaviem Aranciem z newyorské Columbia University. Vědci odhalili přítomnost irisinu v lidském mozku v části zvané hipokampus, která sehrává klíčovou roli při ukládání informací do dlouhodobé paměti. V mozcích lidí, kteří zemřeli s rozvinutou Alzheimerovou chorobou, jsou ale hladiny irisinu v hipokampu výrazně snížené.

V pokusech na myších pak vědci pod vedením Ottavia Arancia zjišťovali, jak irisin v mozku působí. Pro účely experimentu vyblokovali zvířatům v buňkách hipokampu tvorbu molekul, na které se váže irisin, a zabránili tak účinku hormonu na tuto část mozku. V hipokampu vyvolal tento zásah oslabení spojů – synapsí – mezi neurony. Tyto spoje jsou důležité pro udržení informací v paměti. Vědce proto nepřekvapilo, že když myši nedokázaly v hipokampu zpracovávat irisin, trpěly oslabením paměti a potýkaly se s podobnými problémy jako pacienti s Alzheimerovou chorobou.

Vědci potom vyvolali u myší obdobu Alzheimerovy choroby tím, že jim do mozku vnesli tzv. amyloid beta, jehož hromadění v mozku je u lidí s tímto onemocněním typické. U pokusných zvířat to vyvolalo výrazný propad schopností zapamatovat si nové informace. Myši, které byly denně nuceny intenzivně plavat, však měly v těle zvýšené hladiny irisinu a nástupu Alzheimerovy choroby vzdorovaly. Pokud vědci zablokovali v mozku myší účinky irisinu, ochranná úloha plavání se neprojevila. 

Zatím je ještě brzy na jednoznačné závěry. V budoucnu by ale mohl irisin najít uplatnění jak při prevenci, tak i při léčbě Alzheimerovy choroby a dalších podobných neurodegenerativních onemocnění. „Než se tak stane, chtěl bych každému doporučit, aby cvičil a zlepšoval si jak fungování mozku, tak i celkové zdraví,“ doporučuje Ottavio Arancio. Pro mnohé lidi je ale cvičení nedostupné. To se zdaleka netýká jen lidí s rozsáhlým ochrnutím, ale třeba i seniorů s těžkými chorobami srdce nebo s artritidou. Těmto lidem by mohly od zdravotních komplikací vyvolaných omezenou tělesnou aktivitou výrazně pomoct léky na bázi irisinu.

Covid i rakovina

Zdá se, že vědci zatím nepoznali plnou šíři pozitivních efektů irisinu. Některé studie dokazují, že hormon příznivě působí na oběhový systém a chrání před kardiovaskulárními chorobami. Hormon také figuroval mezi látkami, které se na počátku covidové pandemie testovaly proti koronaviru SARS-CoV-2. Už zkraje bylo jasné, že obézní lidé čelí podstatně vyššímu riziku těžkého průběhu onemocnění než lidé s normální tělesnou hmotností. Redukce bílé tukové tkáně a normalizace hladiny glukózy v krvi pacientů s cukrovkou druhého typu pomocí irisinu se proto nabízely jako zásah, který mohl zvýšit odolnost rizikových pacientů vůči koronaviru SARS-CoV-2. Irisin sice není schválen pro žádnou léčbu, ale v případě covidu se vědci chytali každé možnosti jako příslovečného stébla. Naděje vkládané do hormonu ale rychle pohasly a vědci nakonec našli účinnější prostředky pro boj s pandemií, ať už jsou to nové vakcíny, nebo nová antivirotika.

I když je irisin vnímán jako zdraví prospěšná látka, některým nemocným lidem by mohlo ulevit potlačení funkcí tohoto hormonu. Tým Frabrizzia Pina z Indiana University vyblokoval laboratorním myším gen pro produkci irisinu. Následně vědci těmto myším vnesli do těla buňky zhoubného nádoru. Prudký rozvoj nádorového bujení vede ke stavu označovanému jako kachexie, pro který je typické těžké vyčerpání organismu, atrofie svalů a celková slabost. Myši neschopné produkovat irisin však byly vůči kachexii zvýšeně odolné. Na rozdíl od myší s nádorem, které měly gen pro irisin zachovaný, byly rakovinou deptané myšky bez irisinu schopné normálního pohybu.

TIP: Jak se dostat do formy? Vědci vyvinuli koncentrované cvičení v pilulce

Irisin a další molekuly, jež si lidské tělo vytváří při fyzické námaze, budou jednou zcela jistě pomáhat pacientům se širokým spektrem onemocnění. Než se tak stane, zůstává nejpřirozenějším a nejspolehlivějším zdrojem těchto látek pravidelné cvičení. Na tom se ještě dlouho nic nezmění. 

Světoznámé ruiny předkolumbovského města Machu Picchu se nacházejí v peruánských Andách, v nadmořské výšce kolem 2 430 metrů. Vystavěli ho Inkové kolem roku 1450. Po příchodu evropských dobyvatelů zmizelo z historie až do roku 1911, kdy na něj narazil americký archeolog Hiram Bingham. Účel tohoto města, kde žilo asi 750 a možná až 1 000 lidí, není úplně jasný.

Dosavadní výzkum ukázal, že dávní obyvatelé Machu Picchu žili na tehdejší dobu velmi pohodlné životy. Podle toho, jak vypadají jejich kosti, nevykonávali těžkou práci, nebojovali v bitvách a v dětském věku netrpěli chorobami ani podvýživou. Zatím ale nebylo známo, co byli obyvatelé sídla zač a odkud se vzali.

Kdo žil na Machu Picchu?

Americká antropoložka Lucy Salazarová z Yaleovy univerzity přečetla DNA 34 lidí, kteří byli pohřbeni na Machu Picchu. Podle vědců šlo zřejmě o sloužící místních elit, jejíž příslušníci byli pohřbíváni na jiném místě. Nalezenou DNA vědci porovnali se vzorky 34 jedinců z města Cuzco, což bylo také centrum Incké říše. Výzkum vědci publikovali v odborném časopise Science Advances.

Genomy pohřbených prozradily, že na Machu Picchu žila geneticky, etnicky a nepochybně i kulturně pestrá společnost. Tito lidé pocházeli z rozmanitých končin říše Inků i z míst za jejími hranicemi. Někteří přišli z různých oblastí velehor, jiní zase z hloubi pralesa. Šest lidí pocházelo z Amazonie, z deštných lesů na území dnešního Peru, Ekvádoru a Kolumbie.

TIP: Machu Picchu: Zmizelá chlouba Inků

Jak poněkud překvapeně podotýkají autoři studie, obyvatelé Machu Picchu byli podstatně geneticky pestřejší než lidé z dnešních vesnic v Andách. Také se ukázalo, že lidé pochovaní na Machu Picchu si navzájem vůbec nebyli příbuzní. Zdá se, že se do tohoto pozoruhodného města dostali jako jednotlivci, nikoliv jako členové komunit nebo dokonce rodin. Jedinou výjimku tvoří matka původem z Amazonie s dcerou, ovšem v tomto případě dcera vyrůstala v Machu Picchu, nikoliv v džungli.

Skupina vědců z University of Haifa-Oranim v izraelském Tivonu se rozhodla zjistit, proč je v nektaru mandloní přítomná jedovatá látka amygdalin. Mandloně jsou totiž jedinými stromy, které mají tento toxin ve svém nektaru, a to v koncentraci 4 až 10 miligramů na litr. V tomto množství působí toxin na malé savce jako smrtící jed.

Včelí experiment

Vědci měli hypotézu, že amygdalin přitahuje opylovače, kteří mají pro každý strom zásadní význam. Aby to dokázali, vykonali jednoduchý pokus: Včelám medonosným dali na výběr mezi nektarem s různě silnými koncentracemi amygdalinu a nektarem bez této látky. Brzy bylo jasné, že včely preferují potravu s amygdalinem, který jim na rozdíl od savců neškodí. Mandloně si tedy pravděpodobně za pomoci toxinu vyvinuly způsob, jak lákat na své květy opylující hmyz, aby získaly nad ostatními stromy výhodu.

Jiným možným vysvětlením je snaha stromu odradit hmyz, který není v opylování mandloní tak zkušený, a ponechat nektar pro specialisty, kteří se již jedovatému amygdalinu přizpůsobili a přesně vědí, jak mají při opylování postupovat.

Vedoucí vědeckého týmu profesor Ido Izhaki hledá další důvody přítomnosti toxinu v nektaru mandloní, například jeho antibakteriální účinky, které by mohly zajišťovat dobrou kvalitu nektaru. „Opylujícího hmyzu byl vždycky nedostatek, a tak si rostliny musely vyvinout způsoby, jak co nejvíc nalákat ty, kteří byli k mání. Soutěžily s ostatními rostlinami, protože jinak by se nemohly rozmnožovat,“ říká profesor Izhaki.

TIP: Zelený zabiják: Australská kopřiva vylučuje extrémně silné neurotoxiny

V dnešní době se schopnost přilákat hmyz hodí stromům dvojnásob. Včel totiž stále ubývá a například farmáři pěstující mandloně v Kalifornii jsou nuceni dovážet včelstva k opylení stromů až z daleké Austrálie.

Vesmírný prostor budí dojem prázdnoty, ale vedle částic slunečního větru či kosmického záření se tam pohybuje celé spektrum částic pevné hmoty, od nejmenších prachových zrn až po kameny a skaliska. S klesajícím rozměrem pak roste jejich počet v jednotce objemu. Zdálo by se, že malé prachové částice o hmotnosti několika mikrogramů nemohou aparátům pracujícím ve vesmíru škodit. Zmíněná tělesa se však typicky pohybují rychlostí desítek kilometrů za sekundu, a představují tak nositele vysoké kinetické energie. Terminologie hovoří o dopadech mikrometeoroidů a jejich vliv kosmičtí inženýři dobře znají – například okénka raketoplánů jimi byla doslova posetá.

TIP: Kosmické smetí aneb Největší události vedoucí ke znečištění vesmíru

S drobnými částicemi tedy počítali i konstruktéři Vesmírného dalekohledu Jamese Webba, jehož skládací zrcadlo bylo navrženo a vyrobeno s dostatečnou rezervou proti podobnému poškození. Aktuá­tory na rubové straně si dokonce poradí s nápravou potenciálního kazu na křivosti optické plochy. Operátoři počítají s tím, že i v důsledku nárazů mikrometeoroidů bude optická kvalita hlavního zrcadla klesat. Je však rovněž důležité, že lze popsané události dobře monitorovat a získaná data využít například v příštích misích. JWST tak nejen reprezentuje velmi sofistikovaný reflektor, ale můžeme jej označit i za nejdokonalejší detektor mikrometeoroidů současnosti.

Kníže a pozdější král Vladislav II. se osvědčil jako vynikající služebník císaře, a proto za prokázané i budoucí služby získal 11. ledna 1158 královskou korunu: „Země Česká aby více nebyla krajem, ale královstvím,“ praví se v kronikách. Vládce hned na vlastní náklady uspořádal výpravu, která měla štědrému Fridrichu Barbarossovi na oplátku pomoci ztrestat odbojný Milán. 

Největší bijci 

Na tomto tažení na sebe české vojsko neustále upozorňovalo nebývalým hrdinstvím ať už při přechodu rozvodněné Addy, nebo před branou svatého Diviše (Dionysia), kde dokázalo jasnou porážku proměnit ve vítězství. Zanedlouho se říkalo, že každý z Vladislavových bojovníků vládne mečem Achillovým a silou pěti mužů a vyděšení milánští si v hrůze šeptali, že jsou to navíc lidojedi. Tuto pověst Češi prý chutě přiživovali tím, že si před branou plácali z těsta baculatá pacholata a demonstrativně je opékali, aby demotivovali beztak zdeptaného nepřítele. Nakonec byla prestiž českého krále taková, že dělal prostředníka v jednání mezi milánskými a císařem.

Je naprosto logické, že po takových událostech musel následovat „rozmach národního vědomí“. Soudobé kroniky to také jasně dokazují. Neméně barvitý je ale svět ikonografie a ikonologie, který bývá v tomto kontextu nespravedlivě odstrčen do pozadí, a to včetně unikátu mimořádné výpovědní hodnoty. 

Podívejme se na titulní list rukopisu slavného filozoficko-teologického díla svatého Augustina O Boží obci (De civitate Dei), který vznikl v době Vladislavovy vlády. Na vyobrazení sedí Ježíš v mandorle a drží symboly Syna a Ducha svatého. Po jeho pravici stojí Moudrost a po levici patriarcha Jákob. Centrální skupinu obklopují symboly evangelistů a nad i pod centrálním výjevem jsou řady andělů. Dále vidíme v jediné linii apoštoly, skupinu tří velkých proroků (Izajáše, Jeremijáše a Ezechiela) a mučedníků a pod nimi pruh s vyznavači, pannami a skupinou, kterou definuje opisová páska s textem „Spes, amor, atque fides iustos locat his Boemenses“. Čili „Naděje, láska a také víra umisťují tyto spravedlivé Čechy“. 

Co tam dělají? 

Najít ve společnosti starozákonních proroků, apoštolů a mučedníků konkrétní národ je jistě překvapivé. Náš údiv ještě vzroste, pokud si uvědomíme, že zvýrazněné postavy nemají svatozáře, a nejde tedy o skupinu svatých, ale o obecné typy. Jednodušeji řečeno se nejedná o představení našich raných světců, ale dávných předků. Svatý Augustin ale do své boží obce neklade jednotlivé národy. Podle něho dojde k dělení pouze na dobré a zlé, takže pokud středověký autor umístil Čechy takovýmto způsobem, protiví se vlastně textu, ke kterému vytváří titulní stránku. Z nějakého důvodu to však pro něj bylo zcela zásadní. 

TIP: Přemyslovské knížectví na počátku milénia: Jak fungoval český stát?

Toto neprávem opomíjené vyobrazení je tedy obrovským unikátem už proto, že sám jeho autor raději vyzdvihuje „svoje lidi“, než aby respektoval literární předlohu. To ale není všechno. Také se jedná dost možná o první středověké vyobrazení „národa“ vůbec. Dvanácté století totiž bylo dobou, kdy se Češi významně spolupodíleli na vysoké politice a byli entitou, se kterou bylo potřeba počítat. Evidentně si toho byli sami dobře vědomi.

Navzdory probíhajícímu oteplování je Grónsko stále přibližně z 80 procent pokryté Grónským ledovcem. Jde o ohromující masu ledu – s rozlohou okolo 1,7 milionu kilometrů čtverečních jde o druhou největší souvislou zaledněnou plochu planety, hned po Antarktidě. Průměrná výška ledovce v Grónsku je zhruba 1,5 kilometru.

Grónský ledovec budí dojem mimořádné dlouhověkosti – dosavadní odhady odborníků pracovaly se stářím 2,5 milionu let. Tyto představy ale postavil na hlavu nedávný objev „ztracených“ vzorků zmrzlé půdy, vyvrtaných v šedesátých letech v rámci pozoruhodného projektu Camp Century v severozápadním Grónsku.

Velmi teplý interglaciál

Projekt Camp Century byl oficiálním krytím přísně tajné a nakonec neúspěšné studenoválečné operace Project Iceworm, která usilovala o vybudování sítě mobilních odpalovacích zařízení pro jaderné zbraně. Projekt doplatil na nehostinné podmínky a v roce 1966 zkrachoval. Výzkum vzorků získaných v rámci projektu ale odhalil velmi zajímavou minulost Grónska během předposledního interglaciálu.

Tammy Rittenourová z Utažské státní univerzity a její spolupracovníci zjistili, že v teplém období mezi před předposlední a poslední dobou ledovou středního pleistocénu, které známe jako „interglaciál mindel-riss“, „holstein“ nebo také „Marine Isotope Stage 11“, došlo ke značnému tání Grónského ledovce, mnohem většímu než dnes. Pozoruhodný výzkum uveřejnil vědecký časopis Science.

Vše nasvědčuje tomu, že před 424 000 až 374 000 lety došlo k takovému tání Grónského ledovce a dalších ledovců, že se tehdejší hladina světového oceánu zvýšila nejméně o 1,5 metru. Některé modely dokonce naznačují, že hladina se v důsledku tání mohla zvednout až o 6 metrů. Je ironií, že hladina oxidu uhličitého tehdy zřejmě byla zhruba na úrovni předindustriálního věku, takže tento plyn nemohl být sám o sobě příčinou tání. Mechanismus tehdejšího oteplení a tání ledovců tak zůstává nejasný.

TIP: Grónsko se potýká s úbytkem ledu: Na vině je teplé počasí a časté deště

„Zjišťujeme, že ledový příkrov je mnohem citlivější na změny klimatu, než jsme si mysleli,“ říká geovědkyně Tammy Rittenourová. „Je alarmující, že dnešní hladina CO2 je zhruba 1,5krát vyšší, než v době, kdy došlo k tomuto velkému tání. I kdybychom nyní zastavili veškeré aktivity, které produkují skleníkové plyny, stále bychom měli vysokou hladinu CO2 po stovky a možná dokonce po tisíce let. Odlednění bude mít důsledky pro celou zeměkouli a obzvlášť pro pobřežní megaměsta, kde žije velká část světové populace.“ Při úplném odtání Grónského ledovce by hladina světových oceánů stoupla přibližně o sedm metrů. V současnosti přitom obývá oblasti nacházející se méně než pět metrů nad mořem zhruba 420 milionů lidí. 

Roztomile vyhlížející šelmička, známá jako panda červená (Ailurus fulgens), v anglickém jazyce také jako „ohnivá liška“ nebo „menší panda“, bývá někdy považována za jednu z poměrně dlouhé řady „živých zkamenělin“. Přestože nevyhlíží ani zdaleka tak starobyle, jako třeba populární lalokoploutvá ryba latimérie podivná, má i ona za sebou velmi dlouhou evoluční historii, kterou je možné vysledovat až kamsi do nejstarších třetihor.

Šelma „nemedvědovitá“

Panda červená představuje jediného dnes žijícího zástupce samostatné čeledi Ailuridae. Navzdory svému pojmenování i některým anatomickým podobnostem je pouze vzdáleně příbuzná známější pandy velké (Ailuropoda melanoleuca); jejími bližšími bratranci jsou například lasicovité šelmy. Společný předek obou současných pand žil před mnoha desítkami milionů let, v období starších třetihor, na rozsáhlém území Eurasie. Jak ukázaly objevy zkamenělin, tyto šelmy se vyskytovaly od Británie na západě až po Čínu na dalekém východě.

Dřívější objev amerických paleontologů navíc prokázal, že předek pandy červené Pristinailurus bristoli obýval asi před sedmi miliony let také severoamerický kontinent. Pravděpodobně žil především na stromech – stejně jako dnešní panda červená, která navzdory svému vzhledu i dřívějším klasifikacím nepatří mezi medvědovité ani medvídkovité šelmy.

Panda červená dorůstá celkové délky asi 80 až 120 centimetrů, z toho asi 30–60 centimetrů představuje ocas. Samci jsou obvykle větší a těžší, dosahují hmotnosti asi 4,5 až 6 kilogramů, samice zhruba o třetinu méně. Jedná se tedy o šelmu velikosti mohutné kočky, mnohem menší než je její černobílá jmenovkyně, která váží až jeden a půl metráku.

Šplhající tichošlápek

Pandy jsou jedněmi z nejvýše žijících zvířat, jelikož se běžně vyskytují v nadmořských výškách od 2 200 až do neuvěřitelných 4 800 metrů. Upřednostňují podnebí s teplotou mezi 10–25 °C a pouze malými ročními výkyvy, kde rostou horské smíšené lesy s velkým podílem starých stromů a hustým bambusovým podrostem. Výborně šplhají a často je lze zastihnout při odpočinku na větvích stromů.

Charakteristickým znakem, podle nějž lze tato zvířata kdekoli identifikovat, je jemná červenohnědá srst na hřbetní a černá srst na břišní straně těla. Výrazná je i obličejová část hlavy s bílými pruhy srsti. Kresba je zřejmě jedinečná pro každého jedince, proto může sloužit také jako rozeznávací vnitrodruhový znak. Na kulaté hlavě jsou posazeny středně velké uši, černý čenich a velmi tmavé oči. Dlouhý ocas, jenž zdobí šest bílých kruhů, je výborným prostředkem pro udržení rovnováhy ve větvích; zároveň poskytuje ochranné zbarvení v prostředí stromů pokrytých zhusta mechem a lišejníky. Hustá kožešina na nohách chrání proti chladu a skrývá pachové žlázy. Panda červená našlapuje na celé chodidlo, čímž se zároveň liší od pravých medvědů.

Starostlivý tvor noci

Přestože je šelmou, projevuje se spíše jako býložravec, specializovaný na pojídání bambusových listů, ale také různých druhů ovoce, kořínků, hub nebo lišejníků. Příležitostně však zhltne také vejce a mláďata ptáků, drobných obratlovců a hmyzu. V získávání potravy pomáhají pandě částečně zatažitelné drápy. Stejně jako panda velká má červená panda také tzv. falešný palec – ze zápěstí vystupující kost, plnící funkci vratiprstu. Ten umožňuje lepší uchopování větví a poskytuje větší stisk.

Pandy jsou velmi teritoriálními zvířaty. Svoje území si značkují trusem a dorozumívají se kvičivými zvuky. Sdružují se jen v období páření, když se vyhledávají zejména podle pachu a po spáření se zpravidla ihned rozcházejí. Samice pak po 90 až 150 dnech březosti vrhne jedno nebo dvě, výjimečně až čtyři mláďata. Ta jsou slepá a bezmocná, matka se o ně stará celý první rok života. Dospívají teprve po 18 měsíci věku.

Přes den panda často spí na větvích a v závislosti na okolní teplotě je buď stočená do klubíčka s ocasem položeným přes hlavu (je-li zima) nebo s nohama volně visícíma dolů (v případě vyšších teplot). Jde o soumračného až nočního živočicha, který je aktivní obvykle jen v pozdních odpoledních a večerních hodinách.

Z Asie do světa

Když jsou pandy červené vystaveny nebezpečí, snaží se uprchnout vyšplháním na přírodní skalnatou plošinu nebo po kmeni stromů. Pokud se včas nedostanou do bezpečí, postaví se na zadní a tím opticky zvětší svoji velikost. Při střetu jsou jejich jedinou zbraní ostré drápy na předních končetinách. Jejich hlavními predátory jsou irbisové (také známí jako sněžní levharti; Uncia uncia), dále kuny a největší nebezpečí pro ně představuje, bohužel nikoliv překvapivě, sám člověk.

Pandy ohrožuje jak přímý odchyt nebo lov v přírodě, tak konkurence ze strany domácího zvířectva a odlesňování i znečišťování přirozeného prostředí. V roce 2001 žilo v Číně asi 6–7 tisíc jedinců, v Indii 5 až 6 tisíc. Jak ukázaly výzkumy zoologů, jen za posledních 50 let se počet pand červených v Číně snížil o 40 %. Na území dalších států pak může být toto číslo ještě vyšší. Panda byla proto zařazena na červený seznam IUCN kde je vedena jako ohrožený druh (Endangered). Pro druhy tohoto stupně existuje vysoké riziko vyhynutí v blízké budoucnosti.

Ve všech státech, kde se přirozeně vyskytuje, je panda červená zákonem chráněná a její lov je zakázán. Další snahy o záchranu druhu už jsou však na území těchto států velmi odlišné. Zatímco například v nejlidnatějších státech světa Číně a Indii již vznikla chráněná území, ve značně odlesněném Nepálu a Myanmaru takové ochranné a konzervační zóny dosud neexistují.

Ve volné přírodě žije podle odhadů v současnosti okolo 10 tisíc jedinců, rozptýlených po celé jihovýchodní Asii. V zajetí žije přes 800 jedinců obou poddruhů ve více než 250 institucích, především v různých zoologických zahradách po celém světě. V České republice jsou pandy červené k vidění v 10 zahradách, přičemž v zlínské zoo se daří i odchov mláďat. Vzhledem ke skutečnosti, že panda červená je poměrně přizpůsobivá k životu v zajetí, existuje reálná snaha o program záchranného chovu, který dnes probíhá na několika kontinentech současně. Nezbývá tedy než doufat, že nádherná „ohnivá liška“ nezmizí z povrchu naší planety stejně tak, jako již mnohé unikátní druhy savců před ní.

V římské mytologii byl Janus bohem vchodů, změn, začátků a konců. Mezi tehdejšími božstvy vynikal zvláštním vzhledem. Byl zobrazován se dvěma různými tvářemi. Astronomové nedávno objevili jeho protějšek mezi bílými trpaslíky. Dostal pochopitelně přezdívku „Janus“ a je dalším důkazem, že bílí trpaslíci nejsou jen nudná vyhasínající jádra vyhořelých hvězd.

Astrofyzička Ilaria Caiazzová, která je postdoktorandkou na americkém Caltechu, vedla tým odborníků, který je pod objevem „Januse“ podepsán. Zvláštního bílého trpaslíka, s oficiálním označením ZTF J203349.8+322901.1, vědci našli s pomocí pozoruhodného zařízení Zwicky Transient Facility, které na Observatoři Palomar u San Diega pátrá po tranzientních objektech na obloze. Jedná se o objekty, které náhle a nápadně změní svou jasnost, což bývá často známkou zajímavých událostí.

Trpaslík dvou tváří

Výzkum, jehož výsledky nedávno zveřejnil prestižní časopis Nature, byl původně zaměřený na pátrání po vysoce magnetizovaných bílých trpaslících. Badatelé přitom narazili na trpaslíka, jehož jasnost se mění závratnou rychlostí. Ukázalo se, že velmi rychle rotuje a kolem své osy se otočí každých 15 minut. Změny v jasnosti způsobuje fakt, že má dvě velmi rozdílné strany, podobně jako tváře boha Januse.

Následná pozorování prostřednictvím Keckových dalekohledů na Havaji odhalila jeho pozoruhodnou strukturu. Badatelé analyzovali spektrum záření trpaslíka a zjistili, že jedna z jeho stran obsahuje ve svrchní vrstvě vodík a žádné stopy helia, zatímco jeho protilehlou stranu tvoří pouze helium.

 TIP: Těsné páry bílých trpaslíků splynou do velmi exotického druhu hvězdy

Co mohlo způsobit takový stav? Astronomové jsou zatím bezradní. Jedním z možných vysvětlení by mohlo být, že jsme trpaslíka Januse přistihli ve fázi vývoje, kdy prochází přechodem z trpaslíka pokrytého vodíkem na trpaslíka, na jehož povrchu dominuje helium. Na udržování odlišných stran se přitom mohou podílet magnetická pole Januse. Anebo jsou magnetická pole hlavní příčinou jeho zvláštního vzhledu. Vědci každopádně doufají, že naleznou více podobných objektů, což by mohlo přispět k jejich lepšímu poznání.

Britská armáda využívala holuby zpočátku spíše neorganizovaně a chaoticky, což se změnilo v roce 1916. Tehdy vznikla Britská holubí služba (British Pigeon Service), která zajišťovala výcvik, zázemí i samotnou komunikaci. Podobně jako Francouzi využili Britové pro stavbu mobilních holubníků především staré autobusy. Široké využití nalezli holubi také u námořnictva, podél pobřeží vznikaly holubníky, k nimž přilétali ptáci z lodí volajících o pomoc či hlásících tajné informace. Odhaduje se, že jen americké námořnictvo touto cestou během první světové války odeslalo přes 10 000 zpráv.

Předchozí část: Mezi nebem a zemí: Služba holubů za první světové války (1)

Ve službách císaře 

Německá armáda původně s velkým využitím poštovních holubů nepočítala. Zkušenosti z prusko-francouzské války z let 1870–1871 ukázaly, že hlavní využití tohoto komunikačního kanálu nastává během statických fází boje. Císařská generalita však hodlala vést rychlou manévrovací válku, proto do konfliktu vstupovala pouze se dvěma mobilními holubníky. 

Situace se změnila až na přelomu let 1915 a 1916, kdy se koncepce bleskové války definitivně zadrhla. Navíc se jasně ukázalo, že nepřítel dokáže ptačí pošty efektivně využívat. Němci dokonce instruovali odstřelovače, aby se na likvidaci létajících poslíčků zaměřili. Armáda se následně obrátila na soukromé chovatelské spolky (před válkou se v Německu nacházelo 19 000 sportovních chovatelů holubů vlastnících na 750 000 ptáků) s prosbou o dodávku mladých opeřenců určených službě vlasti. Začaly také vznikat pojízdné stanice podle západního vzoru, které byly podřízeny spojovacím jednotkám a jejichž pomocný personál tvořili z velké části předváleční sportovní holubáři. Do konce války německá armáda shromáždila na 200 000 ptáků cvičených k přenosu zpráv. 

Němci také přišli s některými poměrně zajímavými technickými řešeními pro ochranu zvířat. Jednalo se například o zvláštní krabici s protiplynovými filtry, která umožňovala transportovat holuby i během plynových útoků. Císařští letci také shazovali ptáky v koších na padáku do obtížně dostupných nebo obležených míst. Poněkud bizarně dnes působí i využití opeřenců pro komunikaci tankových osádek, které je vypouštěly bočními otvory strojů.

Špioni v oblacích 

Holubi ale také posloužili pro přenos zpravodajských informací, případně k průzkumné činnosti samotné. V podstatě od začátku války získávaly dohodové mocnosti touto cestou informace od odbojových organizací na okupovaných územích. Situace zašla dokonce tak daleko, že Němci jakékoliv vypouštění poštovních opeřenců trestali smrtí a trestné bylo i nenahlášení jejich spatření. V reakci na tento problém také císařská armáda posílala do vzduchu jestřáby cvičené na lov holubů. 

Německý lékárník Julius Neubronner přišel již několik let před válkou s odvážným nápadem využít holuby pro produkci leteckých fotografií. Princip byl jednoduchý, opeřenci se na krk zavěsil fotoaparát s časovačem, následně se vypočetlo předpokládané zpoždění a pták se vypustil tak, aby přeletěl nad požadovaným objektem zájmu. Neubronnerova metoda od počátku narazila na značnou skepsi, když se však agilnímu lékárníkovi podařilo dokázat její funkčnost, projevila armáda zájem. Během první světové války tak Němci několikrát tuto techniku získávání informací využili, velké výsledky však nepřinesla a již brzy ji zatlačilo do pozadí rozšíření letadel.

Holubům odzvonilo? 

Díky své spolehlivosti i relativní nenáročnosti přežilo využití opeřenců pro komunikaci první světovou válku a během té druhé jejich počty ještě vzrostly. Například německá armáda disponovala v roce 1939 okolo 50 000 ptáků, Američané jich přiznali 54 000 a Británie dokonce 250 000, které používala až do roku 1957. Ostatně právě druhá polovina 50. let a rozvoj moderních technologií vedly k zatlačení tohoto komunikačního prostředku do pozadí. Velká část armád si však menší holubí oddíly ponechala v záloze pro ceremoniální události či pro případ nouze. Například Francouzi takto dodnes udržují ve službě 200 ptáků, kteří mají v případě vyřazení komunikačních kanálů sloužit jako záloha.

TIP: Poštovní holubi sloužili Caesarovi i Napoleonovi. Proč o jejich znovunasazení uvažuje americká armáda?

Nečekané využití holubí pošty ale přineslo i 21. století. V roce 2011 oznámila čínská lidová armáda, že se chystá na výcvik 10 000 holubů. O několik let později Indie obvinila Pákistán, že pomocí poštovních holubů provádí špionáž na sporných územích Kašmíru. V roce 2016 pak Jordánsko uvedlo, že holubí pošta slouží jako tajný komunikační kanál militantům z Islámského státu.

Otázka, zda existuje pozemní spojení mezi oběma kontinenty, sehrála významnou roli nejen při zabírání neznámých oblastí a navazování obchodních spojení, ale mimo jiné i v diskusích o vzniku lidské rasy. Teorie o společném původu lidstva totiž stavěla na předpokladu, že jeho příslušníci se do Nového světa dostali z Asie po souši. Obzvláště německý filozof a matematik Gottfried Wilhelm von Leibniz apeloval na cara Petra I. ( 1682–1725), aby inicioval systematický vědecký výzkum severovýchodního pobřeží Asie. Ruský reformátor požadavku vyhověl a roku 1725, necelý měsíc před jeho smrtí, vyrazila z Petrohradu příslušná expedice. 

Nespatřený průliv 

První kamčatskou výpravu vedl zkušený dánský námořník Vitus Jonassen Bering (1681–1741), který se dříve plavil do Východní Indie a pod ruskou vlajkou bojoval proti Švédům i Turkům. Nyní měl „carův Kolumbus“ dohlédnout na stavbu dvou lodí, pokusit se s nimi najít průliv mezi Asií a Severní Amerikou a poté se vydat podél severoamerického pobřeží na jih. 

Bering a jeho lidé putovali východním Ruskem a Sibiří po souši a po řekách. Když dorazili na Kamčatku, nechali si v tamějším přístavu postavit osmnáct metrů dlouhou šalupu nazvanou podle archanděla a zvěstovatele Božího poselství Svatý Gabriel. Od července 1728 s touto jednostěžňovou plachetnicí prozkoumávali pobřeží Sibiře severním směrem, přičemž objevili několik ostrovů, a postupovali stále hlouběji do Severního ledového oceánu. Aniž by to totiž zaregistrovali, propluli do něj průlivem, který později dostal Beringovo jméno. Dne 26. srpna 1728 dal Bering na 67°18ʹ severní šířky kvůli špatnému počasí povel k obratu a návratu na Kamčatku. O rok později se znovu vydal stejnou cestou, ale ani tehdy americké břehy nespatřil, takže se mu nepodařilo získat důkaz o pozemním spojení mezi Asií a Severní Amerikou. 

Druhý pokus 

V podpoře výzkumných cest, které měly zvýšit vážnost carské říše v zahraničí a podpořit její rozmach, pokračovali i nástupci Petra I. Jejich vedením zpravidla pověřovali učence ze střední Evropy, carevna Anna Ivanovna ( 1730–1740) ale na Sibiř posílala též vyhnance z řad nejvyšší šlechty, kteří intrikovali proti jejímu nástupu na trůn. Tento osud postihl kupříkladu rodinu knížete Alexeje Grigorjeviče Dolgorukého. Většina jejích příslušníků zemřela uprostřed nehostinné tajgy, někteří byli biti knutou, byl jim vyříznut jazyk nebo byli posláni do sibiřských dolů. Zohavení se vyhnul pouze kníže Alexej, který v kamčatské expedici sloužil jako prostý námořník. 

Po návratu do Petrohradu v roce 1730 Bering čelil kritice, neboť se jeho výpravě nepodařilo detailně zmapovat prostor dělící Asii a Ameriku. Kapitán proto navrhl uspořádat druhou, větší expedici, která by sledovala tři cíle: konečné vyjasnění otázky, zda existuje pozemní cesta do Ameriky, průzkum amerického pobřeží a námořních cest do Japonska. V roce 1733 ho vláda pověřila vedením druhé kamčatské výpravy, známé také jako Velká severní výprava, jež trvala deset let. Účastnili se jí námořníci, vědci, lékaři, studenti, malíři, lovci, horolezci, zeměměřiči, bubeníci, důstojníci, vojáci a pomocníci z řad sibiřských obyvatel. Nejvíce vědců a lékařů pocházelo ze střední Evropy, Pobaltí a Skandinávie. Většinou neuměli rusky, proto se druhým dorozumívacím jazykem akce stala němčina. 

Nevyužitá šance 

Po mnoha letech příprav a průzkumu severního pobřeží Sibiře vyplul Bering z Kamčatky v červnu 1741 s přibližně dvacet čtyři metry dlouhými loděmi Svatý Petr a Svatý Pavel k pobřeží Severní Ameriky. První vezla mimo jiné proviant pro sedmdesát pět lidí na necelý půlrok, konkrétně šest tun sucharů, čtyři tuny mouky, o něco méně ovesné krupice, čtyři tuny hovězího a vepřového masa, přes tunu másla nebo tři metráky soli. Zásoby museli dodat obyvatelé východní Sibiře, i když je tehdy postihla fatální neúroda – úředníci hlásili, že ti nejchudší z místních byli nuceni jíst trávu a kůru ze stromů. Na počátku plavby se lodi během bouřky v husté mlze ztratily vzájemně z dohledu, do cíle cesty proto pokračovaly samostatně.

Svatý Petr dosáhl 27. července 1741 jižního pobřeží Aljašky, když členové expedice v dálce spatřili horu svatého Eliáše, druhý nejvyšší vrchol dnešních Spojených států. Jeden z účastníků si zapsal o krátké poradě: „Někteří se chtěli okamžitě přiblížit k zemi a vyhledat přístav. Jiní to považovali za velmi nebezpečné.“ 

V té době začaly Beringa trápit zdravotní problémy, proto nevydal rozkaz k vylodění na pobřeží, k němuž tolik let putoval, a naopak zavelel k návratu. Loď plula po rozbouřeném Aljašském zálivu velmi pomalu. Na americkou půdu vstoupili členové expedice na tamějším ostrově Kayak 30. července. Bering zůstal na palubě, zatímco námořníci doplňovali zásoby pitné vody. Dvaatřicetiletý německý přírodovědec a chirurg Georg Wilhelm Steller sbíral vzorky fauny a flóry i pozůstatky po táboření domorodých obyvatel, například nádoby z kůry stromů naplněné uzenými rybami, řemeny z rostlinných vláken a šípy. Jeden z jeho pomocníků zastřelil sojku chocholatou, kterou Steller znal z knihy o severoamerické fauně. Získal tím další důkaz, že skutečně přistáli na kýženém místě. 

Zkoumat pevninu ale mohl jen deset hodin, poté Bering nařídil odplout. Zklamaný badatel si zapsal: „Deset let se připravoval tento velký cíl, a nakonec se mu věnovalo deset hodin.“ Expedice se vracela jihozápadním směrem a zdálky pozorovala některé z Aleutských ostrovů. Na jednom z nich se vylodili v polovině září a také se poprvé osobně setkali s místními obyvateli – Aleuty. Během tohoto pobytu zemřel na kurděje námořník Nikita Šumagin. Tato první oběť z řad členů výpravy byla pohřbena na ostrově, který byl podle něj následně pojmenován. 

Smrt si nevybírá 

Ve druhé polovině září se počasí prudce zhoršilo a nemocný Bering již nebyl schopen velet. Demoralizovaní námořníci vyčerpaní kurdějemi, zápasem s neustálými prudkými větry a nevyzpytatelnými mořskými proudy proto s poškozenou lodí s vypětím posledních sil v polovině listopadu přistáli u jednoho z neobydlených Komandorských ostrovů u východního břehu Kamčatky, později nazvaného podle Beringa. Okamžik, kdy hlídka spatřila břeh, popsal Steller slovy: „Jak velká a nádherná byla radost všech při tomto pohledu, nelze popsat. Polomrtví se plazili ven, aby je viděli, a všichni srdečně děkovali Bohu za tuto velkou milost.“ V té době už byla loď prakticky neovladatelná a plula „jako kus mrtvého dřeva“. Jeden z účastníků vylíčil samotné přistání: „Svatý Petr zakotvil blízko břehu, ale vlna loď odrazila a přehodila ji přes útesy do hluboké zátoky u pobřeží, kde nebylo tak silné vlnobití. Byla to první šťastná náhoda celé plavby. Posádka využila této příležitosti a dopravila nemocné, zbytek zásob a vybavení na břeh.“ 

Z pětasedmdesátičlenné posádky třicet členů zemřelo bezprostředně po ztroskotání nebo během zimy, sám kapitán Bering skonal 19. prosince 1741. V roce 1991 byly jeho ostatky exhumovány rusko-dánskou expedicí, převezeny do Moskvy a podrobeny soudnímu zkoumání. Vyšetření jeho zubů neodhalilo žádné známky kurdějí, takže měl pravdu Steller, který si o Beringovi zapsal: „Zemřel spíše hladem, zimou, žízní a zármutkem než kurdějemi nebo jinou nemocí.“ 

Ostrov mořských krav 

Členové expedice živořili na pobřeží v provizorních obydlích. Ty, co přežili, zachránilo před smrtí hladem maso dosud neznámé, pomalu se pohybující a snadno ulovitelné mořské „obludy“. Steller se nejprve domníval, že se jedná o koně, neboť ještě před zpozorováním samotného zvířete našel jeho trus, který by svou podobou „zmátl i nejzkušenějšího koňáka“. Dokonce došel k závěru, že ostrov musí být spojen s americkou pevninou, neboť na Kamčatce se koně nevyskytovali. 

Jelikož Steller byl první (a na dlouhou dobu jedinou) osobou, která tamějšího býložravého savce vědecky zkoumala a popsala, byl pojmenován Stellerova mořská kráva. Tři desítky let po Beringově výpravě totiž stačily, aby evropští lovci tohoto tvora zcela vyhubili. Jeho dnešní název je koroun bezzubý. Náležel k řádu sirén, též nazývaných ochechule, dosahoval průměrně délky osmi metrů a hmotnosti deseti tun. 

Jeho maso chutnalo podobně jako hovězí, i když bylo tvrdší, červenější a muselo se déle vařit. Naštěstí pro robinsony se pomalu kazilo, snad díky vysokému množství soli ve stravě zvířete. Podle jednoho z členů Beringovy expedice stačilo maso z jedné mořské krávy pro třicet tři mužů na celý měsíc. Steller objevil na Beringově ostrově taktéž na dvě stovky rostlinných druhů, a ještě větší přínos měla jeho pozorování mořské fauny. Popsal například po něm pojmenovaného kapustňáka, lvouny, lachtany, tuleně a mořské vydry. V roce 1742 postavili přeživší členové výpravy ze zbytků lodi Svatý Petr jednostěžník, s nímž se v srpnu 1742 úspěšně vrátili na Kamčatku. 

Velkolepý expediční projekt 

Velká severní výprava umožnila Rusům kolonizovat celou Aljašku. Přímo i nepřímo se na ní podílelo přes tři tisíce lidí, což z ní činilo jeden z největších expedičních projektů v historii. Celkové náklady dosáhly nepředstavitelné částky 1,5 milionu rublů, což odpovídalo zhruba šestině příjmů Ruska v roce 1724. Z vědeckého pohledu to byla akce neobyčejně úspěšná, neboť při ní vznikly mapy dosud probádaných oblastí, byla důkladně prozkoumána flóra, fauna a nerostné bohatství, popsány dějiny, etnografie a hospodářství domorodých národů a vytvořen základ pro další výzkum sibiřských jazyků. 

TIP: V sevření ledové kry: Jak u severního pólu bojoval o život český vědec František Běhounek

Na druhou stranu nutno připomenout, že zprávy o neobyčejném množství cenných vyder mořských, tuleňů a polárních lišek vyvolaly skutečnou kožešinovou horečku, která faunu Aleutských ostrovů a Aljašky nenapravitelně zplundrovala. Dalším cestovatelem, který o necelých třicet let později potvrdil správnost Beringova výzkumu, byl britský námořní kapitán, mořeplavec a objevitel James Cook. Na rozdíl od Beringa ochránil svou posádku před kurdějemi tím, že jídelníček obohatil o zelí, řeřichu a pomerančový extrakt.